Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Taky gratuluji a prosím 15 drahokamů a 5 mušliček ^^

Ranní klid protnulo mohutné prásknutí, které ohýbalo větve stromů a dalo najevo, že jsem se tu připráskl já osobně. Bylo to asi tak namáhavé jako normální skok z místa na místo, takže jsem po dopadu jenom krátce vydechl a oklepal se, protože po skoku byla má srst všude možně, jenom ne tam, kde měla být. Z beder mi však padlo to závaží v podobě poslouchání Assasínů a trochu jsem bojoval s pocitem, abych se neodpráskl na druhou stranu světa a schoval se před nimi, protože jsem měl osypky z toho, že by tam měli být. Co přijde dál? Lennie a její pulci? Všichni sourozenci Styx? sténal jsem do řeky, ke které jsem přešel, abych se z ní mohl napít. Po jídle jsem měl docela žízeň a chladná voda mohla trochu uvolnit moji třeštící hlavu, kde mi přišlo, že si mozek skáče sem a tam a přitom fňuká, jak moc mu všechno vadí a že by nejraději skočil z útesu. Ještě chvíli tomu dám. Pak se odstěhuju do toho ledovýho jezera v horách, uklidnil jsem ho planým slibem, který jsem ani já nechtěl dodržet a raději jsem se ještě napil.
Rozednívalo se. Chvíli jsem tak nějak s nezaujetím sledoval východ slunce, ale všude mi v tom překážely všemožné stromy a vadilo mi, jak se slunce začalo odrážet ve vodě, protože jsem nic neviděl a raději jsem poodstoupil. Vánek ke mně přivál pach mrtvoly a také jedný protivně sprostý holky, se kterou jsem měl ještě nevyřízenou genetickou záležitost a v neposlední řadě ještě jeden pach, ale to už fakt těžko říct, komu to patřilo. Není se Styx? Se fakt pohádaly. Bordel tenhle svět, povzdechl jsem si se zakroucením hlavy, otočil se a volnějším krokem se vydal po proudu řeky k Rez, i když jsem tak na devadesát devět procent byl nevítán, jestli jsem jí narušoval další rande, ale to je mi fuk.
„Ale dobré ráno!“ vyšlo ze mě překvapeně, když je mé ladné oko konečně spatřilo. Musel jsem přeci hrát překvapeného. Šel jsem ještě blíž, blecha neblecha a zastavil se kousek od nich, „Brou chuť.“

Zoufale jsem si zaúpěl. Docela jsem trpěl bolehlavem, měl jsem problémy, když někdo neustále pokřikoval blízko mě, když bylo moc ostré světlo, nebo když jsem byl unavený. Takže vlastně furt mě bolela hlava a i když to trochu zmírnil výskyt na čerstvém vzduchu, společnost Lindasy na mě byla už dost, když jsem z toho ani nic nemohl mít.
Ale dobře, pochopil jsem, že teda Lindasa nebude se Smrtí nejlepší kamarádka, ostatně mi to bylo jedno, ale taky mi u ní mohla zařídit nějaký nenápadný očko, že jsem vlastně strašně super a dej sem magie, ale tak to se taky nestane, co nadělám. Taky jsem už docela pochopil, že jediný, co Lindasa vidí, když se na mě podívá, byla jakási poznámka o důležitém zakládajícím členu, ale asi neviděla tu obrovskou ceduli zbytečný, kterou jsem měl pro změnu na zadku, protože na ten se mi koukat nechtěla, ale to byl její problém, já nebudu ten, kdo tady bude pak zoufale řvát, že nedosáhl toho, čeho chtěl. Jelikož já po ničem netoužil.
Upřel jsem svůj zrak někam jinam. Měl jsem žízeň, potřeboval jsem trochu klidu a ne furt vnímat jenom Lindasu a její bdákání. A pak řekla slova, co mnou projela jak led. Bratr. Další poděs z jejich rodu, na kterýho jsem už neměl energii. A než jsem se nadál, ozval se řev přes celý les, který ho volal rovnou k nám. „Jo, tak to hodně štěstí,“ zahuhlal jsem s dlouhým výdechem, který následovalo obrovské prásknutí přes les a prudký závan větru, když jsem se raději odpráskl pryč.

//Kierb

Nedostal jsem se do debaty, jestli jsou moji rodiče fakt zrovna tihle dva a bylo mi jasný, že kdyby ano, hned bych už nebyl taková nicka, ale protože jsem byl potomkem dvou naprostých nicek, musel jsem taky pěkná nicka být. Dvojitá nicka. „Kdo říká, že moje první vzpomínka na svět není to, jak se kutálim z těch kopců.“ Možná proto mám svět tak pomotanej, když se mi tehdá tolik zamotala hlava... Nebo to bude tim, jak se mnou určitě matka mlátila o šutry a já ne a ne umřít... těžko říct, možný bylo koneckonců všechno.
„Jsem čekal, že Smrt bude tvoje nejlepší kámoška,“ mlaskl jsem ne moc překvapen, spíše zaražen. Obě dvě byly stejný fůrie a megery, že to svět ani neviděl. Určitě by se k sobě hodily, možná se i sežraly a to by byla asi nejlepší situace, která mohla nastat.
Nahoře jsem se posadil. Byla noc, taková příjemně klidná, trochu chladná, ale co jeden čekal, když se hnala zima. A snad bude lepší jak poslední. Ve všech ohledech. Ta minulá byla peklo na zemi. Ledový peklo, kde jsem ztratil hodně kilo a oko navíc. „Jsem si myslel, že jsem důležitej zakládající člen.“ To byl problém. Už jsem tulák nebyl. Prostě... jsem byl kdo ví co. Ale ne tulák. A nějakým způsobem jsem měl fungovat s někým takovým a dokonce pro něho lovit a na oplátku jsem mohl dostat... No, v případě vlastní neplodnosti fajn odměnu, v případě plodnosti dost stresu. „Seš tady jeden ten z těch chudáčků, smiř se s tim.“ V mym světě existovala pouze dvojí laťka na vlky. Ničemové, jako byla Lindasa, Launee, Styx, Rez, Laura a další. A pak ti, co ostatním brali pouze vzduch. Jako všichni rezaví a polovina samičího pokolení.

//Úkryt

I když jsem už nebyl zas taková kuriozita, pořád moje srst byla něčím, co se nepotkávalo každý den a nechat si mě po smrti někde ležet jako rohožku, kterou by se nejeden chlubil, co za monstrum našel a ještě určitě s upozorněním, že ta věc měla jedno oko a to bylo navíc černý jak uhel. A jako skoro každý, i Lindasa se zajímala, jak to je možný, ale v jejím případě musela být fakt úplně tupá, když znala na sto procent Smrt Života a možná, jenom možnááá existovala šance, že za to mohl jeden z nich? No ale dobře, jak myslí. „Moje matka je Smrt, otec Život,“ odpověděl jsem suše jeden ze svých vytvořených keců, třeba jí díky tomu dojde, kde je ve skutečnosti zakopaný pes, když jí to nedošlo už předtim. No jo, někteří jsou chytří, někteří silní a někteří prostě musí být hezcí.
Snadno jsem pochopil, že mezi námi dvěma je jeden rapidní rozdíl. Já si stěžoval na vlastní mizernou existenci, která mě nebavila a prostě mi přišla úplně zbytečná, ale Lindasa byla mezi těmi, kteří si museli stěžovat na to, že ostatní jsou ti špatní, zatímco ona je dokonalá a bezchybná, že by se jednomu oči protočily. „Jenže ty seš jeden z těch chudáčků, co v tomhle zavšivenym místě žije,“ upozornil jsem ji mile, protože jsem si tohle odpustit nemohl. Furt to bylo lepší místo na žití než někde jinde, i když to byl fakt exot vedle exota. Třeba já.
Musel jsem si odfrknout, když mi byl podán seznám, kdo nás spolu může a nemůže vidět. Z mé strany to byl vtip, bylo mi to fuk, ale ona si musela šetřit svoji pověst, kterou stejně už měla pošpiněnou svým chováním. „No jo,“ vydechl jsem jenom s vylezením nahoru. Ať mě klidně jeden viděl, jak sbírám kopretiny se Styx, když byla ve světě tak moc populární. Bylo mi to jedno.

(1219)

Z tlamy mi vyšlo pohrdané uchechtnutí, „z nicek jako já? Trapný.“ Byl jsem spokojený s tím, že jsem nebyl nikým. Byla to úleva, protože vědomí, že bych někam náležel mě deprimovala. Takhle jsem nikomu nedělal ostudu, nikam a nikomu jsem nenáležel, rodině jsem se vůbec nepodobal, matka byla v hrobě a pro otce jenom bastard. Narodil jsem se jako nic, jako nic jsem i plánoval umřít a byl jsem tak moc velký nic, že jsem byl i špatný jako rohožka pro někoho, kdo se považoval za něco. Ale to je mi úplně fuk, vydechl jsem dlouze. Nebyl jsem se svým životem úplně spokojený, ale stačilo mi to, co jsem měl a jestli jsem pro někoho byl nicka, tak ať jsem byl. Bylo mi to jedno.
„Co já vim, je to malý, hnědý, mluví to divně a žije to v tý smečce, kde je to samá borůvka,“ mlaskl jsem. Jako pár vlků jsem odtamtud znal, ale nějaký vztah jsem k nim neměl, takže mi bylo jedno, jestli budou zablešení tam, ale já blechy nechtěl mít. Za celý život jsem je neměl a to jsem žil ve slušnym hnoji občas. „Jsem si myslel, že jsem se toho zbavil,“ zamrmlal jsem uraženě ještě dodatek.
V úkrytu mi začínalo být těsno. Nebo tak mi tam bylo furt, ale vzduch by vydýchaný a chtělo se mi prostě na čerstvý vzduch. Vyhoupl jsem se, už jsem neležel, pomalu jsem se dostával do sedu. Lindasa se až přehnaně zajímala o můj věk, jako by snad měla nějaký rozmezí, kdy se ještě s vlky může bavit. „Na jaře mi bylo deset,“ zahuhlal jsem. Jako... nemohl jsem na ten věk vypadat zas tak špatně.
Zajímalo ji, co se děje nahoře, což docela i mě. Otočil jsem hlavu k východu a dlouze se nadechl. „Nevim. Můžem zjistit. Samozřejmě každej sám, ať tě nikdo nevidí se sockou jak já.“ Hned po tom jízlivém návrhu jsem vstal a začal se protahovat ven. Bylo mi jedno, jestli chtěla jít ven, já už tam musel. A dole to už stejně bylo mrtvý.

//Mecháč

Nikdy jsem si nemyslel, že já, někdo, kdo se narodil s magií země, vypiloval ji k dokonalosti a dlouhá léta byl i zelený, se bude chovat, že vůbec netuší, že nějaká taková magie existuje. Náhoda mě však k té situaci dostala a užíval jsem si hrát hloupého, když stačilo jenom zívnout a dostat toho vlka dolů. Nu což. „Napadá mě pár jmen,“ vydechl jsem zamyšleně, když přišla nabídka, že by mi vlk vyšťoural špínu. Nepřátele jsem sice moc neměl, ale za to jsem měl hromadu vlků, které jsem neměl rád a prostě jsem chtěl vědět, co trapného se jim v životě stalo. Nikdo nemohl být bez poskvrnky a věděl, kdy se kdo pomočil strachy a olizoval si kulky, když ho někdo nachytal? Nádherná představa to všechno vědět! „Nejsem vlk, co si hraje na slušňáka,“ pokývl jsem k vlkovi, abych mu naznačil, že jeho nabídka je skutečně zajímavá a upřímně nad ní přemýšlím. „Náramně mě tvoje nabídka zaujala, ale co když neznáš ty nebožáky, na který naházíš tu špínu?“ zajímal jsem se. Nemohl znát všechny v tomhle kraji, to jsem neznal ani já a problém byl tam, že některý jsem už sakra dlouhá léta neviděl a na ty bych zrovna chtěl tolik špíny. Ničemná černá vlčice Megan, otravný Sezam a hnědá vlčice s korálky, která byla fakt na zabití. Na druhou stranu, některý určitě mohl znát a určitě ani není třeba znát všechny, pouze pár a roznášet tu pomluvu, ona si cestu k původnímu ubožákovi, o kterém to je, najde. „Na fyzickou špínu by se mi někdo hodil,“ přitakal jsem. Nechtělo se mi vydrápávat oko jako pomstu tomu šedivému zmetkovi, ani jsem nechtěl láamt cizí hnáty za to, jak se ke mně chovají. Nerad to přiznávám, ale snad si z něho udělám přítele? Nepatrným krokem jsem se přiblížil k jeho visící hlavě, ve které musel mít už sakra moc krve. „Nabídku přijímám.“

(1218)

„No třeba těch,“ mávl jsem nad tím v duchu tlapou, protože mě skutečně nezajímalo, odkud je a za co se považuje. Kdyby se tahle logika aplikovala na všechny, byl bych třeba Meinere z totálního háje, Meinere z rodu škoda že ne potratů, Mohl bych takový titul vymýšlet po zbytek svojí existence, ale zalíbilo se mi Meinere z rodou škoda že ne potratů a rozhodl se toho držet. Alespoň ve svojí hlavě, nahlas bych to nikdy neřekl, samozřejmě.
Už jsem si s jejíma blechama nehrál, nebavilo mě to, navíc jsem byl docela unavený a ať se o ně postará už sama. Stačilo se pořádně vydrhnout a vyhýbat se špinavým tulákům, na který narazí v úkrytu, no ne snad? A čim dál bude, tim lépe pro mě, ne? Mít někoho takového moc blízko k tělu bylo docela nebezpečný a navíc jsem očekával, že jakmile by někdo jenom lupnul okem sem, chytla by mě pod krkem a rozsápala hrdlo, protož jsem byl tak hluboko pod její úrovní, že tu mrzla i slza v očích, že jsme mohli brečet sněhový koule. „Jsem tak všímavej, jak mi jedno oko dovolí,“ odtušil jsem s vypjatou hrudí.
Nerad jsem to přiznával, ale z celého toho divadélka jsem byl docela fyzicky i mentálně vyštavěný a nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo natáhnout se do toho měkkého mechu, kde jsem cítil, jak mi praská páteř z vědomí, že poprvý po sakra moc letech spím na něčem skutečně měkkém a do žeber mě nebodá nějaký šutr nebo větev. „Kdyby mi po hlavě neskákalo cizí vlče, nikdy bych je neměl,“ vydechl jsem naštvaně. Smrad malej hnědej.
Lindasa se furt zajímala o můj věk. O to jsem se nezajímal ani já. Jenom jsem věděl, že jsem došel do stavu, když už nebyla šance, aby má matka byla živá. Musela chcípnout někde vyhladovělá s vědomím, že je světem nenáviděná. Ale po troše matiky... „Bylo mi deset.“

(1217)

„Budu se chlubit před kámoši, že jsem šonglovat s blechama od Lindasy od Sasasínů... Arasanů? Sarumanů? Vim já,“ zavrtěl jsem hlavou a tak nějak v uvozovkách and tim mávnul tlapou, protože jsem fakt netušil, co to vlastně má znamenat, že je odtamtud a od těch a tamtěch. „Ale máš štěstí, že já kámoše fakt nemám,“ zamumlal jsem na půl do její srsti, kde jsem hledal další oběť pro mé žonglování, protože pár blech jsem ztratil a nejspíše si někde lebedí v mechu, což není můj problém a hups? Stejně už to mají všichni, tak na tom nezáleželo.
Občas bylo třeba, abych podrbal sám sebe, protože jsem je taky v kožichu měl a holt Lindasa musela počkat, v mém životě nebyla fakt prioritní na to, abych se věnoval jejím blechám, ať si řve jako jenom chce. Vůči uječeným megerám jsem byl docela imunní a ona k nim patřila. „Jsem si všiml,“ přikývl jsem. Já ho měl zase úplně zakrnělý, bylo těžký se vůbec smát nebo být pořádně naštvanej, natož prožívat něco komplexnějšího a složitějšího.
Vždycky, když padlo to oslovení, projelo mnou takoví divný mražení a vibrace, protože to bylo stejně tak nechutný jako "pojďme to udělat znova". „Si piš, princezno,“ zdůraznil jsem, když tu teda máme tyhle roztomilý přezdívky, že by z toho nejeden zvracel. „To ještě uvidíme,“ dodal jsem tiším hlasem. Někdy jsem měl problém nažrat se sám, natož sehnat jídlo ještě pro někoho jiného.
Začala zase vyvádět ohledně faktu blech. Už mě to docela přestávalo bavit. Ale co jsem s tim měl dělat. Na chvíli jsem si přestal hrát s blechama, nechal jsem je dopadnout a až po chvíli je zase pomocí magie zvednul a házel si s nima ve vzduchu s předstíráním, že něco dělám. „To víš, ani mm blechám se u mě nelíbí, tak hledaj něco lepšího.“ Když už ji štvu, tak ať se aspoň uklidní lichotkou a sklapne na chvilku.

(1216)

„Jsem to chtěl vyprávět na potkání,“ namítl jsem posmutněle. Určitě by si každý rád poslechl, jak jsem přinesl blechy na Mechovou princeznu, která byla zrovna v polovině svádění černobílý trosky, která neměla ani na to, aby měla dvě oči. Mně by ten příběh nijak neublížil, ale jí? Joo, její ego by to neuneslo a to se mi sakra moc zalíbilo. Žít v týhle smečce bude ještě zajímavý a to jsem tady jenom chvíli, bravůrní. Ještě měl přijít její bratříček, ne? A co rovnou otec a matka? Ježiš, to by byla dokonalost. Pokud se už jejich rodiče nezabili z toho, že měli takový potomky.
„Seš přecitlivělá,“ zakroutil jsem tou černou koulí ve svý hlavě. Snažil jsem se pomocí magie dostat z ní blechy, přehazoval jsem si blechy ve vzduchu, nejdříve pod záminkou dostat je pryč, pak už to byla jenom zábava s bleším cirkusem, ale to jsem nahlas neříkal. Blecha hopsala nahoru a dolů, vznášela se ve vzduchu, já se bavil, Princezna žila v přesvědčení, že něco dělám, abych jí blech zbavil. „Jasný, tajemství. Co se stane v úkrytu, zůstane v úkrytu,“ odsouhlasil jsem jí, aby byla ticho, měl jsem dost práce s tím, abych s blechou opsal ve vzduchu pořádnou osmičku, ale bohužel mi spadla zpátky na její záda.
„Hej ty blechy má už asi každej, co?“ zeptal jsem se mimoděk. Minimáln tři mi tady překračovali zadek, aby mohli zmizet. Bude sranda, úžasný. Jestli jsem měl už titul důležitýho zakládajícího člena, titul první zablešence mi už neublíží.

(1215)

Jak úspěšně jsem nemyslel na to, že mě tělo svědí, protože jsem to považoval za jakéhosi fantoma, tkerý mi připomínal, že jsem se blech zbavil, ale očividně nějaká jedna nebo dvě musely přežít a ničim mi život víc jak vlastní matka. Dokonce mě hryzaly víc jak matka, šmedi.
A vzhledem k tomu, že už nehrozilo, že by cokoli mohla Lindasa chytit, protože nic přenosnýho kromě blech jsem neměl, který už teď mají všichni dospělí ze smečky, skvělý, došlo mi. Ale hlavně už nemohla nic chytit, atmosféra byla taky kompletně v háji, takže se mi narvala skoro až do krku s příkazem, že se mám nějak postarat o to, že má blechy. Kdybych byl schopnej se postarat o vlastní, možná bych se postaral o její, ale co jsem jako měl dělat?
Zněla zoufale, dokonce i prosila, abych ji těch blech zbavil, jenže jak jsem měl vědět, co mám dělat? Zaskřípal jsem zuby, rozhlédl jsem se okolo sebe, dokonce jsem přemýšlel i nad magiema, ale nanapadla mě žádná, která by mi tady pomohla. Kdybych je vypálil, spálil bych i ji, při nejlepšim. Při trochu horšim provedení bych jí způsobil slušný popáleniny a mohl se odstěhovat na druhej konec světa. Trochu mě tlačil čas, potřeboval jsem trošku klidu, abych to vyřešil. „Fajn, fajn,“ zamrmlal jsem si pod vousy.
Listoval jsem v seznamu magií a nejlepší mi v té chvíli přišla neviditelnost, prostě zmizim a odejdu, neuvidí mě, nebude mě hledat a ať si řve, jak jenom chce. Nebo ji tady ubednim pomocí země a půjdu někam jinam. Dlouze jsem vydechl čenichem. „Něco zkusim,“ zamrmlal jsem a soustředil se na magii, kterou jsem absolutně nechápal, ale snaha byla. Pokoušel jsem se blechy zvednout z kožichů do vzduchu, tak, aby prostě ty malý svině byly nad náma. Ale občas se zvedla jenom jedna, potom klesla a zvedlo se jich pět. Bylo složitý soustředit se na víc věcí zároveň.

(1214)

„Na spoustě věcech,“ odtušil jsem nadále v týhle hře, která nemusela končit. Byla to sranda, která skončí akorát tim, že jeden bude označený za idiota a druhej za nánu. Počítal jsem s tim, dokonce jsem se i těšil na ty křenící se pohledy po zbytek naše pobytu v týhle smečce. A teprve největší sranda bude to, až potom to hnusný prostředí mezi náma vycítí jiní a budou se pídit, co se stalo. To teprve bude srandy kopec odpovídat. Protože já to řeknu na plnou hubu.
„Tak já nevim, ale jsem přeci ten důležitý zakládající člen smečky,“ zahlásil jsem s přehnanou hrdostí, protože jsem furt nechápal, čim jsem si timhle post zasloužil a nepočítal jsem s tim, že si to udržim dýl jak den a půl. Moje důležitost končí mojí existencí. Nedocházelo mi, jak to mohl někdo vůbec vypustit z tlamy, ale nějak mi na tom zrovna nesešlo. „To se nějak zařídí,“ dodal jsem po chvíli.
Z hrdla mi vyšlo odfrknutí, když mi přišlo ultimátům, aby někdy ke mně natočila zadek. Deset sekund na zbavení blech? Mně nepomohlo ani vykoupání a skoro podpálení vlastního těla. „Mám ti je postupně všechny vytáhnout zubama z kožichu?“ navrhl jsem. Nic jinýho už nešlo dělat. Nebo jako mohl jsem ji podpálit, ale už tak se jí dost zapalovala lejtka.

(1213)

Jedna moje část si strašně přála, aby tam někdo přilítl. Prostě někde, kdo mi by dopadl rovnou na zadek a kompletně zničil všechno to divný a svym způsobem zábavný napětí, které jsme si tam vytvořili, zatímco tam nahoře se dělo kdo ví co a možná i končil svět, ale co jsme s tim měli dělat? Tady to vypadalo, že klidně zbouráme celej úkryt a pokud ne aktem lásky, tak toou nechutnou slovní přestřelkou, kterou jsme tu už nějakou dobu jeli.
„To tak záleží,“ pohodil jsem hlavou. Měl jsem rád tohle nechutný přehánění a plácání o obrovkých kravinách, ze kterých bude akorát puf na konci, protože je něco zkazí. Bavilo mě to, nutilo mě to zapomínat na ten nechutně nudnej život, který jsem vedl a vždy ho protkal jenom podobným chováním, které mě usvědčilo v tom, že chcípnout, přišel bych zrovna o tohle.
Princezna se pořád přibližovala a v mé hlavě se rojilo jenom to, jak ji dřív obskočí moje blechy jak já. A to bude teprve srandy kopec.
Nezapomenula mi vyjmenovat, co všechno nejsem, ale očividně zapomněla zmínit, že jsem aspoň chytrej, ale tak dobře, prostě zapomíná, to není úplně od věci. „Co není může být,“ pronesl jsem klidně. Co je beta? prohnalo se mi hlavou, ale to jsem ostatně mohl zjistit někdy jindy a od někoho jinýho.
A zatímco se pořád tak nějak přibližovala, přišlo to dokonalý puf. Svědění. Ale přitom mě nic nesvědilo. Nebo jako jo. Ale nepřemýšlel jsem nad tim. Ale to její syčení slov dokonce i schovalo kámoše. Zamračil jsem se. „Parchant zavšivenej,“ zasyčel jsem. „Pitomý vlčata,“ zavrčel jsem si víceméně pro sebe. Vstal jsem, už to nebylo pohoršující. Tělo mě svědilo, snad jsem na to předtim nemyslel, možná jsem si to třeba i domýšlel, že to svědí, ale byla pravda, že jsem se toho nezbavil. „Vypálim jim ten zablešenej les,“ zaklel jsem si pod čenich. Ať tam bydlí tlusťoch nebo ne. Kazišuci.

(1212)

„Aspoň něco,“ přitakal jsem Princezně, i když jsem byl toho názoru, že všichni jsou stejný nicky a ve výsledku si jsou všichni rovni a plujeme si na hladině nul, přičemž některého z nás odpad vlna vyhoupne trochu výš a ten si pak myslí, že je něco, ač to tak ve skutečnosti vůbec není.
Kdyby se můj potěr zvedl a odebral do nekonečných vod, kde by bylo jistý, že bych ho už nikdy neviděl, byl bych s tím faktem zcela spokojen a klidně bych je tam i sám odnesl. Princeznu dost určitě, snad bych jí i držel vodu pod hlavou, aby nehrozilo, že nakonec někde vyplave a vrátí se sem do mechovýho úkrytu v mechovém lesíku, kde se brzy mech odebere i na všechny z nás. Jo to určitě, pomyslel jsem si, když z ní vypadla otázka, jestli pro ni budu i lovit. To se asi přepočítala. I vlčata se alespoň musela pokusit o vlastní lov, natož dospělá a stará vlčice. „Jo, tak jestli pro tebe mám lovit, něco za to budu chtít, že jo.“ Protože v tomhle nebyl taťka myšlen jako ten genetickej, ale jako ten... druhej.
„Stejně je to bod pro mě,“ myknul jsem rameny. Podle mě dáma nebyla, byla to možná tak nána, ale to je už prostě jedno. Trávit jsem s ní čas relativně musel, když jsme byli ve smečce.
Princezna se furt sunula blíž a blíž. Povytáhl jsem nad tím kůži nad očima, hlavu pootočí zlehka do strany a čekal, co jako bude dál. Už ani neměla nápad na nikdy jsem. „Nikdy jsem neskočil na náhodnou vlčici, nechceš bejt první?“ nadhodil jsem, protože stejně už bylo po hře. „Ti za to chytim myšku nebo něco jinýho malýho, aby sis nezničila linii.“

(1211)

Podle chování Princezny jsem čekal, že se každou chvíli konečně odhodlá k tomu, aby vykročila ven, i když byl očividně velký problém mě samotného překročit. Doufal jsem v to, měl jsem tu svůj malý problém, který jsem si potřeboval vyřešit. Ale ještě chvíli na ni civět a opadne to, uklidňoval jsem se. Zatim... nic, skvělý.
„Tak víš, někteří jsou silní, někteří hezcí, jiní jsou hezcí uvnitř a já jsem ten chytrej,“ odtušil jsem. Byl jsem sice tupej jak poleno, slabej jak jarní vánek, ošklivej jak kanec z močálů a uvnitř prohnilej jak chcíplá ryba, ale zase to bylo něco, co ona vědět nepotřebuje a minimálně polovinu z toho si už určitě myslí. Trochu jsem se pohnul, potřeboval jsem si lehnout pohodlněji, ale zároveň s tim neudělat i velký červěně zářicí čau na boží svět, kde by to krásně naladil do správný atmosféry ten svítící mech. „Cožpak ty by sis ke mně hlásila, kdbych byl tvůj taťka? Prosimtě, ani já nejsem tak naivní, že by se ke mně kdokoli hlásil, kdyby mě mojí genetiku,“ odfrkl jsem si. Počítal jsem s tím, že kdybych náhodu někdy uletěl, bude sakra zapíráno, že zrovna já jsem otec. Rychle by se ukázalo na jinýho černobílýho a doufalo by se, že žádnej parchant nebude půlenej jak já. Mě nikdo nechce a jsem s tim smířenej.
Princezna se furt přibližovala, takže se nejenom vystavovala tomu, že nějaká poslední bleška z mého kožichu skočí přímo na ni, ale taky mi docela narušovala ceněný osobní prostor. Assa co? nechápal jsem, ale raději jsem se neptal na to, co je zase tohle ze klaunskou přehlídku.
Můj bod mi uznala a hned na mě vybalila něco, co nechtěla. Odfrkl jsem si, jemně zavrtěl hlavou a dlouze vydechl, když se mě zeptala jestli se jí klanim. „Nikdy jsem tě nepovažoval zrovna za dámu,“ opáčil jsem svoje nikdy jsem. Horší bylo to s klaněním, ale co, má to mít. „Já bych se ti neklaněl, ale kámoš je v pozoru.“