Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 44

Souhlasně jsem pokývl hlavou, protože jsem byl očividně dost naivní z představy, že by cokoli dělala ona sama. Samozřejmě, někoho by si na to v uvozovkách najala a bál jsem se, že ten kašpar, co by to dělal, bych měl být snad já, ale já o tyhle věci nestál. Všechno násilí pro mě bylo nějakým způsobem pochybný a vůbec se mi do toho nechtělo, takže jsem se většinou snažil od sebe protivníka jenom odstrkovat a bránit se, takže celý ten seznam, co by po mně chtěla, by asi selhal úplně na prvním bodě. No, co se dalo dělat. Ve výsledku jsem prostě k ničemu v reálnym životě. Třeba se to na první pohled nemuselo zdát, ale mě to všechno tak moc nebavilo. „Samozřejmě,“ řekl jsem nahlas jen.
Sezení mě nebavilo. Nikdy mě nebavilo tupě sedět a čumět do prázdna, jako kdyby se v tomhle světě nic nedělo a nebyla místa, kam jeden mohl jít, aby před smrtí aspoň něco viděl, když ne už zažil. I když pravda, že když mě posledně Lindasa vytáhla na procházku, dopadli jsme... blbě. Zajímala se ale o to, proč jsem odmítl svoje oko. Dlouze jsem si povzdechl a zvedl se. Chtěl jsem u toho chodit. Aspoň podél lesa, když nic jiného, ale ještě jsem stál na místě. „Protože bych mohl zapomenout, co se stalo,“ vysvětlil jsem krátce, i když se v tom všem skrývala dlouhá úvaha na to, jak se věci nemohou úplně změnit a něco je dobré si ponechat, aby vlk nezapomněl na křivdy vůči vlastní osobě. Tohle byla jedna hodně velká.
„Myslim, že mě rád nemá,“ namítl jsem a podložil tim další svoji malou teorii, „ale nevim proč. Mám takovej pocit,“ pokrčil jsem rameny. V přemlouvání byla dobrá, to jsem uznat musel. Dlouze jsem se nadechl, rozhlédl jsem se po okolí a prostě podal: „Nemůžem aspoň chodit?“

//Loterie 43

„Nejspíš jo,“ vydechl jsem souhlasně. Nikdy jsem nepochopil třeba Lauru s Delivenem. Jak jim vůbec nedělala špína problém a spát s jeho zbytky v kožichu? Pro mě neslýchané, pro ně něco reálného a na denním pořádku. A já se s nima musel dělit o tu noru, prostě skvělý ve všech ohledech. Bylo to vlastně dost děsný, když jsem na to vzpomínal, ale abych byl fér, nedokázal jsem si vzpomenout na nic, co by v době mého vyrůstání bylo nějakým způsobem přívětivé. Trochu jsem se nad tím zamračil a hlavu pootočil do strany. Docela dost mě tenhle fakt štval. Protože jak jsem řešil se Saturnem, změnit něco v minulosti, přítomnost by byla zcela jiná. Já bych byl. A moje osobnost? Nebyla ukázková. Jenže měnit takové závratné věci... nebylo prostě správné.
Otočil jsem hlavu zpátky k Lindase a trochu se zamyslel. Těžko jsem si vzpomínal, kdo tam s náma byl, nějak mě to osazenstvo nezajímalo, ale matně jsem si vzpomínal i na šedivou. „Jo, tak nějak vypadal i jeden z nich.“ Nemohl jsem přesně říct, jestli to byla sestra Styx nebo ne, tak dokonale jsem její rodinu neznal a nic společného jsem s ní taky neměl, takže mi to bylo relativně jedno.
Vyšlo ze mě snad něco jako pobavené uchechtnutí, ale v realitě to bylo spíše nárazové vyfouknutí vzduchu. „Měl jsem ho nechat na starost tobě.“ Mně se do toho všeho nechtělo, jenom jsem snad tajně doufal, že ho ten jed od hada dost potrápil.
Bylo mi navrhnuto, že bych mohl mít oko od Života, ale nad tím jsem zakroutil hlavou. „Odmítl jsem to od něj.“ Chtěl jsem si to pamatovat. Ale více mě zaujala vsuvka, že by se mohla přemluvit. Čenich se mi zvedl trochu zvědavě nahoru a musel jsem se dost zvědavým hlasem zeptat: „To máš tak dobré vztahy se zdejším bohem?“

//Loterie 42

„Vždycky jsem byl docela čistotnej jedinec,“ namítl jsem. Ale to o slunci byla pravda, vždycky v tom bylo nechutný vedro, že to nebylo k vydržení, ale když se jeden zase někde rozvalil a chtěl se prostě ohřát, bylo to fajn. Bílá natáhla veškerej bordel, i ten nejmenší, ale jak jsem řekl, patřil jsem mezi ty čistotný jedince a tlapy jsem si od bahna uměl umýt vždycky. Mně šlo ale hlavně o jakýsi vnitřní pocit zadostiučinění, jak vypadám, jak to lahodilo cizímu oku mi bylo zcela jedno. Víceméně. Samozřejmě, že mi vadilo, když se do toho pekelně někdo navážel, protože mě to deprimovalo. Neuráželo, ale deprimovalo, stejně jako to, když se někdo navážel do celý mojí osobnosti, chování nebo existence. Ale že bych to dal najevo? Ne. Protože by v tom pak akorát pokračovali a já doufal, že prostě totální ignorací budou nakonec ignorovat i oni mě a všechno bude v pohodě. Moc to nefungovalo.
„Jsou docela hnusní,“ odsouhlasil jsem trochu. Nebo jsem spíše dodal do vínku. Zjizvení, všichni podobně šedí, v ksichtech takový divný výraz, který značil, že v nich nedřímá ani kousek normálnosti. „Ale nevim. Poznal jsem osobně dva. Jednu v dobrém světle, ta ujde, když ji neštveš. Druhýho bych nejradši zadupal do země a vyrval mu oko jako splátku dluhu.“ Neštvalo mě to. Fakt ne. Ale dluh je dluh. Prostě jenom krásný píchnutí do bulvy, aby mu vyteklo a přišel o něj, jako jsem přišel já. To bylo fér.

//Loterie 41

Snad se mi přes ksicht prohnal pobavený škleb, když pronesla jednu z mých oblíbených keců o tom, jak jsem přišel ke svému ne moc tradičnímu zbarvení, které úplně nelahodilo každému oku. Ale já s nim byl spokojený, aspoň jsem nevypadal jako každej všední nuzák, který chodil okolo, a když debata stála, vždycky mohla padnout slova jako "oh, odkud máš tu barvu? Proč vypadáš jako idiot?" a tak dále. Byl jsem na to zvyklý, ale nějak jsem nečekal, že se do toho Lindasa lehce opře i potom, co jsme se poznali. Obvykle to byla záležitost prvního setkání. „Nebo mi chtěl udělat lehčí život, je těžký bejt černej,“ namítl jsem. A že jsem kvůli tý barvě prožil pekelně dost problémů a to, že nejsem vidět ve tmě, bylo tím nejmenším, který se mohl stát.
Buď Lindasa chtěla prostě společnost, která by ji zabavila v tom chladném ránu, možná prostě chtěla někoho poslouchat a vnímat. Nedokázal jsem říct, nějak jsem začal být vůči všemu a všem úplně obezřetný, protože jsem se bál, že mi skočí po krku a prokousne hrdlo. Dlouze jsem se nadechl, potom jsem si povzdechl a sledoval, jak se mi od tlamy ztrácí bílý obláček páry, než jsem zvedl svoje jediné oko a loupl jím po Lindase. „Tys nikdy neslyšela o sourozencích požírající vlčata?“ nechápal jsem. Myslel jsem, že to je téma číslo jedna. „Mají o kolečko víc a snaží se žrát mládež, takže mezi zdejšíma rodičema a pěstounama nejsou moc pupulární. A ani ostatní je nemají zrovna v lásce, jsou to vesměs magoři.“ Zlatá výjimka Styx, ale to taky nemohl říct úplně každej. Její bratr byl sice kolosální blbeček, až se mi z toho chtělo brečet, ale rodinu si jeden fakt nevybírá.

//Loterie 40

Tak nejak instinktivně jsem sklopil hlavu, jako bych se chtěl podívat na sebe samého, ale hlavně jsem tim chtěl naznačit, ať se hlavně podívá ona na mě. „Vypadám jako někdo, koho by jiní viděli rádi?“ zajímal jsem se. Ale k čertu s tim. Bylo mi jedno, jestli mě jiní vidí rádi nebo ne, jenom jsem tim byl spíše překvapen, že zrovna něco takového vypadlo zrovna z její tlamy. Očekával bych to možná tak sarkastickým nebo podobným tónem, určitě ne takhle, ale s tim jsem nic nadělat nemohl a ve výsledku mi to stejně bylo jedno.
Ocasem jsem zametl trochu sněhu, co bylo okolo mě, když jsem se posadil na zadek s vědomím, že teda nemám vypadnout a sama Lindasa se nezdála, že by někam rychle chvátala. Spíš to vypadalo, že si užívá slunce a nasává z něho energii, protože nechce lovit a čistá sluneční energie jí udrží krásnou linii? Takhle to nefunguje. Nebo jsem si aspoň nemyslel, že by jeden mohl žrát sluneční paprsky, ale co jsem byl, abych tohle všechno věděl.
Na Siriuse zareagovala, upřímně jsem byl překvapen, ale nedával jsem to nějak moc najevo. „Nevim, byl tak protivnej, že jsem ho chtěl hodit přes les, když jsem mu obvazoval rány,“ řekl jsem suše, „ale mám svoje malý teorie.“ Jenže s těma jsem před někym přijít nechtěl, byla to taková moje malá zášť vůči celýmu tomu podělanýmu rodu. Kromě Styx. Styx byla fajn.

//Loterie 39

Jak jsem jenom slušně a bez jízlivých poznámek mohl říct, že od ní neočekávám nic jiného než opovržení a nenávist, takže prohlášení ráda jsem viděl jako předzvěst toho, co se bude následně dít? A že jsem nedokázal říct, co by to vlastně mělo být. Nevypadala jako někdo, kdo by napadal zuby nebo magií, ale dokázala křičet a mrmlat natolik, že to dokázalo vykecat díru do hlavy a to bylo snad ještě horší. Pokrčil jsem zas rameny. „To je na tobě.“ Nemohl jsem jí říkat, jak mě má vidět, jestli má být šťastná nebo naštvaná. Ale prostě mi to nesedělo a nevěděl jsem, jak se mám zachovat hlavě ve stavu, kdy jsem prostě nechtěl, aby do mě kdokoli ryl kvůli nejmenším kravinám a blbostem. Na to jsem byl přeci jenom dost přetažený.
Trochu jsem si protáhl krk, připadalo mi, že je celý ztuhlý a cítil jsem v něm i takový pěkně blbý tah, když jsem lehce pootočil hlavu do strany, ale nějaké protahování tomu moc nepomohlo, takže jsem hlavu raději narovnal a nadechl se. Co za novinky? „Sirius málem chcípl,“ řekl jsem klidně a obyčejně, jako kdybych měl říkat, jaké je venku počasí. „A u úkrytu tam nějací nýmandi dotáhli srnu,“ dodal jsem ještě, ale vynechal jsem, kdo to tam táhl, protože to bylo úplně zbytečný říkat. „A jinak les stojí, nehoří a nepadá,“ ukončil jsem to, protože jsem nevěděl, co jiného bych k tomu už měl říct. Nestačilo to? Ani jsem o více událostech nevěděl.

//Loterie 38

Udělal jsem pár kroků k ní, ale zase ne tolik, ještě by ode mě třeba chytila blechy, že. I když byla pravda, že jsem se poslední dny vůbec nedrbal a nic jsem ve svym kožichu neviděl, takže buď konečně pomohla nějaká ta koupel, případně umrzly. Zvláštní, že uvaření je nezabilo, ale co, aspoň jsem byl čistej. A taky jsem se nechtěl úplně přibližovat z prostýho důvodu, že bylo načase si opět všechny držet daleko od těla, protože jsem vůbec neměl nic z toho, když jsem si k sobě někoho pustil. Snad jenom bolest a následnou melancholii, kterou jsem nedokázal zvládnout.
Ráda?“ nechápal jsem a musel jsem to říct nahlas. Očekával jsem cokoli, seřvání, rýpání, ponižování, blbý kecy, ale neočekával jsem, že by mě snad mohla ráda vidět. To odporovalo úplně všemu, co jsem o ní vědě a nemohl jsem říct, že se mi to líbilo. Vzhledem k tomu, že jsem stejně chtěl všechny držet aspoň na dva metry od sebe.
Před druhou otázkou jsem se posadil a jako odpověď jsem jenom hodil rameny lehce nahoru a dolů. „Nevim,“ řekl jsem krátce. Zvykl jsem si na to, že můj život nemá žádný směr a cíl. Jenom jsem kráčel tam, kam foukal vítr, šel jsem proti dešti, se sluncem v zádech a daleko od těch, kteří mluvili za mými zády. Furt ve mně byl tulák a nikdy nezmizí. Jenom jsem mu chtěl dát nějaký pocit jistoty, že je místo, kam se může vrátit a vědět, že tam na něho jenom tak někdo nemůže. „Kam mě nohy zanesou,“ dodal jsem polohlasem.

//Loterie 37

S mým dokonalým postižením, kdy jsem nebyl schoen vidět ani ždibec toho, co se dělo po stranách mojí mizerné existence, pro mě bylo docela možné a ne zrovna výjimečné, že jsem prošel okolo hodně divných věcí a vlků bez toho, abych si jich vůbec všiml. Občas to sice bylo na nic, ale většinou jsem toho využíval a mohl jsem si jít přímo za tím, za čím jsem chtěl jít... Obvykle směrem nějaký peklo, které mi otevíralo svou náruč, abych do něho mohl vstoupit a trpět jeho rány a pálení nohou a dalších částí těla.
Teď jsem spíš kráčel přímo vlastním myšlenkám, které se mi už tolik nehonily hlavou, spíše tam tak líně chodily a snažily se přežívat vlastní melancholii, kterou mi poté rozlévali do celého těla. Rozlévání však na chvíli přestalo, slyšel jsem hlas. Přesně ten, který byl čekal, že mě uvítá v jámě lvové a u bran pekelných. Zastavil jsem se, otočil se do strany a tak nějak... nevýrazně hleděl na Lindasu. Měl jsem vůbec něco říkat? Nenařkne mě z toho, že se jí pletu do života, když mě v něm stejně nechce? „Dobrý,“ řekl jsem krátce polohlasem, protože jsem byl furt ještě rozespalý. Už jsem nějak dál nešel, stál jsem na místě, občas oko pohnul do strany a hleděl jinam, ale pak jsem ho vrátil k Lindase, jestli se do mě pust, bude něco chtít nebo prostě tak.

//Loterie 36

//VVJ

Nakonec jsem svoje kroky stočil někam jinam a na řeku jsem se vykašlal. Když jsem byl ve všem tom vzpomínání, do hlavy se mi vrátila vzpomínka, která sice nebyla tolik nepříjemná, ale jak byla stará a co obsahovala, trochu mě... rozbolela. Les s vysokými stromy, já celý černý kráčející za zády podobně černé vlčici směrem někam do neznáma, vedoucí prosté a nezajímavé rozhovory o životě a tom, jak nás celý štve, když jsem dostal hlad a na zemi našel ptačí hnízdo. Chtěl jsem sežrat ta vejce, ale bylo tam jenom jedno jediné, které rozkousnout nešlo a viselo na takovém fešném zlatém přívěsku a já si ho nechal. Měl jsem ho léta, než jsem ho dlouhodobě půjčil Sionnovi a od té doby jsem si přišel nahý.
Ale více, než kvůli přívěsku, jsem šel do toho lesa vzpomínat na tu vlčici. Byla pryč už léta a lehce jsem si ji řadil do seznamu těch, které mě nějakým způsobem opustili. Bylo jich tam mnoho a ona byla jednou z nich, ale... nemohl jsem jí mít za zlé, že odešla. Však mezi námi nikdy nic nebylo. Tak proč na to vzpomínám? okřikl jsem sebe samého a donutil se zakroutit hlavou. Nemělo smysl přemýšlet nad něčím, co se už nemohlo nikdy stát. Jsem taková neskutečná socka, ozvalo se ve mně ještě navíc. A nějak jsem k tomu nic nenamítal, pouze jsem dal hlavu trochu níž procházel tím lesem plný cedrů dál.

//Loterie 35

//Kierb

Nasytil jsem se, takže mi bylo mnohem lépe, ale stejně jsem se moc neměl k tomu, abych se vrátil do lesa. Bylo tam moc vlků, moc vlčat a potřeboval jsem trochu toho klidu, který mi mohla nabídnout jen a pouze samota. Možná ještě tak přítomnost Saturna, byl klidný, vyspělý, ale samota měla trochu svého kouzla, kterému se nic nedokázalo vyrovnat. Jediný její problém je to, že je poměrně nakažlivá. Když se na ni jeden naučí, už se nechce vrátit mezi ostatní. Nešlo ani tolik o zvyk, ale píše to smíření, že když je jeden sám, nic špatného se mu nemohlo stát. Tedy furt mohl umřít, mohl na něho spadnout šutr, mohl si zlomit hnátu nebo vykrvácet, ale... nemohlo se mu stát nic špatného v tom smyslu, že ho někdo zradí, ublíží mu nebo mu nějak jinak ukřivdí. A to jsem na samotě oceňoval nejvíce, protože na rozdíl od jiných, stále tu pro mě byla a mohl jsem se spolehnout na to, že mě nikdy neopustí. Naopak mě přivítá, až tak udělají ostatní. A oni to vždy udělali.
Kráčel jsem okolo jezera. Byl jsem u něj tolikrát, že jsem už nedokázal na něm cokoli zajímavého vidět, ale kráčel jsem dál. Bezmyšlenkovitě přes místa, které jsem prošel křížem krážem a dokonale je znal. Věděl jsem, co se u nich dělo, ale kolikrát jsem na to nechtěl vzpomínat. Protože to nikdy nebylo příjemné. To byla nevýhoda samoty. Vzpomínání.
Trochu jsem sklopil hlavu, nad jsem se cítil poníženě z toho, na co myslím, a co se děje. Ale co jsem mohl dělat? Myšlení a vlastní hlas v mé hlavě bylo to jediné, co jsem zrovna měl.

//Cedrový háj

//Loterie 34

//Mecháč

Klusal jsem z lesa až vlastně do chvíle, než za mnou zmizel poslední strom a otevřela se řeka. Pak jsem zpomalil, vrátil jsem se do svého plahočivého kroku, který značil, že nikam nespěchám, protože jsem stejně všude byl a tam, kde jsem nebyl, to za to nestálo. Protože kdyby ano, logicky bych tam byl, ne?
Zvuk řeky mě svým způsobem uklidňoval. Nevím čím, snad vědomím, že tam plave moje oblíbené jídlo, možná tím, že řeka nad ničím nepřemýšlela, prostě si tekla svým směrem, vlastním proudem a nehleděla na jiné. Někdo do ní vlezl? Strhla ho, pokud nebyl silný. Pršelo? Nabrala svůj objem a brala si, co chtěla. Bylo sucho? Zmenšila se, uklidnila, šetřila své síly a snažila se pouze přežít. Byla zima? Stále tekla odhodlaně dál a nezajímala se o to, jak jiní žijí.
Postavila jsem se po kolena do vody. Bylo to nepříjemný a po zádech mi jela hustí kůže, ale držel jsem. Respektoval jsem řeku, vyčkával jsem a využil svoji první situaci, která mi nabídla chytit rybu do svých zubů. Mrskala se mi v tlamě, snažila se zachránit, nejspíše ani netušila, co ji čeká a neuvědomovala si svou blížící se smr.t Jak by také mohla? Však nemohla znát nic jako vlka a poku někdy viděla, jak její přítelkyni něco vylovilo z řeky, možná já, jak mohla vědět, co to bylo? A kdy to zase přijde? Nemohla. Ještě na místě jsem ji sežral, moc jsem se s tím nepatlal a pak jsem šel dál. Chtěl jsem se trochu projít.

//VVJ

//Loterie 33

Spánek mě ale dlouho nedoprovázel. Snad to byl furt ten blbý pocit, že je okolo mě moc živých duší a já nemám klid, který potřebuju, abych se uklidnil. A možná to bylo tou vlezlou zimou nebo hladem, který jsem dostal při lovení něčeho, co jsem nežral a nevzal si z toho ani kousek. Kručel mi žaludek ve spánku, slyšel jsem ho škemrat a naříkat ve snech a prostě jsem věděl, že ho musim nějak uklidnit, jinak se už nikdy pořádně nevyspim. S mrmláním a naštaný prskáním jsem vstal, pomalu jsem se vydal k hranicím lesa a přitom jsem jako malý parchant kopal do sněhu, protože se mi prostě nedařilo. Ale to zas bylo způsobený vyčerpáním, kdy se většina vlků chovala jako protivný malý skrček, který nedostal od mámy už mlíko, protože měl zuby jak jehly a tahal za bradavky.
Byl jsem vlastně docela rád, že když už jsem se měl někde zastavit a pravidelně se tam vracet, bylo to sakra blízko řeky, kde byl dostatek ryb a mohl jsem tam kdykoli jít nažrat se bez toho, abych musel chodit někam daleko. A zároveň to bylo klidné a tiché místo, kde mě nikdo nerušil, takže jsem se ani nemusel ohlížet, jestli mi nějaký mamlas skočí do vody a vyžene mi dlouho očekávaný úlovek. Rybaření sice bylo lehčí, ale trvalo dýl, to bylo docela na nic. Na chvíli jsem i zrychlil krok, nějak mě už nebavilo to blahočení sněhem a představa jídla byla lákavá dostatečně na to, abych trochu zrychlil.

//Kierb

//Loterie 32

Každičký krok, kterým jsme se blížili k úkrytu a k místu, kde tu srnu můžeme pro ostatní zahodit, se zdál jako celý dlouhý kilometr za normálních podmínek. Fakt jsem si nepamatoval, kdy jsem byl naposledy tak moc vyčerpaný, ale hodlal jsem e už konečně trochu vyspat a nabrat nějakou tu falešnou sílu do života. S energií jsem vůbec nepočítal, byl jsem tak moc v mínusu, že to bude doplácet ještě s týden a s tím, jak velký jsou úroky, možná dokonce celý měsíc. Docela zoufale jsem si mezi taháním povzdechl, i když to bylo spíše jako sténání, ale věděl jsem, že jsme už blízko, tak jsem nezastavoval a ani nepolevoval. Prostě jsem jenom tahal a občas těkl pohledem k Saturnovi, jestli náhodou netahám ještě jeho tělo, které to už taky vzdalo.
Pak jsem konečně pustil. Nebylo to sice úplně u díry v zemi, ale dostatečně blízko, aby to každý věděl a šel se nažrat, když to sem už dva hloupí nýmandi přinesli, i když nemuseli. Saturnus se valil na zem a já padl zadkem do sněhu. Nahrbil jsem se, dlouze jsem oddechoval a začal jsem uznávat, že už nejsem tak mladej koloušek, i když chlapy nestárnou, ale zrajou. A já byl sakra vyzrálej. Nejlepší léta, co víc chtít.
„Půjdu se natáhnout,“ zahlásil jsem tiše, načež se můj zadek ještě na chvíli zvedl ze země, aby se následně položil pod jeden strom, kde nebylo tolik sněhu. Nechtěl jsem do úkrytu, kdo ví, kdo tam byl a já chtěl klidně spát. A že jsem spal, dobře jsem to zalomil.

//Loterie 31

Možná, že kdybych si nehrál na kompletního superhrdinu, nehnal se světem kraj za někým, kdo stejně nestál o mojí přítomnost a choval se, že mu je každej buřt, když sekundu předtím po mně řval, abych pomohl... Možná bych si někdy mezitím vším odpočinul, nabral trochu síly a nebyl vyčerpaný jenom z normální chůze sněhem, kdy jsem tahal sice něco s sebou, ale zase ve dvou, takže to zas takový peklo být logicky nemohlo.
Ale co, stál jsem tam se srnou v držce a unaveně tahal do kopce, kterej byl fakt k uzoufání, sníh ničemu ani trochu nepomáhal a bojoval jsem s nekonečným nutkáním se uzívat k smrti. Když už jeden neměl na to, aby skočil někam do sopky nebo z pořádně vysoký skály, asopoň na únavu organismu by bylo sakra úžasný umřít. Bylo by to originální a moje mrtvola by už tak vypadala jako v polovičním rozkladu, protože bych z nedostatku spánku přišel o všechny svaly, všude by mi čuměla žebra a prostě lahodný pohled, který potřeboval každý nutně vidět.
Úkryt se blížil sakra pomalu. Sníh vůbec nebyl udupaný, vítr všechno pekelně stěžoval a gravitace, ta mrcha proradná, mě neskutečně moc tlačila k zemi. Bylo by fajn, kdyby prostě někdo přihopsal, že to vezme, ale kdo jako mohl? Tady byl buď každý zahleděný v sebe nebo poloviční velikosti normálního vlka, takže by tu akorát víc překážel jak pomáhal.

//Loterie 30

„Na výběr máš vždy, ale zdejší prostředí tě bude nutit k jedné volbě,“ namítl jsem. Nemusel k ní nikdy jít, mohl prostě být takový, jaký se narodil, jaký měl schopnosti, se kterými přišel na svět a možná by nějakou pílí došel k tomu, co mu mohla dát Smrt hned, to bylo na něm. Smrt byla rychlejší a jistější cesta, jak se stát někým a něco rychleji umět, zatímco staré dobré trénování bylo možná sice takové hrdé a mohl z toho mít pocit zadostiučinění, ale... Bylo to vlastně jenom na něm a tom, jak se rozhodne.
Kdybych asi šel tím směrem, že bych za Smrtí nikdy nešel, byl bych mnohonásobně níže, možná vůbec nikde s mojí leností cokoli zkoušet, rád jsem měl věci prostě hned pod nosem a stylem "co se asi může nejhoršího stát?" jsem objevoval meze, do kterých se můžu dostat a kolikrát to bylo fakt děsivý a zarážející.
Najednou padla ta slova, která se mi nelíbila a chtěl jsem se z toho všeho úplně vykroutit, ale co jsem mohl dělat. Chtělo se mi z toho až brečet, ale místo toho jsem si jenom dlouze povzdechla zvedl svůj líný dvoubarevný zadek ze sněhu. „Jo, asi bychom měli,“ vydechl jsem dlouze. A Zoufale. Nechtělo se mi. Ani trochu. Prostě ne. Chtěl jsem říct, ať už to vezme sám, že se tim může vytahovat před ostatními, zatímco já si někde lehnu, ale nechtěl jsem ho nějak odsoudit k tomu, aby to táhl přes ten sníh sám, takže jsem se neodprákl do neznáma a raději čapnul srnu za nohu a tiše brečel.