Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dobré odpoledne, smečko

Finally jsme se dostali k vyhodnocení neherní akce, což je asi ta nejočekávanější chvilka v akci, takže se to nebude ani moc oddalovat a rovnou se na to vrhneme ~

Získat odměnu bylo možné celkem čtyřmi způsoby:
1) Účastní v zasílání otázek (3 oblázky)
2) Za hlasování (5 oblázků)
3) Za každou odeslanou odpověď (1 kytka/odpověď)
a samozřejmě 4) výhrou (5 křišťálů)

V bodě číslo čtyři se nám sešli rovnou dva vlci, kteří měli vyrovnané skóre 18 bodů na svých odpovědích a tímto gratulujeme Lindase a Therionovi!

O odměny si pište prosím zde do komentářů, kde vám budou následně přičteny ~.

A see you soon.

Nadále mi bylo tak nějak oponováno, i když se těžko vlastně oponovalo někomu, kdo nic nezakazoval a nepřikazoval, pouze jsem říkal, jak by se všechno mohlo vyvrbit a stát. „Tak jestli by ses vrátil ty, vrátí se i ona,“ pokrčil jsem rameny. Existovala možnost, že se jí něco stalo, taková šance byla vždycky, o tom vůbec žádná, ale zase nebyla prostě malá a nějak musela vědět, jak se o sebe postarat. Možná by nebylo od věci se po ní podívat, ale... okolí bylo obrovské a hledat někoho nebylo jenom tak. Motat se v kruzích, na náhodných místech a doufat, že tam prostě bude, nemělo žádný smysl.
Trochu jsem si povzdechl, když ještě obhajoval svoji starost, kterou jsem nevyvracel, jenom jsem ji chtěl nějak uklidnit a zahnat, protože jsem nevěděl, jak mu pomoct, kromě prohlášení tak ji jdi hledat. „Já tu svojí taky ne a bratra léta. Je mladá, blíží se jako, bouří hormony, třeba si někoho našla, podal jsem. Stejný jako s Laurou, taky někoho měla... Než jí zdrhnul, což bylo docela fajn, protože to byl idiot a nestál jsem o to, aby byl v její blízkosti. Nebo jsem spíš nechtěl být blízko Laury, když tam byl navíc tenhle, ale tahle starost už byla zažehnána, takže všechno v pohodě a netřeba nadále řešit.
Saturnova pozornost se trochu rozptýlila magií. Ani jsem si nepamatoval, kdy se objevila moje, jediné, co jsem si pamatoval, že jsem byl naštvaný na to, že jsem byl poslední. Jak jinak, vždycky až ten pozadu, jenom na tomhle zpropadeném světě první. A nestálo to za to tolik se hnát. „No tak gratuluju,“ zamumlal jsem. Čímž se teda připojil ještě k Therionovi a Launee... Tohle byla pěkně profukující smečka.

Počasí sice bylo mnohem lepší, ale stále nebylo nějaké ukázkové a úžasné, aby si jeden mohl vykračovat kdo ví kde, takže Saturnova obava o sestru byla oprávněná, ale nápad vydat se za ní bylo nanejvýš hloupé a asi si to neuvědomoval, když byl zaslepen jejím hledáním. „A pak se ty sám dlouho neukážeš, někdo další se tě vydá hledat a... To už budou tři ztracení vlci?“ zamyslel jsem se nahlas, matika nikdy nebyla moje silná stránka, ale co na tom. „Jste oba už dospělí, něco umíte, postará se o sebe. Třeba je jenom pře řeku, co ty víš,“ mykl jsem rameny, ale možná se v tomhle ohledu ve mně ozýval ten fakt, že já se o vlastní sourozence nezajímal. Laura? Asi v Asgaaru. Deliven? Nevim, ale dokud to je dost daleko ode mě, je mi úplně putna, kde se ta chodící katastrofa nachází. Neměl jsem potřebu ho jít hledat, starat se o něho nebo jenom nad ním myslet. Saturnus to sice mohl mít jinak, jenže moje hladina empatie byla tak nízká, že se to nedalo ani považovat za brouzdaliště, abych s ním mohl nějak soucítit nebo se snažit o nějaké uklidnění a pomoc. Nikam se mi navíc nechtělo, abych šel na záchranou misi.
Noc sice byla většinou bez větru, ale zase se mi do ksichtu opřel silný závan, který mi strašně vadil a pálil na plicích, jak ledový byl. Oklepal jsem se, chtěl jsem někam zmizet do úkrytu, protože tohle nárazové počasí mi už začínalo vadit, ale Saturnus do toho vykřikl, jako kdyby mu snad někdo v té chvíli ukousl nohu. „Huh? projelo mi hrdlem nechápavě, než jsem se oklepal, abych si upravil srst, kterou rozcuchal vítr. „Ty?“ zopakoval jsem trochu nechápavě, jako by mě zrovna někdo vytáhl odněkud po letech z jeskyně a nechápal jsem, o co ve světě jde, ale pak mi došlo, co tím nějak míní. O magiích jsme ostatně mluvili. „Oh... Takže... vzduch?“ řekl jsem ještě trochu nepřítomně. Jsem říkal, že ne oheň.

Moje nadhození toho, že by si někdo mohl přisvojit úlovek, který obstaral, nezůstalo bez povšimnutí a samozřejmě na to navedl otázkou, kterou jsem nějak odpovědět neuměl. Těžko říct, kdo by si to přivlastnil, když to nebyl nikdo, kdo by vůbec mohl být schopný to ulovit. Nějaký vlče? Těžko. Shao? Ani jsem ho necítil. Izar? Ten by ani nezkoušel naznačit, že si zašpiní tlapky, stejně jako Lindasa, která stejně byla kdo ví kde, tak si to těžko mohla přivlastnit. No, pak už tu vlastně byly jenom alfy a Rez s Lilith, takže asi nikdo by si to nepřivlastnil? Ale byla to taková hypotetická, co by kdyby. Nevim, řekl jsem nakonec, protože na to asi kloudná odpověď nebyla a vlastně na to ani nezáleželo, takže... jsem tu poznámku vůbec nemusel říkat, ale to bylo už fuk, jenom mě trochu hrabalo na mozku, že se tim ani nevychloubal.
„Jasný, takže si zas přijde pomlácenej a bude nadávat na ostatní,“ mlaskl jsem s pohledem do strany. Nějak se to dalo očekávat, neměl důvod zůstávat, ani dřív se nemohl někde furt zdržovat, když lítal po všech čertech, ale to bylo tak nějak na něm. Já se o něj starat ostatně neměl, jenom mě ve všem přemáhala neskutečná zvědavost. Když se nic nedělo v mém vlastním světe, chtěl jsem věděl, co se děje v těch cizích.
„Biancu?“ zopakoval jsem její jméno, protože jsem si nejdřív ani nějak nebyl jistý a tak sekundu mi trvalo, než jsem si ke jméno přiřadil ještě vzhled. Sestra, napomenul jsem se, „Neviděl. Poslední dny jsem se flákal v teple, pokrčil jsem rameny. Tay už byla ostatně dospělá. Počasí sice bylo na nic, ale nebyla hloupá, někde musela zalézt a čekat.

Vypadalo to, jako kdyby byl Saturnus v něčem zahloubaný, ale ne v moc dobrém smyslu, protože se tím zdál spíš zdeptaný. Nechtěl jsem v tom nějak šťourat, nechtěl jsem na to cokoli říkat, co bych vůbec měl? Cizí problémy a depky nebyly moje starost. Mě spíš trápilo to, jak zase foukal vítr, že jsem musel jít s přizavřeným okem. Aspoň nelítal žádný prach, jak byl sníh a vítr nebyl tak silný, aby zvedl ten mně přímo do ksichtu.
Od hnědého, ne vlčete, ne nějakého dorostence, prostě vlka, který sice nebyl miniaturní, když jsme se poznali, ale furt minimálně na jeho srsti a vlastně i chování šlo vidět, že se jedná o mládě. No, tenhle hnědý vlk pozdravil a následně mu došlo, že de nijak nepochlubil smečce tím, že byl užitečný. Překvapeně jsem pozvedl obočí, čekal jsem, že to bude první věc, kterou udělá, ale vůbec. „Aby ti za to někdo nevzal kredit,“ podotkl jsem, i když mě moc nenapadalo, kdo b takhle drze přišel a řekl, že to ulovil, když tomu tak nebylo. Tahle smečka nebyla tak velká, aby se tu všichni neznali a nevěděli, jak moc jsou jiní neschopní.
Dle všeho nějak nebyl ani čas pochlubit se, že ulovil žrádlo v zimě pro smečku, ale nějak jdem to nehrotil. Bylo na něm, jestli se chce nebo nechce chlubit. Posadil jsem se na zem, nikam jsem neplánoval jít, když jsem ani ve výsledku nikde nebyl chtěný a fata morgana v poušti byla skutečně jenom blbý přelud. „Neviděl si Siriuse? Jestli žije, má furt blbý kecy a tak,“ pohodil jsem rameny. Vesměs to bylo jedno, ale chtěl jsem vědět, kde je ten podvraťák. Jestli tady nebo v říši mrtvých.

Čekal jsem na to, co bych vlastně měl dělat, i když jsem očividně musel být natolik natvrdlý, že jsem to ze samotného názvu ochránce nepochopil. Spíš jsem se o tom chtěl ujistit a hlavně jsem chtěl, aby se k mým uším donesla ta slova – že budu vědomě nastavovat krk, aby se ostatní nezahryznuli do krku vlčat, alf nebo kohokoli jiného ze smečky. Měl jsem být první na ráně. Nebo taky ten, kdo si ponese krev, když někoho zmlátí? Fajn, řekl jsem si. Žádná novinka, ale chtěl jsem to slyšet nahlas z tlamy Theriona, i když u něho se taky dalo polemizovat nad tím, zda někdy mluví pořádně nahlas.
Pak to řekl. Nejdříve se nějak odmlčel před prvními slovy, potom to konečně dořekl celé. Jenom jsem přikývl, že rozumím, nechal si trochu místa na nějaká jeho slova a až později jsem dodal: „To zvládnu.“ Tak zbytečný jsem přece nebyl, abych se netrefil na stromky a nenechal se pohryzat, až sem někdo nechtěný strčí nos. Paradoxně, většinou zrovna Styx byla ta nevítaná a ta mi nevadila... Trochu kolize, ale co na tom. Už se mě i Launee ptala, jestli znám Styx, tak bylo docela otázkou, proč mi tuhle funkci dávají. A kupodivu se na to zeptal i Therion. Nejdříve jsem nechápal, proč se na to ptá, chtěl se ujistit, že mu ji sem nepřitáhnu, aby si vybrala vlče? Jenže pak mi vítr přivál její pach. Jemně jsem se zamračil. Za mnou určitě nešla. Protože jsem cítil i Rez, šla za ní. „Párkrát jsme se potkali,“ přitakal jsem, než on sám odešel.
Pootočil jsem hlavu do strany. Delta a ochránce, prohnalo se mi hlavou. Trochu jsem se zamračil, vstal jsem, moc jsem si nebyl jistý, jestli jsem na to ten pravý, ale mezi vlčaty...? Asi ano.
Vydal jsem se opodál přes les. Odkud šel Therion, kde byl předtím Saturnus s jeho malým hnědým a lepším dvojčetem, ale v tý chvíli tam už byl sám, protože od něho všichni frnkli. Pokynul jsem hlavou, že to snad byl pozdrav. „Pochlubil ses lovem srny?“ zajímalo mě, než jsem se zastavil.

//Loterie 136

Zůstal jsem ležet na zemi s doufáním, že mě třeba znova přemůže spánek, usnu a probudím se do jara, kdy bude všechno nádherně kvést, ptáčci zpívat, po sněhu ani památky a moje tělo rozežrané larvama, ptáky a kdo ví čím dalším, takže budu jenom ohlodaná hnusná kostra, která se probudí mrtvá. Ale takové štěstí jsem mít nemohl, smrt mi přána nebyla a určitě bych tady ani nehnil, protože by mě někdo odvalil pryč z lesa a tam mě nechal na pospas přírodě... Výsledek stejný, ale s tímhle bych byl mnohem méně spokojený, jelikož jsem chtěl naposledy vydechnout právě pod tím stromem, ale to je celkem buřt.
Spánku jsem nedošel, ani jsem v to skutečně nedoufal, místo toho jsem slyšel kroky a viděl hnědé vlka, že jde mým směrem. Nic jsem nedělal, nic jsem neříkal, pouze jsem dál ležel na zemi a čekal, co mi nese za zprávy. Pouze jsem zvedl hlavu, když došel až ke mně a řekl mé jméno v náznaku jakéhosi pozdravu. Já mu to oplatil tím, že jsem jenom pozvedl hlavu, což byl zase styl toho, jak jsem zdravil já. Když jsem nad tim tak přemýšlel, nebyl to pozdrav, spíš oslovení s náznakem, že ho něco zajímá. Takže moje pokývnutí bylo naopak v tom smyslu, ať mluví a ne pozdrav... Ve výsledku to opět bylo jedno.
Jenom na jeho slova přišlo lehké zamračení, takové nedůvěřivě, proč zrovna mně by se mělo něco takového svěřit... A očividně delta není někdo, kdo má při měsíčku umřít... no. „Co by byla má práce?“ zeptal jsem se klidně. Že jsem se nechával mrzačit pro jiné jsem si už zvykl, to byla pravda. Al mít to jako oficiální pozici? Skvělý.

//Loterie 135

//Mahar

S prásknutím, které se neslo všude po lese, jsem dopadl do studeného sněhu. Přišlo mi, že mi ten skok rozházel všechny vnitřní orgány a možná i kosti, jak na nic mi bylo. Ale nezvracel jsem, nebylo co, jenom mě prostě bolelo celý tělo a hned jsem se posadil, jakmile to bylo možné. Zadek mi klesl do studeného sněhu, dlouze jsem zívl a rozhlédl se okolo sebe. Vítr po mém skoku se uklidňoval, bouře už byla taky víceméně v pohodě.
Připadalo mi, že je v okolí neskutečný klid, minimálně tam nikdo nebyl, kdo by mě rušil a buď se odstěhovali nebo byli v jiné části lesa. Podle pachu, co jsem cítil, to vypadalo spíše na tu druhou možnost, protože jsem tu dost dobře cítil pachy alf, které... jsem se pokoušel nevnímat, protože se mi nechtěla urputně nasávat cizí moč do čenichu. To je ale práce, zamručel jsem si pro sebe a položil se k jednomu stromu, kde nebylo ani tolik sněhu.
Položil jsem si hlavu na zem. Koukal jsem okolo sebe, nějak se mi spát nechtělo, jenom... jsem si potřeboval v tichosti lehnout a nikoho nevnímat. Docela mě zaímalo, kam i zmizela Lindasa, protože sem očividně nešla a kdyby jo, tak by nejspíše počkala i na mě. Což... byla otázka, proč teda zmizela, ale mně do toho vlastně nic nebylo, ne? Jenže mně to zajímalo, vždycky mě zajímalo, co sakra jiní dělají, proč to tak je a tak dále...

//Loterie 134

K ničemu nakonec nedošlo, ani k žádné hloupé hře, doslova hře, když ne k něčemu jinýmu. Nějak mi to líto nebylo, očekával jsem to, ale to znamenalo, že furt nemám co dělat a asi prostě v tý jeskyni chcípneme nudou. Jenže to by nemohla přijít spása v podobě rozednění. Tma začala pomalu ustupovat, místo toho se objevilo ponuré ráno, které bylo doprovázené... klidem. Protože bouře zcela unikala. Znamenalo to, že se bude moct jít dál? Zvedl jsem hlavu, sledoval uklidňující se okolí a i přesto, že jsem měl všeho až nad hlavu, byl jsem unavený, strhaný, rozlámaný a promrzlý, tohle mi vlévalo energii do žil, že budeme moct někam jít a všechno bude zase třeba na pár dní v pohodě.
Jenže z Lindasy vypadla slova, že by měla jít. Pootočil jsem k ní hlavu, svaly nad očima jsem lehce tázavě povytáhl nahoru a čekal, jestli z ní ještě něco vypadne. Jenže nic, co by se týkalo nějakého vysvětlení, kam jde, proč jde pryč, případně to, proč vůbec mi dává takový menší čus. Jenom dodala, že si mě později najde. Mlčel jsem, sledoval ji a jenom tiše pokývl hlavou, že... s tím asi souhlasím? Nebo něco takového, prostě jsem jenom přikývl a sledoval, jak vyráží už do lepšího počasí někam pryč. Neočekávej nic, vydechl jsem si v hlavě svojí malou mantru, která mě měla zachraňovat před problémy.
Zhluboka jsem se nadechl, co jiného jsem měl dělat? Asi nic. Vstal jsem, oklepal jsem se a hledal v sobě zbytky své mizerné energie. Neměl jsem co dělat, neměl jsem kam jít, tak jsem skočil do Mecháče.

//Mechový les

Joo, bylo to v Zrcadlových jeskyních nebo Zelených norách a vím, že tam byla Laura, kterou Osud "vyhodil", protože Elisa rodila a měla u toho být :D Ale o tý akci sama víc nevím :c

Tady můžu doplnit takový fakt, že Jinks odešel z Borůvky, protože "se cítil, že tam nepatří" a přidal se k Maharu, ale ve skutečnosti to bylo kvůli tomu, že do Borůvky se přidala Shy kvůli Tavarillëmu :D :D.

A v Maharu byl:
Juday, Takki, Mojo, Launee, Survaki, Clawdia

//Loterie 133

Zaklonil jsem hlavu, abych si pořádně protáhl krk. Napadlo mě, že za celou tu ztuhlost asi může to děsný počasí, protože takhle příšerně jsem se dlouho necítil. A zima byla vždycky taková zpomalená a celkově dost k ničemu, ale protože ty poslední byly docela morbidnější než předchozí a já docela stárnul, začalo mě napadat, že to spolu nějak souvisí a není to nic příjemnýho.
„Však to bych si ani nedovolil navrhnout,“ zakroutil jsem hlavou, jakmile mi klesla do normální pozice. Neomlouval jsem se nikomu, ani Životu za to, jaký je, i když to sám moc dobře musel vědět a muselo mu být jasné, že ani nebude ve výsledku mezi všemi tak moc oblíbený, když se akorát všechny snaží uzurpovat k sobě a pak jim vykládá, jak by měli jít, že tam nemají co dělat a bla bla bla. Prost normální toxický vztah s bohem... Nebo co je vlastně ten bílo fialovej tentononc zač.
„Jo?“ houkl jsem trochu překvapeně. Položil jsem se zpět na zem, sedět se mi nechtělo a nějak jsem doufal, že u tý zemi chytim aspoň trochu zbývajícího tepla z mrtvého dřeva, které lehlo popelem. Nedávalo mi žádný teplo, ale aspoň jsem si to mohl nalhávat, že ano. „Nějakej nápad, co?“ nadhodil jsem. Protože jsem na žádný takový hry nebyl. A je dobře známo, jak to posledně dopadlo v úkrytu v mecháči, měli jsme v tom pokračovat v chcíplim úkrytu maharu?

//Loterie 132

Krátce po mém probuzení rozlepila oči i Lindasa, což po těch několik probuzení dávalo už jediné. Buď prostě vstávám dřív jak ona a ta raději vyspává, nebo vstávám hlasitě jako slon, protože ji vždycky probudím. Ve výsledku to bylo jedno, protože jsem zkrátka byl vzhůru první a čekal, až se i ona sama probere. Normálně by to bylo kvůli tomu, abychom se někam vydali, pohnuli zadkem blíž ke smečce, ale zrovna nám v tom docela dost překážel ten fakt, že bylo fakt neskutečně moc hnusně a nikam se jít nechtělo. Do toho počasí by jeden ani zrzka nevyhnal.
Tak jsem se jenom posadil ve studené jeskyni, hleděl ven a snažil se přemoct jakoukoli potřebu zase vytahovat magie, protože jsem už neměl co podpalovat, tudíž bych tu magii musel sám furt udržovat a to by mě stálo ještě více energie, než by bylo třeba jenom pro zapálení nějakého dřeva.
Krátce po svém probuzení Lindasa komentovala počasí. otočil jsem k ní hlavu, chvíli mlčky sledoval, jak se rozvaluje na zemi a s tichým povzdechem řekl: „Fakt si myslim, že jsme toho Života urazili.“ Protože předtím sice zima byla, ale ne taková nechutná a bouřka k tomu. Jenže proč bychom zrovna my dva byli ti, co ho natolik urazili, že musel jít do tohohle? Určitě mu nadávalo mnohem víc vlků, ne jenom my dva.
„Mám pocit, že tu ještě nějakou dobu zkejsneme,“ povzdechl jsem si nevrle. Už mě to nebavilo. Močál byl sám o sobě nechutnej a v tomhle počasí byl na zvracení, nechtělo se mi tu tvrdnout déle, než bylo třeba.

//Loterie 131

Nemohl jsem říct, že jsem vždy zcela souhlasil s tím, co Lindasa říkala, tvrdila a prohlašovala. Občas jo, třeba v tom, kdo byl ničemný, že určitá barva srsti byla nanejvýš trapná, ale... řekla jednu větu, která se mi docela líbila. Ne úplně celá, protože to zničila tím koncem, ale zněla pěkně. Co je alfa pro Život. A co je Život pro osud. Dalo by se to určitě ještě nějak přetočit, ale znělo to pěkně, protože to ukazovalo, že ve výsledku jsme stejně všichni oproti nějaké té větší síle, kterou nebylo možné vidět, někde úplně dole, kam na nás ani nemohla dohlédnout.
Chtěl jsem na to nějak reagovat, jenže... jsem asi usnul bez toho, abych si to vůbec uvědomoval. Hlava mi prostě klesla k zemi, řekl jsem si, že mrknu, abych si trochu navlhčil oči, ale nějak jsem je zapomněl otevřít. Nebo jsem mrkal sakra dlouho, protože ve chvíli, kdy jsem je otevřel, jeskyní se neslo svištění větru, slyšel jsem kroupy narážet o zem a bylo chladno. Oheň vyhasl a já se cítil, jako kdyby po mně přeběhlo stádo kopytníků. Vyškrábal jsem se na nohy, byl jsem takový nahrbený a Lindasa spala. Hlava mě bolela a přišlo mi, že mi ten spánek naopak kradl energii a nepřidával. Musíme se už někam vrátit, ale kam? Všude to v výsledku bude stejný, přemýšlel jsem. Posadil jsem se. Měl jsem hlad, zase. Ale ven jsem rozhodně nechtěl jít. Chtěl jsem oheň, ale asi bych padl vyčerpáním. Do háje se vším.

DAROVAT:
Wizku
Sheya
Lindasa
Alastor
Rez
Saturnus
Bianca
Evelyn
Therion
Kessel
Nori
Baghý
Launee
Sionn

Meinere tedy -14 lístečků a se vším všudy mu zůstane 122 (i cink)