Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po dlouhé době, nebo alespoň mi to přišlo, jako by se to stalo před dávnými časy, které jsem si ani nepamatoval, se ozval hlas dosti podobný jízlivé odpovědi na něco, co ani jízlivým být nemělo. Spíše zvědavým jako vždycky, ale když už se přešlo na tu notu, mohlo se v tom pouze pokračovat. „Ale zas netřeba se stydět za svoje poprvé,“ rýpnul jsem si v té jisté vybalancované mezi, která se nějak vybudovala a dopilovala v oáze, která se zdála, jako kdyby se stála před nekonečnými lety, i když to bylo... v zimě. A teď sníh pomalu zmizel. Muselo to být nedávno.
Došli jsme ke zbylým třem, u Bianci jsem si byl téměř jist tím, že ještě nikdy nezlobila ve skupině nic velkého, Saturnus tak nějak na půl, vzhledem k tomu, že dva už skupina byli a Launee s tim určitě nějakou zkušenost mít musela. Lindasa tedy taky, pokud nekecala a já... jako jo, ale ne. Vlastně jsem netušil, co bych měl dělat, nikdy jsem to nevěděl. Můj život byl o improvizaci, postupném pokračování vpřed a vybíral jsem si na křižovatkách vždy impulzivně a nikdy se nevracel. Ale co máš vlastně dělat? ozvalo se ve mně. Trochu jsem se nad vlastní otázkou v duchu pousmál, protože jsem fakt netušil, co bych měl odpovědět sobě a co bych měla dělat ve skutečnosti.
Lindasa se vervala do akce, chtěla nahánět. Ne, že bych cokoli namítal, nebylo co. Nedokázal jsem si ji představit, že by se snad měla vrhat do akce, protože taková nebyla a... byla to ta práce, kdy přicházela větší pravděpodobnost, že se někomu zlomí čelist nebo třeba rozdrtí kus lebky. Bianca se do toho taky ozvala, že by chtěla běhat, což znamenalo, že jsou pokryté dvě strany a z vlastní zkušenosti, řeka zabírala tu třetí nejdelší.
Bylo nás ale pět. Takže třeba práce pro tři. Nějakou dobu jsem mlčel, čekal, jestli někdo s něčim přijde, ale ne. Tak jsem se toho neochotně chopil. „Co třeba nahánět v půlkruhu. Uzavřít do středu kořist, půlkruh uzavřít do kruhu a někdo –“ zrak mi padl tak škubavě mezi Saturnem a Launee, kteří neříkali, co by chtěli – „by ji uzavřenu serval k zemi.“

Hlava snad až neochotně vsoukala se mi do té jámy lvové. Přes veškerý odpor a křeče svalové. Nevim, co jsem čekal, věděl jsem, že se tam setkám zas s tou hloupou liškou. Tenhle nápad určitě byl následkem toho, jak do hlavy dostal jsem borovou šiškou. Jeden hluboký nádech, jestli ucítím její pach nepříjemný. Byl tam, ale popravdě byl i něčim dost přebíjený...
Ze zvědavosti jsem vklouzl dovnitř, chtěl jsem zjistit, jestli náhodou nenatáhla třeba brka a neleží bříškem nahoru. Že by ten smrad v noře byl uvolňující se plyn z jejího bachoru? Proč jsem tam vůbec lezl, když takhle mohl jsem vlízt do hrobu nějaký mrtvole. To se mohlo v mých nemilých a nepěkných činech zaznamenat na samém vrchole. Ale už jsem tam byl, tak nebylo cesty zpátky, rozhlížel jsem se okolo, co jedno oko dovolovalo. Dělalo všechno proto, aby okolí řádně zkontrolovalo. Tma, lehký zápach, pach lišky hlína všude okolo, vypadalo to, že tam nic zajímavého nebude. No, tak za to, že lezu bez vyzvání do cizího baráku mě nesuďte.
Chtěl jsem se otočit, na tom místě nebylo nic zajímavého a já furt nechápal, proč se tam vůbec nacházím. Bude někomu vadit, když cestou ven nějakou tu hlínu do vchodu naházím? Však víte, aby liška nemohla jít dovnitř nebo ven. Nebude nikomu chybět, jenom mluvící liška jen. A nikdo neměl rád lišky, ty jejich kožichy rezavé. Nosit tu barvu na své těle muselo být těžce nezdravé. Znal jsem dost zrzků, abych tohle věděl. I když pravda, v životě jenom tři jsem viděl. Jeden horší než ten druhý. Ale všichni stejně prostoduchý. A liška patřila mezi ně, ukecaná, hloupá a otravná. Existence jedna ohavná!
Chtěl jsem už jít ven, nadechnout se čerstvého vzduchu. Nějaký hlas donesl se však k mému uchu. Chichot, nějaké mumlání si pod čumák. Je mi to šumák, je mi to šumák. Nebylo, byl jsem zvědavý neskutečně moc. Mohlo se to považovat za nemoc. Natáhl jsem hlavu, mžoural do té tmy černé. Pocity z toho jsem měl dosti smíšené. Do ksichtu mi něco skočilo, bylo to rezavé a ještě se to chechtala. „Tak přeci jenom jsem se s tebou znova shledala!“

//Mecháč přes Kierb

Přes řeku jsem nás dostal suchou nohou pomocí jedné takové zelené magie, jako kdyby to bylo už něco všedního, co mě nijak nevzrušovalo. Vlastně ani ne, prostě jsem přešel tu řeku s Lindasou v závěsu a vydal se tak přibližným směrem trochu na sever, kde jsem tušil, že bychom mohli narazit na ostatní. Moc jsem toho při cestě neříkal, nějak jsem neměl co a navázat na konverzaci, ze které nás ostatní vyrušovali, taky nemělo moc smysl. Protože teď už se jednalo o úplně něco jiného a nějaký můj výbuch u jezera, co zažila, co jsem mezitim dělal já... asi to už bylo zcela jedno. Přesto jsem si nad tím faktem trochu povzdechl, zavrtěl nad tím hlavou a raději šel podél hranice jezera dál. Nechtělo se mi jít moc do středu, hlavně kvůli zvěři, která by se mohla vyplašit ještě před samotným lovem. Spíše jsem ale viděl to, že se vyplašim já sám. Že ten zžíravý vnitřní pocit, který mě nutí všechno dělat sám, mě vykopne někam daleko od ostatních a při nejlepšim je budu sledovat, při nejhoršim prostě odejdu.
Zkusil jsem na to nemyslet, ale na něco, co bylo přirozeného, bylo složité zapomenout. Rozhodl jsem se to přesto zkusit. Překonat to a nějak se sžírat pouze uvnitř, abych nedělal problémy okolo. „Kdys naposledy lovila?“ vylétla ze mě jedna otázka, kterou jsem si nemohl odpustit. Neměla znět tolik pichlavě, ale spíše... zkoumavě. Protože mě bolel žaludek.
V dálce jsem pomocí toho jediného oka viděl hnědé kožichy a jeden šedý. Moc jsem do kroku nepřidával, nebylo kam moc spěchat a sami se stejně do ničeho nepustí.

Zůstal jsem stát v takovém pomyslném pozadí. Protože k mému příchodu nebylo co říct, neměl jsem sám co říct. Netušil jsem, o koho jde, jaká je, mohl jsem pouze poslouchat, co byla ta vlčice zač a něco si z toho vzít do budoucna. Měl jsem pocit, že jsem ji i viděl, v těch jeskyních, kde ležela na zemi a my stáli nad ní. Předtím to byla jenom šedá vlčice, teď... další sourozenec. Trochu jsem si povzdechl, okem jsem sledoval ostatní, nic neříkal.
Jenom mě zaujala slova Launee. Sledoval jsem ji, poslouchal, jak mluví k Lindase a dává jí funkci. Trochu jsem pootevřel tlamu, pak ji zase zavřel, netřeba to nějak komentovat. Mluvila vůbec s Therionem? Nebo to byl jeho výmysl? Ale co já něco očekávám, houkl jsem na sebe samého, abych se probudil z nějaké té představy, že bych měl být někým a něčím.
Lindasa do toho ještě komentovala vlčici, jejich drzost o vstupu o smečky, ale beztak jsem mlčel, protože jsem na to všechno neměl moc co říct. Můj první komentář přišel až ve chvíli, kdy se Launee zmínila o možném lovu, co by se dalo vzít a kam jít. Většina byla pro jeleny, Bianca nevěděla. „Jeleni budou nejlepší,“ zamumlal jsem do země. Pak jsem zvedl hlavu. Les byl odtud kousek, doslova přes řeku, ale ve mně se žralo to, že tady libovolně ignorují obsah mýho močáku, jako by to nebylo vůbec nic. „Doběhnu vás,“ dodal jsem krátce, než jsem udělal pár kroků do strany, abych ty hranice obešel znova. Rázem jsem se však zarazil, otočil přes rameno a houkl na Lindasu: „Jdeš taky?“ zajímalo mě. Asi by už měla, když se do té role dostala, ale mohla jindy. Nebo to byla taky výmluva na pár minut, když jsme předtim byli tolik rušeni?
Tak či ona, vydal jsem se s Lindasou (//manipulace povolena) po kraji lesa. Sem tam nějaké ohození stromku, otírání se srstí, aby tam uvíznul pach. „Jak si ji donutila tak prostě odejít?“ zajímal jsem se. Tolikrát jsem po jiných něco chtěl a oni mě kompletně ignorovali. Byla v tom magie? Nebo něco takového? Jeden by se nedivil, ale... magie z toho moc netáhla. Neměl jsem z toho tak silný pocit, když jsem to viděl.
Šel jsem poměrně rychlejším krokem, moc se nezdržoval, chtěl jsem to mít hlavně za sebou. „A gratuluju ti,“ vypadlo ze mě. A znělo to tak cize. Neříkal jsem podobný věci. Krátce jsem se ohlédl po Lindase, ale nic neříkal. Mlčení bylo asi něco, v čem jsem docela vynikal. Navíc jsem netušil, co bych vlastně měl říct. Zkoušel jsem to předtim, selhal jsem. „Asi bychom se k nim měli připojit,“ zaumlal jsem si víceméně pro sebe. Bylo to takový konstatování. Ale nemělo smysl se vracet na to místo, lepší bylo prostě vyjít z lesa, odebrat se do vedlejšího lesa a tam je někde najít. Trochu jsem ještě přidal do kroku, ale spíše to byl jenom takový rychlejší chůze než nějaké popobíhání nebo něco takového.

//Narvinij přes Kierb

Návrh s tím, aby se vzala jenom jedna dvojice sourozenců byla bez nějakých námitek odsouhlasena, což mě až trochu zarazilo, protože z mojí strany to bylo myšleno více jako "nechci se o všechny starat", ale od Launee spíše jako "chci, aby všechno proběhlo v pohodě". Ale už to padlo, měla jít dvojice a padla ta jména, se kterými jsem ani neměl problém, protože jsem ty dva trochu znal a tak nějak tušil, co v nich je. Minimálně v tom jednom, protože už měl nějaké ty zkušenosti, i když ten lov byl taky jedním velkým otazníkem a byl zázrak, že se povedl.
Poté obě dvě vlčice tak nějak změnily ve svém postavu, jako kdyby se jim někdo vydělal rovnou před nosem, přičemž Launee ze sebe vydrala něco tak hrdelně nechutnýho, že se mi z toho trochu vztyčily chloupky na šíji. Šla z toho nenávist a nějaké opovržení, které směřovala kdo ví komu. Zhluboka jsem se nadechl, jo, někoho jsem cítila, ale koho? Do toho se připojila i Lindasa, která se s vervou nabídla, že půjde napřed a s tím i odešla proti tomu cizinci, takže... kdo to byl?
Moc jsem neotálel, jedno oko jsem hodil tázavě po Launee, která pronesla jednu větu, ale furt mi nedocházelo, koho tím přesně myslí. Mohl jsem si to jenom představovat, ale když zvedneš zadek, zjistíš to, napadlo mě. Vstal jsem, vydal jsem se za Lindasou a těma dvěma, kteří tam byli s nějakou cizinkou.
Šedá, potrhaná, jako kdyby roky nespala a ten pach... Oh, došlo mi. Došel jsem zrovna do rozjetého monologu Lindasy, pomalu okem přejížděl od ní, potom k té šedé vlčici, zase k Lindase a pak k odcházející šedý. V okolí něco zasmrádlo, připodělala se strachy?
Ale byla pryč, posadil jsem se. Tu jeden ochcává stromy a oni mu to tady převálcujou smradem z konečníku.

Chtělo se mi začít namítat, že nejsem zrovna obdařen ani vodou, dokonce ani vzduchem, ale rozhodl jsem se mlčet při vzpomínce na to, že většina zdejších má právě ty světle modrý oči, takže minimálně vzduch se řešit nemusel. Voda už byla otázka, ale tý zase bylo všude okolo dost, stačilo ji pouze odtáhnout a neřešit. „Fajn,“ řekl jsem krátce a suše, protože jsem už neměl co namítat a ani jsem se z toho dvakrát nekroutil. Byla to malá práce, vcelku o ničem, nemělo smysl u toho nějak fňukat. A ten úkryt byl malej, takže při kotání nějaké díry na led by asi nikomu nevadilo, kdyby to trochu ujelo a celý ten prostor se o něco zvětšil. Takhle se tam i blbě dýchalo, jak těsný to tam bylo.
Lindasa toho moc neříkala, což bylo vzácné, ale mohla měla taky nějaký šestý smysl, kdy je třeba držet tlamu a zbytečně nenamítat.
Ale abych se přiznal, do lovu se mi jít nechtělo. Nebyl jsem lovec, byl jsem flákač, co žral jenom ryby a neměl tak potřebu se někde nahánět po lesích a pláních, aby shodil k zemi nějakou kořist, kterou nakonec sežerou jiní. Jenže jsem taky měl nějaký ten vnitřní majáček, který mi říkal, kdy mám mlčet, kdy mám dělat, co se mi řekne a tahle věc reagovala trochu více, když jsem byl v tomhle lese a na podzim si řekl "tak já to zkusim." Zkoušel jsem, jak mi to šlo? Těžko říct, osobní ohodnocení jsem ještě neodevzdával.
Na otázku lovu jsem jenom pokrčil rameny, ale trochu více jsem zareagoval na poznámku, že by mohli jít i mladí, což si neodpustila ani Lindasa. „Chceš je vzít všechny?“ zeptal jsem se trochu nejistě. Sice už byli... dospělí, ale pořád to moc neříkalo o jejich schopnostech, protože co jsem tehdy pochopil, neměli v tom žáné zkušenosti a vzít je na něco většího nemohlo být zas tolik moudré.
Krátce jsem střelil okem po Lindase, podobná námitka přišla i z její strany. „Nebylo by lepší vzít jenom pár z nich a ty ostatní... jindy?“ položil jsem otázku Launee, ale spíše přitom zíral na Lindasu.

Já moc děkuji za akci (prsty furt v křeči) a náhodě za štědré odměny ^^

Snažil jsem se uklidnit ten vlastní vnitřní neklid, že se snad něco děje, když všechno bylo v pomezí chtěl, ale neudělal. Ono to samo o sobě bylo dost, i když to bylo jenom v té "co by kdyby" rovině. Nebo spíš mně to nijak nepomohlo v tom, abych si o tom všem myslel snad něco lepšího. O tom vlkovi nešlo mít ani kapánek dobrý mínění. Byla to prostě špína společnosti, kde jeden litoval, že prostě nechcípl, když mu napadli smečky. Škoda, nic víc.
„Dobře,“ řekl jsem polohlasem, ale ne nějak spokojeně nebo něco takového, spíš to bylo takový uznání, že sice dobře, ale nijak to nemělo moji pozici vůči němu. Když jsem ho nechtěl zničit za svoje oko, chtěl jsem to udělat pro to, že otravoval život většině zde a mě to už přestávalo bavit.
Možná byla řada na mě, abych taky konečně začal mluvit. Třeba jsem se konečně chtěl vytahovat nějakou tou malou pozicí, co jsem dostal a teda může tomu jejímu oblíbenýmu pojmu vůči mně dát nějakou váhu, ale než jsem se vůbec dostal k tomu, abych mohl promluvit, někdo se k nám přikodrcal. V duchu jsem si odfrkl, jak bylo vůbec možné, že mi někdo dokázal tak obstojně skákat do řeči, kterou jsem ani nezačal?
Tentokrát se ale nejednalo o nikoho, kdo vypadal, že by se chtěl zajímat o počasí. Jenom mě překvapovalo to, že Launee přišla sama, protože ani Therion nebyl v lese. Což byla vlastně otázka, jestli vůbec ti dva mohli odcházet, ale... ale co.
Kývl jsem na pozdrav, protože já nikdy nezdravil a odsunul jsem se vzad, když už stejně nebyla šance, abych mohl někomu něco vpálit do ksichtu. Hned přišla od Launee otázka, na kterou jsem mohl odpovědět, jenom jsem musel otočit zrak od Lindasy. „Ta srna je od Saturna,“ řekl jsem krátce. Technicky správně.
Ta další otázka trochu zaváněla prací. Jemně jsem se zamračil, spíše zamyšleně. „Kde vezmeme led? Letošní už taje.“ Nějak jsem neslyšel o magii, co by led tvořila. Pokud se nedalo nějak spojit voda se vzduchem.

Neměl jsem ve svym životě zrovna moc radosti a už vůbec ne takovou, kterou bych se mohl nějak veřejně chlubit nebo snad i nějak pociťovat na povrchu. Ne moc malá část mého života totiž byla jenom o tom, že jsem se snažil najít takovou situaci, ve které existovat, abych nad ní nebrečel, ale nesměl jsem se ani moc radovat. Náhoda by stejně zařídila to, abych o štěstí nějakým způsobem přišel, takže nemělo smysl ho ani na chvilku mít.
Nutno taky říct, že jsem nikdy nečekal, že můj život bude tak pekelně moc dlouhý, že se budu muset zajímat o to, jestli se v něm něco děje nebo ne. Nikdo nechtěl, abych tak dlouho žil a to potvrdila už matka, když mě chtěla zabít v prvních sekundách života. Někdy si říkám, že byla škoda, že to neudělala. Nemusel bych se tolik zajímat o to, co se děje okolo, ač se mohlo zdát, že se o to nezajímám vůbec. Nejspíše by to bylo lepší a určitě se to zdálo všem okolo, ale já se docela i zajímal, jenom potichu a nedával to najevo. Nebyl jsem naivní, abych si myslel, že můj názor na situaci někoho zajímá.
No, zpátky ke štěstí. Nesnažil jsem se ho nikdy najít, udržet, nějak pěstovat a ani jsem se na něj nesoustředil. Někdo by mohl říct, že zrovna v tom byla ta chyba, že jsem si prostě myslel, že mi spadne do rukou, ale to byla taky docela chyba. Nikdo mi však nic takového nikdy neřekl, protože to štěstí neměl skoro nikdo a většina si žila svoje urputně špatné a smutné životy. Na rozdíl od nich, já si to dokázal všechno přiznat. Někdy se třeba změna povede, povzdechl jsem si. Nebo také ne? Nejsem ten, kdo by mohl na tohle odpovědět.

Mohl jsem brát jako malé osobní vítězství to, že jsem nebyl nějak odstrčen nebo jinak upozorněn na to, ať se klidím z cesty a odsunu svůj zablešenej zadek dozadu, ale... to s těma blechama jsem už asi přešli, takže spíše jenom upozornění, že se mám trochu krotit a posadit se dozadu. Jenže ani to nepřišlo, místo toho mluvila zcela o něčem jiném. O Styx a posléze celé té její famílii. „Zrovna činy Styx a celý tý její rodiny jsou docela... pamětihodný, tak se o nich sem tam mluví, no,“ pokrčil jsem zlehka rameny. Věděl jsem, že má víc sourozenců, že má toho idiotskýho bratra, který by si zasloužil skončit někde zadupaný v zemi, ale na to jsem byl zase moc pacifista, že ano.
Jak se ukázalo, Lindasa očividně potkala jednu její sestru, se kterou jsem ještě tu čest neměl a ani jsem moc nechtěl. Všichni se mohli jít někam zahrabat, Styx ne, ta se občas mohla zastavit, že by chtěla pofoukat bebíčko, ale ti ostatní museli být přehlídkou zbytečných existencí, které brečí pro to, že je svět na ně ošklivý a nikdo je nemá rád.
Přibližně se dalo říct, že na sestru má Lindasa stejný názor. Poslouchal jsem, neměl moc čim přispět. Pohled jsem měl už chvíli otočený do strany, protože mi tak nějak vadilo přímé koukání do očí, když to nebylo v rámci nějaké hádky nebo něčeho. Občas jsem ale oko házel k Lindase pro přesvědčení, jestli se furt kouká. Když přestala, začal jsem se koukat pro změnu já.
Pak jsem zaslechl jedno slovo. Bratr. Měla jenom jednoho? Nebo víc? To bylo jedno, výsledek byl stejný. Tělem mi projelo horko. Docela podobný tomu u jezera, které mělo pak za následek nadávku a blafnutí plamenů, které se ztratily ve vzduchu, ale tady jsem zůstal pouze v tom, že se mi vařila krev v žilách. „Udělal ti něco?“ Jediná věc, která mě zajímal a byla pronesena... ne přímo nepřítomně, ale spíše jsem se už tak nějak viděl, že tomu vlkovi držím hlavu v ledovém jezeře, zatímco nohy se mu škvaří.

//editFal:

//editMeinere: A Bouře teď nemá kam jít >:((

//editFal: Však ona to zvládne i kdekoliv jinde. Zvláště pak, pokud se přifaří k Cynth.

//editMeinere: ale už nebude moct vymyslet Želvákovi novou přezdívku T_T

//editFal: Myslím, že Želvák je perfektní. ^-^

//editMeinere: Ale to je přezdívka od Meinera :<

//editFal: V tom případě... Vidím asi jako jediné možné řešení někdy Falka probudit k životu a dát hru s Bouří. <.<

//editMeinere: Jestliže to je nevyhnutelné, tak tedy souhlasím

Většinu času byla moje taktiva na nevítanou společnost pouze uzavření, kdy jsem dal najevo, že prostě nechci nikoho okolo sebe a docela to vycházelo. Občas jsem byl i hrubější, ale ne moc s otevřenou tlamou, jak Lindasa, ale... ono to její chování vycházelo. A když se tak šeredně už nechovala ke mně, bylo mi to relativně fuk. Dalo se považovat za umění přepínat mezi chováním vůči jednomu a druhému, navíc to dávalo docela dost dobře najevo, jaké jsou rozdíly v jejím vnímání někoho a... mě. Nějak. Nebo to taky mohlo být jeho barvou srsti, u Lindasy nikdo neví, ale... jeden chtě věřit, že se k němu něko jiný prostě chová líp jak k jiným. A tohle je důvod k dlouhému povzdechu, řekl jsem si, načež jsem si skutečně povzdechl.
Ale Lorenzo zmizel. Kdo ví kam, někde se ztratil v lese a okolo nás byl klid. Pootočil jsem hlavu k Lindase, sledoval ji a vyslechl si její označení pro někoho, kdo naivně přišel k těm, co s ním žijí ve smečce, ale bohužel na narazil na dvě dost nepříjemné existence, které buď měly problém, že nikoho nemají rádi, nebo nejsou někým, koho by bylo možné mít rád. Posunul jsem se vpřed, možná trochu blíž než jsem byl předtím, než Lorenzo přišel.
Poslouchal jsem, co říkala. Občas přikývl, ale nic neříkal, neměl jsem, co do toho říct. Možná vsuvku, že Rez je skutečně fajn, ale to by pak přišla debata minulých dní, proč furt mluvíme o Rez. To bylo jedno.
Pak se zeptala na Styx. Trochu jsem se zamračil, ne naštvaně, zamyšleně. Hlavu jsem zvedl trochu nahoru. Nebyl jsem blbej, téma Styx bylo takový divný, protože každý ji vnímal jinak. Já pozitivně, byl jsem takový její dvorní lékař. „Vim, že má blízko k Rez. A mluví se o ní docela hodně. Já ale... asi patřim k těm, co oni mají pozitivnější smýšlení.“

Slova mi najednou zhořkla na jazyku. Stačilo je pronést, naivně doufat, že mi bude nějak odpovězeno, nebo přijde jakákoli reakce. Ale místo toho bylo ticho a každá jeho sekunda přidávala těm slovům nahořklou příchuť, která se mi držela na jazyku a na mysli. Na jazyku jako zlá vzpomínka, na mysli jako výsměch vůči tomu, co jsem pronášel. Koutky mi cukaly, chtěl jsem se až smát té komické situaci, do které jsem se navedl, ale neudělal jsem to. Mlčel jsem, stejně tak i mlčela Lindasa a brzy jsem pochopil, proč tomu tak je.
Nejdřív to bylo těžké spatřit, když mám oko jenom na jedné straně, ale zrak mi nakonec padl k jednomu strakatému vlčeti. Nebo už ani v tomhle případě se moc nejednalo o vlče, prostě tu všichni rapidně odrůstali a nebylo to jako na podzim, když jsem s nimi šel z močálů sem nahoru a byl to takový průvod kachňat a jejich adoptivní matky.
Tohle strakatý kachně, nebo spíš kačer, bylo aspoň to, co zvládalo normálně mluvit, i když i na jeho řeči bylo něco... trochu jiného. Mluvil květovaně, trochu až moc, že mi to nepříjemně přejíždělo přes kůži.
Mluvil tak nějak k nám oběma, ale čekal jsem, že to první spíš patří k Lindase, než prohlásil, že druhého z nás nezná a jelikož já mu už byl známý, to první muselo být ke mně. Kdyby svět byl normální, měla by poznámku i ke mně, řekl jsem si pro sebe. Nenechala by si to ujít. Použila by tu malou jízlivou poznámku, která by nebyla už myšlena moc vážně nebo urážlivě, ale prostě... by ji použila. Jenže ona nic neřekla. Šetřila si slova až později, kdy se do toho vlčka opřela všemi slovy a nenechala nic náhodě. „Zima tady vždycky byla na nic,“ odpověděl jsem mu. I když měl pravdu, ty poslední byly horší, ač nic nemělo na tu, která byla minulý rok.
Nechápal jsem, proč mluví ke mně. K mému kožichu, který nikdo nikdy neobdivoval. Vždy byl akorát divný, nepochopitelný, odpudivý a vhodný k tisícům narážek. „Můj vzhled nemá vyjadřovat žádný klid,“ namítl jsem tiše. Nechtěl jsem, aby si jiní říkali oooh, nádhera, ale aby... prostě jenom zírali s otázkou proč.
Pak se Lorenzo pustil do veverek, i když jenom slovně a nějakou dobu mi to nedocházelo. Jenže pak v mé hlavě vysvitlo to, jak jsem mu napovídal, že mi oko vzaly veverky. Jeden se už ztrácel v tom, co všechno jsem jiným nakecal.
Pootočil jsem se k Lindase. Seděla dál, to jsem předtím nezaregistroval. Ani to, kdy se vlastně oddálila, ale vlastně... co jsem se mohl divit?

Zuby jsem měl poměrně zatnuté, docela mě z toho bolela čelist, ale nějak jsem nemohl povolit, abych toho nechal. Jenom jsem se zhluboka nadechl, trochu to pomohlo, ale nebylo to nic závratného. Do čeho jsem se to vlastně navezl? Nejdříve to byla zoufalost a zmatení, protože mi byl ansazen brouk do hlavy a nedokázal jsem ho vytřást, potom jsem ho nechal přerůst v něco neskutečně obrovského a choval si ho jako nějakýho domácího mazlíčka, kterýho opečovával.
„A čeho to je otázka? zeptal jsem e, načež mi bylo krátce odpovězeno, že to tak prostě je, proože jsme zvířata, která se jenom nechávají ovlivňovat svými pudy a nezáleží jim na tom, jaké to bude nebo nebude mít následky. Pravda, i když... jsme to taky nějakým způsobem mohli ovlivňovat. Možná ne moc, třeba jenom trošku, abychom nedopadli úplně zoufale, jako jsem si zrovna připadal já.
Položila mi otázku, jednoduchá odpověď, ale nechal jsem si trochu prostoru, aby to snad vypadalo, že nad tím i přemýšlím, „určitě,“ řekl jsem pak. Sledoval jsem, jak se přibližuje, ale nějak jsem držel svoje tělo v jedné poloze a nehýbal jsem se. Proč to dělám? nechápal jsem sebe samého. Protože jsem mohl. Protože jsem chtěl. I když jsem věděl, že budu litovat.
Mlčel jsem, odvrátil jsem hlavu lehce do strany, zíral jsem na sníh, který se válel všude okolo. „Chtěl bych se nejradši vrátit do té oázy,“ prohlásil jsem. Jako tupec.

Pokrčil jsem rameny, když zopakovala má slova, která jsem já opakoval po ní, s otazníkem na konci. Oba dva jsme rozuměli tomu, co bylo proneseno, ale já prostě žádal vysvětlení, co přesně se stalo, protože toho mohlo být hodně. Tak prostě něco... přesnějšího? Trochu jsem se zamračil, nebyl jsem si moc jistý, co tedy padlo nebo nepadlo, ale nechtěl jsem to řešit. Kdyby jo, tak... by to asi řekla, ne? Takže to asi ve výsledku bylo něco, co jsem vědět nechtěl. „Asi jo, ale... měl bych to vnímat?“ zeptal jsem se trochu nejistě. Trochu to navazovalo na to všechno, co jsem pak stejně udělal u jezera, takže co se jara týkalo, ještě neslezl sníh a už jsem toho měl docela po krk. Nebo jsem prostě nevěděl jak se s tím vším vyrovnávat a nebyl jsem možná jediný, protože i Lindasa se zdála, že toho má skutečně po krk a netuší, jak si s tím poradit. Trochu jsem se uvolnil, tlak ze mě poměrně opadl, ale stejně jsem moc nechtěl navazovat na tohle téma. Nebo jo? Ne. Možná. Se Saturnem se o tom mluvit nedalo, protože on to viděl z toho ublíženého pohledu, že něco provedl. Přitom to byla spíše vina... S nadsázkou by se dalo říct, že nějaký vlčice? Kdo ví. „Asi vim,“ vydechl jsem. Sledoval jsem, jak se o něco přibližuje, byl jsem trochu nervózní, ale ponechal jsem to tak.
„Já taky,“ řekl jsem, i když mi chvíli trvalo, než jsem to ze sebe dostal, ale ve výsledku... to bylo pronesena. A po dlouhé době to bylo taky něco upřímnýho. Trochu jsem se předklonil, ale spíš to bylo, jako by se mi do zad jenom opřel vítr.