Gallirea - Příspěvky uživatele

OBJEDNÁVKA

Směňárna
44 mušliček → 22 kopretin

Vlastnosti
ID - V02/rychlost/1 - 45 pomněnek + 5 kopretin
ID - V02/obratnost/6 - 300 kopretin
ID - V02/taktika lovu/6 - 68 kopretin + 113 vlčích máků + 111 ametystů + 8 safírů
Stav, že všechny vlastnosti jsou na maximum

Celkem
351 kopretin (+22 vyměněných)
45 pomněnek
113 vlčích máků
16 safírů
111 ametystů

V inventáři zůstane:
8 safírů a 0 ostatních drahých kamenů
0 všech druhů květin
1 mušlička, oblázky a křišťály nedotknuté

//Tenebrae (magie)

Do té klidné a tiché noci jsem v uvozokách přišel s jedním velkým prásknutím, které se rozneslo po celých kopcích v nekonečné ozvěně a vítr, který mě doprovázel, rozfoukal vysokou trávu všude okolo mě. Ještě chvíli poté, co jsem dopadl, mě pleskala do nohou a lechtala na břiše. Neměl jsem odvahu na to, abych Životu skočil rovnou do bejváku, protože kdo ví, co by tam zrovna dělal a vzhledem k tomu, že já už tak nebyl zrovna někdo, na koho musel vzpomínat v dobrém a kvůli komu určitě neskákal nadšením do vzduchu, když jsem přicházel, raději jsem se nechal odprásknout kousek pod vrcholek s tím, že bohužel teda tam nahoru dojdu po svých čtyřech a nebudu k tomu využít úžasné magie, kterými jsem byl obdařen. Navíc jsem po něm ani žádnou magii nechtěl. Chtěl jsem jenom tu nabubřelou klasiku, že chci být rychlejší, silnější a prostě obecně lepší. Ironií bylo, že když jsem šel poprvý nahoru, málem jsem u toho chcípl, jak pomalý jsem byl. Sotva jsem to nahoru udýchal, furt jsem se zastavoval a nyní? Nyní... jsem se nahoru dostal magií, což je podvod, ale koho to zajímá.
Vymotal jsem si ocas z jednoho trnitého keříku, ke kterému jsem omylem dopadl, trochu se oklepal, protože jsem po každém skoku měl úplně rozčepýřenou srst a vydal jsem se k vrcholku, který jsem měl stále v živé paměti. Byl jsem tam nahoře relativně nedávno, když jsem ještě nebyl zvyklý na to, jaký jednoočko se ze mě stalo. Tehdy jsem chtěl, aby mi bylo oko navráceno, ale místo toho jsem odešel s tím, že na krátko mé poslední oko zčernalo a zelená se vytratila ze srsti. Nestěžoval jsem si.
Ve tmě jsem toho sice moc neviděl, ale cítil jsem a hlavně slyšel vodu. Paamtoval jsem si, že tam tekla voda, spíše takový potůček a přesně něho byl most. A za tím mostem zase ta jeskyně, kde většinou Život byl. Moc jsem toho neviděl. A abych byl fakt upřímný, musel jsem se řídit zcela podle paměti, protože tma mi moc nepomáhala. A to, že bylo zataženo, bylo jenom posledním hřebíčkem do mé slepé rakvičky. Měl jsem počkat do rána, zaklel jsem sám nad sebou, ale v té chvíli se přede mnou už formoval most, přes který jsem elegantně přešel a objevil se na druhé straně, kde jsem už očekával starého a ne moc dobrého známého. NIc jsem proti němu neměl, ale... nebyl sice úplně nejhorším stvořením, jeho sestra byla horší, ale vadilo mi, jakou moc měl. Nikdy se mi nechtělo odejít a já nebyl vlk, který zůstával na místě.
„Avšak nalezení stálého domova není žádný projev slabosti,“ ozvalo se přede mnou, ale chvíli mi trvalo, než jsem se dokázal zorientovat, abych také Života spatřil. Sotva jsem však slyšel jeho hlas, který mi vždy přišel jako bez jediné chybičky, srst na krku se mi zježila. Nikdy jsem netušil, co od toho setkání čekat a nikdy jsem nevěděl, jak reagovat. Pouze jsem přešlápl z tlapy na tlapu, narovnal se a zaměřil své jediné okolo na bílého vlka s černým břichem a fialovýma tlapama. „Já nikam do jejich skupin nepatřím,“ namítl jsem. Viděl jsem už spoustu smeček, byl jsem v jejich nitrech a žádná nikdy byť jen naznačila, že by měla něco, co bych si v životě přál. „Mám rád samotu,“ dodal jsem. Život mě chvíli jenom sledoval, snad jako by mi dával čas na rozmyšlenou. „Nenutím tě, abys nějakou smečku našel. Jestli nechceš, nechtěj. “ Trochu jsem tak nerozuměl tomu, co po mně Život chtěl, ale neptal jsem se. Sám jsem si něco přál.
„Přišel jse za tebou kvůli... banalitě, řekněme,“ vydechl jsem po chvíli ticha, která nastala. Živto pouze pokývl hlavou, jako by mě vyzýval ke slovu, i když mi bylo jasné, že přesně ví, co chci. „Rychlejší, silnější... Zkrátka lepší,“ řekl jsem stručně a jasně. Život se narovnal, lehce naklonil hlavu do strany a soudivě si mě prohlížel. Nelíbilo se mi to, ale byl jsem odhodlaný mu dát, co chce, kde byl problém? „Bojím se, že už dosahuješ pomalu svých limit,“ zamumlal a zakroutil hlavou. Udělal několik kroků do strany, pak se zastavil a povzdechl si. „Nemohu toho v tomhle ohledu pro tebe již udělat mnoho.“ V hlase se mu odrážela jakási lítost, ale pochyboval jsem, že ji ve skutečnosti cítí. „To nevadí,“ zamumlal jsem. I když mě to docela štvalo. Existovalo něco jako limit? Že by pro určité mezi prostě... praskly svaly, zastavilo se srdce nebo tak? No, asi lepší nepřekračovat, zamyslel jsem se. Život ke mně otočil zpátky hlavu, lehce s ní pokývl a pevným hlasem dodal: „Dám ti, co chceš, ale už po mně nesmíš více v tomto směru žádat, ano?“ Souhlasně jsem okamžitě přikývl.
Chvíli jsme stáli proti sobě, tak na sebe jenom zírali a přišlo mi, že mám odejít, ale že to Život nechce říct nahlas. Lehce jsem pootevřel tlamu, ale Život jenom lehce přikývl a já sklapnul. Několikrát jsem slabě pokynul hlavou, otočil se přes rameno a chtěl udělat několik kroků, ale... zase se to vrátilo. Taková ta divná potřeba zůstat a nikdy už nikam neodejít. „Tohle není tvůj domov,“ upozornil mě Život, „jestli se chceš toulat, musíš odejít.“ Měl pravdu. Stiskl jsem zuby a pomalu se vydal směrem, odkud jsem přišel.
Tentokrát jsem ani nepoužíval magii, šel jsem po vlastních nohou až dolů. Trochu mi však cestou dolů vrtalo v hlavě to, že bych snad měl dosáhnout limit. Nikdy mi to nepřišlo. Vždy mi naopak připadalo, že vůči jiným jsem prostě ten slabý, ten pomalý a prostě ten k ničemu. Ale Život tvrdil něco jiného. Možná mají všichni limity jinde. Takže moje limita je třeba jenom střed jiných, zamyslel jsem se. Tahle představa... docela shodila mé vlastní sebevědomí a přitom to byla slova, co jsem si sám řekl. Skvělý, Meinere.

//Narrské kopce

//Kiërb

Skočil jsem k řece, kde jsem sice cítil sem tam nějaký ten vlčí pach, ale za to jsem nikoho neviděl. Byl jsem rád za trochu té samoty a hlavně za to, že jsem se mohl nadále elegantně vyhýbat všem zabraným územím, ze kterých se mi zvedal žaludek a neměl jsem vůbec chuť se k nim přibližovat, natož se plazit s prosíkem, jestli mohu projít skrz. A na chození okolo jsem byl moc líný a starý. Tohle skákání bylo přesně to, co jsem potřeboval.
U řeky jsem se napil, potřeboval jsem si na chvíli odpočinout, jelikož jsem si uvědomoval, jak velký flák mě čeká vyjít. Nesnášel jsem kopce, hory, pahorky a vlastně cokoli, co zavánělo kopcem, takže jsem tam nahoru lezl s totální nenávistí ke všemu živému a mrtvému. Ale pokud jsem něco chtěl, lézt jsem tam musel, to byla děsná nevýhoda, která mi vadila.
Dlouze jsem si povzdechl, protáhl jsem si nohy, abych se připravil na tu cestu, ale sotva jsem udělal krok, zarazil jsem se a hlasitě povzdechl, ty idiote.
Prostě jsem mohl skočit. Tak jsem skočil až nahoru k těm kopců.

//Vrchol Narrských kopců (magie)

//Východní Galtavar

Šel jsem do proudu řeky jak nejdéle to šlo. Neměl jsem tu řeku z nějakého důvodu rád, ale nedokázal jsem přesně říct proč. Prostě mi něco nesedělo na to, jak tekla, kudy tekla a vlastně úplně všechno okolo té řeky prostě bylo úplně mimo mě. Ale tohle byl asi nejlepší způsob, jak se dostat na jih, když jsem nechtěl jít přes ty hory a doly, které byly všude okolo. A na to, abych šel zase podél té druhé řeky jsem byl moc líný, protože to bylo moc dlouhý.
Bylo mi jasné, že můžu skočit. Prostě udělat hopity dopity a být tam, kam potřebuju, ale také jsem měl hlad. Chytil jsem si u řeky jednu rybu, snědl ji na pár soustů, protože jsem k tomu ani více nepotřeboval a potom jsem šel nějakou dobu pěšky, protože jsem si uvědomoval, že skákat s plným žaludkem je nebezpečné a akorát bych tase tak zvracel, což nebyla moje oblíbená aktivita, ač se to mohlo podle toho, jak často se to dělo, zdát.
Nucen skočit jsem byl až úplně dole u řeky, když jsem ucítil ten hnusný pach smečky a močálů. Povzdechl jsem si, ujistil se, že žaludek je v pořádku a teprvé poté skočil.

//Tenebrae

Vlčice nakrátko potom, co získala informace, které chtěla, odešla a nechala mě tam konečně po nějaké době samotného a nerušeného. Dlouze jsem si vydechl. Bylo to zas docela dlouho, co jsem byl sám a přesně to taky byla věc, kterou jsem chtěl, i když mi to okolí zrovna moc nedovolovalo.
Rozhlédl jsem se znudeně okolo sebe, protáhl se a pomalu se i zvedl, že bych šel někam dál, ale krátce na to mi došlo, že se mi vlastně ani nikam chodit nechce.
Byl jsem unavený, strhaný a přišlo mi, že toho už tolik ani nevydržim. I když jsem přece... byl mladičký a dokonalý, že jo. Možná ne úplně dokonalý, ale vedl jsem k dokonalosti, ne? přemítal jsem. Pomalými kroky jsem mířil dál, šel jsem k řece, abych se tam mohl napít, případně i najíst a měl tak energii k tomu, abych došel ještě více na jih. Nerad jsem tam chodil, nesnášel jsem to tam, i když jsem vždycky odtamtud nechtěl slézt dolů. Bylo to pekelně na nic, ale pokud tam jeden nešel, nikdy nic nezískal, což mě úplně neskutečně štvalo. Proč nejde poslat holub tam nahoru? mlaskl jsem si znudeně a pomalu šel dál.

//Kiërb

Celkový počt bodů: 35,5
Směňárna: 11x 25 květin za 3 body, 2x 15 mušliček za 1 body, 1x 5 mušliček za 0,5 bodu
Celkem: 275 květin, 35 mušliček

Otřásl jsem se při představě, že by má vlastní vlčata skončila flekatá a úplně bez nějakého slušného zbarvení, i když se mi tu nabízela zcela šedá vlčice. Genetika byla fakt úplně na nic. Trochu mě však zaujalo prohlášení, že kdybychom je pojmenovali Styx, měli by v okolí trable. Pravda, Styx nebyla sluníčko a něco měla za sebou, ostatně naše první setkání obsahovalo to, že jsem jí narovnával rameno poté, co byla někým napadena. Rez do toho však pronesla jedno mně známé místo a v hlavě se mi tak uvrtala další myšlenka, nad kterou jdem mohl přemýšlet při dlouhých večerech, ač bylo skoro jasné, co tím bylo myšleno, co se stalo a já si to jenom nechtěl hnedka přiznat. Nebo se mi nad tím možná ani přemýšlet nechtělo, protože jsem se docela bavil nad tím, že bych snad mohl náhodně být otcem vlčice, u který mi přišlo, že plně patří Styx a já spíš mohl být akorát tak jejich pudl na mazlení.
Bylo mi řečeno, že možná na jaře, protožw bychom se mi dva určitě nesnesli. "Jestli myslíš, že s tebou se nesnesu, nechtěj vědět, jak jsou na tom ostatní," houkl jsem s mlasknutím. Tohle? To bylo asi to nejpřátelštější, co jsem za poslední léta zažil. Od tý doby, co odešla Vločka, to se mnou šlo do kopru a jiné přátele jsem už neměl. "Kdyby Styx navíc byla kmotra, nebylo by to v pohodě?" houkl jsem, ale to se už Rez měla k odchodu. V nejlepším se má ostatně přestat. Pokynul jsem jí na rozloučenou, trochu se vzdálil, ale pak mě nějak přepadla únava a zůstal jsem na místě sedět a sledoval okolí do chvíle, než se ke mně připojila vlčice s průzkumem trhu. Měla fakt divný oči a obecně vypadala jako jednou tlapou v hrobě. Lehce jsem natočil hlavu do strany a když mi došla její otázka, odpověděl jsem. "Chce za to hodně drahých kamenů a nevim, co přesně dává. Znám jenom ty, co mám sám... Neviditelnost a... takový bludy vlkům do hlavy, halucinace tomu snad říkaj." Čekal jsem, že když odpověď má, půjde zase o les dál. Moc jsem nepomohl, ale stačilo, ne?

Obvykle, když mi někdo usiluje o život, neptám se ho na jméno. Jak jsem mohl vědět, kterej z bratrů Styx mi to provedl? A proč jich má sakra víc? zasténal jsem si pro sebe. Proč se prostě vlčata nemohla rodit jedna? Jeden problém, méně možností k tomu, aby se něco pokazilo a třeba by to vlče měli i rodiče rádi a nezanedbávali by ho. „Já nevim, ale byl šedej,“ mlaskl jsem. To jsem popisu asi moc nepomohl, ale fakt jsem neměl ponětí, jak bych se měl stavět k tomu, že tu byl nějakej agresivní tajtrlík, který nebyl ani schopnej si ulovit zajíce, tak žral vlčata. Třeba ho matka hodila při narození na hlavu.
Ale čert vem nějaký bratry nějaký vlčice, která by mi stejně s největší pravděpodobností nakopala zadek, kdyby slyšela jenom střípek toho, co tady bylo proneseno. Jenže zadek mi vlčice nakopala jenom jednou a byla by to sakra příjemná změna, není tohle nějaká úchylka? Nesouhlasil jsem však s výrokem, že vlastní potěr má mít vlk rád, „někdy to je naopak,“ argumentoval jsem. Když ty potraty vlk jenom vidí, řekne si, že jsou roztomilí, ale když se o ně má starat, je to peklo. Ale tak si to potvrdíme, ne?
„Nic proti tomu, ale já jsem ten hraniční bod, jak světlí a tmaví můžou být. Šedá je dobrá, ale bojim se, že se ve mně zuby drápy drží i nějakej hnědej gen po matce, tak aby nám hnědá nezrpznila naší krásnou šedou, že jo,“ vyložil jsem svou obavu, protože kdyby moje vlče vypadalo jako Laurencie, asi bych... Ho nesnášel úplně stejně, jako ona nesnášela mě kvůli té černé.
Chtěl jsem vědět, kde to provedeme, ale Rez si pouze olízla čenich, že naše to je všude. No tak když nemá specifický strom, kde si chodí lehnout, tak proč ne. Oklepal jsem se, protáhl v zádech a několikrát přešlápl s tim, že jsem Rez obešel. „Vlčata mě maj rádi, zas mě nepodceňuj,“ zívl jsem s mentální přípravou na fyzickou aktivitu, „Po Styx můžeme jedno pojmenovat. Když to bude holka, bude to Styx juniorka, když samec, bude to... Styx junior.“ Na chvíli jsem se zarazil, koukl někam do země a zamumlal si pod vousy: „Ta Styx má fakt univerzální jméno.“
Vrátil jsem hlavu k Rez. Držel jsem si od ní odstup a houkl: „Mám zlatou genetiku, jdem?“

Zajímalo mě, jakým způsobem to Styx vede, protože narozdíl od jejího bratra jsem nečekal, že se mi při prvním slově opět vrhne po krku. Ona byla taková... řekneme normální mezi těmi, které jsem považoval za nenormální. Měla jiný názory a snad mě i nesnášela, ale já ji bral jako někoho, u koho jsem neměl chuť vydat dávivé zvuky, když jsem ji v dálce viděl. „Hah,“ odsekl jsem si posměšně, když mi Rez dala jakousi osvětu o tom, co Styx ráda a co ne, „jejímu bráchovi zas moje vadili,“ ušklíbl jsem se. Byla to spíše poznámka pro mě, ale... no co, stalo se. Co jsem s tim měl dělat?
Ještě větší a zajímavější osvěta přišla později. Už jsem to poslouchal pozorněji, protože... no, něco jsem viděl a dokázal si dát dvě a dvě dohromady. I když s tři plus tři bych měl už možná trochu problémy, ale co. Moc jsem ale nesouhlasil s tím, že by jí zdejší okolí mohlo pomoci. Měl jsem vlastní zážitky a sotva jsem sem přišel, byl jsem skoro zabit někým, kdo se dokázal proměnit v draka. Záležitost, která mě dost poznamenala, nutno podotknout. „Záleží na tom, koho potká,“ vydechl jsem. „U tebe možná ano, názor změní, ale jsou tu i tací, kteří tu magii využijou přesně k tomu, co Styx nesnáší.“ Nechtěl jsem jmenovat nebo říkat příklady. Furt mě to uvnitř ničilo.
Podél řeky jsme šli dál. Zvědavě jsem přihlížel tomu, jestli se Rez napije, když to tak vypadalo, protože mě zajímalo, jestli to je nebo není jedovatý, ale rozmyslela si to. Nu což no... Já si mezitim mohl lehce klepat do želvy, která mě však kompletně ignorovala, takže jsem to nechal být a šel dál za Rez, která se rozmluvila. Chtěla trochu změnit směr a rozhodla se i rozebrat můj zevnějšek a jeho efekt na opačné pohlaví. „Je tohle nějaká nabídka?“ zeptal jsem se. Ne jízlivě nebo sarkasticky. Ale byl jsem prostě zmatený z toho, co si o mně všichni myslí. „Protože... Za prvé, Styx by se to asi nelíbilo a za druhé, naše vlčata by byla v padesáti odstínech šedi, to by bylo děsný,“ zakroutil jsem hlavou. „Ale čert to vem,“ houknul jsem do dály, udělal několik kroků dál a s pohledem někam do neznáma: „U tebe nebo u mě?“

//Východní Galtavar.

//Sopka

Štíplavý zápach byl každým krokem ze sopky slabší a slabší, společně s tím klesala i teplota, ale furt jsem nemohl říct, že bych se nacházel v příjemném prostředí, kde byla radost se nacházet. „A co teprve spolehnutí na vlky,“ vydechl jsem zamyšleně, když Rez pronesla, že je těžký se tady na něco spoléhat. Vlci byli dvakrát horší. Jeden nevěděl, co by od nich měl čekat, takže vždy mohl myslet jenom na to nejhorší, aby nakonec nebyl zklamán, kdyby tím vlkem byl skutečně zrazen. Naopak, pokud by ten vlk potěšil, bylo by to příjemné vyvedení z omylu, co si koneckonců budeme.
Nemohl jsem říct, jestli se mnou Rez sdílí vidinu toho, jak sopka ničí polovinu zdejšího světa, ale každopádně mi trochu nastínila to, jaký postavení měla Styx k magiím. „A co jí nevadí za megie?“ zajímalo mě. Nebo spíš co za vlky s magiema jí nevadí. Byl jsem zvědavý a furt mi v hlavě vrtalo to, co jsem viděl u Styx v hlavě, protože se jednalo přesně o něco, co jsem vidět nechtěl.
Kráčeli jsme zpátky podél té kyselé řeky. Ostatně se Rez chtěla vrátit k tomu jezeru, kde bylo předtím nejspíš shledání všech vlků ze severní část světa, jinak mi nedocházelo, proč jich tam do háje bylo tolik. „Chceš zpátky k tomu jezeru?“ houkl jsem k Rez, když bylo jedno mé očko zaujato pohybem v trávě. Dosti známým pohybem, který ve mě probudilo vzrušení a nadšení z toho, že to zvíře nebylo nakonec tak bájným tvorem, jak jsem si myslel.
Pomalá chůze, tvrdá schránka na zádech, děsně hnusná hlava a vocas. Chtěl jsem tu želvu. „Dej mi chvíli,“ zamrmlal jsem k vlčici vedle sebe a přiklusal k pomalému obrněnému zvířátku, které se nejdříve zdálo, že si mě nevšímá, ale sotva jsem do něho poprvé rýpnul, schovalo se do své skrýše na zádech. „Smrade malej, vylez.“

Taky děkuji za akci ^^

//Aina

Nebyl jsem jediný toho názoru, že země byla mocnou magií. Ale žil jsem s ní léta a všiml jsem si toho, že země je až... nejde prostě nikdy zcela pochopit. A ovládnout. Protože je toho na ní tolik, že prostě to nejde zvládnout. „A proto je zároveň tak složitá,“ přitakal jsem. „Když ovládáš zemi, ovládáš něco živýho a ono tě to neposlechne,“ stiskl jsem pevně zuby. V tomhle mě země jednou pekelně zradila. A ta bolest od zrady mě bolela více jak horký kámen do nohou, když jsme šplhali vzhůru a ani nevím proč. Snad mě zajímalo, co se tady nahoře tyčí. „Jednou jsem chtěl přikázat stromu, aby svými kořeny chytil jednoho vlka a zabránil mu tak v tom, aby na mě zaútočil,“ pronesl jsem zamyšleně, na sekundu se zastavil a otočil hlavu k Rez. Nechtělo se mi to nějak moc dopovídat, ale snažil jsem se na ni upřít to svoje ne-oko jak jenom to šlo, aby chápala, že mě ten strom neuposlechl. A oko fuč.
Rez byla ostatně jako každý jiný se stříbrnýma očima. Chtěla vidět do hlav ostatních. Nijak jsem ji nesoudil, muselo to pro ni být přirozený. Stejně jako já měl furt nutkání dělat všem korunky z kytiček. Teď mě však víc zajímala ta sopka.
Byli jsme skoro nahoře, bylo mi neskutečný vedro, ale něco mě lákalo, abych se podíval ještě výš a viděl dovnitř. Žár mi to ale moc nedovoloval, pouze jsem nakoukl dovnitř, ovál mě horký vzduch a hlavu jsem musel strčit zpátky a udělat několik kroků dozadu, abych se mohl nadechnout. „Co myslíš, kdyby se spojil vlk, co ovládá zemi a oheň, dokázali bychom to nechat explodovat?“ pronesl jsem s úšklebkem. Neplánoval jsem to, aby bylo jasno.
Udělal jsem raději několik kroků zpátky, nechtělo se mi tam zůstávat déle, než bylo třeba. „Al tvoje kamarádka magie moc nemusí, co?“ hlesl jsem do vzduchu a narážel tim na Styx. Zajímalo mě, proč tomu tak je, i když jsem jistou teorii měl. A jestli Rez netušila, proč tomu tak je, mohla, kdyby ovládala magii lépe.

//Aina

//Mahtaë

Rez se mnou očividně sdílela názor, že Lennie byla nejmilejší vlkem pod sluncem, kterého bychom měli nosit na ramenou a opěvovat ji slávu pro to, jak úžasným tvorem je. „Jo, to je Sirius... Ten mi přijde trochu lepší jak ona,“ odpověděl jsem krátce, „a myslím, že má ještě nějaký, minimálně mi něco říkala,“ dodal jsem zamyšleně, protože jsem si tímhle nebyl vůbec jistý.
Od jezera jsme se dostali k té nevábně vonící řece. Už jsem okolo šel několikrát a nikdy jsem si nezvykl na to, jak kysele smrdí. Nechápal jsem, proč tomu tak je, ale nějak jsem z toho obviňoval tu sopku, která se tyčila nad ní. Zvedl jsem zrak, mračil jsem se na tu monstrozitu nad námi a přemítal nad tím, proč jsem se tam ještě nikdy nevydal. Krátce jsem se otočil k Rez, protože... alespoň mi někdo mohl pomoct, kdybych tam náhodou padal, že jo. I když vypadalo, že by se raději kamaradíčkovala u jezera, ale koneckonců jde se mnou, ne? Nerozuměl jsem jí... Mohla si dělat přátele a ona raději jde s největším morousem v okolí.
Rázem mi však došlo, že se mnou jde nejspíše kvůli tomu, aby se zeptala na magie. Tiše jsem si povzdechl, tyhle kecy jsem nerad vedl. „Taky jsem nic neuměl, když jsem přišel. A byl jsem jenom černý, ne takhle polovičatý,“ rozmluvil jsem se, ale nechal předtím krátkou pauzu. „Může za to Smrt a Život. Naučili mě, jak ovládat moji vlastní magii a ještě několik jiných. Kvůli nim se umim odprásknout, kvůli nim jsem dvoubarevný, mám černý oko a tak... Nevim, kolik toho v sobě mám, ale jistě vim, že jsem chtěl jenom to, abych se uměl dostat do cizích hlav. Ne kvůli tomu, abych je šmíroval,“ ujasnil jsem. Nebyl jsem šmírák, „ale kvůli tomu, abych se mohl před nimi samotnými bránit. Je to silná magie, možná nejsilnější, hned po zemi. Když se nad tim zamyslíš, my toho můžeme udělat nejvíce ze všech. Co ti udělá vzduch? Pocuchá ti srst, když je to slaboch, silný ti rozpoutá vichřici. Ale země? Nechám někoho pohltit zemí, roztrhm jeho tělo pomocí silných kořenů, rozdrtím mu tělo pod těžkými kameny,“ zasnil jsem se. Tak nějak až moc. „Nebo nechám vyrůst celý les, změním místa, jak vypadají – to jiný magie neumí. Jenom ta vaše dokáže ničit zcela neviditelně. Najdete ta nejhorší tajemství, prožerete se hluboko do hlavy a zahnízdíte tam. Co bys třeba mohla vidět v mojí hlavě?“ houkl jsem do vzduchu. Bylo toho sakra moc. Něco, za co jsem se styděl, co zlého jsem provedl, jak špatně jsem se zachoval... strašně moc věcí. Ale země a myšlenky byly skutečně těmi nejmocnějšími, které jsem měl. A možná oheň, ale ten jsem nedokázal tolik ovládnout. K čemu mi však byla neviditelnost v tomhle bodě? Abych nenápadně odešel ze situace. Ale já se uměl doslova odprásknout, takže mi to bylo k ničemu, ne?
Došlo mi, jak moc jsem mluvil. Na chvíli jsem se zastavil, zakroutil sám nad sebou hlavou a raději šel dál.

//sopka

//Mahtaë

Rez toho sama moc nenamluvila od chvíle, co jsme se vzdálili od pofidérní rodinky v jeskyních. Pořád mi hlava nedokázala vzít, jak bylo možný, že zrovna Lennie byla mezi těmi, která se rozhodla rozsévat svou genetiku, ale ještě více jsem nechápal, co za idiota by bylo ochotný něco takovýho s ní provést, ale kdo jsem byl, abych soudil ostatní... Vlastně jsem byl Meinere a ostatní jsem soudil velice rád. „Takže si už taky měla tu čest s největší megerou v širokym okolí,“ vydechl jsem, aby řeč nestála. Měl jsem rád ticho, ale nesnášel jsem takový to napjatý nepříjemný ticho mezi dvěma nebo více vlky. Bylo nepřirozené a ono už stačilo třeba i tlachat o počasí nebo nejlepší barvě srsti, protože to nebylo alespoň tolik ponižující a alespoň čas trochu ubíhal.
Čím blíže jsme se blížili k jezeru, tím více pachů jsem cítil. A každý pach byl větší a větší důvod, proč jít někam jinam. Dlouze jsem si povzdechl, okem hodil po Rez, zamyslel se a navrhl: „Jdem dál?“ navrhl jsem tiše.
Nějak jsem moc nečekal na odpověď, jestli chtěla zůstat, mohla, ale já cítil, že se mi zvedá žaludek z toho, jak moc vlků je okolo.

//Aina

//Zrcadlové jeskyně

Jestli jsem na tomhle světě neměl někoho rád, byla to Lennie, protože mi vadilo úplně všechno, co na té vlčici bylo – vzhled, chování, mluva, fakt, že se rozmnožuje, zabírá místo, existence a mnoho dalšího –, ale to byl ostatně jenom můj osobní názor, který jsem si mohl myslet a říkat ho nahlas jenom před určitými vlky, kterým bych byl ochotný tohle říci – což vlastně byli úplně všichni na potkání, protože tímhle jsem se nějak nechtěl tajit – a byl jsem si zcela jistý tím, že by můj názor určitě mnoho z nich sdílelo a snad i Rez, které jsem se na to také plánoval zeptat, jakmile ze mě upadne trochu ten splín, že jsem tu megeru zase potkal s dalším kouskem jejího potěru a snad také s posledním, protože jsem si nepamatoval, jestli mi říkala, kolik toho vlastně ze sebe vyprdla a uvrhla do víru děsné existence, kdy ji budou muset nazývat mami, protože bych rád věděl, jestli existuje něco horšího, než ten fakt, že by v sobě jeden měl nosit genetickou informaci od Lennie, dle mého však ne, protože jsem se snažil nad tím přemýšlet celou dobu, co jsme šli od jeskyň až k té řece, kde jsem hravě a bez nějakého většího přemýšlení nechal na hladinu vylézt kameny, které byly jinak hluboko na dně a hravě jsem přes ně přešel na druhou stranu tak, aby mohla přejít i Rez, načež všechny kameny zmizely a mohli jsme jít klidně dál k jezeru, kam taky navrhla, že bychom mohli jít.

//VVJ