Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(1256)

//Mecháč

Možná jsem chápal, proč některá vlčata skončí opuštěná, na druhou stranu, proč vždycky skončila opuštěna ta vlčata, která se zdála, že jsou úplně normální a mohou vést slušné životy, když po zemi chodili i spratci, kteří rodinu měli? Nutno podotknout, že zrovna Lennie se jako špičková matka nechovala a nemohla nic jinýho než tohle vychovat, ale přesto. Byl jsem strhanej, unavenej krákající Lindasou a na nějaký buzerující vlče, co si chtělo vybírat, když měl život na vlásku, už bylo prostě moc přes čáru.
Ale dotáhl jsem do ho úkrytu, kde už nebyla taková příšerná tma a k mým uším mezitím přišla ta další protivná slova od Siriuse, že Therion není jeho otec, který oponoval až překvapivě dominantně, že je jeho alfa a to bylo mnohem víc. Pěkný, uznal jsem a pokýval nad tím hlavou, protože tenhle vlk se fakt nezdál, že by si vydobyl dominanci nad veverkou nebo Launee, natož nad někym, kdo nechápal pojem autorita. Ale to já taky ne.
V úkrytu bylo zase rušno, kromě v rohu spící Lilith, která musela být zničená z vlastní existence a toho, co prožila, tam ještě byl Saturnus a Sirius. Huh? Pohled se mi dvakrát stočil k protivnému vlčeti na listu a potom k tomu druhému, který byl opodál. Moc matiky, postekl jsem, než Therion oba dva pozdravil s tim, že toho druhého označil jako Alastor. Bratr. Další chudák trpící gen Lennie, došlo mi.
A pak přišla ještě ta jedna... sladká věta, která mi krásně naznačila to, jaká vlastně ta cuchta je. Opustila je? odfrkl jsem si. Takže byla horší jak ta moje, ta aspoň počkala, než jsme byli relativně schopní se o sebe postarat a teprve potom chtěla zdrhnout. I když tahle je zase hodila na krk jiným. Můžou si podat tlapy a jít spolu do háje. Otočil jsem svou hlavu k Therionovi a tentokrát řekl jen něco ve své hlavě, protože jsem to nechtěl říkat nahlas. „Lennie je ta nejhorší existence pod sluncem, není se čemu divit,“ sdělil jsem to pouze jemu myšlenkou a po krátké pohledu "myslim to vážně" jsem se otočil k dvěma vlčatům, přičemž to jedno bylo jako Sirius. Ale byl to Alastor. Fajn. „Bude chtít klid a... moc na něj nemluvte, je protivnej jak trn v zadku,“ obeznámil jsem oba dva.

Začalo mě nanejvýš štvát spratkovské chování vlčete, které si ho nedokázalo odpustit ani ve chvíli, kdy mohlo prostě chcípnout a ještě si chtělo diktovat, jak se dostane do úkrytu, protože očividně se mu fakt nelíbilo to nejhumánnější řešení, kdy ho nikdo netahal za kůži a nevláčel po zemi. Pánovi to není dost, vydechl jsem. Bylo mi jedno, jaký spratek to byl, nechtěl jsem z něho vychovat nic slušnýho, sám jsem ničim takovym nebyl, ale taky jsem byl někdo zcela cizí, kdo neměl nálady na jeho výjevy a mohl jsem ho stejně dobře nechat ležet na tý zemi, aby ji barvil do růžova, dokud by se z něho neztratila poslední kapka života. Zahoď ho někde, řekl jsem už golemovi, který se na krátko zastavil, zmateně se na mě podíval a snad už chtěl i s vlčetem jebnout někde mezi stromy, když jsem zakroutil hlavou a naznačil mu, aby šel dál, protože se mi pak nechtělo seškrabávat ho ze stromu. A určitě i proti tomu by měl kecy.
Šel jsem potichu vedle vlastního golema a nepříčetnýho vlčete, kterýmu by měl dát život hodně rychle na hubu, protože teď to očividně nebylo dostatečně, když v okolí zazněla tichá Therionova slova. Otočil jsem se k němu, krátce zastavil, ale... proč? Kdyby mě před sekundou slyšel, nevěřil by mi. Spíš by mě hnal sviňským krokem co nejdál od chcípáka a donesl by ho do úkrytu sám. Svět je tak černý, zasteskl jsem.
U úkrytu už nebylo moc co dělat, golem se tam vtěsnat nemohl, takže ho položil pouze na velký list, který se tam zjevil a odešel dál od úkrytu, kde si lehnul do prohlubně s tím, že až ho zasype sníh a potom roztaje, už tam nebude sebemenší památka, že tam něco leželo. Čapl jsem kraj listu do zubu a pomalu s ním couval do úkrytu.

//Dno

Stýskalo se mi po době, kdy bych na tenhl výjev hleděl z dálky s hlavou lehce pozvednutou a čekal na to, co se bude dít. Nezapojoval bych se, nepomáhal, měl bych možná ješitné poznámky ve své mysli, ale nijak bych nebyl přítomen v tom okamžiku. Nyní? Nyní jsem přemýšlel, jak tomu malému spratkovi pomoct, protože bych ještě moc mladej na to, aby zdrhnul za Smrtí a neužil si trýznění vlastní matkou. Mohlo mu to přidat dobře na osobnosti, kterou budou všichni později nesnášet, ale on bude hrdý na to, jakým spratkem se před všemi jeví a na vlastní činy bude pyšný. Znal jsem to.
Hned se k nám vlče obracelo, že tam je taky a nemáme mluvit za jeho zády, ale já na tohle remcání neměl ani trochu náladu, takže jsem trochu přitvrdil na tvrdší notu a řekl: „A očividně si byl ještě někde, kdes být neměl.“ Kdo ví, co vůbec dělal, ale aspoň chvíli by mohl držet jazyk za zuby, pokud nechce zdechnout. V zimě by se pekelně špatně hrabala díra na jeho tělo, vzhledem k tomu, že už nebyl kompletně miniaturní a určitě bychom ho chtěli zahrabt trochu níž, aby ten jeho rejpavej čenich nečuměl ze země. Zasadili bychom mu do něj kytky, ozvalo se mi v hlavě ješitně. Přesně to, co bych dělal dříve.
Therion se ho naopak snažil sladce uchlácholit, ale tohle vlče na to nebylo zvědavý, tenhle chtěl vědět, že existuje nenávist a ješitnost, které se chtěl dostat do vínku, aby následně nad ní měl nahlad v podobě toho, co by někdo mohl nazvat cynismus.
Do toho všeho se ještě přidala Launee. S mlčením, pouze s lehkým kývnutím jsem zvedl hlavu a sledoval ji, jak mu myje rány a dává instrukce, co dělat nadále. „Fajn,“ odsouhlasil jsem krátce po jejím partnerovi, odhrnul trochu sněhu a nechal vyrůst ploché jemné listy, které se obalily okolo Siriusových ran. Taky bych si už sakra lehl, zasténal jsem únavou, ale to bylo druhořadé.
Therion chtěl vzít vlče do tlamy, ale vzhledem k jeho zranění to nebylo zrovna moudré. „Počkej,“ řekl jsem krátce a ustoupil o něco dál. Nesnášim se a budu nenávidět, vydechl jsem dlouze a zvolal za sebou tiché hej. Bylo jedno, kde jsem ho nechal, on se prostě někde vyrojil. Hliněén stvoření, menší než normálně, asi kvůli mrazu, pokryté sněhem a mokrým mechem se kodrcalo mezi stromy k nám, kde se někde muselo probudit. Pokývl jsem mu k Therionovi. „Vem ho tam, kdes nechal toho losa,“ řekl jsem mu prostě, „a opatrně.“
Golem se rozešel k Therionovi, já se taky vrátil a nějak to krátce objasnil. „Nebude ho tahat, ale ponese. Bude to lepší.“

Já tedy za 51 bodů prosím:
68 květin a křišťál za účast ^^

Sirius se zmohl jenom na pár slov, která byla dost očividná, ale bylo lepší, když jenom mlčel a moc nemluvil. Chápal jsem, že ho to bolí, protože obvykle to fakt moc bolelo, když krev nebyla uvnitř, kde měla být, ale krásně si vyplouvala na povrch, kde byla kompletně nevzhledná.
Trochu jsem se k němu přiblížil, už jenom kvůli tomu, že jsem moc dobře neviděl a přes jeho tmavou srst bylo těžký vůbec spatřit nějaké ty rány, kde přesně jsou a jak moc jsou hluboké. Therion se snažil vlče uklidnit, ale jaká byla pravděpodobnost, že v pohodě bude a nic horšího mu už nehrozí? Okem jsem loupl po hnědém, když mi řekl, že ho může jenom uklidnit a to bylo alespoň něco, když už nic jiného. Jenom jsem lehce pokývl hlavou, aby to udělal a raději jsem o krok ustoupil, abych se mohl zamyslet nad tím, co můžeme dělat. Museli jsme vypálit rány, aby se to nezanítily, ale moje schopnost by ho jenom přetvořila do jednoho dost klidnýho oharku.
„Nemám magii, abych je vyčistil,“ řekl jsem krátce. Nebo jako měl, ale ne dostatečně silnou. „Můžu mu to zavázat, aby to nekrvácelo, můžeme to omýt sněhem, ale víc? Z mé strany nic,“ sumarizoval jsem, co všechno bylo a nebylo možné dělat a ten seznam, co ano, byl krátký. Zranění se léčila těžko, natož ta krvácející.
„Ani neznám bylinu, co by mu nějak pomohla,“ dodal jsem. To, že jsem měl zemi odjakživa a byl s ní sakra spjatý nijak neznamenalo, že jsem super bylinkář. Sotva jsem poznal listnatej strom od jehličnatýho.

Moc jsem netušil, jak bych měl vysvětlit magie, kterým jsem zcela sám nerozuměl. Bylo jich tolik, byly matoucí a polovinu jsem ani přesně netušil, jak ovládat. Třeba had, k čemu jednomu bylo, že si na hrudi nosil hada, který dost dobře mohl uštknout někoho cizího, ale zároveň i mě? A vůbec... Kde je Sionn? A můj přívěsek? Třeba ho to už taky uštklo a pak to někde zahodil, zamyslel jsem se. Asi bych ho za to zabil, i když ten had sám o sobě nebyl zrovna nejlepším dárkem, co mohl jeden druhému dát. Ale šlo mi o to, že jsem k tý věci měl nějaký vztah, mělo to citovou hodnotu, i když ta hodnota vcelku bolela a nerad jsem se vracel k myšlence jeho získání.
„Je to rychlejší jak zbytečně chodit,“ poopravil jsem jeho tiché prohlášení, že to je obdivuhodné. Nedokázal jsem říct, že tomu tak bylo. Většinu pekelně štvalo, jak jim skáču do ksichtu, protože jsem fakt nemohl za to, že ta magie neobsahuje podmínku, že pokud se tam někdo nachází, mám skočit o deset metrů vedle, abych ho neofoukl sekundovou vichřicí.
A když jsem byl u toho, ještě jsem se oklepal, aby ze mě opadl zbytek toho bílého sněhu, který jsem rozvířil a rovnou jsem si tim upravil i srst, která trčela do všech světových stran a dávala mi podobu ježka.
Therionova veškerá pozornost se obrátila na něco zcela jiného, ale jak bylo šikovné mít jenom jedno očko, které bylo těžko rozptýlené věcmi v periferním vidění, protož tu věc jsem už neměl. Viděl jsem jenom před sebe, docela to omezovalo, ale co jsem mohl dělat. Měl jsem být rád, že vůbec vidim. Každopádně Therion odběhl a já tak otočil hlavu, abych viděl, co se vůbec děje. A přesně to, co se stávalo poslední dobou hodně často. Vlče ležící na zemi, okolo jeho krev a otázka, co se stalo. Za mých časů se tohle nedělo, zavrčel jsem si, ale spíše ze žárlivosti, protože kdyby matka nebyla taková posera, nemusel jsem tyhle věci řešit.
Rozeběhl jsem se za Therionem, ale než jsem se vůbec rozeběhl, už jsem zastavoval a skláněl hlavu nad vlčetem. Sirius, vydechl jsem. Krev se mu rozlévala do sněhu okolo sněhu, srst měl úplně promoklou a matku v trapu. Byla to matka na nic.
Okolí se o něco ohřálo, ale to mojí vinou nebylo, já bych možná tak okolí podpálil. „Siriusi,“ oslovil jsem ho pro zjištění, jestli ještě aspoň žije nebo tu budeme hledět už na něco, co bývalo vlkem, ale je už pouze tělem. Jednou tlapou jsem lehce dupl, aby z ledové země vylezl dostatečně velký kus mechu pod Siriuse, aby neležel na sněhu. Ale otázkou, co se má dělat se zraněným vlčetem? Co ty rány? Vypálit. Ale... vypálit ránu, ne podpálit vlče.

//Také děkuji a mušličky prosím na Nema ^^

Moč děkuji za povýšení a funkci, budu občůrávat s láskou a precizností >:D

Musel jsem se posadit na zem, protože i když jsem tak nějak zkusil zahnat únavu, žádným zázrakem jsem energii nezískal, nohy se mi furt při stání třásly vyčerpáním a připadalo mi, že bych se mohl i brzo převážit a spadl bych přesně na tlamu.
Therion se mi pokoušel tvrdit, že mu nic není a je v pohodě, ale základem lhaní bylo to, že se do toho všeho musela vložit důvěra v tu lež, kterou jsme pronášeli. Proto jsem nelhal, neměl jsem žádnou důvěru v sebe, natož v něco, co ani neexistuje. Nechápal jsem, jak jiní mohli lhát a neměl jsem to v lásce, hlavně ty, kteří uměli skutečně lhát, ale on? Spíše to bylo... smutné. Protože tohle nebyla lež, aby něco zatajil, měl na vrch, ale prostě... nechce mluvit? Nechápal jsem to. „Dobře,“ řekl jsem jen. Zájem o to, co dělá Lindasa a její následné odkopnutí mě rychle naučilo, že se nemám v jiných rýpat natolik, abych byl osočen, že jsem ten špatný. Nově budovanou vlastnost zájem o jiné jsem tedy mohl zmuchlat a zahodit, protože to nebylo okolím ceněno. Pak ale přišla ta dvě slova. Uši se mi našpiovaly, hlava lehce natočila do strany, zatímco to černé oko, kde nebyla vidět ni panenka, propalovala hnědého vlka pohledem.
Pak ale zcela stočil konverzaci. Lehce jsem se zamračil a nadechl se. „Skočil jsem,“ řekl jsem z počátku, než jsem to trochu vysvětlil. „Ne úplně doslova, ale... Zmizel jsem a v sekundě se objevil na místě, co jsem si představil v hlavě.“ Nebo jsem si myslel, že tahle to bylo. Nevěděl jsem, jestli mezitím uběhl nějaký čas nebo tak, ale.., Byla to asi jediná věc od Smrti, která se mi bodla. A ještě to, jak mi nešla prokousnout kůže, to bylo fajn.

Stále se ve mně nějakým způsobem ozýval hlad a únava, ale nějak do mě vztek a naštvání vlil trochu nového života, takže jsem tohle celé mohl na chvíli ještě odložit a zkusit existovat ve společnosti, ohledně které jsem měl stále obrovské množství otazníků a málo odpovědí. Za celý ty léta jsem to nepochopil, ani jsem se do smeček necpal, až na jeden krátký záchvěv potřeby poznat něco jiného, ale osud mi to nepřál.
Dlouze jsem se nadechl a dlouze jsem vydechl. Jako bych dělal pomyslnou tečku za tim, co se stalo v jeskyních, jak mě Lindasa naštvala a prostě... tečka. Nová chvíle, nová příležitost k naštvání, perte to do mě.
Hnědý, životem strhaný mi nedal žádnou přímou otázku na to, jestli teda v pořádku je nebo není. Jenom nějak zkonstatoval mé jméno, ano, bohužel se jednalo o mě a vydal se mým směrem. Beztak mě nemá rád, řekl jsem si. Nějak to z něho šlo cítit. A to jsem ho moc neviděl, ale kdo by mě ostatně měl rád? Občas vlčata, protože nechápala, že nejsem nikým úžasným a obdivuhodným, ale až dospějí, tak jim to dojde, poznamenal jsem, abych se na tenhle fakt taky připravil. Ostatně to přijde brzo.
Therion se zajímal, jestli já sám jsem v pořádku. Jenom jsem nad tím lehce pokrčil rameny, „přijatelně,“ dodal jsem krátce. Bylo mi i líp, bylo mi i mnohem hůř. „Ale tys neodpověděl,“ dodal jsem. Protože jsem fakt chtěl vědět, co se mu honí hlavou, aniž bych si to v ní přečetl sám.

//Říční eso stylem hopity dopity

Ozvalo se bum, ozvalo se prásk, černobílej byl tim páde zase v lese. Na místě, jsem jsem dopadl, se zvedla krátká bouře čerstvě napadaného sněhu a rozmetla se do všech stran, že jsem z toho udělal menší vánici. Skok to byl na nic, motala se mi hlava, musel jsem si hned sednout, abych to rozjdechal. Bylo to už celkem na pomezí. Proč jsem se vůbec za ní hnal? nechápal jsem. Nikoho jsem nezajímal, tak nikdo neměl zajímat mě. Natož natolik, abych šel pekelně daleko potom, co mě seřvala, že chce teplo. Proč jsem vůbec ve společnosti? Očekávaj pomoc, ale můžu ji snad očekávat já od nich? Moc jsem si to nemyslel. Většina zde byla vlčaty, zbytek byl typu Lindasy. Ale nikdo z nich se o pomoc neprosil, došlo mi. To pouze ti, kteří si mysleli, že jim ostatní budou pomáhat, protože to je snad pocta. Ti, kterým smečka patřila, nikdy nic nechtěli. Launee nechtěla pomoct s losem, já prostě povolal golema. Nikdo nechtěl, abych pomohl vlčatům, prostě jsem to udělal. Ale stejně jsem ve výsledku ten špatnej, došlo mi. Počkal jsem, dokud nepadnul sníh k zemi, předtím ani nemělo smysl ze sebe oklepávat vločky.
Ale jak sníh opadl, všiml jsem si jedné hnědé postavy, která se zdála, že je zase jenom jednou velkou hromádkou neštěstí. Kdybych nebyl cynik, jsem jako on, pomyslel jsem si. A vlastně jsem i dřív byl, jenom mi pak došlo, že je lepší se k ostatním chovat tak, jak se chovají oni ke mně. „Hej,“ houkl jsem do okolí, ale ne nějak přehnaně nahlas, nadšeně nebo kdo ví jak "pojď být kámoš". Prostě to bylo obyčejné zvolání. „V pohodě?“

//Močály

Moje jakýkoli nažení o tom, abych zjistil, kam se Lindasa chystá, prudce naráželo jenom do její nadutosti a potřebě dělat paní tajemnou a tahat mě lehce za nervy. Abych řekl pravdu, docela se jí to vedlo, protože jeden se jednou konečně zajímal, co se děje v nudných životech jiných a ve výsledku jsem byl akorát furt odráženej, že co se zajímám a její zajímavý život by vážně nemohla sumarizovat. Protočil jsem nad tím zbývajícím okem a zastavil se. Dlabu na to, povzdechl jsem si.
„Jak chceš,“ vydechl jsem dlouze, ať ji klidně někdo zahryzne, alespoň trochu klidu bude v lese a nebude mě někdo buzerovat za to, že nemám energii zahřívat okolí, když jsem celou dobu se snažil o to, aby se ta nána neutopila, ale dobře. Jeden se poučí, že nemá nic dělat pro ostatní, když z toho ve výsledku nemá ani blbý dík.
„Tak si to u Života užij,“ houkl jsem potom, co jsem se otočil zády, chtěl jsem jít zpátky. V uvozovkách, fakt se mi nikam už nechtělo jít, kroky byly namáhající. Lehce jsem se oklepal, udělal jsem jeden krok a potom se k větru přidal ještě nápor větru a mohutné prásknutí, se kterým jsem zmizel zpátky do lesa.

//Mecháč

//Kierb

Tak nějak jsem furt kráčel dál, nezastavoval se, prošel okolo té řeky, kde jsem si prapůvodně myslel, že bych si chytil večeři a následně se vrátil zpátky do lesa, kde bych ji sežral, ostatky někde zahrabal, pohodil nebo tak něco a odebral se ke spánku, protože do ničeho jiného se mi už nechtělo, ale nohy mě nesly dál a dál, takže jsem byl odsouzen ke krátké slovní přestřelce, kdy já něco chtěl, ona odmítala a tak furt dokola. „Asi jo,“ odpověděl jsem zamyšleně, „ale vždycky mi říkali, že peču na ostatní, tak se pokoušim zajímat, o co jde v životech jinejch,“ dodal jsem.
Byl jsem trochu překvapen, jakým směrem se Lindasa vydala. Cožpak neznala tyhle pitomý močály? Jak nechutný to místo bylo? Sice teď bylo z velké části zamrzlé, ale furt bylo možné vidět ty jezírka, pokud si na nich jeden nerozbil rovnou hubu a taky to mělo furt ten divný a nechutný pocit, že by se to místo mělo raději vypálit a zapomenout na něj, než aby tady nadále stálo a smrdělo. Doslova.
Ale díky tomu směru chůze mi už nějak docházelo, kam vlastně míří a tedy otázka, jestli to dělala z trucu, že jsem na ni zařval, nebo schválně, aby donutila Života, aby mi nakopal zmrzlej zadek. Ale to by spíš měla jít za Smrtí, ne? „Asi to už vim. Takže ne? Asi?“ prohodil jsem. Šel jsem dál, když už jsem teda došel až sem. „By tě ještě někdo přepad ve tmě a znásilnil,“ odfrkl jsem si. Jestli jsem si nějak dobře pamatoval, měl bych to být aspoň já za jídlo nebo podobnou drobnost a to jsem si nemohl nechat vyfouknout jiným černobílym mamlasem.

//Eso

//Mecháč

Lindasa šla o kus přede mnou, ale svojí váhou a velikostí mi nemohla moc vyšlapávat cestu, jak jsem si přál, abych se tím nemusel zbytečně brodit. Fakt jsem nebyl fanoušek zimy, měl jsem raději letní noci, kdy bylo teplo, ale ne vedro, prostě všechno bylo dokonalý a mohl jsem si klidně spát pod širákem s vědomím, že neumrznu a pokud začne pršet, bude to spíše osvěžující než bičující. A ty letní bouřky... To by jeden pohledal. „No, chtěl, no,“ zabručel jsem, když mi vůbec neodpověděla. Přitom se mi zdálo, že chce, abych se zeptal, kam vlastně jde, protože si žádala cizí pozornost. Ale asi si ještě více žádala toho, aby tahala ostatní za čenich a nutila je nadrženě se dožadovat odpovědí... Do háje. Věděl jsem to, chápal, ale stejně jsem chtěl sockovat tu odpověď.
Udělal jsem akorát pár kroků k řece, podíval jsem se do jejích vod a chtěl se zastavit, abych něco chytil, ale to by mi zase Lindasa zmizela, že jo. „Co já vim, škemrat odpověď? Nebo tak nějak?“ prohodil jsem s jakýmsi nezájmem, který se přerýval s faktem, že mi do háje mohla prostě odpovědět, kam to jde a všechno by bylo v pohodě. Si to prostě najdu sám, ale k čemu mi bude to? Taky nechci, aby se mi jinej hrabal v mozku, bojoval jsem tak nějak sám se sebou, ale... Později si to najdu. když neodpoví.
Otočila hlavu zase dopředu, proč by na mě taky kdokoli dobrovolně čuměl. Každopádně jsem trochu přidal do kroku, já nenásledoval. Ale ani nevedl. Spíš jsem šel po boku. Abych toho druhýho mohl při nejhoršim zalehnout.

//Močály

Žaludek mi nepřipadal úplně prázdný, ale tak nějak tupě prázdný a přišlo mi, že nažrat se by mi pomohlo tak nějak dát se dohromady po fyzické stránce, i když ta psychická byla rozdrcená na desítky kousků, které nebylo možné dát dohromady, protože k sobě nijak neseděly. Možná Lindasa hrála uraženou, možná fakt byla uražená, možná ale taky byla taky přešlá a přetažená jako štěně. Normálně mluvila mnohonásobně více, tohle bylo úplně mimo ni, ale ne, že by se mi to ticho nelíbilo. Vlastně nelíbilo, protože tohle nebylo ticho, tohle byla chvíle před bouří a byla mnohem těžší, než kdyby na mě ječela o všem, co jsem udělal špatně od narození po současnost.
Neočekával jsem jakoukoli reakci o faktu, že jsem někoho zahřál, stejně mi šlo hlavně o moje pohodlí. „Fajn,“ řekl jsem podobně jako před chvílí ona. Bylo mi to jedno. Jestli nechce žrát, tak ať nežere, já se pro jídlo chtěl vydat.
Jenom jsem hledal tu sílu a energii vstát. Nohy se mi třásly při každém kroku, ale už jsem si přišel nějak jistější jak při chůzi do lesa. Snad nějaký povědomý pocit, že se tam nemůže nic stát? Kromě toho, že mě sjede ona nebo její bratr? Nebo Lennie? Vlastně mi to bylo fuk, ať si řve kdo jenom chce, bylo mi to jedno.
Jenom k řece, pak půjdu zpátky, lehnu si, vyspim se, všechno bude zase v relativnim nepořádku, uklidňoval jsem sebe samého. Nebo neuklidňoval, spíše si dával plán dne. Když jsem udělal krok, z Lindasy vypadlo, že jde. Kam? chtěl jsem se nejdřív zeptat, ale první jsem udělal ty kroky dál. No, očividně jsme měli stejný směr. „Kam jdeš?“ zeptal jsem se nakonec. Zajímalo mě to, ne že ne. Ale to bylo z čistý zvědavosti a potřeby vědět všechno. Ale proč bych se měl o někoho zajímat, položil jsem si půlku otázky. Chvíli mi trvalo, než jsem si dořekl zbytek. Když se nikdo nikdy nezajímal o mě?

//Kierb