Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 101

Přišla ta krásná shoda. Oznamovací věta tvořena dvěma slovy, která potvrzovala slova, která jsem řekla. Těžko říct, že bych snad vyhrál nějaký náš rozhovor, byl teď otravnější, přesvědčivější nebo nějaký jiný pozitivní nej, ale prostě... se mnou souhlasila. S mojí vlastní urážkou. Bylo to nádherné, přehrával jsem si ta slova v hlavě užíval si je, vychutnával, nádhera a slast.
Trochu se mnou prožíral chlad. Zvykl jsem si rychle na to teplo, které mi nabízelo slunce na obloze a to, co udržoval jemný písek pod mým tělem. Na chlad jsem enbyl psychicky připravený, ale ono to prostě přišlo a plazilo se to po mně jako nějaký odporný had... Který se zrovna dost dobře mohl plazit někde po někom jiném, protože jsem furt neměl svýho hada a štvalo mě to.
„Dokázal bych ti ničit život i nějakou jinou magií, věř mi,“ zavrtěl jsem hlavou, „i z hladomorny.“ Musel jsem to dodat, aby bylo jasný, že mě se jenom tak někdo nezbaví. Ale většinou mě tyhle věci moc nebaví, takže na to prostě dlabu a asi bych většinu času v tý hladomorně prospinkal. „Nebereš, protože bys je neměla kam dávat,“ podotkl jsem. Každý můj názor byl divný, pochybný a visel and ním velký otazník, protože co tím básník sakra myslel?
Hlava mi zase klesla na zem, ale brzo jsem i zvedl, když Lindasa zase použila to spojení, jak super podstatný zakládající člen jsem. „Dělám jim službu, že tě držim od smečky daleko,“ zazubil jsem se.

//Loterie 100

Jenom jsem lehce pokývl, nechal trochu prostoru na ticho, jakože třeba nad tím vším přemýšlím a pak jsem trochu... odlehčeně s nenápadným otazníkem na konci řekl: „Jako já.“ Rozhodně jsem nebyl vtipný, to jsem věděl, můj pofiderní smysl pro humor se zakládal v urážkách sebe, okolí, ostatních, cizinců, ale zejména mě, protože jsem nic jinýho pořádně neuměl. Takový ne moc krytý talent, o který nikdo nestála, ale vyhrál jsem ho já a ušetřil tak ostatní tohohle mdlého prokletí.
Lindasa se snažila mě hypoteticky zavřít v hladomorně, ale... já uměl skákat daleko. „Přeskočim hory a nepřeskočil bych zeď?“ nechápal jsem. Prostě bych se k ní postavil, udělal prásk a pak už bych si cupital zase za ní ji otravovat a deprimovat svým chováním? Však jednoduchý, co se to mělo řešit. Ale ty další možnosti, že by mě přinutila to nedělat... taková magie byla. Nelíbila se mi. Kvůli ní a jednomu spratkovi, co ji používal, jsem přišel o oko. A chtěl jem si to s nim vlastně vyřídit. Až zjistim jeho jméno, vzhled a kde vůbec je.
„Já tě nepoučuju!“ bránil sjem se ublíženě, „já tě toho naopak šetřim,“ dodal jsem tak trochu uražen, protože očividně moje dobrota a ochrana její nevinnosti byla špatná. Na fakt, že zůstanem ležet, už řekla jenom jeden souhlas, tak jsem prostě přikývl, že to tak teda bude a mlčel jsem. Neměl jsem nějak co moc říct.

//Loterie 99

Podíval jsem se na sebe. Nebo teda v uvozovkách, jenom jsem trochu zvedl hlavu a podíval se na svůj tmavý odraz v jezírku, abych udělal tak, jak říká. „Každej potřebuje svýho šaška,“ uznal jsem tiše. „Ale šašek těžko odrazí všechny psychopaty,“ dodal jsem ještě zamyšleně. To by sedělo k nějaké jiné funkci, kterou jsem zastupovat už nemohl, protože jsem byl dvorní šašek, který měl jenom hloupě vypadat a odpoutat pozornost. Dokonale jsem to zvládal.
„Kdybys mě zavřela do hladomory, odpráskl by se pryč?“ řekl jsem tak nějak s otazníkem na konci, který zase značil, že je snad úplně tupá, že jí to nedošlo. Odpráskl jsem se i z méně problémových situací, však to musela vědět, jednou jsem jí t udělal i před nosem, aby můj zablešený odchod měl sakra grády. A taky jsem věděl, že to ostatním vadí. Bylo to fakt otravný, hlavně ten vítr, když jsem dopadl nebo... odpadl.
„Ale to se ve slušný společnosti neříká,“ zakroutil jsem nesouhlasně hlavou, jako bych se jí snažil snad poučit, že takhle to prostě nejde, abych to řekl na plnou tlamu. A nic slušnýho mě ani nenapadalo, abych byl upřímnej. Všechno jsem ztrácel...
„Můžem,“ řekl jsem klidně, „zkusim něco podpálit a ne nás.“ Ale moc jsem tomu nevěřil, abych byl upřímný ještě v tomhle. Oheň byl fakt nevyzpytatelný a já s nim vůbec nic pořádně neuměl. Teda ohřát se natolik, abych se skoro uvařil. A to jsem už normálně byl přiteplenej.

//Loterie 98

Musel jsem si vyslechnout dlouhé povídání o tom, kým vlastně je, jestli já jsem ten nekonfliktní. Všechno jsem si vyslechl, celou dobu jsem lehce přikyvoval, že to je tedy pravda a uznávám, že ano a čekal jsem, kdy dostanu čas sám promluvit, protože jsem na to sakra moc čekal. „Já jsem dvorní šašek. Lehce jsem v leže pokrčil rameny, minimálně tak, jak mi to ležení dovolovalo, což zrovna moc nešlo, ale ten náznak lhostejného gesta, že tak tedy dobře, takhle to bude, tam určitě byl. A jestli ne, tak si ho po těch pár dnech se mnou už mohla dost dobře domyslet. A jestli ne, asi nebyla tak chytrá, jak se zdála, že je.
Povzdechl jsem si. Napadlo mě, že bych si mohl do hlavy zarazit nějaký slušivý kámen, aby mi přestalo výt říkáno, že nemám oko a tedy nejsem nekonfliktní. „No co, některý věci jsem nikdy neztratil, jiný zase jo, co je na tom,“ bránil jsem se, možná trochu uraženě, ale furt v té přijatelné rovině, kdy jsem to přijímal.
Připadalo mi, že se mi už do zad neopírá takové teplo. Vnímal jsem slunce za mými zády, takže se schylovalo k další noci. Trochu jsem si povzdechl, znamenalo to nepříjemné chladno a na to jsem nebyl rozhodně připravený. „Ale hladí mi to ego.“ Co mi bylo do toho, co se jí líbilo? Mně se taky líbilo třeba... něco. Asi nic specifického. Ještě jsem se nerozhodl, nebyl na to čas.

//Loterie 97

Očividně přišlo i namítání na to, že se vyhýbám konfliktům, což sice úplně pravda nebyla, ale třeba těm fyzickým jsem se vyhýbat snažil. Slovním ne, proto jsem k tomu měl taky nějakou poznámku. „Jsem nekonfliktní a budu se pro to klidně i hádat.“ Vědomě jsem tím podpořil to, že konfliktní jsem, ale jelikož se všechno udržovalo v té napjaté hladině, udělal jsem to schválně. Možná jsem byl konfliktní, ale rozhodně ne tak moc blbý. Možná i trochu blbý, ale jenom v určitých hodnotách a aspektech života, které jsem tu stejně nemusel využívat, takže to bylo vlastně zcela a úplně jedno.
Už asi po osmé za ten den jsem poslouchal, jak vlastně zbyteční a nechutní ostatní jsou. Hlava mi klesla k zemi, protože jsem z tohohle prohlášení začínal být už unavený, dokázal bych ho říct nazpaměť a to mě fakt nebavilo. Jenže jsem neměl co lepšího na práci, tak jsem jí to všechno mručením odsouhlasil, že to je pravda, všichni jsou zbyteční, k ničemu a jedno velký fuj a ble. Ale docela mě zajímalo, co muselo žít v tom Smrkáči, že to brala jako jedinou normální věc. Když tam očividně taky měla takové, které brala za trosky a nicky.
„No a já zdůrazňuju, že jsem ještě k tomu svalnatej,“ odsekl jsem. Však jsem kompliment bral, ale musel jsem do něho něco přidat, protože taková chvíle se nestává furt.

//Loterie 96

Přes tlamu mi projel takový třetinový úšklebech, třetinové zazubení a ze třetiny i něco na způsobem úsměvu. prostě kompletní výraz značící "tvá slova mě sice neustále uráží, ale přijímám je a budu to hrát rád dál". kdyby se to dalo popsat jedním slovem, bylo by to úžasný, protože takhle to popisovat bylo pěkně na nic. „Jsem nekonfliktní jedinec, vždy hledám kompromisy,“ chvástal jsem se trochu. Byl to kec. Nebyl jsem nekonfliktní, nehledal jsem kompromis, takový idiot jsem vážně nebyl. Ale tady to byla hra čistá a nefalšovaná hra na to, jak moc dlouho se dokážeme tolerovat. Občas to bylo namále, snad teprve včera, ale teď to bylo v pohodě. Jde to, dře to, dalo by se lépe říct. Dřelo to ale docela málo poslední dobou.
Pak se Lindasa rozmluvila, jako kdyby jí bylo snad už deset, měla to nejlepší za sebou. Moc mi to k ní nesedělo, ale tak teda mile jsem si vyslechl to, co měla na srdci. Znělo to tak... dramaticky, snad trochu moudře a melanchlicky. Neměla úžeh? Trochu jsem si povzdechl, co jsem měl říct? „Znal jsem pár takových, co byli... v pohodě. Ale v mém spektru v pohodě, jenže ti jsou už pryč.“ Trochu to zvážnělo, ale... chyběli mi. Docela dost mi chybělo a snad kvůli nim jsem tolik zhořknul. Před nimi jsem se bránil čemukoli, po nich... to stejně ani nešlo.
„To jsou svaly,“ pronesl jsem klidně. Co si jako myslela?

//Loterie 95

Jednou jsem pokývnul hlavou. A pak jsem podruhý souhlasně přikývl. A po třetí jsem přikývl rovnou dvakrát, protože to byla sakra moc velká pravda, kterou mi nikdo nemohl odpárat. „Ano, ano a také ano,“ odsouhlasil jsem to všechno, protože přesně to jsem byl. Tvrdohlavý mezek, který byl jednooký, tedy na půl slepý a neschopný snášet kritiku, protože jsem byl kritizován celej život a chtělo se mi brečet úplně ze všeho, co proti mně kdo řekl. Úplně přesně se trefila do toho, jaký jsem byl. No a ještě k tomu líný, trochu nesnášenlivý vůči určitým druhů, barvám a pohlaví, pohlavně nevyspělej a přezrálej. Ale to už nahlas nepřiznám.
„Já tady většinu považuju za někoho, kdo mi nestojí ani za řeč,“ pokrčil jsem rameny. Svym způsobem jsme v mnohém byli stejní, ale ke stejnému výsledku nás vedly rozdílné způsoby výchovy, života a pohledu na svět... Ale záleželo na tom vlastně?
Slunce bylo vysoko, takže nejteplejší část dne, černá půlka mě až pálila, ta bílá byla v cajku, i když zimní srst byla přeci jenm na poušti něco trochu víc, než pro co byla stvořena, ale to bylo taky vcelku jedno, nějak jsme přežívali a vlastně to byl docela fajn den, který protínalo akorát neustále pošťuchování a sledování, jestli ten oheň blafne a sežehne nám čenichy. „Ještě aby jo,“ odfrkl jsem si. Kdybych ještě ležel na boku, praštil bych se tlapou do břicha, ale pozdě. „Byla by to jediná účinná dieta,“ opravil jsem ji.

//Loterie 94

„Ne, ne, ne,“ namítl jsem rázně a tímhle opakováním záporů jsem jenom zdůraznil to, jak bude moje další prohlášení sakra důležité a podstatné, „to je moje výhoda, že si s ním vystačím.“ Dal jsem si přitom záležet na každém slově, které jsem řekl, ale slovo výhoda bylo proneseno s takovou elegancí a grácií, že mi až ze mě samého bylo blivno, jak jsem se choval jako někdo, kdo měl snad sebedůvěru... Nebo snad i... ego. Trochu jsem se nad tím v hlavě otřásl, bylo to fakt divné, ale už jsem to řekl a bylo to hlavě kvůli tomu, abych lehce přidal do toho slabého ohýnku, který jme udržovali naživu. Dokud nějak planul, bylo to fajn. Když umřel, myslel jsem, že se otočím a půjdu pryč. Když se moc rozhořel, bylo to taky špatně. Takhle to bylo tak nějak akorát, jak to bylo fajn. Divné.
Když jsme se už nenaváželi do barev jiných, přišla na řadu váha, následně jsme ještě mohli vzít barvu očí, jména, pohlaví... Určitě se ještě něco najde. „A ona ne,“ vydechl jsem, „ale jak hubená bys byla, kdyby tě zasedla,“ pronesl jsem, jako by to byl nějaký strašně dobrý a úžasný nápad na účinnou dietu. Převalil jsem se na bok, potom na břicho a protáhl jsem si krk. Písek jsem měl všude, ale co na tom. „Tak žrádlo nebude,“ ukončil jsem to. Očividně ani lovit mě nechtěla nechat. Děsný tenhle svět.

//Loterie 93

Nejspíše se do mě pokoušela Lindasa rýpat, ale co se vzhledu a zrovna toho mého černobílého týkalo, byl jsem s tím spokojený a neměl jsem žádný problém, takže jsem pouze pohotově odpověděl: „A můj názor je ten jedinej, na kterym mi záleží.“ A dokonce jsem to řekl s jistou dávkou hrdosti, protože to tak zkrátka bylo. Když jsem už nebyl plesnivej, neměl do mě kdo co kecat. A že třeba Lindasa by si to užila, tím jsem si byl zcela jistý. No, ale před rokem se snažila nejspíš podmanit cizí kraje, takže to bylo jedno a dřív jsme se taky nikdy nepotkali. „Ještě aby ne,“ vydechl jsem následně. Protože kdyby se sebou nebyla spokojená svět by byl asi divný. Nebo úplně normální, každý měl nějaký ty komplexe, který si nahlas nepřiznával a už vůbec ne nikomu cizímu.
„Jak myslíš,“ vydech jsem po jejím odmítnutí, že by se měla natáhnout do písku. Byl to přeci jenom písek, nemohl moc ublížit. Horší byla kombinace písku a soli u moře, to bylo na blití. Hlavně to pak ze sebe dostat, ale samotný, takhle jemný a teplý písek? Pohoda.
Očividně se jí nelíbila představa ležení v písku, ale ani žrádla. „Já myslim na budoucnost,“ oponoval jsem. To, že jsme žrali jeden den neznamenalo, že budeme žrát i ten další a bude co. Odtud to byla docela dálka k nejbližší řece nebo něčemu. Pokud jste neměli magii, co s váma uměla házet sem a tam, samozřejmě.

//Loterie 92

Mysl se mi nedobrovolně dostala k přemýšlení nad tím, že bych se měl vrátit k černé srsti. K čistě černé noční srsti, která mi přinášela jen a pouze problémy. Kdybych mohl a hlavně měl nějaké ponětí o jménech, změnil bych si i to, abych nebyl nazýván tak, jak jsem byl pojmenován, protože nebylo horšího oslovení než Meinere. Všechno, co na mně bylo, bylo jen a pouze špatné, pokřivené... zlé. A už jsem si to ani často neuvědomoval, jenom mi to teď Lindasa připomněla a nemohl jsem na to přestat myslet. Dlouze jsem se nadechl, na chvíli jsem zadržel dech, poté jsem vydechl. Musel jsem to všechno zahodit a dělat, že nic takového se nikdy nestalo a všechno je v pořádku. „Jsem spokojený s tim, jak vypadám,“ řekl jsem konečně, když jsem se k tomu odhodlal. Zbavil jsem se i zelené, bylo to takové elegantnější, zbavení se mladické nerozvážnosti a divnosti. Teď jsem byl už jenom... prachprostý a obyčejný, přitom v něčem strašně jiný než ostatní a to mi stačilo. Nechtěl jsem být všední.
„Pak? Pak tu bude písek taky,“ nechápal jsem, ale nechal jsem ji v tom. Jenom jsem si nad tim pobaveně trochu odfrknul a přetočil se na jeden bok, abych hlavou směřoval k Lindase a tím jedním okem na ni viděl. „Až se udělá vedro, přelezeme někam severněji,“ navrhnul jsem prostě, když tu teda chtěla zůstat. „Jenom nevim, co budem pořádně žrát,“ došlo mi.

//Loterie 91

Pro mé vlastní překvapení se Lindasa nijak neopřela do mé prapodivné schopnosti rozpůlit se na jednoho černýho podivína, kterýho nic nebaví a na rejpavou bílou půlku, která mluví až moc a je na přes hubu. Ale byl jsem za to rád, bylo to takvový divný a ani vnímání toho, jak to funguje a ta divná... ne bolest, ale tlak. Fuj, nechtěl jsem to dělat, ani na to myslet, bylo to fakt divný. Ale místo mého půlení spíše Lindasa upozornila na to, že bych mohl Života požádat o to, aby mi dal jenom černou barvu, což... bylo divný. Zmlknul jsem, viditelně, prostě jsem přestal na krátko vnímat. Představa, že bych se vrátil... na začátek toho všeho, se mi nelíbila. Příčila se mi. Vlastně to byla noční můra mojí existence. „To je dobrý,“ hlesl jsem, jako kdyby mi někdo ze sekundy na sekundu někdo vysál všechen život z těla. Nechci být černý. Nejsem černý.
Lindasa toho už moc ke Skylieth a její smečce neřekla, jenom si do ní trochu rejpla, zatímco já se ztrácel v tom, že bych měl být černý. Bylo to něco, co se prostě nesmělo stát. Nesmělo to být a možná proto mě tolik štvalo to rozdělování, protože mi t ukazovalo to, čeho jsem se pokoušel tak moc zbavit a povedlo se mi to.
„Je tu místa dost,“ opáčil jsem okamžitě. Přece jsem nebyl tak tlustý, abych zabíral celou poušť. Místo toho na mě furt čuměla z výšky a očividně i chtěla. „Jak chceš,“ houkl jsem do prázdna.

//Loterie 90

Ne, že bych byl nějak předpojatý vůči nějakým těm barvám a jejich kombinací, ale vlastně jsem byl a cokoli, co buď nebylo správně černobílý, tedy půl na půl, případně to nemělo jednu barvu v mnoha odstínech, bylo to špatné, nevkusné a prostě... nikoho nikdy nesmí napadnout stvořit něco, co je šedorezavý. Ten chudáček by měl řádný problémy ve světě.
Ten můj stav byl sakra těžký na popsání. Párkrát jsem převalil hlavu ze strany na stranu, přemítal jsem, jak to vlastně vysvětlit, aby to dávalo logiku a nebylo to zrovna moc divný. „Nevim, asi je to magie... Něco na ten způsob, prostě se roztrhnu ve dva...? Jo.“ Nějak tak jsem to zkusil vysvětlit, ale přišlo mi to nedostatečný a vlastně jsem to chtěl zcela hodit za hlavu, ale to bylo docela už pozdě, tak jsem se s tim nějak musel smířit. „Takže to je další z řady mých divných magií,“ dodal jsem ještě, abych to nějak ukončil. Nechtělo se mi o tom moc mluvit, ta druhá půlka byla pekelně otravná a nechtěl jsem ji ani cítit, přestože byla furt ve mně.
Lindasa očividně chtěla Skylieth nakopat zadek, s čímž jsem neměl problémy, ale zas to bylo něco, co jsem si přál vidět na vlastní oči. „A taky proto tam nikdo nechtěl být,“ podotkl jsem, protože ta smečka vážně zela prázdnotou, pokud se nepočítali dva dospělí a pár vlčat, které nikdo nechtěl, tak se jich ujala jedna velká hnusná bažina a její příšera. Kdo ví, jestli o nich vůbec věděla.
Ležel jsem na zádech, oko jsem měl zavřený, ale přesto jsem nějak cítil to světlo, které se mi dostávalo přes víčko. „Užívám slunce. Lehni taky,“ vydechl jsem klidně. Prostě jenom chvíli... klid?

//Kdo říká, že to byl nedoklep :D :D

//Loterie 89

Očividně jsem na sebe mohl být pyšný v tom smyslu, že jsem nebyl tak strašný v barvě svojí srsti, ale mně bylo vesměs jedno, jakou nosím. Nebyl jsem rezavý, všechno bylo v pohodě, ale ta moje barva měla spíš takový mentální význam než fyzický. Černá značila zlo, bílá dobro, já byl oboje, takže ve výsledku nic. Měl jsem ty dvě barvy vcelku rád, i když byla pravda, že většina černobílých byla divně nevkusná těmi fleky a spletenci barev, které prostě... nijak neseděli. „Narodit se takový, jdu se zabít,“ pronesl jsem klidně, protože jak bych sakra mohl žít s vědomím, že jsem... šedorezavý? Však to bylo něco, co bylo neskutečný, nemožný a prostě jedno obrovský a zářivý ne.
Na otázku oblíbenosti barev jsem se nemohl rozhodnout. Černou jsem znal déle, lépe se udržovala. V létě do ní pálilo sluníčko, bílá krásně odrážela to, jak nevinný a roztomilý jsem musel být. „Ani nevim, ale kdybych si měl vybrat, vzal bych si černou. Mám i jeden stav, kdy prostě dokážu být dvěma a moje část má tu černou,“ pokrčil jsem rameny. Další divná magie v mém vínku, kterou jsem absolutně nepochopil a měl sakra moc otázek. Třeba to, jestli bych v té verzi mohl mít sám se sebou potomky... Ale to je otázka, co se nemůže říct nahlas.
Nechtělo se mi moc řešit někoho, koho jsem moc nemusel, protože jsem o ní neměl ani dostatečný infromace na to, abych ji mohl řádně pomluvit. „Nemám tušení a jsem rád, že mi neleze na oči,“ pokrčil jsem rameny. Převalil jsem se na bok, pak na záda, abych se prostě mohl... sakra moc rozvalit. „Nemyslim si, že tam byl ještě někdo s nima... Nebo jsem nikoho v močálech necítil. I když to tam řádně smrdělo.“

//Loterie 88

„Vždycky jsem chtěl být maminka,“ odpověděl jsem klidně, možná s trochou nadšení. K čemu být otec, který byl vlastně hned po zjištění, že je vlčice březí, úplně k ničemu? Mohl zmizet, nikdy se nevrátit, někde umřít bez toho, aby vlčata vůbec věděla o jeho existenci. přesně tak, jako to udělal ten můj. Zato matka? Ta toho mohla tolik provést. Bylo to nádherné.
Očividně se jeden ze dvou bratrů provinil tim, že se narodil s jinýma barvama, což bylo očekávané, ale myslel jsem, že to byla jedna špatná barva, jenže on měl tu dobrou a do toho se mu připletla ještě další směska dvou barev, takže byl odsouzen k nenávisti a záhubě. Chudáček. Ale trikolóra byla fakt na nic. „Nevkusné,“ malkl jsem si sakrasticky a zakroutil nad tím nesouhlasně hlavou.
„Ale mám dvě špatný barvy,“ podotkl jsem, aby tohle nebylo opomenuto. Chtěl jsem si rejpnout... Do sebe. Jako vždycky. Bavilo mě to a koho taky ne? Asi normálního jedince ale tím jsem stejně nebyl, takže na tom ani trochu nezáleželo.
Stejně jako já, ani Lindasa moc nerozuměla tomu, proč by se někdo chtěl ujmout cizích vlčat, ale to nepochopitelný přeci jenom bylo pro víc. A stejně to jiní dělali... Nechápal jsem je. Bylo vcelku v pohodě nějaký vzít, trochu ho naučit špatnému chování a potom ho vrátit, ale mít ho na krku furt? To bylo nějak moc.
Jak se ukázalo, černobílá furie byla známá všude a neoblíbená, kam se jeden podíval. Tak aspoň něco jsem měl s Lindasou společného „Rozpadla se. Kašlala na ni, takže Launee s Therionem sebrali svých pět švestek a šli pryč.“ Krásný zánik smečky někoho, kdo o ni nestál, i když se chvástal, jak moc ji určitě chce. No, stalo se.
Na poslední věc jsem moc odpovídat nechtěl. Prostě jsem jenom zíral do prázdna a tak jenom lehce přikývl. Jako by si spíš s mojí hlavou pohrával vítr, určitě to nebyl vědomý souhlas toho, co jsem provedl.