Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 58

//VVJ

Musel jsem chvíli přemýšlet, ale spíše to byla taková dramatická pauza, ve které jsem se pokusil rozvzpomenout se, jak hloupý a naivní jsem vlastně byl, když jsem poprvý přišel do zdejší země. Ani nevim, kde jsem se vyloupl, co jsem dělal, ale věděl jsem, že jsem měl docela... problém si nějak zvyknout na okolí a to, co se okolo mě dělo. A Jací zde byli vlci. Hlavně ti, kteří znali magie na takové úrovni, že proti nimi slabko jako já, neměl absolutně žádnou šanci a oni si to uvědomovali. Takže jsem trpěl. Hodně jsem trpěl.
„Ale stačí,“ vydechl jsem. Nic jinýho jsem nepotřeboval. Stačilo mi znát ji v tomhle smyslu, dokonce i ten byl docela dost, že jsem nechápala, proč jsem se ještě neodpráskl co nejdále to jde, abych tohle nemusel řešit a poslouchat. Mohl bych ji zašlápnout jak slimáka, ale přitom jsem dělal naprostou socku před ní.
Její prohlášení a představa mi docela nahnala husí kůži na krku. „Tak kdepak máme svůj odrostlý potěr, kterej bys stejně nenáviděla a co na mě říkala tvoje matka?“ zamumlal jsem nějak... unaveně. Šel jsem dál od jezera, trochu jihu, zpátky k jeskyni. Ať je sranda. Někde ji tam nechám. Launee poděkuje, svět bude plesat. Všechno bude lepší. A pak někde hodil sebe a všechno bude sluníčkový a vysvitne duha.

//Loterie 57

„Neznám každýho v tomhle zapadákově,“ namítl jsem. Potkal jsem jich dost. Viděl jsem jich dost. Mnohem víc jsem jich třeba neznal ani jménem, prostě jsem je viděl, někde jsem je potkal. Ale rozhodně jsem nemohl říct, že znám úplně každýho, kde se tady kdy procházel. Nezajímal jsem se o ostatní, takže mi to bylo... volný. Ale litoval jsem ho, protože mít za sestru Lindasu a ne Lauru, asi se zabiju už v matčině děloze. „Izar? Co já vim. Neznám toho Fiéra, neznám pořádně ani tebe. Bych s váma musel trávit stejnej čas, abych tohle dokázal říct,“ vydechl jsem. Co po mně chtěla? Slyšet, že je nejúžasnější z její rodiny? Těžko říct, já nelhal. A jestli je ve skutečnosti to nejhorší, neřekl bych to, ani kdyby na mě záležel vlastní život. A pak do mě jela dál a dál. Jestli znám toho a tamtoho. „Nevim... Možná jsem je někdy viděl,“ zasténal jsem už unaveně. Na tohle jsem fakt neměl bylo toho moc. Dokonce jsem i trochu přidal do kroku s nadějí, že se třeba trochu vzdálim od Lindasy, ale to asi těžko. Minimálně od jezera jsem šel dál.
Napadlo mě, že bude prostě lepší mlčet. Mlčet, nic neříkat, nic nedělat. Každý slovo vedlo do slepý uličky a už mě fakt nebavilo řešit ji. Bych raději řešil počasí nebo podobný kaviny, než to, že za dva měsíce nemohla ovládnout celej kraj. „Stejně tím nikdy nebudeš, tak je to fuk,“ řekl jsem víceméně sobě polohlasem. A byla to pravda, kdo by to chtěl furt poslouchat? Už kdyby chtěla rozšiřovat svůj rod, musela by si najít někoho hluchýho. Jenže toho by nebrala jako urozenýho a dostatečnýho, když by měl handicap.

//Východní Galtavar

//Loterrie 56

„Už teď ho lituji,“ řekl jsem krátce do větru. Zasloužil si to ten chudák? Nebo bohužel jenom schytil její nenávist úplně z ničeho nic a neměl štěstí v narození? Možná bych ho měl poznat. Oba dva jsme chudáci ve špatný rodině, zamyslel jsem se a pak dokonce padlo i jeho jméno. Zakroutil jsem hlavou, neznal jsem ho, ale litoval jsem toho Fiéra, který měl Lindasu jako sestru. A Izara jako bratra. Bylo to duo poděsů a ten třetí snad nemohl být tak špatný jak oni. Maximálně stejně, ale víc ne.
Lindasa byla opět přechytralá, že nespravedlivej život si prostě život musí udělat tak, jak potřebuje a nebrat to, co mu nabízel, ale to já nějak nebral. Co život dal, to dal. Co vzal, to vzal. Měl jsem brát jako nespravedlnsot, že jsem otce neměl a potom jsem zjistil, že chcípnul? Jak jsem tuhle nespravedlnost měl překroutit? Najít si slušnýho taťku, co ho bude aspoň dělat, abych neměl takový problém s projevením emocím? Ne, nemyslím si. „Nevypadá to, že by sis život nějak spravedlnej dělala,“ nadhodil jsem. Nestěžovala si snd předtím na smečku a to, že jiní makat nemusí, ale ona se musí sedřít tim, že přinese hloupý mech?
Šel jsem dál okolo jezera. Nějak jsem netušil, co jinýho, prostě jsem šel a nepřemýšlel. Ani se mi nechtělo moc mluvit, ale to nebyla žádná novinka, klasika v mém případě. Už tak jsem mluvil dost, došlo mi. Víc slov jak kolikrát za několik dnů. Jak jsem to jenom zvládal? Nezvládal...

//Loterie 55

//Cedrový háj

Byl jsem překvapen, že mi bez velkých keců, bylo objasněno, kde ten super úžasný Smrkáč byl a ještě nějaký další informace, který jsem k tomu moc nepotřeboval, protože mi bylo jedno, jestli za sebou nechala celý svůj rod a šla hledat místo, kde by ji někdo ocenil, i když na ni musela dlabat všude úplně stejně, ale to byl ostatně její problém. No, Smrkáč už stejně neexistoval, smutná pohádka, ale co se dalo dělat. „Ten druhej se ti schovává, co?“ mlaskl jsem posmutněle. Přitom mě více ničil fakt, že existuje ještě další existence, jako byla ona nebo Izar. Smutný. Ale tak furt existovala malá šance, že by ten třetí byl nějaký jiný, protože u nás to tak taky bylo. Dva skoro stejní a ten třetí se vůbec nepovedl a neseděl do toho rodinného standartu, i když tam neseděl vůbec nikdo.
Vylezli jsme k jezeru, slunce docela dost svítilo a já měl poměrně žízeň, takže jsem se vydal tím směrem, abych se odebral ke břehu a nechal rozpustit led na břehu, abych se mohl napít ne úplně ledový vody, která mi vadila na hrdlo. Zatím si Lindasa stěžovala na smečku, která jí nekrmila, neobskakovala ji, prostě jí nedávala nic, co očekávala. Nebo co spíš chtěla. „Život není spravedlivej,“ vydechl jsem, protože jsem tak nějak neměl na to co říct. Co očekávala? Co chtěla? „Jdi obnovit Smrkáč a pečlivě si vybíraj členy, aby byli aspoň z pár procent podstatní pro existenci jako ty.“

//Loterie 54

„Smrkáč?“ neznal jsem tu smečku. O několika zde jsem věděl, snad jsem už i vlezl na území každý z nich, ale to jsem prostě dřív nedělal, takže jsem netušil, kde tahle smečka měla ležet. Ale stejně už neexistovala, jako neexistovala ta, co byla v lese se svíticím mechem, potom se rozpadla ta pitomá močálová, která se chytře přesunula do lesa plného mechu na severu.
Okem jsem zabloudil někam jinam, nechtělo se mi poslouchat kecy o tom, jak prostě její nijaký rod byl víc než ostatní, protože nebyl. To, jak se jmenovala, o ničem nerozhodovalo, byla prostě stejná nula jako všichni ostatní, jenom si to neuvědomovala. „Kdybyste byli tak úžasní, nenechali byste se,“ utrousil jsem přeci jenom jednu poznámku, kterou jsem si odpustit nemohl. Ale jestli v rodině měla taky jenom ty, co měli plnou hubu keců a skutek utek, bylo jasný, že prostě zmizeli z povrchu zemskýho.
„Já si myslim, že za to může to světlo,“ namítl jsem. Šediví nemohli za všechnu smůlu světa. To spíš rezaví, ti byli nechutní a úplně k ničemu. Co zrzek, to idiot. A to mi nikdo nijak vyvrátit nemohl, nic horšího jak rezavá neexistovala. Nepřirozená a nechutná barva.
„To já si myslel, že seš s ní kámoška,“ nadhodil jsem. Byli jsme na kraji lesa, docela mě to v něm už fakt začalo nudit, tak jsem se vydal dál ke kraji, abych mohl jít pryč z něj. „Nemám důvod se u ní přimlouvat ani za sebe. Zařiď si tyhle věci sama.“

//VVJ

//Loterie 53

„Si odešla, protože si myslela, že někde snad bude líp?“ nechápal jsem. Přišlo mi, že všude bylo vesměs všechno na nic, poměrně nuda, kam jeden šel, ale na tomhle místě bylo přeci jenom... něco. Nějaká možnost týrat jiný magiema, případně prostě jakési ponětí bezpečí... Což se nedalo přesně říct, vzhledem k tomu, že okolo byla třeba velká bílá chobotnice, pak jsem si pamatoval pitomýho divnýho vlka, kterýho jsem nakonec stejně musel zabít, ale to je taky jiná pohádka. Já byl ten, co sem prostě jednou přišel a už neodešel, nehopsal jsem sem a tam, abych pak brečel, že mi zakrněla magie. „Všude je to stejně na nic,“ vydechl jsem s řádnou dávkou pesimismu, protože nic jiného mi krví neprotékalo a netušil jsem, co jiného na to říct.
Trochu jsem začal počítat. Protože mi všechno nějak nesedělo, hlavně prohlášení, že tu dřív nic takového nebylo. Tiše jsem zamručel, počítání mě utvrdilo v tom, že skutečně buď Lindasa žila celou dobu v jeskyni, když byla mladší nebo to okolo ignorovala. „Bylo to tady vždycky. I když si byla jenom nějakej potěr,“ namítl jsem. Protože já byl vetchý stařec, co znal doby minulé, které nemohl už skoro nikdo pamatovat, že ano.
„Tak mlč,“ pokrčil jsem rameny. Nechtělo se mi ničeho doprošovat, na to jsem byl až moc malý patolízal. Jenom jsem se zase utvrdil v tom, že prostě nemám vyvíjet zájem o ostatní, když o to stejně nestojí. Poučení číslo dva. Ještě jednou a pak... se na vše vybodnu.

//Loterie 52

I moje snaha o prohlášení, které mělo jít směrem "hlavně už to neřeš, prosím", se odebralo úplně opačně a místo toho přišla tuna keců o tom, že ani by falešný zboží neprodávala a vina, že magie nefunguje, by byla svedena jenom na zákazníka, protože je neschopnej magii ovládnout. Protočil jsem nad tím okem. Když jsem něco bral od těch dvou já, očekával jsem, že mi to dají s tim, že to prostě umět budu a nějaké jejich kecy v tom smyslu, že musim uvolnit vnitřního ducha a spojit se s magií, abych byl schopen ji ovládnout... Asi bych se jim vydělal před vchod.
„Zakrnělas,“ pronesl jsem krátce. Co jinýho za tim bylo? Prostě zlenivěla, nepoužívala ji a prostě zapomněla, co s tim má vlastně dělat, tak neumí zase používat nic. Nebo se jí třeba jenom zdálo, že s tou magií něco umí a ve skutečnosti absolutně nic. Chudáček. Ne, bylo mi to jedno. Stejně nemohla mít nic úžasnýho.
Samozřejmě, ať jsem řekl cokoli, silně se proti mně ohradila. Třeba to, že má zbytečnou magii a dle všeho, to sama země, jak kouzelně na to přišla, byla úplně k ničemu. „Díky tý zemi jsme se neutopili,“ namítl jsem, ale nějak jsem se nebránil, jenom jsem to pronesl. „Tak co je ta tvoje, na kterou si nemám silně otvírat tlamu?“ zajímalo mě. Hádal jsem, že to nebude ždnej větříček nebo vodička. S takovou magií by se určitě šla raději zabít, tak co? Iluze? Oheň? Čtení myšlenek?

//Loterie 51

Námitka na moje prohlášení přišla dříve, než jsem vůbec očekával, ale jak se mohla ohrazovat, že není podvodník, když přesně o to se snažila? Prodávat něco, co nemá a je si vědoma toho, že žádné magie nikomu nedá. „Tak dobrá obchodnice s falešným zbožím,“ poopravil jsem svoje prohlášení, které v překladu znamenalo, že je podvodník, ale to slovo tam užito nebylo, takže... s tim prostě musela souhlasit, nic jiného to už fakt nebylo. Ale kdybych tohle měl dělat já, asi bych to dlouho nevydržel. Vadilo by mi, když by se ke mně někdo chodil furt plazit, že chce tohle a tamto. I když jsem to sám dělal, ale to neznamenalo, že to není stejně trapný a nechutný.
Už jsem začal i já sám vnímat, že chození po lese je takové nudné a neustále se opakující. Dokonce se mi z toho i motala hlava, ale nějak jsem netušil, kam jinam jít, vzhledem k tomu, že poslední procházka s Lindasou dopadla tak, jak dopadla. V jeskyním komplexu, skoro jsme se několikrát utopili a udělali si kámoše v podobě nechutný bílý chobotnice.
Trochu jsem si odfrkl, když nazvala zemi nudnou. Byla to asi nejkomplexnější, co mohla být a docela často jsem ji používal. Však i v těch jeskyních jsem ji párkrát použil. „A co máš říkat ty? Musíš mít tak zbytečnou magii, že ani nemáš zbarvený oči. Jestli vůbec nějakou máš,“ ohradil jsem se.

//Loterie 50

„Jasný, takže bys byla prostě podvodník,“ pochopil jsem rázem a nemohl skrýt své nadšení z pochopení, jak to zamýšlí. Prostě zaplať, pak by jim plácla tlapou do čela, simsalabim, tady máš magii a vypadni. Reklamace za Smrtí a tam by žádný idiot nešel, protože by se mu smála ještě pět let ve snech, že naletěl na takovou kravinu jako bylo to, že mu slavná Lindasa z rodu asanevímco dala nějakou super magii s poloviční cenou, za jakou by ji sehnal u Smrti. Že jsem nikdy neměl obchodnického ducha, zalitoval jsem se. Jak bohatý bych mohl být? S mým zjevem by mi i nad věřili, že jsem nějaký pofiderní bratříček Života a Smrti, co se trhnul z rodinýho kšeftu a podpultově prodává to, co mají sourozenci předraženýho. Ale na to jsem neměl. S mym kichtem by si mě pak někdo našel a dobře by mi namlátil, až by si to všechno koupil u těch dvou pravých a nefalšovaných.
Přikývl jsem na to, že má oheň, ale to byla snad nejslabší magie, kterou jsem měl. Nedokázal jsem s ní dělat, co jsem si přál, pouze jsem se občas s ní přehřál, jako bych už normálně přihřátej nebyl, občas jsem něco zkusil mírně podpálit. „Ach, skoky, jak nádherná to věc,“ pronesl jsem líbezně. Nejlepší magie, co mohl jeden mít. „Co moje vrozená?“ zajímal jsem se. Těžko odhadnout, ale tak třeba... charakterem? Co ke mně sedělo? Nic. Kameny. Stejně nudný, obyčejný a bez špetky citu. „A je jich víc,“ dodal jsem tiše. O hodně víc.

//Loterie 49

„Možná bys to dokázala, ale dokážeš tu magii... předat?“ zeptal jsem se, protože v tom byl docela kámen úrazu. Mohla básnit, jak by jenom ležela, sbírala šutry, které musí být ve výsledku úplně k ničemu, ale jak by ostatním ty magie dávala? Jestli je uměla předávat, tak sem nima, rád se stanu ještě protivnější obludou, která zvrací magie, jak se v něm přemršťují. „Jim to zkus příště navrhnout,“ navrhnul jsem sám, protože kdyby to přijali, znamenalo by to, že se sám Lindasy zbavím a jako někdo, kdo už nic nepotřeboval, bych její sbohem a šáteček rád uvítal. Nebo ho udělám já. Půjdu někam dál, do neznáma, zasnil jsem se. Zase jenom sklopím hlavu a budu hledět na svoje tři další kroky a nikam dál, až budu dožívat svůj život stejně, jako jsem ho žil celá ta léta. Bylo vůbec představitelný, že jsem celý ty léta dělal... nic? Zachraňoval chudáky, opovrhoval jimi a hledal přístřešek na spaní?
„Nějaký,“ hlesl jsem. Nebyl jsem si jistý. Neměl jsem pro ně jméno. „Zkus hádat,“ navrhnul jsem s pokrčením ramen. Vzpomenout si na všechny bylo moc namáhavý. A taky se mi nechtělo moc mluvit, protože mi to přišlo jako vychloubání. A na to já nebyl. To spíš ona.
„Asi jsem moc jednoduchý na to, abych ve věcech smysl viděl,“ uznal jsem. Smysl mi nedávalo prakticky nic. Přátelství, láska, rozmnožování, existence, moc, síla, uznání... K čemu to bylo? Jaký smysl mělo to všechno mít? Dosáhnout toho?

//Loterie 48

Kdybych měl k něčemu přirovnat svůj mizernej život, asi by to bylo právě to, co jsem dělal. Chodil jsem, protože jsem měl pocit, že nikam nepatřím a zůstat na místě je pro mě ubíjející, ale protože nemám cíl, motám se v kruzích, kde mám pod sebou cestu již vyšlapanou do krve, hledím pouze napřed pár kroků, protože budoucnost nic nepřináší a za společnost mám někoho, kdo mi přijde, že mi pouze trhá končetiny, abych se nesměl pohnout ani o píď dál.
„Tak je to na nic obchodník,“ vydechl jsem dlouze, až mi od tlamy stoupla bílá pára, která se mi rozpustila před čenichem a zmizela v neznámu. Docela jsem věřil tomu, že Život ty magie ovládá a ještě nějaký další, které buď my neznáme nebo z nějakýho důvodu prostě ani nesmíme ovládat. Už takhle jsme s těma magiema docela komičtí, o tom žádná. Na druhou stranu existovalo tolik magií, že těžko vymyslet nějakou, kterou nikdo nemá. Sám jsem jich měl tunu. K čemu? K využití jednou za rok a dělání, že jsem velkej silnej kluk. Protože na takový vlčice letí, že jo?
Na můj sarkasmus by snad takhle bylo odpovězeno sarkasticky, ale tak to Lindasa nemínila. Ona byla upřímná a přesně takhle to cítila, protože si skutečně myslela, že je někým víc jak ostatní. „Strašný to život musíš vést,“ dodal jsem, abych ještě trochu přiložil. Co jsem mohl ztratit? Nic. Když nic nemám. Ale před jejím dalším prohlášením jsem se trochu odmlčel. Trochu jsem zvedl hlavu, že se prostě podívám před sebe, jestli tam je něco v mojí budoucnosti, ale viděl jsem jenom prošlapanou cestu. „Co smysl dává?“ zeptal jsem se. Ale nechtěl jsem odpověď.

//Loterie 47

Pokrčil jsem nad tim rameny. On možná věděl vše, ale já nevěděl ani polovinu toho, co bych znát měl, takže tahle otázka byla spíše jenom moje hloupá teorie, která mi relativně byla jedna. Ať znal moje myšlenky, pocity nebo názory, jak jenom chtěl, nikomu se to líbit nemuselo, ale očividně mu to moc nevadilo, když mě nikdy neseřval nebo nezadupal do země. „Dává magie, která ti umožnuje číst myšlenky, ale sám by je číst neuměl?“ odpověděl jsem na tu její otázkou otázkou. Mě napadlo, že Lindasa možná sama žádnou magii nemá, protože je zcela nedospělá, ale to bylo vedlejší. Byla by docela ironie, kdyby sám Život prostě nic neuměl, když všem dával úplně všechno. Však byl i fialovej, nějaká magie v něm určitě musela být, ale možná se styděl přiznat, co v něm vůbec je.
„Tak povzbudit,“ odsouhlasil jsem poměrně nechápavě, protože kdyby si řekla, tak bych ji mile rád povzbudil. A určitě zadarmo, kdo ví, co za to musela vypláznout. Sice těžko říct, jestli by moje povzbuzení bylo to, co potřebovala, ale... zadarmo. Takový věci se neodmítají. Rozmluvila se kupodivu o tom, jak vlastně všichni okolo ní jsou takové nuly, že to je pro ni vyčerpávající mezi nimi existovat a musela se před někým vyplakat, aby mohla zase normálně fungovat. Docela mě štvala tahle její arogance vůči všem, i když jsem byl v části stejný. Okolí mě štvalo, ale nebylo to tim, že by byli mně podřazenou rasou. Jak ale musíš trpět,“ vydechl jsem sarkasticky.
Protočil jsem při pomalých krocích jedním okem. Nepotřeboval jsem povzbudit. „Já a moje nízký sebevědomí jsme nejlepší přátelé.“

//Loterie 46

Lindasa se rozhodla, že nadhodí jedno pořádný co kdyby, nad kterým bych se měl zamyslet a snad zavřít svoji nevymáchanou tlamu, která roznášela urážky jak za zády, tak i přímo do očí, protože jsem si s tím nebral zrovna servítky. „Ten kulišák ví o všem, proč by nevěděl i o tomhle?“ odpověděl jsem s nezájmem. Věděl, jak jsem přišel o oko, co se mi honilo hlavou, když jsem za nim přišel, že m nebaví být úplně černej. Jak by mohl nevědět o tom, že ho tady pomlouváme? Samozřejmě, že to věděl, bylo mi to fuk, stejně tvrdil, že mi už nemá co nabídnout, takže jsem za nim neplánoval jít, pokud mi nehrábne, že teda chci být třeba hnědorůžový nebo něco takové. O magie jsem zatim taky navíc nestál, bylo jich dost.
Šli jsme pomalu, nikam moc jsem neměl směr, prostě jenom jsem se pomalu plazil okolím, sledoval slunce, které svítilo skrze mezery ve stromech, ale převážně jsem pohled zabodával do země a sledoval neprošlapaný sníh, který nám křupal pod nohama. „Povzbudit?“ odfrkl jsem si a hlavu natočil k Lindase. V čem tahle potřebovala povzbudit? Měla sebedůvěry a pýchy na rozdávání, že to bylo až k pláči. „A k čemu, prosimtě? Mohla bys tu věc prodávat za šutry ke Smrti.“ Takže v překladu, mohla by se rozprodávat. A nezvedat u toho ocas, pozitivní, ne?

//Loterie 45

Možná jsem měl hloupej vnitřní pocit, že mě prostě nikdo nemá rád a tedy ani taková osobnost, jako je zrovna Život. Jenže se zdál, že má rád všechny, ale mně to prostě nesedělo, přišlo mi to divný a takový nepochopitelný, i osobnost jeho velikosti musela prostě mít někoho, koho neměl vyloženě rád. Ale musel to umět dobře skrývat, o tom žádná.
„Život je ten typ, co by se před tebou usmíval, ale skočil ti na záda, jakmile se k němu jimi otočíš,“ prohlásil jsem. Snad proto bylo tak divný od něho odcházet. Prakticky nic nechtěl, miliardu toho naslíbil a prostě pak... přišel ten podivný strach, že mi ublíží a vysměje se mi za to, jak naivní jsem byl vůči tomu, že mi dá něco zadarmo. Ale už jsem tam párkrát byl a zatim jsem vždy vypadnul živý, tak asi neměl potřebu někomu skákat po krku a trhat ho s úchylným úsměvem na kusy? Možná...
Lindasa tiše nějak odsouhlasila to, že můžem aspoň chodit, když už máme vést rozhovor. Nevěděl jsem, kam jít, nějak se mi nechtělo jít někam specificky nebo třeba někam daleko, prostě jsem vykročil pomalým krokem skrze les, abych trochu zabavil své nohy. „Cos od něj chtěla?“ vypadlo ze mě. Byl jsem zvědavej a prostě jsem to chtěl vědět, když nic jiného. Minule mě sice totálně odpálkovala a kašlala na mě, ale zkusil jsem štěstí znova. Nebo spíš naivitu, když jsem se znova chtěl zajímat o to, co je v životech jiných. Hlupáku.

Oya, oya, oya

Deadline první části posunut na 31. 1. 2021