Příspěvky uživatele

Na moji krátkou emoční slabost Lindasa odpověděla pouze dvěma slovy, které zněly úplně stejně. Fajn. Bylo to zřejmé, v překladu to znamenalo pouze to, že chce, abych mlčel, nic neříkal a nejlépe i vypadnul z očí, ale na to jsem fakt už neměl energii. Ani se mi nikam hlouběji do lesa nechtělo.
Udělal jsem ještě jeden hluboký nádech. Docela mě bolela žebra z toho, jak mi chobotnice drtila kosti a potom s náma hodila na tvrdou zem, která tomu všemu moc nepomohla. Když jsem se vzdálil od stromu, Lindasa se k němu naopak nalepila. Vstal jsem, udělal jsem několik kroků v těžkém sněhu a zhluboka se nadechl čenichem. Nějak jsem si chtěl ověřit, co se nachází okolo, ale nic zajímavého mi to nepřineslo. Zvedl jsem zrak mezi stromy. Vítr ohýbal větvemi stromů, chvíli jsem to sledoval a nějak jenom tupě přemítal nad tím, jestli bych se měl někam pohnout. Byl jsem docela hladový, o tom žádná.
„Někde u úkrytu by snad měl být zbytek losa, v tomhle počasí se nemohl zkazit, ale nevim, jak dlouho jsme byli pryč,“ řekl jsem už klidně, ale pohled jsem měl stále zvednutý nahoru a sledoval ohýbající se stromy. Zima byla rok od roku nechutnější, o tom žádná. Nebo jsem už prostě starej a je to namáhavější. „Nebo nachytáme ryby,“ dodal jsem do vzduchu. Ale nechápal jsem, proč používám množný číslo. Když bych to stejně udělal jenom já. Uměla vůbec lovit? Nebo počítala s tim, že jí někdo naloví? A proč se vůbec zajímám?

Mohl jsem mít tělo promrzlé, srst mokrou a energii na nule, ale díky Lindase a jejím pár slovům to ve mně vřelo natolik, že jsem nepotřeboval žádnou magii ohně, abych se zahřál, protože mi rozproudila krev natolik, aby mi bylo přímo vedro a musela ze mě stoupat i pára. „Není můj problém, že seš slabá a neschopná!“ vyštěkl jsem na ni podrážděně. Byl jsem unavený a fakt jsem neměl náladu na nějaké poslouchání toho, že nic nedělám, když jsem se snažil udělat miliardu věcí pro to, aby se neutopila a dostala se na povrch. Ale to bylo úplně jedno, když jsem ji očividně nebyl schopnej zahřát. „Jdi si škemrat k Životu o sílu nebo něco, mně to je fuk,“ odsekl jsem dodatečně, ale byl jsem si vědom toho, že jsem si tuhle poznámku mohl zcela odpustit. Jenže jsem byl naštvaný, unavený a jako přetažený vlče, který mělo nerva úplně ze všeho a chtělo se mu řvát proti světu, protože se prostě jenom chtělo vyspat.
Dlouze jsem vydechl. Potřeboval jsem se uklidnit a ještě prostě poprvý nadechnout v klidu od chvíle, co jsme vylezli na povrch. Taky jsem se snažil uklidnit to, co vřelo ve mně a pálilo mi žíly. Místo toho jsem zkusil ohřát okolí. Ale neměl jsem moc energie, bylo to na nic, jenom nějaké zvednutí teploty nad nulu v blízkém okolí. Jsem slaboch, poznamenal jsem si. Život mi už nic nabídnout nemohl, Smrt byla svině. A ani s magiema nebudu o moc lepší, poznamenal jsem.
Přestal jsem se opírat o strom. S tim přestalo i nějaké ohřívání okolí, protože jsem na to už vážně neměl. „Už mě netahej na další procházky,“ zamrmlal jsem.

//Sopka

Lindasa se nejdřív zdála, že má něco na srdci, ale po dramatickém pronesení mého jména nakonec nic dlouho neřekla, takže moje pozornost přišla úplně k ničemu a raději jsem se zvedal k tomu, abych šel pryč od té díry, která by mě mohla někdy dovést zpátky do toho podzemního pekla. Raději jsem žil v tomhle nadzemním pekle.
Šel jsem pomalu, fakt jsem byl unavený, ale pak jsem slyšel nějaké prohlášení nad tím, které značilo, že je největší chudák pod sluncem, který schytal vše. Což byla docela pravda, ale většinou jsem to nejhorší měl já a byl jsem rád, že to tentokrát vzal někdo jiný. Jenom krátce jsem se podíval na Lindasu, ale nějak jsem neodpovídal. Nevěděl jsem co a hlavně proč odpovídat. Ke mně byl život nespravedlivý celý život, ona to zažila jednou. „Nevim,“ řekl jsem jenom, nic dalšího jsem říct nemohl.
Chtěla, abych udělal teplo, ale co jsem byl? Vyčerpaný a hladový, měla smůlu.„Nemám sílu,“ odpověděl jsem krátce. Byl jsem rád, že les byl tak blízko. Alespoň něco, když už nic. Kousek od hranic jsem se hned zastavil, posadil jsem se, opřel o strom a koukl na Lindasu. „Jdi prostě do úkrytu...“

Chtěl jsem jenom chvíli ležet a nehýbat se. Byl jsem neskutečně moc unavený, strhaný, mokrý, promrzlý, hladový. Svaly jsem měl jako v ohni, nepamatoval jsem si, kdy jsem se cítil tak moc unaveně a celkově vyčerpaně.
Z díry brzy vykoukla jak hlava Lindasy tak i už skoro dospělého vlčete. Alespoň tak, když už nic jiného. Na krátko jsem položil hlavu na zem, zavřel oko a snad jsem chtěl i usnout, ale brzy na to jsem uslyšel slova od Lindasy, že mám jít domů. Rozlepil jsem oko. Nikam jsem nedokázal ten tón přiřadit. Prosila mě? Rozkazovala mi to? Navrhovala? Nevěděl jsem, kam to mám to mám zařadit a navíc jsem ani netušil, kde vlastně ten domov je. Mech, došlo mi. Les plný mechu, který byl momentálně pokryt sněhem. Les, kde se jedna alfa zdála, že mě nesnáší jenom pro samotnou existenci, Mojo se mě bál, Lennie jsem totálně nesnášel. A Lindasa s jejím bratrem mě určitě taky museli zcela milovat, to šlo vidět. Domů? opakoval jsem si hlasem. Sheya taky chtěla domů. Očividně tam už trefila a byl jsem rád, že tam nemusím jít. „Pozdravuj Cynthiu,“ řekl jsem, než zamířila pryč a pomalu se začal zvedat na nohy. Sníh mi pod nohama praskal, ale zdálo se mi, že tam je trochu tepleji díky sopce. „Tak jdem,“ hlesl jsem s pomalými kroky.

//Mecháč

Zvedal se mi kufr z pohledu, jak ten vchod byl úzký. Ani bych do něj nikdy nezahučel a raději bych se okolí vyhnul, kdyby prostor před ním nebyl tak kluzký. Hlavou napřed jsem to jel do díry v zemi, která byla všude okolo pokryta sněhem. Naštěstí jsem byl sám a můj pád nebyl tak doprovázen něčím posměchem. Byl jsem úplně mokrý, hnedka otrávený a spadlej v nějaký díře. Moje průsery a pády fakt už nebyly v normální míře.
Pomalu jsem se zvedal, tělo mě bolelo a uvnitř se mi nelíbilo. Hned bych vypadl a nikdy se už nevrátil, kdyby se hned po mém nedobrovolném příchodu na mě něco neřítilo. Bylo to rezavý, to jsem fakt nesnášel a mnohem menší jak normální potěr. Ke komu jsem se to sakra poděl? Čumělo to na mě jak na nějaký zjevení. A ze sekundy na sekundu ucítil jsem okolo ocasu pevné sevření. Vyjekl jsem, co to sakra dělá, pitoma. Odpověděla, že to já jsem u ní doma. „Mluvící liška?“ Co bude dál, ukecaná myška? Zběsile kývala hlavou, div si krk nezlomila. Horší bylo, že ocas mi držela a skoro mi ho na půl přelomila. „Pusť,“ ozvalo se moje vrčení. Pustila, ale sekundu na to si to už vedle mě velení. „Užijem si spolu srandy hodně!“ lamu olízla si lahodně. Chtěla mě snad sežrat? Zadek měl bych odtud radši sebrat. Vstal jsem, chtěl jsem se co nejrychleji vydat k výhodu. Ale liška měla ve velikosti těla výhodu. Zacpala celý vchod, řvala, že tam zůstat musím. „Ještě jednou mi něco rozkážeš a já tě zadusím.“ Moje výhružky nebrala ale vůbec vážně. Zmizet ve vchodě jsem chtěl, ale kam jsem strčil hlavu, tam objevila se na straně. „Zůstaň tady, ksakru,“ chrčela do mých pokusů.Proč každej pád musí přinýst kupu těhle idiotských bonusů? Hádat se s liškou pitomou, kdo to kdy viděl? Za tuhle příhodu jsem se už v tý chvíli styděl. Vrazil jsem do ní hlavou, že prostě odstraním si ji z cesty. A hned po prvním doteku začala se svými protesty. Do hlavy mi drápy zatla, držela se mě jako podělaný klíště. „Však ty se vrátíš příště!“ Trhal jsem hlavou, narážel s ní do stěn a nakonec jsem ji konečně sundal. Z nory jsem vyběhl, na hlavě škrábance od jejích drápů, ale to nebyl dobrý důkaz – ten den se prostě nestal.

//Osudový přechod ze Zrcadlových jeskyň

Slyšel jsem, že mě ostatní následují, ale co jiného také mohli dělat? Smířit se s žitím s bílou chobotnicí? Nebo třeba prostě padnout a umřít? Jestli ne jedno z toho, nezbývalo jim nic jinýho, než se hrnout za mým zadkem, který byl pomaličku sunut dozadu tím silným větrem, který jsem schytával úplně plnou parádou přímo do ksichtu, protože tentokrát jsem prostě musel jít první, že jo...
Chodba byla příšerně dlouhá, nepříjemná, žaludek a plíce jsem měl pekelně scvrklé a chtělo se mi zastavit, lehnout a děla, že jsem kámen, protože každý krok byl neskutečně těžký. Furt jsem doufal, že za další zatáčkou bude východ, propadnutí do pekel nebo něco takového, ale ne, jenom další a další tunel.
Potom se to všechno začalo zvedat. Chůze byla strmá, nerovný terén se mi zabodával do tlap, ale tak nějak jsem i cítil trochu jiný vzduch. Nebyl tak zatuchlý a snad jsem měl i naději, že se brzy vyhrabu nahoru. Ostatní jsem stále cítil za mnou. Spatřil jsem i trochu světla, ale bylo neskutečně tlumené, jako by bylo něčím zabarikádované. Dorazil jsem co nejblíž jsem mohl, prakticky až do chvíle, než jsem měl čenich ve sněhu. Který je na povrchu, uvědomil jsem si. Ohlédl jsem se trochu dozadu. No... ostatně tam měl sníh padat. Otočil jsem se dopředu, tlapou jsem několikrát hrábl do těžkého sněhu, ale čekal jsem, že se prostě na nás sesype, ale místo toho padal v mokrých hrudkách. Takže to bylo spíš jako hrabání v hodně kypré půdě, která mě studila a padala za nás.
Sotva se mi tlapa dostala sněhem na povrch, na nic moc jsem nečekal a spíše tu úzkou škvíru projel celým tělem, jako by na povrchu čekal kyslík, který jsem až do té chvíle neměl. Prakticky to tak s mojí nesnášenlivostí k úzkým prostorům bylo.
Dopadl jsem z té jeskyně na zem. Ani jsem se dlouho nezvedal, prostě jsem tam ležel, dlouze oddechoval a okem šilhal k díře, jestli je sníh zavalil nebo vylezou. Nebo snad čekaj, že je vytáhnu?

Nikdy bych se nenazval zdatným plavcem, i když jsem se často okolo vodních toků nacházel kvůli lovu. Plavání nebylo mojí oblíbenou kratochvílí a už vůbec ne ve chvíli, kdy jsem se snažil doplavat za obrovskou bílou chobotnicí, která stahovala ke dnu někoho, kdo mi byl vlastně dost volný. Stejně jako snad každá existence na týhle zemi. Jenže můj idiotský instinkt, který vždycky začal řvát, že musim jiným pomoci, mě donutil vlézt do studené vody, dýchat přes pitomé stéblo trávy a pokoušet se nějak dostat Lindasu ven.
Blížil jsem se strašně pomalu, vůbec to nešlo, kolikrát mi přišlo, že se spíše zvedám zase nahoru a Lindasu pohlcuje nekonečná temnota. Něco se ke mně však začalo blížit a nelíbilo se mi to. Ze sekundy na sekundu jsem přestal plavat, chtěl jsem se dostat na hladinu a hlavně co nejdále od bílého chapadla plného hnusných přísavek, které se ke mně blížily neskutečnou rychlostí. Nestihl jsem to a moje tělo tak objala ta hnusná věc. Leknutím a znechucením jsem otevřel tlamu, přísun vzduchu se mi ztratil a otevřením tlamy jsem přišel o všechen kyslík v tlamě a akorát se nalokal studené vody. Rychle jsem se začal smiřovat s tím, že tohle bude moje smrt a nejenom má, ale i Lindasy a vlčete, které ani neokusí dospělost, protože také bylo vtaženo do vody.
Život byl na nic, sumarizoval jsem si ho, zatímco se mi plíce smršťovaly a nějak jsem se prostě smiřoval s tím, že umřu, co na tom. Jenže mi ani to nebylo přáno. Do plic se mi nahrnul kyslík, studený vzduch se mi opíral do mokrého těla a skončil jsem ležet na zemi. Kašlal jsem, plival vodu a snažil se vzpamatovat z toho polykání vody. Nebylo to vůbec nic příjemného. Nohy se mi třásly už únavou a vyčerpáním, když jsem vstával a hodnotil situaci okolo. Ty dvě tam byly také, chobotnice si plavala pryč.
Rozhlédl jsem se okolo, bylo to jiný místo než předtim, ale beztak skoro podobný tomu předchozímu. Jenom tady byla jedna cesta. Hnusná, nechutná. Nesnášim tyhle úzký prostory, zavrčel jsem si pro sebe a pomalými kroky se k němu vydal. Nic jsem neříkal. Nějaká slova popohnání, ujištění, že jsou ok, jsem na jazyku neměl. Musel jsem se vůbec odhodlávat, abych šel do toho tunelu. Bude to jenom kousek, žádnej problém, ujišťoval jsem se s prvními kroky.

Nesnažil jsem se před vlkem hrát na nějakého slušňáka, který si myslí, že svět je sluníčkový a každý má v sobě alespoň kapičku dobra. Nic takového jsem si totiž sám nemyslel a ani jsem neplánoval si cokoli takového jen na setinu pomyslet. Ne, já věděl, jak zkažení všichni jsou a chtěl jsem využít toho, že by pro mě tenhle jedinec udělal špinavou práci. Nadzvedl jsem lehce hlavu, brada mi mířila vzhůru a na ksichtě menší škleb. „Netřeba popisovat, myslím si, že najdeš ty, který si tohle zaslouží. Najdeš je jednoduše, jsou otravné, vlezlé, nemají vlastní názory a myslí si, že vrhnutím několika parchantů si splní sny,“ pronesl jsem klidně. Neměl jsem vlčice zrovna v lásce a v životě mi ublížily zejména ony. Nejdříve matka, potom Unesä, Megan, Laura, Lievenne, Vločka.... Naskytla se jim situace, jak mi ublížit, tak co jim bránilo v tom to neudělat? Nic.
Naklonil jsem se trochu k vlkovi. „Nepřál bych to, abys zažil mé zklamání a litování, že ti pomohu,“ vydechl jsem a mrknul, ale s jedním okem to prostě nemělo ten šmrnc. Nadechl jsem se, pomocí magie země jsem trochu uvolnil sevření lián okolo jeho těla, ale ne moc. Nechal jsem ho tam nadále viset, avšak s nadějí, že ho dostanu na zem, až budu chtít.
„Náramně bych si ještě přál, abys vybil celou vlčí populaci, ale to chci moc, že?“ hlesl jsem svou skromnou otázku. Nikdo mi tohle přání nesplní, povzdechl jsem si zoufale.

//Jen podotknu, že bude potřeba, aby se dotyční vlci nacházeli v Asgaaru, až akce vypukne :D

Zuby drápy jsem se držel klády, která se roztáhla a natáhla, aby držela i Lindasu a Sheyu. Tělo jsem měl úplně pomlácené, bolelo mě a ledová voda tu bolest akorát umocňovala a přišlo mi, že se brzy prostě pustím a padnu ke dnu, jak moc jsem měl tělo promrzlé. Hlavou se mi honila jediná myšlenka, kdy tohle skončí? Zažil jsem dost úchyláren, docela i problémové, vyšel jsem s nimi s mnoha šrámy, ale žádná nebyla taková. Obvykle byl problémem někdo, ale voda byla novinka a já už nemohl. Začal jsem být unavený.
Chtěl jsem i zavřít oči, ale sotva jsem tak udělal, prostor se rozevřel, řeka se vylila a tělo mi dopadlo na zem. Hlavu jsem měl položenou na zemi, dlouze jsem oddechoval a připadalo mi, že všechny moje končetiny váží nejméně tunu. Okem jsem pátral okolo, viděl jsem Sheyu, viděl jsem i Lindasu. Byly živý, dýchaly, všechno v pohodě. Donutil jsem se vstát. Pekelně to bolelo a nejraději bych si jenom lehnul a spal. „V pohodě?“ houkl jsem přidušeně do okolí a rozhlédl se okolo. Jak jsme se odtamtud měli dostat? Jezero, kam se vlila voda, byla černá jako uhel. Černější jak moje srst a oko dohromady. Voda na něm však byla klidná. Okolo zase bylo jenom kamení a nic víc. Občas nějaké stéblo trávy mezi kameny a taky něco, co vypadalo jako chcíplá králičí rodina. Fuj, naježil jsem se.
V okolí bylo ticho, ani hlásek. Bylo to poměrně deprimující. Rozhlížel jsem se okolo, potřeboval jsem zjistit, kudy vypadnout, ale žádnou cestu jsem neviděl. Teoreticky jsme si ji mohli udělat, ale začínal jsem být docela unavený. Hlavu jsem otáčel okolo, dokud mi zrak nepadl zpátky k jezeru. Srdce se mi sevřelo bolestí a ustoupil jsem dozadu, jakmile mi pohled padl na ty obrovské oči čouhající z jezera. Udělal jsem ještě jeden krok vzad a sledoval, jak se z vody zvedají chapadla a chytají do spárů okamžitě Lindasu a vzal ji pod hladinu. „Lindaso!“ zařval jsem. Stiskl jsem zuby, proč ta vlčice přinášela tolik problémů? Otočil jsem se po Sheye, jak mohlo tohle vlče pomoct? Nijak. Však ani nemělo magii a vody se prý bálo. „Nelez nikam,“ přikázal jsem jí.
Rozeběhl jsem se k vodě. Rozhlížel jsem se okolo sebe a mezi kameny našel jedno stéblo trávy, které jsem nechal vyrůst a udělal ho dutým. Natahovalo se, vzal jsem ho do tlamy
a totálně neochotně jsem vlezl dovnitř a plaval blíže k tomu místu, kde jsem viděl Lindasu. Stéblo se stále natahovalo za mnou.Já nechci, sténal jsem, otočil se ke břehu jezera, držel stéblo v tlamě, abych mohl dýchat a pustil se do potápění, abych ten magne n problémy našel.

//necháme ji utopit, prosím další osud :D

//Mým favoritem je Storm, který chce jenom god damm kamarády :<

Hloubka, která se rozprostírala pod námi se mi ani trochu nelíbila, ale určitě to bylo lepší než nějaké protahování se úzkými prostory, protože se svym velkym zadkem bych se tam sekl a umřel bych tam. Na té úzké římse jsem měl nějakou mizernou šanci, že bych mohl přežít, i když taky těžko říct. Měl jsem špatnou orientaci v prostoru a dělat milné krok bylo pro mě docela normální, že bych se nedivil, kdybych už hltal vodu dole ve vodě a nechal svoje tělo pohlcovat tím proudem. A Lindasa se Sheyou by šly určitě dál a ani by nefňuknuly.
Za mnou se ozývala nějaká slova a hned ta první mě donutila otočit hlavu, že jsem se skoro převážil dolů. „Ne,“ řekl jsem rázně, aby to bylo jednoduše pochopeno. Snažil jsem se dívat pod nohy, moc jsem nevnímal to, co je okolo a proto jsem si i docela rychle všimnul, jak se to všechno otřáslo. Snažil jsem se to sledovat, jestli to bude horší, ale to by mě Sheya nesměla rušit blekotáním o chytání ryb a prošením o nějaký rady. Však to bylo primitivní! A měli jme jiný problémy, protože zem se znovu pohnula. Nejdříve jsem ztuhl, zastavil se a doufal, že to ustane, ale naopak. Země se pod Lindasou začala bortit a brzy i pod námi všemi. Tělo mi ztuhlo, že jsem ani nestačil cokoli říct a žaludek se mi stáhl při volném pádu a byl stažený i poté, co jsem dopadl do vody. Tělo se mi ponořilo, kopal jsem zadníma nohama, abych se vynořil a zalapal po dechu. Okolo sebe jsem viděl zrzavou a hnědou srst a všechny nás unášel proud někam dál.
Byl jsem otočený proti směru proudu, snažil se udržet pořádně na hladině a docela to i šlo, než mi tělo narazilo do kamene. Přímo do zad. Ozvala se mnou neskutečná bolest a vyšlo mi z tlamy i mirné zahalekání. Nějak jsem se otočil, nechal jsem se proudem unášet dál a pokaždé, když jsem viděl, že mé tělo se blíží bez šance uhnutí ke kameni, zocelil jsem tu část těla, která měla narazit, abych zmírnil bolest.
Snažil jsem se dívat okolo sebe, několikrát jsem slyšel svoje jméno, ale co jsem měl do háje dělat?! Až ten kmen, který se zlomil pod váhou Lindasy mi nabídl jakousi pomoc. Narazil jsem do něho, snažil jsem se na něj i vyškrábat, ale stačilo mi to, že jsem se ho nějak držel. Ty dvě takový štěstí neměly. Do háje s tim všim, sykl jsem si, tlapou praštil do kmene a donutil ho, aby se trochu vzpamatoval. Ze zlomených větví, jsem nechal vyrůst nové, aby objali celou šírku řeky a dal tak šanci se zachytit i těm dvěma.