Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrcadlové jeskyně

„Růžový drápy by ti neslušely,“ opáčil jsem okamžitě, protože tímhle jsem si byl zcela jist. Rez seděla k někomu, kdo má a chce být nevýrazným ve světě, kde se všichni vehementně snaží být někým více a hlavně nezapomenutelní a nepostradatelní. Ale to byl ostatně jenom názor jednoho vlka, co by se hned mohl řadit mezi ty, kteří se snaží vyniknout mezi těmi obyčejnými, kteří jsou všude o okolo, ač u mě to spíše zavánělo tím faktem, že jsem nesnášel sebe samého a hledal nějaký způsob, jak trochu změnit svůj život, když jsem se odmítal změnit povahově. A asi jsem docela uspěl, protože jsem v tomhle dostal dokonce pochvalu, že je moje zbarvení skvělý. Lehce překvapeně jsem povytáhl obočí a lupl pohledem k Rez, když jsme se dostávali do útrob jeskyň, abychom se skryli před deštěm, ale nějak jsem netušil, jak na to odpovědět. Nakonec ze mě vylezlo jenom: „Díky.“ I když jsem to nechtěl říct. Neděkoval jsem a nepřišlo mi to tolik jako chvála.
V jeskyních mě do čenichu udeřilo hned několik pachů a ztuhnul jsem. To se mi nelíbilo. Zatnul jsem zuby, rozhlédl se okolo sebe a dokonce i Rez si jich všimla. A... taky na ně mluvila. Jak na couru Lennie, tak na její potěr a další osazenstvo. Ale ne, zasténal jsem si a hodil pohledem k Siriusovi. Rez na něj vytáhla, jestli mluví sprostě, za což jsem asi mohl i trochu já, ale vlče se bránilo, že nic takovýho nedělá. Nechápavě jsem natočil hlavu do strany. Na to, aby dělal slušnýho, bylo docela pozdě, ne? Jo počkat, povzdechl jsem si. On Sirius tvrdil, že má bratra. Hups, Rez, vydechl jsem, hodil pohledem k vlčici a nějak naznačil hlavou, jestli nejdeme dál. Tohle není Sirius, hodil jsem jí myšlenku do hlavy, aby se vyhnula nějaké trapnosti o tom, že nepozná vlky. I když si byli fakt podobní. Ale trochu jsem to vlče znal a tohle přeci jen smrdělo lehce jinak. „Dem?“ prohodil jsem tlumeným hlasem a pomalu šel dál. Nechtělo se mi s Lennie mluvit. Ale fajn, že vyměnila syny, dodal jsem si pro sebe.

//Mahtaë

//Kaskády

Kráčel jsem tím deštěm a bouří za Rez, která mířila od vlčic někam pryč, za což jsem byl docela vděčný. Ne, že by mi zrovna nějak vadila Cynthia a ani to její vlče, které vlastně nebylo její, bylo úplně na uškrcení, ale ta třetí vlčice, co se tam přihnala, se zdála, že by zasloužila hodně brzy po tlamě a nechtělo se mi v takové společnosti zrovna být. Navíc, Rez se zdála, že spadá do takové té malé sorty, kterou jsem byl ochoten poblíž sebe tak nějak přežít a snést.
Zajímala se, kdo to vlastně tam nahoře byl a netušil jsem, jak přesně odpovědět. Chvíli jsem se nad tím zamýšlel, dokonce jsem zvedl i hlavu k upršené obloze a rozhodl se, že nejlepší představení bude prostě to zcela upřímné a trefné. „Vlče a její opatrovatelka. Tu třetí jsem neznal a nemyslim, že poznat chci.“ Hlavu jsem sklopil dolů, dával jsem si pozor, kam šlapu, ale ve tmě a s jedním okem jsem stejně viděl velký nic a tak jsem pouze doufal, že mé kroky budou správné a nepovedou do nějaké propasti, ze které se nevyhrabu. Rez si myslela, že musím znát každého a... pravdou bylo, že jsem znal dost vlků. Povrchově. Poznal bych je, kdybych je viděl, občas jsem znal jejich jména a tušil, co dělali, když jsem je viděl prvně, ale nemohl jsem říct, že bych někoho fakt dobře znal. Možná tak Vločku, která byla pryč. Lievenne zrovna tak. Sestru jsem do tohohle nepočítal. Riveneth taky byla kdo ví kde a nejspíš mě fakt nechtěla vidět. Ostatní? Těžko nějaké větší známosti. Jo a vlčata... kapitola sama o sobě. „S tim mim ksichtem mě musí znát každej,“ postěžoval jsem si. Těžko pohledat někoho podobnýho.
Déšť mi vadil. Sice se počasí trochu zlepšovalo, ale furt mi z toho bylo dost na zvracení. A nelíbilo se mi, kde jsme se v té bouři nacházeli. Nervózně jsem se rozhlížel okolo. Blesky osvětlovaly okolí, hromy mě bolely v uších a srst jsem měl tak dvojnásobně těžkou. „Měli bychom se schovat,“ houkl jsem k Rez a hlavou pokynul trochu dál. „Jsou tu kousek odtud jeskyně. Pojď.“ Byla to spíše nabídka s pokývnutím hlavy do strany, kam jsem se následně i vydal.

//Zrcadlové jeskyně

Neměl jsem vůbec ponětí, kdo to měl být strejda Vořech, ale jestli to byl retard, tak budiž. Nebylo ani moc vymluveno a upraveno to, co jsem o takových vlcích řekl, takže jsem s tim byl i relativně spokojen, i když jsem čekal, že dostanu alespoň v mysli seřváno, že jsem nevyspělý hovado, co si myslí, že učit prťata neslušným slovům je náramná zábava. Na mou obranu, skutečně to zábava je. Jeden pak měl pocit, že pro tento svět alespoň něco udělal a přesto to nebylo nijak škodlivé nebo moc bolestné. Mohly z toho vzniknout i humorné situace, kterých se sice neúčastním, ale co? Pouhé vědomí, že budou, mi dokonale stačilo k tomu, abych nadále vlčata učil z peprnějšího slovníku.
Ve chvíli, kdy se přihnala ta další flekatá vlčice, cítil jsem, že jdu do ústraní a byl jsem za to sakra vděčný. Nechtělo se mi tam být v takovém obložení. Ale tou novou vlčicí, kterou označili za Nádheru, což dosti pochybuji, jsem byl označený za kance. Zareagoval pouze lehkým úšklebkem a povytažením "obočí", protože jsem fakt netušil, co bych na tohle měl říct. A Sheya na to celý měla svůj osobní názor. Protože se zdálo, že se z celé té situace... no. Smrdělo to dobře. Ne, že bych to sám nedělal, ale měl jsem jakousi soudnost to dělat někde o samotě a daleko od citlivých čenichů. Trochu se mi vzedmul žaludek a snad kvůli tomu jsem i uvítal návrh od Rez, která se taky nezdála nadšená z toho, co se neslo okolím. „To není špatný nápad,“ vydechl jsem, přejel pohledem po třech zbývajících vlčicích a hlavou kývl, že se jako loučím. Stejně jsem jim tam nebyl k ničemu. „Počkej na mě,“ houkl jsem za svá záda, abych dal najevo, že jdu taky.

//Vyhlídka

„Nikdo nemá rád kosti,“ opáčil jsem obratně na fakt, že si Cynthie udržuje svoji linii. To tak, ve skutečnosti jenom její smečka není schopna předhodit sem tam nějaký žrádlo, i když se pořád všichni pyšní tim, že přesně to jim smečky dávají a tuláci jsou trosky, který nikdy nežerou.
Můj popis rodiny se očividně Cynthie zdál docela přesný a snad i ona sama měla v příbuzenstvu nějakého toho mrtvého retarda, zatímco pro Sheyu byl můj slovník obohacením, které jsem náruživě rozséval do hlav malých vlčat, jejichž slovníky nebyly vůbec zhýrale a zničené dospělostí a zahořklostí. „Retard je kdokoli, kdo ti přijde chováním jinej.“ Udal jsem dosti nepřesný a zlý vysvětlení, protože jsem výslovně toužil, aby po světě cupitala vlčata, co svým matkám říkají couro a hysterko, zvláštní jedince označují za retardy a určitě bych našel někoho dalšího, komu jsem do slovníku přidal trochu peprné slovo, které by tam rodiče jenom neradi viděli. Ale co, stejně se s tím slovem někdy setkají, tak ať jsou připraveni. Většinou se totiž jeden s tim slovem setká ve chvíli, kdy je za to sám označen.
Chvíli mými žilami pumpovalo hrdinské nadšení, že bych mohl pomoci někomu, komu hoří doslova za zadkem, ale představa ohořelé srsti a spáleného vlčího masa mě natolik držela při zemi, že jsem jenom zakroutil nesouhlasně hlavou, „nepletu se do věcí, které se mne netýkají,“ ujasnil jsem. Ač tam běžela moje sestra. A těžko pak vezmete na výlet vlče, které uhoří. Ale furt to nebyla má věc. Sheya do toho navíc mrmlala s magiema, jelikož se chytla mého kecu o magii smutku, kterou jsem ve skutečnosti ovládal už od narození, ale co. „Jasný, copak ty nejsi smutná, když se na mě podíváš?“ nechápal jsem. Až jsem přehrával, jako kdyby mě to ranilo. A nebyl snad na mě smutný pohled? „A ne... magii radosti hledej u jiných, tohle já nevedu,“ zavrtěl jsem hlavou. Však... kdy jsem se naposledy usmál? Bylo to tak dávno, že jsem koutky měl už zakrnělý.
Obě dvě vlčice začaly něco se Smrtí, čemuž jsem se chtěl obloukem vyhnout a má mysl na pár sekund i zcela vypla, ale sotva jsem začal zase vnímat, společenstvo něžného pohlaví se rozrostlo o další kus, tentokrát bílí s neslušivými černými fleky a ještě neslušivější jizvou přes tlamu. A očividně znala ty dvě. Eh. Ale nějaká její slova byla pronesena ke mně a ve mně se vzdemula potřeba sarkasmu a přehánění: „Nejlepšího a nejkrásnějšího.“ Zakřenil jsem se u toho, protože... nebyl jsem nejlepší. Nejkrásnější? Možná by sem tam někdo polemizoval, ale jenom pár jedinců bez vkusu.
A zatímco se ve mě dmula pýcha, která plánovala vyprchat a měl jsem přejít do rychlé melancholie, kdy si pouze lehnu do mokrého místa a budu zpytovat své svědomí, že jsem nepotřebný kus starého masa, okolí se stalo nejfrekventovanějším místem v širokém okolí a dohopsal už v pořadí čtvrtý kousek, který si myslel, že jsme skutečně nejlepší přátelé a ihned se ke mně natiskl. Co bylo sakra ve vzduchu, že se každý lísal? Jaro? Však... je léto, zamyslel jsem se a střelil po Rez jedním okem s očekáváním, že se mi Styx už zahryzává do krku, ale necítil jsem ji. Takže se museli rozejít... Smutný. „Rez,“ zopakoval jsem po jejím vzoru... I když jsem nepochopil, proč to jméno řekla, snad pozdrav? Fajn, to znělo líp jak nějaký čahoj. „Přemýšlel jsem nad skokem do propasti nebo nad plaváním s pijavicema, přidáš se?“ houkl jsem do nebe.

Nevím, odkud přesně pojedu, ale maximálně bude ta cesta trvat pod dvě hodiny, takže by poledne bylo tak nějak ideální

Tohle mě na tom všem deptalo nejvíc - nestihl jsem si ani "obnovit" svůj osobní prostor a už ho hned zase někdo kompletně narušoval.
Sheya do toho házela svoje návrhy na to, která magie by ze mě zvedla Cynthiy, která de naopak bránila, že tak tlustá není. "Mohla bys něco sežrat, to je pravda," pronesl jsem své zamyšlení nahlas. Měla přece smečku, co ji měla nakrmit, no ne snad? Pokud z ní neodešla. Je odtamtud docela daleko, zamyslel jsem de rázem. Jak tohle vůbec fungovalo? No, vlastně mě to ani nezajímalo.
Štvalo mě, že Laura jenom tak zmizela a pokud něco říkala, tak jsem ji neslyšel, ale vnímal jsem do toho jízlivé poznámky Cynthie o tom, že není seznámena s moji rodinou. "Otec kaput, matka kráva, bratr retard a sestra zmizela," zrekapituloval jsem to krátce, než mi objasnila, že béžovka odhopkala do lesa, odkud se linul kouř. Zamračí jsem se, otočil k tomu lesu a cítil, že se mi napínaj svaly. Nebyl jsem hrdina, abych jim tam pomohl, i když jsem věděl, že tam mám sestru a toho skrčka, kterýmu jsem slíbil výlet. Zatnul jsem pevně zuby, drápy se pokusil zarýt do země, ale nešlo to. Nejsem hrdina, opakoval jsem si. Nechtěl jsem riskovat svůj život pro jiné. Zas a znova.
Z přemýšlení mě vytrhla Sheya. Zajímala se o to, jak vypadám."Mám trochu krizi středního věku," přiznal jsem, "takže jsem je... odfoukl." Jako pravda to byla.
Na její druhou otázku jsem se ale trochu zakřenil, "to je magie smutku." Taky pravda, vypadal jsem snad vesele? Hned na to jsem pohled zase stočí k tomu lesu a zopakoval si, co všechno mi způsobila pomoc ostatním. Nebyl to krátký seznam.

Hlavu jsem od Laury odvrátil zejména proto, aby neviděla, jak moc jsem se šklebil na to, že se rozhodla zcela zničit tu pomyslnou bublinu mého osobního prostoru, kterou jsem si okolo sebe za ta léta poctivě vytvořil a udržoval bez toho, abych někomu byť jen trochu dovolil to narušit. Byl jsem na sebe až pyšný, jak dobře jsem si všechny bez výjimky udržoval od těla, protože jsem si ani nepamatoval, kdy naposledy jsem někoho nechal na sebe sáhnout, pokud nepočítám, kdy mi ten dotek způsobil nějakou krvácející ránu.
Ale pak jsem dostal trochu toho svého prostoru a dokonce se Laura pustila do dlouhého vyprávění o tom, co se vlastně dělo a já... litoval, že jsem se vůbec ptal. Ale poslouchal jsem a snažil se pochopit, o co tam vlastně šlo. Její nechuť ohledně záležitostí ve smečce jsem moc sdílet nemohl, protože já k nim choval kompletní nechuť a doteď pro mě pomyšlení na jakoukoli smečku bylo kompletně tabu. Ale... docela jsem rozuměl tomu, že jí vadilo dělat jedno a to samé. Protože já bych ve smečce trpěl právě z toho důvodu, že by byla jedna věc, kterou bych musel dělat a prostě... musel. Nic jiného by pro mě neexistovalo.
Jenže než jsem dokázal říct cokoli k tomu, ta jednostranná diskuze se spíše stočila ke vztahovým záležitostem a jestli jsem vůči smečkám byl jako z kamene, tak vůči vztahům jsem musel být z... hodně tvrdého kamene? „Pošli ho k šípku a jdi o dům dál,“ řekl jsem krátce, protože jsem si nebyl jistý, jestli chce slyšet celý můj názor na tuhle záležitost.
Jenže než jsem se vůbec mohl nadechnout, abych na to něco víc pronesl, do těla mi narazilo snad půl tuny živý váhy které bylo kompletně jedno, že svojí neschopností sráží k zemi ještě další. Dopadl jsem na mokrou a dost tvrdou zem, Laura úlekem odskočila a já se ocitl pod vlčicí, která se uráčila mě srazit. Na tom všem se mi nelíbilo hned několik věcí a kromě toho, že mi srst do té chvíle pod stříškou schnula a bylo mi teplo, tak jsem byl zase mokrý. No ale taky jsem se ocitl pod vlčicí a řekněme si upřímně, já nebyl zrovna submisivní jedinec, co by se nechal přišpendlit první, která jde okolo. A už vůbec ne Cytnhií, která mi něco dlužila! „Slez ze mě,“ kroutil jsem se a kňoural do toho, protože tělesného kontaktu jsem měl už sakra dost, ale než jsem ji ze sebe setřásl, už po mně lezlo a tisklo se ke mně ještě její miniaturní hnědé já, které si snad myslelo, že se tady jedná o nadšené vítání. „To je super a která magie by zvedla tvojí tetku z mýho těla?“ zamručel jsem předtím, než ze mě Cynthia konečně slezla. Rozmrzele jsem se zvedl ze země, jedním okem zamžoural po okolí, zamračil se a pohledem střelil po dvou zbývajících vlčicích. „Kde mám sestru?“ vylezlo ze mě. Protože... kdy sakra zmizela?

Hlava se mi lehce sesunula do strany, když Laura pronesla spíše mručivý nesouhlas. Vypadalo to spíše, že kecala, protože se mi do hlavy už dávno vryla jako pozitivně naladěná a nic si nebrala tak moc k srdci, aby se tím nechala rozrušit. Možná někdo umřel, napadlo mě. Ostatně, to se v přírodě dělo. Ostatní umírali, ale vzhledem k tomu, že já byl živý, Deliven zmizel a matku snad někdo sežral, všechno muselo být v pořádku. Místo nějaké větší odpovědi jsem však byl přivítaný přístřeškem, který nade mnou vyrostl a zamezil tak dešti, aby mi nadále smáčel kožich. Krátce jsem si ho prohlédl a jakmile jsem nějak zpracoval, že už na mě pršet nebude, pustil jsem se sám do magie. Pomocí magie ohně jsem ohřál vzduch okolo sebe, aby teplo dosáhlo i k Lauře. Protože sotva na mě přestalo pršet, opřel se do mě chlad a to nebylo nic příjemného.
Po přístřešku ke mně došla další slova, která mě donutila hodit hlavou na druhou stranu, protože jsem to moc nepochopil. „Jakože si jim řekla, že na pár měsíců zmizíš, budeš se toulat a pak se vrátíš?“ zeptal jsem se. Protože co jiného jsem si měl pod tímhle představit? Tyhle pauzy bych si sám bral tak... jednou za čtvrt roku. Takže prakticky furt. V překladu, byl bych nadále tulákem. Vypadlo z ní ještě to, že je unavená a očividně právě z té smečky. „Každej potřebuje chvíli samoty,“ pronesl jsem do větru. A já tu samotu zrovna narušoval, ale co... stejná krev se nepočítá. A já byl stejně nicka, takže jsem se dvojnásobně nemohl počítat.
Laura se ještě rozhodla vylézt ze svého úkrytu. Sledoval jsem ji, trochu se posunul dozadu, aby měla prostor, ale jí na žádném nezáleželo, protože se okamžitě vrhla ke mně a opřela se vlastní mokrou srstí o tu mojí. Měl jsem sto chutí do ní vrazit, abych naznačil, že tohle se nedělá, ale tak nějak se ve mně všechno vzpříčilo a zůstal jsem nehnutě sedět s odvrácenou hlavou do strany. Eh, otřásl jsem se v duchu. Moc intimity. Se sestrou. To určitě.

//Mahar

Někde na půl cesty z Maharu jsem se oddělil od dvou šedivých vlčic, protože jsem byl takový ten typ, který se rád v polovině cesty rozhodl, že se nakonec vydá někam zcela jinam bez toho, aby vůbec někoho upozornil a tady jsem to taky moc neměl zapotřebí. Měl jsem nějaký vnitřní pocit, že mě ty dvě stejně moc nemusí a navíc zcela obě vlčice odmítly mou nabídku na květovanou korunu, kterou jsem jim chtěl ochotně udělat! A navíc se se mnou Styx rozloučila s prapodivným názvem Meiný, což sice mohlo znít jako mé jméno, ale rozhodně to mým jménem nebylo, tak těžko říct, proč to vlastně řekla. „Mějte se,“ vydechl jsem dlouze do toho deštivého večera. Připadalo mi, že nejsem ani ve vlastním těle, srst jsem měl tak mokrou, že jsem pochyboval, jestli se vůbec jedná ještě o srst nebo to je už jenom nějaká mokrá břečka, která se mi uchytila na těle a způsobuje mi nechutný pocit na zvracení z toho, že se mě dotýká něco, co není mého.
Vydal jsem s ke kaskádám, což možná nebylo nejmoudřejší rozhodnutí vzhledem k tomu, jaké počasí panovalo venku, ale zase jsem netušil, kam jinam bych měl jít. Protože jsem už byl mokrý, nemělo cenu se nějak snažit o uschnnutí, protože nebylo mnoho míst, kde bych se mohl schovat a dělat, že venek neexistuje. Nebo jedno místo eixstovalo, bylo vcelku nedaleko, ale neměl jsm to tam rád, protože to bylo neskutečně stísněné a nechtělo se mi tam být. Připadalo mi, že mě celé to okolí neskutečně svazovalo, drtilo a prostě v něm nešlo být, ale zase to bylo jedno z mála míst, kde jsem se mohl účinně schovat před deštěm a dalším nečasem, který kolikrát okolo přišel. A poslední dobou to je nejhorší, povzdechl jsem si. Furt jsem se nedokázal přenést přes tu podělanou zimu, která byla a potom přišlo neskutečný vedro a hle, nakonec tu bylo ještě tohle. Déšť, bouřky a určitě i zvedající se hladiny řek, které zase přijdou, protože jednou to letos nebylo dost.
Na kaskádách jsem se na nějakou dobu zastavil. Hlavu jsem měl lehce zvednutou k obloze a sledoval ten padající déšť na tmavnoucím nebi, který byl zdola tak hypnotický a... trochu bolestivý. Když mi nějaká kapka dopadla do zbývajícího oka, na chvilku mě oslepila, zatímco voda do toho ztraceného neskutečně bolela. Po chvíli jsem musel dát hlavu dolu, hleděl jsem okolo sebe a něco tam prostě hledal. Snad smysl života, oko nebo třeba něco k snědku, ale neviděl jsem ani jedno. Vlastně jsem ani hlad neměl, nechtělo se mi žrát. A oko jsem si už taky zpátky nepřál, jelikož... jsem se nějak sžil s tím faktem, že ho nemám a prostě budu jednooký černoočko, který nemá smysl života, ale zase je dobrým příkladem toho, že přežívání a ne žití je taky způsob existence, který dokáže trvat dlouhá léta bez toho, aby se vlk psychicky zhroutil. Nemám smysl, ale mám... pár maličkých smyslů, přemítal jsem. Déšť mě přiváděl na podobné myšlenky o tom, co vlastně je a není správné v mém vlastním životě a hlavně jsem hledal něco, co by mi dalo kapku naděje, abych přečkal do chvíle, než ten déšť ustane. Docela jsem si v poslední době užíval to, když jsem potkal někoho, kdo nebyl zcela mimo moje spektrum, docela jsem si takovou chvíli i užíval, zatímco dříve jsem spíše ty chvíle přežíval a ty ostatní vlky nesnášel. Taky jsem třeba někomu půjčil svůj přívěsek, který jsem ani po půl roce neměl zpátky a nejenom kvůli své lenosti se tam vrátit, ale také kvůli tomu, že jsem byl schopný se o sebe bez něho postarat, zatímco on vypadal, že ho potřebuje více než já. No nebylo to nesobecký? A pak tu třeba bylo ještě to kulatý černobílý vlče, které jsem už jednou vzal na větší procházku a ochotně jsem mu slíbil, že ho vezmu na další, až nebude takový dusno nebo nekonečný bouřky a dokonce jsem mu to šel říct až na území smečky a taky jsem ho tam příště plánoval vyzvednout! Jestli tohle neznačí vývoj osobnosti, tak už nevim, povzdechl jsem si.
(//Lauro, stačí začít číst tady :D)
Sotva jsem začal přemýšlet nad tím, jak daleko nedaleko se můj život za pekelně dlouhá léta pohnul, přes déšť jsem si všiml docela výrazné béžové postavy, která se plahočila přes okolí a následně si zalezla pod jeden kámen, kam schovala svoje menší tělo, zatímco já bych měl problém se tam narvat, jelikož jsem byl o něco málo větší a prostorově objemnější. Nejsem tlustý, jsem nadýchaný, samozřejmě, ale oproti tomuhle jsem mnohem větší. Oba dva jsme byli kompletně jiní, vzhledově i povahově a ona spíše seděla k Delivenovi a matce, zatímco já zcela vybočoval k otci, kterého jsem stejně nikdy neviděl a stejně mi to furt tvrdili. Třeba byl otec bílý a já jsem jenom hříčka přírody. Třeba to všechno vždycky byla kravina, zamyslel jsem se s prvními kroky za svou sestrou, kterou jsem... viděl relativně nedávno, ale za ta léta, co jsem se jí vyhýbal - protože jsem se vyhýbal smečkám - to bylo takové pomalé splácení dluhů. Jenže jsem se jí hodně vyhýbal kvůli Megan, kterou proti mně poštvala.
Tlapy mi klouzaly po kamenech, musel jsem dávat pozor, kam vlastně jdu, ale nakonec jsem se dostal až k tomu kameni, kde se schovávala. Lehce jsem natočil hlavu do strany. Vypadala smutně, zničeně a nepřišlo mi, že by to způsobovalo počasí. Obvykle jsem takovýhle byl já, ne ona. „Smečka tě vyhodila, že se musíš uprostřed bouře schovávat zrovna tady pod kamenem?“ hlesl jsem do toho deště klasicky lhostejným hlasem, i když jsem tu lhostejnost tolik nemínil. Jenom jsem nevěděl, jak vlastně nastavit svůj hlas, aby zněl, že... se o něco taky zajímám? Na tom nesejde, ví, jaká jsem, v uvozovkách jsem si nad tím zakroutil pro sebe hlavou, nezáleželo na tom.
Pomalu jsem se posadil na zem, bylo mi to jedno, stejně jsem byl mokrý a okolo nebylo kde se pořádně schovat. Jednou uschnu. A jestli ne, budu muset být logicky mrtvý a v té chvíli mi už přece na ničem nesejde, problesklo mi hlavou. „Seš v pořádku?“ zeptal jsem se tiše. Na tohle jsem se já obvykle neptal, nezajímalo mě to. Ale tak... byla to má sestra. Jinou jsem neměl.

Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. Ta věc, co si nosil Newlin, nebyla mojí prací. Určitě bych tomu vlkovi jenom tak něco nedal, "Tomu bych udělal jedině květovanou oprátku," ušklíbl jsem se lehce. Vážně jsem toho vlka neměl rád a byl jsem vděčný za každý den, kdy jsem nebyl v jeho blízkosti a chtěl brečet pokaždé, když jsem ho naopak viděl. "Chcete snad taky korunku?" zavtipkoval jsem, protože ani jedna z nich nevypadala, že by si přála nosit na hlavě květiny.
Moc jsem se nesoustředil na okolí, všímá jsem si žíhaného vlka a byl připraven odejít co nejrychleji půjde, ale b myšlenkách se mi ozvala další slova od Styx, která mě donutila se na ni podívat a poznamenat si, že něldy krásného dne se zeptám, co tohle všechno znamená. I když jsem si nebyl jist, že vhci vědět, co se vlastně zcela stalo. A jestli se to vůbec stalo.
Konverzace se stáhla k nějakým vlčatům, ale nezájem. Relativně jsem vlčata zvládal, protože nebyli tak nudní jako dospělí, ale další jdem okolo už nechtěl. Každopádně, Styx i Rez byly připraveny k odchodu a já tedy taky, ale nechtěl jsem jít s nimi moc daleko.
"Půjdu se někam uklidit, než tohle přejde," vydechl jsem krátce směrem k dvma vlčicím, protože vlk už taky zmizel.

//Kaskády

K uším se mi donesl fakt, že o mém umění nahazovat cizí rameny se už ví ve světě, protože ta šedá vlčice o tom už věděla a tedy jí to Styx říkala už po druhé. Lehce jsem nad tím překvapeně povytáhl obočí, protože mě zajímalo, jak tohle vyprávění znělo v plné kráse, jestli jsem tam byl vyzobrazen jako hrdina nebo jsem byl nějaká lůza, co tímhle uměním jenom oplývá. Těžko říct, ale... byl jsem docela zvědavý. Jenže jsem se zároveň nechtěl ptát.
Bylo mi Styx prozrazeno, že takhle vypadám líp. Moje maličké ego lehce zaplesalo, i když to od Styx neznělo upřímně a ani moc nadšeně, spíše jenom jakési pronesení, aby řeč nestála. Ale... třeba prostě neměla ráda barvy a fakt mi to dle jejího teď sedělo víc, když jsem navíc měl i ty hrdinské jizvy, které bych nejraději ze sebe vymazal. „Díky,“ mlaskl jsem, ale nebyl jsem si zcela jistý tím, jaký tón mám přesně použít, protože to furt mohla myslet neupřímně a já... měl fakt maličké ego, se kterým nebylo radno si zahrávat.
Druhá šedá mezitím přišla na to, že jsem jeden z těch přízemních vlků, co pěstuje kytičky pro zábavu. A taky dělám květovaný koruny na potkání! Poslední dostal Taenaran. Vypadá vůči té magii docela dost nadšená a... docela to bylo pochopitelný, furt mi to přišlo jako jedna z nejmocnějších magií, která mohla být. „No... Já spíš dělám květovaný korunky na potkání,“ zamumlal jsem zamyšleně, ale jak jsem se ponořil do svých vlastních myšlenek, slyšel jsem i nějaké jiné a byl jsem si zcela jist tím, že nejsou moje. Párkrát jsem cuknul pohledem do strany, ale pak mi došlo, odkud slyším ten hlas ve své hlavě. A moc se mi nelíbil. Jemně jsem se zamračil a vyslechl si jakousi představu, jak někdo, kdo ovládal magii země, roztrhnul jiného vlka na dvě půlky. Zkousl jsem čelist, pohledem jsem krátce cuknul ke Styx, ale poté zrak odvrátil k Rez. „Až se to naučíš, budeš chtít, aby tomu tak nebylo,“ pronesl jsem. Myšlenky byly... zlé. A to, co si někdo myslel, nebylo pro nikoho jiného. A hle, stejně jsem měl v hlavě představu, kterou si buď Styx vycucala z packy nebo ji fakt zažila.
Šedá se mi představila pod jménem Rez, což bylo fajn na zapamatování, protože jsem už byl unavený z těch pekelně dlouhých a načančaných jmen. „Fajn, já jsem Meinere. Naše ocifiální představení,“ přikývl jsem lehce.
Styx si očividně naše krátké setkání na louce nepamatovala, tak jsem ho pouze krátce připomněl, než k nám přihopsal další vlk. „Smrděla si s jednou srnou na louce. A pak si odhopsala pryč.“
Žíhaný vlk nám poměrně klidně připomněl, že jsme na území smečky, nad čímž jsem se lehce zamračil, protože... hups, zapomněl jsem. Jsem se zakecal, no. Zaujalo mě na něm však, jak si držel vodu doslova od těla a kapky ho pouze obtékaly a nedotýkaly se jeho srsti. Takže k tomuhle je voda? Aby se tě voda... nedotkla? zamyslel jsem se. Dobře, bez problému.

Hlavou jsem udělal takový půlkruh, když jsem odvracel hlavu od jedné šedé vlčice, která mi nechtěla říct svoje jméno a místo toho jsem házel jedním sladkým černým okem po Styx, která se tvářila mnohem méně nabručeně než normálně, když mě viděla. A přitom jsme si vždycky tak dobře pokecali! „Jsem z toho faktu zničenej,“ povzdechl jsem si přehrávaným hlasem. Furt jsem se smrti relativně bál, ale umírat se mi chtělo... Složitý.
Už jsem chtěl vrátit zrak zpátky k té vlčici, abych mohl nadále nasupeně jako malý parchant dupat, že chci znát nejdříve její moc, než se budu chlubit tou vlastní, ale byl jsem ještě zaměstnán Styx, která si konečně ráčila všimnout toho, jak moc se upravil můj vzhled. Předtím jsem byl super, ale teď? Dokonalý. Vzhledově. Povahově to nešlo komentovat. „Tam, kam se podělo moje levý oko?“ pronesl jsem s lehkým nezájmem a pozvedl tak nějak rameny, protože jsem fakt netušil, kam se to ztratilo. „Nějak mi začalo vadit, že mi svítí oko jenom na jedný straně, tak jsem si slil barvy dohromady,“ řekl jsem zkráceně a trochu... jinak. Prostě to bylo složitý.
Už jsem mohl přenést pohled zpátky k té druhé šedé, se kterou jsem si stále pinkal "ne, ty první" a nikdo z nás se očividně neměl do toho, aby řekl, co v sobě vlastně já. Já si byl jistý tím, že něco ovládám, ale ona? Těžko říct. Třeba uměla kompletní nic. Chtěla, aby jí Styx něco práskla, nad čímž jsem jenom lehce vydechl, takový podvod od ní jsem skutečně nečekal!
Styx však byla očividně nestranná, moje magie neprozradila... kromě hada. Kterýho chtěla, ale jooo, měl ho Sionn. A chci ho zpátky, do háje. „No, byla to zábavná zima,“ vydechl jsem a vyznělo to mnohem víc odlehčeně, než jsem vlastně chtěl. Ztráta oka mě štvala, ale nedával jsem to znát. Nemělo to cenu. „Každopádně, měl jsem dřív očka a nožky jako letní travičku, takže tu máš jednu magii. Pochlub se konečně,“ pokynul jsem k té šedé vlčici. „A když k tomu připleteš i to, jakým slovem tě proklali rodiče, nebudu se zlobit,“ dodal jsem.
Styxino prohlášení, že jsme se v zimě asi neviděli, mě donutilo zamyslet se. Krátce jsem zvedl hlavu k obloze, zamručel si a až s jejím sklopením jsem řekl: „Viděli jsme se na jaře. Docela si mě zazdila a odhopsala pryč.“ Trochu mě to ranilo, ne že ne.

//Kopretinová louka

Byl jsem překvapen tím, jak slepě jsem v tom dešti šel prostě s prvními vlky, kteří mi nešli po krku, ale upřímně jsem byl ještě více zaražen tím, že mi nešli vůbec po krku. Protože po posledním setkáním to vypadalo, že by mě minimálně Styx nejraději rozdrápala, když to její bratr nezvládl. A ta druhá... vypadala, že udělá úplně všechno, co Styx řekne nebo po čem jenom lehce zatouží. Divný..., pomyslel jsem si krátce. Nějak jsem nechápal holčičí přátelství, ale čekal jsem, že se budou jenom idiotsky hihňat a chovat se jako prvotřídní slepice, ale možná chování jako dva zaražený prdy je stejný náznak přátelství. Nebo něčeho. Však mi to je úplně jedno.
Srst jsem měl tak dvojnásobně těžkou díky tomu dešti a jelikož jsem prostě šel za někým, moc jsem nestačil vstřebat, že jeden smrad smečky vystřídal hned druhý. Možná kvůli tomu, že jsem tu smečku okolo moc necítil... Věděl jsem o ní. A taky jsem úplně dobře věděl, že mají to nejhorší území, které může existovat, protože jaký idiot by chtěl žít v močálech, že jo. Ale ještě hůř, oni si ani pořádně neznačili, že tam žijou! Tragédie, protočil jsem okem a střelil jím po Styx, která pronesla, že měla raději tu zimu, „ta pro mě byla značně nešťastná,“ ušklíbl jsem se.
Druhá vlčice se mezitím bránila, že něco umí. „Jo?“ houkl jsem. Ne, že bych jí to nevěřil, ale spíš... jsem byl rýpal a ona si s tim začala, „se předveď sama, já nemám potřebu svoje věci skrývat, ale jsou to takový bizarnosti, že bys mi to ani nechtěla věřit.“ Protože když vlkům řeknete, že se umíte být zároveň maminka i tatínek, nemusí vám to dvakrát věřit. A mně se nechtělo dělit na dvě půlky.

//Sarumen

Šel jsem pomalu, protože jsem se nechtěl dostat moc blízko těch vlčic, ale zároveň jsem se snažil jít rychle, abych se mohl před tím pekelným počasím někde schovat. Tělo mě bolelo a každá větší kapka, která mi dopadla na pravé rameno, bolela skoro stejně jako tehdy, když mi ten vlk rozdrápal rameno uprostřed zimy. Zuby jsem měl pevně zatnuté, občas jsem si pro sebe i slabě zavrčel a snažil jsem se myšlenky dostat někam zcela jinam, abych nemusel tolik vnímat tu bolest a ignorace byla nejlepší forma, jak se jí zbavit.
Hnal jsem podobným směrem jako ty vlčice a ani jsem nebyl překvapen, když moje přítomnost nezůstala bez poznámky. Očekával jsem, že budou zase mektat o tom, že mám vypadnout a nechat jim jejich holčičí partu o samotě, případně nějaký jiný nemilý poznámky, ale byl jsem docela překvapen tím, že od Styx jsem schytal poměrně klidný pozdrav a ta druhá se dokonce rozmluvila a... hodila jednu netečnou poznámku. Vydechl jsem dlouze čenichem, protože... co jinýho čekat, že jo. „Závidíš, že umim alespoň něco?“ rýpl jsem si poklidně. Uměl jsem toho víc, ale co jsem byl za klauna, abych to někomu předváděl? Ani předtim jsem jim nechtěl skočit do rande a stalo se. Tak pardon.
Styx ale mluvila o počasí, to jsem v tý chvíli docela ocenil víc. „Nevim, jestli byla lepší ta zima nebo tohle vodní peklo,“ odpověděl jsem na její otázku s dalšími kroky. Nějak jsem se nezastavoval, ale trochu jsem zapomněl, kam že to vlastně jdu a omylem šel s nimi.
„Kdo je vůbec tohle?“ zeptal jsem se tiše Styx s pokývnutím na tu druhou šedou. Asi mi to jméno ulítlo. A co, třeba to byl další sourozenec...

//Mahar

Cítil jsem, že s každou sekundou, co jsem trávil v té smečce, jsem měl čelisti víc a víc sevřené nervozitou z toho faktu, že jsem na území někoho. Nesnášel jsem to. Přišlo mi, že v té chvíli moje tělo vůbec nefungovalo, měl jsem stažený žaludek, srdce mi tlouklo mnohonásobně pomaleji a všechno prostě bylo kompletně špatné a převrácené.
Už jsem přešlapoval, že odejdu. Musel jsem zmizet, abych se mohl úplně normálně nadechnout, protože tohle prostředí mi to nedovolovalo a navíc jsem potřeboval i nějaké místo, kde bych se mohl lépe skrýt nebo prostě... existovat. Jeskyně trochu na severu, zamyslel jsem se.
Udělal jsem několik kroků pryč, když ale kromě deště jsem uslyšel kroky. Zarazil jsem se - byl jsem nalezen tou smečkou? Nervózně jsem se zamračil, pátral ve tmě a čekal, kdy mi někdo skočí po krku, ale nestalo se tak. Spatřil jsem akorát dva šedé kožichy, přičemž u jednoho lehce svítily žluté oči. Ty pachy jsem už znal. Zašklebil jsem se. Už mě taky musí mít po krk, ušklíbl jsem se. Styx mě krátce propálila žlutým pohledem, zatímco ta druhá měla oči slité s barvou kožichu. Musela ovládat myšlenky, takže... jestli si v těch mých četla, musela vidět jenom mručení nad tim, že zase vidim tyhle dvě a budu obviněn z toho, že je snad pronásleduju, to tak...
Vlčice šly dál, ale... já taky. A chtěl jsem na sever. Co mi lezou do cesty, zasyčel jsem si pro sebe.

//Kopretinová louka