Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(1210)

Co dodat, byl jsem stařec, divný, že jsem už dávno ležel v hrobě, kůže na mě visela, srst jsem měl všude šedou, byl jsem senilní, zapomínal, nechápal jsem, co má ta dnešní mládež za problém s náma staršíma. „Minimálně,“ odtušil jsem Princezně s přikývnutím.
Asi jsem měl použít méně obrazné přirovnání, protože se zdálo, že obsah Princeznina mozku je z většího množství obsažen pilinami a myšlenkami na to, jestli je hezší zleva nebo zprava, protože jí sakra dobrou chvíli trvalo, než jí vůbec došlo, co jsem tím mínil. Chtěl jsem vstát ze své polohy vleže, abych jí ukázal, co jsem tím mínil, ale sotva jsem se jenom zapřel, že tedy vstanu, ozvalo se ve mně tichý hlásek, že bych měl zůstat ležet. Ale dobrá chvíle, kamaráde, zaprskal jsem si v hlavě. Co mu bylo? Ten karamel přede mnou byl nic moc, byl to hnědý od uší až k drápům, to určitě. Pohodka? Blouzníš? Je ti zle? Chce se ti zvracet? Nedělej to, prosim. Začal jsem vést konverzaci s nejlepšim přítelem, že slova Lindasy šla jedním uchem tam a druhým půl uchem zase ven. „Co já vim, jestli si nehledáš neplodný nebo sama nejseš,“ mlaskl jsem. „Třeba sis nechala od Smrti vytrhnout dělohu, aby ses těma věcma nemusela obtěžovat,“ podal jsem svůj návrh. Nezněl tak zle. Pak jeden mohl uletět a nepřivést na svět problém, průser a nehodu.
Z jakési hry jsme se spíše dostali k provokaci a jedovatým odsekům. „No, byla to skoro vždycky obrana, ale z tohohle se nevykecám,“ mlaskl jsem si. Ale pokud jsme šli takhle, že budeme plácat totální blbosti, pustil jsem se do toho. A ono to bylo i poměrně těžký přemýšlet nad lepšíma věcma, když mi krev kolovala úplně jinde. „Nikdy jsem nesoudil nikoho podle jeho barvy srsti.“ A z toho se vykecat nemohla, však urážela i Shaa před mým okem. Já to aspoň dělal v duchu. A měl jsem důvod nemít rád zrzky.

(1209)

V naší maličké seznamovací hře se vyskytla maličká mezera z toho důvodu, že vlk, který to udělal, neměl jak naznačit, že tomu tak je, ale řešení se zmocnila Lindasa. „Trest? Jako že bude vést s šišlavou rozhovor aspoň na hodinu?“ zeptal jsem se se šklebem. Bych raději ohluchnul, jak se pokoušet vést rozhovor s někym, komu ani nejde rozumět. Bylo by to jednostranný rozhovor.
Ale tak nějak jsem teda pokývnutím souhlasil s tím, že teda takhle to bude, když nic lepšího asi nevymyslíme.
První bod jsem ale nezískal a zdála se tim překvapená. Tlapou jsem poukázal ke svojí rybě, „táhnu ke stovce a stejně ne,“ zakroutil jsem hlavou. Zajíc byl dřív to lepší jídlo. Jedla ho matka, já ne. My ne. Na nás zbylo vždycky to horší a tužší jídlo.
S reakcí Princezny jsem mohl tak nějak počítat. Že to ostatní dělají, protože je to prostě ona, tak jí lovit chtějí, jak jinak. Nebo za slib, „za jaký? Že jim nastavíš ocas?“ zeptal jsem se bez rozmyslu.
Rázem mi to bylo vráceno, protože se zeptala na něco, za co bych bod mohl mít snad deset bodů celkem. „Vždycky jsem se docela dost staral o to, jak vypadám. Špína mi nic neříká,“ zamyslel jsem se.
Dlouze jsem vydechl, rozhlédl jsem se okolo sebe, okem přejížděl po mechu a skále, který byl všude okolo. Jak někde vůbec mohlo být tolik mechu? „Něco lehkýho, nikdy jsem nebyl v jiný smečce jak v týhle,“ prohodil jsem. Neměl jsem moc fantasii na vymýšlení.

(1028)

Lindasa se ujala dlouhého a emotivního loučení se s Shaem, který udělal dost dobře, že zmizel. Měl jsem ale rejpavou náladu, docela mi hnulo žlučí to hnědý vlče, od kterýho jsem chytil blechy a někde jsem se potřebovat vyvztekat. A zrovna u Princezny se to dalo dost snadno přehazovat sem a tam, že mě to přivedlo na jiný myšlenky, i když jsem si o ní myslel svoje. Byla to rozmazlená princeznička, u které někdo saka moc selhal s výchovou a ostatní to měli odnést.
Ale hrál jsem s ní hru a tu jsem už docela dlouho s nikým nehrál. V leže jsem se narovnal, lehce naklonil hlavy do strany a zarazil se, když řekla hned první věc. „A když to ten dotyčnej dělal, co má udělat?“ zeptal jsem se. S tim jsme tak nějak nepočítali. Ale ani jsem nic dělat nemusel. Dřív jsem zajíce nebyl schopnej chytit. Bylo to moc rychlý, takže jsem žral jiný šmejdy a potom jsem přešel na ryby a to bylo vše po dlouhá léta. „Ale ne, nejseš unikátní sněhová vločka,“ zavrtěl jsem hlavou, okem lupnul do strany a přemítal nad vlastním prohlášením. „Nikdy jsem nikoho nepřinutil, aby pro mě lovil...?“ Na konci to byla smad i lehká otázka. Zajímalo mě, jak moc líná princezna to byla.

(1207)

Hlavu jsem lehce pozvedl a pokusil se i mrknout, ale vzhledem k mému jednomu oku jsem prostě jenom normálně mrk a nic víc. „Jedno očko a stejně vidim dostatečně“ odpověděl jsem. Taky mě sem tam štvalo, že mám jenom jedno, protože jsem viděl mnohem hůř a periferní vidění bylo v háji úplně. I s tim mechem jsem viděl polovičatě, převážně jenom obrysy všech okolo.
Lehce jsem švihl ocasem, že zadek teda čeká na nějakou tu kontrolu, ale Princezna se začala věnovat Shaovi, který přešel do tichého společníka. Chápal jsem ho, taky bych nemluvil, kdybych se dostal do takový nepochopitelný situace, jako byla zrovna teď. Jenže já byl čistý provokatér a musel jsem se pokusit vytěžit ze situace úplně nejvíc, co to šlo.
Lindasa označila Shaa nějakou přezdívkou, takže každý z nás už nějakou měl, jaký to super klubík jsme! Ale Shao se pro jistotu rozhodl, že raději odejde, i když nám Princezna navrhla supr čupr hru.
„Začneš?“ pokývl jsem hlavou s úšklebkem.

//More like stop bitchinn nebo se o tebe Meinere otře

(1206)

Řekl bych, ať se nehádaj jako moji rodiče, kteří se přeli o to, kdo z nich se o mě bude starat, ale problém byl v tom, že otec byl neznámým a matka mě stejně nechtěla. Bylo zajímavý, že se mnou kolikrát měli problém, že jsem neodpovídal na to, na co jsem odpovídat měl, zatímco tady se Princezna ohradila vůči chudákovi zrzkovi, že kecá do toho, do čeho kecat nemá. Jenže já bych mu rád přenechal svá slova, protože má tlama byla unavená a raději by jenom žrala, než řešila to, že někdo má problém s faktem, že prostě je pár o vlků, o který je třeba se postarat. Taky se mi dvakrát nezamlouvalo, že s velkou pravděpodobností se budu muset ještě letos překonat k lovu a ne jednoduchému rybaření.
Pookřenil jsem se, když její reakce na mé ne úplně příjemné prohlášení svráštila obočí a vyzvídala, co by se dělo, kdyby mi tak skutečně říkala. „Jako správnej taťka bych zdrhnul,“ odpověděl jsem s pohledem do své ryby, která už docela dost mizela a zůstávala pouze hlava s vykulenýma očima a krásná páteř s žebry, kterým jsem se už dokázal docela dobře vyhýbat.
Nechtělo se mi zvedat nebo uhýbat. Když jsem ležel, alespoň jsem měl srst v klidu, protože jsem měl asi hlavu pořád obrácenou k tomu, že mám blechy a tělo mě svědilo, ale to už byla blbost, musel jsem se jich zbavit. „Obejdi mě a koukni se,“ pokynul jsem k ní čumákem, odsunul od sebe rybu a poznamenal si, že to pak musim někde vyhodit a nenechávat to tady ležet. Shao mezitim raději mlčel. Dobře dělal, kulišák.

// Však Launee s Therionem ho překročili, tak nebuď taková drama queen >:((

(1205)

Považoval jsem se za cynického člena zdejší společnosti, který se řídil tím, že pokud umře, tak umře a není v mých silách zvrátit to, co Život a Smrt požaduje. Jenže tohle jsem si mohl říkat spíše jako tulák, který existoval ve svém malém světě, kdy sám netušil, zda tu zimu přežije nebo ne. Problém bylo, který jsem i já chápal, že jestli si chci válet svoje šunky v zastřešeném místě a schovávat se pod ocas alf, když mi bude někdo ubližovat, musím jim to nějak oplatit. Jako třeba tak, že prostě holt někdy oželim svoje jídlo a dám ho jinym, případně jim pomohu sehnat to jídlo. Jenže se zdálo, že jsem takhle smýšlel jenom já, možná Shao, ale rozhodně ne princezna. „Beru na vědomí, já nejsem tvůj taťka, takže si pro tebe vlastní taky nebudu špinit,“ pronesl jsem klidně se zvednutím hlavy. Uznával jsem, že každý z nás byl neschopný vlče, o který ho se někdo musel do určitý chvíle postarat, ale o neschopný dospělý už nebyl důvod se starat.
Začal jsem mít docela vážné pochyby o tom, kam jsem se dostal. Nebo s kým. Neviděl jsem do hlavy Launee a Theriona, nebo jsem nechtěl vidět, takže jsem netušil, co je vedlo k tomu, že sem vzali někoho, kdo viditelně odmítá hnout tlapou pro sebemenší dobro jiných. Ani já nebyl tak sobecký. A Shao to viděl podobně.
„Když zvedneš postupně tlapy a uděláš pár kroků, můžeš mě a můj poměrně dobrej zadek obejít,“ zahlásil jsem do rozežrané ryby, která pomalu mizela v mých útrobách. Ale hned po prvním soustu se má hlava zase zvedla, lehce jsem vyplázl špičku jazyka přímo na naši princeznu a s úšklebkem řekl: „Neřeknu.“ Protože to nevim.

(1024)

Snažil jsem se zhodnotit situaci, ve které jsem se celkově nacházel. Za prvé, přidal jsem se bez rozmyslu do smečky, která se zrovna založila poté, co jedni členi utekli u močálu a vzali s sebou ty, o které se někdo musel postarat. Za druhé, jako kompetentní dospěláci jsme byli oslabeni, ale z původního dvě vlčata na jednoho dospělýho jsme na vlčeti na dospělýho. Ne všichni se zdáli, že by se chtěli starat a vlastně cokoli dělat, z čehož vznikla otázka, k čemu takoví vlci jsou, ale abych byl férový, proč vůbec jsem já?
Mezi Shaem a Lindasou panovalo takový to divný napětí, kdy se dva chovají, že de nesnáší, jsou si po krku, cvakají zuby a pak se na sebe vrhnou a zplodí pět zázraků přírody v neslušivý zrzavo-lískooříškový barvě a opět tak zvýší počet vlčat na dospěláka. Nechtělo se mi to poslouchat, takže jsem se raději položil na zem ke své rybí přítelkyni, která alespoň nemluvila a nenamítala, že ji nevěnuji dostatek pozornosti, kterou si zasluhuje.
Lindasa byla striktně proti vlčatům, Shao spíš existenci budoucí generace podporoval. Já byl někde mezi, nevadilo mi vlče, pokud bylo normální. Stejně tak i dospělý jedinec. Hodil jsem však okem po Lindase, na její prohlášení jsem měl námitku. „Gallirea ke jediný místo, kde takoví exoti přežijou.“ Protože kdyby Mojo byl někde venku, už by byl dávno po smrti. A stejně tak to malý by se nikdy nedomluvilo, že má hlad a chce jídlo. Shao se zajímal spíš o praktický hledisko věci. „Dva jsem učil lovit, “ odpověděl jsem krátce. Protože to i krátká lekce ostatně byla, ale z padesáti procent úspěšná.
Věnoval jsem se nadále své rybě, dokud ke mně nepřilítla otázka, nad kterou jsem překvapeně povytáhl kůži nad okem a pozůstatkem oka. „No tak asi jsem,“ odpověděl jsem.

(1203)

Druhý hnědý kašpar Izar se prý někde zatoulal, možná ho vlastní ségra někde odpráskla a hodila ho do tý rokle, co je kousek od toho obrovskýho jezera na severu. asi bych se tomu ani nedivil, každopádně fakt byl, že tu nebyl, ale jeho sestřička bohatě vystačila za dva, co si budeme povídat. Jenom jsem se docela divil tomu, že si odněkud pamatuje moje jméno, snad jí ho někdo řekl. Jenom jsem lehce na to kývl, že teda jo, ahoj a nechal jsem to být.
Launee s Therionem se rozhodly, že se raději vzdálí, ostatně, proč by taky ne, vzduch tu začínal být poněkud výdýchaný a nepříjemný.
Zůstal jsem tam tedy sám s hnědou princeznou a zrzkem, který byl asi ze všech zrzků, co jsem potkal, nejnormálnější, ale jakýsi odpor k jeho srsti mě držel na drátkách, že bych mu nejraději zardousil krkem i přesto, že nic neprovedl, ale jeho kožich mluvil za své. „Jsem zvyklej spokojit se s ničím,“ prohodil jsem k Shaovi s jakýmsi pohozením hlavy. Dlouholetý tuláctví mě v tom obrnilo a vyrůstání s hysterickou semetrikou mě obrnilo vůči všemu, co mi mohli vlčí plémě přinést. „Ale některý vlčata taky ujdou. Ta šedá a její barevnej bratr, jsou normální. Ten jeden barevnej, co vypadá jak ségra taky ujde. Ségře ani rozumět nebudeš, to nemá cenu. A zbytek je... speciální až to bolí.“ Poskytl jsem svůj malý poznatek o zdejším osazenstvu. Zrzavýho Mojoa jsem taky počítal mezi vlčata. MInimálně inteligencí a chováním.

(1202 a blešky OwO)

//Mecháč

Jako vždy, plíce sevřené, žaludek sevřený, hrdlo tak úzké, že tím sotva prošel nějaký vzduch. Snažil jsem se dokonce i zadržet dech, bylo to příjemnější než trpět ten nedostatek kyslíku.
Tentokrát mě dole neuvítala černočerná tma, kde moje jediná oko nevidělo absolutně nic, ale slabé ozáření mechem, který jsem viděl na stěnách i u Styx. Překvapeně jsem se rozhlédl okolo, bylo to lepší než se pokoušet o to, abych tam rozdělal oheň a aspoň na chvilku něco viděl. Vlčata už byla pryč, ale místo toho tam byli rovnou čtyři dospělí, přičemž jedna z nich byla ta hnědá vlčice, která byla slyšet přes celý les. Klasická ženská, řekl jsem si, zastavil se u vchodu a položil rybu na zem. Zvedl jsem hlavu, tiše mlaskl a kývnul hlavou na náznak nějakého pozdravu. Zrzek tam byl taky, což znamenalo, že zůstal a pomaličku se vyrovnával počet dospělých a vlčat. Ale chyběl hnědý poskok vlčice. „Ten druhej hnědej to nedal?“ zeptal jsem se.
Trochu jsem cítil svrbění na zádech. Tak lehce za krkem, ale dal jsem to za vinu vánku, který se mohl nějak dostat dovnitř vchodem. Nebo jsem v to alespoň doufal.

//Kierb

Od řeky jsem šel už klidně se svým úlovkem visící z tlamy. Nečekal jsem, že má jakýkoli smysl spěchat, protože samotný les nikam neuteče a ani jsem nepočítal s tím, že by zdrhli ostatní, když si našli les, kde by mohli nějakou dobu žít a nemuseli hopsat od jednoho ostrůvku na druhý, aby se vyhnuli močálům všude okolo.
Po vstupu do lesa jsem cítil ale poměrně málo pachů, určitě okolo chyběl jakýsi ten můj divný a docela silný pocit odporu ke každému území, které smrdělo smečkou. Možná to bylo tím, že jsem tu byl od chvíle, co se tu nějak usadili a ten pach jsem bral nejdříve jako obyčejný pach lesa a teď mi to už tak nepřijde, ale možná to bylo něčím zcela jiným. Těžko říct, povzdechl jsem si.
Bylo mi ale divné, že jsem tak nějak ani nikoho moc neviděl a necítil. Jenom pár vlčecích pachů, ale chyběli tam ti dospělí, kterých moc nebylo. Zůstal tu zrzek? napadlo mě. Nebyli však na místě, kde jsem je nechal, takže se museli někam přemístit, ale kam? Úkryt, povzdechl jsem si. Pozitivní bylo, že mě nic nesvědělo, takže byla šance, že jsem se fakt zbavil všech blech, který na mě přehodilo vlče.
Došel jsem pomalým krokem až k díře v zemi. Z tlamy mi pořád visela ryba a slyšel jsem vycházející hlasy. Krátce jsem si povzdechl, než jsem se vrhl do útrob toho místa.

//Dno

//Bobří ostrov (magie)

S prásknutím jsem dopadl na špatné straně řeky, než jsem to původně plánoval. Nevadilo mi to, stejně jsem se plánoval namočit do vody, abych zkusil utopit všechny ty blechy, které jsem měl v kožichu díky malém nevychovaném parchantovi, kterého jsem potkal u řeky.
Nedobrovolně jsem se natáhl do vody. Úplně celý, dokonce jsem ponořil i hlavu, abych utopil úplně každou tu maličkou potvoru, která mi tancovala v kožichu. Cvakal jsem zubama, chtěl jsem co nejrychleji vypadnout, al pro čistotu svého kožichu jsem se to snažil co nejdéle vydržet a rochnil jsem se ve vodě tak dlouho, jak to jenom šlo.
Když už jsem byl vevnitř a byl mokrý až po špičku ucha, pustil jsem se ještě jednou do lovu. Měl jsem furt relativně hlad, takže jsem vyezl až potom, co jsem chytil jednu větší rybu a tu jsem hodil na břeh.
Potom jsem vylezl, drkotal jsem zuby, třásl se jako osika a stál tupě na kraji řeky. Soustředil jsem se na oheň, ohříval vzduch okolo sebe a snažil se vysušit co nejrychleji svou srst s nadějí, že nějaké blechy tím i spálím. Snažil jsem se vydržet co největší teplotu, bylo mi vdro, ale bylo třeba držet co nejdél. Až ve chvíli, kdy to vše bylo nesnesitelné a můj kožich byl suchý, jsem přestal. Dlouze jsem vydechoval, bylo mi fakt na nic, ale aspoň mě nic nesvědilo. Že bych uspěl? zamyslel jsem se, prohlédl svou srst, ale zdálo se to relativně v pohodě.
Tak jdem, řekl jsem si, vzal do tlamy rybu a skočil na druhou stranu řeky, abych následně vyšel do lesa.

//Mecháč

//Doupě

Vylezl jsem z úzkého průchodu, tentokrát bez většího problému, dokonce jsem neměl ani moc stažené plíce a žaludek, protože jsem věděl, že když teď vylezu, už tam nemusim nikdy vlézt. Byl jsem volný, mohl jsem se vrátit a neřešit. Měl bych se vrátit, řekl jsem si pro sebe důrazněji. Zatím se to ve mně trochu příčilo, ale doufal jsem, že si na to nějak zvyknu, ale jestli ne... zkrátka odejdu. Nic jiného na tom nebylo.
Večer byl klidný. Nefoukal zběsilý vítr, nepršelo, bylo sice chladněji, ale prostě to byl... poklidný a ničim nerušený večer. Okolo mě šuměla tiše řeka, která obtékala ostrov a já se k ní pozvolna vydal. Na ostrově jsem nikoho necítil, nikam jsem se hned nechtěl odprásknout, protože se mi zachtělo malé procházky, alespoň do chvíle, než to nebude možné, protože přijde voda a mně se moc nechtělo hopsat přes kamny takhle k večeru, abych tam nezaplul.
„Měl jsem mlčet,“ vydechl jsem dlouze. Nechápal jsem, proč jsem vůbec něco Styx řekl. Neexistovala šance, aby ji to vůbec zajímalo. Al chtěla, abych mluvil. Tak jsem mluvil, dodal jsem si, abych se trochu utěšil, ale moc to nepomohlo, furt jsem měl docela náladu pod psa.
Došel jsem k vodě. Hleděl jsem do jejího nitra, jak se tak míjela a líně tekla do moře, kde se navždy ztratila. Zvyknu si, pokusil jsem se přesvědčit sám sebe, než se vzduchem ozvalo mohutné prásknutí, které se rozneslo okolím v dlouhé ozvěně.

//Kiërb (magie)

//Doupě

Plíce se mi zase smrskly, když jsem prolézal úzkou chodbou na povrch. Ale bylo to... svým způsobem osvobozující, protože jsem věděl, že vyjdu na povrch, kde bude zapadat slunce a všechno bude v pořádku. Alespoň na chvíli.
Vydal jsem se k řece, rozhlížel se přitom okolo sebe a nějak tiše doufal, že nenarazím na povedeného bratříčka, ale všechno se zdálo stále klidné. Cestou jsem se furt oklepával, zastavoval se, abych se mohl podrbat, ale nic nepomáhalo. Napadlo mě, že možná koupel by pomohla, pořádná, dlouhá a ledová. Jenže bych je stejně pak zase chytil, kdybych se vrátil do té díry v zemi, protože tam už to také bylo zablešené. Prostě skvělý, mlaskl jsem si a po kolena vlezl do vody, abych mohl chytit nějakou rybu. Měl jsem sám docela furt hlad, ale nechtělo se mi toho chytat víc, takže jsem počkal jenom na jednu přitroublou větší rybu, čapnul ji do zubů a vylezl ven, abych se mohl vrátit. Maximálně k ránu bych měl ale zmizet, řekl jsem si s krátkým pohledem k obloze, než jsem zase nedobrovolně zmizel dole.

//Doupě