Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 29

Zase mě to nějak vrátilo ke vzpomínání. Na to, jak jsem byl úplně pitomý, nezkušený a slaboch, který nechal svým tělem doslova házet vzduchem, protože podlehl tomu, že okolo byli mnohem silnější. A taky jsem si pamatoval, jak se přede mnou potom plazila a snažila se svést na to, že ona je chudák oběť. A já jí přísahal, že jestli mi ještě někdy vleze na oči, raději si ukousnu nohy a vykrvácim, abych nemusel její přítomnost snášet. Byla to už řada let, dlouhá doba, ale svá slova jsem stále myslel vážně. Jediný pohled na Megan a zbavil bych se všech končetin a života.
Ale taky mě naučila, že slabý jedinec nemá šanci před těmi, kteří zbaběle používají magie proti jiným. Byli k smíchu a zasluhovali opovržení, ale byli takoví. Stejně jako byli ti, co magiemi opovrhovali a používali zuby a drápy. Nejlepší bylo stát mezi těma dvěma extrémy a dělat to, co bylo nejlepší pro mě, ale bez návštěvy Smrti, a ne jedny, bych tohle dělat nemohl. „Je to vesměs na tobě, ale... Jestli chceš jiné chránit, bylo by to lepší,“ upřesnil jsem, jak jsem to myslel. Nebo to spíš byl takový dodatek k tomu, co předtím říkal. Pro jiné ano, ale pro sebe ne. Otázka, jestli je Smrt taková mrcha nebo ne, to bylo trochu pochybné. „Chce moc a vědět, že má na vrch. Když si nebudeš vyskakovat, ale nebudeš ani dělat podřazeného a slabého, dá ti, co chce za ty kameny a neublíží ti. Ona spíš vrčí, ale dokud nebudeš provokovat, nekousne. Řekne něco, co se ti nelíbí, ale věř mi. Ona se i nebude líbit ani tím, jak vypadá, tak je to jedno,“ zavrtěl jsem hlavou. Byla fakt nechutná.

//Loterie 28

Všemožný kytky byly spíš takovou útěchou a možná maličkou prací, aby tam jeden nešel nahoru vyřvávat, jak chce umět úplně všechno, co mu nabízí, aby tady mohl někoho zničit a zmlátit. Možná byl Život jenom úchylnej na kytky a chtěl je mít u sebe, možná se snažil zachránit populaci včel, že jim dělal prostor na opylování, kdo přesně ví, co vůbec ten chlapík chce. Nechápal jsem ho a nerozuměl mu, většinou jsem se dost ošíval, když jsem tam měl jít, protože to byla nepříjemná návštěva. U Smrti aspoň jeden mohl umřít, tam byla nějaká zábava, o tom fakt žádná.
Saturna očividně kameny zaujaly, snad už nějaké takové viděl a potřeboval se přesvědčit, jestli má ty potřebné, co by si Smrt žádala nebo ty, které mu jsou úplně k ničemu. „Jo... nějaký takový. A pak i modrý a bílý,“ zamumlal jsem ještě s dalšími možnostmi, jaký šutry ještě tak Smrt chce, ale bylo jich víc a ty bylo ještě těžší kolikrát sehnat, zatímco těmahle si oproti tomu mohl vyzdobit noru a jeskyni od podlahy po strop.
Další otázka byla taková záludnější a mohlo se o tom mluvit docela dlouho, ale protože jsem to chtěl říct nějak krátce a srozumitelně, dal jsem si chvíli, abych mohl odpovědět. Jenže pro něho to muselo vypadat jako tupý tichý zírání do prázdna, protože jsem se snad vypnul nebo jak. Pak jsem se nadechl, vydechl a po dalším nádechu jsem teprve odpověděl. „V tomhle světě to je spíš potřebný jak výhodný. Bez magie, schopností a nějaké síly tady seš nic.“ A to postě byla pravda. Pár vlků mohlo magii odmítat, ale ve výsledku? Museli se vyrovnat silou, jinak neměli žádnou šanci.

//Loterie 27

Ta zimní moc mohla být protivná jak jenom chtěla, ale furt mi to přišlo, že je všechno mnohem lepší jak minulou zimu, kdy jsem prostě jenom přemítal nad tím, jestli ještě někdy udělám trávu, pocítim trochu tepla nebo pořádnou dávku jídla ve svém žaludku. No, všechno jsem nakonec pocítil, jenom s tím viděním trávy to bylo takový nepříjemně polovičatý, ale furt se to dalo počítat. Život mi sice nabízel, že mi nějakým způsobe zrak vrátí, ale do toho se mi nijak nechtělo, protože... sice to byla věc, co se mohla změnit, ale nechal jsem si to jako připomínku toho, že svět není růžový a jizvy jsou sice nechutnou věcí, ale jsou taky tou nejživější vzpomínkou, která mohla existovat a jakousi i připomínkou na to, co k tomu přecházelo. Dvě jsem získal z toho, že jsem se snažil bezmezně věřit a chtěl jsem někooho donutit, aby mě měl rád, tak mi bylo řečeno, že takhle svět nefunguje a dostal jsem na to rovnou dvě upomínky. A ztracené okolo s jizvou a to rameno mi zase mělo značit, že hledět na ostatní znamená ničit sebe samého. A odměnou není nikdy nic. Pouze vyhánění z území, obviňování z vyžírání a... stejné odmítnutí jako v prvním případě. Furt mě ohledně toho spalovala zášť. Litoval jsem, že jsem cokoli udělal. Mohl jsem mít dvě oči a žádný problém.
„Právě,“ přitakal jsem lehce k Saturnovi. Nasbírat pár kytek cestou bylo v pohodě, když za to jeden mohl být mnohem rychlejší a silnější. Nebo barevnější. Ještě se dostal do společnosti někoho, kdo ho ani nechtěl zotročit nebo zabít. „Smrt chce kameny, ale barevný a vzácný,“ odpověděl jsem. To byl ten největší problém. Najít je bylo těžký a ještě někam přenášet? Peklo. „A i za ně se chová jako mrcha,“ dodal jsem.

//Loterie 26

Pohled mi padl k mrtvému zvířeti, u kterého se nikdo z nás neměl, aby ho odnesl někam trochu nahoru, kde by z něho požitek měli i jiní, protože já tenhle druh masa nežral a Saturnus hlad neměl. Zatím to dost vypadalo, že ta srna chcípla zbytečně, o tom žádná. A stejně to bylo zvláštní. Přemítání nad věcmi, které nejsou změnit, mě furt vracelo a nějak jsem se nedokázal soustředit na cokoli jiného. Prostě to tady bylo, sledoval jsem tu srnu a představoval si, jaké by to bylo, kdybych něco takového chytil jako mladý. Kdybych tohle mrtvé zvíře přinesl před matku a nenažrané sourozence. Jak by se tvářili? Jak by reagovali? Byl bych v jejich očích konečně někdo, kdo si zasluhuje uznání pro to všechno, co pro ně dělal, ale vždycky ve výsledku neměl nic? Z takové srny bychom se nažrali všichni čtyři, nedopadlo by to tak, že bych neměl co žrát a ostatní jen zbytky, protože jim více ponecháno nebylo. Třeba bych nebyl ani tolik protivný, kdybych neviděl, jak má kořist padá v cizích hrdlech... Třeba.
Jenže jsem se na to všechno už snažil nesoustředit, bylo to vedlejší, Saturna zajímalo to, jestli tohle Život plnil jenom tak nebo za to něco chce. Samozřejmě, že chtěl, ale narozdíl od Smrti byl i ochoten dát něco jenom tak. Alespoň jsem s tím měl nějaké zkušenosti, to byla pravda. „Má rád kytky,“ řekl jsem krátce a trichu nechápavě, protože tuhle jeho obsesi jsem nechápal. Co s nima dělal? Věnečky z kytičel? Však jich musel mít na tu hlavu už tisíce, možná víc. „Smrt toho chce přeci jenom víc,“ dodal jsem, protože sehnat nějaké kameny bylo sakra těžší jak hloupé luční kvítí, co rostlo všude okolo.

• Lístek z kroniky
• 14.1. 5 postů
• 15.1. 5 postů
• 16.1. 5 postů
• 17.1. 5 postů
• 18.1. 5 postů
• za 40 oblázků 5 lístků

CELKEM: 31 lístků

//Loterie 25

Saturnus už na téma možnosti změnit vlastní osud nijak nereagoval, neodporoval, ani nijak slovně můj osobní názor nepotvrdil nebo ho o nic už neobohatil. A asi už ani nebylo o co, závěr byl takový všelijaký, věci se daly změnit, stejně jako se změnit nedaly, takže ten výsledek byl... obecný. Ano i ne. Přesto jsem ani netušil, jestli mě štve, že se věci dají nebo nedají měnit. Kdybych mol, změnil bych to, v jaké situaci jsem se narodil? Jak jsem byl odmítaný, odstrkovaný a následně využívaný pro svou naivitu? Změnil bych i třeba to, že bych si držel odstup od těch všech, kteří mě nakonec opustili, ale předtím obalili moje ztrouchnivělé srdce do ledu, aby bylo ještě těžší se k němu dostat do takové míry, že to je vlastně nemožné i pro mě? Změnil bych to? zeptal jsem se sebe samého s pohledem na černé nebe. Kdyby ano, už bych to nikdy nebyl já. Kdyby ne, stále bych přemítal nad tím, co kdybych ty věci změnil a seděl tu tak v lese, jehož mech byl pokrytý sněhem a pozoroval kometu plující oblohou.
Ale místo sledování komety jsem taky sledoval barevného skoro dospělého vlka před sebou, který se očividně už stihl s Životem setkat, i když to nebylo na vysokých zlatých kopcích, kde tekl ten potůček a visela tam na obloze duha. Viděl ho v těch proklatých močálech, kam jeden nechtěl nikdy vkročit. „Budeš moct,“ řekl jsem krátce, „dole na jihu jsou vysoké pískové kopce, kde se normálně nachází... Když nezachraňuje močály od povodní.“ Znělo to divně. Však to místo bylo furt zalitý vodou, tak co byla jedna malá povodeň? Ale fajn.

//Loterie 24

Možná jsem začal být trochu hrubý, možná se mi prostě nelíbila představa, že bych žil někde, kde to nemám s těmi, které nenávidím, existoval jako někdo, kdo mi nevyhovuje a celá existence by byla pouhým utrpením, jako dlouhá léta byla. Na chvíli jsem utichl, dlouze jsem se nadechl, snad abych se uklidnil, ale stále jsem si poměrně klidný připadal, jenom jsem se trochu vším nechal unést a hleděl moc před sebe a na to, co se týkalo mě. Jenže tak jsem to dělal celý život, existence jiných mě nezajímala.
Chtěl jsem přeci jenom něco říct, když jsem do plic nabral čerstvý vzduch, který mi okysličil mozek, ale po jeho dalších slovech jsem se rozhodl, že budu raději mlčet, snad i zkusím, jaký to je vlastně poslouchat jiný a přemýšlet nad věcmi víc a ve větším rozletu, než byl můj omezený pohled vpřed. Jenže bez periferního vidění, které jsem neměl, se okolo hledělo špatně a bylo lehčí se prostě soustředit na tu rovnou cestu, kterou jsem měl před čenichem. „Všechno nezměníš,“ uznal jsem. Kým jeden je, odkud je, smrt... Všechno úplně obejít nešlo, ale výplň života nějakým způsobem jo. „Ale hodně jo, tak pro to nezměnit?“ ukončil jsem to nějak. Nebo jsem aspoň už nějak nevěděl, co říct.
Úplně jsem nevěděl, kde končí Života schopnost jiné měnit, ale očividně půl kožichu bylo ještě docela v pořádku, tak do bylo v pohodě. „Kožich, oči... Magie, udělá tě rychlejším a silnějším, ale dál? Netuším. Víc jsem po něm nikdy nechtěl.“ Možná toho uměl přeci jenom víc, ale už takhle toho bylo oproti jeho sestře docela dost. Ale kdo ví.

//Loterie 23

„Žiješ ve světě, kde máš hodně možností, tak nemá smysl se smířit s něčím, co se ti nelíbí,“ vysvětlil jsem trochu. Nelíbil by se mu oheň? Ať jde za Životem, ať si řekne o to, aby měl třeba modré oči a ovládal vzduch. Ať to třeba tvrdí celýmu okolí a zavrhne tu magii, se kterou se narodil. Bylo to tak jednoduché. Minimálně zde. Až bylo trochu nechutný, jak jednoduchý ty věci v těhle ohledech byly. I když se prostě zdál, že by se smířil i s tím, kdyby tenhle le vyhořel a o všechno přišel, nějak se mi to prostě nelíbilo. Když se v životě o nic neporve, nic nezíská a bude tak akorát rohožkou pro cizí tlapy. A to nebylo nic příjemnýho, po nějaké době ho přestane bavit jen ležet na zemi a hledět na ostatní zdola. Jenže bylo těžké vstát.
Začínal jsem pojímat názor, že Saturnus nic o Smrti a Životě neví, protože nějak ni netušil, jak jsem přišel k tomu, co jsem měl, ale vypadlo z něho, že o tom ví. Teda nepřesně to z něho vypadlo, ale šlo o podstatu, že je alespoň z doslechu znal. „Jo, přesně o těch,“ přitakal jsem, i když zmínka o Smrti mi docela naježila chloupky na krku. Neměl jsem tu megeru rád. Ale vlastně ani Života. Jenom bylo trochu lehčí jít k němu jak k tý jeho proradný sestře. „Život dává víc jak magie,“ vydechl jsem dlouze. Nějak jsem netušil, jak to vysvětlit, jestli to vůbec vysvětlit. Přešlápl jsem z tlapy na tlapu, sníh pode mnou zapraskal, ale dál se mi stejně jít nechtělo, takže jsem se na srnu raději ani nepodíval, aby náhodou nepadla ta kouzelná věta, jestli půjdem dál. Protože jsem nechtěl.

//Loterie 22

Chtělo se mi v jiných rýpat, protože jsem nějak nechtěl věřit tomu, že jiným něco nevadí a ať jim život dá cokoli přes cestu, prostě se s tim smíří. Přišlo mi to jako blbost, protože každý měl něco, co se mu nelíbilo. Smířil. To slovo mi nějak nešlo přes jazyk. K čemu bylo smíření? Úplně k ničemu, přijetí něčeho, co se nám nelíbí, nikdy líbit nebude a podvědomě nás to bude vždycky štvát. Když se mi to nelíbilo, prostě jsem to nechtěl, odmítl nebo našel způsob, jak se toho zbavit a neukazovat, že vůbec něco takového mám. „To není cesta,“ namítl jsem. Nechtěl jsem se smířit s tim, že budu nesymetrický a měl bych mít jenom jedno zelený oko? Sbohem, prostě už dál zelený nebude, tečka. Nebylo na tom co řešit, prostě to muselo jít pryč, když to nezapadalo do toho, co jsem chtěl okolo sebe mít.
Trochu mě ale udivilo, že si myslel, že jsem takhle černobílý odjakživa. Snad první, co si myslel, že jsem se narodil takhle nepřirozeně a divně půlený. Překvapeně jsem nad tim povytáhl kůži nad očima, protože... tohle byla novinka. Ale ostatně, už jsem nebyl ani moc pruhovaný, takže to bylo... divný, ale furt diskutabilní. „Byl jsem úplně černej, když jsem se narodil,“ řekl jsem krátce. „Jenže pak mi trochu cvaklo v hlavě a našel jsem v tomhle kraji někoho, kdo mi zbarvil polovinu srsti na bílo. A stejně tak i oka, ze zelena do téhle černé.“ Docela jsem se o tom rozmluvil, o tom žádná, ale nějak jsem to chtěl vysvětlit, aby to bylo srozumitelný a nemusel bych se do toho aspoň pouštět na vícekrát. Ale překvapilo mě, že o tom prostě neví.

//Loterie 21

„Můžeš se nad tim nějak přenést nebo donutit vodu, aby se rozestoupila,“ zauvažoval jsem, abych úplně nekřivdil ostatním magiím, i když byla pravda, že ani jednu z těhle dvou jsem neovládal, takže pro mě byly jednou velkou záhadou. Ani jsem neměl moc důvod je ovládat, ale to jsem vlastně neměl s žádnou magií, takže to bylo takový diskutabilní, proč vlastně nějaký vůbec mám, když jsem o ně vcelku ani nestál. Používal jsem vlastně jenom svou zemi a občas někomu hodil myšlenku do hlavy, když jsem nechtěl, aby někdo jinej slyšel, co za jízlivou poznámku chci pronést.
„Bys třeba chtěl oheň?“ zareagoval jsem na prostý fakt, že by byl spokojený s každou. Nebyl by. Jsou prostě magie, které se nelíbí, nesedí, prostě jsou pro danýho vlka kompletně špatný. Mně se nelíbilo to, jak se jiní hrabali ostatním v hlavám, ale nakonec jsem tomu tlaku podlehl a získal jsem tu magii, ale přesto... Nelezl jsem nikomu do soukromí, jako to dělali mnozí.
Nechtělo se mi moc vysvětlovat, jak to vlastně s tím vším je. Nějak jsem si myslel, že to Saturnus zná, když tady vyrůstá, ale asi se mu informace o Životu a Smrti nějak nedostala k uším. Nebo netušil, že je nějak možný i tohle všechno okolo. Tiše jsem si povzdechl, ramena mi trochu klesla a zrak jsem upoutal na svoje dvoubarevné tlapy, které k sobě vůbec neladily, ale dávaly pocit, že jsem kompletním opakem na obou půlkách. „Myslíš, že jsem se narodil takhle půlený?“ zeptal jsem se ho. Docela to totiž naráželo na ty oči.

//Loterie 20

pro mé vlastní štěstí a pohodlí se ani Saturnus nadšeně nehrnul do toho, abychom se práce zbavili a mile rád se ke mně posadil a nenápadně se flákal od práce, do které jsme se akorát tak sami navedli, sami jsme si to rozhodli a vlastně to byla úplně naše vina, že jsme teď museli nenápadně dělat, že jsme zaujatí v rozhovoru, abychom nemuseli makat.
„Seš skoro dospělej, brzy to bude,“ uznal jsem jednoduchou větou. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem ji odhalil já, ale pamatoval jsem si, že jsem byl pekelně naštvanej, protože jsem byl poslední a připadalo mi to nespravedlivý. Protože zatímco já makal okolo, Laura s Delivenem dělali kraviny a měli prostě čas i na to, aby si zkoušeli objevit svou magii, zatímco já měl myšlenky někde zcela jinde a tohle prostě trvalo dlouho. A nakonec jsem měl tu, co měli i oni, takže fakt super. „Země je dle mého nejsilnější. Rostliny, kameny, hlína... Všechno je země. Ale vzduch je vzduch, oheň jenom oheň, voda je voda. Nic víc.“ Trochu jsem se tim přeci jenom musel pochlubit. Země mi přišla skutečně nejmocnější a nejobsáhlejší ze všech.
Byla dobrá otázka, jakou magii skrývala černá. Netušil jsem, nevěděl, prostě jsem Životu řekl, že nechci, aby mi to jedno oko svítilo na ksichtě, když druhý nemám. A tak to prostě bylo, nic jiného v tom nebylo. „Dřív jsem měl zelený oči,“ řekl jsem s důrazem na fakt, že jsem ty oči měl dřív v hlavě dvě, ale prostě jsem jedno někde potratil. „Ale pak... jsem prostě chtěl, aby mi okolo jako jediné nevyčnívalo na téhle srsti,“ vysvětlil jsem. Ale fakt to bylo složitější. Však i ta srst měla význam, takže to bylo fakt složitý a dlouhý.

//Loterie 19

Tahat vlastní tělo skrze sníh bylo samo o sobě docela náročné. Tahat svoje unavené tělo skrze sníh bylo fakt únavný. Tahat mrtvý tělo zároveň se svým skrze sníh bylo tak pekelně nechutný a unavující, že se mi dokonce chtělo brečet a byl jsem odhodaný se opdrásknout do neznáma a nechat Saturna, ať si s timhle poradí sám, protože já se už nikdy nehodlal vrátit.
Ale nemohl jsem se odprásknout, protože jsem byl fakt tak moc unavený, že bych asi skočil jenom třeba půlkou těla a akorát by se jedna moje půlka musela plazit jenom s předníma nohama, zatímco by někde okolo chodil můj zadek a nemohl dělat nic jiného než vyměšování. Ale kolikrát i moje tlama říkala úplně stejný lejna, že to muselo vyjít na stejno.
Saturnus tak nějak souhlasil s tím, že bychom měli vzít maso až k úkrytu, ale taky z toho nevypadal úplně nadšeně. Ale chtěl jsem to mít za sebou, takže jsem otevřel tlamu, že chytim kůži srny do tlamy a odtáhnu ji, ale ejhle. Položil mi otázku, na které bylo sakra moc podstatné odpovědět! Odtáhl jsem se od srny, posadil se s dlouhým výdechem a řekl: „Já.“ Jenže pak jsem se rozhodl, že to trochu prodloužim, abychom se mohli trochu zdržet a odpočinout si. Nějak jsem zapomínal na to, že mi očko už nesvítí toxickou zelenou a nejde tak snadno poznat, co mám za magii. Jestli vůbec mám. „Narodil jsem se se zemí,“ upřesnil jsem, ale pak mi došlo, že můžu ještě trošičku protáhnout náš volný čas. „Tys už svoji magii objevil?“

//Loterie 18

//Narvinij

Saturnus měl svoje priority nastavené trochu jinde. Mým cílem bylo chránit sebe před jinými, protože jsem jim nevěřil a očekával jsem, že mě vět chce pouze zranit a zničit, zatímco Saturnus chtěl chránit ostatní před těmi, jako jsem byl vlastně já... Nebo spíš on chtěl chránit ostatní před těmi, před kterými jsem chtěl chránit pouze sám sebe. Ale taky jsem většinu času byl s těmito vlky právě na poměrně dobré úrovni vztahu... Styx, například.
Dotáhnout lesu k řece bylo prakticky jednoduchý, protože jsme ji nahnali k řece, kde jsme ji potřebovali, ale dostat se přes řeku bylo trochu složitější, protože jsem už byl fakt unavený, ale byla blbost táhnout tu srnu někam k místu, kde to nějak přejdeme a přes vodu to byla sebevražda. Pustil jsem srnu, několikrát se zhluboka nadechl a udělal úplně ten nejužší most, který šel pro snadné přejití. Nebyl ani moc stabilní, ale stačilo to k tomu, abychom se dostali na druhou stranu k lesu, kde jsem na chvíli taky přestal tahat, abych si trochu oddáchnul.
„Asi to vezmem až k úkrytu, co?“ řekl jsem spíše do větru, protože to bylo docela zřejmé, ale mně se do toho už prostě vůbec nechtělo, protože jsem byl neskutečně moc přetažený a unavený. A hladový, ale tohle jsem fakt žrát nechtěl. Byl jsem trochu vybíravej, o tom fakt žádná, ale na to jsem si už sám zvykl a ostatním to mohlo být jedno.

//Loterie 17

Měl jsem nutkání odpovědět, že to, co si myslím já, není ani tolik podstatné. Moje myšlení se odvíjelo pouze od intuice, protože jsem na všechny tyhle věci neměl žádné zkušenosti a netušil jsem, jak vlastně věci fungují. „Vím,“ řek jsem přeci jen. Můj důvod k zesílení byl v tom, že jsem se chtěl postarat sám o sebe a nebavilo mě, jak se mnou jiní zametají, což mělo za následek to, že mi nakonec i Život v podstatě mile řekl, ať už táhnu, že mi nemá co dalšího nabídnout. Což je vlastně strašně milé, o tom žádná... Svým způsobem to stejně byla závislost. Vědomí, že je jeden furt slabší než jiní, což ho táhlo až k ničení vlastního těla pro to, aby si něco dokázal místo smíření, že nikdy nebude nejlepším, když si přitom ani nepřeje být nejlepší. Poměrně značná ironie. „Ale zesílit můžeš i jenom pro sebe,“ namítl jsem přeci jenom tiše.
Pohled mi padal na kometu poměrně dlouho, přestože jsem patřil mezi ty, kteří nikdy nehleděli nahoru, protože jsem život, existenci a relativu viděl před sebou, ne nikde na obloze nebo kdekoli jinde. Nikdy jsem hlavu nezvedal nahoru, ale přesto jsem se tam jednou podíval a viděl tam zrovna kometu, která plula oblohou. Saturnus to také nikdy neviděl, ale ten byl podstatně mladší a pro něho to byla novinka. U mně to byla spíš ta arogance vůči světu, kterého nikdy nedosáhnu.
Pomalu jsem vstal, byl nakonec přeci jenom čas jít. „Pojď,“ houkl jsem tiše a odebral se k srně. Neměl jsem už energii vyvolávat golema nebo něco, co by nám pomohlo, takže jsem to vzal po staru. Pěkně do zubů a couvání směrem k lesu.

//Mecháč

//Loterie 16

Pomalu se schylovalo k večeru, slunce zapadalo a už tak docela velká zima se začala stávat ještě víc nesnesitelnou, než to bylo přes celý den. To aspoň nefoukal žádný vítr, ale pak se nějak začal zvedat a prostě to bylo takové celé neskutečně otravné a mokrý kožich mi začal neskutečným způsobem profukovat.
Moje ponětí o Alastorovi bylo očividně správné, i když tam nebylo na čem se splést, však i povahově se zdálo, že jsou zcela rozdílní s bratrem a spojuje možná tak jenom barva kožichu a rodina. A kolikrát to nebyla zrovna výhra, Laura s Delivenem nebyli sice úplně totožní, ale dost podobní a taky to nebyla žádná obrovská sláva. „Tak proč bys nemohl být ochránce?“ nechápal jsem. Močení na stromečky, říkání ostatním, ať vypadnou z lesa, to se zdálo jako prostá a docela obyčejná práce, na kterou by si jeden zvykl a nemusel nějak shánět zbytek smečky, aby třeba šel lovit a nemusel ani furt očumovat vlčata, jestli někde nechcípaj. Což by teďka se Siriem danej i dost pohořel, co si budem. Jenže Saturnovi se na tom celym nelíbilo, že by někoho měl vyhánět, ale ono by teoreticky stačilo, kdyby jenom řekl, ať jdou pryč a když neposlechnout, teprve pak by měla přijít hrubá síla. „Myslim, že většina zdejších by se sebevražedně nehrnula do smečky a zůstala v ní. Pár možná jo, ale v případě takových jsou tu ostatní, co by ti měli pomoct.“ Nebyl jsem si tím moc jistý, ale tak nějak jsem to řekl, abych... ho uklidnil? Asi.
S tím stmíváním už padla i možnost, abychom raději šli, protože táhnout cokoli v noci by bylo úmorné. Jenom jsem mlčky souhlasně přikývl a zvedl se ze sněhu, kterým jsem byl pokrytý, ale zase ta zmrzlá voda ze mě smyla většinu krve, kterou jsem se nedobrovolně zalil.
Poodešel jsem kousek dál, potřeboval jsem se protáhnout a ještě se nějak nadechnout, abych se připravil na cestu zpátky, ale zrak mi přitom zabloudil k tmavé obloze, která byla na rozdíl od jiných dnů úplně čistá bez mraků, ze kterých by se snášela tuna sněhu. Místo toho tam byly hvězdy, malé, velké, takové ty klasické, které jeden viděl už tisíckrát za život, pokud samozřejmě neprožil míň jak tisíc jasných nocí, samozřejmě. Jenže tady se na tý obloze zdálo něco jinýho. Snad jako by tam padala hvězda, ale to obvykle bylo těžké vůbec postřehnout, jak rychlé to bylo. Tady to bylo pomalejší, ta hvězda byla mnohem větší a táhla si za sebou nějaký ocas a docela dlouho mi trvalo pochopit, že to nebude hvězda ale kometa. Chvíli jsem ji mlčky pozoroval, než jsem se přes rameno otočil k vlčeti a hlavou pokynul k obloze. „Tohle si někdy viděl?“ zajímalo mě.