Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už jsem si nějak stačil všimnout, že jeden ze sourozenců je ten upovídanější, zatímco druhý mlčenlivější. Bylo to podobně jako u nás, Laura mluvila, mluvila, nechávala se více unášet city, zatímco já více mlčel a prostě čekal, jak se situace vyvine. Asi to bylo nějaké pravidlo, že prostě jeden musí mluvit za dva, jinak by neexistovala jakási rovnováha v genetice, nebo fakt netuším.
Oba dva však souhlasili s tím, že bychom se šli podívat do té díry v zemi, ve které posledně zmizel ocas Theriona a následně i Launee. Netušil jsem, kde přesně se to místo nachází, ale měli jsme ostatně dost času na hledání a nikam jsme nespěchali. Nebude tam nic víc než mech a hlína,“ podal jsem krátký vlastní názor a spíše námitku i na to, že by tam mohlo být něco zajímavého, nebezpečného, nebo jakkoli divného. Nebude s to moc lišit od té díry v zemi, kde jsem se narodil, možná nebude tak mokrá a nepříjemná, kdo ví. Matka si nikdy moc nedělala starosti s tím, kde spíme.
Následoval jsem vlčata, moc jsem nehnal, dokonce jsem se i zastavil, když Bianca strčila hlavu do díry pod jedním vysokým silným stromem v severní části lesa. Rozhlížel jsem se okolo sebe, nějak jsem si nepamatoval ani zdejší les nebo jeho blízké okolí a netušil jsem, jestli vůbec něco v okolí ještě je a jestli ano, zda to vůbec stojí za to, aby se tam vlk vůbec šel podívat.
Po chvíli Bianca zmizela, ocas se jí míhal v díře a uvolnila tak cestu i ostatním. Vydal jsem se za ní, ale bylo mi hned jasný, že tam prd uvidim a ne jenom kvůli jednomu oku.

//Mechové dno

Připadalo mi, že mi je trochu malá hlava. Ale nebyl to ten klasický bolehlav, který mě trápil od té doby, co jsem přišel o oko, když bylo okolí moc hlasité, nebo bylo jenom špatné počasí, ale kvůli tomu, že... jsem cítil, jak se ve mně všechno příčí. Jako kdyby prostě ten vnitřek nesouhlasil s tím, co řekl vnějšek. Byl to boj, který jsem sváděl sám se sebou, protože moje celoživotní přesvědčení, že vždycky budu sám a přesně tak si i vystačím, byla nejednou pryč. Neznamenalo to, že už najednou nedokážu přežít sám, že jsem se stal neschopným a pokud odejdu z území, umřu, ale... znamená to, že na mýsch schopnostech, ochotně a všem jsou závislí ti, kteří si ještě sami nepomůžou. A pokud jsem dobře, pokud jsem nepočítal Mojoa, který nemohl být normálním dospělým, byli jsme tu tři dospělí a do toho dvojčata, Saturnus s Biancou a to černobílý vlče. Když se Mojo počítal mezi vlčata, znamenalo to, že náleží dva hladové krky na jednoho dospělého. Hodlal jsem si v tomhle ohledu zabrat Biancu a Saturna, protože nebyli líní a už měli nějaké ponětí, co dělat. Jenže takhle to taky nefunguje, povzdechl jsem si.
Ohlédl jsem se po Biance, když se mě na něco zeptala. Ryba stále ležela u mých nohou, nějak mě přešla chuť k jídlu. „Nikdy a nikde,“ řekl jsem krátce. Tu díru, kde mě máma vrhla, jsem za domov prostě počítat nemohl. „Dělal jsem toho hodně, ale... v tomhle světě je dost vlků, skoro vždycky se mnou někdo byl,“ namítl jsem krátce. Nebyli mi blízcí, ale byli tam a to se muselo počítat.
Jenom krátce poté, co jsem asi tak nějak upsal svou duši, nedaleko od nás se ozvalo vytí a Therion s Launee se vzdálili, aby vyřídili nějaké dva hnědé jedince, zatímco vlčata se zajímala o koho jde. Jednu jsem na pohled znal, ta vlčice mi přišla povědomá, ale kdo to byl? Netušil jsem. Nějak jsem si nedokázal vzpomenout, ale byla to vlčice, velká pravděpodobnost, že meh. „Tu vlčici jsem viděl,“ odpověděl jsem Biance polohlasem. Na sekundu jsem zavřel oči, potřeboval jsem nějak uklidnit bolest hlavy, ale sotva jsem tak udělal, v hlavě se mi začaly tříštit střípky různých myšlenek. Musel jsem otevřít oči, aby to přestalo. „Magie,“ mlaskl jsem tiše. Jejich nefungování muselo být jenom nějaký error.
Těkl jsem pohledem k malé šedobílé, chtěla něco dělat. Ti dva hnědí někam zmizeli, ale přihnal se i zrzavej s dvojčaty. V rychlosti jsem sežral rybu ležící přede mnou, aby tam ležela byla škoda, tak jsem se jí co nejlépe zbavil. „Můžem se kouknout do tý díry, co našel Therion,“ navrhl jsem bezmyšlenkovitě, i když jsem vlastně netušil, jestli to bylo míněný na mě nebo na jejího bratra. Obstaral jsem jídlo, už nějak neměli důvod se mnou zabývat.

Jemně jsem přikývl na souhlas, hlava se mi sotva hýbala, spíše to vypadalo, že se jenom propadává únavou nebo se hýbe za vánku. Jen jsem na to neměl co říct a nechtěl jsem přímo souhlasit, že tu máme génia vedle génia, kteří se dokážou vymotat z mocného sevření nějakých kořenů. Jediným důvod, proč jsem to neřekl nahlas, bylo to, že to z nás géniů dokázal jenom jeden. Já.
Ještě předtím, než jsem svůj velectěný zadek usadil na zem, ujistil jsem se, že si nesedám na nějaký trn, který by mě donutil vyjeknut jako nějakou hloupou pannu. Jedním okem, protože jsem více neměl, jsem zkontroloval terén a následně se usadil proti vlkovi, který musel mít v hlavě tolik krve, že musel už znát odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec. „Jooo, kdybychom se znali déle, věděl bys, že mě neudiví už vůbec nic,“ zahláholil jsem šedému vlkovi, jehož tělo bylo poseté jizvami natolik, že už musel nějakým podobným trním několikrát projít a nechápal jsem, jak v tom může být tak moc nezkušený. Jedovatý úsměv, který se vynořil na vlkově tváři jsem oplatil podobným, širokým úsměvem, který značil prosté nic, ale nechtěl jsem se tvářit jak kakabus, když jsem tu měl takového smíška.
Jak tak čas pokračoval, z mého sezení se stalo líné ležení pod vlkem, ke kterému jsem vrhal své jedno oko a čekal, co z něho vypadne a zda-li nepadne rovnou on sám přímo na mé tlapy, protože když mi nepadají k nohám vlčice, alespoň on byl mohl. Jestli by padal ochotněji, kdybych mu pomohl, zamyslel jsem se. „Jsem od přírody zvědavým vlkem,“ vydechl jsem se zakroucením hlavy odpověď na jeho otázku, proč chci znát. „Jestliže tu ale uschneš, určitě se sem někdy vrátím, vezmu sem své imaginární potomstvo a budu jim o tobě vyprávět jako o hrdinovi. Jako sice si nic hrdinského nevykonal, ale pro tebe to udělám,“ pokýval jsem hlavou.

Počet bodů: 7
Směna: 5 bodů za 15 drahokamů a 2 body za 15 oblázků
Navíc: Nic

Vlčata se zdála zaskočená mým prohlášením, že vím o Biančině nepovedeném lovu. Moc jsem to nekomentoval, nechtělo se mi v té chvíli moc mluvit, když jsem nesl v tlamě rybu a promluvil jsem tak více až ve chvíli, kdy jsem si lehl na zem do měkkého mechu, abych si trochu po celém dnu odpočinul. Až poté jsem vlčatům řekl vlastní plány s rybami a hned se rozzářili, načež se pustili do té jedné, kterou jsem jim přinesl. Stále jsme byli všichni mokří, nebylo to moc příjemné, ale co se dalo dělat. V hlavě jsem přemítal, proč jsou magii dočasně nebo stále nefunkční, protože to bylo divné. Vadilo mi to, naučil jsem se s nimi žít a nebyl jsem v nich úplně nejhorší. Hlavně skákání. Koho bavilo přeplavat každou řeku, na kterou narazí, když to může jednoduše přeskočit?
„Vezměte si to,“ přitakal jsem ještě k vlčatům, abych jim potvrdil, že si mají vážně rybu vzít. Otevřel jsem oči, cítil jsem okolo sebe pohyb a všiml si Saturna, jak ke mně podsouvá svůj malý první úlovek. Tiše jsem si povzedchl, přitáhl si tlapou rybu trochu blíže k sobě, ale ještě jsem nejedl. Byli jsme tak nějak vyrušeni vracející se Launee s tím jejím hnědým, který se tvářil jako umučený, i když ten dorazil krapet později. Zvedl jsem hlavu, nějak jsem chvíli nereagoval, protože jsem netušil, proč se na to ptá. Myslel jsem, že bylo očekávané, že odejdu. Ostatně, tohle bylo místo, kde se měla uchýlit jejich vytvořená rodina, protože močály pro ně nebyly dobrým místem, ostatně pro nikoho ne. Nebo se snad považují za smečku? Co já vím, jak vznikají, zamyslel jsem se. Stočil jsem pohled na chvíli k vlčatům, stále neodpovídal a přemítal. Už několikrát jsem odmítl, neviděl jsem důvod, nechápal jsem, proč bych měl být někde chtěný a neuměl jsem se zařadit na místo, které bylo léta budováno s jistými vlky, ke kterým já nepatřil.
Než jsem se rozmyslel, dorazil i Therion, který ze sebe na jeho poměry dost sebevědomým hlasem říkal, že by mi rádi poskytli domov. Ale ještě předtím poděkoval za hlídání dvou vlčat, které bylo zatím ze všech zcela nejklidnější. Nepřišel jsem o oko, dostal jsem i rybu, já myslím, že to byl úspěšný den. Tiše jsem si povzdechl, jenom jsem procedil trochu vzduchu mezi zuby. „Asi... Bych se mohl na nějakou dobu zdržet,“ spolk jsem svá slova.
Vzadu někde v dálce se ozvalo vytí. Jenom jsem krátce střihl ušima dozadu, abych je slyšel, ale více jsem to nevnímal. Nebo jsem měl?

//Kierb

Bianca brečela. Jenže já nevěděl, co dělat se smutným vlčetem, kterému se nepovedl lov. Jediné, co jsem uměl, bylo ignorovat ostatní, ale tady to nebylo vhodný. Jenže jsem jí nemohl říct, aby to zkusila znovu, všichni bychom akorát prochladli a nechtěl jsem poslouchat, jak jim kradu vlčata z lesa, kde je bude akorát Launee s Therionem marně hledat. Měli jsme navíc jednu větší rybu a jednu malou, dva prázdné žaludky a jeden, který byl prostě zvyklý, že je prázdnější a ze strategického hlediska jsem ho udržoval stále poloprázdný, abych mohl skákat a nehrozilo zvracení. Jenže magie nefunguje, připomněl jsem si zatrpkle.
Pomalu jsem vyšel do lesa. Ostatně stačilo udělat jenom pár kroků a byli jsme tam. Vítr trochu mezi stromy polevil, stejně tak i déšť, ale stejně mi bylo všechno nepříjemné a štvalo mě, že nemůžu rozdělat oheň. Vlčata jsem dlouho neviděl, ani to, které bylo vedle mě, protože já prostě dobře neviděl. Musel jsem otočit hlavu, sledoval jsem smutné šedé vlče a přemáhal se, abych nezatnul pevně zuby. Akorát bych tim překousnul rybu a ta by mi spadla z tlamy. „Já vím,“ přitakal jsem. Pokynul jsem oběma hlavou, aby mě následovali ještě hlouběji do lesa, kde budeme více skryti mezi stromy a až tam jsem se přidrzle položil na zem, kde to šlo. Cítil jsem okolo toho zrzavýho spratka a dva barevné, jenom po jediných dospělých nebylo ani vidu. Fajn no, povzdechl jsem si a položil rybu na zem. „Rozdělte si to,“ řekl jsem oběma. Saturnus sice rybu měl, ale kdo mohl vědět, jestli to bude stačit někomu, kdo furt roste. Nechtěl jsem, aby pro mě nějaké vlče lovilo, neměl jsem s tím problém. Spíš jsem měl v té chvíli problém s vlastní hlavou a matnýma vzpomínkama. Přemítal jsem, co bych Biance řekl, kdybych byl jako matka. Kdo nic neumí nežere? Že se dostatečně nesnažila? Že tu nejsem od toho, abych ji živil? Já nejsem ona, připomněl jsem si. „Nemusíš mi to splácet,“ vydechl jsem a položil si hlavu na tlapy, „počkám, až s vrátí ti dva a až půjdu, něco si cestou chytím.“

Vydrápal jsem se na břeh, kde jsem byl uvítán dvěma výkřiky, že jsem nějaká proklatá příšera z říčního dna, která se vydala sežrat dvě vlčata, co se pokoušela ukrást ryby, které mi náležely. V tlamě se mi stále plácala ryby, oko jsem měl překryté jednou slizkou řasou a nevěděl jsem, kde se vlstně přesně nacházím. „Šem to já,“ zahuhlal jsem s rybou v tlamě, zatímco mi vlče sundavalo z hlavy nejhorší ze všech řas, abych viděl. Sotva se mé oko prodralo na světlo boží, odhodil jsem rybu před sebe na zem a odstoupil dál, kde jsem se zběsile začal oklepávat, abych ze sebe dostal veškerý bordel a vodu z řeky, o kterou jsem nestál. Stačilo mi, že jsem měl mít mokrý nohy, ale já dopadl kompletně zlitý a promrzlý. A magie nefungovala, že jo. „Překotil jsem se a chytnul do řas,“ vysvětlil jsem krátce Saturnovi, zatímco jeho sestra se raději držela dál, protože pohled na oslizlou zelenou potvoru ji nikterak nepotěšila.
Až po několika oklepání a sundávání řas zubama jsem se rozhlédl okolo sebe, abych zjistil, co se vlastně děje. Kousek od Saturna ležela menší čudla, kterou si chytil. Pokývl jsem jeho směrem hlavou, „dobrý,“ uznal jsem. Mé první pokusy o rybaření dopadly špatně, kolikrát prostě bez večeře, než jsem našel ten správný gryf a taktiku, jak na ty malé mrchy jít. Otočil jsem hlavu k Biance, jestli byla úspěšná jako její bratr, ale místo nějakého pohledu na rybu nebo další pokus o chytání, jsem viděl akorát roztřesenou mokrou postavičku s lesklýma očima. Tiše jsem si povzdechl, zvedl jsem hlavu k obloze a uznal, že bychom měli jít. Déšť byl jednou věcí, ale ten vítr druhou. „Půjdeme. Vezmu vás zpátky,“ houkl jsem k oběma, pokynul Saturnovi, aby si vzal svůj oběd a čapnul za ocas svojí rybu. Pomalu jsem přešel k Biance, dloubl do ní lehce tlapou, aby se rozešla směrem k lesu a se zatnutýma zubama, abych jídlo nepustil, jsem řekl: „Až nebude zaš pršet, můžeš to žkušit šnova.“ Nechápal jsem, proč brečela. Nebo chápal. Jenom jsem to nebral. Neřval jsem na ni, nesoudil, nekáral a Saturnus se jí naopak neposmíval. Já? Jako malej harant bych už byl sřván na tři doby, jak neschopnej jsem. A ve výsledku to ničemu nikdy nepomohlo.

//Mecháč

Hejno zmizelo někam v nenávratu, nejspíše se samo vydalo na lov, i když ten jejich se taky musel dost lišit od našeho a určitě neobsahoval stání ve studené vodě po dobu delší, než je příjemné. Pravdou bylo, že pak vlk už kompletně znecitlivěl a nevnímal, že ho objímá nějaká studená tekutina. „Jsou to netopýři. V podstatě okřídlený krysy,“ odpověděl jsem jim. Neměl jsem co koho vinit z toho, že neznají nějaký krysy s křídlama, když já patřil léta mezi ty, kteří nikdy neviděli želvy a odmítali si přijmout, že by měl existovat ošklivý živočich, co si nosí vlastní baráku, který je těžký prokousnout.
Vlčata dostala své přesné, snad přesné, instrukce, co mají dělat a ani moc neprotestovali, že je voda studená nebo něco takového. Prostě se jenom postavili tam, kam se postavit měli a dělali přesně to, co jim bylo řečeno. Chvíli jsem je pozoroval, jenom stál ve vodě, nevšímal si ryb okolo sebe a čekal, jestli skutečně vydrží nehnutě stát, dokud nebudou považováni za část řeky. A taky jestli je náhodou nestrhne proud, až přestanou tolik dávat pozor a uvolní svalstvo, aby si odpočinuli.
První se pokusil něco chytit barevný, tedy Saturnus, ale jeho tlama byla pouze plná studené vody. Hned to však nevzdal a okamžitě zase zíral do vody, jako by v ní četl odpovědi na otázky života, vesmíru a vůbec. Krátce na to se o to pokusila i Bianca, která vytáhla mokrou větev, ze které... by bylo žrádlo možná pro bobra.
Udělal jsem pár kroků ještě více do hloubky. Více jsem si věřil v tom, že se udržím na proudu. Hlavu jsem sklonil k vodě, čumák jenom kousek od hladiny, která nebyla úplně klidná a občas mě nepříjemně šplouchla. Čekal jsem, kompletně jsem vypustil nějaký vlky okolo sebe a ani tu vodu jsem nevnímal. Ve chvíli, kdy se sotva rybí hlava dostala do mého zorného pole, hlava se mi jako šíp zabodla do vody s rozevřenými tesáky a okamžitě objala v to nejsilnějším stisknu rybu.
Vrazil jsem do vody tu hlavu tak rychle, že jsem se kvůli tomu musel i lehce odrazit zadníma nohama, ale to způsobila, že slabší pravá přední neudržela rovnováhu a zabořil jsem se celým tělem do vody, kde jsem kvůli rychlosti a síle rovnou letěl až na dno. Ryba se ještě plácala v mé tlamě a tělo mi objímaly hnusné a slizké trávy a řasy. Bylo mi zvracení, jakmile jsem je pocítil, ale přednější bylo dostat se na hladinu. A nepustit rybu. Zmítal jsem se, občas jsem jenom cítil,
že noha nebo ocas se dostaly na hladinu, ale tělo bylo dlouho pohlcené pod vodou, že jsem i ztrácel dech. Nakonec se mi to povedlo. Dostal jsem se nad hladinu, mohl jsem se nadechnout a ryba byla dokonce stále v mé tlamě.
Tělo jsem měl kompletně mokré a zabalené v hnusné zelenočerné trávě a řasách, moc jsem toho neviděl. Vlastně vůbec nic. Přešlapoval jsem na místě, abych našel, kde se bude hladina snižovat, abych mohl vylézt a dostat ze sebe všechen ten hnus.

//Mechový les

Než jsme vyšli z lesa, zatáhlo se, měsíc vykukoval pouze místy a bylo už docela i chladno. To nebylo zrovna dobré, vzhledem k tomu, že jsme plánovali vlézt do vody. Já na to byl už relativně zvyklý, neměl jsem problém s chladem, i když teď přicházel problém s tím, že jestli nefunguje magie, těžko se rychleji usuším.
Vlčata šla za mnou, s rybami problém neměli a ani moc nerýpali do toho, proč žiju sám, někde úplně odříznutý od jiných existencí a za svůj dlouholetý život jsem se nikam ani nepřidal. Problém byl v tom, že mě ostatní nemuseli. Nejdřív jsem jim třeba nevadil, ale následně jsem byl vyhnán a nebyl nadále vítán na jejich území. A to se mi stalo už párkrát... Víckrát. Byla to prostě tradice.
Zjistil jsem i jména vlčat, barevný byl Saturnus, jeho sestra byla Bianca. Genetika je divná věc, řekl jsem si pro sebe. Nechápal jsem ji. Viděl jsem takové, co byli kopiemi rodičů, sdíleli stejné barvy, ale pak takové, kteří kompletně vybočovali. Tihle museli mít rodiče jako duha. Nebo jako u mě. Jeden po matce, druhý je prostě po otci, podotkl jsem, ale snažil jsem se nad tím nepřemýšlet. Tohle mě prostě štvalo z hodně osobního důvodu. „Meinere, ale to už víte,“ podotkl jsem své jméno ještě pro případ.
Zastavil jsem se kousek od řeky. Nikdy jsem na tom místě nelovil, měl jsem vybrané jiné, ale nechtěl jsem je tahat daleko od Launee a nového domova. Ještě bych byl zase obviněn z únosu... Rozhlížel jsem se okolo sebe, hledal vhodné místo, protože za tmy bylo všechno složitější. Můj zrak upoutalo hejno netopýrů, které se vyvalilo trochu více od severu a přelétlo přes řeku s tichým plácáním křídel a pískotem. Chvíli jsem na ně upínal jedno oko, ale čim dále byli, tím horší pro mě bylo vůbec rozpoznat, že tam něco v té tmě je. Sklopil jsem hlavu, zhluboka se nadechl a odpověděl Biance: „Není to těžké. Ale je to o trpělivosti. Pojďte,“ pokývl jsem a přiblížil se k řece, kde byl mírný sestup. Namočil jsem tlapu, krátce mnou projel chlad, ale šel jsem dál Vlezl jsem do vody, abych ji měl tak nad kolena a pokývl vlčatům, aby udělala něco podobného. „Jde o ticho a nehýbání se. Prostě čekejte, než si ryby pomyslí, že jste nějaká spadlá větev ve vodě a budou věřit tomu, že jim neublížíte, pak už jenom chyťte třeba jenom za ploutev – ale silně – tu, která se přiblíží nejvíce.“ Krátce jsem se rozmlčel, rozhlédl se okolo sebe a hlavou poukázal na dvě místa kousek od sebe, „nestůjte u sebe, plašili byste si je navzájem.“
Nevěděl jsem, co vlastně říkám. Jenom jsem s nimi sdílel svou dlouholetou taktiku. Jenže já nebyl učitel, možná jsem to říkal špatně. „A nelezte moc do proudu!“ houkl jsem ještě dodatkově, spíš ale ne tak učitelsky, jako spíše z toho "prosím, neumřete mi."

Čekal jsem, jestli každou chvíli nevyleze Launee s tím Therionem z díry, kam zmizely jejich ocasy před nějakou chvílí, ale nic se nedělo. Mysl se mi obracela stále k tomu, jestli bylo moudré ponechat ty tři se zrzavým, ale neměl jsem co to více řešit nebo snad soudit. Jestli se tak rozhodla, budiž. Přišlo mi ale moudřejší, kdyby vlčata zůstala s těma dvěma staršími, u kterých to vypadalo, že prokazují známky alespoň inteligence a selského rozumu, jak se o sebe postarat a možná měli i ponětí o to, jak se postarat o ostatní.
„Já nebydlim nikde,“ odpověděl jsem krátce tomu šedému vlčeti, které se zdálo, jako kdyby skoro až po břicho prošlo sněhem, který jí ulpěl na tlapách v těch nepříjemných lepkavých a ledových chuchvalcích. Snažil jsem se odhadnout, jak asi byla stará, když už dosahovala prakticky mojí výšky, ale na srsti a tak celkově na celkovém vjemu bylo vidět, že to jsou ještě mláďata, která ani neví, co mají za magii. Která stejně nefunguje, ušklíbl jsem se. Bylo mi divné, proč tomu tak je, ale... nechtěl jsem to řešit. Nějaký erupce na slunci za to určitě mohou.
Barevnější z dvojice oponoval, že mě Launee zná, tedy nemůžu být úplný cizinec, „viděl jsem se s ní párkrát,“ namítl jsem mu.
Snad poprvé v životě jsem slyšel slova, která mě donutila až překvapeně střihnout uchem a půl, protože nebylo možné, že to je pravda. Taenaran to málem vyzvrátil, jiní to nechtěli, ale on je měl rád? Hleděl jsem na něho s čirým údivem, že je vůbec možné tohle pronést z tlamy vlčete. Druhá dodávala, že je sice neměla, ale klidně je ochutná a... oba chtěli pomáhat. Snad umí plavat, povzdechl jsem si pro sebe, oba dva přejel pohledem, poté se podíval k díře k zemi a hlavou pokynul k řece vedle, „tak pojďme.“

//Kierb

Zaslechl jsem, že Launee dala rezavému na starost rovnou tři vlčata. Nevěděl jsem, jestli to je moudré rozhodnutí, vzhledem k tomu, že nebyl ani schopen se postarat sám o sebe, natož o tři další, přičemž dva byli ještě poměrně malí. Dva starší žádný příkaz nedostali, nebo tady bylo neosloveno "prosím, pohlídej je, Meinere", ale s tím jsem nijak nepočítal. Viděl jsem i mladší vlčata, co se o sebe dokázala dobře postarat. A na druhou stranu i starší jedince, co nebyli schopní si bez pomoci odskočit.
„Kdo by měl rád močály?“ prohodil jsem na slova té šedobílé, která řekla, že močály neměla v lásce. Ostatně, nebylo to celým důvodem, proč tu bylo takové stěhování národů a úprk z mokrého světa na měkký mechový sever?
Od barevnějšího padla otázka, kterou jsem už párkrát slyšel, ale vždycky jsem na ní odpovídal úplně stejně. Vylil jsem si srdce, jak jsem velkým tulákem, který nemá domova a každý den spí pod jiným stromem, protože neexistuje místa, které by mohl nazvat domovem a jeho srdce je odevzdané nekonečnému toulání a hledání sebe samého. Nebo nějaká taková kravina, protočil jsem okem, nadechl se a přemítal, jak vlčkovi odpovědět. Nakonec jsem to zahrál do autu, že rozhodnutí přeci nemohlo být ani na mně. „Já k vám přece nepatřím, však mě ani neznáte.“
Přišlo mi, že kdybych se měl zdržet jenom o chloupek déle, než bylo třeba, zrzavý vlk by vyletěl z kůže, což... neznělo samo o sobě úplně špatně. Někdo jako on přece ani nemohl mít pořádně city a pochopení, že by nějaké mentální zkroucení mu ani nepřišlo. Může si za to sám, podotkl jsem s krátkým pohledem na něj, než moji pozornost upoutala vlčata.
„Můžu vám chytit akorát tak ryby,“ odpověděl jsem. Sám jsem měl hlad. Řeka nebyla daleko. A jedna ryba nebo tři? Kolikrát jsem sám sežral ty tři. Ale lov čehokoli jiného? Nebavilo mě to, necítil jsem to zvláštní potěšení z úspěchu a maso samotné mi nevadilo. Ale určitě ryby nežerou, přitom jsou určitě zdravý, odfrkl jsem si v hlavě. „Nebo je nežerete?“ zeptal jsem se pro jistotu.

Zdálo se, že většině se představa o žití v lese na severu spíše zamlouvala. Respektive snad všem se to zamlouvalo, pokud se nepočítal Zrzavej, kterej byl stejně úplně jinde než ostatní a bylo těžký brát jakýkoli jeho názor vážně.
Hnědý vlk s vydal do nějakého průzkumu něčeho, Launee se převážně musela věnovat tomu pomalému zrzkovi a dvěma stejným vlčatům, která se vyptávala, i když jsem furt nechápal, jak mohla tý holce rozumět, protože já nechápal ani slovo. Černobílý vlče existovalo a pak tam bylo to šedobílý a jedno barevný, která se rozhodla, že se budou věnovat tomu cizinci, který se rozhodl, že se s nimi půjde projít, než se vydá někam dále do neznáma. „Nejsem z močálů,“ odpověděl jsem tomu barevnějšímu klukovi. Ta jeho otázka zněla až přidrzle, jako bych si nemohl volně chodit po okolí a náhodně narážet na putující skoro rodiny, jak emigrují z močálů, což bylo asi nejlepší rozhodnutí v jejich životech, ale kdo ví, co se jim za takovou krátkou dobu už povedlo. „Prostě jsem šel s Launee, když jsem jí pomáhal hledat jedno z vás vlčat,“ upřesnil jsem mu, ale sotva jsem stačil cokoli doříct, otázku na mě vybalila i ta šedá. „Komu by se v močálech líblo?“

//Orlí dráp

Z té vysoké hory jsme se dostali do lesíka, u kterého jsem neměl pocit, že jsem do něho kdy vkročil, al byl jsem si docela jsitý, že jsem minimálně procházel okolo. Okolo té řeky, která tekla podél, jsem procházel mnohokrát, jelikož se tam docela dobře lovilo.
Vlci se tam i zastavili, nevypadalo, že by se jim chtělo dál a ani jsem si nebyl úplně jistý tím, že by vůbec dál něco bylo. Minimálně ne za hranicemi toho místa, které se nazývalo jakkoli a všichni to furt omílali, jako by se jednalo o nějakou nádheru.
Zrzavej se choval na pěst, jedno černobílý vlče se taky chovalo docela divně, ale každý nemohl mít to štěstí, aby se narodil normální. „Jednou jsem ho viděl, před lety...,“ zamumlal jsem k Launee. Ale jako oběť jsem z toho tehdy měl vyjít já, ne on. Takže jeho zbabělé chování bylo spíše k smíchu.
Zastavili se ostatní, zastavil jsem se já. Rozhlédl jsem se krátce okolo, jako by snad někdo stál o můj názor, jestli mají zůstat tady nebo jít někam jinam, kde to bude lepší. Nebo horší. Ale ti vlci všichni přišli z močálů, nikde nemohlo být hůř. Zůstal jsem stát na místě. Sledoval jsem, jak se Launee ke všem snaží chovat, jako by fakt byli její, což mi přišlo nejenom vysilující, ale i... divný. Protože se mi v hlavě honila představa, jak nakonec bude mít vlastní a všechny tyhle se stanou jenom pouhými cizinci, o které nikdo nestál. Ne, to si pletu se sebou.

//Mahar

Vyrazil jsem s tou prapodivnou rodinou, kde všechna vlčata hrála úplně jinými barvami, od hnědé, černé, šedé, nějaké i té bílé. Jenže ti dva byli kompletně hnědí, takže mi moc nesedělo, co vlastně je tahle rodina zač. Chápal jsem jenom to, že tam nepatřil zrzavý, ten byl... totiž úplně idiot, který se musel vždycky na někoho upnout a bohužel ho vyhrála Launee.
Šel jsem s nimi dál, ani jsem netušil kam a proč, ale nelíbilo se mi, že se ženeme někam na horu s kopou vlčat, jedním lehce retardovaným zrzkem a hnědým vlkem, který nemluvil. Okem jsem těkal po těch ostatních. Pozdravilo mě jenom jedno vlče, které mělo tmavý hřbet, ale jinak bylo barevný podobně jako dvojčata. Kývl jsem mu mlčky na pozdrav a raději šel dál, než Launee prohodila otázku, jestli nám fungují magie. Zarazil jsem se, rozhlédl se okolo a nechápal, proč by neměly fungovat. Zkusil jsem skočit, ale... skutečně se nic nestalo. Mé tělo zůstalo na místě. Zamračil jsem se, otočil hlavu k Launee a rázně s ní zakroutil, že ne.
Hnědý vlk s jizvou přes čumák ke mně promluvil. V hlase byl nejistý, ale nechápal jsem, jestli to je mnou nebo je takový. „Meinere,“ odpověděl jsem mu, ač moje jméno už párkrát v okolí padlo. Očividně to byl partner Launee, jak mi bylo prozrazeno. Chlap v tomhle vztahu ale musí být ona, pomyslel jsem si. Launee ještě dodala informaci, která byla poslední dobou populární. Vlčata bez rodiny. A oni se jich ujali. „Už jsem pár takových potkal,“ zamumlal jsem na její poznámku o blábolení. Jenom jsem nechápal, jestli jsou rodiče tak nezodpovědní nebo prostě náhoda.
Zrzek si konečně všiml mé přítomnosti. Nic jsem nemusel dělat a přesto skončil rozpláclý na zemi. Nevšímal jsem si ho, šel jsem dál a zastavil se až ve chvíli, kdy vlci nějak společně začali výt, jako by dávali sbohem proklatému místu, které opouštěli. Ohlédl jsem se za těmi močály. Nic jsem k nim necítil, jenom trochu odpor z toho místa samotného. Nestrávil jsem tam víc času, než bylo potřeba. Chvíli jsem je sledoval. Nebyl jsem někdo, kdo rád vyl. Spíš jsem se tomu vyhýbal. Ale asi jsem se nechal strhnout davem, i když to bylo spíše o tom, abych vážně jenom nevyčníval ze společnosti, i když to bylo jediné, co jsem v životě řádně chtěl. Zvedl jsem hlavu a zavyl jenom krátce. Docela i tiše, ale počítalo se to. Potom jsem šel hned dál.

//Mechový lesík

//Ohnivé

Šel jsem na místo, které jsem nenáviděl ze samotného principu s hnědou vlčicí a jejími dvěma vlčaty, zatímco jedno se zdálo, že bylo určeno jako to s mozkem, zatímco druhé dostalo jazyk. Jenže ten jazyk nebyl moc dobře ovládán, takže jsem vlastně nerozuměl tomu, co se pokouší říct a mohl jsem jenom odhadovat díky druhému vlčeti, které to sice nepřekládalo, ale sestře odpovídalo. Očividně byla zaujata mýma veverkama. Nechal jsem je v tom.
Od Launee se mi dostalo zajímavé odpovědi, že chce vlastně odejít. Střihl jsem uchem a půl, hodil po ní jednim očkem a jenom souhlasně přikývl, že jsem tomu tak nějak rozuměl. I když ne tak zcela. V životě jsem domov neměl, pokud jsem nepočítal místo, kde jsem se narodil. Ale to se v mém srdci označilo jako rodiště, nikoli domov a od té doby jsem byl tulákem, který nevěděl, jaké to je domov najít, natož opustit.
Snažil jsem se v močálech nikam nešlapat. Vlčata byla poslána pryč, ale já zůstal u Launee, abych byl označen jako její host a nebyl vyhnán v zubech tou vlčicí, která se mi příčila stejně jako močály a Lennie. Na chvíli jsem se al zapomněl, nechápal jsem, jak mám přeskakovat ty jejich pitomý ústrůvky, že se Launee dostala daleko přede mě. Zastavil jsem se, snažil se přelézt jinam, abych mohl přejít a ve chvíli, kdy jsem byl připraven přiskočit, ve větvých okolo mě něco zašustělo. Trhl jsem celým tělem, přední nohy zabořil do močálů a srdce se mi na krátko divoce rozbušilo. Nic na mě však nevyskočilo, byl to jen hloupý stín něčeho.
Nasupeně jsem vytáhl nohy z močálů, přeskočil na další ostrůvek a přešl k Launee, která se dostala k nějakému hnědému vlkovi, který vypadal jako boží umučení. Otec? napadlo mě. „Sever taky fajn, ale ne hory,“ vetřel jsem se znuděným hlasem do jejich konverzace. Ale ani jsem neměl šanci se zastavit. Hnědý vlk mířil pryč, Launee taky. Já musel a hlavně chtěl taky. Pohled mi padl ale ještě k jednomu hostu, který se tam vetřel jako nějaký stín. Proklatý zrzek. Zuby jsem stiskl, jenom krátce ze vzteku při vzpomínce ta toho budižkničemu. Ale nic jsem neříkal. Já se ho nebál. On? Těžko říct. Vyšel jsem za hnědými vlky s trochu zlomyslným potěšením, že... se mě přeci jenom bojí.

//Orlí dráp