Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Midiam

Nažraný a vcelku spokojený jsem šel dál. Nebo spokojený jsem byl v rámci toho, jak jsem spokojený jenom mohl být. A já nebyl vlastně spokojený nikdy, vždycky mi něco vadilo a prostě jsem nepřišel na to, co mi vadí, tak jsem se tvářil permanentně jako naštvaný idiot a sváděl to na všechno možný okolo, protože jsem stejně neměl co jinýho na práci.
Jednou jsem zívl, následně se nadechl a... tak nějak jsem něco ucítil. Dlouze jsem si povzdechl. Vadilo mi, jak velký bylo okolí, ale zároveň jsem furt narážel na stejný problémy a vlky, že se mi z toho chtělo až zvracet. Ale za poslední dny jsem zvracel tolikrát, že už by to zavánělo nějakou slušně špatnou nemocí než normálním podrážděním žaludku.
Být tim skrčkem, už dávno od tý megery zmizim, mlaskl jsem si pro sebe, když jsem je chytil kromě čenichem i jedním svým okem. Tiše jsem si mlaskl, odhodlaně jsem udělal pár kroků ještě k nim, ale nějak nadšeně jsem neběžel. Nebo mě napadlo ještě jedno slovo, který bych mohl Siriusovi sdělit.

//Medvědí jezero

Šel jsem co nejdále od jezera a ostatních vlků, abych se vyhnul tomu, že budu žrát v přítomnosti někoho jiného. To se mi fakt nelíbilo. Už tak to bylo docela na hraně, že jsem je vůbec pozdravil, protože já jsem tohle nedělal. Měl jsem skočit..., povzdechl jsem si. Už jsem docela slintal, jak jsem nesl tu rybu co nejdál a neměl jsem rád ten zápach ze šupin a sliz okolo. Jenže pak jsem to už nedal. Položil jsem tu rybu na zem, pomalu si k ní lehl a pustim se do masa, který ostatní tak moc nesnášeli, zatímco já nedokázal žrát vůbec nic jinýho. Byla to až úchylka...
Ale co, měl jsem úchylku na to, že jsem žral jenom ryby, ostatní okolo to měli ještě horší, tak co jsem to řešil. Zbytek své večeře jsem samolibě hodil do vody. Prostě jsem odstrčil tu rozežranou mrtvolku do řeky, aby si ji proud odnesl do neznáma, protože mě to už nezajímalo. Protáhl jsem se, byl jsem připravený jít dál a skákat jsem moc nechtěl. Byl jsem už docela unavený, ale nechtělo se mi spát, spíše jsem byl ze všeho strhaný, tak jsem šel po vlastních nohou okolo těch smradlavých močálů.

//Vřesový palouk

//Zrcadlové jeskyně

Dopadl jsem kousek od jezera (se známým větrem a prásknutím), kterým jsem strašil Taenarana, že tu jsou medvědi, ale nutné bylo podotknout, že tu skutečně nějací byli. Jenom jsem měl zrovna štěstí na to, že se tam okolo žádní nenacházeli, takže jsem se mohl jít v klidu najíst a neřešit, jestli se budu o rybu dělit s někym, kdo je mnohonásobně větší než já a kromě té ryby by si vzal taky mojí hlavu. O to jsem fakt nestál.
Cítil jsem okolo jezera docela dost vlků, velkou společnost o kterou jsem nestál, ale co. Měl jsem hlad, chtěl jsem se najíst a jestli to znamenalo, že musim chvíli trávit čas s jinými vlky, tak to prostě přežiju a budu dělat, že je nevidím a oni nevidí mě. To ostatně taky všichni často dělali, když se mnou nechtěli trávit čas, že jo.
Dostatečně daleko od nich jsem se pustil do své oblíbené aktivity - chytání ryb. Jako vždycky, vlezl jsem po kolena do vody, dlouhou stál nehnutě, čekal, až si ryby budou myslet, že jsem stálá součást jezera a potom jsem jednu chytil do tlamy a ještě s mrskající se vydal na místo, kde ji sežeru. Jenom jsem nechtěl být u toho jezera, bylo jich tam fakt moc. Chtěl jsem jít po proudu řeky dál, ale nechtěl jsem skákat, takže jsem je potřeboval obejít.
Zhluboka jsem se nadechl, v tlamě jsem si nesl svůj úlovek a odhodlal se k tomu, abych prošel okolo skupiny čtyř vlků, přičemž dva jsem znal... Ten jeden byl z Asgaaru a něco tam dělal s mojí sestrou a ta druhá byla vlčice s hodně špatnym ovládáním iluzí a zase o tom mlela. Ostatní jsem neznal a ani jsem nechtěl. Jenom jsem prošel okolo nich, odhodlal se na jejich prapodivnou skupinu podívat a pokývl jsem lehce hlavou, protože mluvit jsem ani nemohl. Tlamu jsem měl ostatně plnou, ale co. Nebudu pak poslouchat Lauru, že hnědý žaloval, že nezdravim.

//Midiam

Jelikož jsem docela dlouho nevnímal, co se děje okolo mě, nejspíš jsem usnul. Pamatoval jsem si jako poslední jenom to, že jsem tělo ke zdi posunul. Nic se mi nezdálo, prostě to byl prázdný černý spánek, kdy jsem se jenom pokoušel nahnat energii a netoužil jsem po žádných děsivých a nesmyslných snech, nad kterými bych akorát zbytečně přemýšlel. Nikdy jsem nepochopil, k čemu samotné sny byly, protože významy samotné byly kolikrát nepochopitelné a co tim můj mozek tedy smýšlel. Možná si ze mě dělal jenom srandu a nudil se, když spím, tak vytvářel v mé hlavně největší hlouposti, které ho napadly. Kéž by alespoň oplýval lepšími nápady.
Pomalu jsem vstal a protáhl si záda, abych byl připravený na další dlouhatánský a bezcílný výlet. Občas mě napadalo, jestli bych tohle neměl přeci jenom s někym sdílet. Ale pak mi došlo, že mě vlastně nikdo nemá rád, takže by nebyl nikdo, kdo by byl ochotný se mnou léta chodit a prošlapat si polštářky na tlapách. Tohle by se mnou vzdal už tak po dvou etapách. Pokud by samozřejmě dokázal překonat to, že jsem sám o sobě byl pěkně na facku. Ve výsledku by to beztak s každým dopadlo tak, že by ode mě odešel a moje varlata by si vítězně nesl na klacku. A ten malej parchant k tomu už byl taky sakra blízko, že jsem se až bál. Ale taky jsem doufal, že se mi ten malej hnědej vlček jenom zdál. Byl neskutečný a snad otravnější jak jeho matka. A jestli se tak chová celá jejich rodina, tak to musí být slušná jatka.
Byl jsem připravený už odejít. Nechtělo se mi to ale zase celý obejít. Odhodlal jsem se, že si zaskočím k jezeru. A něco slušnýho tam sežeru. Nad pomyšlením ryby jsem si lehce mlasknul. A potom jsem pryč prásknul.

//Medvědí jezero

//Středozemka (magie)

Nikdy jsem neměl blbější nápad než ten, že skočim s magií, která vyvolává prásknutí a vítr, do uzavřeného prostoru, kde jenom tak nikam nezmizím. Dostal jsem se do chladu, ale hned mnou začal zmítat vítr, který jsem vyvolal a málem jsem ohluchnul z toho prásknutí, které se ozývalo v nekonečné ozvěně furt dokola a do nekonečna. Pevně jsem zatnul zuby, uši jsem připlácl k hlavě, ale bylo to úplně k ničemu, prostě jsem udělal blbost a musel jsem za to pykat.
Ale... když to utichlo, bylo chladno, klid a... prostě pohoda, kterou jsem celý den hledal. Úlevně jsem vydechl, pomalu jsem se složil na zem, položil si hlavu na studený kámen a zavřel oko. Potřeboval jsem si odpočinout, chvíli nad ničim nepřemýšlet a být nerušený okolím. Za poslední sen jsem toho nachodil sakra dost, takže jsem si trochu odpočinku určitě zasloužil. A navíc jsem neměl kam jít. Potřeboval jsem si najít nějakou... zábavu. Nebo zabijáka času. A ten se nejlépe hledal uprostřed jeskyní, kde mě nikdo nemohl rušit.

//Přímořské pláně

Vypadl jsem z toho pekla na zemi, kde jsem měl pocit, že se mi uvaří tlapy, ale dopadl jsem na místo, kde to nebylo o moc lepší. Země sice byla lepší na chůzi, ale furt tu byla kompletní absence stínu, takže tam bylo furt na umření. Dlouze jsem dýchal, dokonce jsem i lehce mával ocasem s nadějí, že se trochu ochladím, ale bylo mi to úplně k ničemu, protože ta půlka černé srsti dělala svoje. Mohl bych se proti slunci točit jako idiot, abych byl stále natočený bílou stránkou, ale to bych všem přišel ještě mnohem divnější, než jsem momentálně byl.
Potřeboval jsem jenom najít nějaké lepší místo, kam bych se uklidil, ale žádné mě nenapadalo, tak jsem jenom prostě šel, rozhlížel se po okolí a přemýšlel, kde bych mohl zmizet. Chtělo se mi do stínu, ale víc do chladu, abych prostě měl slunce a dusno daleko od sebe, což mohlo být jenom někde v jeskyni a... jeskyně měli smečky, bleh. Ale kousek na sever, v těch skalách, přemítal jsem. Párkrát jsem se tam už přece ztratil.
Moc jsem si to tam nepamatoval, fakt to bylo lehký místo na ztracení, ale když jsem odtamtud mohl lehce vypadnout... proč ne. Skočil jsem do jeskyní na severu, které jsem si pamatoval.

//Zrcadlové jeskyně

//Hrušňový sad

Můj skok vytvořil jediný slušný vítr za celý den. Když jsem dopadl, okolo mě poletoval lehký zlatý písek, který mi vletěl do oka, takže jsem své první chvíle na pláži strávil tím, že jsem přehnaně mrkal, abych vyplavil ze sebe ten bordel a mohl něco vidět. Tlapy se mi bořily do horkého písku, takže jsem musel neustále přešlapovat, abych se neuvařil.
Věděl jsem, že jít tam byl hodně blbý nápad, to mi došlo hned ve chvíli, co jsem měl ten písek v oku a cítil, jak se mi vaří polštářky na tlapách a tvoří se tam obrovský puchýře, že nebudu moct vůbec chodit. Do háje, do háje, syčel jsem, snažil se najít nějaké lepší místo, kde bych se schoval, ale vůbec tam nic nebylo.
Nechápal jsem, kde se vzal ten můj idiotský nápad, ale chtěl jsem to okamžitě napravit. Jenom stačilo vymyslet, kde bude chladněji. Všechno pořádný bylo až moc daleko, musel jsem se dostat někam blíž a potom případně skočit dál. Pláň, pláň, to je odrazový bod na většinu věcí, přemítal jsem a věděl, že se musím zastavit, abych si to dokázal dobře vybavit a skočit.
Zastavil jsem se jenom na sekundu, málem jsem se uvařil, ale měl jsem čas skočit.

//Středozemní pláň

//Ronherská skála

Od té skály jsem se dostal do malého háje, kde jsem si přišel, jako kdyby nikdo jiný neexistoval. Bylo tam takové ticho, klid a měl jsem i zvláštní pocit toho, že jsem v úplně jiném světě, kde neexistuje něco jako zmatek a hloupost. I stromy se zdály, že rostou jako v nějakých pravidlech. Všechny byly v takovém nějakém pravidelném rozpoložení a jediné, co mi na tom vadilo, byla ta vůně ovoce, protože... jsem byl sakra vybíravý a ovoce nepatřilo do mého repertoáru. Nechtěl jsem ho okolo sebe a ostatně proto jsem ani neměl moc rád ten růžový les, kde to byla samá třešeň. Ale hlavně jaro bylo neskutečný peklo, protože jsem myslel, že se tam ani nenadechnu.
Ale i tady je vedro, povzdechl jsem si. Chtěl jsem se dostat někam, kde by bylo příjemněji. Věděl jsem, že nejbližší voda je ale moře a tedy pláž... Písek v srsti, ale zase u vody muselo být chladněji. A stejně jsem byl špinavý, potřeboval jsem se umýt, takže nemohlo uškodit, když se budu ještě chvíli špinit u moře. Tak jdeme na to, vydechl jsem dlouze. Žaludek už byl v pohodě a daleko to nebylo. Skočil jsem.

//Přímořské pláně

//Pahorkatina dlouhých uší

Šel jsem tím lese z planiny co nejpomaleji jsem mohl, abych si při chůzi trochu odpočinul a nabral síly na další skoky a neplánovaná a nechtěná dobrodružství, ale hlavně jsem si také užíval toho nerušeného klidu, který v tom lese panoval. Zdál se mrtvý, dokonalý pro to, aby se v něm ztratil někdo, kdo nechtěl společnost, ale ta skalka, kde jsem se pak vynořil, byla ještě lepší. Kompletně mrtvá, opuštěná s vodník tokem, jehož zvuk dokonale uklidňoval a donutil mě na chvíli se zastavit.
Sledoval jsem tu křišťálově čerstvou vodu, jak pomalu teče ze skály, vlévá se do potoka a ten mizí kdo ví kam, do chvíle, než jsem uznal, že jsem toho měl dost. Nemohl jsem být stále na stejném místě, musel jsem se hýbat a dělat taky něco jiného.
Pomalu jsem se zvedl, protáhl jsem se, v zádech mi docela zakřupalo a přešel jsem k vodě, abych se mohl napít. Byla studená, ale ne úplně ledová, prostě tak akorát do toho nechutně dusnýho počasí.
Potom jsem se vydal pomalejším krokem dál. Nikam jsem ostatně nespěchal.

//Hrušňový sad

Šedohnědá vlčice vypadala docela nadšeně ze společnosti, což se nedalo poslední dobou říct docela o všech vlcích, které jsem potkal. Mnoho z nich bylo docela nevrlých, podobně jako jsem byl já, ale co mi do toho bylo. Chtěl jsem jenom, aby mi někdo trochu prohnal srst chladným vzduchem, protože mi bylo vedro, ale vlčice mi potvrdila to, že vzduch neovládá, ale i když jsem se neptal, musela mi říct, co za magii ovládá. Čekal jsem, co zajímavýho mi předvede, ale to jediné, na co se zmohla, byla prapodivnou hroudička na mém čumáku, kterou jsem se pokusil tlapou smést, ale ve skutečnosti neexistovala a moje tlapa tou věcí akorát prošla. „Viděl jsem lepší,“ zamumlal jsem v reakci na její nadšení. Ale co, každý někde začínal a já poznal asi nejlíp ze všech, že ti, kteří ovládali magii lépe než jiní, jsou namyšlení šmejdi, kteří rádi využívají svou magii proti druhým.
Vlčice se moc nezdržovala, což byl ostatně i můj plán. Neměl jsem další důvod zůstávat, ale pro mé štěstí se vlčice vydala na cestu první a já nemusel být ten, kdo hned drze odchází. Na její rozloučení jsem lehce zamručel s pokynutím čumáku, což byl můj ekvivalent loučení a pozdravu. Nerad jsem pozdravy říkal totiž nahlas.

//Ronherská skála (přes Zlaťák)

//Středozemka

S půlkou černé srsti se na slunci pohybovalo dost špatně, když nefoukal ani žádný chladný vánek, který by mi trochu pročechral chlupy. K tomu by se asi hodila magie vzduchu, ale bohužel jsem ji vždycky považoval za tak zbytečnou, že jsem ji nevlastnil a vlastně jsem ani nedokázal přesně říct, jaký magie vlastnim a jak na tom vlastně jsem. Věděl jsem logicky o zemi, že umím být neviditelný, číst myšlenky, vytvářet věci, házet vlkům myšlenky na něco, co neexistuje a pak ještě ty magie, kterými mě obdarovala smrt... Ale vzduch, který by mě ochladil? Ne... Protože kromě léta to byla fakt zbytečná magie.
Šel jsem okolí, které bylo plné drobných stromů, balvanů a další menších překážek. Ale hlavně tu byl docela klid, pokud jsem nepočítal nepříjemný pach zajíců, které bych nikdy nepozřel, protože moje hrdlo by mi nikdy nedovolilo je pozřít.
Vedro mi začínalo fakt neskutečně moc vadit. Potřeboval jsem najít nějakýho přehnaně ochotnýho vlka se vzduchem, aby mi trochu pročechral srst, protože jsem nechtěl skákat, jelikož žaludek byl furt trochu vodnatý a zvracení nebylo mojí oblíbenou aktivitou.
Jelikož ani nefoukal ten vítr, necítil jsem moc okolních pachů a tý vlčice jsem si tak všiml až ve chvíli, kdy k ní padl můj zrak. Na krátko jsem se zastavil, lehce se zamračil a pátral po její magii, jestli náhodou nemá ten vzduch. Ale těžko říct, když měla zlatý oči. Lehce jsem pokývl hlavou, jako bych se snad snažil pozdravit, ale místo nějakého ahoj ze mě vyšlo: „Neovládáš vzduch?“

//Tenebrae

S prásknutím jsem dopadl na zem. Byl jsem zadýchaný, všechno mě bolelo, žaludek byl pořád jako na vodě. Kdyby tam nebyla, mohl jsem si odpočinout, nabrat síly, ale kdybych tam s ní zůstal... zabil bych ji, syčel jsem naštvaně. Nebyl jsem nikdo, kdo by ubližoval ostatním, protože se cítil ublíženě, ale zároveň jsem nesnášel, když někdo nerespektoval fakt, že jiní chtěli být sami. Blbka, odsekl jsem si ještě jednou naštvaně, než jsem tu vlčici kompletně vyhnal z hlavy, protože jsem nad ní nechtěl přemýšlet.
Věděl jsem, že skákat už není moc dobrý nápad, musel jsem jít po svých vlastních nohou tak, jak jsem už sakra nechtěl. Ale neměl jsem na výběr, že jo...
Pomalu jsem se vydal kousek k jihu, byly tam lesy a potoky, kde jsem se mohl napít a schovat mezi stromy, což bylo něco, co jsem chtěl a potřeboval. Chůue je trapná, povzdechl jsem si, sotva jsem udělal první kroky.

//Pahorkatina dlouhých uší

Připadalo mi, že se mi z té vlčice vaří mozek. Její slova, hlas a vlastně všechno vyznívalo úplně stupidně, že jsem ani nebyl schopnej to zpracovat. A jestli ona nebyla schopná pochopit, že někomu je špatně a chce být sám, nebylo jí ani možný v její naprostý pitomosti pomoci. Zaskřípal jsem zuby pokaždé, když promluvila a myslel, že se ještě jednou pozvracím, když začala magie nazývat jako nějaký kytičky, ohníček a podobný nechutný kraviny. A takhle to dopadne, když rodiče zanedbají výchovu, zaúpěl jsem. To i morbidní výchova cuchty Lennie a arogantní mojí matky byla lepší než tahle vypatlaná, kterou musela podstoupit tahle blbka.
„Čemu si nerozuměla na slovech vypadni?“ zavrčel jsem a pomalu zvedl hlavu. Cítil jsem slunce na svých zádech. A jestli přišlo slunce, přišlo světlo a tedy všechno okolo získalo stíny, kterých jsem se mohl chytit. Pomalu jsem vstal. Žaludek jsem měl v neustálých křečích, ale jestli ještě chvíli zůstanu tady, bude to ještě horší. Otočil jsem se k té vlčici, zajímala se o mé stíny, ale já v té chvíli jenom překypoval vztekem, který proudil z její kompletní blbosti. „Ukážuti ji,“ šeptl jsem. Podíval jsem se k zemi, můj stín samozřejmě chyběl, ale netrvalo mi dlouho, než jsem ho našel. Byl z části schovaný pod stínem stromu, ale připravený. Chyť ji, řekl jsem si prostě v hlavě a sledoval, jak se vlčí stín, který měl být připoutaný k mému tělu, přesunul ke stínu, který vrhala vlčice. Jakmile zmizel v tom její, musela pocítit neskutečný tlak v celém tělu. „Jdi do vody,“ řekl jsem lehce a pomalými kroky se postavil tak, abych byl vodě čelem, ale díky magii musela vlčice kopírovat mé pohyby tak, aby stála proti mně a vodě tedy zády. Pokud jsem stál nehybně, musela nehybně stát i ona. Nechal jsem jí chvíli, aby si uvědomila, co se děje, ale podle její pitomosti by potřebovala dost dlouho. Pomalu jsem udělal krok vzad, tedy i ona. A pak další a další. Já se od vody oddaloval, ona se k ní dostávala.
Přestal jsem, jakmile byla těsně od prudkého proudu řeky. „Až ti příště někdo řekne, abys vypadla – vypadni,“ zavrčel jsem a pustil stín, který okamžitě odběhl z jejího a připojil se ke mně, ač si nechal pár centimetrů mezeru od mého těla. Tělo jsem měl furt v neskutečné křeči, ale můj mozek řval bolestí, že dělám něco, čeho budu litovat a nesmim to dělat, protože pak akorát dopadám, tak, jak dopadám, ale bolest a vztek dělá svoje. Jenom kousek, kousek, kousek, opakoval jsem si, abych se donutil ke skoku. Ta pláň, vydechl jsem dlouze, pevně zatnul zuby a skočil s posledním poryvem větru a prásknutím pryč.

//Středozemní pláň

Snažil jsem se nehýbat. Bál jsem se, že jakýkoli pohyb mi snad roztrhne žaludek, nebo mi exploduje hlava. Věděl jsem, že to je jenom moje vina, skočil jsem moc daleko, i když jsem už pochopil, že čim dál skočim, tím hůř na tom budu, ale beztak jsem to udělal. Může za to ona, zasyčel jsem proti té hnědé vlčici. Kvůli ní jsem skočil daleko, abych se jí zbavil a dopadlo to tak, že mi bylo kompletně na nic
Zůstal jsem ležet na zemi se zavřenýma očima, ale k mým uším doléhal hlas. Nepříjemný hlas, který se blížil a nakonec byl dost blízko mně. Zatnul jsem zuby ještě více, otřásl celým tělem a snažil se přesvědčit o tom, že tam není, že jsem ve skutečnosti sám a nikdo mě neobtěžuje. Ten hlas se mi zarýval do mozku, hluboko, bolestně. Nesnesitelný hlas vlčice, která nechápala, že nechci, aby okolo mě byla. Smála se jako idiot, mluvila a nakonec udělala to, že do mě dloubla tlapou.
V té chvíli jsem zvedl hlavu, ohnal jsem se zubama po tý, která nechápala, že existuje osobní prostor. „Vypadni,“ zavrčel jsem. V žaludku jsem měl křeč, která mě drtila a nějakou uřvanou vlčici jsem u sebe nepotřeboval.
Myslela si snad, že si chci hrát, ale já docela trpěl, jestli si nevšimla. A ještě mě urážela, i když to byla ona, kdo vypadal, že si jednu hroudu rozmazala po hlavě. „Nebo tě utopim,“ zasyčel jsem. Možná ne, ale pekelně mě všechno bolelo. „Donutím tvé tělo, aby poslouchalo jenom mě a zavedu tě do té řeky, kde se utopíš, jestli hned nevypadneš.“ Ta slova zněla, jako kdyby je říkal had. Syčel jsem, zuby pevně zatnuté. A dobrá poznámka, nemohl jsem ovládat její stín, když byla noc, ale to vědět nemusela. „Tak mi pomož tím, že vypadneš,“ zahalekal jsem ještě, než jsem zase zavřel oči.

//Východní Galtavar (magie)

Cítil jsem už při skoku, že doplatim na to, jakou dálku jsem vybral. Nepřemýšlel jsem nad tím, jenom jsem si rychle vybavil jedno místo, kde jsem byl dříve a tam jsem skočil. A proto, jakmile se ozvalo mohutné prásknutí a do všech stran se zvedl vítr, který ohlašoval můj skok, jsem padl k zemi. Připadalo mi, že mi praskne žaludek, kdybych ho měl plnější, určitě bych vyzvracel více než jenom ten kus ryby, který jsem dříve pozřel.
Ani jsem se nepokoušel o to, abych nějak dopadl na nohy. Smířil jsem se s tím, že se svalím do trávy vedle té řeky a jediné, co jsem si přál, bylo, abych nepadl do jejího proudu - znovu. Tomu se tak naštěstí nestalo, ale stejně jsem ležel na břehu, třásl se a nadával sám sobě, že jsem skočil tak daleko. Nechtěl jsem, věděl jsem, že to je nebezpečné a furt jsem si nebyl jistý tím, co mi udělá větší dálka. Už tohle bylo fakt nepříjemný a ta křeč v mém žaludku mě donutilo stáhnout tělo do silného klubka, zavřít oko a pevně zatnout zuby. Rozbolela mě do toho hlava, asi jsem to už fakt přeháněl. Magie nejsou slouhou, ale hnusným pánem, zaúpěl jsem. Jenže... mně se tak líbilo skákat po okolí...