Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Třešňák

Vlčeti jsem snad úspěšně nakecal, že mě veverka připravila o oko. Na víc se neptal, tak to asi přijal a nejspíše si uvědomil, že veverky nejsou zrovna nejlepší stvoření, které lze v životě potkat. Ani Launee toho následně už moc neřekla, ale vydala se jedním z těch směrů, který jsem řekl, což bylo jednoduché, když jsem řekl vlastně všechny směry. Moc jsem toho taky neříkal, jenom jsem šel s nima, abych případně řekl nějaké další místo, případně úspěšně nalezl další vlče a vítězoslavně se vydal do dalšího neznáma. Nebo už spíše známa, jelikož už se těžko našlo něco, kde jsem ještě nebyl. Minimálně v tomhle okolí, za hranicemi už těžko.
„Co tě přivedlo na myšlenku, že je dobrý nápad mít vlčata v močálech? Buď ti zdrhnou nebo se utopí. A asi zdrhají kvůli tomu prostředí,“ vydechl jsem do éteru. Nechápal jsem. Vpadl jsem tam jednou, litoval jsem toho. Ta špína, ten smrad, to mokro...
Došli jsme k tomu jezeru, které mělo nepřirozeně červenou barvu a hle, jedno pruhovaný vlče! Řvalo jak pominutý a skutečně bylo úplně stejný jako její bratr. Podobně jako Sirius a ten jeho určitě povedený bratr, jelikož Sirius byl spratek největšího kalibru. A to na něm bylo fajn.
Sledoval jsem jejich malé rodinné setkání, načež mi bylo nabídnuto, abych šel s nimi, dokud se nepřežene déšť. Natočil jsem hlavu lehce do strany. Fakt se mi chtělo na území, které vedla zrovna Skylieth a navíc do toho hnusu? Ale fuj, zašklebil jsem se. „Fajn,“ pokrčil jsem rameny. Musel jsem se přesvědčit, jestli to je fakt tak děsný. Určitě jo.

//Mahar

Stejně jako většina ostatních vlčat, i tohle barevné nebylo o nic méně hyperaktivní, ukecané a zvědavé na to, co mělo sakra znamenat to, jak vypadám. Nezajímalo ho samozřejmě ani tak to, jak je možné, že jsem černý a bílý zrovna tímhle způsobem, ale spíše ho zaujalo to, co mi chybělo. Dospělé zajímala především srst, i když moc dobře věděli, jak jsem k ní přišel. Divné, zakroutil jsem si nad tím lehce hlavou. „Strkal jsem to oko, kam jsem neměl. Nikdy nepozoruj veverky ve stromech,“ zalhal jsem lehce. Mnohem lepší říct kravinu, která byla nějakým způsobem i reálná a třeba tím i zachráním jedno oko zvědavého vlčete, než mu říct, jak mi ho někdo vydrápl a to oko mi vyteklo. Na ucho jsem tak nic rychle nevymyslel, tak jsem doufal, že se zaujme morbidními veverkami a nebude se zajímat dál. Vlčete jméno bylo vedlejší, nutně jsem ho nepotřeboval, al tak dobře. Už tak jsem měl hodně jmen, které jsem si potřeboval pamatovat a tohle bylo jenom jedno další, které mě už nejspíše nezabije.
Hnědá vlčice však byla Launee. To mě už relativně zajímalo. První setkání jsem bez jména zvládl, ale druhé a třetí už bylo fakt trapný. Nějak jsem se navíc zapletl do dalšího hledání. Jenom v duchu jsem si povzdechl a jinak se jenom lehce oklepal, protože jsem na sobě měl docela dost bordelu. „Na severu jsou nory, ale tam je řeka. A na jihu jsou lesy, tam by se schvoala před deštěm. Na východ jsou zase řeky, na západ širé prostranství. Hádám ten jih k lesům,“ odpověděl jsem. Jestli nebylo hloupé, samozřejmě. Lupl jsem pohledem po vlčeti, abych věděl, co mám hledat, ale tohle zbarvení by se ani jenom tak neztratilo. Styx měla s genetikou pravdu, je furt divnější a divnější, pomyslel jsem si. A navíc, s čim se to sakra musela Launee zčuchnout, že porodila něco tak pruhovanýho?

//Ohnivé jezero

Pro mé vlastní potěšení jsem pro vlka byl stejně zajímavý jako kus lejna, který mu ležel na cestě. Nezajímal se o mě více, než bylo nutné, což se mi i poměrně zamlouvalo, protože jsem neměl zapotřebí se zrovna s někým takovým vybavovat. A navíc o tématu, které jsem se snažil vehementně vypudit z hlavy a zapomenout, že se vůbec stalo. Jenže ono se těžce zapomíná na něco, co vám je každou sekundu připomínáno několika těžkými fakty – nemáte periferní vidění a skoro furt vás bolí hlava. Ale taky nějaká msta se ve mně nerodila, jenom jsem ho už nikdy nechtěl vidět, nic víc. Rvaní furt nebylo mojí parketou a litoval jsem, že jsem se vůbec do něčeho pouštěl, když jsem měl ten záchvat, že musím někomu slabšímu pomoci.
Chtěl jsem se sebrat a vydat se někam kousek více k severu, abych se mohl zastavit u řeky a nažrat se, protože jsem poměrně měl už hlad. Nechtělo se mi ale skákat, na prázdný žaludek jsem z toho měl akorát nepříjemný křeče v břiše a takový zvláštní pocit prázdnoty, když jsem skákal někam dál. Řeka byla sice kousek odtud, takže by mi asi ani nic nebylo, ale chtěl jsem se i trochu projít, když jsem ještě měl čtyři končetiny a mohl se pohybovat po vlastních nohou.
Protáhl jsem se, že už teda vyrazím, ale někdo se mi ozval za zády. Možná ne za zády, ale já byl přece jednooký a fakt nic jsem neviděl. Hlas trochu známý, ale těžko přiřaditelný. Otočil jsem se, pohledem sjel hnědou vlčici s jejím potěrem a povzdechl si. Přední tlapu jsem zvedl a ukázal směrem k Životu. „Byl jsem tady kousek navštívit kámoše,“ odpověděl jsem. Furt jsem byl názoru, že močály byly nechutný až to bolelo, ale prostě byly tak blbě, že jsem okolo občas musel projít.
Rázem přišla otázka, jestli jsem neviděl nějaký barevný vlče. Neumíte si hlídat mladý a potom Pan Meinere je má hledat. Za poplatky to bude, zafuněl jsem si. Kolikátý to bylo? To jsme měli ztracenýho Sionna, kvůli kterýmu jsem přišel o oko a dostal zjebáno. Následoval Taenaran, který byl fajn, trochu mi vynahradil toho Sionna. Následovala Sheya, kvůli který jsem se táhl až na daleký sever, kde jsem nebyl vítán. Siriuse jsem naštěstí nehledal, ale rád ho kazil. A teď bylo na řadě barevný jako nějaká malá špatně zbarvená duha? Zakroutil jsem hlavou, což mělo dva významy – nechápání vlastního života a nesouhlas, že bych někoho takovýho viděl. „Chceš s tim pomoc?“ mlaskl jsem.
Okem jsem střelil po druhém vlčeti. Hádal jsem, že takových okolo moc nebude. Potom jsem to oko přesunul k hnědé vlčici. Už jsme se párkrát viděli, ale... furt to byla hnědá vlčice. „Jo a jsem Meinere. Když se vidíme... Po třetí? Už by bylo vhodný přestat tajnůstkařit.“

ok

Vidět vlka, jak se do lián namotal jako nějaká hloupá moucha, co neviděla pavučinu, se nevidí každý den. Vzhledem k tomu, jak nudný a všední dny celkem byly, tohle byla poměrně příjemná změna, která mě v hloubi duše pobavila, ale nedal jsem to nijak najevo. Vydechl jsem dlouze čenichem, když mě vlk, který se podobal jezevcovi, nazval nějakým myslitelem, který sežral moudro světa. „Víš, někdo musí být na světě tím chytrým, zatímco ostatní budou průměrnými, někdy bohužel i totálně tupými,“ prohlásil jsem znuděným hlasem.
V rámci jeho nepříjemného vyštěknutí, proč on je zaseknutý v liánách a já mám jenom sem tam nějakou větev ve své srsti, jsem udělal jeden krok do strany, abych mu naznačil, jak lehce se jeden dokáže hýbat i v takovém proklatém prostředí. „Vlastně to je velice dobrá otázka,“ zahlásil jsem zasněně a loupl po tom černošdém vlkovi svým jedním elegantním černým očkem. „Věř, že jsem stejně udiven jako ty,“ povzdechl jsem si, i když jsem úplně přesně věděl, kde je zakopaný pes, ale nechtělo se mi to říkat nahlas. Vzhledem k tomu, že jsem už nechápal, co se hýbe okolo, nemohl jsem tušit, jestli jsem tase v přítomnosti někoho, kdo nemá rád magii, protože těch taky bylo v posledních měsících sakra dost.
Velmi pomalu jsem s posadil na zem, snad jsem si úplně užíval to, že já jsem tu a on tam, a to jsem ho ani neznal. V provokaci jsem byl dobrý a užíval jsem si to plnými doušky. „Ve skutečnosti, vidět tě v týhle pozici je zábavný a v něčem snad i vzrušující, ale plánuješ se dostat i ven, nebo takhle svou mrtvolu necháš viset jako výstrahu pro příští generace?“ zeptal jsem se s provokativním šklebem.

Neměl jsem náladu na jakýkoli rozhovor a jestli přede mnou stál další ze sourozenců Styx, neměl jsem zájem. Protože se hned zdála, že ona nakonec bude ta bílá vrána v rodině, jelikož všichni její příbuzní se zdáli, jako kdyby jim svět neskutečně moc ublížil, ale přitom nebrali potaz, že tady bylo ublíženo každýmu druhýmu a nikoho nezajímalo, že zrovna oni jsou ublížení.
Nelíbilo se mi, jak si mě prohlížel, protože já nebyl žádný kus masa a už vůbec ne nějaké výstavní dílo, které si prohlížet mohlo. Iritovalo mě, když to kdokoli dělal a od něho se to zdálo snad dvojnásobně otravné.
Chtěl jsem jít dál, poznamenat si, že Styx má dalšího bratra a snad všechno šedý jí i geneticky náleží, abych věděl pro příště, ale v tu chvíli i tenhle šedivák promluvil. „Život, co jinýho,“ odsekl jsem. Už léta jsem jím byl otrávený a neměl, co pořádně na práci, a když jsem si náhodou pomyslel, že bych něco mohl dělat, nebo snad našel něco zajímavýho, svět mi to okamžitě vzal s velkým vzdorovitým ne, protože mi nic náležet nesmělo. A pak, proč jsem tak kyselý, pomyslel jsem si pro sebe a odstoupil od toho vlka, protože i když nebyl úplně blízko mně, furt mi to vadilo a byl bych nejraději, kdyby byl alespoň o les nebo dva vedle.
Vycenil jsem lehce přední zuby. „Se zeptej bratra,“ zasyčel jsem hořce. Nelíbilo se mi, že se o mně vykládalo všude okolo. I když si asi bratr musel pobrečet, že jsem mu vzal večeři v podobě vlčete, který mi nakonec taky dalo víc trápení než radosti. A furt má můj přívěsek. Abychom nezapomněli.

Snažil jsem se na tom místě nějak zorientovat, abych ho mohl opustit a vydat se dál. Nechtěl jsem jít zpátky na jih, protože se mi stával akorát tak tabu, ale nehodlal jsem mířit úplně k severu, protože se začínalo ochlazovat a já nebyl sebevrah, abych další zimu strávil tak. Stačila mi ta poslední zima, i když ta se prožrala kompletně všude a nebylo možný přežít prakticky nikde. Prostě si najdu nějakou menší skrýš u řeky, která nezamrzne. Všichni budou spokojení, že nebudu každou noc spát pod jiným stromem, ale furt budu tulák a budu mít ryb, kolik ráčí, protestoval jsem už nad prohlášením všech. Nezajímalo mě, že oni byli neschopní přežít na vlastní pěst a museli tak otevírat tlamy, aby je smečka nakrmila.
Hleděl jsem před sebe. To jsem ostatně dělal i v životě, neohlížel jsem se, kráčel jsem dál a pokud jsem se za sebe podíval a na sekundu se zastavil, nic jsem si z toho nedělal a následně kráčel dál, jako by ta skutečnost nikdy neexistovala. Dokázal jsem rychle hodit za hlavu všechno, co se stalo a... bylo toho sakra dost.
Ohlédnout mě tentokrát ale donutil nějaký hlas. Pevně jsem stiskl čelisti a otočil hlavu do strany, kde se promenádoval šedý vlk a myslel si, že mám zájem snad o nějaké přátelení. Měl jsem zájem možná tak o umírání. A navíc to vlastní.
Udělal jsem krok dál, nechtělo se mi tam být a už vůbec ne s někým. Nezaujala mě ani nabídka žrádla, protože pokud tam neměl masitého lososa, nebyla možnost, aby mě zaujal čímkoli, co tam leželo. Zastavil jsem se jenom z důvodu, že zmínil jakéhosi bratra. Pozorně jsem si ho jedním okem prohlédl. Byl jenom jeden vlk, kterýho jsem... zřídil. A který nezemřel. Pochyboval jsem, že to bylo to vlče tehdy z hor a určitě nebyl bratrem toho žilkovanýho šmejda. „Nic moc,“ odpověděl jsem z dálky.

//Tenebrae

Skočil jsem do lesa, který jsem sice tolik neznal, ale možná proto jsem si ho vybral. Sotva jsem dopadl, vítr okolo mě se silně rozfoukal a ze stromů spadlo několik listů a slabých větviček.
Zhluboka jsem se nadechl. Nebylo mi špatně, ale to jenom díky tomu, že tentokrát jsem to dobře vychytal. Najedl jsem se, ale ne krátce před skokem, takže mi dokázalo jídlo slehnout a nehrozilo tak, že se mi udělá špatně, až někde dopadnu. Pouze jsem se zhluboka nadechl a udělal několik kroků do stran, než jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jakým směrem jít dál a ani mi nedocházelo, proč jsem vlastně skočil zrovna tam.
Trochu to ve mně bublalo. Vadilo mi, když mě vlci ze smečky považovali za něco méně, protože jsem se rozhodl pro jiný styl života a v poslední době jich bylo mnohem více. Ať jdou všichni k čertu, zaklel jsem a udělal ještě několik kroků pryč, jako bych byl naštvanej malej parchant, kterýho naštvali rodiče. Možná jsem, ale co. Málo kdo uměl zachovat kompletní klid, když ho z jedný a druhý strany furt jenom někdo urážel za to, kým je.

Brzy jsem pochopil, že s tim vlkem nesdílim snad ani jeden názor společný, ale když se oklepal nad představou, že můj život je nudný, pohrdavě jsem si odfrkl a hlavu stočil někam do strany. Život tuláka byl těžší, ale byl neomezený, což vlk ze smečky říct nemohl. Mohl jsem jít kamkoli a kdykoli, zatímco on musel hopsat okolo jednoho lesa, vymačkávat močák do poslední kapky, aby všem bylo jasný, že to tam je jeho, zatímco já prostě dělal to, co jsem chtěl. A močil jsem, kde jsem chtěl.
Další dodatek od něho mě však spíš naštval. „Asi nevidíš rozdíl mezi zapšklostí a nezájmem,“ odsekl jsem si víceméně pro sebe, protože velepán se rozhodl, že se raději vydá pryč. Nebo spíše musel. Protože jeho smečka už se musela hroutit a vlci řvát o pomoc, když tam neměli svého pastýře, který by je vedl někam do záhuby a honil si ego nad tím, že jim může rozkazovat, jak se mu zachce.
Nerozloučil jsem se s ním. Spíše jsem litoval vůbec toho, že jsem se jako idiot za ním honil a skoro až nadšeně skákal jako pitomý vlče, když jsem ho viděl. Alespoň mohu svůj seznam normálních zkrátit, pomyslel jsem si, zatímco jsem vstával a hodlal z toho jihu odejít. Další místo, kde se mi už nechtělo být.
Chvíli jsem jenom přemítal, kam bych mohl jít, potom si představil místa okolo sebe, jedno si náhodně vybral a skočil.

//Třešňový háj

Zmučený faktem, že mě moje technika 'nemysli na nic a zkrátka kráčej dopředu, dokud nenarazíš na konec světa' dovedla až do nejhoršího lesa, na který jsem kdy narazil, jsem se snažil prodírat tím nejhorším, co jsem kdy viděl. Zatrhávali se mi ostny z keřů do kůže, větvičky mi motaly srst dohromady a tvořily tak změť nepěkných chlupů, že jsem se zdál jako někdo, kdo o sebe fakt nepečuje. Zíral jsem tupě okolo sebe, marně hledal nějaký východ z toho proklatého místa, ale kam jsem pohlédl, tam jsem viděl pouze neskutečnou změť kořenů, větviček, trní a tenkých lián, které jsem měl už také namotán na nohou a přišel jsem si jako nějaký pitomý lesní vlk barbar.
Zavrčel jsem si v duchu pro sebe a přitom i nadával na toho neschopu, co mě dostal do téhle pekelné situace, než jsem si uvědomil, že jsem to vlastně byl já a jenom já se zase mohu dostat nějakým zázrakem pryč. Země ty hlupáku, ozvalo se mi v hlavě dosti rýpavě a místo toho, abych na ten hlas zanadával, chvíli jsem jenom tupě stál a pak mu dal za pravdu – proč jsem se z toho nevymotal tim, čim mě sama příroda obdařila? Zašklebil jsem se, když jsem si tak uvědomil, že řešení mého problému mi leží hned pod nosem a pomocí magie země jsem nechal zmizet všechny překážející liány a ostnaté keře, do kterých jsem se mohl chytit.
Zlehka jsem si tak mohl nakračovat dál, překážky před mým tělem mizely a následně se zase zjevovaly za mnou, ale jednu překážku jsem přeci jenom nečekal. Zastavil jsem se před vlkem, který vypadal, jako kdyby byl ve skutečnosti moucha lapená v pavoučí síti. Zlehka jsem se zasmál tónem, který říkal, že tohle mu fakt nezávidim, ale spíše se to dalo považovat jenom za škleb. „Zaseknutej?“ dodal jsem k tomu šklebu, skutečně jsem mu nezáviděl, že tam tak visel.

I když vycházelo slunce, moc jsem si ho užít nemohl a tělo se mi tak stále ještě utápělo v chladu z té noci. Ta řeka byla kompletně oplocená lesy, takže sem slunce mohlo dosáhnout jenom okolo poledne. Dokonale místo na vyspávání v létě, špatné na všechny ostatní časy.
Mému prohlášení se samozřejmě začal smát, ale to netušil, že mu vlastně můžu tenhle kec natolik vyvrátit, že tomu uvěří, ale to třeba později. Dostal jsem od Morfeuse menší potvrzení, že si skutečně s někým založil smečku, ale nějak mě nezajímalo, že bych v ní měl být vítán. To tvrdilo už tolik vlků a ve výsledku jsem tam nesměl ani vkročit, takže to tak. Posadil jsem se na zem, neměl jsem důvod nadále stát, když přede mnou ten vlk už nezdrhal. „Dík, ale ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Plánoval jsem, že umřu někde prostě a bez nějakých okolků venku, kde mě dřív sežerou vrány a červy, než se najde někdo, kdo by moje tělo alespoň viděl vcelku. Budu akorát v takovém stavu, že budou odvracet zrak a nechápat, co za vlka tam pošlo a poté raději půjdou dál, jelikož ten zápach bude natolik nesnesitelný, že z toho budou chtít zvracet. „To musí bejt nuda,“ zamrmlal jsem si spíše pod vousy. To byla právě ta nejvíc nepochopitelná věc, proč by někdo dobrovolně byl jenom na jednom území a uvěznil se tam. A určitě teď už začíná panika a vlci řvou, že jim chybí alfa, typické.
Zajímal se samozřejmě taky o moje oko. Hlasitě jsem si mlaskl, hlavu otočil do strany a přemítal, co říct. Možná bych měl světu sdělovat, že jim tu šlapou vlci, kteří žerou vlčata, ale to nebyl můj problém. Já vlčata neměl, Sionn byl už dospělej a Taenaran moc chytrej na to, aby se jima nechal chytit. A jiní mě už nezajímali. To ale znamenalo, že jsem si o svém oku mohl vymyslet cokoli. Hlasitě jsem si povzdechl, vrátil zrak k Morfeusovi a zamumlal: „Sem ho ztratil, no.“ Víc jsem na to nic neříkal. Oko mě už nezajímalo. Bylo pryč, konec pohádky, oplakávat jsem ho řádně nemohl, takže jsem na to taky dlabal.
Naklonil jsem hlavu do strany. Fakt všem přijdu, že mám radši chlapečky? nechápal jsem. Měl jsem je radši, ale v tom smyslu, že vlčice byly kolosální idioti ve většině případů. Samci byli... přirození idioti. „Vypadám snad na to, že jsem se někde usadil?“ odpověděl jsem na otázku otázko.

Posadil jsem se na zem. Nebyl jsem připravený a ani odhodlaný k tomu, že se za ním poženu, pokud se vydá dál, protože to zkrátka nebyl můj styl. Jestli mě nepoznával, nechtěl, vidět, nebo cokoli jiného, nezáleželo mi na tom. Jenom mě vlastně zajímalo, jestli je živej, což jsem si teď i potvrdil, dokonce byl i víc bílej a nejenom díky těm odznakům, ale to bylo vše. Jo, ještě jsem věděl, že si tady někde tajtrlíkuje ve smečce, kterou považuje za svou, ale to bylo už něco, co mi bylo jedno. „Jo,“ mlaskl jsem souhlasně, když z něho nakonec vyšlo mé jméno. Měl jsem se před lety přejmenovat, povzdechl jsem si. Furt mi to jméno nesedělo, když ho ostatní říkali nahlas a akorát jsem v tom viděl tu nepříjemnou vzpomínku na Laurencii, která si myslela, že mi tím jménem snad... co blbnu, žádná služba, ale msta.
Stál jsem jako socha, protože jsem byl pod náporem pohledu někoho, kdo měl ještě dvě oči. Těžko uvěřitelný, že jsem to byl já? Skvělý. Bohužel, jsem to já. Nebo alespoň to, co po mně zbylo,“ přitakal jsem. Sice mi chybělo jenom oko, ale byl to dost viditelný problém. Zašklebil jsem se nad poznámkou, že jsem se měl očividně srazit s bílym vlkem. Protože kdyby tušil, eh. Spíš to bylo naopak, já se rozdělil a zároveň se něco rozdělilo ve mně a vzniklo z toho to, že se dokážu rozdělit s bílym vlkem. „Tak nějak jsem byl ke svý partnerce tak blízkej, že jsme k sobě srostli a já bohužel převzal nadvládu nad našimi těly,“ vymyslel jsem si nový kec, který jsem vesele vypustil do světa a na tenhle... jsem byl sakra pyšnej, protože ta pitomá magie rozdvojení to mohla dobře potvrdit, že to je pravda.
Dlouze jsem se nadechl, abych mohl následně i dlouze vydechnout, protože jsem nějak cítil, že moje plíce tenhle úkon vyžadují. „Snažim se,“ přiznal jsem. Bylo to těžký, ale neměl jsem o svém životě co říct. „Ale ty ses prý chopil smečky,“ pronesl jsem zamyšleně.

Stačila mi chvíle na to, aby z jedné poměrně masité ryby zůstalo pouze pár kostí, ocas hlava a nějaké ty vnitřnosti, kterým jsem se dokázal elegantně vyhnout. Chvíli jsem jenom tak ležel se zbytky od snídaně, než jsem vstal a nenápadně svůj bordel odstrkal až do vody, kde to spláchl proud, protože jsem přeci jenom nechtěl dělat bordel, kde jsem jenom provedl. Byl jsem poměrně pořádný.
Šel jsem si pak zpátky lehnout. Po jídle na mě už docela lezla únava, složil jsem se na zem, trochu si protáhl ztuhlé kosti a nakonec se tak nějak složil do pofidérního klubka, abych si mohl odpočinout. Zvuk vody mě relativně uspával, i když jsem byl spíše tím, kdo oceňoval kompletní ticho při spánku, ale co jsem mohl dělat. Můžu vstát a jít jinam, poznamenal jsem si, ale... to bylo zase moc práce a netušil jsem, kam jinam bych šel. Nějaká skrýš byla relativně daleko a tady jsem byl z jedné strany chráněn lesem a z druhé vodou. Hrozilo sice, že někdo z toho lesa vyběhne, aby se napil, ale byl jsem ochoten tenhle risk podstoupit.
Za krátko se moje obava vyplnila. Slyšel jsem dost hlasitý pozdrav, který mě donutil zvednout hlavu a rozlepit rozespalé oko. Vpadl mi do výhledu černobílý vlk s bílými klikyháky, za které musel Život, ale bylo mi relativně jedno, co si jiní čmárají do srsti, protože... no.
Hlavu jsem měl zvednutou, vlk mě obcházel a netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že tohle je ta legenda, kterou jsem nějakou dobu hledal, protože jsem o něm už několikrát slyšel za poslední dobu. Nechal les na holičkách? napadlo mě. Nebo jak to fungovalo. To je fuk. Mohl vůbec odejít z lesa? Co já vim.
Překvapilo mě, že sotva mě pozdravil, už se obracel, že teda půjde pryč, protože si mě očividně s někým spletl, sladké. Pomalu jsem vstal, vyškrábal jsem se na nohy a otočil se tak, abych stál proti tomu vlkovi, který odcházel. „hustý po šesti letech říct jenom čau a běžet,“ zkonstatoval jsem s kapkou sarkasmu.

//Narrské kopce

Došel jsem zpátky k řece. Rozednívalo se, což znamenalo, že jsem probděl další noc, ale nějak jsem necítil potřebu spát. Spíš jsem se chtěl jenom zastavit, rozhlédnout se okolo a moc neřešit to, co se děje okolo. I když mi přišlo, že se vlastně nic ve skutečnosti nedělo. Vždy s objevil jenom krátký záchvěv toho, že by život mohl být nějak zajímavý, ale ve skutečnosti ta událost byla jako mořská vlna. Zjevila se, praštila mě a rázem byla navždycky pryč, vsákla se do země a byla spolknuta mořem.
Přeskočil jsem na druhý břeh řeky. Byl jsem blíž k lesu, který smrděl smečkou, o které jsem docela dost slyšel, ale byla snad jediná, do které jsem ještě nevstoupil. Vlastně vstoupil. Jednou. Prý tam byl Morfeus, ale neviděl jsem ho, potkal jsem jenom Rez se Styx a šel s nimi do háje, když fakt nechutně pršelo.
Jemně jsem si nad tím zakroutil hlavou. Otočil jsem se k řece, napil se a byl připraven na to, že si chytím i rybu. S tim, že za poslední léta jsem jenom výjimečně jedl něco jiného a nikdy nic kromě ryb nechytil, to bylo snadné. Za pár chvil jsem měl jednu už ve své tlamě a mohl si lehnout kousek od břehu s tím, že jsem se do ni pustil.

//Vrchol

Brzy jsem litoval, že jsem se rozhodl jít po vlastních nohou z kopce. Ale byl jsem docela unavený a nějak jsem tušil, že kdybych použil nějakou tu magii, udělalo by se mi neskutečně moc špatně a zase bych zvracel. Netušil jsem, kolik toho můj žaludek vydrží. Brzy se mohlo stát, že bych prostě už měl i problém přijímat potravu, když bych ji nakonec jenom vyzvrátil na základě toho, že jsem moc používal magii.
Pokusil jsem se co nejrychleji zahnat myšlenky na Života. Nerad jsem nad ním přemýšlel a taky jsem tam nerad chodil, ale přišlo mi, že v okolí se nedalo žít, pokud tam jeden občas nezašel. Pod kopci jsem se na chvíli zastavil. Potřeboval jsem si odpočinout, měl jsem hlad a docela i žízeň, i když jsem relativně před chvílí byl u řeky, kde jsem se napil a i nažral. Mohlo za to to skákání, prostě bylo namáhavé. Dlouze jsem zívl. Docela mě zmáhal i spánek. Ale tady spát nebudu, je tu moc vlků, zakroutil jsem si nad tím místem hlavou a pomalu šel dál k řece, abych ukojil své potřeby. A taky mě voda uklidňovala, chtěl jsem si tam zdřímnout. Měl jsem ovládat vodu, ne zemi, povzdechl jsem si.

//Tenebrae