Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mech (magie)

S prásknutím jsem dopadl u řeky. Bylo to docela dost daleko od lesa, takže jsem se musel zastavit a chvíli to rozdýchávat. Ale s prázdným žaludkem se blbě zvracelo, takže to se mi naštěstí nestalo. Spíše se mi motala hlava a musel jsem chvilku sedět, dokud se mi zrak nezlepšil. Potom jsem mohl vstát a pustit se do krátkého chytání ryb. Netrvalo to dlouho, cvikem se z toho stane už klasická rutina, která jednoho nijak nepřekvapí. Bohužel, ryba nic moc, docela malá, nějak jsem se z toho nenažral. Jenže se mi do většího lovu už nechtělo.
Mohl jsem jít na jih k tomu Životu a škemrat o magie, když mi teda nechce dát sílu a tyhle věci. Nebo jsem se mohl líně vrátit do Mechovýho lesa a přemýšlet tam nad nesmrtelností chrousta. Nebo se trochu toulat... Cokoli.
Postupvoal jsem proti proudu řeky nahoru, pořád jsem byl docela blízko Životu, takže jsem se mohl kdykoli stočit dolů nebo se tam odprásknout, ale nějak mě o táhlo zpátky nahoru. Těžko říct proč.
V okolí jsem cítil nějaké vlky, nezájem. Šel jsem k tomu vodopádu, co tu byl.

Zažraná do jídla, unavená, co já vim. Taky jsem měl docela hlad a byl jsem i strhaný lovem, který jsem docela chtěl i bojkotovat, protože jsem se ho nechtěl zúčastnit, ale na to už bylo vcelku pozdě. Rozhodl jsem se vstát. Úkryt jsem mohl kdykoli zvětšit a jestli měla Launee každou chvíli vrhnout, nebylo by zcela od věci mít i ty dvě magie, co předtim zmiňovala, že je použije k vytvoření toho mrazáku. Mohl jsem to dost dobře udělat i já sám. Nebo k tomu třeba přinutit Saturna, aby si vyzkoušel tu svojí magii, co měl.
„Skočim si pro vlastní žrádlo,“ houkl jsem do prázdna k Lindase. Pomalu jsem vstal, protáhl se v zádech a rozhlédl se po okolí. Les byl docela mrtvý... divný. Nebo spíše fajn. Ale vlastně i docela divný, když to jeden vzal z toho směru, že tu někdo vždycky měl být. Ale co, všude jsem to pokropil, nachytal na stromy srst, že jsem už na rameni musel mít i plešku, jak jsem tam furt rejdil.
Šel jsem od Lindasy o něco dál, protože jsem věděl, že to nesnáší. Hluk, vítr a to všechno, jak se to okolo mě vždycky roztáhne jako taková malá bomba. Ale... byla to vlastně dost fajn magie. Přemítal jsem, kam jít lovit. Mohl jsem rovnou u lesa, ale tam jsem těch ryb byl už přežraný. A kde jinde byly dobrý ryby nebo místa? Vzpomínal jsem na všechna místa s vodou a jedno mě napadlo.

//Kaskády

Napadla mě taková otázka, ale za co se nyní kupují hvězdy do jarní zimní a nemrtvý magie? :D

Rychlý dotaz, kdy se bude tato změna nasazovat? Jde mi ještě o možný směnění mušlí, které mám právě na převod na květiny a později mi budou už k ničemu.

Nějak jsem neplánoval, že bych nahopsal k Launee předat okamžitě zprávu se slovy, že vlci jedna a dva se nachází území vedle, přičemž mají zájem o členství ve smečce a jestli je tak mohu přivést sem, protože přeci jenom vím, kde se nachází. Plánoval jsem maximálně říct, že tu někdo byl, že sem chtěl, ale že jsem je ve vší slušností poslal pryč, protože na ně nikdo neměl čas a ten, co možná měl, neměl právo jim cokoli dalšího říkat. A že se možná vrátí. Někdy. Nebo že tu někde okolo jsou, ale... nechtěl jsem je moc osobně řešit, protože co mi do toho vlastně bylo. Svůj úkol jsem splnil – dát pozor na hranice. A byl jsem sakra hodný a slušný, když se tady nepromenádovali, jak se jim jenom chtělo. To mohlo být oceněno. Z obou stran.
Jenom jsem mlčky pokývl, že tedy ano a počkal, dokud oba dva neodešli z území. Až potom jsem se sám zvedl, že půjdu. Vzal jsem to jenom menší zacházkou k řece, kde jsem trpělivě vyčkával, než se mi k nohám ve vodě prodere večeře, kterou jsem i chytil do tlamy a vyrazil s ní zpátky do středu lesa. Mířil jsem až nahoru, vzhledem k tomu, že se Lindasa šla nažrat a ostatní tam určitě budou taky.
Jenže... les byl prázdný. Nikdo nikde. Moc jsem to neřešil, jenom mi to bylo trochu divný. Víc pachů jsem cítil až u úkrytu, kde taky u jídla byla Lindasa a něco se linulo i z úkrytu. Promluvil jsem až ve chvíli, kdy jsem se položil na zem a hodil rybu na zem. „Nějací dva chtěli do smečky. Jeden byl hnědý a věř, že ani nechceš vědět, jakou barvu měla ta druhá,“ promluvil jsem k Lindase s jediným krásným důvodem – chtěl jsem ji trochu provokovat a vybízet, aby se zajímala, co moje černé oko vidělo. Nehoráznost.

Hlasuji pro Kessela, Nickolase a Shireen Sečteno

//Narvinij

Z vedlejšího lesa jsem se docela plížil, i když byl co by kamenem dohodil. Nikam se mi zrovna nechtělo, nebo jsem spíš prostě nespěchal, tak jsem jenom tak pomalu šel. Lindasa mezitím za mnou házela svoje otázky a dotazy, na které si myslela, že vím odpověď, ale já prostě nevěděl všechno. Nevěděl jsem ani polovinu toho, co bylo třeba. „Vypadala tlustě,“ nadhodil jsem, „Ale asi prostě chtěla svoje vlastní...,“ zamyslel jsem se. Pravda, vlčat zase dost, ale zase byla pravda v tom, že aspoň někteří už mohli pomoct s lovem a dalšíma věcma, takže to nezůstalo jenom tak na těch pár dospělých, co tu bylo.
Další otázka už byla o něco zajímavější. Zamyslel jsem se, trochu jsem přitom zamručel a při vstupu do lesa se zhluboka nadechl. Pach slábl... zase. Trochu jsem si nad tím povzdechl, protože to zase znamenalo akorát to, že by to někdo měl jít občůrat celý dokola. A ten někdo... my dva. „Asi bychom měli obejít les,“ vydechl jsem úplně mimo její otázku a pomalu se do toho vrhnul.
„Nevim, kdo se o ně bude starat. Třeba to zvládne sama... Spíš mě zajímá, kde mají otce,“ nadhodil jsem vlastní trochu konverzační otázku. Protože... jsem ho dlouho neviděl a ani jsem ho necítil. Prostě tu nebyl. Vzal roha? Vlčata, co vyrůstaj s matkou jsou obvykle zapšklá. Nebo aspoň já jo... Možná za to mohla povaha mojí matky, ne to, že nás "vychovávala sama".
V půlce toho ohazování stromků, otírání se o všechno, co jsem našel a nějakou strohou kontrolu, jestli je všechno v pohodě, k uším se mi doneslo vytí, které mě... naštvalo. „Klidně se jdi nažrat,“ řekl jsem klidně k Lindase. přeci jenom měla hlad, ale bylo mi to vesměs jedno.
Cestou za hlasem jsem ještě otíral srst o všechno vysoké a ohazoval močí to nižší. Taky jsem už docela nemohl, takže to bylo marný. Moc se mi nechtělo mířit k nějakým cizákům. Co jsem jim měl říct? Dělat idiota jako u Shaa? A ten byl vlastně kde? Co mi je do toho...
Pohled jednooký mi však padl na nějakýho hnědý a červenou. Trochu jsem si povzdechl a srovnal si v hlavě myšlenky, co bych měl říct... Určitě ne pozdrav, to jsem nedělal.
Šel jsem k nim ještě o něco blíž, ale zastavil jsem se slušných pár metrů od nich. „Jste na území smečky, ale to asi víte,“ řekl jsem s takovým lehkým... nezájmem. „Ale nikdo na Vás nemá zrovna čas, tak co kdybyste prostě přišli jindy?“ navrhnul jsem jim klidně. Však to taky byla pravda.

//for Zakar a Litai: Launee rodí, ta sem nepoběží, Therion tu není a na území vás těžko můžeme nechat, takže... asi jindy?

Připadalo mi, že bych po tom všem nemohl ani nic pozřít. Žaludek po spojení protestoval, protože si přišel... zlomený. Zničený a roztrhaný na půlky. Což vlastně i byl. Ale bylo to složitější. Nějak jsem nebyl schopný prostě přijít, nažrat se a odejít. Jedl jsem vlastně jenom ve chvíli, kdy jsem měl fakt a vážně hlad a přišlo mi, že jinak to už vyřídit nepůjde. Ale teď? Vlastně jsem hlad ani neměl, takže se mi to řešit nechtělo.
Ale asi jsem se měl vrátit do smečky. Vykopat tu jámu, jak Launee chtěla. Jenže mi přišlo, že potřebuju ještě chvíli, kdy nebudeu v lese, kdy nebude záležet na nějaký hierarchii, postavení a povinnostech. Povinnosti, ozvalo se mi v hlavě. Měl jsem nějaký. Měl jsem je plnit. Protože když je plnit nebudu, budu muset odejít a akorát se ukáže, že nejsem ani schopný žít v nějaké společnosti.
Přestal jsem ohřívat vzduch, protože okolí bylo protnuté slovem, které pro mě znamenalo stopnutí. Takže jsem koukal do prázdna, kde by se něco mohlo dít, ale vlastně nemělo cenu kamkoli koukat, měli jsme se vrátit. A podporovalo to akorát Lindasy prohlášení, že má hlad.
„Tak se vrátíme,“ vydechl jsem do prázdna a vstal. Hodil jsem po ní jedním okem, jestli teda ano. Nemělo cenu něco namítat nebo navrhnout, když chtěla žrát a mně se už nechtělo nic jinýho chytat.
„Já znám trochu Saturna,“ řekl jsem ještě tiše s prvními kroky. „Snaží se, ale sám se nikdy neprojeví,“ popsal jsem ho krátce, i když to bylo asi k ničemu. Nebo na tom spíše nezáleželo. A trochu mě štval. Když mluvil, píchal do vosího hnízda.

//Mech

Slyšel jsem za sebou hlasy. Respektive jsem je tak nějak slyšel i u sebe, protože k nim blíž byla bílá a furt jsem moc nechápal, jak tohle všechno pracuje. Každopádně jsem je slyšel a vnímal, že už se chtějí vrátit. Jak by taky ne. Mně se moc nechtělo. Protože jsem byl docela unavený a nechtělo se mi se vším tahat ještě přes řeku, která byla akorát tak rozlitá ze svých koryt. Pootočil jsem hlavu od řeky, abych se podíval, jak na tom ostatní jsou, ale před okem jsem viděl akorát tak výjev levitujících mrtvol, které jenom Bianca se Saturnem tahaly za nohy jako balonky a šly směrem do Mecháče. Jenom jsem mlčky pokýval, že teda ano a vrátil hlavu k řece, ze které jsem se ještě napil.
Slyšel jsem, jak se vedle mě postavila i sama bílá a napila se. Potřebovala vůbec žrádlo a vodu? Co kdyby chcípla? Chcípnul bych i já? Netušil jsem a ani jsem to moc zjišťovat nechtěl.
Z druhé strany jsem taky uslyšel hlas a cítil jsem, jak si bílá natahuje krk a hledí mi přes záda na Lindasu. Určitě s čistou urážkou a opovržením. „Dík,“ řekl jsem krásně a vyslechl si prsknutí do ucha.
Bílá se ke mně natiskla, asi se urazila a chtěla mi způsobit neskutečnou bolest, kdy jsem cítil, jak mi zase kosti srůstají do jedné. Bylo to snad ještě nepříjemnější jak rozdělování, chtělo se mi i zvracet, ale nějak jsem to ovládl. Jenom jsem se prohnul v zádech znechucením a zhluboka se nadechl, než ke mně přišla prosba neprosba.
Posadil jsem se směrem k Lindase, nic jsem neříkal, jenom jsem ji sledoval a krátce vydechl. Okolí se začalo ohřívat a situoval jsem to co nejblíže k ní. Připadalo mi, že používání ohně bylo už nějak lehčí, když mě furt nutila, abych s ním něco dělal.
Myslel jsem, že bych i na chvíli někde sednul a nic nedělal. Nevím proč, prostě se mi nikam nechtělo, ale Lindasa se chtěla nažrat. „Nežeru zvěřinu,“ zamumlal jsem. Pootočil jsem hlavu k Mecháči, kde mizela Launee s jedněmi odrostlými vlčaty. „Ale můžem tam jít,“ vydechl jsem dlouze.
Vstal jsem ze země, čekal jsem, jestli se Lindasa vypraví ke žrádlu nebo to nadhodila jenom jako dotaz, co vlastně teď dělat. Ale nějak mě začalo obtěžovat ticho, i když jsme byli staří dobří známí. „Tihle dva,“ houkl jsem směrem k Saturnovi a Biance, „jsou podle mého ta schopnější vlčata ze smečky.“

Kousek ode mě se ozvala slušná rána, která mě probudila z tranzu, do kterého jsem se dostal po lovu, když mi začalo připadat, že na světě už nic jiného okolo neexistuje. Launee dopadla na zem s jednou laní, která nebyla mrtvá, jenom docela v konečném zahryznutí, které bylo třeba ukončit, abychom si mohli všichni na chvíli oddechnout. Rozhlédl jsem se okolo sebe, ještě tam nebyli tak úplně všichni, ale přeci jenom byla k Launee Lindasa s Biancou blíž. Kdybych se měl zakousnout do dalšího zvířete, asi bych se tou chutí už pozvracel, takže jsem se k tomu všemu moc nehrnul a čekal, že to udělají jiní. Udělali. Ale nemohl jsem moc zakrýt svoje udivení, že se do toho vrhnula Lindasa, která zvířeti prokousla krk bez nějaké reakce, že ji pokryla krev. I když pravdou, že můj údiv nad tím bylo pouze to, že jsem povytáhl kůži nad okem a tou dírou a nic víc.
Zvířata byla mrtvá, smečka unavená, stačilo se prostě už jenom dostat zpátky přes řeku a víc to už neřešit. Dlouze jsem vydechl.
Lindasa se odebrala k řece, zatímco ostatní zůstali na místě. Pomalu jsem se otočil a vydal se k tý řece, abych mohl z tlamy dostat chuť zvěřiny. Jenom jsem namočil tlamu do vody, abych si ji vypláchl, žízeň jsem ani tolik neměl. Nějak se mi chtělo něco říkat. Ale neměl jsem co.

Byl jsem trochu zmatený a to tam byl v podstatě dvakrát, abych tu situaci mohl kontrolovat. Mířil jsem k jednomu chromějšímu, který mi přišel jednoduchý, ale jedna část si všimla, že nejsem úplně následovaný a vlastně míří někam zcela jinam. Černá půlka zabrzdila, protože mi došlo, že bych se měl vrátit k ostatním, aby se nějak všichni semkli okolo jednoho kusu, jenže bílá to moc nepobírala a dál následovala jednoho krajního chromýho. Do háje, ozvalo se mi v jedný hlavě. Otočil jsem se zrovna ve chvíli, kdy jsem viděl Saturna skákat po hrdle jednoho zvířete. Následoval jsem ho. Ne, že bych mu nevěřil, že by to strhnul sám k zemi, ale... nevěřil jsem nikomu. Kmital jsem k boku zvířete a skočil mu dolní části páteře, kde sice nebylo tak snadné se zakousnout, ale trocha pomoci od drápů a mohl jsem brzy cítit kůži a maso zvířete ve své tlamě. Vůbec mi to nechutnalo, zvěřina chutnala na zvracení, jak to vůbec mohl někdo žrát?
Brzy na to jsem ucítil ještě jedno tělo, vrhlo se ke zvířeti zepředu a všema čtyřma se odrazilo ze země. Ucítil jsem bolest v zubech, co cítí jeden, cítí ten druhej. Bílá vší silou narazila otevřenou tlamou do hrdla zvířete a vší vahou ho strhla k zemi s kompletním nezájmem. Ani nedopadala na nohy, prostě se nějak pokusila zabalit do klubíčka, aby neměla podporu nohou a dopadla na zem společně se zvířetem, které vydalo nějaký skřek, který tahle zvířata vydávají. Nebyl jsem odborník.
Povedlo se mi dopadnout na všechny čtyři, když zvíře padlo k zemi a mokrá tráva všude okolo se pokrývala krví, kterou stejně už neměla šanci nasáknut po všem tom sněhu. Blbě se mi dýchalo, musel jsem vzít zvíře za kůži za hlavou, abych ji odsunul z bílé, která se vysoukala z pod těla s blbym šklebem a krví na těle. Jak na sebe mohla být pyšná?
Dlouze jsem se nadechl, konečně jsem mohl, i když mně samotnému se nic nestalo. „Půjdem pro toho kulhavýho vlevo,“ ozvalo se vedle mě parodujícím hlasem mně samotného. Hodil jsem pohledem po bílý. Štvala mě. A přitom byla já.

Po těle se mi to drápalo, chtělo mi to snad vzít oko poslední? Snad to, že bych byl kompletně mrzák zohlední? Snažil jsem se ji ze sebe dostat, nejlépe zmizet i z té strašné díry. Bylo by snad snadnější než s ní být mezi samými upíry. Trhal jsem hlavou ze strany na stranu, mlátil jsem se boky o tu její noru, ale ona se mi furt držela na tlamě. Kdyby to někdo sledoval z dálky, musel by se bavit fakt náramně. Cítil jsem, jak mi drápe srst na hlavě, ale furt se u toho smála a skřehotala, že si spolu užijeme zábavu. Jenže jediný, co jsem v tý chvíle chtěl, bylo hodit ji za hlavu. Doslova. Hádal jsem, že za tu dobu, co visela mi na hlavě, bude s holením mé srsti už hotova.
Najednou spadla, rozplácla se na měkké zemi a kníknula. Chtěl jsem co nejdříve zmizet, ale potřeboval jsem se trochu vydýchat, což jsem dělat neměl, protože hned vyskočila na nohy a do nohy mě drápem píchnula. „Co budem dělat teď?“ zeptala se s úsměvem širokým. Co jsem chtěl dělat? Třeba schovat se před ní za nějakým stromem vysokým. Zmizet jsem chtěl, co taky jiného? Klidně bych se pro útěk nějak dostat i do stavu plynného. „Můžem něco hrát nebo tak.“ Z toho zvířete by mě málem trefil šlak. Vycenil jsem zuby, že se mi má klidit z cesty. Ona oplatila mi ten škleb stejnými gesty. „Třeba bych mohl vyapdnout, uhni!“ Ona asi špatně slyšela, na zem se položila – kde v mých slovech slyšela příkaz lehni? Ocasem mlátila o tem, jako nějaký štěně nadšený. Já z toho všeho už byl dostatečně znavený.
Ucouvl jsem vzad, chtěl jsem nabrat trochu rychlosti, abych ji mohl přeskočit. To by se ale nesměla v polovině mého skoku přetočit. Tlamu jsem si o ni rozbil, jak široký tak dlouhý jsem ležel kousek od východu. Nikomu nebudu vyprávět tuhle hloupou příhodu... Skočila mi okamžitě na hřbet, tancovala tam a do zad mi drápy zatínala. Mé nervy tim dost slušně napínala. Posadila se a začala zase něco říkat. Chtěl jsem zmizet, ale tim, jak na mě seděla, nemohl jsem utíkat.

Když jsem tuhle magii omylem použil poprvý, zmocňovala se mnou úzkost z černé srsti a faktu, že jsem ztratil to, co jsem tolik urputně chtěl. A potom přišlo naštvání, když jsem pochopil, že ta slova, která bílá půlka pronáší, jsou ta, která si sice myslím, ale nikdy neřeknu nahlas. Pak jsem se s tim smířil. Jenom jsem se trochu bál, co dokáže ze sebe dostat před všemi.
Launee prohodila ke mně... k černé půlce, že ji nepřestanu asi nikdy překvapovat. Odvrátil jsem hlavu do strany. Moje překvapení ostatních kolikrát nebylo zrovna pozitivní věcí. Saturnus mlčel, co taky na tuhle věc vlastně říct.
Vypravil jsem se se svojí bílou půlkou do středu toho všeho dění, aby Saturnus s Launee mohli jít po stranách a nepadli tak do přímé kolize s možnými kopytníky. Překvapivě bílá mlčela, nic neříkala, ale to mohlo být tím, že při lovu jsem měl vždy mysl prázdnou. A ona byla mysl. Neměla tedy co říct.
Vyčkával jsem, co se bude dít, rozhlížel se jedním okem po okolí, ale spíše jsem se soustředil na sluch, který ke mně přinesl nejdříve vytí. Zpozorněl jsem. Vycházel daleko před námi, kde musela být Lindasa. Na krátko jsem se zastavil, slyšel jsem otázku od Saturna, ale ještě jsem nikoho neviděl, těžko jsem mohl odpovědět. „To, co uznáš za nejjednodušší,“ řekl jsem pouze krátce. Pak jsem i ucítil otřásání země, cítil kořist mnohem více a nakonec je i spatřil.
Na můj zrak se moc poléhat nebylo, sice jsem měl oči, ale už na dvou hlavách. Bílá mlčela, tělo mělo mluvit. Nebylo moc času cokoli zkoumat, jakmile se přiženou, už bude pozdě a z dálky se všechno tak blbě zkoumalo. V podstatě jsem tipoval, odhadoval to nejjednodušší, co by mohlo být.
Byl tam jeden, který se hnal na straně blíž k Saturnovi. Velikostně byl mezi těmi vyššími, ale v jeho pohybech bylo něco... nakloněného? Jako kdyby běžel snad s nohou kratší nebo co. Možná se jenom podlamoval nebo něco podobného, ale... padl mi do oka. „Vlevo,“ řekl jsem prostě, než se obě moje těla naráz rozeběhla proti jednom vybranému.
Nějak nebylo zřejmé, co má vlastně každý dělat. Bianca s Lindasou běžely podél stáda, Launee se Saturnem byli proti nim, já jim chtěl prostě skočit po krku, měl jsem výhodu dvou dospělých těl naráz, ale... spíš se ta taktika dala nazvat hlavou směrem do zdi.

Pronesl jsem jednu svou myšlenku a pak se rozhodl mlčet. Protože jsem nikdy ve velké skupině nemluvil a cokoli, co obsahovalo mě, jednoho vlka a někoho dalšího, bylo velkou skupinou. Hleděl jsem před sebe, možná trochu k zemi, snad jsem se mohl zdát i nepřítomný, i když jsem poslouchal všechno, co tam padlo. Prohlášení od Launee, že jsme všichni spíše stvoření k běhání. Nesnášel jsem běh, ale rád jsem chodil. Bezmyšlenkovitě do neznáma, dokud jsem nepřestával cítit tlapy... A pak jsem stejně šel dál. Poznamenala však magie a náš nedostatek. Mohl jsem s magií udělat úplně všechno. Chytnout kořist ve stínech, nechat ostatní dojít až k ní a sledovat, jak se kácí k zemi, když se jí bez problémů zakusují do krku. Nebo mohla pomoct země. Mohlo pomoct cokoli. Dokonce i s tím počtem jsem mohl pomoct.
Pak padla ještě jedna slova, že se Launee nezúčastní. Lehce jsem k ní otočil zrak, proč? Prohlížel jsem si ji, snažil se to všechno pochopit, dokud to v mém mozku o velikosti vlašáku nedošlo výsledku. Lehce jsem přikývl, skoro to ani nešlo vidět a hlavu jsem vrátil zpět na původní místo. Svou myšlenku pronesla ještě Lindasa, která se i jako první pohnula z místa a následovala ji Bianca.
Vstal jsem ze země, zachytil jsem zrak Saturna, ale netušil jsem, co nějak má na srdci. Počkal jsem ještě pár sekund, potom jsem se postavil a protáhl si svaly, věděl jsem, že to bude pekelně bolet, avšak, jestli jsme měli problém s nedostatkem lovců, co jsem měl dělat. Natáhl jsem krk trochu vpřed, pak se ve mně rozjela neskutečná bolest, jako kdyby mi někdo trhal tělo na dvě půlky. Tělo se mi začalo skutečně dělit. Nejdříve se rozšiřovalo, pak se spoj černé a bílé začal zúžit, z jedné nohy byly dvě, hlava plá uší a zubů. Jenom očí jsem měl furt o půlku míň, když ta neskutečná bolest přestala. Bílá polovina se otřásla, na tlamě křivý úsměv. „Nikdy si sám neporadíš,“ ušklíbla se mým směrem. Mlčky jsem na ni zíral, stejně jsem nemohl mluvit, když ona taky. Otočil jsem jenom krátce černé tělo k Saturnovi a pokývl hlavou. „Jdem,“ řekl jsem krátce a společně s bílou půlkou vyběhl. Drželi jsme se pár metrů od sebe, víc jsme nemohli, ale stále nás bylo víc. Hnali jsme se napřímo ke kořisti, kterou k nám vlála vítr a společně s ní i pach Lindasy.

Meinere jde taky