Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Louka vlčích máků

Déšť začal být neúprosný a s každou kapkou, která dopadla na mé tělo, jsem cítil, že také opadá i moje nálada. Do toho se přidalo ještě krupobití, které suverénně bolelo do zad a do všech ran, které jsem měl, protože... jsem jich měl sakra moc a tohle muselo bolet i někoho nezraněného. „Měli bychom,“ přitakal jsem nepřítomně k Maple a rapidně zrychlil, protože tohle se mi nelíbilo a dostat se do lesa znamenalo i to, že získám alespoň nějaký menší přístřešek, kde na chvíli přežiju a nebudu se trápit tim, co matka příroda nachystala.
Maple toho už ale moc nenamluvila, což bylo docela očividné, vzhledem k tomu, že neměla ani na to odpovídat. Já toho moc nenamluvil. Neuměl jsem vést malé rozhovory o počasí, i když momentálně bylo fakt šílený a nepříjemný, že by se na to dalo pekelně dlouho nadávat. „Prej tu ale je alfou, takže... chci zjistit, jestli to je pravda,“ vydechl jsem do deště. A třeba mě konečně někdo naučí, co to vlastně znamená být ve smečce a co jsou ty jejich postavení, pomyslel jsem si. Furt jsem v tom měl strašný mezery.
Ani jsem nepostřehl, že jsme prošli přes hranice. Asi za to mohl déšť nebo na to smečka z vysoka kašlala, ale najednou jsme byli v lese a Maple tvrdila, že tu je ta smečka. To určitě, smrdí to tu jak v každym jinym lese, protočil jsem nad tím očima. Zastavil jsem se pod jedním stromem, kde jsem byl alespoň trochu chráněný, i když schovávat se pod stromy za bouřky byla kolosální kravina. „Počkám tady,“ přitakal jsem. Neměl jsem sebemenší chuť se vydávat do středu ani ve chvíli, kdy by mě o to někdo požádal.
Maple následně odběhla a já zůstal na místě. Uprostřed hnusný bouřky, v lese smečky, kompletně sám a... co já to dělám se svym životem? povzdechl jsem si. Nic zvláštního nakonec.

//Mušličková pláž

Než jsme se vzdálili od pláže, začalo se rozednívat. Pořád bylo stejné teplo, nijak se to neměnilo, ale obloha byla kompletně zatažená a brzy potom, co jsem si všiml těch tmavě modrých až takřka černých mraků, začalo pršet s doprovodem hřmění a blesků. Zatnul jsem pevně zuby, neměl jsem rád na tuláctví právě to, že jsem před deštěm nikdy nebyl chráněný a tenhle déšť mi sakra rychle promočil srst a voda se mi dostala na kůži. Jenže kvůli tomu teplu to ani nebylo příjemné. Přišlo mi, že vzduch je pekelně těžký, ty horký kapky až bolely a vařily mě zaživa.
Moc jsem toho nenamluvil, nejenom kvůli tomu, že jsem toho moc nenamluvil, ale jakmile nebylo příznivé počasí, byl jsem mnohem víc nabručený než normálně a bouře s morbidním deštěm nebylo něco, co bych si zrovna užíval. Maple se jenom zajímala o to, jak jsem toho vlka potkal. Nezajímalo ji, kdo to je, jenom kde jsem ho potkal... Divný, ale to asi bylo v povaze vlčic, že prostě chtěly vědět detaily a nezajímalo je tolik obecných věcí. „Už ani nevim. Bylo to před lety v zimě,“ přiznal jsem. První setkání jsem si nepamatoval, druhý už trochu jo, ale přesto... bylo to fakt pekelně dlouho. Třeba si sám na mě nepamatuje, napadlo mě. To bylo taky dost reálný, že jo.

//Sarumen

Hlasuji pro:
Srpen: 21.8. (pá), 22.8. (so), 28.8.(pá), 29.8. (so)
Září: Snad všechny možný data, nedokážu říct takhle dopředu

S nezaujatým výrazem si vyslechl, jak moc je země úžasná. Věděl to, chápal a uvědomoval si, že oproti jiným magiím toho dokáže nehorázně moc. Dokázal ovládat rostliny, ale taky horniny, půdu. Měl více možností, nebyl nijak omezený třeba jenom na vodu, oheň nebo vzduch jako jiní. Trochu nevyvážená magie, ale zase byl docela vděčný, že má zrovna tuhle a navíc... zelená se mu ze všech těch barev líbila asi nejvíce, pokud nepočítal černou a bílou, které prostě... byly. Nikdy ale nepochopil, proč mu jiní říkají další informace, o které se nezajímal a nepotřeboval je vědět. Pro jeho existenci bylo úplně nepotřebné vědět, že měla nějakou přítelkyni, která ovládala zemi. On měl sestru a bratra, kteří tu magii měli. Znal bohužel i Lucy se zemí, Lievenne, i když měla zlaté oči a určitě by v paměti našel ještě nějaké vlky s magií země, ale nezajímal se o to. Obvykle jenom povrchně uvažoval nad tím, jestli těm vlkům ty oči sluší nebo ne... Třeba tahle vlčice byla obecně v podzimních barvách a měla zlatý oči, tak proč ne. Podle něho nebyla kompletně odporná. A taky mu vesele sdělila, že ovládá oheň a to ho akorát přesvědčilo, že s takovýma očima by rázem byla víc meh.
Už zjistil, že v Sarumenu žije Morfeus. Dokonce věděl, že Sarumen je na jihu, ale jediné nevěděl to, kde přesně to území leží. „Díky,“ přitaka lehce, vstal ze země a byl připravený vyrazit tím směrem, aby alespoň věděl, kam se má dostat, jestli bude někdy chtít konfontovat vlka, co se mu vysmál, že sletěl do řeky... To jsem ještě neuměl moc dobře chytat ryby, ušklíbl se pro sebe. Ale ten vlk mu nevadil. Byl v pohodě. „Před lety jsem potkal jednoho vlka a tvrdí mi, že je v tý smečce. Tak ho chci vidět,“ vysvětlil své záměry. Nechtěl jim ten les jít podpálit. Držel se krok za Maple, protože ho tak nějak vedla a on nerad chodil na stejné úrovni jako ostatní.

//Louka vlčích máků

Zůstal jsem sedět u moře a sledoval ho. Pachuť soli se z tlamy už vytratila, ale zůstala stále ve vzduchu a věděl jsem, že ji mám také nacpanou v srsti, ale v té chvíli jsem to moc nevnímal. Dokonce jsem dokázal elegantně ignorovat i pachy okolí a fakt, že vítr ke mně nesl zápach jednoho vlka za druhým, ale co? V jedné chvíli se mi vůbec nezachtělo šklebit se na všechny a všechno okolo a raději jsem si všímal sebe samého, jedním okem sledoval moře a hlavu jsem měl totálně prázdnou. Ale ne v hloupém slova smyslu, ale v takovém... klidném. Protože poslední dobou mě nic netrápilo. Nikdo mi nevydloubával oči, netrhal kůži, nevyhazoval mě z míst, kde jsem mohl být a nezpochybňoval moji existenci. Dokonce tu byli i tací, kteří mě rádi viděli... Až nebude takový vedro a dostane trochu rozumu, někam ho vezmu, povzdechl jsem si krátce. Ostatně jsem mu to už slíbil, tak to nějak dodržim.
Moji chvíli vnitřního i vnějšího klidu narušila vlčice. Chtěl jsem vydat nějaké podrážděné zavrčení, že jsem rušen, ale místo toho jsem se jenom kousnul do jazyka, abych mlčel a neprokázal se jako naprostý idiot hnedka v první sekundě, co mě někdo vidí. Jestli jsem chtěl zůstat pro ostatní nezajímavý, měl jsem být černý. Nebyl jsem drzý, ale zase jsem nebyl úplně slušný a nezdravil jsem. Jenom jsem pokývl hlavou, vyslechl si, co má na srdci a po krátkém povzdechu odpověděl: „Nevím,“ přiznal jsem. Tomuhle jsem se moc nevěnoval, věděl jsem jenom to, že... jsou černý, protože jsem chtěl. „Ale dříve jsem je měl zelené kvůli zemi,“ přiznal jsem. Už mě s ní mohl těžko někdo spojovat, ale pořád tu byla.
Dlouze jsem se nadechl, nesnášel jsem představování. Nějak mi... ve všech ohledech vadilo, „jsem Meinere a...,“ zarazil jsem se. Zase Sarumen. Zase fakt, že tu někde hopká Morfeus. Lehce jsem naklonil hlavu do strany, „můžeš mi ukázat, kde ten Sarumen je?“ zeptal jsem se s přimhouřením oka.

//Mahtaë (jih)

Šel jsem pomalu, protože jsem chtěl uschnout dřív, než se dostanu k moři. Jenže srst jsem měl suchou takřka okamžitě a sotva jsem se dostal k moři, jazyk mi plandal ven a potřeboval jsem se zase smočit. Doufal jsem, že tam u vody bude trochu chladněji a příjemněji, ale vzduch byl furt nechutný a chtělo se mi z toho vedra umřít.
Nebyl jsem fanda moře, ale přesto jsem do něho prostě vlezl. Šel jsem tak daleko, dokud jsem neměl vodu alespoň po kolena, potom jsem se do té vody svalil, nechal ji, aby se mi vlny přelévaly přes záda, čenich jsem držel dostatečně daleko, abych nedostal vodu do tlamy a sledoval jsem azurovou oblohu. Jenže to bych nebyl já, kdybych hned nezapomněl, co vlastně dělám. Dopadlo to tak, že jsem takřka okamžitě otevřel tlamu, abych mohl pořádně zívnout a přesně v té chvíli přišla vlna, která se mi nalila do tlamy.
Okamžitě jsem cítil, že se mi žaludek obrací vzhůru nohama. Na jazyku jsem cítil tak moc soli, že se mi z toho chtělo brečet a jak se mi ta voda dostávala do hrdla, chtěl jsem řvát, ale místo toho jsem se jenom dávil. Vyskočil jsem na nohy, slaná voda mi odkapávala z tlamy společně se slinama a snad i slzama z oka, protože to byl ten nejhorší pocit, který jsem měl na jazyku - zase.
Vylítl jsem z vody, oklepal jsem se, otevřel tlamu, lehce trhal hlavou do všech stran a snažil se z tlamy dostat veškerou slanou vodu, ale ten nechutný pocit přetrával. Bylo vůbec normální, aby nějaká voda byla takhle moc nechutná?! Jsem idiot, idiot, proč lezu do moře? vrčel jsem si pro sebe. Zavřel jsem tlamu a polkl jsem. Došlo mi, že je blbost, abych se snažil dostat slaný pocit z tlamy tím, že budu mít prostě jazyk vyplazený na celý svět, takže jsem se snažil nahromadit sliny a prostě tu slanou břečku spolknout a čistými slinami naplnit tlamu, aby všechno bylo zase v pohodě. Ale nic nebylo v pohodě, pocit přetrvával a jak jsem přešlapoval na zemi, písek se mi lepil na srst, dostával se na kůži a kromě soli v tlamě jsem tak ještě cítil škrábání mezi polštářky. Že já chodim k moři, jsem takový imbecil! vrčel jsem i nadále, vyplázl jazyk a nechal z jazyka odkápnout obrovskou slinu přímo do písku na zem. Sledoval jsem moře před sebou, mračil se a nazýval ho dost nemilými slovy. Šmejda jednoho slanýho. Kéž by vyschnulo.

//Borůvkáč (magie)

Odpráskl jsem se u jižní části té dlouhatánské řeky. Docela mě začalo zajímat, jak tohle vypadá z pohledu ostatních, jestli tu moji magii vnímají tak, že si to prostěletím jako by se nechumelilo přes území a jsem jenom taková poletucha jako je třeba Želvák, kterej si to po světě vykračuje s křídlama jako nějakej šuspajzl, kterýmu nezáleží na nějaký vlčí anatomii nebo přírodě. Sice jsem sám byl někdo, kdo byl na půl černý a na půl bílý, ale aspoň jsem neměl nějaký křídla, kterýma bych se mohl vytahovat nad ostatníma.
Dopadl jsem docela daleko od řeky, ale co na tom záleželo. Byl jsem rád, že jsem skončil tak daleko, protože jsem docela potřeboval vykonat jednu potřebu a bylo lepší to hodit k jednomu smrku než k vodě, kam chodí všichni pít a já hlavně lovit. Sotva jsem k němu ale došel, se syknutím jsem musel uskočit, protože jsem cítil, jak se mi o slabiny otřela jedna kopřiva, který jsem si nevšiml a vzhledem k tomu, že mě předtim ten smrádeček od Lennie hryznul do dost nepříjemnýho místa, jakýkoli dotyk tam byl sakra nepříjemnej. Byl jsem ale rád, že tam byla jenom jedna kopřiva a ne nějaký charáčisko, do kterýho bych skočil a požahal si kompletně celý tělo, protože na tohle jsem měl talent.
Ale s tim malym smrádečkem... To byla další věc, kterou jsem tak nějak na tom světě nechápal. Jak mohla, Lennie, která byla kolosální vlčí... ňufka, mám li být slušný, i když mě asi těžko bude někdo slyšet a řekl jsem jí do očí už horšími slovy, najít někoho, kdo by na ní skočil a stvořil jí parchanty? Nebo parchanta, ale ten říkal, že má sourozence... Takže parchanty. Takovou pitomou levanduli si musel nabrnknout jenom kompletní idiot, povzdechl jsem si se zakroucením hlavy, když jsem se vracel od toho smrku blíže k řece.
Sledoval jsem proud řeky a všechny ty kameny v ní, přes které jsem mohl v klidu přejít na druhou stranu bez toho, abych vůbec použil magii. Alespoň nějaká pozitivní věc. Vlezl jsem na první kámen a hned v tu chvíli mi přes čenich přeskočila zelená žába, která se zabředla do štěrbiny mezi kameny, ale já byl tak překvapený a s mizernou rovnováhou, že jsem hned zahučel do mělkého jezírka mezi kameny a byl okamžitě celý promočený. Ze zaskřípáním zubů jsem vstal, na podobný poťouchlosti od pitomých žab jsem neměl náladu. Nechtěl se mi čas trávit usušením mokré srsti, protože jsem svému ovládání ohně furt moc nevěřil, takže jsem se rozhodl jít dál, i když jsem byl mokrý a otrávený z přítomnosti žáby. Že já někam šel, zasyčel jsem si. Požahanej a mokrej, skvělý.

//Mušličková pláž

//sigh

Alespoň někdo byl z mé přítomnosti nadšený. Moc jsem ale nechápal, co se okolo dělo, protože jakmile přišel ten jejich alfa, který se představil jako Bluberry a očividně neměl problém s tím, když budu okolo v případě, že mám čisté úmysly. O tom jsem trochu pochyboval, ale zároveň jsem neměl zapotřebí vypalovat cizí lesy a dělat průsery v cizích smečkách, což se nějak nedalo říct o Lucy, která tam byla před chvílí a očividně to nebyla nic, co by tahle smečka chtěla. Minimálně to tak vypadalo a podle toho hlášení, co házel Taenaran Blueberrymu. Jakym způsobem to tady funguje, když to tady hlídá vlče? přemítal jsem, ale nakonec jsem nad tím jenom zakroutil hlavou a nechal to být.
Blueberry následně zmizel, slyšel jsem zavití, což bylo volání pro něho, že se má vydat do práce a pro mě to pro změnu znamenalo, že je zas okolo až moc vlků a nejraději bych zmizel, protože... moc vlků. A smečka. Nic pro mě. „Vydám se dál, tady se mi nelíbí,“ řekl jsem krátc vlčeti a odvrátil hlavu do strany, „jenom jsem se ujišťoval, že jsem tě hodil správnym supům, i když stejně nepočítám, že bys i u těch špatných nebo správných vydržel dlouho,“ povzdechl jsem si.
Chtěl jsem se na něco zeptat toho jejich alfy, ale už byl dávno pryč, takže to bylo k ničemu a nechtělo se mi sem zrovna vracet. „Jestli si vzpomeneš, zeptej se toho alfy nebo někoho, jestli tu furt je vlčice jménem Vločka. Nebo jestli vědí, kam zmizela,“ zamumlal jsem prosbu k vlčeti a krátce si povzdechl. Docela dost mi chyběla.
Nervózně jsem přešlápl z tlapy na tlapu, protáhl jsem se v zádech a hlavu pohodil ještě krátce k Taenaranovi. „Až nebude takový vedro a dovolíš se, někam se půjdem podívat... Nebo se nedovoluj, mně to je jedno,“ navrhnul jsem mu, pokynul mu lehce hlavou a vydal se pěkně rychle po svých pryč. „Zatim se měj,“ zívl jsem. Zachtělo se mi vody. A studenýho vzduchu. Vzhůru k moři.
Šel jsem od vlčete trochu dál, ale stejně mohl slyšet prásknutí a cítit poryv větru, když jsem skočil pryč.

//Mahtaë jih (magie)

Praha ~

Přítomnost Lucy mi docela rychle zvedala žaludek a vzhledem k tomu, že jsem měl poslední dobou docela namále, co se týkalo mého žaludku, očekával jsem, že brzy vrhnu na území smečky, ale naštěstí se Lucy společně s jejím podobně hloupě vypadajícím štramákem rozhodla odejít, i když si neodpustila trapné poznámky vůči ostatním, jelikož sama neměla dostatek sebevědomí, aby se sebou dokázala žít. Jemně jsem nad tím zakroutil hlavou a raději stočil zrak k malému černobílému vlčeti, které docela závratně rostlo do výšky i šířky. Myslel jsem, že mladí vždycky z tloušťky vyrostou, přemítal jsem.
Alespoň někdo mě rád vidí, vydechl jsem úlevně. Pokývl jsem mu lehce hlavou na pozdrav, ale zatim jsem nic neříkal, pouze jsem mu věřil, že to fakt stojí za nic. „To ti ještě nedali zaracha za to, jak furt zdrháš pryč?“ zeptal jsem se lehce rýpavě. Vždycky jsem potkal vlče venku s někým, jenom tenhle si chodil venku sám, jak se mu zachtělo. Protože to bylo úplně normální... I když udržet tohohle by chtělo nějaký lano nebo něco, co by se mu uvázalo okolo krku, aby nezdrhal dál.
brzy potom, co jsem přišel, se přivalili další vlci. Jeden s rudýma ušima a nohama v doprovodu černobílého vlčete. Jemně jsem se zamračil, ale sotva začal mluvit, přestal jsem s tím a raději toho vlka sledoval. Takže alfa, mlaskl jsem si pro sebe a zhluboka se nadechl. „Jsem Meinere. v Zimě jsem tohohle malýho,“ hlavou jsem pokynul k Taenaranovi, „dokopal zpátky sem... Po menší procházce. A obědě. Přišel jsem ho jenom... zkontrolovat?“ Koncem jsem si nebyl zcela jistý. Jenom... No, prostě jsem hledal starý známý. A v tomhle lese byla kdysi i Vločka, polkl jsem. Jenže... ta už musela být dávno pryč. Ale teoreticky ji mohl znát.

//Tak tím pádem se omlouvám za moje špatné info :c

//Vyhlídka

K čenichu se mi pomalu dostával zápach smečky a společně s tím se dostával taky odpor k tomu, abych šel stále dál. Žaludek se mi stahoval zhnusením a vůbec se mi nechtělo jít dát, ale už jsem tam byl, tak jsem musel. A navíc jsem cítil pach toho vlčete, tak už bylo aspoň trochu slušný ho pozdravit a ujistit se, že má čtyři nohy a dvě uši.
Jenže společně s jeho pachem jsem cítil i další a jeden jsem bohužel znal. Žaludek jsem rázem neměl stáhnutý z toho faktu, že jsem u smečky, ale že tahle slepice je taky poblíž. Co jsem komu udělal, zasténal jsem. Cítil jsem ale ostatní blízko, museli být na hranicích a tak jsem došel až k nim.
Moje znechucení se potvrdilo, skutečně tam byla Lucy, ale kromě Lucy ještě nějaký šedý vlk a kulaté černobílé vlče. „Nazdar, chlupatej,“ houkl jsem jeho směrem. Ostatní... mi byli fakt volní. Jenom jsem potřeboval zjistit, jestli je živej. Asi brzo nebude. Zrakem jsem jenom krátce trhnul k Lucy, ale... eh. No a pak byl ještě ten třetí, ale co.

//Vřesový palouk

Lezl jsem pomalými kroky na to poměrně nízký pohoří, které mě ale beztak štvalo, protože to znamenalo, že jsem musel lézt do kopce a to nebylo zrovna mým hobbym. Potřeboval jsem se ale dojít pryč, co nejdále od Lennie a její rodiny, i když jsem byl docela pyšný na to, co jsem tomu vlčeti poslal do hlavičky. Bylo to trochu složité, hlavně unavující. Nedělal jsem to hlavně z toho posledního důvodu.
Netušil jsem, kam bych měl jít, ale pořád mi lehce vrtalo hlavou to, jestli jsem Taenarana hodil do správné smečky. Jestli měl takový peklo, že ho matka prostě hodila do řeky, nebylo zrovna dobrý, kdyby pak ještě skončil někde jinde, než měl být. I když říkal, že zrovna alfa té smečky ho nemá rád, takže otázka, jestli jsem teda udělal dobře nebo špatně. Tmavá vlčice ale říkala, že tam je, ale... muselo být hodně tlustých černobílých vlčat. Teď už by měl vážit víc jak já, jestli furt tak žere, zašklebil jsem se. Tak nějak jsem... se chtěl ujistit.

//Borůvkáč

Než jsem se vůbec dokázal více přiblížit k mé milované cuchtě a jejímu potěru, který měl docela náběh na to, aby se stal vyděděným synem, okolo se prohnala ta hnědá vlčice, na kterou jsem narazil v těch močálech a s sebou táhla tunu dalšího potěru někam na výlet. Připadalo mi, že poslední dobou všichni objevili kouzlo rozmnožování, protože kolik jsem těch zakrslíků viděl za poslední dobu, bylo až zarážející. Je tady z toho školka, pomyslel jsem si a hodil krátkým pohledem po té hnědí vlčici, která pozdravila, „dobrej,“ mlaskl jsem. Musela být určitě nadšená z toho, že mě viděla v okolí smečky, když jsem předtím náruživě tvrdil, že jsem se odtamtud snažil co nejrychleji dostat, protože se jednalo o nehodu. No... a byla to chyba, tentokrát jsem se sem dostal po svých vlastních a chtěl jsem jít jenom okolo, nic víc, tak pardon...
Lennie vypadala z mé přítomnosti ještě nadšenější. Mlaskl jsem, protočil lehce očima a hodil pohledem po chuvákovi vlčeti, který tohle muselo trpět celý dny... Být jim, tak se jdu prostě zabít. Lennie byla fakt jako moje matka - nechutná megera, která si na ostatních vylejvala to, že má zaražený prdy. „Věř mi, že zrovna tebe nevyhledávám záměrně,“ zamručel jsem a sledoval, jak buzeruje svýho syna, aby dělal to, co řekla. Nauč ho lovit, pak mu t přikaž a už nikdy nepohni svym línym zadkem, protočil jsem nad tím očima a raději stočil zrak k Siriusovi, chudák malej. „Čahoj,“ vylezlo ze mě. Takový... Pozdrav a rozloučení, protože ho hned matka táhla pryč. Prostě spojení čau a ahoj.
Zakroutil jsem hlavou, nemohl jsem s nima jít a ani jsem nechtěl. Ale... něco mě napadlo. Lehce jsem se nad tím zašklebil a vsunul vlčeti do hlavy krátkou myšlenku: Zkus taky slova hysterka a megera. Bylo snad něco lepšího, co by vyjadřovalo jeho matku?
S povzdechem jsem vstal. Léta jsem se uměl vyhýbat týhle nádheře a najednou dvakrát za tak krátký čas. Nádhera.

//Vyhlídka