Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 116

Pohled mi zabloudil k prosvětlující se obloze, která přecházela z tmavě modré až černé do světlejší fialové a nakonec i narůžovělé a zlaté, která konečně značila, že začíná ráno a další nekonečná noc končí. Hlavou jsem pokývl tim směrem, abych Lindase naznačil, že už tu máme krásný nový den v poušti, kdy ji budeme očividně opouštět, abychom se vrátili do lesa. Otočil jsem se k ní hlavu, čekal jsem nějaký komentář k novému dni, sám jsem nic neříkal. Neměl jsem co, prostě začínal nový den, tečka.
Její poznámka ohledně Alastora mě navedla k domněnce, že ty dva asi nikdy naživo neviděla, protože kdybyano, věděla by, že jsou úplně až na poslední chloupek stejní, podobně jako ti dva, Lorenzo a... jeho sestra. Jenom ti se mnohem méně projevovali a otázka, jestli vlastně vůbec furt žili, jak jsem je dlouho neviděl. „Jsou si podobní jako vejce vejci,“ zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. Asi je nikdy neviděla. Nebo je viděla akorát odděleně od sebe a myslela si, že se furt jedná jenom o Siriuse.
Padla poznámka, že se můžeme dát na cestu. Souhlasně jsem přikývl a tlapou nabral trochu písku, abycho ho hodil na umírající uhlíky. Sice asi nebyla šance, že by to tady nějak blaflo, ale jeden nikdy neví. Chtěl jsem tak navíc udusit tuhle pouštní idylku, která navíc končila. „Tak jdem,“ vydechl jsem ve chvíli, kdy se žhavá oranžová pohřbila pod zlatým pískem a vyrazil jsem.

//Poušť Ararat

//Loterie 115

Představa, že lezu na ten kopec se mi zhnusilo. Sice bych se tam mohl odprásknout, prostě udělat jedno pořádný hop až k němu do jeskyně, kde bych si s nim pokecal, ale asi by ze mě nebyl moc šťastnej a já mně by nebylo do smíchu potom, co by se tam i vydrápala s Lindasou a jejím remcáním, že jsem ji někde nechal. Nebo by za mnou nešla, to byla taky docela pravděpodobná situace.
„Samozřejmě, že jo,“ pokrčil jsem rameny. Trochu jsem se zaklonil a jednou tlapou se flákl do břicha, abych potvrdil, jak moc jsem přežraný. Nebyl jsem, měl jsem jedu rybu, ale k jídlu mi to stačilo, tak jsem to neřešil. Ale jo, nahoru se mi fakt jít nechtělo. Dlouze jsem vydechl, položil tlapu na zem a sledovat Lindasu, jestli myslí vážně to, že bychom měli jít škemrat o lepší počasí. Neexistovala na to nějaká strašně uper magie? Asi ne. Nebo jo?
Navrhnul jsem návrat nahoru do Mecháče, s čímž Lindasa překvapivě souhlasila, protože chtěla provést inspekci a zkontrolovat, jestli Sirius ještě dýchá a štve všechny okolo nebo už natáhl brka. „Když umře, furt máme toho jeho stejnýho bratra,“ prohodil jsem. Sice jsem ho neznal, ale jestli bude aspoň o desetinu lepší jak Sirius, určitě bych si ho nechal raději jak toho druhýho, vzhledově by to stejně nešlo rozeznat. „Tak jdem?“ nadhodil jsem. Sice ještě nebylo ráno, ale.... moc se mi už nechtělo čekat. „Nebo čekáme do východu slunce?“ dodal jsem raději.

//Loterie 114

Společně s dalšími slovy se Lindasa začala zvedat na nohy, zatímco já nadále seděl na svém místě a hleděl před sebe, jako by tam bylo kdo ví co zajímavýho. Přitom tam bylo jenom pár hloupých uhlíků a nic víc, tak proč jsem na ně pořád tak zíral? Ono čumět furt jenom na písek nebo na vlčici taky nebylo o moc lepší, ty uhlíky aspoň slabě zářily a hřály.
„Ten je daleko, tam se mi nechce,“ zamrlal jsem si líně. Život nebyl zrovna společníkem, kterýho jsem chtěl moc potkávat, nezajímal jsem se o něj, on zas o mě, všechno bylo super a nádherný, tak proč se za ním tahat do toho kopce? Stejně by akorát řekl, že musíme vydržet, zima je vždycky zima a nemůžeme jenom ovlivňovat počasí, protože je život v jedné části roku o něco těžší. A na to bych já brblal, že můžu nenávidět, co jenom chci, on by tvrdil, že to je špatné a prostě jsem na tohle fakt neměl náladu. „A jenom by nás poučoval, nic víc,“ zakroutil jsem dodatečně hlavou, abych obhájil ještě to, že tam nechci jít.
Očividně se ani Lindase moc zůstávat v oáze nechtělo, možná se tu už nudila nebo kdo ví proč tu nechtěla být. Pokrčil jsem rameny, krátce jsem se na ni otočil, poté mi pohled zase padl k vyhasínajícímu ohništi. „Nevim, kam jinam jít. Tohle je asi nejlepší místo na pobyt momentálně.“ A sama to říkala, tak proč chtěla odcházet? Se nudila? Asi jo. „Teoreticky se můžem vrátit do lesa plnýho mechu,“ navrhl jsem dodatečně.

//Loterie 113

Očekával jsem víc komentů obecně na mnoho věcí. Že je zima, není oheň, fouká vítr a mete písek všude okolo, že jsem žral a budu tlustej a ještě určitě by se i něco dalšího našlo, ale ani na jedno slova nepřišla. Byl jsem docela překvapenej, ale netušil jsem, zda příjemně nebo takovým tim pocitem "tady je něco špatně a nelíbí se mi to". Líbilo se mi, že nekomentovala všechno, prostě ty věci přecházela a nevykecávala mi díru do hlavy, na druhou stranu jeden přišel o tu čistou a zdravou provokaci, kterou si užíval, aby odprostil myšlenky od ledového počasí a faktu, že asi jednoho krásného dne se stejně budeme muset vydat zpátky do lesa. Už třeba jenom ze slušnosti, kdyby z tý smečky chtěla přeci jenom vypadnout, jak říkala.
Přišla otázka, kdy asi vyjde slunce. Zvedl jsem hlavu, sledoval černou oblohu a pootočil hlavu k východu, jestli tam neuvidím někde ty slabé první sluneční paprsky, které by zbarvovaly oblohu do růžova. „Brzy,“ odpověděl jsem. „Maximálně hodina nebo dvě?“ zamyslel jsem se, ale to byl spíše už jenom dodatek v tom smyslu, abych tolik nemlčel a neříkal jenom jedno nebo dvě slova. Přemítal jsem, co dělat. Sezení, ležení a flákání se bylo vcelku fajn, ale přeci jenom... co prostě něco aspoň dělat?

//Loterie 112

Vždycky jsem měl rád hluboký lesy, protože to, jak mě jednotlivé stromy chránily a schovávaly před zvědavýma očima mi přišlo uklidňující a místo, kde větve byly tak husté, že nepropustily denní světlo, bylo něco nádherného. V poušti naopak jeden nebyl chráněn vůbec. Všude jenom písek, duny, žádná pořádná schovka až na několik palem, které jsme si uzurpovali pro sebe a odmítli je komukoli vydat. Mezi pískem a sluncem se mi však začalo líbit mnohem více jak mezi stromy, protože tu vážně nehrozilo, že by sem kdokoli přišel. Kdo by taky chtěl? Však mu tohle území nemohlo vůbec nic přinést, pouze vedro, úpal a žízeň. Nechtělo se mi nějak vracet, ale taky mi došlo, že v létě bude nemožný tu přežívat. Možná už i na jaře to bude o krk, ale zima? Ta byla ještě v pořádku.
Vzduchem se roznesla slova. Pootočil jsem hlavu k Lindase, která ke mně spala zády, nebo spíš už jenom ležela, a nějakou dobu jsem neodpovídal. Šel jsem, měl jsem hlad, zmiňoval jsem to i předtím. „Měl jsem hlad,“ přiznal jsem a tím odpověděl, zda jsem někde byl a rovnou i na to, kde jsem vlastně byl.
Lindasa ke mně zůstala zády, nechal jsem ji, sám jsem se nijak nehýbal, pouze jsem koukal dál na ty umírající uhlíky a přemýšlel nad tím, že kdybych tohle udělal v lese a někdy , když bude sucho, Gallireu by zachvátilo peklo na zemi. Nádherné.

//Loterie 111

Rozhodně jsem měl lepší spánek než předchozího večera u řeky, ale přesto jsem nespal moc dlouho. Sice jsem tolik nevnímal okrajově okolí, cítil jsem, že prostě spím a tak nějak získávám i trochu energie, kterou jsem poslední dobou zrovna moc necítil.
Přesto, když jsem otevřel oči, okolo byla stále tma, oheň dohoříval, bylo o něco chladněji, ale furt oproti okolí, třeba noci, když jsem byl u řeky, tu bylo značně tepleji. Sledoval jsem malé uhlíky, které slabě oranžovočerveně zářily a šedý kouř stoupal k obloze. Lindasa ještě spala. Cítil jsem, že brzy bude den, takže jsem prostě vstal moc brzo, nic tragickýho. Vydrápal jsem se na nohy, pomalu jsem si protahoval krk, všechny čtyři končetiny a záda a zůstal jsem sedět. Sledoval jsem ohniště, které bylo pokryté šedým prachem a přemýšlel. Jenom jsem nedokázal říct, nad čím vlastně přemýšlím. Měl jsem mysl prázdnou, pouze jsem hleděl do těch umírajících plamenů s úvahou, zda znovu rozdělat oheň, ale nechtělo se mi do toho. Chtěl jsem tam být v tom lehkém chladu, který byl docela příjemný a osvěžující oproti tomu teplu, které celou noc oheň způsoboval. Jednou jsem se ohlédl po Lindase, stále spala, neřešil jsem to, otočil jsem se zpět k plamenům, na chvilku zavřel oko, zhluboka se nadechl, vydechl a zase ho otevřel. Bylo to klidné ráno, které jsem už dlouho nezažil.

//Loterie 110

//Tenebrae

Prásknutí se rozhlehlo okolím. Dopadl jsem do pouště, daleko od plamenů a okolo mě byla hotová písečná bouře. Zavřel jsem okolo, aby mi do něho nenalítal písek a nepřipravil mě tak zcela o zrak. Cítil jsem ty malé krystalky mezi zuby, v čenichu. Bylo to sakra nepříjemný. Moc jsem nezůstával na místě, i když okolo mě lítal písek, vydal jsem se zpátky k ohni. Byl jsem promrzlý, chtěl jsem se ohřát a lehnout si, když jsem se najedl. Možná jsem mohl něco vzít i Lindase, ale tvrdila, že nechce být tlustá, což mně bylo jedno, takže jsem se nažral a plánoval jsem si lehnout k vlastnímu ohništi.
Čím blíže jsem byl k plamenům, tím lépe mi bylo. Jako by opadal ten stres a napětí, které jsem ani nechápala, z čeho už vlastně mám. A taky jsem cítil, jak přichází ta únava. Sotva jsem došel, sedl jsem si, zadek se mi svezl na zem a oheň o něco zesílil, společně s novým dřevem. Ironie, byl jsem unavený a ještě více jsem se unavoval tímhle neustálým udržováním tepla, ať je už ráno, povzdechl jsem si a položil se zcela na zem. K plamenům jsem vystavil břicho, polootevřeným okem jsem chvíli sledoval plameny, jestli se třeba nezačnou chovat nějak divně, ale byly zcela obyčejné. Trochu jsem zívl, protáhl si před spaním svaly a pak prostě... spánek, co víc.

//Loterie 109

Trvalo mi dlouho, než jsem uznal, že jsem klidný. Musel jsem se i zahřát, protože mi začínala být zima, tedy jsem se třásl, plašil ryby, z toho jsem byl nervózní, nervozita znamenala, že vše trvalo dlouho, to způsobovalo chlad, třes, plašení ryb, stres a tak stále dokola. Přišlo mi, že uběhla neuvěřitelná doba, ale otázka, jak dlouho to vlastně bylo.
Donutil jsem se zhluboka dýchat. Nádech, zadržet na chvilku dech, potom dlouze vydechnout, nenadechovat se, chviličku počkat, nadechnout se a všechno jsem to opakoval. Bylo to těžší než to znělo. Zuby jsem měl pevně zatnuté, to taky nebyl dobrý nápad, ale k tomu jsem se nějak nedokázal donutit. Alespoň do doby, než mi došlo, že s křečovitě zavřenou tlamou nic nechytim, akorát vždycky selžu. Lehce jsem ji pootevřel, opět jsem vydechoval malé obláčky páry a čekal jsem. Spoléhal jsem se víceméně na instinkt, se zrakem jsem tady nemohl počítat. Cítil jsem, jak se mi ryby otírají o tělo, čekal jsem, přemítal jsem, kdy se nějaká vzdálí a bude chtít uplavat přímo pod mojí tlamou.
Teď, řekl jsem si a hned jsem vyrazil. Hlavu jsem ponořil, tlamu rozevřel a hned nato jsem ji surově sevřel s pocitem slizkých šupin a měkkého masa v tlamě. Uspěl jsem. Vytáhl jsem hlavu z vody, nadechl se a vnímal, jak mě ryby z posledních sil pleská do tlamy.
Vylezl jsem na břeh, oklepal se a nechal vodu, aby ze mě odkapávala. Ohřál jsem okolo sebe vzduch. Potom jsem rybu sežral. A hned poté se rozešel a s prásknutím se vrátil do pouště.

//Oáza

//Loterie 108

//Oáza (magie)

Dopadl jsem s mohutným prásknutím na břehu jezera. Ihned se do mě opřel mráz, i když ani na poušti dál od ohně nebylo tolik teplo, jenže tohle bylo... nepříjemné. Zježily se mi všechny chlupy na zádech, oklepal jsem se zimou a chvíli jsem se i třásl, než jsem si zvykl na ten neskutečný chlad. Rozhlížel jsem se okolo. Místo bylo neuvěřitelně tiché, docela pusté. Od tlamy mi stoupal obláček páry, který ihned mizel ve vzduchu.
Paátral jsem okem po okolí. Nikdo nikde, pouze staré pachy, které byly neskutečně slabé, nezajímavé. Nijak jsem se jim nevěnoval, došel jsem pouze těch pár kroků k řece a bez nějakého přemýšlení jsem do ní vlezl až nad kolena. Vlastně se mi voda skoro dotýkala břicha. Mráz mě hryzal do těla, ale snažil jsem se to nevnímat. Hleděl jsem do černé řeky, na svůj slabý černobílý odraz, ale viděl jsem když už jenom bílou polovinu, která byla slepá. Stiskl jsem zuby, trochu mě to štvalo, ale nechtěl jsem si to moc přiznávat. Zhluboka jsem se nadechl, musel jsem se uklidnit, jestli jsem si chtěl chytit jídlo. Jenom dýchej, říkal jsem si. Dlouho jsem sám se sebou nemluvil. Otázkou bylo, proč jsem to vůbec dělal. A proč jsem s tím přestal. Léta se mnou nikdo komunikovat nechtěl a už očividně ani já sám. To bylo docela smutné.

//Loterie 107

Trochu na mě přicházely mrákoty. Byl jsem trochu unavený a takový přetažený úplně ze všeho. Udržování ohně tomu moc nepomáhalo a ten klid, mě akorát více uspával. Snažil jsem se to vydržet, oči jsem nechával otevřené, nutil se, každé mrknutí bylo strašně zdlouhavé a myslel jsem, že mě uspí. Po určité chvíli ticha mi došlo, že je až moc velké ticho. Pootočil jsem hlavu, respektive o něco více, když ke mně Lindasa ležela špatnou stranou. Usnula. Trochu jsem si nad tím pobaveně odfrkl, protože jsem si vzpomněl na její postavení vůči písku, ale očividně jí spánek přeci jenom přemohl. Taky mě přemáhal, ale nechtěl jsem jít spát s prázdným žaludkem. Pomalu jsem vstal, protáhl jsem se a pohled na chvíli upřel k ohni, který se kroutil a zmenšoval. Nechal jsem přímo v ohništi vyrůst jednu palmu a oheň umocnil. Plameny se vzedmuly, ohřály mi čenich a musel jsem trochu ustoupit. Ještě jednou jsem se krátce podíval po Lindase a pak jsem se vydal pryč.
Šel jsem co nejdál, dokud jsem neviděl, že mi plameny mizí mezi dunami. Věděl jsem, že skok rozdmýchá písek a určitě i plameny, což by bylo dost nepříjemné a nechtěl jsem poslouchat remcání ohledně toho, že ji budím. Zhluboka jsem se nadechl, vzpomněla jsem si na místo, kde jsem vlastně tohle viděl poprvé. Pak jsem skočil.

//Tenebrae

//Loterie 106

„Jsem podpantoflák,“ vydechl jsem. Nebo jsem spíš neměl na to, aby na mě někdo řval a zároveň jsem neměl nic lepšího na práci, abych někam odešel, takže jsem si rozkazovat nechal a neřešil jsem to. Lepší to udělat a nehrotit, kdo na mě zvyšuje a nezvyšuje kvůli tomu hlas. Určitému typu bylo lepší prostě vyhovět, aby se tak předešlo bolestivému křičení, že jsem neschopný, zbytečný, nic nedělám a neumím. Na to jsem už nějak neměl sílu, takže bylo prostě lepší se trochu namáhat a mít následně cenný klid, který byl snad nejcennější komoditou.
„Chová se jako nevděčný spratek,“ řekl jsem krátce. Bylo mi jedno, jak vnímá okolí, jestli všechny okolo vidí jako svoje poskoky nebo něco nižšího, ale štvala mě jeho potřeba to neustále projevovat, když byl na pozici, kdy mohl jenom držet jazyk za zuby a nadávat až ve chvíli, kdy si ho všichni přestanou všímat a všechny tý krve, která z něho tekla. Protože se dost dobře mohlo stát, že se k němu jednoduše někdo otočí zády a to poslední, co v životě zažije, bude to, jak se mu klíží zrak a unaveně zavírá oči, zatímco z něho v malých potučkách vytékají poslední zbytky krve. A kdyby tam nebyl Therion, s jeho chováním bych se skutečně otočil a nechal ho tam. Nebyl mým problémem a ani povinností. „Trochu jako já, ale je hloupej,“ zavrtěl jsem hlavou. Taky jsem nadával na Asgaar, i když mi pomohli, ale jaký byl mezi náma rozdál? Já si to nechal až potom, co jsem byl v pohodě, abych se o sebe postaral. To Sirius nechápal.

//Loterie 105

Moc jsem nechápal, jak vlastně Lindasa vnímá Siriuse, protože pro mě to byl někdo, koho bych nejraději zadupal do země až na chvíle, kdy byl drzej na vlastní matku, ale ta vzala slušnou čáru pryč, takže to bohužel padlo a místo toho jsem musel vnímat tu jeho prořízlou tlamu, idiotský chování a božský komplex. Někdo by mu měl šlápnout na krk, uvědomil jsem si, ale kdo? Launee? Therion? Nebo snad Saturnus za to, jak se k němu choval? Seřadil jsem to rovnou podle pravděpodobnosti, protože Saturnus by na něm sotva fouknul.
„Nechělas náhou přikazovat věci mě? Ta magie by fungovala i na něho,“ navrhnul jsem s lehkým pokrčením rameny. Proč jako plánovala používat magii jenom na mě? Okolo bylo dost dalších nýmandů, kteří si to zasloužili... „Já mu brzo do ní dám, to máš pravdu,“ přitakal jsem následně. Trochu jsem se soustředil na plameny, aby se zvětšily. „Poslední dobou mi leze na nervy... Vlastně od tý doby, co ho skoro zabili,“ zamyslel jsem se. Možná to bylo tim, ale co, spratek malej.
„Samozřejmě,“ odsouhlasil jsem jako ona. Trochu se to změnilo ve hru na opakování, ale co, nějak mi tam jiný slovo nesedělo. Trochu mě navíc překvapilo, že si Lindasa lehla do toho písku. Taky jsem si lehl, ještě bych byl nad ní, to tak.

//Loterie 104

Trochu utichla konverzace, místo toho noční pouští jenom hořela jedna palma a spalovala dva spolusedící, kteří po sobě prskali jeden jed za druhým. Ale... mně to bylo fakt jedno. Sledoval jsem ty plameny, jak se kroutily, lámaly, prskaly a a vyhazovaly ty malé uhlíky, které padaly k zemi a umíraly. Něco bylo na ohni fascinující. Nebo minimálně pro mě ano, protože jsem nikdy jím nebyl spálen, zraněn nebo nějak jinak ohrožen. Za to třeba obrovkou létající ještěrkou ano... A ty jsem rád neměl.
„Myslel jsem Siriuse, já nejem malej,“ vysvětlil jsem, i když to bylo vcelku zbytečný, nějak jsem počítal s tim, že to stejně dělá schválně, aby řeč nestála a nebyl úplně takový klid, jaký by snad mohl v noci nastat. „No jo, ale jinak seš nade mnou, že,“ dodal jsem ještě na její poznámku o tom, že byla menší. Určitě potěší, že jo.
„Myslím,“ řekl jsem a nevím proč. Nebylo třeba na to cokoli říkat a mohl jsem být prostě chvíli ticho, nic nehrotit a jenom si užívat to teplo. Trochu jsem zvedl hlavu, abych si nahřál i krk, jako by to snad nějak mělo pomoci. Okolo foukal vítr, ale tady bylo docela teplo. Sledoval jsem svým jedním okem nebe, kde se válelo několik hvězd. Aspoň to bylo nějak protrhaný a nesněžilo. Proč jsem vlastně netrávil noci v poušti furt? Však tu byl takový božský klid.

//Loterie 103

„Plánuju to tři dny po úplňku, ale nevím ještě který úplněk,“ obeznámil jsem ji se svým plánem, aby si to mohla zapamatovat a netrpělivě vyčkávat dny po úplňku, jestli to bude ten, kdy starej protivnej Meinere zaklepe bačkorama nebo ne. Vlastně jsem na ten den taky čekal, ale furt nepřicházel a tak jsem čekal dál.
Přikyvoval jsem při jejím dokonalém plánu na to, jak plánovala přebrat celý svět. „Nemáš už jednoho malýho posluhovače?“ zajímal jsem se. Otázka, jestli je Sirius mrtvej nebo živej. Nějak jsem nad tim nepřemýšlel, úplně jsem na něho zapomněl a nehrotil to.
Vzhledem k postupujícímu večeru jsem šel na to zakládání ohně, který byl poměrně velký a rychle požíral dřevo. Kousky uschlých listů poletovaly okolo jako nějaké žhavé světlušky a já si sednul. Nahříval jsem se čelem k plamenům a čekal, kdy se uráčí tedy přijít i Lindasa. Moc dlouho to netrvalo. Očekával jsem, že budu muset několikrát nechat vyrůst nějakou palmu na podpal nebo pomoct ohni a... moje energie. „Nemáš zač,“ řekl jsem, ale ta slova... zněla cize. Jako jed. Neříkal jsem je, protože jsem neslyšel moc taková, na které by to šlo říct. Je to divný. Pootočil jsem hlavu lehce k Lindase. Byla vlastně divná, v jedný chvíli namyšlená nána, který jsem chtěl šlápnout na krk. Jindy? V pohodě. Hodně v pohodě.

//Loterie 102

Chtělo se mi podotknout, že kdyby se rozhodla zkonfiskovat všechny moje magie, taky by měla docela problém je utáhnout, ale rozhodl jsem se, že budu mlčet. Spíše jsem přemýšlel nad tim, co bych bez nich dělal. Zvykl jsem si na jejich ovládání, přítomnost a to, co mi to dovolovalo, ale nemít je? Asi bych se cítil docela mizerně, protože mi přišlo, že mi to dávalo aspoň trochu sebevědomí, abych v tomhle podělaném světě nějak přežil. „Než toho dosáhneš, budu mrtvej,“ pronesl jsem klidně. Nemusel jsem se bát dne, kdy ovládne Gallireu, protože to na ni už budu hledět z pekel, kde bude moje vlastní matka sedět na trůnu a otravovat mi posmrtný život, který bude už tak dostatečný utrpení.
„Já vím,“ řekl jsem s přehannou hrdostí a vstal. Ležení mě začalo už docela unavovat a ta zima byla protivně vlezlá. Chtěl jsem začít jednat a nemusela mi to prosim pěkně říkat, chtěl jsem to udělat... Ale rázem se mi nechtělo, když to řekla. Ale byla mi zima. Přešel jsem k palmám, zved jsem hlavu, hleděl na ně nahoru a nechal jsem narůst několi těch obrovských listů, které hned spadly na zem a seschly, aby dobře hořely. Pak jsem nechal vyrůst i jeden kmen, který hned ležel na zemi. No a pak sjem raději ustoupil, protože jsem se bál o svou vlastní srst. Tak hoř, řekl jsem si a ono to blaflo.