Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë

Procházel jsem okolo tý řeky skoro furt, ale nějak jsem si nepamatoval, že bych se kdykoli objevil na tom ostrově, který tam byl. A nebylo to kvůli tomu, že bych se nějak chtěl vyhýbat zdejšímu osazenstvu, protože jak dlouho jsem znal Styx? Rok? Asi nějak tak, potkali jsme se k podzimu, možná už v zimě.
Šli jsme přes řeku, skákali přes kameny, Styx se zdála, že by každou chvíli mohla do vody spadnout, která by ji asi zcela pozřela, pokud bych nezareagoval včas. Ale zvládla to, i když celá ta její chůze byla prostě prapodivná a kdo ví, co jí bylo kromě těch pitomých breberek.
Okem jsem pátral po ostrově, chtěl jsem se ujistit, že tam někde nevystartuje její hloupý bratr, kterýmu se v hlavě spouštěla agrese, jakmile mu padlo snítko do čumáku. Ale zdálo se to čisté, žádný silný pach, pouze slábnoucí, všechno tedy bylo v pohodě. A při nejhoršim jsem se mohl vždycky odprásknout.
Počítal jsem ale s tím, že ji jenom doprovodim, pak si skočim pro rybu a vrátím se, ale než jsem se stačil otočit, padla otázka, jestli na chvíli zůstanu. Stiskl jsem zuby, dlouze vydechl a přitom řekl tiché: „Dobře.“
Následoval jsem ji k díře v zemi. A v té chvíli zase moje hrdlo přešlo do módu stahování, srdce zpomalovalo, žaludek se stahoval a plíce nepobíraly moc vzduchu. Nesnášim to, zaúpěl jsem a musel se nutit, abych šel tam dolů. Ale mělatak nějak pravdu, mohl jsem se kdykoli odprásknout pryč. Což by mohlo mít zajímavý efekt, kdybych to udělal tam dole. Snad bych to i zkusil... Ze zvědavosti.

//Doupě

Doufal jsem v normální klidný den, kdy se nic nebude dít. Prostě se nažeru, pak se vrátím, půjdu si lehnout, nebudu pro chvíli vůbec nic řešit. Ale mně nikdy přáno nebylo. Tak nějak se ve mně to všechno už příčilo, protože jsem ztrácel vlastní zásady a topil se v nich. Možná by bylo úplně nejlepší, kdybych je všechny zahodil, udělal si nové, nebo se opět choval, jako kdybych neměl žádný vyvinutý charakter a prostě byl nijaký, i když mi řadu let trvalo, než jsem se vůbec propracoval k něčemu.
Koukal jsem před sebe, někam tupě do prázdna, přemítal nad svou vlastní zbytečnou existencí, dokud mě z toho nevytrhla Styx s tím, že žije na nějakém tom ostrově, který leží uprostřed řeky. Ohlédl jsem se k němu, lehce přikývl a vydal se vedle Styx, blíže k řece, abych tam mohl být jako nějaká poslední pomoc, kdyby se rozhodla, že to vezme po hlavě přímo do řeky, protože život už nemá smysl. Jestli to mám trpět já, budou všichni.
Krátce mě napadlo, jestli i ostatní sourozenci Styx žijou tam. Minimálně její poveden bratříček, který by skákal radostí do vzduchu, kdyby mě viděl. A já určitě taktéž.

//Bobří ostrov

Zůstal jsem jako tichý pozorovatel toho všeho, co se dělo. Těžko říct, na čí straně jsem stál, ale pokud jsem se měl řídit faktem, že Styx je jediná, kterou z nich znám, přecházel jsem pomalu na její stranu, ale nebyl jsem toho názoru, že mě žrát vlčata. I když tohle bylo pekelně otravné a zablešené. Podotklo něco o mém oku, ale nechal jsem to být, na ty narážky se mi už vůbec nechtělo reagovat, natož teď. Starý vlk se vydal s vlčetem směrem k lesu, který jsem tak nějak letmo znal. Huh, tam už taky vítán nebudu, uvědomil jsem si. Posledně alfa nevypadal, že by byl proti mojí přítomnosti a dokonce mu ani nevadilo, že bych někam vzal Taenarana, ale hopla. Jestli padne poznámka o černobílém, co je na straně Styx, už tlusťocha nikam nevezmu.
Oklepal jsem se. Jak se zbavim blech? zaskřípal jsem zubama. Spratek malej, dodal jsem si naštvaně. Když to bylo špinavý, nemělo to chodit ven. Ohlédl jsem se ke Styx, když konečně promluvila a neproklela mě, co jí kecám do života. Čekal jsem, že se vydá dál, ale moje domněnka, že není úplně v pohodě se potvrdila, když jí tělo tak nějak povolilo. „Kde máš domov?“ otázal jsem se. Neměl jsem s tim problém. Jelikož měla prakticky hlavu vlčete v tlamě, už ty blechy musela mít také. „Potřebuješ... pomoct?“ dodal jsem tázavě. Protože vypadal snad Styx jako někdo, kdo pomoct vůbec někdy chce?

Trochu se mi přestávalo líbit, že jsem byl obklopení trním někde, kde jsem to vlastně vůbec neznal a nechápal jsem, co tam dělám. Třebaže bylo pravdou, že se svou magií, která nepatřila k nejslabším a já nebyl lajk, co ji nedokázal ovládat, jsem se odtamtud mohl dostat jednoduše a přítomnost rostlin mě měla uklidňovat, nebylo tomu tak. To místo bylo divné, nepříjemné, sedělo mi naopak k tomu vlkovi. Trny, které trhají kůži a způsobují drobné, ale nepříjemné krvácení, nepříjemné pro život nebo jenom průchod. Tak nějak na mě působil i on, nebyl stvořen pro život s jinými vlky, v hlavě musel mít jiný druh guláše než jiní. „Totálně mrtvý,“ odpověděl jsem mu. Tou krátkou a mdlou odpovědí jse akorát své prohlášení podpořil, v mém srdci už snad nebylo možné zapálit jiskru, která by mi dala šmrnc a energii do toho, abych svůj život nějak prožil, nikoli přežil. Ty ale taky nevypadáš, že bys byl smíškem, co létá v oblacích, poznamenal jsem si spíše pro sebe, když jsem si ho ještě jednou prohlédl. Tlama pokrytá jizvami, srst ve všech odstínech šedi a to zabrvení bylo takové... Tajemné, ne divné, nepovedené, snad ani ne špatně genetické, jak by řekla třeba Styx, ale prostě bylo... Tak nějak pro vnitřní pocit špatné.
Tiše jsem se zasmál, „jiný pohled na tebe ani není,“ přikývl jsem směrem k němu. Trny pokrytý a liánami uvězněný vlk se mi pokusil něco nabídnout, ale hned na to ještě padlo, že nic nemá, avšak něco mi určitě musí kápnout z jeho záchrany. „Totiž, můj život pracuje pouze jednou já tobě, podruhé ty mně,“ obeznámil jsem ho s holým faktem, který jsem praktikoval již léta. „Takže, co mi můžeš nabídnout? Teď nezáleží na tom, co by to mělo být, jak mi to pomůže nebo ne, nabízej, předhazuj, nebo mi to snad i svět nějak oplatí?“ Tlama se mi lehce otevírala, mluvil jsem trochu jinak, pomalu, snažil jsem se i o nějakou melodii, nebyl to ten klasický hlas znuděný životem a existencí.

Nemohl jsem se přestat drbat, měl jsem snad něco v kožichu? Já toho spratka uškrtim, zasyčel jsem si. Určitě lezlo kdo ví kde a kdo ví čim, přitáhlo sem blechy a já se jich jenom tak nezbavim. Musel jsem to překonat, nechat toho a soustředit se na to, co se dělo okolo. Nechtěl jsem Styx úplně odtáhnout, aby toho nechala, protože jsem nechtěl být už součástí dalšího problému. A nepoužívat na ni magii, zopakoval jsem si. Protože jsem věděl, že je nesnáší a Rez mi to potvrdila. A jestli to tak bylo, neměl jsem potřebu někoho ničit tím, ž to schválně použiju. Protože jsem rád deptal ostatní svými slovy a chováním, ale jenom do chvíle, než přišla závažná situace a to tahle byla.
Přemýšlel jsem, jak je roztrhnu, nechtěl jsem riskovat svoje poslední oko, takže nějaký střemhlavý vpád nebyl odpovědí. Než jsem se rozhodl, ozval se hlas, jednoduchý příkaz, ale tak nějak nečim podlitý, že i Styx skutečně pustila a nechala vlče být, i když se zdálo, že by jí nejraději sežrala hlavu. Natáhl jsem krk, koukl po starém hnědém vlkovi s klikyhákem na noze a jemně se zamračil. Magie, povzdechl jsem si pro sebe a udělal krok vpřed.
Čekal jsem, že zavládne ticho, ale Styx se ohradila vůči hnědému, což bylo na místě a vlče prskalo stejně tak, co ji přivedlo do té situace, ve které byla. Otec? Ne, to ne, dědek, přemítal jsem. Čekal jsem, že situace bude klidná, vyklidíme pole, já si odnesu svou rybu a bude to ok, ale vlk se rozhodl, že na něco takovýho z vysoka dlabeme a místo toho z jeho bílých očí vyšlehly blesky, které frefily Styx přímo do boku. Uskočil jsem, abych taky nedostal jeden zásah. Pro mé překvapení, Styx stála, ale zdálo se, že už brzy stát nebude. Ukončíme to, řekl jsem si pro sebe, sklonil hlavu, abych nadějne vydal příkaz, ale zatrnulo mi. KDE JE TEN HAD, zavřeštěl jsem si. Oko mi cuklo, zvedl jsem hlavu, bál jsem se, že dědek udělá ještě něco dalšího.
„Styx,“ hlesl jsem s krátkým pohledem k ní a potom krátce pohlédl na vlka, kterým musela hýřit jedna magie za druhou. „Za tohle ti to nestojí,“ vydechl jsem. Příčilo se ve mně moc věcí. Styx byla silnější než vlče, tedy pomoc by měla být na straně vlčete. Ale vlčice bez magie neměla šanci proti někomu, kdo jí oplýval. Stařc neměl šanci ve fyzickém boji, kdyby se k němu dostala dostatečně blízko. A já? Já pochyboval, že vlastně něco dokážu. „Pojď,“ pokynul jsem jí tiše. Připadalo mi, že není úplně v pořádku. Ale n kvůli té elektřině, všechny její pohyby byly divné a takové... nedokonalé.

„Kéž by,“ pronesl jsem, než jsem se ještě jednou zakousnul do ryby, protože jsem fakt měl hlad a existence nějakého vlčete mě v tom nemohla zastavit. Ani ten fakt, že mi leze pomalu až do ksichtu, aby zjistila, co vlastně dělám. Vždycky se můžu odprásknout jinam, uvědomil jsem si. Byla to docela dobře využitelná magie, když se nad tím jeden fakt zamyslel.
Nechápal jsem, co je po mně vlastně chtěno. Ale dokud to nebyla moje ryba, bylo mi to vesměs jedno, zvednout jsem se a odejít mohl kdykoli i s úlovkem v hubě. „Matka mě na tenhle svět vrhla,“ odpověděl jsem rozmrzele. Největší chyba, kterou mohla udělat. Ale co už, chyby se dějí, zabít jsem se furt neplánoval, nějak jsem svoji mizernou existenci musel snášet.
Nezajímalo mě, co za problém má Styx s tím vlčetem, jaký problém má ona s ním. Chtěl jsem jenom zmizet a jít si po svých, neplánoval jsem se s kýmkoli vybavovat a starat se o jeho zájmy. Poškrábal jsem se za uchem, zatímco se ty dvě hádaly, nějak mě za ním svědilo, jako by mi tam někdo tancoval.
Měl jsem u toho drbání zavřené oči, takže jsem moc nevnímal, mohl jsem jenom slyšet a dost dobře jsem slyšel vrčení a mlaskavé otevírání tlamy, načež jsem oko rozlepil a Styx už letěla po vlčeti. Ale ne, zasténal jsem si. To už tu jednou bylo a přišel jsem o oko. „Styx, sedni!“ vyštěkl jsem. „Tvůj bratr mi stačil, neopakuj to,“ zasyčel jsem, obětavě pustil svou rybu, která se s plesknutím svezla na zem a vyskočil jsem, abych... se ještě podrbal za uchem. A co je zas tohle. Tělo mi nějak škubalo, chtěl jsem sundat Styx, ale sakra mě svědilo celý tělo.

Pomalu jsem se uložil kousek od břehu, abych si mohl vychutnat svoji snídani, která mi snad jako jediná přinášela trochu radosti do života za poslední dobu. Možná by bylo lepší, kdybych měl i jiný smysl života než jídlo, ale aspoň jsem měl nějaký, když už žádný jiný. Nikdy jsem neměl někoho natolik rád, abych ho snad určil jako větší prioritu, než byla potrava a jestli ano, tak ten vlk byl stejně už dávno fuč a nezáleželo na něm.
Zakousl jsem se jenom jednou, tolik času jsem dostal, než jsem byl vyrušen. Hlasitě jsem klapl zubama, bez většího přežvykování padlo maso do mého hrdla a jenom zázrakem jsem si v něm nesekl nějakou malou kost. Cukl jsem pyskem, nesnášel jsem, když jsem byl rušen při jídle. Když se mi to stalo posledně, tekla krev... Omylem. Ale tekla. Jen krátce jsem vycenil na větší vlče zuby, než jsem je zase schoval a majetnicky si svou rybu přitáhl blíže k sobě, aby bylo jasné, že tohle je moje a už se nedělím a ani neměním. Předtím to bylo v rámci učení a faktu, že jsem hlad neměl, což se nedalo říct o téhle situaci. „Co?“ nechápal jsem blekotání. Ani čas si nikdo nenajde, aby je naučil mluvit. Ani tamta trojbarevná nemluvila v Mecháči, zatímco její bratr jo, co to bylo za pořádek? „Můžeš pomalu a srozumitelně?“ otázal jsem se s pevným obětím ryby.
Neměl jsem moc náladu na společnost. Chtěl jsem se najíst a pak se pozvolna projít zpátky, abych to nevyzvracel, neměl jsem náladu na záchranu toulavých a ztracených duší. Toho jsem měl už taky po krk.
Ale protože by to nebylo kvalitní ráno bez většího narušení, do celého toho ještě přihopsala Styx. A bez Rez. Škoda, poznamenal jsem si. Její příchod nebyl moc taktní, trochu... divný. Byla jak naježená bestie, což obvykle byla, ale ne tak naježená a štěkala po vlčeti, že je zloděj a kdo ví co. Huh, ještě ty se přidej, zamručel jsem, když i ona byla tak herdek blízko, že jsem chtěl odválet sudy do řeky i s rybou, abych se nechal vyplivnout na klidnějším místě.

//Mecháč (hopity dopity)

S hlasitým prásknutím jsem přistál u řeky. Dostatečně daleko, abych se svým zmateným potácením, nedostal hlavou napřed do vody, která by mě možná probrala, ale taky by mi nejspíš způsobila pořádnej šok, křeč a šel bych hodně rychle ke dnu. Ale byl jsem v docela dobrém fyzickém rozpoložení, takže moje potácení brzo přestalo a dokázal jsem stát na všech čtyřech a rozhlížet se okolo.
Byl tu klid, ticho, ideální čas na lovení. Nijak jsem s tim neotálel, pouze jsem se oklepal a vrhnul se k vodě, dokud mi zase nesahala až lehce nad kolena a nehnutě jsem stál na místě, abych získal důvěru ryb, že jsem nějaký divně zabodnutý klacek, kterého si nemusí všímat. Byl jsem trochu ospalý, ale to mohlo být tím, že jsem lezl někam, kde se mi nelíbilo, bylo mi z toho špatně a nepočítal jsem s tim, že tam ještě v blízké době dobrovolně vlezu. Já jsem venkovní vlk, řekl jsem si pro sebe, než jsem se ohnal po jedné macaté rybě a hrdě, jak to jen šlo, jsem si ji nesl na břeh, abych ji mohl klidně sežrat. Jo, kdyby tohle plavalo tam nahoře, povzdechl jsem si. Ale zas to nebylo tak daleko na skočení si.

Zamyšleně jsem pokýval hlavou ze strany na stranu. Nebyl jsem zrovna bubák, co by rád děsil ostatní, ale rád jsem ostatně kecal a kecal jsem o všem, o čem se kecat dalo, tak proč ne i o tom, jak moc dokážou zdejší alfy být? Nemohl jsem ostatně říct, jestli to je pravda nebo ne. Ale jako na první pohled se to fakt zdát nemohlo, o tom žádná. „No uvidíme,“ zakončil jsem to nějak stále se zamyšlením.
Se zaujetím a přehráváním jsem zrzavému Shaoovi představil okolí, které bylo přesné a mohlo platit úplně na celé okolí lesa, jestli jsem se nepletl. I s tim porostem jsem moc nelhal, protože já ostatně byl někdo, kdo byl sakra dlouho zelený. Jako odpověď však přišel jenom jeden křen, který jsem přešel pouze s tím, že jsem pozvedl sval nad očima (teda okem a pozůstalostí), že přijímám jeho odpověď a teď tu budeme tiše sedět, dokud se toho neujme někdo, kdo umí mluvit s jinými a má nějakou kompetenci.
Za krátko přišla Launee a s ní i hnědý Therion, který se zase zdál, že mu ulítly všechny včely. Ale možná se tak ještě nepřestal tvářit od chvíle, co jsem ho viděl posledně. Jak mně někdo může říkat, že jsem zdeptaný? protočil jsem okem a lupl jím po Launee, která se usmála a já v reakci ustoupil trochu do ústranní. Vlezl jsem si do jednoho měkkého mechového polštáře mezi kořeny stromů, abych viděl na okolí, ale už jsem toho nechtěl být součástí.
Trochu mi zakručelo v břiše. Měl jsem docela hlad, když jsem předtím jedl jenom tu malou rybu od Saturna. A navíc, lepší j ten narůžovělý druh, řekl jsem si pro sebe. Ten tu nebyl, trochu mě to štvalo, ale ostatně... nedaleko byla řeka, kde to bylo. A já uměl skákat. Byl jsem v dobrém rozpolžení. Vstal jsem, trochu jsem se protáhl, došel k Launee a Therionovi, kde jsem mimoděk prohodil: „Jdu si pro žrádlo, za chvíli se vrátim.“ Potom jsem se trochu vzdálil, abych je nerušil a odpráskl jsem se do neznáma.

//Mahtaë (hopity dopity)

//Waitinn

Tak nějak samolibě jsem pokrčil rameny, nebo se o to pokusil, protože jsem nedokázal přesně říct, jací byli. Therion hodně mlčel, zdál se, že nevěří sobě a ani nikomu jinému, ale kdo ví, co mu bublalo pod povrchem. Launee se zdála, že bude dělat mámu klidně všemu, co jí fňukne do kožichu, ale starostlivá máma, která vidí, že někdo ublížil jejímu potomstvu, se může probudit v zuřící bestii, která půjde přes mrtvoly. Bylo složitý říct, co mu provedou, ale na první pohled ho asi neroztrhají. „Třeba by je to potěšilo,“ prohodil jsem následně, když jsem se nedopracoval kloudné odpovědi, jak by ti dva byli schopní reagovat. Mohlo se stát cokoli.
Seděl jsem na měkké zemi, zatím jsem teda neměl kam odcházet, tak jsem se chtěl poučit, co dělám špatně, ale neexistovala šance, že by ti dva nepřišli dřív, než se ten zrzeček dostane v seznamu mých špatností přes písmeno A v abecedním seznamu. „Aj, to byl záměr,“ mrkl jsem na něho šibalsky, ale až potom mi došlo, že když jednooký šibalsky mrká, je to jako normální mrkání. Chtělo by to nějaké rozdělení těhle dvou činností, protože to fakt nemělo znamenat to stejné.
Vlk si taky položil svůj zadek na naší měkkou zem a určitě se musel cítit jak v obláčcích. V mokrých obláčcích, které se mu otírají o zadek. Ale oproti jehličí to je super. „No, tak teda támhle je strom porostlý mech až po horní větve,“ mávl jsem tlapou do jedné strany, „a tady je strom jenom z jedné strany porostlý.“ Tlapa následně letěla do druhý strany. „Tady na zemi je mech zelený,“ poklepal jsem na zem před sebou, „tu zas je takový zapadaný bukvicema.“ Trochu bukvic jsem odhrnul, abych mu ukázal ten zelený mech. Potom jsem se narovnal, tlapou poukázal na svou vypjatou hruď – načež jsem si uvědomil, že mi furt Sionn nevrátil přívěsek –, hrdě zaklepal a pověděl: „A jestli mě rychle někdo nevystřídá, porostu tim mechem i já.“

Nemohl jsem získat post hlavního vítače, protože jsem byl tak otrávený přítomnosti kohokoli nového, že to bylo až nepochopitelné. Nemohl jsem vlastně získat jakoukoli roli, možná tak tu deltu, což byla ta měsíční obětina a splnilo by mi to můj sen o smrti, ale o tom třeba později. „Netvrdim, že jsem hodnej hodnej,“ namítl jsem, „ale jako hodnej, že jako nejsem zlej,“ zakýval jsem hlavou ze strany na stranu, moc to smysl nedávalo, ale... Neříkejme, že cokoli na mně smysl dávalo.
Chtěl mluvit s alfou, což bylo sakra pochopitelný, taky bych nechtěl mluvit se mnou, i kdybych do tho byl nucen a já tak nějak nucen byl, když jsem byl odsouzen ke svý vlastní existenci. „Za chvíli tu bude,“ dodal jsem s pokynutím hlavy někam do dály, i když jsem si tím nebyl tak moc jistý, protože jsem jim jenom řekl, že jsem jdu a hned řvát o pomoc by bylo asi vrcholově trapný. Takže přesně takový, jaký bych to udělal já.
Posadil jsem se na zem, asi jsem těžko od něho mohl odejít, když jsem už za ním přišel. A stejně jsem nikam nespěchal. „Nah,“ nesouhlasil jsem tak nějakým pazvukem, který měl značit ne. „Zkoušim novinky,“ dodal jsem na vysvětlenou bez toho oznámení, že jsem jeho vítal jako prvního v životě. „Ale chápu, tohle nějak nejde. Co bys uvítal?“ zeptal jsem se na zpětnou vazbu, protože bez toho nešla konat dobrá služba. Což já... jako nechtěl, ale informace jsem žral rád. „Ale jinak, vítej na území Mechové smečky“ – snad –„jsem Meinere, tvůj průvodce do chvíle, než si tě převezmou ti vyšší. Můžu nabídnout krátký popis lesa, či preferuješ trapné mlčení a čekání?“

//Dno

Plíce se mi roztáhly, sotva můj čumák dosáhl na povrch. Bylo to osvobození, srdce bilo normálně, žaludek nebyl stažený, krev proudila, nervozita a třas se ztratila. Začal jsem nabývat pocitu, že mám problémy s uzavřenými prostory a možná proto jsem se jim instinktivně tolik vyhýbal. Nelíbilo se mi v nich, vadil mi ten vchod, neschopnost vidět na oblohu a... vlastně vše mi vadilo. Komu bude záležet, jestli budu spát venku? otázal jsem se sebe samého a zatřásl hlavou. Potřeboval jsem si protáhnout nohy, rozdýchat to všechno, utřídit si myšlenky a být chvilku sám. Sourozenci budou určitě taky rádi chvilku sami, ostatně Bianca chtěla spát.
Zvedl jsem hlavu k obloze, bylo chladno, tma, tak nějak... mé počasí. Skrze stromy jsem občas viděl kousek měsíce, sem tam hvězdu a trhající se mraky. Byl to hezký večer. Jediným narušením bylo táhlé vytí. Škubl jsem potrhaným uchem, potom otočil hlavu a řekl si, že to není má starost. Neměla by být. Nic jsem neměl nařízeno dělat a kdo ví, jestli bych vůbec něco dělal. Vydal jsem se každopádně po směru, kde byli ostatní vlci, protože mě zajímalo, kdo se toho ujme. Ale sotva jsem se ucítil v dálce a viděl jejich počínání, došlo mi, že ti dva se přes hordu těch, co chtějí pozornost, nedostanou. Krátce jsem si povzdechl, provedl nemilou a věc a to, že jsem krátce dvěma jediným mentálně dospělým jedincům oznámil, že se kouknu, co se děje a trochu nedobrovolně vykročil po pachu cizince a hlasu vytí.
V hlavě jsem měl myšlenky jenom na to, že dělám něco špatně a proč to vlastně dělám, ale snad kolosálně nic nepodělám. Trvalo docela dlouho, než jsem někoho spatřil. A možná to bylo jenom tím, že byla tma a jednoočko měl problém někoho vidět. Avšak zrzek se zelenýma očima se koneckonců přehlédnout nedal. Jak já je nemám rád, zahalekal jsem. Jeden zrzek horší jak ten druhej.„Maličká rada, já jsem ten hodnej, ale až na tebe nalítne alfa vlk, roztrhá tě, na tak malý kousky, že si veverky udělaj z tvých cucků zimní kabátek.“

(1180)

Prostor okolo mě se každým krokem zužoval a čím hlouběji jsem byl tím, tím horší mi to přišlo a navíc jsem měl pocit, že nejenom stěny se zužují. Připadalo mi, že plíce nedokážou nabrat tolik vzduchu, žaludek nemělní rybu svými kyselinami, ale tlakem, jak se scvrkává a srdce pumpuje pomaleji, protože se nedokáže roztáhnout. Tělo mi selhávalo kvůli hlavě, která viděla pouze obrazy dávno minulé, na které nebylo možné zapomenout. Na vlhkou malou noru, kde mě máma vrhla a vzala můj krk do svých zubů, aby stiskla. Krev po porodu by se smíchala s tou, která mi proudila žilami, omyla by ji, mé tělíčko by pohodila mimo, abych nehnil v jejím domově a tvářila by se, že jsem nikdy neexistoval. Jenže to neudělala, avšak vyprávěla mi o tom, jak byla moc slabá na to jedno stisknutí, které by ji zbavilo té zátěže.
Nenáviděl jsem tu noru. A nenáivděl jsem ostatní místa, která mi to připomínala a tohle bylo jedno z nich. Nepatřím sem, nepatřím, opakoval jsem si. Chtěl jsem vycouvat. Mohl jsem možná být na jednom místě, dělit se o prostor, jídlo a život s jinými, ale nemohl jsem tam být. Vycouvat však nešlo, byl za mnou Saturnus, kterého bych maximálně zadupal do země, kde by se ho ujal měkký mech.
Vlezl jsem dovnitř, srdce trochu více začalo bušit, protože se mi o tělo neopírala žádná stěna. Zhluboka jsem dýchal, nic jsem neviděl, trochu jsem panikařil. Snažil jsem se vytvořit malý plamínek, který by mi prozradil, jak velký je prostor okolo, ale zmohl jsem se pouze na několik jisker, které zářily pouze pár sekund a poté uvrhly okolí do tmy. Nesnažil jsem se více, akorát bych nás tady všechny upálil, ale měl jsem představu o okolí. Biance se moc nelíbila tma, ale také se jí chtělo spát. „Určitě jo,“ přitakal jsem rychle a nesrozumitelně. Saturnus také už dorazil dovnitř, uvolnil mi místo ven. „Musím ven,“ zamumlal jsem dál. Nemohl jsem tam být tak dlouho.
Obešel jsem druhé vlče a vrhl se k jedinému drobnému světlu, které mě mělo dostat na povrch. Tohle bylo moc.

//Mecháč

//Moi moi moi!