Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 87

Nemohl jsem si pomoci, takže moje rýpání muselo pokračovat a ani se mi nechtělo zrovna zastavovat. „Navždycky budeš spojená s tim, že si ho porodila,“ podotkl jsem prostý fakt, který ji už nikdo nikdy neodpáře, protože to prostě bylo něco, co se stalo a... No, mojí matce už taky budu mít všichni za zlé, že porodila zrovna mě, že ano. Trochu mě ale zaujalo, čim se provinil Fiér, že on byl ten Meinere jejich rodiny. „A on se narodil jakej?“ zajímalo mě. Jestli tady třeba nemám podobně černýho kámoše, kterýho nemají rádi pro jeho vzhled.
I kdyby se rozhodla, že vlče vypustí a ujme se ho Launee s Therionem, to vlče neodejde moc daleko, takže by ho pořád měla před nosem, což asi moc nechtěla, ale to bylo v té chvíli vedlejší, spíš jí zajímalo, kde všude ten potě nasbírali. „Co vim, tak jenom sbírají omyly,“ zamyslel jsem se. Vlastně to nebylo třeba, jelikož mi to Launee jednou řekla. A v podstatě i Sirius s jeho bratrem se dali považovat za omyly, protože se o ně Lennie stejně nezajímala.
Namočil jsem si ještě druhou tlapu ve vodě, potom jsem si lehl, protože jsem byl ocela z toho pochodu zase unavený a chtěl jsem cítit tepla na břiše a na zádech, což bylo nejlepší právě v leže. „Skylieth, jestli znáš. Černobílá, divná, k ničemu,“ popsal jsem ji krátce. Byla přesně tím typem, co si myslela, že je nejlepší, přitom byla nanejvýš průměrná a neoblíbená mezi všemi okolo. Nebylo divu, že se Launee s ostatníma prostě sebrala a odešla, bylo to logické.
„Jo? Tak počkej, je tu smečka, co žije úplně v horách, kde je sníh i v létě, samozřejmě tam nemají žádnou normální vodu, všem akorát mrznou nudle u čenichu,“ opřel jsem se i do smečky Želváka. Stejně mě neměl rád, tak jsem mohl mektat, co jsem chtěl. „Potom jsou dvě hned u sebe, jedna má takovýho barevnýho alfu s červenýma ušima jako majáček a hned vedle nich je ta, která se taky nezajímá o vlastní vlčata a nechávaj je uprstřed zimy idiotům, načež kvůli tomu pak nějací nýmandi přichází o oko.“ NA krátko jsem se zastavil. Vzpomněl jsem si sakra na svůj přívěsek. Už to byl rok. „A poslední je kousek od Života... Ta... asi ujde, jenom jejich alfa pro změnu zase bere, že jeho způsob života je jedinej správnej a ostatní jsou nicky.“ To byl výčet všech smeček.

//Loterie 86

„A co nějakej hodně vzdálenej prapra, jehož rezavý gen se projeví zrovna u tebe?“ pokusil jsem se v tom pokračovat. Alespoň ta lehká nesnášenlivost vůči barvě srsti nás spojovala, tak jsem si to musel dostatečně užít a vyždímat z toho co nejvíce, když tu byla ta nádherná možnost. „Ty je vypustíš a tací jako Launee nebo Therion se jich ujmou, jednouché,“ uznal jsem. Však takhle přišli úplně ke všem vlčatům ve smečce, prostě je někde posbírali a začali se o ně starat, jako kdyby neměli jinak na výběr. Přitom je mohli ponechat přírodě a tomu, ať se stane, co se má stát. Ale stejně jsem byl uchvácen tím, kolik vlků se ujalo toho, že svoje vlčata prostě naházely do řeky, jako tomu bylo třeba u tlusťocha Taenarana. Nebo kdo ví, co Saturnus s Biancou a ta divná stejná dvojčata, přičemž jedno bylo super divný.
„Já nezdrhal, já šel okolo. Ale jejich alfa byla k ničemu, protivná vlčice, co si myslí, že je královnou... Ale mohla vládnout jenom močálům,“ osvětlil jsem situaci. Vypadal jsem sakra jako někdo, kdo by jenom šlápl do močálů? Fuj, ne, díky. Dal jsem tlapu do vody, překvapivě nebyla tak ledová, jak jsem očekával, když sem teče shora, ale bylo to jedno. Bylo tam příjemně. „Znám asi všechny,“ pokrčil jsem rameny. Nebo jsem i tím byl docela dost jistý. Prošel jsem dostatečně velký kus lesa a narazil snad už na všechny, přičemž jsem docela znal i alfy... Kolikrát ne moc v dobrém smyslu, heh.

//Loterie 85

„Protože třeba tvůj budoucí bude pocházet z rodu, kde si škrtnul nějakej... zrzek a tvoje vlčata podědí tu rezavou srst,“ píchl jsem si do vosího hnízda. Zrzavá byla nepřirozená, fakt ble a meh. A ti, co ji nosili, nikdy nebyli normální. Byli divní, agresivní raraši a drzý hovada. Znal jsem celkem dva, stačilo mi to. Víc jsem jich v životě skutečně nepotřeboval a nechtěl jsem je vyhledávat. Stejně jako jsem nevyhledával žádnou rodinu, protože bych třeba dopadl jako matka a co není černý, to je špatný. Na druhou stranu... Vím, čemu se vyvarovat, došlo mi. Ale k čemu by to bylo? Samotné utrpení by bylo mít mě v genetice a nejhorší na pozici otce.
Cítil jsem, jak se každý pohybem zapadám do písku a zároveň s tím se mi do srsti dostává více a více těch miniaturních zrníček, ale vážně mi to v té chvíli bylo jedno, protože jsem si sakra užíval to počasí a teplo. Jenom jsem občas odpověděl Lindase. V jedný chvíli jsem se donutil i posadit, když se zeptala, co mi cvaklo v hlavě, že jsem šel do smečky. Zvedl jsem se, přešel jsem k jezírku, abych se sám napila trochu jsem si povzdechl.
„Já nevim,“ přiznal jsem s pokrčením ramen, „Launee trochu znám a nějak jsem je chytil, když s vlčatama zdrhali z močálů a... Nějak jsem si myslel, že bych třeba mohl zjistit, co vůbec všichni mají na tom, že chtějí zůstávat na jednom místě. Tak to zkoušim... Moc tam ale nejsem.“ Moc jsem si tím jistý nebyl. Přišlo mi to... ani nevim jak. Nějak jsem vůči tý smečce necítil nic. Ani zášť, ani výhody.

//Loterie 84

„Udělej si vlčata,“ odpověděl jsem pohotově. Na koho jiného by se dalo lépe plivat než na vlastní potomstvo? Bylo to jejích jediné poslání, dokud byli malí a netřeba si pak vyčítat, až z nich vyrostou podobní sáhlí jedinci, protože to je prostě něco, čím si musí projít úplně každý, aby byl svět dokonalý. I když pravda, že jsem tohle nikomu nepřál, protože vyrůstat v takovym prostředí bylo pěkně na nic. V překladu, přál jsem našemu pokolení, aby vymřelo a to bylo vše, co jsem k tomu mohl říct.
Rozvalil jsem se pod jednu z palem, protože se mi už nechtělo cokoli dělat a myslel jsem si, že jsme toho za tu dobu nachodili dost, abych měl právo na pauzu a ještě jednu pauzu navíc k tomu, protože jsem jí ukázal tohle místo, ze kterýho byla tak neskutečně moc unešená a hopsala se jít k jezírku napít.
Nějak jsem ani nepřemýšlel nad tím pískem, položil jsem si hlavu na zem, zavřel jsem oči a prostě chvíli jenom... ne, nespal, nasával energii? Užíval si faktu, že jsem něco udělal dobře? „Jestli se tak stane, řekni mi, abych to mohl na vlastní oko vidět,“ houkl jsem po Lindase a jejím prohlášení, že klidně někoho zadusí, pokud jí naruší tenhle barák.
Vzhledem k tomu, že jsme už nikam nehnali, ani nás nerušila zima nebo fakt, že by okolo někdo mohl být, netušil jsem, co dělat... Prostě prázdno v mozku. Skvělé. To jedno oko jsem rozlepil, koukal jsem se okolo sebe. Na nebe, na žlutý písek, na modrou vodu, na hnědou Lindasu... Byl tu klid, ale vlastně i nuda.

//Loterie 83

„Však nic neříkám,“ namítl jsem slabě na její obhajobu, že by nemohla být obojím a určitě by nestíhala dělat všechny věci zároveň. Už jsem to nějak předpokládal a byl s tím smířen, takže jsem prostě jenom přikývl, že samozřejmě, já si budu špinit černobílý hnáty a ona bude ta pěkná kralovat svému pouštnímu království, které nebude nikdo chtít nikdy navštívit. „Však tady máš celou pro sebe,“ zastavil jsem se na sekundu a tlapou mávl okolo sebe, abych jí naznačil, co teda všechno může být její. Nebyl tu nikdo, kdo by si to mohl nárokovat a rvát se s ní o to. Teda se mnou o to, protože by řekla, ať se do toho pustim já. Jenže tu naštěstí nikdo nebyl, jenom písek, slunce poměrně příjemné počasí a nic jiného.
Sice tohle nebylo úplně nejskrytější místo v okolí, určitě nebylo jediné, co bylo takhle zapadlé světu a opomenuto okolím, ale určitě to bylo to nejlepší, co se mohlo naskytnout a dostalo se mi i uznání. Přes tvář se mi prohnal lehký hrdý škleb, když mě nazvala géniem. „V létě jsem chytl toulavou a běhal po okolí. A skočil jsem sem, když jsem to místo viděl z toho vodopádu.“ Hlavou jsem naznačil k místu, odkud sem tekla ta voda, protože jsem tam nahoře stál, když jsem si toho místa všiml a šel sem.
Udělal jsem zbylé kroky k palmám, pod jednu jsem se rozvalil a prostě to byl konec cesty, dál se mi nechtělo jít a nebylo ani kam. „A mšá tu jistotu, že tě nikdo nebude obtěžovat. Ani psychopati.“

Hey, dnes prosím o:

19.1. 5 postů
20.1. 5 postů
21.1. 5 postů
22.1. 5 postů
23.1. 5 postů
24.1. 5 postů
25.1. 5 postů
26.1. 5 postů
27.1. 5 postů
28.1. 5 postů
29.1. 5 postů

Celkem: 55 lístků (+ 31 z předchozího nákupu)

//Loterie 82

//Poušť

„Samozřejmě, já budu makat, ty budeš dělat pěknout,“ shrnul jsem krátce přesně to, co Lindasa chtěla. Přesněji žádala od světa vše, ale nechtěla pro to udělat nic, což bylo logické, protože její mozek pracoval přesně takto, zatímco ten můj se spíše soustředil na to, jak by se toho dalo dosáhnout a jelikož jsem byl moc líný na to, abych tak provedl, mohla si o tomhle svém malém království nechat zdát. Nebo si musela najít jiného blba, co by to udělal, ale já to zrovna nehodlal dělat.
V dálce se už rýsovalo to, co jsem chtěl vidět, takže jsem zpomalil, protože nebylo kam spěchat, to místo nikam neuteče a nikdo sem stejě nechodí, protože nebyl důvod, takže pomalu a klidně jsem docházel k místu, kde jsem si chtěl lehnout do stínu, protože to k tomu přímo vybízelo. Jenom jsem pokývl hlavou vpřed a řekl: „Sem jsem mířil.“ Abych alespoň na chvilku byl před Lindasou velkej a silnej kluk, co ví, kam v životě míří a co chce. „Je tu klid, je tu teplo, nikdo tu nesomruje a hlavně tu je voda,“ zrekapituloval jsem krásně to, jak to místo asi vypadalo. Netřeba o něm více říct, bylo prostě fajn, pokud samo o sobě všude okolo nebylo čtyřicet stupňů, to tady pak bylo na chcípnutí. Teoreticky by stačilo najít zimní a letní barák. Takže zbýval ten zimní a pak bude vše v pohodě.

//Loterie 81

Nechápal jsem, proč jsem na tohle místo už nešel dřív, když bylo relativně blízko a nebyl tu prostě žádný sníh a značně bylo i tepleji. Tlapou jsem prohraboval písek, nebyl sice vařící jako předtim, vlastně docela studený, ale mnohonásobně příjemnější na sníh pod nohama. „Založíme rovnou smečku,“ ušklíbl jsem se. Prostě si budeme nárokovat celou poušť, kam stejně nikdo nebude chtít jít, takže tu budeme akorát sami a jednou se sežereme, protože tu určitě nic pořádnýho nežije. „Ale nikoho sem nebudeme brát, ty budeš alfa, já budu ta spodní nicka a všichni budou šťastní,“ nadšeně jsem jí vyjevil, jak by to asi mohlo vypadat a přitom jsem šel dál, moc jsem se nezastavoval a šel jsem dolů, kam jsem mířil úplně na první dobrou, protože tam byl zároveň i s stín a voda, což bylo v poušti něco sakra vítaného a potřebného.
Lindasa se mezitim pustila do úvahy, proč je tenhle svět tak divný v tom smyslu, že tady prostě nic nesedí všechno je divný, nic nepasuje a nedává to logiku. Nikdy jsem si toho nevšímal, ale... jo, bylo to divný. „Tak v tomhle útulku musíš mít vše. Pro horský 'já jsem víc, protože mám hustý kožich a ty seš nicka' a zároveň i pro exoty, kterým kožich svítí nepřirozenýma barvama – oranžovou,“ odpověděl jsem s jistým odporem ke všem, co se nějak museli chvástat, jak přišli úplně z jinýho kraje, kde zima byla horší a my si nemáme na co stěžovat. Otravný stvoření.

//Oáza

//Loterie 80

//Říční eso

Otázkou bylo, jestli měla Lindasa na mysli stejné psychopaty jako celé okolí. Ty, která žerou vlčata, terorizují okolí, odmítají i špetku magie nebo ty, kteří mají špatný odstín srati a pochází z nezajímavých rodů a nemají žádný supr čupr jméno? Těžko říct, ale asi se vyhýbala oběma skupinám, protože to bylo v jejím případě asi ze všeho nejlepší. V mém? Bylo mi to vesměs jedno, odcházel jsem i od horší společnosti, jak banda kanibalů, kterým vlčí maso pohnulo mozkový závity, že nebyli schopní logicky myslet a vidět svět, jaký byl. Nebo bylo maso vlků zas tak dobrý? Těžko říct, nikdy jsem ho neměl.
Trochu jsem nerozuměl tomu, proč teda spala v sedě, když si mohla lehnout a vyspala by se o mnoho lépe jak v sedě, kdy si na to následně stěžovala a i na bolest zad. Ale neptal jsem se na to, naučil jsem se, že to je zbytečný, protože dostanu stejně blbou odpověď, jako pokladám otázku. Lepší mlčet a přikyvovat, že to je fakt na nic a nezávidím jí to.
Blížili jsme se k cíli. Začalo být fakt tepleji, i ten sníh ustupoval, ale furt prostě nebylo tak vedro jako v létě, což bylo vlastně dobře. „Jsem deme,“ přitakal jsem a rozhlédl se po tom nekonečném písku. Čekala nás ještě delší cesta, nechtěl jsem zastavovat tady, má cesta vedla o něco dál, ale nejdřív to chtělo začít chodit. „Ale je tu ještě něco lepšího,“ podotkl jsem před dalšími nekonečnými kroky dál, kde sníh střídal písek. A ten se bude dlouho klepat ze srsti. Nu což. Seřváno můžu dostat za víc věcí a za písek to fakt vydžim, ten se dál aspoň od blech vyklepat ze srsti a jít dál bez větších keců. Což jsem stejně neočekával, ale co jsem s tim mohl nadělat. Vlastně mi to bylo dost jedno.

//Loterie 79

//Zarostlý les

Na celoroční spánek jsem toho moc namítat neměl, ale zase mně už nezbývalo tolik let, abych si mohl dovolit spát tak dlouho, takže bych spíše bral jenom těch několik celonočních a potom utrpění skrze dny, jako to bylo normální. Jenže jsem na to nic neříkal, jenom jsem pokýval hlavou, že teda jo, celoroční spánek zní dobře a asi by i tělu bodnul, ale hlava by mi to nikdy nedovolila a po maximálně několika týdnech byl chcípnul na vyhladovění. Vlastně po několika dnech na žízeň, takže by to byl spánek věčný a to byla kapitola, které jsem chtěl dotáhnout zcela jinak než nějakým usnutím. Strašně nudný.
„Potkal jsem ho jednou, zas to všichni moc prožíváte,“ pronesl jsem klidně. Sice jsem si s nim užil svý, ale zas... Kolik jich bylo? Styx se nikdy nezmínila o početnosti svojí famílie, ale idioti se určitě rodí v chumlu, takže jich muselo být více než dost, to byla pravda. Ale chvíli teda Lindasa spala, takže mi nemohla vyčítat, že jsem to jenom tak zalomil a nevěnoval jí dostatečnou péči a pozornost. „Buran? Spíš masochista,“ opravil jsem ji, protože kdo by se sakra ničil tim, že by spal v sedě? Musela z toho strašně bolet záda. Minimálně to.
Kráčel jsem dál. Moc jsem se nezastavoval, chtěl jsem víc za teplem a to určitě tady můj doprovod. A... mělo to být blízko, co jsem si tak nějak pamatoval z toho, jak jsem se tu přes léto nudně potuloval a nechápal, co vlastně dělám.

//Poušť

//Loterie 78

//Kierb

Na fakt, že si dáme pořádnou a ne moc romantickou procházku v neuvěřitelný kose a sněhu jsem nedostal vlastně žádnou odpověď, ale ani namítnutí, že by jít nechtěla, což znamenalo pouze to, že jdeme a budeme se těšit, kam to vlastně dojdeme. A jestli tam bude sníh, tak to bude docela slušná zrada, jelikož jsem s tím ani trochu nepočítal. Všude tam byl písek a jak jsem o tom slyšel, vždycky tam bylo vedro, tak jsem spoléhal na to, že zdejší podnebí není úplně divný a jiný, aby odporovalo i těmhle přírodním zákonům.
Šli jsme podél řeky, skoro mlčky, ale Lindasa se rozhodla, že to protne úplně nevinnou otázkou, která mě právě tou svojí obyčejností a nevinností překvapila. Natočil jsem k ní hlavu, jestli to vážně myslí vážně a mám odpovědět, ale očividně ano, tak jsem i odpověděl. „Šlo to. Ale chce to celonoční spánek,“ zhodnotil jsem to všechno krátce. Za celou noc bych dal vlastního prvorozeného v té chvíli.
Chtěl jsem se cestou vyhnout močálům, kdo by taky do toho humusu chtěl šlápnout, ale to znamenalo, že si všechno trochu obejdeme a zajdeme si. Nevadí. Šli jsme přes nějaký les, nemastný a neslaný, bylo mi to ve výsledku jedno. „Tys to taky zalomila?“ zeptal jsem se na oplátku, když se konverzace měla nést v nevinném duchu, kdy do sebe nebudeme rejpat jako dva staří manželé. A takhle to bylo i lepší. Prostě klídek, pohoda a cesta za teplem, který snad bude a moje úvaha o počasí nás nezradí.

//Říční eso

//Loterie 77

Nikdy jsem nepatřil mezi ty, kteří potřebovali být dlouho na jednom místě. Ve skutečnosti jsem to ani neměl rád, protože jsem nechtěl k jednomu místu moc přirůst a vnímat ho jako něco, kam se musím vracet, protože se to ode mě snad očekává. Ta volnost mi dávala paradoxně jakýsi pocit bezpečí, že jsem mohl ztratit mnoho, ale nikdy ne sebe samého a to, kým jsem. Nikým. Takže jsem vlastně nerozuměl nikomu, kdo si hledal smečku, domov, úkryt, rodinu nebo cokoli jiného, protože v mém vnímání to byla kotva, kterou jsem nikdy nesměl nalézt nebo získat, byla zakázaná, protož bych s ní trpěl uvědomoval jsem si to.
Takže ve zkratce jsem byl rád, že Lindasa nijak nenamítala, že bychom někam měli jít a dokonce i podala návrh, kam by to mohlo jít. Logicky na jihu bylo tepleji. „Znám jedno místo, kde by ani sníh nemusel být,“ došlo mi. Náhodou jsem na něj narazil v létě, když jsem se toulal a hledal všemožný možnosti, kam se v tomhle světě prohrabat. Bylo daleko na jihu a tam sníh často nepadal, tak by tam skutečně nemusel být ani teď. „Ale trochu se projdem,“ podotkl jsem, protože to fakt nebylo za rohem. Ale komu to vadilo? Stejně ani jeden z nás neměl nic na práci, tak jsme mohli jít, kam se nám zachtělo, a jestli chce jít se mnou, tak prosim.
Každopádně jsem se zvedl m odchodu, šel jsem podél proudu řeky, protože to byl nejlepší možný směr, kudy jít. Nemuseli jsme se nijak vyznávat ve světových stranách a ani pátrat v paměti, řeka prostě tekla jedním a tím samým směrem, měla ho daný a my jsme tam měli dojít přesně tam, kam jsme chtěli. V tomhle případě za teplem na jih. Nebyl jsem sice fanoušek parného léta, ale po minulém roku jsem měl jistou výsadu i proti zimám, který byly fakt k pláči.

//Zarostlý les

//Loterie 76

Odebral jsem se pomalými kroky blíže k řece. Nějak jsem nepočítal s tim, že bych mohl v okolí cokoli vidět a ani v té řece, ale aspoň jsem mohl sledovat proudící vodu a zároveň s tim se i napít, protože jsem měl sucho v tlamě a to byl taky docela dost důvod mého rozespání a takového malátného chovaní po spánku. Byl to spíš šlofík, když se jeden zamyslel, protože to bylo docela krátký a na plnohodnotný spánek to jistě nemělo. Ale to nic z toho, co jsem poslední doby měl. Vlastně ani ty dva šlofíky nedokázaly dát jeden plnohodnotný spánek, možná tak půlku jednoho, ale co jsem s tim měl dělat.
Otočil jsem se za sebe, jestli vlčice třeba nevzala roha nebo na mě nekouká s touhou v očích, že by mě do tý vody skopla a sledovala, jak se topím v ledový vodě, kam bych ani vlastního hnědýho syna nehodil. Abych držel rodinou tradici, musel bych se pokoušet zbavit toho, co nemá mou barvu, že ano.
Vrátil jsem hlavu zpět k řece, hleděl jsem do černé vody, potom někam přes ní do lesa před námi, ale nějak jsem nedokázal na nic myslet a to už byla poměrně divná věc. Vstal jsem, otočil jsem se směrem k Lindase a udělal pár kroků k ní, abych si všiml, že nespí. Jenom se tam válela a flákala, což jsem ostatně z počátku dělal i já a dopadlo to tím, že jsem to fakt na nějakou dobu zalomil. Nějakou dobu jsem ji sledoval, jestli přijde nějaká reakce, ale nic, tak jsem se sám ozval. „Jdem někam? Nebo do lesa?“ zajímal jsem se. Ta řeka nám už nic zajímavýho přinést nemohla. Nebo jako mohla, ale nechtěl jsem v ní nějaké zajímavosti hledat, na to jsem byl zas moc línej, abych řekl pravdu. Třeba na jihu bude i líp jak tady, došlo ki. A to stálo za zkoušku.

//Loterie 75

Žil jsem s tím, že moje noci jsou bezesné. Nemám nic, co by se mi zdálo, protože jsem o ničem nesnil, zároveň jsem neměl vyloženě z ničeho strach a mozek neměl zapotřebí mi přehrávat staré trapné historky a všemozně možné a nemožné problémy, protože ty jsem byl schopný si představit zcela dobře i bdělý a mozek si tak v noci mohl odpočinout společně se mnou. I když zas tak moc neodpočíval, protože jsem byl zvyklý spát venku všudemožně a chápal, že ne každé prostředí je bezpečné. Pořád jsem tak nějak z části byl bdělý, připravený vyskočit na nohy a bránit se nebo utíkat, záleželo na tom, co v té chvíli bylo reálnější a bezpečnější. Obvykle jsem stejně zůstal na místě a čekal, jak se situace vyrbí, co se stane a tak.
Chtěl jsme mozku tak nějak říct, ať si dá dvacet, že tam je Lindasa, která určitě v případě nouze začne řvát nebo mě probudil, přičemž to druhý bylo pravděpodobnější. Neměla důvod, aby se sama namáhala nebo hladivky, určitě by do mě raději rejpla klackem, vlastní tlapou by si ro nedovolila, protože jsem neměl tu správnou barvu na sahání a tak vůbec. Stejně mozek moc ten fakt něčí přítomnosti nevnímal a furt si zcela neoddechl.
Kvůli tomu jsem se probudil brzo. Rozlepil jsem jedno oko, hleděl do dálky, jak mi to tma dovolila a donutil jsem se posadit. Sníh pode mnou křupal a byl jsem rozespalý, furt panovala tma a netušil jsem, co přesně dělat. Ohlédl jsem se po Lindase, byla opřená o strom ale těžko říct, jestli spala nebo ne. Nemluvil jsem, místo toho jsem udělal párk kroků dál a pořádně se protáhl, až mi kosti křupaly v nepříjemném rytmu. To stáří bylo fakt peklo, to byla pravda. Ale měl jsem snad sílu to zastavit? Mohl to někdo vůbec zastavit?

//Loterie 74

K šumění řeky a větru se přidalo ještě ticcho mlaskání, trhání kůže a prostě ty klasické zvuky jídlo, což mi nějak prozradilo, že i poslední ryba došla svému konce a Lindasa si ji vzala. Ani jsem neotevřel oko, jenom jsem slyšet děkuju na které jsem nereagoval, protože se mi nechtělo. A nechtěl jsem narušovalo to ticho, které prostě bylo tak moc... dokonalé. Připadalo mi, že se mě i zmocňuje spaní, prostě bylo těžký se udržet vzhůru, když jsem se furt ještě cítil unavený z toho, jak jsem dělal kašpara v jeskyních a pak se rozhodl, že bude strašně super lovit se Saturnem a následně někam vyrazit a potkat tady sladkou Lindasu, která mě nahnala do dalšího lovu, i když tam jsem nehrábnul ani prstem. Stejně jsem byl unavený a využil jsem toho, že prostě nic neříkala.
Snažil sjem se udržovat okolo sebe trochu teplejší vzduch, stromy okolo byly trochu záchranou před větrem, ale furt to spaní venku nebylo úplně nejlepší. Do úkrytu nebo někam se mi ale nechtělo jít, protože to bych něco musel říct a dostal bych se z toho polospánku, který jsem oceňoval a užíval si ho, protože to byl snad nejlepší pocit. Ta sekunda před spánkem, kdy jeden věděl, že usne, pokud mu u ucha něco nebouchne a všechno bude prostě... dokonalý. Nádherný. Osvěžující, až potom otevře oči, protože se bude cítit, jako kdyby prospal půlku století. Takže jsem ve zkratce prostě usnul.