Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 73

Nechtělo se mi namáhat, abych něco řekl, protože mi to přišlo zbytečné a nakonec to i zbytečné bylo potvrzeným, protože jsem měl očividně mlčet a nic neříkal. Tak jsem neříkal. Položil jsem se do sněhu, protože mi vesměs vše bylo jedno, zavřel jsem oči a trochu nedobrovolně se vrátil v čase. Od první naivity, kdy jsem si myslel, že moje vlastní matka se mnou nemá problém, aby mě nakonec připravila o půlku ucha a skoro o oko, což o několik let později stihnul někdo jiný. Unesä, co tvrdila, že se o nás vždycky postará, ale potom přinesla kus masa a odešla, protože neměla důvod, proč se o nás starat. Laura, co tvrdila, že jsem její bratr a pak mě chtěla nechat zabít. Lievenne... která odešla. Vločka, která zmizela. Nikdo nezůstal. S žádnou z nich jsem původně problém neměl, to přišlo až později, když ho nějak vytvořily ony. Pak jsem už ten problém měl i s nima.
Otevřel jsem oči. S hlavou položenou jsem viděl jenom kousek Lindasy, ale i to mi stačilo na to, abych věděl, že jiný problémy už prostě nechci v žádných ohledech, bylo jich dost.
Po jídle jsem zůstal ležet dál. Jenom mi byla trochu zima, ale to vyrovnávalo to ticho. Pouze šumění řeky, šelest větru a nic víc. Ohříval jsem okolo sebe vzduch, aby ležení na sněhu bylo příjemnější, ale do ničeho se mi nechtělo. Prostě jenom... to ticho. Je návykové, zopakoval jsem si a fakt to byla pravda. Úplně jsem zapomněl, jak moc jsem o něho stál a chybělo mi, dokud jsem ho zase na nějakou chvíli nezískal.

//Loterie 72

„Nikdy jsem neřekl, že mi neubližuje, ne?“ nechápal jsem. Buď jsem byl ztracený ve vlastním prohlášení, nebo tohle zrovna pravda nebyla. Moje první setkání s Rez bylo v tom smyslu, že mě sjela na tři doby, protože se mnou měla problém, jelikož jsem jí skončil do rande se Styx, která z mojí přítomnosti byla úplně stejně podrážděná, takže asi tolik o tom všem. „Ale trávim s ní podstatně méně času, tak neměla tolik šancí,“ dodal jsem na vysvětlenu, ale fakt. O rez se mi bavit nechtělo. A vlastně o nikom se mi nechtělo, bylo to unavující. Nebo to taky nikam nevedlo, možná tak ke vzpomínání a těm, co mi fakt ublížili, což byla myšlenka na dlouhé a nekonečné noci, kdy jsem byl sám a ne s někým. Bylo to smutný...
Moje bránění ohledně blech, dopadlo úplně stejně jako dříve, jenom tady teď Lindasa vytáhla dobu minulou, nad kterou jsem taky nechtěl zrovna myslet, ale tak co, asi jsme spolu tak dlouho, že už můžeme vytahovat staré hity dnů minulých. „To jsem ty blechy ještě neměl a už vcelku souhlasim,“ namítl jsem, protože to byla sakra pravda a nemohl jsem čekat, že mi tenhle potěr dá pár dní na to blechy.
Ani nevim, jestli mě zarazilo, že si Lindasa jídlo nevzala, ale... bylo mi to jedno. Bylo to na ní. Já jednu sežral a chtěl jsem tu druhou. Tak jsem si pro ni šel. „Takže lov zbytečnej?“ houkl jsem předtím, než jsem druhýho zmetka chytil za ocas a nesl si ho zpátky k sobě. Fakt jsem to nehodlal nosit až pod nos.

//Loterie 71

Očividně jsem toho všeho byl vinen jenom z toho důvodu, že jsem o ní kdy promluvil a řekl jedno slovo fajn, který prostě znamenalo fajn a nic víc. Tímhle jednoduchým prohlášením jsem neřekl, že bych s ní chtěl založit rodinu a umřít po jejím boku, což si Lindasa zrovna moc nebrala a musela to takhle omílat dokola. „A co bych s ní měl mít já?“ opáčil jsem na její otázku. Protože očividně nikdo z nás s Rez nic neměl, ale zároveň ani nebylo nic mezi náma, tak proč jsme řešili zrovna tohle? Však Rez v tomhle byla úplně podstatná.
„Nemůžu za to, že tu běhaj zablešený vlčata, o který se nikdo nezajímá a lezou mi do ksichtu,“ zamrmlal jsem s otočením hlavy, protože tohle fakt moje chyba nebyla a už mě to ani nebavilo. A já se o ty blechy neprosil. Nikdy jsem je neměl, dokud jsem nenarazil na tohohle malýho tmavýho zmetka.
Očividně hlavní problém toho, aby na mě byla milejší, byl právě v tom, že bych to viděl já. Což jsem si původně myslel, že milá má být právě kvůli mně a tomu, že se k ní budu i já chovat normálněji, ale zatim se nezlepšil ani jeden, co jsem si stačil všimnout.
Zvedl jsem se pro ryby, tlapou jsem rozmotal tu síť, kde byly celkem tři ryby, což docela nic moc, ale zase to mohlo stačit. Jednu jsem vzal do tlamy a vrátil se s ní na své vyleželé místo, kde jsem se položil a pustil se do ní. Lindasa mezitím byla uražena, tak co jsem měl dělat. Jídlo tam bylo, o krmení nepadlo ani slovo.

//Loterie 70

Zvedl jsem hlavu, trochu jsem se mračil, protože mě docela zajímala jedna věc: „Co s ní furt máš?“ nechápal jsem. Nedávalo mi to smysl. Zmínil jsem ji jednou, když se ptala, koho jsem to dovalil do smečky, ale to bylo vše, jestli jsem se nepletl. Potom o ní mluvila furt už jenom ona, jako by na tom nějak záleželo. Existovalo tady něco jako žárlivost? Jak? Proč? A ještě jednou – proč? Bylo by to hodně komický, kdyby to tak bylo. Položil jsem hlavu zase na zem a neodpustil si ještě jednu poznámku: „Už nemám blechy. A fakt ne. Zima je asi zabila, což bylo fajn a věděl jsem, že se nemám přibližovat k zablešeným vlčatům z cizích smeček, protože to byli podělaní ratlíci, co divně mluvili.
Lindasa se posadila opodál, asi si potřebovala držet ten odstup, kdybych ještě nějakou polochcíplou blechu na těle měl, která by se rozhodla přestěhovat k ní do kožichu, protože hnědá je dobrá, že ano. „Však tu nikdo není,“ namítl jsem. Před kym by to vypadalo falešně? Já bych si užíval, že je konečně někdo, kdo je milej a pak mě opustí, bylo by to super zas na chvíli žít v pocitu, že jsem k něčemu. „Ani nevim, co chci,“ vydechl jsem ještě polohlasem a otevřel oko. Měl jsem vůbec nějaké touhy a sny? Asi ne.
Lindasa se zajímala, když dorazí ryby. Dorá otázka. Zase jsem zvedl hlavu, kouknul se k řece a trochu zamručel, „divný, myslel jsem, že ryby umí chodit,“ ušklíbl jsem se a pomalu se vyhrabal na nohy, abych přešel k řece a vytáhl tu provizorní síť, která se zabalila a vyhodila na zem. Něco se v tom pleskalo. Aspoň tak.

//Loterie 69

Položil jsem se na zem, protože se mi trochu chtělo odpočinout a chvíli stejně bude trvat, než se ryby ukážou jako dostatečně blbý, že mi naskákají do pasti, kde je prostě vytáhnu. Trochu jsem si protáhl končetiny, otočil jsem se na záda, abych si je protáhnul, natahoval jsem krk, prostě jsem potřeboval, aby se mi trochu protáhla kostra, protože mi přišlo, že jsem jako z kamene.
„Já nevim, přijde mi to,“ řekl jsem tiše, ale popravdě jsem fakt netušil. Byl jsem docela zmatenej z toho, co vůbec cítit, jak to brát. Sám jsem byl protivnej a přišlo mi, že i všichni jsou neskutečně protivní, jako kdyby měli trn v zadku. Kdybychom si je navzájem vytahali, svět by byl lepší, došlo mi. Ale kdo by chtěl natahovat čenich k cizímu zadku? „Nebo už prostě nevim, co ten pojem znamená,“ dodal jsem.
Na pár sekund jsem zavřel oči, snad se mi chtělo i spát, ale nakonec jsem neusnul, jenom jsem měl zavřený ty oči a nevnímal na chvíli svět. V uvozovkách jsem lovil, nic jiného po mně chtít nemohla. Nijak ani nespecifikovala, jak mám to žrádlo dostat k její tlamě. Snad jí to nebudu muset předkousat, pomyslel jsem si. To by už byl docela brutus. A jelikož jsem měl ve zvyku skoro všechno polykat celý, tak bych jí to ani do toho krku nevyplivnul jako nějaký pták, ale sežral bych úplně všechno. Což by taky nebylo od věci. Tlustej jsem nebyl, byla zima, tuk se hodil vždycky, no ne snad?

//Loterie 68

„Nemůžu se té smrti dočkat,“ řekl jsem obyčejně bez jakéhokoli citového zabarvení. Smrt byla něco, co jsem očekával už hodně dlouho, ale nechtělo se mi chcípat sedřenej, protože se mám o někoho starat jenom výměnou za to, že na mě bude milej, čemuž jsem stejně furt nevěřil. Pomalu jsem se nadechl, pomalu jsem vydechl, nic jiného jsem už k tomu neřekl. Předpokládal jsem, že stejně jednoho dne zmizím a už se nikdy neobjeví, protože to by bylo něco, co bych určitě udělal.
„Jo, ony magie nejsou vyčerpávající a vlastně jsem taky úplně bezchybnej a dokonalej, že umim ovládat všechny tak dobře, že tomu ani Smrt nechce věřit,“ pronesl jsem už s lehkým náznakem sarkasmu, protože jsem nebyl zvědave na to, co já můžu udělat pro to, abych pro ni mohl makat a přitom pak nechytil rýmičku, která by mě mohla zastavit od toho, abych makal i nadále.
Přešel jsem trochu blíže k řece, hleděl jsem do tý vody a přitom dělal něco, co možná vidět nebylo, ale to mi bylo fuk, vzhledem k tomu, že já věděl o své práci. Nechal jsem z obou stran řeky vyrůst tenké kořeny, které se neustále větvily a proplétaly po celé délce řeky, aby vytvořily síť, o kterou se mohly ryby zachytit. Tak jsem to tam nechal, udělal jsem několik kroků dál pod stromy a tam jsem se položil, že si prostě na chvíli odpočinu. „Nebudu makat. Nejseš ani milá, ani si nepoprosila,“ namítl jsem, než jsem zavřel oči.

//Loterie 67

Sledoval jsem, jak řeka proudí okolím a obtéká ten les, který byl svým způsobem tak dobře chráněn, ale zároveň odsouzen k nekonečným záplavám přes jaro a taky fakt, že se vlčata asi děsně lehce utopí, pokud budou chtít zdrhat za hranice, což většina vždycky dělala a těžko se nějaký udrželo vždycky tam, kde mělo. Taky bych asi zdrhal. Určitě.
Trochu jsem zívl, přišlo mi, že mám neskutečně moc ztuhlé tělo, jako kdybych byl v křeči a jenom pohnout se bylo tak nějak divné a takové neomalené. Zkusil jsem si protáhnout krk, ale přišlo mi, že jsem úplně stejně bloknutý a blbě se mi hýbe. No, žádný lov asi nebude, když hlavní idiot má problém s tím, aby se hýbal.
„Tak to je pohoda, protože mě dřív sedřeš,“ uznal jsem, protože to bylo poměrně reálný v týhle situaci a s faktem, že já jsem totální idiot, co se sebou stejně nechá zametat, protože stejně nemá nic na práci. Sem tam lov, sem tam něco jinýho, co s v okolí podělalo. Jako nějaká chobotnice nebo další pitomý věci.
„To si fakt myslíš, že do tý vody vlezu?“ nechápal jsem, otočil jsem k ní hlavu, docela jsem se mračil a byl jsem uražený, že si myslí, že do toho vlezu. V zimě. V noci. Nejsem idiot. „Lovit tě měl naučit otec, starýho psa novým kouskům nenaučíš, u tebe je pozdě,“ zahlásil jsem se zakroucením hlavy a přešel trochu blíž k vodě. Vlézt tam, to určitě. Pak mi tak trochu došlo, že jsem měl být na ni trochu milej. „Nebo to není potřeba, samozřejmě. Však se jiní postarají.“ Což moc nepomohlo.

//Loterie 66

//Východní hvozd

Věděl jsem, že míříme k řece, která sice protéká okolo Mecháče, ale taky hlavně obtéká ten jeden les, kde jsem lovil se Saturnem a teda jsme stále docela dost daleko, ale blíž k lesu e mi jít nechtělo, tak jsem mířil jenom k tomu jednomu rozdělenému ramenu, že to nebudu víc hrotit.
Nevěděl jsem, jestli bych měl Lindase neb komukoli jinému vůbec věřit. Učil jsem se pravý opak, abych se mohl prostě vždycky spolehnout jenom na sebe a vlastní existenci, která mě jenom tak nepodrazí, ale poslední dobou jsem nevěřil ani tomu. Nějak jsem jí neodpověděl, neměl jsem na to co říct a kolikrát pro mě bylo stejně těžký najít nějaká slova, která bych mohl říct, tak jsem raději mlčel a dělal, že ve skutečnosti neexistuju a pouze jsem šel blíže k řece, u které jsem se zastavil a rozhlédl se okolo. Padl večer, slunce zmizelo, zvedal se vítr. Zima byla vlezlá, ale zároveň mi to přišlo jako klidná a vcelku ucházející noc, kterou jsem oceňoval. „Kdo říká že za pět budu furt naživu?“ zeptal jsem se větru. Moc jsem s tím totiž nepočítal, ale kdo ví, jakej má se mnou život plány a třeba po světě budu chodit ještě dalších deset a otravovat vzduch všude, kde jenom budu moct.
Ohlédl jsem se za Lindasou, ve tmě byl můj zrak mnohonásobně horší, ale to i moje celková viditelnost, kdy existovala pouze půlka mého těla, zatímco ta druhá se stala součástí tmy a stejně tak i oko, které v srsti kolikrát normálně nešlo vidět. „Takže...?“ položil jsem nedokončenou otázku. Chápal jsem, že je prostě lov na mě. Bylo mi to vcelku fuk, ale moc se mi nechtělo do tý vody, abych byl upřímnej.

//Loterie 65

//Středozemka

Ani jsem netušil, jestli vůbec stojím o to, aby se ke mně někdo choval mile. Nevěřil jsem už na nic jako to, že vlk neskončí ve výsledku sám, opuštěnej a už vůbec na na to, že bude umírat obklopený někým, kdo ho snad má rád. Někteří možná ano, ale já ne. Já měl svět opustit tak, jak jsem na něj přišel a to rozhodně nebylo obklopený těmi, co by mě chtěli a milovali. „Ani nevim, snad má důvěra v to,“ vysvětlil jsem Lindase krátce. Neměl jsem věřit už prostě ničemu, nemělo to cenu a lepší by bylo, kdyby prostě... ničemu nevěřit, nic nechtít, nic si nepřát. Bylo to prosté. Čím méně od života jeden očekává, tím méně je zklamanej z toho, když to skutečně nevyjde a příjemně překvapenej, když ano. „Můžeš to zkusit. Třeba ti někdy vyleju srdíčko,“ nabádal jsem ji, ale nějak jsem nepočítal s tím, že bych jí to řekl. Bylo mi vesměs jedno, kdo co o mně věděl, byl jsem v podstatě otevřená kniha. Zeptej se, odpovím. Na oplátku sice nic nedostanu, možná jenom trochu terapii, že se můžu vybrečet a pak se mi vysmějou, což mě poučí v tom, že vlci jsou svině a není radno jim věřit.
Očividně se mi v té chvíli smát nechtěla, což jsem považoval až za úctyhodné, protože já bych se sobě asi vysmál. Ale neřešil jsem to. Akorát jsem si užíval to, že jsme vítr nechali někde na otevřeném prostoru a mířili jsme okolo skály k řece, kde by mohla padnout nějaká ryba k pozdní noční svačince. Pak Lindasa ještě vyplivla... dosti překvapivou věc. Otočil jsem k ní hlavu, ale výraz přetrval tak nějak kamennej. Chtěl jsem říct nějakou jízlivou poznámku, že asi moc vlků znát nemůže. Ale nakonec jsem ji pouze nechal ve své hlavě a prostě řekl něco, co u mě bylo neskutečně vzácné a málo slyšené. „Dík.“ Bez sarkasmu, ironie, úšklebku.

//Kierb

//Loterie 64

„Jo?“ divil jsem se upřímně pobaveně. Očekával bych, že zrovna Lindasa byla nějakým způsobem ta, kdo jde za tím, kdo nabídne víc a jelikož jsem se já nějak moc nepřemáhal o to, abych někomu dal to, co si žádá, nemohl jsem být ani kandidátem na tuhle pozici, ať to chtěla nazývat jakkoli. „Na to by ses mohla zeptat těch, co to už udělali,“ vydechl jsem dlouze. Věděl jsem, že nejsem nějk moc úžasná osobnost, se kterou by jiní chtěli trávit veškerý svůj volný čas, ale když jsem se snažil, dokázal jsem být ucházejícím společníkem pro někoho, kdo toho moc neočekával a nepřál si u sebe mít neustálý hluk a vzrušení. Byl jsem spíš... na poklidný život ve stínu letního slunce, kdy jeden nechtěl vůbec nic dělat, ale zároveň věděl, že toho ani moc dělat nemusí. Ale vlastně... koho já potřebuju, aby tohle se mnou sdílel? došlo mi. Sám jsem byl zatím relativně spokojený, protože starat se o jednoho bylo dostatečně namáhavé.
„Tak se směj,“ vydechl jsem. Bylo mi to vesměs jedno. I to, s kým vlastně trávím čas, pokud... vlastně jsem byl dost vybíravý. Ale tady jsem to prostě nějak překonal, což byla pravda a dál jsem to moc neřešil, prostě jsem čekal, kdy se Lindasa otečí a odejde za někym hnědým, kdo je pro ní dost dobrej ve všech ohledech. Ale nejdřív jsem jí musel něco chytit, aby měla vůbec energii na to si nějakýho chudáka jít najít. „Tak jdem k řece,“ vydechl jsem. Vzdávám to.

//Východní hvozd

//Loterie 63

Pořád se mi v hlavě ozývalo takové to volání prázdnoty, které mě nutilo k tomu, abych se vrhnul do nekonečné prázdnoty, která by mě objala poprvé pevně. Zatím se mě vždy jenom jemně dotýkala, když mě doprovázela životem, ale nikdy ne pevně.
Pak se mě Lindasa zeptala, jestli mě baví žít tenhle život, kdy jsem všechny jenom vytáčel, ale nějak nechápala, že tohle byl prostě obranný mechanismus, který jsem si musel vybudovat, abych pak nedopadal jako neskutečná troska, která jenom slepě chodí po světě a netuší, proč vlastně musí dělat takové hlouposti jako dýchání, žraní, spaní... Řekni to a budeš slaboch. Mlč nadále a budeš ignorant. Čím být? tázal jsem se sebe samého. Otočil jsem hlavu k propadlině, vítr se mi opíral do těla a profukoval okolím tak silně, že ani nebylo slyšet moje zoufalé povzdechnutí. „Pokaždý, když jsem byl k někomu milý, mě nakonec opustil a já zůstal úplně sám, jako hlupák, který nepředpokládal, že by se tohle mohlo stát,“ rozmluvil jsem se, ale pohled jsem měl stále víceméně otočený k propadlině, protože jsem se nechtěl na nikoho koukat. „Takže co? Já budu milej, ty budeš, mně pak hrábne, že budu smýšlet jinak a ty co? Odejdeš a mně zbyde zase jenom výsměch sobě samému, že jsem největší hlupák, co kdy chodil pod sluncem.“ Musel jsem se nad tim pousmát, protože ta představa byla... reálná. A stala se. Několikrát.
Pak ale tón úplně změnil a chtěla zase jenom lovit. Jenže já si svoje jednoroční lovení něčeho jinýho, než je ryba, už vybral. „Umim chytat ryby,“ řekl jsem doufajíc, že se na to vykašle, protože to nežere.

//Loterie 62

Vydal jsem se kousek od té propadliny. Šel jsem nějak podél ní, protože jsem netušil, kam jinam bych měl mířit a to nekonečné bloumání do neznáma bylo tak tím jediným, co se dalo v uvozovkách pořádně dělat. Jedna moje část si stejně říkala, jaký by to bylo skočit. Předklonit se, nechat své tělo přepadnout a poté se už nechat jenom unášet gravitací, cítit ledový vítr, který mě bude sekat do tváří, žaludek se mi bude stahovat tím volným pádem a pak prostě přijde konec. Kdo ví, za jak dlouho, protože jsem nemohl dohlédnout, jak hluboká ta díra v zemi je, ale pak by prostě byl konec, který bych ani nepostřehnul.
Nechápal jsem, co mě na tom skoku lákalo. Neudělal bych to, určitě ne v té chvíli a zcela dobrovolně, ale přesto mě svým způsobem lákalo to udělat a ukončit celý ten život, který jsem musel v uvozovkách trpět. Neviděl jsem v něm radost, cítil jsem pouze starost a nekonečný pocit méněcennosti a vědění, že stejně jenom beru kyslík. „To je jediné, co vcelku umím,“ řekl jsem poměrně krátce, protože nic jiného už k tomu ani říct nebylo. Opřel se do mě jeden silnější poryv větru. Dokonce jsem to cítil tak nějak jako popohnání k tomu, abych se odebral do té nekonečné prázdnoty, kterou mi nabízel volný pád a smrt, která brzy přijde. Jednou, řekl jsem si. později, dodal jsem. Až někdy budu sám.

//Loterie 61

//Východní Galtavar

Otevřená planina mizela za zády, přesně tam, kde jsem ji chtěl, ale furt se tam za mnou lepila Lindasa, i když byla pravda, že poměrně mlčela, což bylo něco, co se mi líbilo. Měl jsem rád ticho a klid, bylo to takový až návykový, protože jakmile to jeden poznal, už nechtěl zažít nic jiného a společnost se tak stala něčím zakázanýma opovrhovaným.
Cítil jsem okolo docela silný průvan a brzo mi došlo, že původcem je ta obrovská jáma v zemi, která se táhla po docela slušně velkém obvodu. Šel jsem k ní blíž, koukl jsem se dokonce i přes hranu, nějak jsem věřil tomu, že mě dolů nikdo nezkopne a kdyby jo, prostě se včas odprásknu někam do bezpečí. A pak ji sám zkopnu dolů. A potom si půjdu někam lehnout a nevnímat, co se děje v okolí, naberou nějakou v uvozovkách energii a nebudu řešit, co se děje okolo. Jako dřív. To bylo fajn.
Jenže Lindasa se místo toho pustila do obhajoby, že absolutně nevim, jaký by měla vztah s Rez, protože ji zas podceňuju a její chování proti mě nemusí mít úplně ke všem. „Já myslel, že seš ke mně milá,“ řekl jsem až překvapeně, zatímco jsem furt čuměl do tý nekonečný prázdnoty dole. Fascinovalo mě to. A zajímalo mě, co je asi dole.
„Se klidně nažer, já ti to brát nebudu,“ souhlasil jsem. Plně. Jenom jsem byl docela zvědavý, co si uloví, protože já se do toho nevrhal. Ale bylo mi nějak jasné, kam tohle míří. A odmítal jsem lovit. Když za to stejně sám nikdy nic nemám. To zase čau, nejsem otrok.

//Loterie 60

Nevěděl jsem, kam bych měl jít dál. Okolo bylo sice dost míst, ale prostě jsem netušil, kam bych se měl stočit a jít. Snad zpátky do lesa? Nebo kam? Netušil jsem. Nevěděl jsem. Tak jsem prostě šel, někam trochu k jihu, že tam třeba něco zajímavýho najdu, i když jsem s tim moc nepočítal a furt tam byly ty jeskyně, kde by stačilo trochu popoběhnout, dvakrát zatočit a navždycky se ztratit. To by byla nádhera. Nebo možná ne. Chcípnout někde opuštěný a ztracený v tmavých jeskyní nebyl úplně můj sen, abych byl upřímnej. Ale... lepší něco jak nic.
Lindasa se samozřejmě opřela do toho, kdo je Rez, protože nemohla nic nechat ležet ladem, ale do všeho se musela cpát, i když ji to zcela určitě nezajímalo a snad už jenom neměla co říct, tak hledala ty nejmenší věci, do kterých se dá dloubat. „Někdo, koho bys neměla ráda a ona tebe,“ osvětlil jsem trochu. Stačilo to? Byl to dokonalý popis, ale takhle mohla být Rez úplně kýmkoli, vzhledem k tomu, že Lindasa neměla ráda prostě nikoho, co jsem stačil zaregistrovat.
Po chvíli zmateného chození jsem to zase trochu vzal směrem dolů, že prostě někam půjdeme, když nic víc. Furt nenamítala, a nepeskovala mě, že chce do lesa nebo něco takovýho. Tak jsem udával směr. Nějak jsem si nepamatoval, jestli jsem šel vlastně někdy tudy, obvykle jsem to chodil okolo, ale tak třeba se najde něco novýho a zajímavýho. Nebo taky ne. To je pravděpodobnější, ale co? Je to jedno, jdem.

//Středozemní propadlina

//Loterie 59

Užíval jsem si to ticho, které se najednou rozjelo. Měl jsem ho rád. Dala se na něm rychle vypěstovat závislost a těžce se odvykalo na to, že je v okolí hluk. Protože hluk znamenal vlky, společnost, bolest hlavy, obtěžování těmi, o které jsem ani trochu nestál. Ale o koho já stál? O ty, kteří nestáli o mě. O ty, kteří mě opustili a zmizeli s jedním slov nebo bez žádného. Těžko říct, co z toho bolelo více. Oboje stejně dost. A oboje mě stejně dost štvalo, protože jsem nechápal, jak jsem na to vždycky mohl naletět. Byla to stejná pat, která zaklapla a pak se mi vysmívala, když jsem se pokoušel vymanit své krvácející končetiny z jejích zubů.
Pak se Lindasa začala zajímat o toho, koho jsem tam dovedl. Lehce jsem pozvedl sval nad očima, chtěla to vědět ze slušnosti nebo měla nějaké postranní podlé plány? „To je Rez. A ještě s ní byla Lilith, tu moc neznám. Ale Rez je... fajn,“ řekl jsem krátce. Netušil jsem, co o ní říct. Stejně by o žádný můj popis nestála a vyvrátila by to bez toho, aby tu vlčici vůbec znala. Rez patřila k tomu lepšímu druhu společnosti a vlků, takže jsem nějak neměl náladu poslouchat její kecy o tom, jak má problém s její barvou a dalšíma věcma. Já nebyl zas fanda hnědý, no.
„Ani moje vlastní matka mě neměla ráda,“ vydechl jsem. Protože upřímně, Laurencie byla trochu jako Lindasa, jenom... už jsem nebyl tak moc blbej, abych se jí snažil odlejzat jako matce, „takže bych se cítil jako doma.“