Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie - 15

Saturnus žil v naivní představě, že dospělí jsou ta nejvyšší entita existence a v našich hlavách je všechna pravda a moudrost světa, ale bohužel tak svět nefungoval. Každý z nás věděl svůj trošek informací, se kterými jsme existovali a vždycky existoval někdo, kdo toho věděl víc než my a zároveň nevěděl něco, co pro nás bylo známe a normální. „Kéž bych věděl vše,“ zaúpěl jsem. Konečně bych třeba věděl, proč se tehdy před lety máma rozhodla mě nezabít, co se jí honilo hlavou, když na ně každičký den hleděla. Chápal bych, proč mě jiní tak nemusí, proč jal nemusim společnost. Ale vědomost všeho by byla vyčerpávající a svým způsobem i nudná, protože by svět byl předvídatelný a neměl by žádné tajemství, kterému bychom neporozuměli. „Ale kdyby všichni věděli vše, svět by neměl smysl.“ Jako by nemělo smysl, kdyby všichni byli totožní a stejní v každém chloupku těla.
„Alastor je ten bratr Siriuse?“ zeptal jsem se, i když to bylo spíš očekávaný. Vědět, čím chce jeden být, bylo možná trochu zvláštní. Nebo možná obdivuhodný, protože... Ani jal netušil, proč vlastně nějakým způsobem existuju v tý smečce a myslím si, že to je dobrý výběr zbytku existence.„Určitě musí být někdo, kdo značkuje. Jinak by ta místa smeček furt tolik nesmrděla... Ale co já o tom můžu vědět?“ Furt nezkušený, nevědomost o smečkách ze mě musela sálat víc jak zápach mokrého a spařeného kožichu. „Launee nebo Therion ti s tim poradí,“ pronesl jsem nakonec. Ostatně bylo na nich, jakou funkci měl kdo zaujímat, takže museli vědět, kdo se na co hodí.

//Loterie - 14

Vždycky jsem na smečkách právě nechápal to, jak tam každý má něco dělat, nebo by spíš měl, ale jsou tací, co prostě mají řečeno, že mají dělat přesně to a tamto, a když to dělat nebudou, co z toho budou mít? Problém, že neplnil to, co mají, zatímco se jiní flákají a dělají něco jenom v případě, že u nich budou ostatní škemrat o pomoc? Nedávalo mi to moc smysl a nepočítal jsem s tím, že se do smečky berou jenom super ochotní a hodní jedinci, co udělají všechno do strhání těl. Protože hele, i já byl ve smečce a nechtěl jsem dělat cokoli pro jiné, protože mě to nebvilo a neměl jsem zapotřebí makat pro líný kůže, co si myslí, že dostanou vše a tlama se jim naplní jenom tím, že ji otevřou a vybraná lahůdka jim skončí v tlamě.
A Satuenus mi odpověděl, že zrovna tohle by dělat nechtěl a nedivil jsem se mu. Nevděčná práce, nebezpečná, namáhavá, prostě ve všech směrech dokonalá. „Nikdy nebudeš mít tušení, co přesně děláš,“ obeznámí jsem ho se smutným faktem. Nebo možná jo a já byl jenom natolik tupý, že jsem to furt nechápal a jenom jsem světem chodil s otazníkama všude okolo a doufal, že se svět a má existence nějak vyvrbí a nebude to taková neskutečná tragédie.
Nebyl si moc jistý tím, že by někdy nějakou funkci měl mít, ale v tom jsem nedokázala poradit, však jsem ani netušil, co je reálný nějak získat. „Seš mladej, buď si něco najdeš a pokud ne, furt to může být dost vzdálená budoucnost,“ uchlácholil jsem ho v uvozovkách.

//Loterie - 13

Ležel jsem ve sněhu na jednom boku, ale v určité chvíli jsem se převrátil na záda, abych si i je schladil a pak se převalil na druhý bok, abych byl prostě kompletně mokrý. Chvíli mi pak trvalo, než jsem našel energii a odhodlání se zase převalit na druhou stranu k Saturnovi. Muselo to vypadat komicky, dva vlci, jeden takový černočervený, druhý úplně barevný a pak mrtvá srna kousek od nich, spokojeně si leželi na zemi a dělali, že je nic netrápí.
„Po tomhle se k nim zas vrátim,“ vydechl jsem dlouze. Fakt to stále míň energie, bylo to spíše o schopnosti nic nedělat tak dlouho, dokud nešlo něco udělat správně, zatímco tady toho musel jeden udělat sakra moc špatně a nic nepodělat, aby ho to nestálo život. Nebo někoho jinýho. Nejlepší, co se mohlo stát, bylo skončit bez večeře, ale nezraněný. U ryb? Trošku mokrý, nic víc.
„Určitě jo,“ přitakal jsem. Ten zbytek losa nemohl nakrmit všechny, navíc to bylo už kompletně zmrzlý a starý maso, zatímco tohle mohlo být ještě trochu teplý, pokud ho přitáhneme včas. Nebo ohřejeme, že jo. Navíc se tim Saturnus vytáhne, že to dokázal ulovit a bude jim nějak prospěšný.
Kdybychom fakt vstali a prostě ušli ten kus, hlavně se dostali přes řeku, mohli jsme to tam pohodit a jít se natáhnout do úkrytu, kde bylo značně tepleji, ale taky tam otravoval Sirius a jeho protivná nálada, pokud žije. Ale nejhorší žijí nejdéle, jak jsem se naučil. Třeba i moje matka někde trajdila živá, kdo ví... „Chtěl bys po tomhle lovit pro smečku? Hnát všechny, aby spolupracovali a uživili ostatní? Hlavně vlčata, co se furt ztrácí a nalézají?“ zajímalo mě. Protože za mě to bylo velký ne. Nikdy víc.

//Loterie - 12

Nechtělo se mi vůbec zvedat ze studeného sněhu. Docela jsem si ten chlad užíval, protože to bylo příjemné na unavené svaly, i když to dýchání studeného vzduchu nebylo moc příjemné na starší plíce. Zajímalo mě, jestli je Saturnus v pohodě nebo dotáhnu do smečky zraněnýho, kde mě jiní sedřou jako psa, že jsem ho měl jenom rozptýlit od Siria a ne přizabít, ač i to se počítalo jako rozptýlení a třeba by ho ten spratek vzal vedle sebe s tím, že jsou to oba dva momentální chcípáci a mají něco společného. „A dobrý?“ zeptal jsem se ještě dodatečně, protože kopnutí byla jedna věc, jestli je v pohodě byla věc druhá, která se taky měla zjistit. Vnitřní zranění jsou zrádná, jak nejdou vidět jako ta normální, o tom žádná.
Saturnus ale nějak počítal s tím, že bude v pohodě, načež jsem jenom kývl a dlouze vydechl. Lov byl těžší než si představoval a upřímně, mně to přišlo taky jako dobrý peklo. „Jo, proto jsem se radši sekl u ryb,“ sdělil jsem mu s dlouhým povzdechem. Tam nehrozilo, že mě ryby nějak zmlátí nebo kopnou. Maximálně plesknou přes čenich a to bylo vše, dalo se to přežít. A na neustále mokrý hnáty jsem si už taky zvyknul.
„Dáme chvíli pauzu,“ vydechl jsem dlouze a položil se celý do sněhu. Jednou jsem i zívl, tělo už mi dávalo fakt najevo, že to chce trochu zastavit, „a pak se nějak vrátíme a položíme tu srnu
k úkrytu,“ dodal jsem už mumlákem.

//Loterie - 11

Cítit v tlamě krev kopytníka, které jsem strhnul k zemi pro mě bylo něco nového a snad i z počátku nepochopitelného. Ležel jsem na zemi, jedním okem jsem šilhal k nebi, zatímco mi na nohách ležela mrtvola, která mi svojí krví zbarvovala celé tělo. Fakt nešikovný dopad a poloha, ale nějak jsem neměl sílu se zvedat a necítil jsem ani to, že bych byl nějak zraněn, takže jsem prostě zůstal ležet, abych to nějakou chvíli vydýchával a odpočinul si. Jestli jsme totiž tohle chytili, znamenalo to, že se ještě musíme nějak dostat zpátky, táhnout to přes řeku, vzít to až nahoru k úkrytu a prostě... moc práce na to, jak mě svaly pálily.
Brzy na to doběhl Saturnu s otázkou, jestli jsem celý, na což jsem dokázal jenom lehce přikývnout, protože mi dělalo za těžko polknout všechny ty sliny smíchané s krví, které jsem měl v tlamě. Pak jsem stejně musel polknout, hrozilo by, že bych se jinak utopil ve vlastní směsici slin a krve, což by byla hodně tragická smrt na poměry toho, co jsem už přežil a skoro nepřežil.
Cítil jsem, že váha z mého těla nějak mizí a jelikož to nemohlo odejít jenom tak samo, nadzvedl jsem hlavu, spolkl ty sliny a sledoval, jak Saturnus tahá tělo z mého těla. Vysoukal jsem se ven, abych se mohl postavit, ale přišlo mi, že mám tělo tvořeno kameny.
„Bylo to... zajímavý,“ uznal jsem. Z pohledu třetího to muselo vypadat komicky, když jsem na ní vyletěl a nakonec skončil pod ní, z pohledu mého jsem byl rád za nános sněhu. Dlouze jsem vydechl, potřeboval jsem nějakym způsobem uvolnit napětí a křeč ve svém těle. „Ty jsi v pohodě?“ zeptal jsem se, protože přeci jenom tam nějaký kopanec byl.

//Loterie - 10

Už jsem úplně zapomněl, jaký to je vlastně pocit, když někdo takhle žene velké zvíře přes planinu, nebo v našem případě přes zasněžený les. Když se to měl jeden učit, měl tam být aspoň jeden zkušenej, co fakt věděl, co se dělá, ale tohle bylo fakt stylem pokus omyl, jestli uspějeme nebo ne. Kéž bych aspoň cítil trochu studu, že jsem to fakt neuměl... Ale bylo mi to víceméně jedno. Však ten lov byl spíš na rozptýlení se a případně nějaké donešení jídla ostatním a o nic víc nešlo, ne?
A přesto jsem se hnal tim lesem, snažil se vyhnout každému stromu a překážce, což taky nebylo úplně nejlehčí bez pořádné schopnosti orientovat se v prostoru. Neměl jsem ani moc nadání na multitasking, takže moje schopnost dělat víc věcí naráz, běžet a přemýšlet, byla docela marná a při běhu jsem už nebyl zas tolik schopen uvažovat nad tím, co by se mohlo stát, jak to napravit a tak vůbec.
Vlastně jsem jenom spoléhal na náhodu a kapku štěstí, protože jsme se rozhodně blížili k řece a Satuenus k srnce. Poprvé na ni zaútočil, nepovedeně a na podruhé chytil její stehno, ale buď byl moc lehký nebo nezkousl dostatečně, každopádně letěl s kopancem k zemi. Trochu jsem zpomalil, čekal jsem, že to je konec a hlava se mu točí do všech stran, ale skoro okamžitě běžel dál a tedy jsem musel i já. Hnal jsem to už skoro zoufale, chtěl jsem zařvat na stín, ale pak jsem ten nápad zahodil a strhnul to co nejprudčeji přímo k těm dvěma. Nezdálo se, že by ji mohl chytit, kopanec ho dost zpomalil, takže jsem se zhostil toho, že zkusim zvíře dostat k zemi. Energie ve mně už protestovala, minimálně ta zbytková, svaly mě pálily a stejně tak i hrdlo, ale blížil jsem se k té srně a bezmyšlenkovitě jsem se odrazil od zadních nohou a skočil jí po krku, který jsem chytil vší silou a strhl ji s sebou k zemi se svými zuby co nejhlouběji v jejím krku.
Okolo se zvedl prašan. Ležel jsem ve sněhu, tlama plná krve, šlach a srsti srny, sotva jsem dýchal, jak mě všechno bolelo, ale konečně jsem se mohl zastavit, zatímco mi zvíře leželo na půlce těla a lila se na mě její krev.

//Loterie - 9

Z mého původního plánu, že si dám někde pořádných dvacet, kdy mě neprobudí ani konec světa jsem se najednou objevil na lovu vysoké což jsem taky pekelně dlouho nedělal a když jsem to dělal naposledy, totálně jsem to podělal a Riveneth na mě byla akorát namíchnutá, že jsem nepotřebný imbecil. To se sice nezměnilo, ale aspoň jsem se teďka chtěl nějak do toho lovu zkusit zapojit a něco zkusit, což se počítalo, ne? Sice na starší kolena, ale furt se to sakra počítalo.
Krátce jsem řekl svou představu o tom, jak by to asi mělo vypadat, snil jsem o tom, jakym způsobem to sletí k zemi, ale kdo ví, jestli to vyjde a nebudeme zase o hladu, načež skončíme na zmrzlém mase toho losa. Však říkal, že nemá moc hlad a já to nežeru, došlo mi. Takže v případě neúspěchu prostě půjdem zpátky, oznámíme, že jsme se byli projít a to bude všechno. Normálka, pohodka.
Saturnus se vydal jednou stranou, šel jsem tedy tou druhou, opatrně jsem nakračoval před sebe, snažil se v tom sněhu neděla moc zvuk a přitom jsem ještě zkoumal, jak případně to půjde udělat. Výjimečně svítilo slunce, což mi dávalo výhodu se stínem, který si zase tajtrlíkoval kdo ví kde, ale snad bude včas tam, kde je třeba.
No a ve chvíli, kdy jsem toho černýho ničemu na zemi hledal, kořist vyběhla a mně se u hlavy zjevil otazníček. Rychle jsem škubal hlavou, že co se děje a chytil jsem pohled Saturna. Jenom jsem kývl, že teda běžíme, co naděláme a vyběhl jsem. Přes sníh to bylo peklo, srna běžela tak, jak jsem fakt jako nečekal, ale co jsme mohli dělat.
Snažil jsem se ji alespoň odříznout od místa, kde jsem byl já a více ji nahnat k Saturnovi. Byl jsem podstatně rychlejší, o tom žádná, takže jsem musel navést do většího oblouku, aby neutekla přesně jemu před čenichem. Řeka se rapidně blížila, což znamenalo, že se nějakým způsobem musí začít jednat. O něco málo jsem přidal, abych se nahnal co nejblíže k srně a donutil ji běžet směrem k Saturnovi, tohle měl být ostatně hlavně jeho lov, ale furt jsem byl připravený vydat jeden rozkaz, aby se srna čapla do stínů.

//Loterie - 8

Upřímně bych byl mnohem raději, kdyby třeba Saturnus narazil na nějakýho zajíce, lišku nebo něco malýho, co nebylo zrovna vysoký, nemělo to kopyta, kterýma by nás to koplo do hlavy a prostě... začátečnický materiál. Ale co se dalo nadělat, měl jsem přece být nějak zběhlý v lovu, Život mi v tom všem měl pomoct, jak jenom to dokázal a nějaká aplikace jeho pomoci se musela nějakým způsobem vyzkoušet a natrénovat, ne? Budu jako sotva dospělý, co se zase učí lovit, povzdechl jsem si, ale nějak jsem s tím vším byl smířený a počítal, že se mi nevysměje a můj případný nezdar nebude prezentovat všem ve smečce co nejbarvitěji dokáže.
„Něco menšího,“ uznal jsem. Už jenom podle losa, co se válel u úkrytu bylo jasný, že tohle mělo mnohem menší kopyta, kterýma by nám třeba nemusel vykopnout mozek z hlavy. Ale chtěl to zkusit, tak teda... fajn. Maximálně se přizabijeme nebo ztrapníme, to zní fajn.
Vydali jsme se po stopách, ale co se týkalo tichosti, byl docela problém s tim faktem, že ve sněhu se moc tiše nechodí a naše stopy mohou být taky viděný. Moc dlouho jsme ale jít nemuseli, zvířeno, naštěstí jenom prachobyčejná srnka, která neměla obrovský kopyta a ani parohy, kterými by ukázala naše vnitřnosti světu, si zatim žila svým obyčejným životem a snad brzy skončí jako potrava.
Přikrčil jsem se automaticky k zemi, loupl pohledem po Saturnovi a chvíli přemýšlel. Tlumenější m hlasem jsem řekl: „Obejdem ji, zkusíme ji uhnat k místu, kde je řeka, tam nebude mít jak utéct, ale nesmíme dovolit, aby se dostala vedle nás a zmizela tak z dohledu,“ navrhl jsem. Byli jsme přeci jenom dva a uzavřít ji v nějaké výseči bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. A při nejhoršim? Mohli jsme být tři.

//Loterie - 7

Saturnus toho už moc na to téma podivnosti, normálnosti neřekl a tak nějak jsem za to byl i rád, protože se mi o tom moc mluvit nechtělo. Na moji hlavu moc složitý téma, který bolelo a akorát mě štvalo to, že jsem vyrůstal v podobném prostředí jako Sirius a následně jsem ho obviňoval z toho, jaký je, když za to sám vlastně nemohl.
V té chvíli spíš přišel na řadu lov. Nebo spíš první a jeho nejhorší část, tedy zjištění, jestli se okolo vůbec nachází nějaká potrava a případná oběť lovu. Když jeden hledal ryby, prostě čuměl do vody tak dlouho, dokud se mu nějaká nepropletla mezi nohama, ale kořist? Ta mohla snadno cítit lovce, vidět ho a nemyslet si, že to je jenom blbá spadlá větev ve vodě.
Bylo lepší se tedy rozdělit, hledat ve dvou na více místech a mít dohromady tři oči. Šel jsem opačným směrem, než se vydal Saturnus, ale přišlo mi, že veškeré kroky ve sněhu jsou buď vlčí nebo nějakých menších a větších ptáků, který by bylo asi nemožný chytit.
Po chvíli se větrem ozvalo mé jméno. Zvedl jsem hlavu od sněhu, rozhlédl se okolo sebe, abych vůbec zjistil, kde se Saturnus nachází a pomalu se vydal za ním. Nějak jsem nespěchal, nebylo kam a čím méně hluku ve sněhu, tim lépe, pokud tu něco okolo má být. „Fajn, kopytník,“ vydechl jsem dlouze a okem plul po stopě, kam vedla. Musel být jenom jeden, když tam nebyly žádné jiné stopy, takže... se ztratil od stáda? Samotář? Mohla být vůbec kořist samotářem? Sebevrahem možná... „Chceš zkusit něco většího?“ zajímalo mě.

//Loterie - 6

Slyšel jsem, jak s byl ve svých slovech nejistý, protože netušil, že to může fungovat i takhle a tedy on v očích některých může být dost dobře normální a stejně tak i ten největší podivín pod sluncem a měsícem. Nechal jsem ho v tom, aby nad věcmi uvažoval a zkusil to vidět i jinak než s prostou nálepkou, že ten divný je on a nikdo jiný na světě. Nejdříve koktal, nejistota z něho sálala, ale později to nějak pochopil a uznal, že normalita je ve všech. Nebo právě ta nenormalita. Souhlasně jsem přikývl, i když já sám všechny na normální a nenormální rozděloval, ale mezi nenormální jsem házel ty, jejichž chování pro mě bylo kompletně nepochopitelné. Třeba Mojo, Newlin, Sezam, Megan a všichni takoví.
S mou menší ukázkou souhlasil, že by si skutečně myslel, že je divný a od toho by se odvíjelo mnoho dalších jeho pocitů, které by z toho vykvetlo. „Také bys ostatní nenáviděl,“ dodal jsem. Protože když je jenom jednomu říkáno, že je jiný a divný, akorát by žárlil, že ostatní jsou podle všech v pořádku a pouze on je ten, kdo musí trpět vše, co se děje.
Ale taky mě trochu zmátl. Musel jsem se zastavit, hleděl jsem na sníh pod sebou a upřímně nevěděl. Jestli to šlo jednou stranou, muselo nějakým způsobem i druhou, avšak... „Nevím, to jsem nezažil,“ přiznal jsem a vydal se dál. Ale asi ano, jenže bylo mnohem lehčí říkat zlá slova, než přiznat něco dobrého.
Trochu jsem se navedl do slepé uličky. Neuměl jsem moc dobře stopovat, většinou to dělala máma a já oddřel ten lov samotný. Dlouze jsem si povzdechl, od tlamy mi stoupal obláček páry z čirého zoufalství. „To bude složitější... Ale první musíme najít aspoň nějaký stoy, jestli tu něco žije,“ máchl jsem tlapou okolo. Nebyl jsem si tím zrovna jistý, ale zkusit jsme to mohli.

//Loterie - 5

//Mecháč

Použil tolik záporů, že jsem si vlastně nejdřív vůbec jistý tim, co se vlastně snaží říct a jak je jeho otázka koncipována. Mluvil s jednoduchym vlkem, s někym, kdo neměl rád počítání, dlouhé uvažování. Takže mi chvíli trvalo, než jsem odpověděl, protože jsem se to nejdříve snažil pochopit, ale když to konečně můj zakrnělý mozek pobral, padla moje vlastní otázka. „Koho považuješ za normálního?“ Protože to byla jistá věc, která se nedala taky lehce sumarizovat. Pro mě nebyl normální nikdo, každý v sobě měl nějakýho démona, co z něho dělal divný exemplář. Pro někoho mohl být normální ten, kdo prostě existoval bez potřeby ničit, terorizovat a urážet. V očích někoho mohl tedy Saturnus být zcela v pořádku a normální, pro jiného zase nepochopitelný a zvláštní. Pro mě byl... hodný. Buď nebyl zkažen a terorizován životem nebo se tím vypořádal jinak, než jsem to dělával já.
Myslel si, že je nemožný někoho změnit, respektive donutit ke změne, ale s tím jsem nesouhlasil. Bylo to možné a dost reálné. „Kdyby ti Launee, Therion, Bianca a vlastně každý ve smečce hned ráno, co se probudíš, řekl, že jsi divný a opakovali by to každý den, hned po probuzení, myslíš, že by ses považoval po roce nebo dvou za normálního?“ Bylo to trochu delší a zapeklitější, ale v podstatě tak nějak to fungovalo. Když je vlk krmen tím, jak špatný je, nakonec je tím tak přesycen, že to přijme za pravdu a začne se tak i chovat. Nejsem zlý, opakoval jsem si občas. I když jsem tím nebyl už léta krmen, občas se prostě ta otázaka naskytla a musel jsem si na ni odpovědět – byl jsem?
Vedl jsem ho dál z lesa, někam dál, kde by se mohlo v klidu lovit bez toho, aby nás rušilo okolí a zvěř nemohla být jenom tak plašena hlasy a přítomností mnoha lovců. „Jenom kousek od lesa,“ řekl jsem krátce, cestou přes řeku vytvořil prostý most z kamenů, které za náma hned zmizely a přešel do druhého lesa přes řeku. Šel jsem o něco hlouběji do středu, beze slov, tak nějak jsem neměl co říct a měl jsem rád klid a ticho než nějaké plané řeči o počasí. „Stopoval si někdy?“ zeptal jsem se až po zastavení hlouběji v lese.

// Loterie - 4

Moc jsem nečekal, že mi řekne, co se mu honí hlavou, že pak chce z místa ihned zmizet. A ani jsem přesně netušil, co přesně tu jeho reakci spouští, jestli to je cizí idiotské chování, křičení, rvačka, stresová situace, cokoli. A ani jsem možná nechápal, jak tohle může ovlivňovat situace, protože jsem měl talent n to, abych vždy alespoň na povrchu udržel chladný a flegmatický postoj k tomu všemu, i když v hlavě se dělo něco jiného, ale byl jsem schopný to zkrotit a mluvit zcela tak, jak jsem se tvářil. „Prostě to je tvoje reakce,“ zareagoval jsem stejně pokrčením ramen jako on. Nic jiného na to říct nešlo a prostě to tak nejspíše bylo. Jeho reakcí na podobné situace bylo vyděšení a útěk, někteří chtěli bojovat. Každý chtěl něco jiného. „Buď se to časem změní nebo se to naučíš aspoň trochu ovládat.“ Mě už taky nepřemáhal tolik vztek, když na mě někdo jenom zvýšil hlas nebo se choval neurvale, i když ve mně to furt nějak bublalo. Podstatné ale bylo, jak to udržet pod pokličkou, aby toho jiní nevyužívali.
Nebyl jsem si jistý tím, zda jsem vysvětlil dobře to, jak jsem to myslel se Siriem, ale zdálo se, že to Saturnus nějakým způsobem pochytil. Souhlasně jsem přikývl, „Ale furt by se mohl zkusit krotit. To, že jsou na něj jiní hnusní, mu nedává právo být hnusnej na jiný.“ A další věc, která mi trvala pekelně dlouho na pochopení, ale matka ve mně taky ryla tak dlouho, že se to ve mně zažralo a následně mě štvala úplně každá existence, která se zdála šťastnější než já. A těch sakra bylo.
Se zajíci už očividně nějaký zkušenosti měl, fajn, to bych mohl dát i já, pomyslel jsem si a pokývl hlavou ke straně. „Tak něco zkusíme. Třeba jídlo Siria trochu uklidní,“ navrhl jsem a vydal se trochu na západ.

//Narvinij

//Loterie - 3

Saturnus se zdál jako hromádka neštěstí, která netuší, co si po něm život samotný žádá a kde hlavu složit, když nechce, aby po něm kdokoli co chtěl. Místo toho hodil celým tělem do sněhu, jako by se chtěl pohřbít v těch nánosech, zmrznout a roztát v nějakých lepších podmínkách, kdy už všechno nebude tak moc na pytel.
Posadil jsem se na zem, přišlo mi, že se moc rychle odtud nepohneme, minimálně ne do chvíle, kdy ne už vlče, ale prostě dospělý vlk rozdýchá, co mu život přivál do cesty a komu ho strčil pod nos. No, moc si nepomohl, dostal se ze společnosti Siria a chytil mě, jako bych byl nějak mnohem lepší společnost, která neměla zkažený pohled na svět. Ale aspoň jsem se to naučil krotit a ničil jsem ostatním představy jenom tak, jak jsem uznal za vhodné a ne vším, co mi vylezlo z tlamy.
Přiznal se, že by si rád z něho nic nedělal, ale není to pro něho moc snadný. Zvědavě jsem pozvedl kůži nad okem, protože jsem to znělo jako další zajímavá informace, která by mi mohla být sdělena, kdybych se správně zeptal. „Proč ne? Nic lepšího mě bohužel nenapadlo...
Trochu jsem se sám navezl do otázky, na kterou bylo složitější odpovědět, vzhledem k tomu, že jsem poměrně rychle pochytil fakt o Saturnovi a faktu, že zatímco já si třeba srdce obalil tlustým lesem a kamenem, on vnímal, že tam má nějaké city, které jsou docela křehké a dokáže být snadno rozhozen. „Už jsem několikrát viděl to, jak mu jiní řekli, že je ničema a spratek. Nebo podobný slova, ale prostě si vybíjí zlost.“ Neříkal jsem, kdo přesně za to může, ale to bylo jedno. Musel to být někdo blízký a docela snadno se dalo poznat, kdo to byl... A přeci jenom jsem chtěl svoji nenávist k Lennie rozsévat trochu postupně.
Saturnus odpověděl, že jedl nad čímž jsem jenom několikrát souhlasně pokývl, že tedy dobrá. „Zkoušel si něco lovit kromě ryb?“ zeptal jsem se ho. Protože ani mně se nechtělo do té vody, ale nějaké jídlo by určitě bodlo.

//Loterie - 2
//Dno

Sirius si nemohl odpustit, aby se i proti Saturnovi, který v tom všem byl úplně mimo a jenom se prostě dostal tam, kde se něco dělo. To vlče mě už začalo unavovat a to jsem si původně myslel, že nejtěžší je postarat se o tlusťocha Taenarana, který musel být do všeho hrr, ale tohle bylo psychicky vyčerpávající, až to bolelo. Takže jsem vlastně byl Therionovi vděčný za to, že jsem v uvozovkách byl vyhozen nahoru, abych nějak rozptýlil zbylá dvě vlčata, i když jenom jedno z nich se mělo do toho, aby šlo se mnou. Kdo by se divil, že to byl ten, kterýho Sirius musel děsit a vymýšlet si kraviny.
Vylezl jsem na povrch, kde mě uvítal sice svěží vzduch, ale taky pachy ostatních a neskutečná zima. Protáhl jsem si kousek od východu kostru a čekal jsem, dokud nevykoukne i Saturnova hlava. „Neřeš ho,“ řekl jsem krátce ještě s protahováním zadních nohou a následně i předních. Byl už skoro dospělej, takže nemohl se sebou nechat zametat od někoho, koho by s trochu šikovnosti mohl zašlapat do země, že by byl problém ho najít i na jaře. „Asi má červi, protože takhle protivnej je vždycky, ale co by se tomu jeden divil,“ dodal jsem ještě ke své promluvě. Nebyla to ani urážka toho vlčete, spíše jejich matky, která se fakt nejspíš zdejchla, jakmile je sem hodila. Překvapen? Ne.
„Máš hlad?“ zeptal jsem se. Moc se mi do toho nechtělo, protože voda byla pekelně ledová a nechtěl jsem mít na svědomí rýmičku. Ale lov čehokoli jiného byl v mojí hlavě jenom teoretickej a prakticky úplně zakrnělej.

(1257)
//Loterie - 1

Sirius byl ještě protivnější a chtěl letět. Kdybych to věděl, prostě s ním někde hodím a nedělám si s ním starosti, ale na mně nic nebylo. Pouze jsem dal jenom jeden hluboký nádech a následně výdech, protože jsem na to nebyl zvědavý.
Na moji poznámku jenom Therion hodil jeden zmatený pohled, ale žádnou odpověď. Co taky měl říct? Nic. Posadil jsem se na mech, potřeboval jsem si trochu protáhnout krk a tak nějak i uvolnit svaly po tom všem plavání, chození, tahání něčeho, topení a pak zase tahání. A do toho ještě tohle drama, který mě taky zrovna nebavilo a nejraději bych prostě vypadnul z toho úkrytu, dokud Sirius nezaklepe bačkorama, nebo se nezačne chovat aspoň trochu normálně, aby byl jenom na malej pohlavek a ne na facku, co mu protočí krkem.
Zbylá dvě vlčata se zajímala, co se vlastně tomu třetímu stalo, ale to jsme ani my dva nevěděli, vzhledem k tomu, že Sirius už došel zřízenej, lehl a nějakym způsobem přežil. To bylo vše, co se vědělo, ale nějakym způsobem se mohlo hádat o co jde. Dvojčata se k sobě měla, takovou sourozeneckou lásku jsem neznal, trochu jsem žárlil, ale co s tim.
Hlava se mi trochu překvapeně stočila k Therionovi, když jsem byl povolán, abych šel na průzkum a snad vzal i tyhle dva? Okem jsem hodil po dvou zbývajících, pak zase na Theriona, jestli to myslí vážně a dlouze vydechl. „Půjdu najít něco k jídlu,“ navrhl jsem spíše místo průzkumu, protože se mi nechtělo ve sněhu jenom tak malátně chodit sem a tam. Pak jsem hodil pohled po dvou vlčatech, „jestli máte hlad,“ dodal jsem mumlavě, otočil se a šel se protáhnout zpět na povrch.

//Mecháč