Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Makadi dorazí

„Ale méně zábavný,“ podotkl ještě mimoděk, i když bylo pravdou, že si tuhle konverzaci mohl nechat taky na zcela jinou dobu. Třeba kdy nebudou ostatní okolo, ale u něho ten filtr na společnost nikdy moc nefungoval a bylo mu to jedno. Jeden to nechápal, druhému by bylo možné tak trapně.
Matteo se zasekl u toho, že mu moc nevycházela matematika, ačkoli přesně poukázal na to, kde byl problém v překvapení, které předtím zmiňoval. „No právě,“ řekl mu na to jen a nechal ho, aby se v tom malý mozek topil, jak jenom to půjde. Na tohle byl malý. A až nebude, tak se toho bude muset ujmout někdo jiný než on, protože... jemu to taky snad nikdo nevysvětloval? A třeba to byl ten důvod, proč tu teď byl. Zcela za to nemohly drogy, to ne.
Bianca se snažila vlče udat do školky, nejlépe na hlídání třeba někomu jinému a jestli to mohla být Lylwelin, tak to byla i ta lepší možnost, protože na něj nebude žvatlat a dělat z něho mentála. Byla ostřejší a to byla lepší možnost, co se tady v lese mohla dostat.
„Už jsem se bál,“ řekl polohlasem k Saturnovi, „že mi snad chceš něco vyčíst,“ dodal s pokrčením ramen a poslední větu si nechal pro sebe. Že ti prznim sestru a tak.
„Možná by se jako první mělo pro vás sehnat jídlo,“ navrhnul Biance. Sebe z toho vynechal, protože pochyboval, že někde najde v úkrytu rybu. „Pak hledat malý vlky.“

Jak je to s odznaky v přirozených odstínech? Pokud má Meinere dokoupenou polovinu bílou, mohou vlčata podědit samotný princip polovičatosti v přirozené barvě (a vnoučata čtvrtka)? Pokud má Bianca zase kytičky na zádech, mohou dědit kytky?

prosim 50x drahokam, thx

Odměny připsány.

L5

Pokrčil rameny, protože upřímně? Neměl sebemenší ponětí k jaké magii to patřilo. Řekl, že chtěl černé oko, dostal ho, více se po tom nepídil. Musela to být nějaká, kterou měl, ale to byl furt docela obsáhlý seznam a furt si nebyl moc jistý tím, jaká magie je jenom jeho, kterou mají i ostatní. Nikdy se o žádnou neprosil, jenom o oheň a tam si byl červenou jistý, pokud už to neměl být uhlík. „Nikdy jsem se o to nezajímal,“ přiznal, „ale znám vlka, co měl černé potom, co vyrostl,“ dodal. Dlouho ho neviděl a poslední setkání bylo takové divné, takže se moc neplánoval zrovna jeho ptát. „Když ne, tak to můžem prubnout znova,“ řekl ještě s jedním pokrčením, docela mumlavě a spíš do větru. Už tohle bylo docela traumatický. Ale asi by ho štvalo, kdyby bylo vlče čistě kopií druhého rodiče a po něm neměl absolutně nic a troufal si hádat, že to měla ona podobně. Ona přetrpěla to všechno a výsledkem byl kakabus dva nula.
Trochu se divil nad omluvou, protože s ním moc nesouhlasil. Však furt byla alfa, kdyby jich přitáhla šest, co by s tim mohl dělat? Ale fajn.
Matteo byl zatím ve všem jednička, pokud to znamenalo jednoslovní prohlášení. A jedno tohle padlo i na něj při poznámce, proč je překvapil. „Protože to měl být výlet ve dvou,“ řekl mu nejasně. Slavná matika však říkala, že jeden a jeden dávají tři. Naštěstí jenom tři.
Počasí bylo na nic, jako každý rok, možná trochu víc na nic, ale neplánoval teď moc odejít z lesa, maximálně na chvilku k řece a nikam dál.
Padlo tam ještě nějaký info, že tam je další vlče a Lylwelin, kterou si možná tak matně a amrně pamatoval. Oko ale stočil k synovi, aby řekl: „Máš tu ty malý vlky.“ I když s velkou pravděpodobností bude větší než on.
Pohled měl furt na vlčeti, ale cítil, že se nějak kouká na něj. Nelíbilo se mu to, ale zvedl hlavu a zíral jedním okem na Saturna. „Co?“ nechápal.

L4

„Zelené,“ odpověděl, „ale pak jsem o to jedno přišel a štvala mě nerovnoměrnost.“ Už to taky byla řada let, co o něj přišel a už si na to nějak zvykl. Přišel sice o veškerý periferní pohled, ale to nikomu neříkal, ještě by přišel o svoji roli lovce, o kterou se nikdy neprosil. A furt měl aspoň to jedno, když nic víc. „Moc to celé svítilo,“ zamrmlal si na svůj vzhled, než hodil jeden krátký pohled k vlčeti, které ještě ani úplně magie nechápalo, natož aby mohlo čekat, kterou bude samo mít. Zelený oči po něm? To už by byla nepříjemná podobnost. „Nebo bude mít i něco po tobě?“ rýpl si lehce. Zatím po ní neměl zhola nic, kromě doslovné maličkosti.
Posadil se do sněhu, protože čekal, že tohle celé bude na dost dlouho. Nemluvil, nechal tohle mluvení na Biance a i na vlčeti, které se nejdříve ohradilo, že se jmenuje Matteo a následně ještě proneslo, že Saturnus čumí. Má pravdu? Protože byl docela vyjevený. Dostal z toho ale pokáráno, že se má opravit a mluvit slušně. Furt nic neříkal, možná jenom přeťukával pohledem mezi těma třema a čekal, kdy se něco obrátí proti němu.
A přeci jenom se dostal ke slovu, i když nebyl vyzván. Saturnus byl překvapen přítomností Mattea? „No to on nás taky,“ skočil do toho s pohledem upřeným na vlče, které si nemohlo najít lepší chvilku jak prostředek pouště uprostřed zimy. Z bláta do louže to byla cesta.

L3

Udeřil tak trochu hřebíček na hlavičku – netušila to. Sice měla polehčující okolnosti, protože jich fakt měl hromadu, sám netušil kolik, používal jich jenom pár a několika dalším se spíše vyhýbal, ačkoli o nic věděl. Ale nevědět vrozenou magii vlastního partnera? No tak. „Vždycky musim vybočovat,“ pokrčil rameny, než se lehce zhoupl do strany z toho, jak do něho narazila do boku, aby jí řekl, s jakou magií se narodil. „Země,“ řekl prostě bez dalších okolků, „ale zelená mi nesluší.“ Měl ji léta a docela ho potom začala nudit, tohle bylo lepší.
Mattea jako hrb pronést nemohl, ale třeba nějaký podkožní parazit? Možná, ten by se mohl kroutit, ale chtělo se mu zvracet už jenom z té představy, že by něco tak obrovskýho mohlo existovat a navíc by to měl on. Pro jeho štěstí a smůlu to byl jeho syn a rozhodl se, že z něj sleze pomocí gravitace a rozprskne se ve sněhu, který dosahoval možná jeho samotné výšky. Sledoval, jak se zabořil do sněhu a nechal po sobě jenom černý flek, než ublíženě zvedl hlavu a pronesl: „Skočil sám,“ poukázal na něj, aby z toho nebyl obviněn, ale pak ho nabral jednou tlapou jako bagr a zvedl, aby mu dovolil nadechnout se.
Eh, otřásl se, protože v té chvíli se mezi nimi konečně vynočil Saturnus a hned sondoval po vlčeti. Že by se třeba zeptal, jak se měli celé ty měsíce? Však vidíš, ne, podotkl nad vlastní stížnosti a položil vlče do sněhu. Nic neříkal, jenom okem střelil k Biance. Ať mluví ona. V ní to vyrostlo, jeho podíl v tomhle byla minimální, i když vina stejná.

//Opravte mě, jestli to budu mít blbě, ale pořadí bude bianca - saturn - cornic - meinere - matteo?

L2
//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Zcela určitě nebylo vhodné se zrovna o tomhle bavit před vlčetem, ba před vlastním synem, který si z toho nemohl nic odnést, ale zanese se mu to někam hluboko do hlavy a po pár letech mu to docvakne a bude mu z té představy fyzicky špatně. Zatim si tohle nezasloužil.
Bianca vzala magie letem světem, dost po povrchu, protože probrat to podrobněji, mohou tu sedět do té další zimy, dokud se mu nějaká ta magie neobjeví, aby mu mohli znovu vysvětlovat, která je ta jeho. Cvaklo to v něm však otázku, když bylo proneseno, že na tohle je spíš expert on. U hodně vlků se ta první magie dala poznat podle očí, dříve i u něho, ale Bianca ho znala jenom s černým okem, ne? Magiema se moc netajil, ulehčoval si tím život, ale? „Víš vůbec s jakou jsem se narodil?“ zeptal se mimoděk. Nejčastěji před ní používal oheň, když měla tak deset deka tuku celkově.
Matteo mu za hlavou jenom breptal pár slov, kdy protestoval, že se snažil, já třeba ne, pomyslel si pro sebe a úlevně si vydechl, když konečně došli k lesu. Nebo to bylo povzdechnutí nervózní z toho, co by následovalo?
Trochu doufal, že se proplíží někam do háje a vše bude v pohodě, ale Bianca na sebe upozornila a odezvou se okamžitě ozval Saturnus a ještě něco. Eh, protáhl zoufale tlamu.
„Rozsednu, ale jindy,“ zamumlal synovi s bolestí břicha. Pohledem visel na Biance, trochu volal o pomoc, ale jenom fakt maličko. „Třeba si ho nevšimne a bude ho brát za hrb?“ nadhodil otázku. Jak dlouho může skrývat živou bytost?

Dovolím si odpověď za Maple, nelze – také jsem se ptala.

Já prosim celkem 5 % do vytrvalosti

problémová číslo tři <3 <3 postarší pán dostane do vytrvalosti, aby stíhal svou mladší partnerku :>>>> ✨

L1

//Tenebrae (přes Esíčka)

Těžko se tahle konverzace skláněla k tomu, že by byla nějak vhodná pro vlčata, ale mohl sázet karty na to, že nemá páru o čem tady možná mluví. Nebo o čem mluvil minimálně on. Momentálně však chvilku mlčel, co mu byla položena otázka, udělal několik kroků v čerstvém sněhu, který mu zakřupal pod nohama a až pak teprve zamumlal: „Možná.“ Zcela neurčitá odpověď, která nic nemínila.
„Nechci,“ dodal k tomu, „by nepochopil ani popel.“ Ale hlavně nechtěl mluvit, vysvětlovat, nechtěl odpovídat na tři tisíce otázek o světě, který mu přišel úplně normální a netušil tak, jak úplně podat popis ročních období. Biance to šlo, takže tohle bylo na její triko. On ho mohl naučit... jiné věci. Třeba. Když bude chtít, ale nechtěl ani chodit.
Matteo na to beztak už moc nereagoval, jenom mručel. Většina jeho reakcí byla jenom nějakou kombinací krátkých slov a mručení, které se zase nějak podobalo otci. Eh.
Bianca z toho musela mít sucho v tlamě, ale jeho bavilo, že nemusí nic dělat. Že otázky proč trpí ona. A jestli něco uměl, bylo to přilévání oleje. „Nechceš mu povyprávět o magiích?“ navrhnul a dal na slovo magie důraz, aby ten signál doputoval do malé hlavičky.
Vlče se mu lehce pohupovalo na zádech, nebylo těžké, ale principiálně ho plánoval maximálně před lesem hodit na zem, ať tam dojde po svých. „Třeba jo Neznám ho dlouho, abych mohl říct, jaký je?“ pokrčil rameny. Teda přišlo mu, že ho znal celý život... Jeho život. A ten byl sakra krátký. Ale znal ho? Ne.
Najednou se zastavil, lehce naklonil hlavu a trochu dotčeně pronesl: „já jsem nesnaživej?“ Však se snažil. Nebo to dělal. Nebo mu to nějak vycházelo. Však... Jeho život nebyl špatný a úplně tragický. I když by to nepřiznal. Dlouze si odfrkl, než šel dál.

//Mech

„S tímto plánem souhlasím,“ přitakal Biance souhlasně, než mu rázem došlo, že i on je součástí té smečky a ať je jeho postavení tam jakékoli, furt je o žebříček výš než ona. Nikdy si to moc neuvědomil, což u něj nebylo neobvyklé, ale v téhle chvíli jeho výraz tak nějak zmrznul, něco se mu v hlavě rozsvítilo a pohled krátce stočil k Biance s otázkou: „Víš, že můžeš rozkazovat i mně?“ Nehledě na osobní preference určila hierarchie, kdo měl být u nich ten submisivní trubka?
Skrze sníh se prodírala malá černá skvrna, která toho sice moc nenamluvila a na to, co řekl, mu sám neměl co říct. Byl rád, že nebyl bílý a ukecaný, nejenom, že by ho neviděl, ale as by z něj byl i dost unavený. „Chudák neví, co je jaro, zima a to ještě neslyšel o létě a podzimu,“ zakřenil se nad výkladem Bianci. Oni tohle chápali, bylo to pro ně něco absolutně normálního, ale Matteo znal písek, palmy a pak pravý opak v podobě sněhu. Až ho bude tráva lechtat na břiše, drbne mu.
„A o něco málo divnější,“ podotkl polohlasem k jeho sestřenicím. Co je vždycky viděl, přišlo mu, že minimálně tu jednu museli pustit na hlavu – třikrát. Byla divná, nechtěl ji poblíž něho. Nechtěl poblíž toho tlamu, co tehdy přivedla, nechtěl poblíž příbuzenstvo Styx, nechtěl, aby skákal do barevných portálů, odmítal chodit k divným věcem, kdyby tu byla Lindasa, taky by k němu nesměla bez dozoru. S prázdným cvaknutím zubů se podíval na vlče, které už začalo protestovat, že dál jít nechce, ale momentálně ho víc v hlavě štvalo to, kolik matlů bude muset v životě potkat.
Hlava mu opsala oblouk, protože už koukal před sebe, ale pak slyšel, že pro odměnu se musí pracovat. Pozvedl svaly nad okem a prázdnou dírou, bezeslov koukal na Biancu a.... „Ať není přemotivovaný, do roka mě sundá z pozice a co budu dělat já? Já se snažit neumim.“
Pak už ležel na zemi, nadechoval se pro výhružnou dvojku, ale místo toho jenom zazkuhral, když dostal kopanec mezi žebra a drápy do páteře, jak se mu cpal na záda. Aspoň, že byl docela lehký a mohl klidně vstát a jít dál. „Jo, pak pojedu na zádech já,“ přitakal huhlavě, trochu s vlčetem zaklepal, aby ho tam lépe usadil a trmácel se dál.

//Zrcadlové hory (přes Esíčka)

Prosim 2 % do vytrvalosti

Přidáno.

//Prstové hory

Bavilo ho chodit jenom tak bez cíle, klidně i s cílem, ale měl svoje tempo, které nyní nemohl udržovat a vypadal tak spíš jako po mrtvičce, protože udělal několik rychlých kroků, pak zpomalil, ohlédl se okolo sebe, kde ve sněhu bude černý flek a pak nasadil jeho tempo. Na severu bude tolik sněhu, že v něm ani nebude vidět, pomyslel si.
Bianca naštěstí přebrala veškeré to mluvení, na které on nebyl. Vysvětlování, jak funguje svět? Nic pro něj. Mohl mu ukázat, jak chytit rybu, jak nasadit hodně kyselý pohled na ostatní, klidně by ho i naučil plavat, ale co je to mech, rozdíl mezi palmou a stromem? Jenom mu docvakla jedna věc, jak Bianca mluvila – on je teď příbuznej se Saturnusem? A teda se Sheyou? A teda s Cynthií? Jaký skvělý převrat, uchechtl se pro sebe. Nechtěl nikomu nic říkat, ale tohle chtěl říct Cynthii osobně, znělo to skvěle. Jestli ji ještě uvidí, ale možná jo, když sama má v Mechu příbuzný.
„A když ne, vytáhni na něj fakt, že seš alfa a můžeš si dělat, co chceš,“ pokrčil rameny, načež se krátce podíval na Mattea, pak před sebe a dodal: „nebo i co nechceš.“ No co, nebyl plánovanej a nemohl tomu rozumět.
Objevoval se sníh, přicházela ta nepříjemná zima, ale také řeka, která je mohla rychle nasměřovat až k lesu, kde bude příjemněji. Nebylo žádný překvapením, že vlče už protestovalo, že nechce, měl toho plný zuby a on vlastně taky. Na krátko se zastavil, povzdechl si, od tlamy mu odletěla pára a škubal pohledem mezi matkou a synem. „Vstávej,“ řekl mu prostě, „bude ti akorát zima,“ dodal.
Bianca měla pravdu v tom, že měli jít. Souhlasně na to přikývl, ale co měl dělat? Řvát na něj? Kopat, aby šel? Oh, zarazil se. Trochu se nad sebou ušklíbl, možná neměl vše brát tak rázně.
Lehl si na zem, což bylo sakra příjemné, možná už žádné potomky nikdy mít nebude – dobře pro svět – a čekal, než se princ uráčí na černobílého oře. „Počítám do tří a pokud do tří nebudeš nahoře, jdeš po svých.“ Dal mu možná tak dvě vteřiny, než zaznělo: „Jedna.“