Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Oáza

Ne že by chtěl soudit cizí postavu a zejména u někoho, kdo má ještě mléčné zuby, ale stejně to dělal a doufal, že to nebude úplně... skřet? Protože každý skřet, kterého potkal, měl chuť zadupat do země pro jejich přehnaný chování, kterým si kompenzovali, že je tráva v létě lechtala na kulkách. Třeba ten, co se objevil v Mechu se Siriusem nebo Alastorem a měl blbý kecy a pohledy. „Snad,“ pípl zoufale a více nekomentoval, jestli už na základě tělesné stavby bude jeho syn úplně na pěst.
Nechal mluvení na Biance, stejně v tom byla zběhlejší a lepší, jemu vyhovovalo spíše to mlčení a hledání cesty domů. Potřebovali k řece, potom proti jejímu proudu hodně dlouho a až půjdou ještě déle, budou tam. Že by to zvládli v kuse? Vůbec ne. Že by to Matteo zvládl po vlastních? Nepočítal s tim.
Jestli sníh napadl nebo ne ještě netušili. Z pouště pomalu přecházeli akorát mezi divné hory, které sám neuměl vysvětlit, protože to taky bylo něco speciálního.
„Když si řekla Saturnovi o nás,“ napadlo ho po nějaké době na cestě, „jak mu řekneš o něm?“ kývl hlavou k synovi.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

P - Matteo - 3

Upřímně doufal, že takové nebude každé ráno, ani polovina, třetina, výjimečně, že tohle byl prostě zázrak, že se to stalo. Vstávat tím, že ho někdo kope do tlamy a nemůže na to nic říct, protože může za to, že tahle kopačka existuje?
Uhnul, zvedl hlavu a dal mu prostor, aby se nacpal kam chce. Brzo vyroste, nenarve se sem, potom půjde z domu a tak dále, uklidňoval se něčím, co nemuselo přijít třeba v nejbližších letech, ale chtěl se vyspat. To bylo odpustitelné, ne?
Jedna drobná černá tlapa mířila vyděšeně někam dopředu k dunám, kde se kromě zlatého písku odráželo ještě něco dalšího. Přimhouřil ještě rozespale jedno oko a sledoval nějaké... pouštní losy? Nemělo to žádné parohy, ale nějaké hrboly na zádech a šlo to docela pomalu, ale vypadalo to divně. Ne však jako něco masožravého. „To je,“ zamumlal v nedokonalou odpověď, „prostě pouštní zvíře. A nevypadá nebezpečně.“

Mohl to skočit. Bylo by to na několik delších skoků, ale z těch by mu bylo špatně. A pokud se pokoušel nést někoho dalšího, bylo to mnohem horší a ani pro pasažéry to nebylo nic extra. Nebylo možný to využít, takže museli jít pěšky. Jenže v téhle době bude už všude okolo sníh a super trasa pro vlče, které zná jenom žlutý písek a slunce. Být tu nějaké jídlo, to vlče se narodilo v ráji pod sluncem. Trochu zamručel nad tím, že to Bianca musí dát, ale ona to byla vlastně pravda. Měli nějakou jinou možnost? Těžko.
Kysele protáhl tlamu nad faktem, že mlčenlivost má vlče jistě po něm. Taky měl barvu, stejný začátek jména, co měl teda po ní? Ale malej je po tobě,“ rýpl si s pokrčením ramen. Ne, že by on sám byl obr, ale Bianca byla všechno, jenom ne velká.
Vlče na ně koukalo žlutýma satelitama a snad vědělo, že se debata jedná o něj. Bylo mu řečeno, že se půjde domů, ale nebyl pro něj první domov tohle místo? Nehostinné, ale na zimu snad nejlepší, kde se dalo být. „Z písku na sníh, pokud už napadl,“ zamumlal si pod vousy a vystřídal jednooký pohled mezi těma dvěma. „Tak jdem,“ kývl na oba, „z výletu pro dva si uděláme výlet pro tři,“ dodal si ještě se šklebem pro sebe a pomalu se vydal na cestu.

//Prstové hory přes poušť

P - Matteo - 2

Buď spal jenom na půl a nemohl se tak dostat do snů, nebo spal naopak tak moc tvrdě, že ani nebyl schopen toho, aby se mu něco zdálo. Tak či ona zůstal na několik hodin vypnutý a byl by vypnutý ještě déle, kdyby ho neprobudilo kopání do tlamy. Jeden kopanec ho cvakl do zubu a ta bolest se mu rozlila mozkem jako prožírající se červ, takže neměl vůbec možnost udržet oči zavřený. Zaúpěl, rozlepil k tomu oko a periferně sledoval, jak se mu pod tlamu snaží narvat vlče, které sice nebylo velké, ale ne tak malé, aby se tam mohlo narvat.
„Můžeš-?“ zaúpěl ještě jednou a zvedl hlavu, aby vytvořil prostor, kam se může Matteo z nějakýho důvodu narvat. Co mu bylo?

P - Matteo - 1

Sice mu to ještě nebylo řečeno do očí, za zády nebo nějakým jiným způsobem, ale byl tu jeden fakt, který už nešel moc překroutit – že je otec. Že tohle vlče nikde nenašel, že na něj nenarazil ve smečce, prostě mohl za to, že byl vůbec na světě.
Nemohl ho tedy odstrčit, ať si lehne někam dál, protože pokud bude ležet na tomhle místě, nebude mít jak on spát. Nemohl se ani sám zvednout, protože by ho tam nechal nehledě na to, jak blízko by k němu byl. Nechtěl ho přenášet, ještě by ho probudil a jeli by znovu celou tuhle noční estrádu s tím, jestli chce nebo nechce spát.
Takže tam ležel, Matteo mezi jeho předníma nohama pochrupoval a on ho sledoval. Pořád se otáčel přes rameno na Biancu, furt pozoroval okolí, ale sám padal únavou, jenže si neměl kam dát hlavu. Až později s tou únavou už moc pracovat nemohl a narval si hlavu na zem tak, že vlče musel trochu posunout.

L - Matteo - 10

No, to poslední, co chtěl dělat, bylo hledat nějaká vlčata. Chtěl se jim vždycky vyhýbat, držet si je od těla, nejlépe je držet daleko i v dospělosti. Pár jich poznal, málo které bylo normální, hodně z nich bylo drblých kvůli tomu, co se jim stalo, jak je vychovali, bohužel i kvůli tomu, jak je vychovali. A tyhle... pouštět blízko k němu? Zhluboka se nadechl, ale nic na to neřekl, protože mu nechtěl naplno říkat, že vlci jsou divný a měl by se jim raději vyhýbat.
Sledoval jeho počínání mezi nohama ze kterých se nevzdaloval, jenom si poměřoval svoji drobnou tlapu s jeho velkou a mručel místo normálních slov. Zním taky tak? přemítal s pozvednutím jednoho obočí, kde stále ještě měl oko a ne tupou prázdnotu.
Pak se zkroutil na zem, lehl si do písku mezi jeho přední tlapy a dál nic neříkal. Ale taky furt sondoval obrovskýma očima. „Už je ten čas spát?“ zeptal se a to bylo snad už potřetí.

L - Matteo - 9

Nezajímalo ho nic jiného na to, že by měli jít. Stačila jedna otázka proč, jedna odpověď protože a byl spokojený? Šrotovalo mu v hlavě, jestli to je dobře, jestli nedělá něco špatně, ale nepřišlo mu, že by to dělal vyloženě blbě. Dobře? Asi ne, ale určitě tady nikoho nebortil.
„Malí?“ zopakoval po něm. Na chvilku zvedl pohled před sebe, ale netušil o nikom, kdo by byl malej, ale doba se furt mění. Vlčata vždycky někde byla, málo kdy ale stejně stará jako on samotný. Poslední, co viděl, byla ta, která měl Saturnus, ale to už byla taky nějaká doba. Udělal krok dozadu, takže už neměl Mattea mezi nohama, ale dostal prostor na to, aby si lehnul, natáhl přední tlapy před sebe, že byly nadále okolo něho a vyrovnal navíc mezi nimi výšku. „Občas, nějací takoví se najdou. A když ne, tak ty dorosteš ostatní.“

L - Matteo - 8

Protože svět se moc na proč neptá, řekl by prostě, ale tady to nebyla odpověď, kterou by mohl pochopit. Jenže zrovna tak těžko mohl pochopit popis trávy, kamenů, sněhu a všeho, co ho tam mohlo potkat bez toho, aby to skutečně viděl. Mohl mu to vše ukázat, ale nebylo by to už trochu moc na tak brzo? „Protože tvoje máma tam má rodinu a je tam místo, kde žije,“ odpověděl mu a musel se přitom dívat mezi svoje nohy, kde se malé vlče schovávalo. Neměl by být teoreticky větší, když měl pro sebe úplně veškeré zdroje? Možná měl být alespoň v tomhle směru po Biance, která byla vždycky drobnější.
Když mu stál mezi nohama, jako by se mezi nima schovával, něco se mu stahovalo v hrdle. Nějaký strach jenom z toho vědomí, že on sám se něčeho může bát a taky je venku něco, co by mu mohlo chtít ublížit.

L - Matteo - 7

Mohl si zapsat do deníčků svých úspěchů, že při prvnim solo hlídání vlastního potomka dokázal zajistit, že se mu neutopil při pokusu napít se něčeho jiného než mléka.
Malej na něm visel očima a jestli měla energie nějakou barvu, byla to žlutá, protože to z něj přímo střílelo. Žádný spánek uprostřed noci, žádné zastavení, prostě jenom další aktivita, kterou v sobě musel celé ty dny hromadit, dokud nenašel možnost, kde ji ze sebe vymlátit. „Beru to jako ne,“ povzdechl si při prvním pohybu, který směřoval k prohrabání se na druhý konec světa. Písek se ale hned sesypal, on se přesunul o krok dál, hopsal z jednoho místa na místo a nezbývalo mu nic jiného, než ho pomalu následovat v jeho krocích po poušti. Co až narazí na trávu? Na kameny? přemítal. Obvykle to bylo naopak. Na sníh? Však před zimou původně mizeli a teď ho do toho přímo kopnou. „Matteo, stůj,“ řekl mu. „Brzo půjdem s mamkou“ – proč bylo tak divný Biancu označit timhle slovem – „na výlet. A tam nebudeš mít pod tlapama písek. Bude to... studit, bude to mokrý. Bílý, pak zelený, občas to i smrdí a voní. A budou tam i jiní vlci.“ A těch se bál nejvíc. Jsou to dementi a nechtěl ho mezi ně hodit.

L - Matteo - 6

Nějakym způsobem mu vyhovovalo, že stačilo po většinu času mlčet. Nemusel nic říkat, protože nebyla žádná otázka, kterou by měl zodpovědět, nemusel na nic ukazovat, nemusel nic moc vysvětlovat a... bylo to něco úplně jiného. Nezažíval to u vlčat a možná přicházela otázka, jestli to je dobře? Možná byl na otázky moc malý, možná žádné neměl, možná mu žádné pokládat nechtěl – však na něj vlčata často koukala divně. Ale tenhle na něj měl být... zvyklý, ne? První možná viděl a cítil Biancu, ale on byl číslo dva, nemohl v jeho očích být tak divný, ne?
Sledoval jeho třetí počínání s vodou, jak kopíroval jeho pohyby na základě ukázky a ne chabého pocitu. Asi to fungovalo? Ale byla to jenom voda, zbývalo to jídlo. Čím ho krmit? Myši? Moc malé, málo kostí, nic z toho mít nebude. Chtělo to něco většího, vydat se někam jinam a... měl mu ukázat ryby? Bude je jíst? Nebo to bude jedno velký ne jako pro většinu?
Dívali se na sebe, nemluvili. Vlastně by něco měl říct, ne? Možná bych mu měl říct, že jsem k ničemu? napadlo ho kysele. „Dobrý,“ řekl přeci jen. „Teď už se ti chce spát?“ zeptal se. Dělal to celý měsíc života, proč najednou ne?

L - Matteo - 5

Možná by pomohlo, kdyby ostatním začal lézt do hlav a hledal v nich malý skuliny, jak v jejich očích nebýt takový... blb? Určitě by to pomohlo, i když by to znamenalo udělat si tolik falešných známostí, že by mu na nich přestalo záležet. Věděl, jaký byl, měli to vědět i ostatní a přesto se ho dotklo, když před ním stáhl uši? Udělal něco špatně? Hlavu odtáhl vzad, aby na něj snad měl širší pohled, ale to nepomohlo tomu, aby pochopil, co se tam dělo. Dokonce i nervózně přešlápl a zase těkl pohledem, jestli v tomhle dostane mentální a fyzickou podporu od někoho, kdo neměl emoční inteligenci pařezu. Ne, byl v tom sám. Měl jsem spát, pomyslel si zoufale nad vlastním výkonem.
„Fajn,“ pokrčil rameny nad poroučením vlčete. Otočil se k němu bokem a sklonil hlavu k vodě tak, aby držel čenich jenom kousek nad klidnou hladinou. Poté otevřel tlamu, vyplázl jazyk, dokud nebyl ponořený ve vodě a rychle ho sbalil do tlamy. Nějaká voda sice odletěla a hlasitě u toho hltnul, ale většina skončila v tlamě a to byl cíl. „Teď ty,“ aby tam nebylo vlče jediný, kdo poroučí.

L - Matteo - 4

Řešením všeho by bylo se prostě otevřít, ale to neuměl a obával se toho, že tam vždycky bude nějaká propast, se kterou se buď smíří nebo to jednou v budoucnosti vzdá. Však tohle řekl i Biance, že třeba jednou přijde. Byl v tomhle sobec, očekával ústupky a změny od jiných, ale sám žádnou neplánoval.
„Prostě-“ mávl nápodobně tlapou jako Matteo, ale zarazil se po prvním slově. Prostě se napij. Jednoduchý, ne? Však každý musel umět pít, dostat do krku vodu, aby neumřel na žízeň. Jenže až doteď prostě pil jenom mléko, které musel sát a ne chlemtat ze země. Prostě u něj neexistovalo, tohle bylo něco nového, co se musel naučit. „To dostaň do tlamy,“ ukončil zaraženě tu myšlenku, která mu v té chvíli pomalu došla.
Sledoval furt s nahnutou hlavou jeho akci, jak chtěl jazyk použít jako nějaký žebřík, po kterém voda sama vyšplhá do žaludku, ale to se nedělo. Přes poušť se akorát ozývalo šplouchání vody, jak se ji snažil chytit, ale možná tak desetina toho mu skutečně skončila v krku. „Pomalu,“ houkl na něj, „přibliž tu hlavu, vystrč jazyk a... stáhni ho zpátky?“ A to bylo to lehký, s timhle učitelem zůstane do konce života na mateřskym mléce, lov bude horší.

L - Matteo - 3

„Hm,“ vyšlo mu pouze z hrdla, protože co jiného by na to měl říct? Měl by spát, nespí, to mu taky řekl, sám nespal, kdo byl, aby ho posílal zpátky do oschlých palmových listů, kde se u zadíral písek mezi úplně každý záhyb na těle? Sám měl už spaní na tom plné zuby, bohužel i doslova.
Sledoval, jak se přibližuje k jedné jeho noze, ale nijak na to nějak neuměl zareagovat. Měl pocit, že sotva by na něj sáhnul, rozbil by ho, rozložil na tisíce malých kousků a už nikdy nesložil dohromady. Bylo tohle normální? Nepřišlo mu, ale proto se k tomu nechtěl nikdy dostat. Pozdě.
A vlče snad ani moc rozbíjet nemusel, protože se asi chtělo rozbít samo dosti rychlou sebevraždou utonutím, kdy zabořil veškeré dýchací otvory do vody a několikrát probublal, než hlavu vytáhl s lapáním po dechu.
Naklonil lehce hlavu do strany, když se na něj Matteo podíval, jako by za to celé mohl on sám. „Co je?“ nechápal, „já za to nemůžu,“ dodal až ublíženě. Zhluboka se nadechl, trhnul jedním okem k Biance, jestli náhodou nevstala a nemohla by to převzít, ale bylo to bohužel na něm. „Nikdy do toho nestrkej celou hlavu. Namoč tam jenom jazyk a tu vodu naber.“

L - Matteo - 2

V poušti bylo slyšet všechno. Každý pohyb se v ní odrážel, nic nebylo možné zamaskovat za zvuk větru mezi stromy, zpěv ptáků, zurčení řeky – nic takového tam totiž neexistovalo. Písek sice tlumil co mohl, ale prostě... bylo to tak moc slyšet a v týhle chvíli prostě nic neignoroval, protože mu to mozek nedovolil.
Slyšel kroky za sebou a nejdříve je přisuzoval Biance, kterou přeci jenom probudilo jeho neustálý courání, že šla za nim. Jenže čekal, že by něco řekla, nějak zareagovala – takže by to nebyla ona?
Zůstal u vody, pil pomalu, hltavě, čekal, jestli kroky za ním utichnou nebo ne. Pokračovaly blíže k němu, až poté nějak přestaly.
Pomalu se k němu otočil, furt netušil, jak se vůči němu chovat. „Neměl bys spát?“ zeptal se ho, ale zatim... toho moc neřekl. Proč?

L - Matteo - 1

Život v poušti ho už nudil, i když byl docela krátký a plný... novot. Jenže novot, které mohl prožít i mimo nekonečný písek, kde nebylo pořádného stínu, vody a hlavně potravy. Viděl sice i něco většího, než jsou myši, ale sám si na to netroufnul a Biancu do lovu tahat nemohl a ani nechtěl. Nechal ji spát, odpočívat, věnovat se... novotě.
Furt byl jako na jehlách, koukal se okolo sebe, neměl odvahu na to, aby si odpočinul a prostě na chvilku vypnul. Písek naštěstí vždy zahladil jeho nervózní překračování okolo. Zejména večer to bylo nejhorší. Chodil sem a tam, díval se za každou dunu, kde měl pocit, že se něco hýbe, i když tomu tak nebylo.
Asi blouznil už z nedostatku stínu a vody. Šel se napít, aspoň vody tam měli pro dva dostatek. Skoro pro tři, ale až bude dost starý na vodu, budou stejně muset jít.