Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cel ta situace mi přišla taková prapodivná, ale ne snad správná. Protože mi přišlo, že okolo poletuje nějaké divné napětí nebo nevyřčená slova, která ani jeden nechce říct, takže se snažíme navést na něco, co nikomu neublíží, i když to bylo normálně naopak. Hledala se témata, která by popíchla nebo... nějakým způsobem rozproudila krev v žilách. Nyní šlo o to, aby hladina moře zůstala nedotčená a nepřišla žádná bouře, která by nás mohla utopit. Nebo tak jsem to vnímal já, nechtěl jsem, abych se nalokal vody a nechal se stáhnout ke dnu, kde bych jenom marně hleděl ke světlu a snažil se ho dosáhnout, protože by voda byla silnější a táhla mě dolů.
Chtěl jsem říct, co mi řekl Therion. Trochu se nad ní vytahovat, že jsem víš než ona, ale to právě navazovalo na to, že... bych rozčeřil vodu. Takže jsem ji nechal mluvit. Sledoval jsem ji, vnímal její slova, ale sám žádná neříkal. Počkal jsem, až domluví, abych se do toho všeho mohl nějakým způsobem zapojit a něco říct. „Jak hráblo?“ zajímal jsem se, protože jsem nějak nepochopil, co se tak mohlo stát. I když samotný význam jaro mluvil zcela za vše.
Lindasa poznamenala, že jsme se minule moc nerozloučili. zakroutil jsem nad tím hlavou, „na tom nějak nezáleží. Když se zase vidíme.

V hlavě se mi honila myšlenka na to, kdy jsem se naposledy pokoušel někomu omluvit. Bylo to měsíce? Léta? Bylo to vůbec někdy? Omlouvání nebyla má silná stránka, protože jsem ani necítil, že bych někomu někdy dlužil omluvu. Většinou si ostatní zasloužili chování, které jsem proti nim používal, ale tady jsem věděl, že to tak nebylo, ale do zformulování odpovědi jsem se neměl. Bylo to složité a takové... nepochopitelné.
Formuloval jsem slova, která bych řekl, ale trvalo mi to dlouho. Tak dlouho, že se mezitím stihla Lindasa posadit a prostě říct, ať to nechám plavat. Jenže já to nechtěl nechat plavat. Chtěl jsem něco říct, i když podat vysvětlení mého vzteku bylo docela složité a asi by to jenom tak nepochopila. Nebo naopak ano, ale vysmála se mi, jak moc jsem bláhová a neuvěřitelná existence, když si myslím takové věci a ještě k tomu nad nimi ustavičně přemýšlím. Hloupá oáza, zaklel jsem, než se do mě pustila hora slov.
Trochu jsem se sebou cukl, než jsem pochopil, že se do mě neopírá tím, co jsem provedl, ale co se dělo. Zpracovával jsem její slova a trochu cítil úlevu z toho všeho, jak celá záležitost jezera přechází pryč. Dlouze jsem vydechl, když přišla otázka na mé vlastní zážitky za těch pár dní, co byla pryč. „Asi... nic zajímavého, řekl jsem trochu nejistě. „vlastně jsem se jenom vrátil sem a... mluvil s Therionem,“ došlo mi. Mezi posledními slovy jsem udělal mezeru, docela jsem na to zapomněl. Co jsem jí taky chtěl říct.

Přemýšlel jsem, jak tam vlastně nakráčet. Vztekat se nebo něco podobnýho? Vlastně ne, já se vztekat neměl. Já byl ten, kdo to celý započal, takže jsem měl být v pozici toho, kdo to taky ukončí. Nebo aspoň naváže na nějaké ukončení toho, co se stalo.
Lindasa ležele na zemi, posadil jsem se kousek od ní, hlava lehce sklopená dolů. Bylo těžký říct, v jakym rozpoložení vůči mně vlastně byla, ale nějak mi přišlo, že to prostě nebude nic dobrého. Bylo to sice takový neutrální, ale vlastně i ta neutralita byla v něčem zlá, protože znamenala prostě nic. Ale někteří z nás nemohou očekávat více než nic. Už jsem se s tim nějak smířil, ale stejně to bylo na nic a docela to bolelo. Ale ještě víc asi bylo nepříjemné vědomí, že tentokrát s tim rpostě budu žít v jednom lese. Pokud neodejdu. Měl bych? Asi jo. Když to bude všechno tak nepříjemný. Ale dostal jsem povinnost... kterou jsem se ani nemohl pořádně vytahovat.
Tiše jsem si povzdechl, prostě mluv.
„U toho jezera, řekl jsem s výdechem, ale nějak se na delší dobu odmlčel. Co jsem měl říct? Třeba se přiznat, že jsem totální idiot, ale to už musela vědět a chápat. Jenže bylo ještě k tomu těžké vysvětlit něco, co jeden sám nechápal, jak vlastně funguje a existuje. Ani den přemýšlení and tím vším mi myšlenky nijak nesrovnalo.

S kompletně prázdným a vysosaným močákem jsem procházel někde lesem s jednoduchým cílem, abych si našel nějaký místo, kde se prostě položim bez toho, abych musel nad věcmi jakkoli přemýšlet, protože jak se ukázalo, v přemýšlení jsem byl špatný a akorát jsem se házel do nekonečné smečky přemýšlení nad jednou věcí, poté nad druhou a všechno to směřovalo k totálnímu záseku, kdy jsem prostě skončil v totální prázdnotě a chtěl se jít zabít třeba skokem do sopky nebo něčím podobným.
Na tom nesejde říkal jsem si. Protože proč by jo? Však jsem si už zvykl na tenhle pekelně dlouhý život bez nějakých hlubších vztahů ke komukoli. Poučil jsem se mnohokrát, že to nemá cenu, stejně jsem to chtěl zkoušet. Jak moc velký bezmozek ze mě musel být? Asi dostatečný.
Hledal jsem nějaké místo, kde bych se mohl složit a počkat do jara, než opadne sníh a nebudu se moct jednou půlkou skrývat, ale nějak mi bylo buď Životem, Osudem nebo nějakou jinou sviní předurčeno, abych se znovu postavil proti té, kterou jsem seřval a ona mě na oplátku také.
Zhluboka jsem se nadechl, ten hnědý kožich nešel ve sněhu nijak přehlídnout a jelikož jsem se nespecializoval na tichou chůzi, já byl naopak dost slyšet, jak jsem šel blíž.
„Hej, řekl jsem klidným hlasem. Jako by se nic nestalo...? Stalo.

Skokem jsem se vrátil do lesa, protože mi došlo, že jsem z něho ani neměl vylézat. Cítil jsem v sobě stále ten vztek, ale ne vůči Lindase nebo třeba Saturnovi, protože on mě na tohle všechno navedl, ale... byl jsem naštvaný na sebe. Sakra moc mě drásala vlastní existence a netušil jsem, co bych s ní měl dělat. Nejdříve jsem jenom stál na místě, kousek od hranic lesa a tupě zíral do dálky. Mělo vůbec něco smysl? Napadlo mě, jestli se prostě nemá smysl zvednout a odejít... někam. Daleko. do pouště, k té vodě projelo mi hlavou. Ale sotva ta myšlenka přišla, prudce jsem ji zvrhl, zavrčel si a udělal několik kroků vpřed. Dlouze jsem vydechoval, vztek mnou neskutečně moc lomcoval.
Potřeboval jsem se nějak uklidnit... Nějak. Udělat něco, co by mě uvolnilo, co by mě uklidnilo a donutilo zapomenout na to, co jsem provedl a zničil. Protože druhá šance nikdy neexistovala. Ne pro mě. Vždycky, když jsem něco podělal, nebylo cesty zpět a uvědomoval jsem si to i teď. Trochu jsem se nad sebou uchechtl, jak k smíchu moje existence byla.
Opřel jsem se o jeden strom. Cítil jsem jemné pachy zdejších, ale ne dostatečně silné. Pohled jsem měl sklopený k zemi, přehrával jsem si poslední dny a... nějak jsem si vzpomněl. Na něco, co jsem taky Lindase chtěl říct. Že třeba už nejsem tak moc k ničemu a za něco třeba i stojím. Vstal jsem. Jí jsem to říct nemohl, po mém vystoupení nemohla stát o to, abych pro ni byť cokoli ulovil. Prokletý, zopakoval jsem si své jméno, abych nezapomněl.
Otřel jsem se o strom, o který jsem se předtím jenom opíral, aby na něm utkvělo trochu mého pachu. Ale věděl jsem, že to nestačí. Začal jsem obcházet stromky, zvedat u nich líně nohu, aby všichni museli nasávat můj oder v okolí. Takhle jsem pokračoval po hranicích. Každých pár stromů jsem jako někdo, kdo má problém s prostatou, zvedal nohu a trochu narušoval čistý sníh, ale co... Nebyla to moje práce? Jakési upozornění, že dál ne, pokud sem nepatříš a pokud stejně vlezou dovnitř, tak je vyprovodit se vší neslušností ven.
Chtěl jsem si při té nekonečné cestě okolo hranic nějak utřídit myšlenky. Ale mezi otíráním se o stromy, značkováním a tím vším jsem nějak zapomněl přemýšlet. Což bylo vlastně nejlepší, prázdná hlava byla správná hlava. Jenže mně se přemýšlet chtělo, chtěl jsem srovnat svoje myšlenky a vědět, co je vlastně špatného na celé mojí existenci, i když ten seznam byl pekelně dlouhej a mohl jsem ho řadit abecedně, dle důležitosti, podle času zjištění a tak. Moc jsem se však soustředil na stromky. Dostal jsem se s tím přmýšlením nad nepřemýšlením až k severním hranicím. Hleděl jsem tam někam do dálky, kde jsem to neznal a ani jsem vlastně nechtěl. Otřel jsem se o poslední strom, kde utkvělo trochu mé srsti a stočil své kroky do středu lesa doufajíc, že tam najdu nějakou díru, kam zapadnout.

Vesměs souhlasím, snížení, kompenzace atd. Stejně tak i s návrhem Launee, aby se vrozený o něco navýšili, s tím i cena hvězdiček u Života, aby to člověk neměl hned, ale bylo docela složité to získat (klidně i získávání po procentu?). Ale co bych ocenila více, je to, aby strop byl skutečně strop. Nenavyšovat přes lovy a ani odměny, zkrátka nechat 30 pro tuláky, pro výše postavené více.

Připadalo mi, jako kdyby se o mém těle plazila taková divná slizká síla, která otevírala tlamu, ovládala mozek a každičký sval v těle, takže jsem mohl konat jenom tím vztekem, který si se mnou hrál jako s nějakým hloupým kašpárkem. Takže jsem jenom stál a sledoval to, jak ten hněv proudí ven a křičí na někoho, kdo se poslední dny zdál jako někdo, koho bych moh snášet. Ale co, že bych mohl snášet já, ale snášela mě snad i ona? Co na tom, stejně to všechno bylo pryč. Jako opar ranní mlhy, který se možná na první pohled mohl zdát neskutečně hustý a neprokouknutelný, jeden by se v něm ihned ztratil, ale k poledni mlha ustoupila. Stejně jako to všechno, co jsem si možná budoval ve své hlavě, ale vážně jsem tak dělal? Netušil jsem. Nechápal jsem nic, jak jsem zjistil a asi jsem byl už moc starý na to, abych tušil, co po mně svět vlastně chce.
Takže jsem jenom sledoval, jak mi Lindasa vrací má slova a odchází. Stiskl jsem zuby, mlčel, tak, jako jsem to dělával při jakékolim hněvu. Vždycky jsem tak tupě stál a nechával ostatní, aby na mě ječeli, protože jsem věděl, že odejdou. A oni odešli. Vždycky. I Lindasa. Zmizela s rozedněním, protože všechny dobré věci končí k ránu. Třeba ta noc v oáze. K ránu vše skončilo. Tady také. Takže takhle věci končí? vydechl jsem otázku do rána, otočil se a šel skokem pryč.

//Mecháč

Byl jsem na takovém pomyslném pokraji příčetnosti, za což jsem si ale mohl já sám. Navedl jsem se do toho tím, že jsem nebyl schopný ovládnout vlastní mysl a vidět odpověď na jednoduchý otázky, které mi někdo položil. Nebo jsem se snad víc vztekal nad tím, jak bláhově jsem si furt dovoloval něco, co mi nikdy nesmělo být dáno, protože by se jinak narušila křehká harmonie světa? Však se jmenuješ prokletý, co očekáváš od světa? nechápal jsem sebe samého. To jméno dokonale sedělo, bylo zlé, přesné, kruté a morbidní. Odsoudilo mě k záhubě už ten den, co jsem se narodil. Musel jsem se nad tím pousmát, jak vlastně prosté to všechno bylo a přesto jsem se furt snažil tuhle skutečnost zlomit? Musel jsem být bláhový.Sníh okolo mě trochu roztál, všude bylo mokro, ale stále jsem neviděl trávu. Místo toho jsem viděl někoho, koho jsem vidět nechtěl. Tu, která vlastně za vše mohla, která mě stejně hnusně jako jiné, navedla do slepé uličky, kde jsem jenom mohl sedět a trpět z faktu, že prostě to jednou skončí a já vyjdu jako zubožený otlučený štěně, co bude stejně světu tvrdit, že se nikdy nic nestalo.mysl]Tak si ušetři trápení,[/mysl] řekl jsem si prostě slabě a cítil, jak tělo povoluje vztek, který chtělo držet, když přišla. Normálně bych se asi posadil, zvedl trochu bradu a mluvil s nadsázkou. provokoval bych, pronášel bych sarkasmus a ironii, ale místo toho? „A co mi je do toho, že ti to vadí?“ hlasl plný zášti a vzteku, který mi vadil od první setiny, co jsem to řekl. Litoval jsem? Všeho. Přestal jsem? Ne. „Když ti to tolik vadí, tak vypadni,“ odsekl jsem a další okamžitá lítost. Přestal jsem? Už ano. Ale... furt jsem se tvářil, jako kdyby mi právě ona vydloubla oko nebo roztrhla ksicht.

//Mech

S prásknutím jsem dopadl do zmrzlého sněhu, který mě uvítal s křupáním pod mýma nohama. Větru jsem si už ani moc nevšímal, mysl se zaobírala jinými věcmi a k tomu hloupýmu větříku se moc neobracela. Šel jsem sněhem směrem k jezeru, nejraději bych se v něm utopil, kdyby mi to dalo možnost. Ale led mi to nedovoloval a jediná možnost, jak v mém rozpoložení zničit led bylo tak, že bych do toho neustále mlátil hlavou a doufal, že přitom chcípnu a nebudu se muset věnovat tomu, čemu jsem se zrovna věnoval.
Když jsem měl trapnou situaci, bylo to záměrné, ale tohle? To bylo zahnání do kouta, které jsem neuměl zpracovat. Neuměl jsem ani zpracovat vlastní myšlenky a to bylo ze všeho nejhorší. Co jsem s nima měl sakra dělat?
Nic. Nebylo nad čím uvažovat a přemýšlet. Bublal ve mně vztek a hněv, protože sám sebe jsem štval. Skřípal jsem zuby, zarýval drápy do země a pak zařval. Pořádný výlev vzteku v jednom nehezkém slově jsem zařval do země a okolo mě vyšlehly plameny, které okamžitě zmizely v okolí. Tělo mi na krátko zalilo vedro, potom ho objal chlad, ale na to jsem byl zvyklý, ne?

Nelíbilo se mi, jak jsem se tupě motal v tom kruhu, kdy jsem netušil, co sám se sebou. Prostě jsem jenom chtěl, abych se dostal do jiné situace, kdy jsem tohle všechno mohl uzamknout do sebe, neřešit, nehrotit, nezajímat se o to a už vůbec o tom s nikým neprobírat, protože... tohle nikomu nenáleželo.
„Není proč,“ namítl jsem s pokrčením ramenou, jako by na tom vážně nezáleželo. A vlastně tomu i tak bylo. Pro mě to bylo něco, s čím jsem se už smířil, Saturnus se tím nemusel zaobírat, protože proč ano? Co jsem pro něho byl? Cizinec. Možná někdo, s kým sdílel smečku, jednou jsem mu pomohl lovit, ale v tom moje role v jeho životě končila, takže nebylo třeba, aby se zajímalo, co bylo v mém životě.
Trochu se kroutil, cítil jsem v jeho odpovědech nejistotu. Tiše jsem se zasmál, spíše jsem se vysmíval tomu, co jsem mohl udělat. „Selhání už moje ego asi znova nepřejde,“ namítl jsem zesláble a doufal, že mi svět dovolí odprásknout se do neznáma a... vlastně dost mi v tom pomohl.
Slyšel jsem nejdříve kroky, potom i hlas, který volal svého bratra. Ustoupil jsem trochu dozadu, sledoval šedou vlčici, jak se hnala ke svému bratrovi a věděl jsem, že to je moje šance, jak se vykroutit ze situace.
Opatrně jsem couval pryč, nenápadně, abych nebyl spatřen a za stromy, kde jsem už sice nemohl být vidět, ale za to brzy slyšet, jsem se odpráskl pryč.

//VVJ

Uhnal jsem se do slepé uličky, ze které jsem neuměl žádným způsobem vypadnout a netušil jsem, jak se alespoň zastavit, abych tupě nenarážel do stěny, která mi stejně neuhne a ani nespadne, abych se mohl dostat ven. Snažil jsem se uklidnit, zhluboka se nadechnout, nevnímat to, co se děje, jak je to všechno na nic a zmatené. Chtělo se mi řvát a nadávat, ale na druhou stranu nebylo pryč. Nic neudělal, za nic nemohl. Mohl jsem taky odejít, však jsem to prostě dělával, normálně jsem se otáčel a odcházel, když jsem někde nechtěl být.
Jenže jsem prostě neodcházel, zůstával jsem na místě, čelil jsem tomu, že mě někdo, kdo byl ještě před chvíli považovanej za vlče, mě dostal do úzkých. Prostě se tomu postav, řekl jsem si přísně pro sebe, abych se tomu už tolik nevyhýbal. Bylo načase něco prostě udělat.
„Vždycky, když jsem si myslel, že bych mohl, tak mi bylo řečeno ne. Ne přímo, nikdy ne do očí, ale asi něčim, co je osud. Odešly, zmizely, nikdy jsem je už neviděl a neměl šanci cokoli udělat,“ rozmluvil jsem se trochu, aby věděl, co se mi celou tu dobu hnalo hlavou, že jsem nebyl schopnej tak dlouho mluvit. „A když to nikdy ani nedokážeš říct nebo si usměrnit, co cítíš, je těžko vůbec uznat, jestli jsem zamilovanej byl nebo ne.“ Stačilo mu to jako vysvětlení?
Trochu jsem povolil stisk v čelisti, přišlo mi, že si brzy rozdrtím zuby. A s tím jsem povolil i rameny, dlouze vydechl a pokusil se nebýt tolik napjatý, ale i to bylo těžký. „A po několika podobně hloupých situacích je prostě jednoduší si myslet, že to není možný a o nic se nepokoušet. Nemá to smysl, nebo snad jo?“

Jestli jsem se někdy pořádně cítil ztracený, tak to byla asi ta chvíle. Celý můj život byl na bázi, že jsem šel tam, kam mě nohy nesly, protože jsem nikdy neměl směr nebo touhu jít někam. Bez cíle jsem bloudil okolím a vnímal to, co mi bylo přineseno a stejně tak jsem to měl i v mysli. Ta bloudila, nechápala, kde se nachází a nikdy nepřemýšlela nad tím, kde se nachází nebo co znamenají jednotlivé myšlenky a slabé pocity, které pociťovala.
Donucení přemýšlet nad ím e mi nelíbilo. Chtěl jsem mít všechno hned před sebou bez velkého přemýšlení, ale to se mi tady nedařilo. Zůstal jsem seknutý v té otázce a nedařilo se mi z toho nějak vyprostit. Věděl jsem, že ta odpověď, kterou jsem mu dal, byla spíš lživá. Mohl jsem říct to, jak to bylo, co jsem si asi tak myslel, ale kdybych tak udělal, nějak bych naznačil, že... je asi něco uvnitř mně? Že nejsem jenom povrchová schránka, která odpovídá na otázky, pokládá je, ale že jsem taky samostatná bytost, která má své myšlení a někdy prostě se cítí v koncích. Nějak jsem nechtěl, aby tohle ostatní věděli nebo to vnímali.
Zakroutil jsem však hlavou. „Neřeš to,“ řekl jsem neutrálním tónem, který jsem i trochu přehrával, abych se zbavil toho vědomí, že něco prostě nevím. „Nemá smysl takovou hloupost řešit,“ dodal jsem s výdechem.

Oh well, tak jdem na to?

"Zase ty?"
Oh ano. Chtěla bych čtvrtý charakter.

"Ale proč?"
Protože si věřím, že ten čtvrtý zvládnu.

"Čtyři jsou dost..."
Ano, já vím, ale zvládám psát za tři alespoň ten post denně, když byla loterie, skoro celou dobu jsem dokázala vést tři aktivní hry 5 postů/den.

"A co bys sem jako přinesla?"
No, tentokrát dospěláka z venku, lehce navazuje na historii jedné zdejší vlčice. Tentokrát fakt samice, co si nejenom myslí, že samicí je.

"A jak to vidíš do budoucna?"
Oh well... Ukázalo se, že sice nejsem prorok a moje skleněná koule nechytá DBTV-2, ale chci si udržet tu aktivitu aspoň post denně za každou postavu.

začalo mi připadat, že jediné, co dělám, a k tomu navíc bravůrně a bez chyby, je hlodání velké díry do hlavy, kdy se jenom topil v tom, co jsem mu tam nasadil. Trochu jsem čekal, kdy vybouchne a řekne mi, ať už konečně sklapnu, případně to, že melu kompletní nesmysly, ale to mi nějak neodpovídalo tomu, co jsem o něm věděl, že jsem s touhle možností ani moc nepočítal.
A zase přišlo takové menší uznání, že mám možná pravdu a skutečně se Bianca do někoho zakoukala. Trochu mi vadilo, že se nemám s kym dohadovat, byl jsem na to zvyklý a vcelku mě vilo hádat se o ptákovinách, které nic neznamenaly, protože to nikdo stejně nebral vážně. Trochu jsem si povzdechl, ale co jsem měl dělat, občas bylo třeba i nějakého toho klidu a ne jenom nekonečné hašteření.
Dloubal jsem do jiných otázky, které většina nechtěla slyšet, samozřejmě mi na oplátku přišla úplně stejná. Zmlkl jsem, ale ne tak zaraženě, spíše jsem prostě neodpovídal, protože jsem přemýšlel. Chybělo mi v životě totiž takové objasnění.
Co to znamená?
Jak se dalo definovat zamilování, když z těch pocitů, které jsem v životě cítil, nepřešel do fáze obojstranné lásky? Bylo možný, že někdy ano, ale jak jsem to mohl vědět, když mi nikdy nebylo naznačeno, že to, co se ve mně dralo, mohlo být nějak opláceno nebo alespoň odmítnuto? Zamilování možná mohlo působit jednostranně, láska už ne, k tomu byli třeba dva, ale i zamilování muselo být nějakým způsobem ovlivněno tím druhým. Bylo snad nějaké hloupé zamilování to, jak jsem brečel, když mi Unesä řekla, že se už nikdy nevrátí, protože se o nás nemůže starat? Nebo to byl jenom strach, že zemřu, protože ona byla ta, která mě krmila a nikoli vlastní matka?
Mohl jsem za zamilování považovat to, co jsem cítil k černé vlčici s bledě růžovou lilií za uchem? To vědomí, že když se uvidíme, nikdy k sobě sice nadšeně nepoběžíme, nebudeme se culit až za ušima, ale byl tam prostě ten fakt, že mi ta společnost bude příjemná, neodmítnu ji a můžu vědět, že ať se zachovám jako vůl, ona mi mé chování jenom potvrdí a nebude ho považovat za protivné?
Nebo jsem snad za zamilování nemohl považovat závislost a vděk nebo pocit přirozenosti, ale třeba.. pohodlí, které naopak pramenilo z toho, když jsem byl s Vločkou? Její zvláštní schopnost rozehnat ty naštvaný mraky nad mojí hlavou, protože v její společnosti bylo těžký se nad čímkoli vztekat?
Ale ve všech třech případech... Kromě faktu, že jsem všemi byl opuštěn a nemohl tak zjistit, jestli nějaké ty city mohly přerůst v něco jiného a většího, dalo se to považovat za zamilování? Protože... někteří si lásku nezaslouží. A pokud si ji nezasloužíme, nemá smysl se ani pokoušet zamilovat, protože ztráta něčeho, co jsme nikdy neměli, se vůbec neliší od ztráty toho, co bylo naše.
Na mysl mi přišla ještě jedna myšlenka. Další příklad, který bych si snad někdy mohl přidat na tenhle svůj seznam, ale už tak mi přišel tak smutně dlouhý, že jsem nechtěl. Poprvé jsem se od položení otázky pohnul. Zrak mi padl k zemi, ale s černým okem to nejspíše nebylo tak viditelné. To až ve chvíli, kdy jsem oko přimhouřil a celá moje nálada viditelně poklesla.
Láska se dá definovat jako hluboký cit, který nesou dva vlci vůči sobě navzájem. Jednostranná láska funguje pouze ze strany jednoho, ale zamilování je tedy co? Touha nebo myšlenky na to, že by tam ty city mohly vzniknout? A zároveň to je strach, že to přeroste v to, co je neopětované a bolestivé?
Saturnus každopádně čekal na odpověď, kterou jsem neuměl zformulovat. Netušil jsem, co říct a jak. Možná byl? Možná ne? Prostě jsem to sám nevěděl. „To asi nedokážu říct,“ řekl jsem po tom dlouhém tichu.

Nejdříve byl nějak zaražený z toho, jak jsem prohlásil, že by se za ní neměl vydávat, posléze byl zase zaražený z toho, že by si snad Bianca měla někoho najít, protože to vůbec nebylo něco přirozeného, co se jenom vyhýbalo tragédům, jako jsem byl třeba já, ale zase to bylo dobře, že jsem byl sám. Stačilo mi tak ničit vlastní život, ne ještě někoho dalšího, to by bylo už celkem k pláči. Pokrčil jsem každopádně rameny, co jsem na to měl pořádně odpovědět? „Všechno je možný,“ řekl jsem jenom. Mohlo ho to trochu hlodat v hlavě, že prostě něco takovýho je a jednoho dne to prostě i přijde. Minimálně třeba Laura frnkla, jakmile mohla a urvala se k prvnímu, ke komu padla a tak to bylo. „Se ti taky třeba stane a nebudeš půl roku vidět ve smečce,“ dodal jsem, aby si uvědomil že co se může stát z jedný strany, může být i z tý druhý. Ale kdo ví, třeba bude stejně osamělej jako já, skončí po víc jak deseti přesně s nula přáteli a bude doufat, že jeho smrt nebude obsahovat samotu, bolest a vědomí, že ho nikdo neměl rád.
Konverzace se spíše stočila k magiím. Zajímalo ho to, jestli se mu oči zbarví, což byla docela dobrá otázka. Zase jsem na to jenom pokrčil rameny, „možná, třeba ne. Lindasa je třeba zbarvený nemá,“ řekl jsem krátce, „ale tohle si můžeš jít vyškemrat k Životu, ať ti je dá třeba duhový, když budeš tolik chtít.“ Vzduch měl docela dobrou barvu, ale... země stejně byla lepší. Hned po černé.