Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sheya se bránila, že při odchodu z lesa nebyla Cynthie ani k dostání, aby vůbec oznámila, kam mizí. Ostatně můj problém to nebyl, já věděl, kde se ta už skoro dospělá a zodpovědná za vlastní život nachází a více mi mohlo být jedno. Vlastně mi mohlo být jedno i tohle. Nejdříve si Sheya zaprskala o řece, se kterými už fakt nemohla mít dobré zkušenosti a Lindasa pro jistotu mlčela, což bylo náramně zajímavou a ceněnou změnou, kterou jsem skutečně obdivoval, že je toho taky schopná.
Pokusil jsem se skočit. Tentokrát i s někým v tlamě a nebylo to úplně nejlepší. Připadalo mi, že po dopadu jsem byl mnohem těžší, což byla i pravda, když jsem takhle tahal dvě těla.
Dlouze jsem vydechl, pustil Sheyu ze svých zubů a několikrát se prodýchal, abych se uklidnil a ujistil se, že se nepozvracím. Nepozvracel, úspěch. Zvedl jsem hlavu a s tichým posměškem sledoval Lindasu, jak se rvala s tím, aby vůbec tu kládu přešla a tak nějak jsem si přál, aby to pod ní rupla, spadla do řeky a odplavala do krajin, kde ani podzemní slunce nesvítí.
Bohužel to zvládla, doskočila, kmen rupnul a spadl do vody s pořádným šplouchnutím. Neodpustila si samozřejmě rýpavou poznámku, kterou jsem přešel jenom slovy: „Já nemám tohle baletění zapotřebí.“
Cesta nikam moc dál nevedla. Jediná možná cesta byla po hnusném převisu, kam se hned Lindasa nadšeně vydala. Pokynul jsem Sheye, aby taky šla a vydal jsem se za ní.

Posutopal jsem jako smyslu zbavený za prapodivným modrým světélkem, které nás vedlo hluboko do jeskyň, kde se jeden mohl ztratit i ve chvíli, kdy dával pozor, kam jde, natož ve chvíli, kdy se nechal vést nějakým modrým světélkem.
Prostor před námi se otevřel a místo malých prostých jeskyň jsme se dostali do širšího komplexu, kde byl... svět ve světě. Vlastně to byl malý kousek jiného světa, o kterém jsem do té doby netušil. Dokonce tam tekla i řeka. To je zas další nesmysl, kam jsem se zapletl, zasténal jsem a rozhlédl se okolo. Všech pět postrachů světélko následovalo, šedá už dokonce ani neřvala, Sheya byla pro jistotu zvědavá. „Nevim, ale měli bychom ven,“ zamumlal jsem v odpověď a zvedl hlavu. Světélko vylítlo nahoru, vysoko nad nás, kam jsme se nemohli dostat. Nebo se tam minimálně nemohli dostat ti, kteří neumí skákat. Měl jsem prostě spát v lese, povzdechl jsem si a ohlédl se po třech vlčicích, které se vydaly nějakým směrem k díře ve stěně, kde se mi jenom z pohledu stáhl žaludek. Nesnášel jsem úzký prostory. Raději jsem šel za Lindasou, i když i to bylo dost nepříjemný. Jenže ta blbka se o sebe ani neuměla postarat, takže potřebovala nějakou podpěru. Respektive někoho, kdo by se jí dostatečně vysmíval, až selže.
„Ví Cynthia, že si zdrhla?“ houkl jsem k Sheye a vydal se k Lindase, která se snažila baletit přes ne moc pěkný kmen. Dlouze jsem si povzdechl, podíval se na druhou stranu řeky a potom okem lupnul po Sheye. „Něco zkusim,“ mlaskl jsem zamyšleně a šel k ní o něco blíž a chytl ji za kůži na krku. Zvednout by šla těžko, ale chtěl jsem ji jenom chytit, abych mohl skočit na druhou stranu řeky. Ať si Lindasa baletí sama.

Otravnost Lindasy se jako vždy pohybovala v závratných výšinách, ale aspoň už držela tlamu o blechách a místo toho se na mě lepila, jak kdyby byla nějaká smůla ze stromu. Trochu jsem bojoval s nutkáním, abych nepohnul svým masitým zadkem a neshodil ji do tý díry za ostatními dementy, aby je mohla poznat, když je tak nazvala. Šedou vlčici jsem neznal, ale trochu jsem znal ten hnědý flek, co se tam přidal. Z tlamy mi vyšlo krátké zaúpění. Snad už tentokrát trefí domů, řekl jsem si s dlouhým povzdechem. O další cestu na sever za dalším návratem úplně stejného vlčete jsem vůbec nestál. A ty další dvě byly taky úplně neznámý.
Nic se mi nechtělo dělat. Byli tam ještě tři další vlci, co mohli pomoci. Moje povinnost nebyla pomáhat úplně každýmu, kdo ležel někde zraněný. Mně by taky nikdo nepomohl.Launee jo, ta by pomohla, je hodná. Chtěl jsem se vrátit do lesa, lehnout si, nezájem o všechno a všechny. Ne, já byl na blbé procházce s Lindasou, která se mi div nesápala po krku, aby mi vycucala poslední zbytky tepla. Zvedl jsem hlavu, narovnal jsem se, že bych snad už chtěl něco říct, ale v té chvíli tak krásná volnost. Lindasa byla pryč. Lindasa byla pryč? Otočil jsem hlavu do strany, ale tam už mizela jenom špička jejího vocasu a zbytek těla padal do ďuzny za ostatníma. Asi bych se zasmál, kdyby mé oko nezaujala malá modrá věc, která letěla z místa činu a rovnou k ostatním dole. Konečně jsem jednou taky já ten vysoko postavenej, zašklebil jsem se. Sklonil jsem hlavu dolů, abych na dění okolo viděl a že jsem měl na co koukat. Šedá se chovala... šíleně. Hopsala okolo, krev všude a lepila se na jednu tmavší vlčici s prosíkem, ať jí prokousne hrdlo. A do toho hysterka Lindasa. „ty buď ticho,“ zasténal jsem si šeptem pro sebe, když na mě hulákala, že to hrdlo mám prokousnout já. Už jsem to nedělal. A i posledně to byl omyl!
Lindasa nepřestávala se svým povykem a ve mně to bublalo. „Sklapni, sakra!“ zavrčel jsem na uvřeštěnou otravu a pomalu a opatrně seskočil do díry za ostatníma. Něco mě na tom všem okolo dost zaujalo. Ta maličká modrá věc, která mizela v dálce. Bylo mi jedno, jak si to tam vyřeší, kdo vlčici zabije, kdo zahrabe tělo, kdo natrhá kytky. Já byl zaujatý světlem, za kterým jsem šel.

//Mahtae

Litoval jsem, že jsem vůbec něco řekl. Mluvit s ní bylo chodit jako po pláni plný lejna a doufání, že šlápnu jenom do toho nejmenšího a nejméně smradlavějšího, protože není v mých silách se vyhnout úplně všem. Jenže tentokrát jsem šlápl do polotekutý břečky, která smrděla, až z toho hnily kytky a umíráli ptáci. „Kéž bys nevěděla, od čeho máš vlastně tlamu,“ povzdechl jsem si dlouze do větru, protože nic jiného de na to říct ani nedalo a ani jsem neměl náladu to jakkoli jinak řešit.
Nechápal jsem, kam mě to táhne a odbočka do toho ošemetnýho jeskynního komplexu se mi moc nelíbila. Neměl jsem to místo zrovna v lásce, bylo divný, malý, prostě bleh, ne místo pro mě a moji nevoli být v uzavřených prostorách.
Můj popis vzhledu Lennie byl očividně dostačující, i když měla už tu čest ji vidět. „Takže o ní víš vše potřebné,“ ukončil jsem debatu o téhle existenci, protože jsem si nechtěl kazit večer, který už tak byl docela zkažený neplánovanou procházkou a faktem, že na ní jsem snad s ím největším bolehlavem, který svět poznal. A kdo ji neznal, ten neznal bolest. Ale bylo mi nabídnuto, ať se vrátím! „To tní fajn,“ zazubil jsem se a elegantně otočil, abych se mohl vydat po vlastních stopách zpátky ven, kde se půjde dobře odprásknout zpátky do lesa a ona ať si hledá jinou tupou oběť. Snad jak jsem si rozvířil vzduch okolo sebe, ucítí jsem krev. Zvedl jsem čumák trochu nahoru s otočil se zpět, abych zjistil původce, než se vydám pryč a Lindasa do toho zahalekala, že jdeme jinudy.
Trvalo mi déle, než jsem v tom všem vlka spatřil. Zjev nic moc, krev, staré a nové rány, očividně holka do nepohody. Lindasa šla dál, já víceméně stál na místě a koukal do díry na skoro umírající. Mělo cenu ještě pomáhat? „Se schovej kam chceš,“ oboří jsme se po Lindase. Pro intimčo mě nemusela tahat přes půl světa. Ale stejně nikam nešla a akorát si se mnou užívala pohled na chudáka v nouzi.

//Auna hopity okolo jezera

Má slov o lepší společnosti se začala roznášet v okolí jako ozvěna toho faktu, že jsem to fakt řekl a myslel to zcela vážně. Měl jsme Rez rád. Nebyla jako mnoho dalších vlčic, nebyla otravná, nemyslela furt jenom na to, jak vypadá, jestli má dostatečnou pozornost. Nebyla úplně zapšklá, svym způsobem byla obyčejná a možná právě to bylo její největší vzácností. Ale i ta obyčejnost byla v něčem jiná, protože to úplně obyčejnost nebyla a zkrátka v ní bylo něco, co šlo těžce popsat a pochopit, pokud ji jeden alespoň trochu neznal. Trochu mi připomínala Lievenne, jenom ta se trochu více vyžívala v tom, aby mě kvalitně urazila a nenechala na mě rovnej ani chloupek, než skončila s kolotočem trefných urážek. „Občas zkus poznávat jiný de zavřenýma očima,“ navrhnul jsem Lindase, ale měl jsem co říkat, vzhledem k tomu, že já taky každýho soudil jenom na první pohled. Aspoň jsem to neříkal nahlas.
Dostal jsem výzvu, abych mluvil o Lennie, ale já nechtěl zvracet. Odfrkl jsem si, hlavu otočil do strany a chvíli sledoval řeku, jak si teče vedle nás a nezajímá ji, jací exoti chodí po jejím břehu. „Představ si existenci, kde se míchá hnědá, šedá, bíla a i černá,“ započal jsem. Ostatně to stačilo, abych ji zhnusil tu celou osobnost, „Přidej do toho osobnost, která si myslí, že je víc než jiní a nesnáší i vlastní miniaturní genetickou informaci. Nikdo tu věc ani nemůže mít rád.“ A já ji neměl rád od prvního pohledu. Litoval jsem Siriuse i toho druhýho, že ji museli brát za matku.
Zakroutil jsem očima, když mi udala důvod, proč mě vytáhla z lesa. Raději bych se natáhl a nic nedělal, než jít kdo ví kam s ní. „Fajn no.“

//Zrcadlovky

//Mecháč okolo sopky

Má mysl se měla upínat k tomu, jak otrávený jsem byl z toho, že jsem šel s Lindasou někam za humny si promluvit, ale jak jsem mohl? Však byl takový krásný zimní den, venku sněžilo, mlha by se dala krájet a celá ta atmosféra byla tajemná, děsivá, ale přitom tak strašně moc napínající a úžasná! „Tahám si do lesa lepší společnost,“ obeznámil jsem ji. Nechtěl jsem zbytek svého krátkého života strávit s assassíny, kteří by akorát tak dohnali mou mysl k šílenství v tomhle krásném zimním večeru, kdy všechno bylo tak nádherné a romantické, že jsem chtěl zvracet duhu.
Jeden by řekl, jak kráný čas si Lindasa vybrala na procházku, kdy mi bude chtít vyčíst všechny mé chyby. Sníh všude okolo, další se snášel, zima před námi a jenom my dva v širokém okolí a mohli jsme si dělat úplně cokoli, co se nám zlíbilo. A měli jsme sakra dobrý podklad na vše. Dva opaky, které se vlastně nenávidí, spojí je cesta hlubokým sněhem, kdy si budou muset vzájemně pomoci a zahřívat se v dlouhých chladných hodinách, aby neumrzli. A ráno nevyjdeme jako nepřátelé, ale dva totálně nereální milenci, které prostě spojil kus bílé břečky, která padá jenom v zimě a štve všechny okolo. No není to nádherné?!
Cupital jsem si to tím sněhem, ten se mi hromadil na zádech, čekal jsem na tu osudovou chvilku, kdy nás tahle krutá zimní noc spojí v jednu duši ve dvou tělech a všichni si budou říkat: Ah, jaký nádherný pár. Snad najdu někoho, kdo mě bude alespoň z poloviny tak milovat. Ale polovina z nuly je stále nula, abychom si byli jasní.
Lindasa se rozbásnila o Siriusovi. Nevychovaném vlčeti, co se v životě neztratí a snad brzo zavrhne svojí úděsnou matku, jak to každý správný vlk měl udělat. Ale byla zima, v zimě se měli všichni milovat a usmiřovat, tak bych se ani nezlobil, kdyby ještě chvíli Lennie toleroval, než ji pošle k šípku. „Je fajn, ale jeho matka je kolosální slepice,“ zamumlal jsem se sněhovými vločkami na čumáku. Už jsem čekal, kdy se na mě vrhne a vše bude hotovo, tak kde to sakra vázlo?
„Kam mě vůbec vedeš?“ zasténal jsem do větru. Jestli se mnou chtěla mluvit o Siriusovi, to jsme si mohli vyřídit pěkně v teple v úkrytu. Rozdělal bych oheň, přitáhl večeři. Pozorovali bychom oheň, přenášeli si blešky a byli spokojení, jak to v zimě mělo být.

//Mahtaë přes VVJ

//S dovolením tedy přeskakuju :c

Nechal jsem golema, aby odhodil zbytek potravy na zem kousek od úkrytu. Nebo to spíš shodil sám na zem a posadil se do sněhu, protože cítil moje rozrušení, když Launee pronesla ta pekelná slova, která mi naježila všechny chlupy na těle do posledního. „Lennie?“ zeptal jsem se s odporem na jazyku. Skoro mi to jméno nešlo ani přes jazyk, jak moc se mi z toho chtělo zvracet.
Polkl jsem, jinak bych se fakt pozvracel z vědomí, že mám sdílet stejný les s někým takovým. Siriuse? Klidně. Alastor? CO já vim, vypadají stejně, tak klidně. Lennie? První oběť, kterou by to chtělo hodit na zkoušku do sopky, než tam začneme házet i nepovedený vlčata. „Nic, jenom se zrovna moc my dva nemusíme. Ale její synovém jsou v pohodě,“ zamrmlal jsem s pohledem na golema, který se položil do země. Zavřel oči. Brzy ho pokryje sníh, on zmizí, nezbyde po něm vůbec nic. A pak se zase někdy objeví, až se budu chtít flákat.
Ticho okolo protnul jeden hlas, který bohužel volal mé jméno. Zase jsem se totálně naježil, protože jsem nečekal vůbec nic dobrého. Chtěl jsem někam zalézt, dělat, že neexistuju, neměl jsem zrovna náladu na to, abych s ní mluvil. Ale furt lepší jak Lennie. Dlouze jsem pozdechl, sotva se její srst vynořila z mlhy a pronášela, že se mnou potřebuje mluvit. Pokud dva? zeptal jsem se a stočil krátce pohled k Rez. „Tak vítejte,“ řekl jsem krátce a nedobrovolně se vydal za tou hnědou poběhlicí.

//Aina přes sopku

//Meinere!

//I want to speak to your manager

//Kiërb

Mohl jsem si jenom představovat, jak vypadaly ty věci, které očividně otkali úplně všichni kromě mě. Já nepotkal absolutně nic, kromě pár divných jedinců včetně sebe samého. Na druhou stranu jsem hádal, že jsem ani nic takového potkat nechtěl a problémů jsem si užil už dostatek.
Zatímco tam ale byla ta klasická, teda ne moc klasická, trochu prapodivná debata, jestli zůstanou nebo ne, vytáhl jsem na boží svět nejlepšího kámoše, abych ušetřil práci všem okolo. Nebo vlastně hlavně sobě. Protože Rez těžko s Lilith něco potáhnou a nechat jednu vlčici tahat půlku mrtvoly bylo dost nezdvořilý i na moje poměry.
S přicházející nocí klesla teplota a sice to ještě nebylo na to, aby bylo nutné drkotat zuby na náznak, jak velká zima. je. Smutný bylo, že tohle byl teprve začátek toho všeho, co má přijít a jestli bude mráz jako minulý rok, nevylezu z té díry v zemi, dokud neroztaje poslední vločka. Nebyl jsem už zvědavý na takový drama. Podstatný v té chvíli však bylo to, že byla noc, že jsme měli dotáhnut žrádlo do lesa, že se to tam zase rozmnožilo a že budu v lese s Rez! Ha... Ha? Jestli tomu tak vážně bude, ten les se může těšit na častý návštěvy Styx a já nebudu důvod jejího příchodu.
Bujarý příchod Špunta se obešel bezeslov. Proč by to také někdo komentoval, tahle země byla magií tak prolezlá, že bych se nedivil, kdyby někdo vytasil vlastního kaňoura. Třeba takový osobní tornádo nebo velrybu z vody, co si to pluje ve vzduchu. Mým primárním cílem ani nebylo nějaké chlubení nebo tasení se s tím, kdo má co lepšího, prostě chtěl jsem ušetřit práci, když tu byl někdo, kdo to udělá za nás. Na zadek si z magie už jenom tak nikdo nesedne. Naopak ho jednomu akorát nakopou.
V lese jsem se musel více rozhlížet. Už jenom z důvodu, že golem byl už docela větší a sem tam to hlavou vzal o nějakou větev. Sice se sníh ještě nedržel na zemi, ale nějaký na větvích byl a s tím, jak je vymetal, si vytvořil sněhobílý čepeček. Šel jsem až na sever lesa k úkrytu, lepší místo, kam to hodit mě nenapadlo. A navíc to dávalo logiku. Okolo jsem cítil docela dost pachů a upřímně... Nelíbilo se mi to. Lehce jsem se i zamračil. „Ta vlčice, co jste sem vzali... Nejmenuje se náhodou Lennie?“ zasténal jsem směrem k Launee. Jestli jo, budu sakumprásk pryč z tohohle lesa. Světa. Vesmíru.

Jestli Styx věděla, kde momentálně přebývám, asi jí to dostatečně ušetřilo, kde si hledat první pomoc a nebude muset jenom tak spoléhat na to, že se jí připletu do cesty. Na třetí pokus by už nemusela mít tolik štěstí. Otázkou bylo, jak fakt, že hlavní vlčí požerač nebyl na mém listu "brzy zabít", ale spíše na seznamu "ponechejme". Na druhou stranu tam byl její cáknutý bratr, takže se to slušně vyrovnávalo. Rez byla naštěstí tolik inteligentní, že se nijak nezapojila mezi kamarádíčky Styx, když před ní byla alfa s tlupou vlčat, která musela mít Styx na jídelníčku.
Chcíplotina na zemi očividně nebyla dílem Lindasy. Ale to znamenalo, že za to mohl někdo jiný. Jemně jsem se zamračil? To se mezitim někdo přidal, zatímco já... si hrál v úkrytu? No, stát se může cokoli, což ostatně potvrdil právě ten úkryt, ale to je vedlejší. Jemně jsem jenom přikývl, že teda fajn, rozrostli jsme se a očividně to byl někdo dospělý, takže zase byl někdo, kdo by se o vlčata postaral a měl jsem o trochu práce míň. I když mi furt nikdo neřekl, že bych měl něco dělat, ale fajn. Ještě líp pro mě. „Ale lovit to dokázala,“ utrousil jsem si pro sebe pod vousy.
Do slov se dostala více Rez, když Launee prohodila, že jsou z močálů. Proč tam vůbec někdo leze? povzdechl jsem si, udělal trochu kroků do strany a tlapou lehce poklepal do země. Nechtěl se mi ten flák masa tahat pryč. Výhoda žraní ryb, bylo to malý a skladný. A nemusel jsem se s tim tolik tahat jako s jinýma věcma. Třeba s touhle obrovskou krávou. Launee to ale chtěla odnést, tak fajn, odnese se to. Ještě několikrát jsem poklepal do země, než se trochu otřásla. Jenom křupla, pak jsem přestal a otočil se, protože jsem slyšel, jak někdo pronesl moje jméno. Huh? zamračil jsem se a střídavě se podíval na všechny tři vlčice. „Asi hej?“ odpověděl jsem více s otázkou a ještě poklepal na prasklou zem, která se otřásla. Ze země se začalo formovat stvoření. Mnohem větší než vlk, kulišák mi řádně vyrostl. Hrouda hlíny s malýma kamennýma očima a sem tam s nějakým trsem trávy nebo mechem okolo sebe. Tlemil se zas jak měsíček na hnoji a už tím mě štval. „Vem to,“ řekl jsem mu a hlavou pokynul k mrtvé věci. „Ať se taky protáhneš,“ dodal jsem ke golemovi, který už nemohl být nazýván Špuntem. Obešel jsem ho, aby se vrátil k vlčicím a koutkem oka ho sledoval, jak se kolébá blíž, aby mrtvýho losa zvedl ze země a objímal ho jako nějakou panenku. „Jdem?“

//Mecháč

Musel jsem se ušklíbnout, když jsem o prostě slyšel z tlamy někoho jinýho. Bylo bizardní mě považovat za jakkoli důležitýho a snad jenom kvůli tomu, že jsem byl prvním, kdo se přidal do nově založený smečky, která utekla před špatnými podmínkami a kromě alf jsem tam byl tak nějak jediný normální dospělý, který byl schopen se nějak postarat o statní. Vzhledem k připojení Lindasy a jejího bratra se šance moc nezvýšila. Shao to možná trochu vyrovnal, ale furt to bylo děsně málo. „Ta sopka bude ve všech ohledech prospěšná. Můžem tam zkusit někoho hodit, mám pár možných pokusných králíků,“ navrhl jsem s mrknutím, ale moje mrknutí se nijak nelišilo od normálního mrkání, takže to byl zbytečný pohyb, který pro nikoho jinýho neměl vůbec žádný význam.
Černá se opět dala do mlčení, zatímco šedá se přiznala, že by se usadila. Buď jako pokus, jako jsem to měl nějak já, možná na trvalo. Možná chtěla smečku stejně moc využívat jako Lindasa. Trochu to i osvětlila, že s nohou toho ani moc dělat nemůže, v zimě by možná dobře i chcípla. Krátce jsem si povzdechl, nemohl jsem kecat do toho, aby se přidala, nemohl jsem jí to ani vymlouvat. Bylo to na její rozhodnutí. A otázka, jestli bude chtít i černá, ta toho zase moc neřekla.
Do toho všeho se ale ještě přihnala Launee. Otočil jsem se k ní, čekal jsem, co z ní vypadne, ale skutečně jsem neočekával fakt, že mě hledala Styx. Chtěla mi snad splatit dluh, že jsem její osobní zdravotník? Loupl jsem krátce pohledem po Rez, ostatně ji taky znala. Potom jsem se lehce zamračil a vrátil oko k Launee. „Známe se. V dobrém slova smyslu. Říkala něco?“ zajímal jsem se. Nějak jsem znal její pověst. Ale nikdy jsem s ní neměl čest v tomhle ohledu, vždy pouze naopak, ale třeba její bratr? Ten byl problémový. Styx v sobě měla přeci jenom nějaký cit vůči jiným než příbuzným. Jako třeba k Rez.
Potom se Launee zaměřila na zbylé dvě a jejich snídani. Kdybych mohl, měl bych okolo sebe jeden otazník za druhým, protože... Tohle složila Lindasa? Jako fakt? „Chceš tvrdit, že tohle položila na zem Lindasa?“ Minimálně to bylo tak čtyřikrát těžší a ona byla moc velká dáma na to, aby něco udělala.
Moc se mi ale nelíbilo, že jim to chtěla vzít a odtáhnout to. Jestli to složila, měla to vzít rovnou, ne to tady nechat a brát to těm, co přišli jako druzí, když to první opustili. Sice jim nabídla, aby si vzali, co chtěli, ale stejně. Jenže než jsem stačil zareagovat, Rez se představila a pronesla tu poznámku o mně, která mě zase donutila se zašklebit jak idiot.

Sem tam jsem hypnotizoval vločku snášející se k zemi. Jestli začíná sněžit, znamená to, že budu mít první jednooké výročí! Jak ten jeden rok utekl. Jeden by neřekl, jak ten čas letí. Pro jednou mám co si pamatovat z minulého roku. Jedna událost a jak lehce zapamatovatelná. Jedinkrát jsem udělal dobrý skutek a jak to dopadlo. A minimálně jedna další narážka na jedničku by mě napadla. Kromě toho, že sám jsem jednička, já jsem ta největší nula, co kdy hopsala po světě.
Černá vlčice Lilith poznamenala, že to není tak dlouho, nad čímž jsem tak nějak přikývl, i když jsem u toho nejistě i pokyvoval hlavou ze strany na stranu. Jako nebylo, ale já na druhou stranu nikdy tak dlouho nebyl na stejném místě. To ale nebylo moc zajímavé, spíš můj poznatek o močálech je donutil tak nějak mluvit. Posadil jsem se, trochu jsem zívl, v noci jsem si moc neodpočinul, ale co na plat. Lilith položila otázku spíše do větru, ale přesto jsem se k ní lehce naklonil a pološeptem pronesl slova, jako bych se bál, že mi ta fůrie snad stojí za zády a bude se vztekat, že pomlouvám její bývalou smečku. „Jedna ne moc příjemná vlčí existence.“
Ale jak se ukázalo, asi nebyla Launee s potěrem jediná, kdo zrovna zdrhal z močálů, protože tyhle dvě tam byly taky a ve vzduchu obecně byla cítit nějaká divná únava a strhání, jako kdyby ty dvě prožily zrovna vážný rozhovor s rodiči o tom, že z nich nic nebude. „Ty močály by se měly vypálit,“ pronesl jsem se zakroucením hlavy. Stejně o to místo nikdo nestál, tak k čemu tak sakra bylo?
Černá se trochu odebrala do ústraní, proč by taky ne. Jak by někdo mohl chtít poslouchat polooplzlý kecy, kterým nerozumí? Taky bych to nechtěl poslouchat, ale já bych u toho naznačoval zvracení a dávení. „Já a starej? Pardon?“ ohradil jsem se. „Vlci nestárnou, ale zrajou.“ A já jsem přezrálý trpký víno. „Ale jestli chceš, alfa ti určitě ráda řekne, jak jsem sakra důležitý zakládající člen!“ zašklebil jsem se. Tohle jsem si musel nechat vyškrábat do srsti.
Tlapu jsem tak nějak zvedl do vzduchu a trochu s ní zamával ve větru. „Kousek odtud je ta sopka, pamatuješ? Když se nebudou hodit do spektra, hodíme je tam,“ nabídnul jsem. A klidně bych to pro jistotu i předem zkusil s nějakým vlkem, o tom žádná. Návrhy jsem dozajista měl.
Poslední otázka padla spíš k černé, ale taky jsem na to měl co říct. Tiše jsem si zamručel a dlouze vydechl čenichem. „Se snad chceš taky usadit?“ podotkl jsem a hodil okem po druhé mlčenlivé.

Hlavou jsem naznačil k tmavé vlčici přikývnutí, protože jsem nebyl zrovna typ, který zdravil, těšil se z nějakého představení a ani jsem se moc neloučil. Nebyl jsem na tyhle věci dělaný, takže jsem raději jenom kýval hlavou jako nějaký zrovna narozený parchant, který neuměl udržet hlavu nahoře.
Byla pravda, že jsme byli docela blízko hranic, ale otázkou bylo, jak přesně se to vlastně vyznačuje a co se vlastně stane, pokud je překročíme. Bude všechno normální a prostě se nic zajímavého nestane? Nebo se snad rozpadneme v prach? Přijdeme o všechno, co má tahle země nacpala do chřtánu? „Od konce podzimu,“ odpověděl jsem Rez. Takže chvíli, vzhledem k tomu, že teprve padal první sníh, který se ani na zemi nedržel. „Zdrhli z toho děsnýho místa v močálech trochu níž,“ dodal jsem na objasněnou, i když vůbec přicházela otázka, proč se tam někdo v první řadě dostával. To místo nebylo vhodný k životu, stejně tak i ty hory na severu. Hodně míst nebylo vhodných, ale ne, někdo se stejně musel posadit v močálech a říct, jo, tady to je moje.
Lilith poznamenala, že nejsem moc hrdý na fakt, že jsem součástí toho místa. Rez trochu rýpala ohledně toho, zda jsem tam šel za nějakým zvednutým ocasem, se kterým hodlám stvořit černobílou armádu, která bude deprimovat svět. V odpověď jsem spíš pokrčil rameny. „Já nevim, prostě jsem se tam nachomýtl, když si to přivlastnili, tak jsem jim asi padl jako bonusové břemeno. V podstatě to byla pravda.
Stejně, jako si ale Rez neodpustila poznámku z léta, nemohl jsem odolat odpovědi. „Ale co, žádná čubička by nestála za zmaření toho lákavého pokusu. Furt to platí?“

Před očima jsem měl divné bílé mžitky, které se lehce pohupovaly ze strany na stranu a dávaly mi pocitu, že je se mnou něco kolosálně špatně a snad nejsem ani úplně zdravý. Mohl jsem mrkat jakkoli, ale stejně zůstávaly, byly všude okolo a... docela pozdě mi došlo, že to jsou sněhové vločky. Krátce jsem zvedl hlavu k obloze, skutečně se z těch mraků dostával první sníh, ale ještě nebyla taková zima, aby se to udrželo, takže vše na zemi ihned roztálo.
Sklopil jsem hlavu ke dvěma vlčicím, které jsem náruživě vyrušil v jejich snídani, ale ne, že by mi to dvakrát vadilo. A Rez snad taky ne, minimálně necenila zuby a nebyla naježená jak ježek. Ta druhá mlčela. Její jméno bych asi marně hrabal ze vzpomínek, asi mi ho ani nikdy nesdělila, tak co. Ani nemluvila, spíše se zdálo, že je alespoň vnitřně nasupená na to, že jsem jí vyrušil z jídla, ale mně tak nějak nezáleželo na tom, kdo se jak futruje a čím se futruje. Přesto jsem svou pozornost obrátil spíše s Rez, protože ta ke mně alespoň mluvila a nesnažila se mě podpálit pohledem. „No jo, jsem na útěku a odprásknout se je nejlehčí,“ vydechl jsem. Jednoho Assassína vlk zvládne, ale dva? To je nemožný. Bylo mi nabídnuto i jídlo, ale nad tím jsem zakroutil nesouhlasně hlavou, před chvílí jsem žral a tenhle tuhej blivajz stejně nežeru. „Ne, v pohodě.“
Mimoděk padlo jedno představení, černá, převážně černá, se jmenovala Lilith, já Meinere a taky jsem byl tulák. Z hrdla mi vyšlo něco jako "eh" a nervózně mi škublo koutky. By jeden nečekal, že někdo jako já bude muset namítat, že tulákem není, ale rozhodl jsem se ještě pro pár sekund raději mlčet a rozloučit se se svým dlouhověkým přídomkem tuláka.
Následně se tomu už moc vyhnout nedalo. Rezignovaně jsem se posadil, hlava mi klesla trochu mezi ramena, dlouze jsem vydechl a po dalším nádechem se rozhodl odpovědět na otázku Rez a zakomponovat do toho trochu svou životní novinku. „Tady v tom lese je smečka, nejsou tam všichni úplně nemožní a.... játaktrochudonípatřim.“