Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na podzim, když jsem se omylem zapletl do skupinky Launee a Lorenza ohledně hledání vlčkovi sestry, všiml jsem si jedné věci – že většina toho moc nenamluví. Sice tu byli tací, co mluvili dost, ale... jako by se vypařili. Ta ukřičená Jaimie? Zpropadený Sirius? Všichni tihle byli v tahu, vlastně jediný, kdo řádně mluvil, byla Lindasa, která za sebou zanechala pouze pach a nic víc. A očividně ani ta vlčata Launee a Theriona toho moc neplánovala namluvit. Nebo ještě mluvit neuměli? Tak či onak, v týhle smečce asi nikdo neplánoval mluvit. Ne, že by mi to nějak vadilo.
Více, než množství slov, co se lesem pronese za den, mě zajímala ta nora. Jestli tam je volno, mohl jsem prostě splnit jeden svůj slib a nepotřeboval jsem k tomu ani Launee, jak to původně vypadalo, že třeba bude. Protože jsem byl mamlas, co škemral u Života... „Launee ho chtěla zvětšit, protože je malý. A udělat tam místo, kde by se mohlo skladovat maso po delší dobu,“ vysvětlil jsem mu krátce. V týhle chvíli bych to asi nějakým způsobem zvládl sám, ale vyzkoušet si vše v uzavřeném prostoru by mohlo dopadnout také zasypáním a buď dlouhým hrabáním se ven nebo smrtí. Těžko říct.
Saturnus namítl, že s větrem zatím nic neumí, takže tady padl můj návrh, že by mě taky někdo mohl něco naučit a nevylo by to celý jenom o pokusu a omylu, jako jsem to měl celý život. Okolo nás se prohnal vítr. Sklopil jsem jedno ucho, aby mi do něj nenafoukalo a jenom v odpověď lehce zabručel. „Nevadí,“ dodal jsem.

Mezi dvěma vlčaty tak stálo jedno mnohem menší. Nejmenší, které jsem kdy v životě viděl. Celé hnědé, ale co se mohlo očekávat, když jeho rodiče byli takřka celí hnědí kromě sem tam nějakýho chlupu, který jejich barevnou kombinaci narušoval. Jo a Launee byla jediná březí v okolí, takže to prostě muselo být její. Jenom mě zaráželo, že časově to muselo vycházet tak divně, že je musela vrhnout hned po lovu. Musela při tom běhu táhnout břicho po zemi. Nemaj placatou hlavu? napadlo mě. Ale vlče se zdálo v pořádku, i když se nějak nezdálo z toho, že by moc reagovalo na cizince. Tak bych nereagoval.
Ten se jmenoval Santé, potom měli očividně ještě dceru. Lehce jsem přikývl, nic jsem neříkal. Nebylo třeba to komentovat. Ze strany vlčete přišel jenom jeden krátký pohled, když jsem mu byl představen, ale poté už nic dalšího (//povoleno Arcem). Všímal si světa okolo sebe, nikdo cizí ho nezajímal, i když toho cizince bude potkávat asi dlouho, pokud se m tahle smečka konečně nezbaví, ale zatím se do toho nikdo neměl.
Zvedl jsem hlavu ke dvěma starším. Zdálo se mi, že v blízké okolí už snad nikdo jiný není. Teda kromě alf, které vyřizovaly svoje povinnosti. Ti dva? napadlo mě krátce, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Jenom mě štvalo, že jsem se o té jedné kuriozitě nemohl podělit s Lindasou. Která zase byla v trapu, ale proč by také ne. „Je někdo v úkrytu? Něco jsem slíbil Launee,“ řekl jsem krátce s otázkou. I když jsem značně pochyboval o umění větru a vody. Do oka mě praštilo i to, že kdysi zlaté oko jednoho mladého se změnilo. Už bylo tyrkysové, ale tenhle fakt jsem už věděl. „Umíš zacházet se vzduchem?“ zeptal jsem se. Mohl mě učit.

//Mahar (magie)

Doskočil jsem na kraji lesa. Prostě z důvodu, abych nikoho neflákl poryvem větru, se kterým jsem se vždycky představoval, když jsem doskočil na zem. Ani tentokrát jsem se větru, který mi rozčechral srst, nevyhnul, ale bylo mi to jedno. Nikdo okolo mě nebyl, i když jsem cítil, že se všude okolo mě hemží pach Lindasy. Ale vzhledem k tomu, že ještě nespustila svoje nadávky, že mi říkala už stokrát, ať neskáču k ní, muselo to znamenat, že ten její pach byl jenom... pach. Nebyla tam, pouze za sebou nechala svůj pach, což znamenalo, že si dala tu práci, aby vůbec obešla les a něco za sebou nechala... Bylo to docela zarážející, když se nad tim jeden zamyslel.
Sotva vítr v blízkém okolí ustal, k uším se mi doneslo vytí, které patřilo někomu mladému. Chvíli jsem poslouchal, odkud to míří a taky, proč zrovna vytí, ale... rozhodl jsem se to neřešit. Ani se mi tam nechtělo zrovna moc mířit, ale vlastně jsem tam měl cestu, protože jsem chtěl jít k úkrytu, a když se vytí nese k úkrytu... jdu tam.
Nějak jsem nespěchal. Byl jsem docela unavený z toho všeho. Chtělo se mi i spát, ale... zároveň jsem věděl, že kdybych si lehl, na všechno se už potom vybodnu a nebudu nic dělat. Při cestě jsem se snažil moc nepřemýšlet. Nebylo nad čím. Nebo jsem ani nechtěl nad ničím přemýšlet. Prostě jsem šel, tiše, hlava prázdná.
Kousek od úkrytu byla vlčata, co už dávno nebyla vlčata. A nějaký nový pach, ale vlastně... takový pach, který byl něčí kombinací. Trochu jsem přimhouřil oko, hleděl jsem na hnědou šmouhu, protože z dálky to ani nic jiného nebylo.
Nikdy jsem tak malý vlče neviděl, pokud jsem nepočítal to, když jsem sám tak malým byl, ale... to jsem si už raději moc nepamatoval. Nic dobrého ta doba nepřinesla.
Došel jsem až k Saturnovi a Biance, o tý chvíle jsem toho moc neříkal, jenom jsem oko zaměřil k vlčeti u nich. Posadil jsem se, pohled jsem zvedl už ke dvěma dospělým, protože... byli dospělí. „Mají syna?“ řekl jsem tiše. Taková neurčitá otázka. Mají jich víc? Kdo to je? Co to je?

//Vrchol Narrských kopců (magie)

Dopadl jsem s prásknutím někde uprostřed močálů. Nohy jsem měl špinavé, bylo mi z toho na zvracení, ale stejně tak se mi chtělo zracet už jenom z toho docela dost dlouhýho skoku. Musel jsem to chvíli rozdýchávat. Uklidnit se a... nejenom potě ze samotného skoku, ale z dalšího děsnýho setkání s někym, kdo si myslel, že je víc než ostatní. Možná byl, ale právě proto jsem ho neměl rád.
Ale setkání se Životem něco hodně rychlo přebylo. Třeba to znechucení, že stojím ve špinavý smradlavý vodě, ze který se mi zvedal žaludek. Udělal jsem několik kroků z toho nejhoršího hnusu a strašně moc jsem se chtěl zbavit toho hnusu. Zhluboka jsem se nadechl. Někdy to, co Život dával, trvalo dlouho, někdy ne. A vlastně jsem toho moc nechtěl, chtěl jsem jenom další magie. Vzduch a voda, řekl jsem si pro sebe a koukl se na svoje hnusně špinavý tlapy. Soustředil jsem se na vodu, protože ten hnus na nohou byl prostě voda. Chtěl jsem, aby zmizela, nakupila se do kapiček a někam prostě zmizela. Voda se začala skutečně formovat. Pomalu, ale i s tou špínou se dostávala z mého těla a levitovala kousek od tlap. Nechal jsem ji oddálit se co nejdál, chtěl jsem se toho prostě zbavit. Pak jsem povolil přemýšlení a voda spadla na zem. Pár kapiček se mi odrazilo zpátky na srst, ale byl jsem čistý. A pokud tu byla voda, musel tu být i vzduch.
Zhluboka jsem se nadechl. Mohl jsem jít po svých, ale nebyl jsem tak daleko, proto jsem skočil.

//Mech

OBJEDNÁVKA

ID - M01/voda - 20 mušliček a 200 kopretin
ID - M01/vzduch - 20 mušliček a 200 kopretin
ID - M02/voda/4* - 120 kopretin
ID - M03/voda/5* - 49 kopretin + 89 pomněnek + 112 vlčích máků
ID - M02/vzduch/4* - 120 vlčích máků
ID - M03/vzduch/5* - 250 vlčích máků

CELKEM
40 mušliček (v úkrytu zůstane 194 mušliček)
89 pomněnek (v úkrytu zůstane 0)
569 kopretin (v úkrytu zůstane 0)
482 vlčích máků (v úkrytu zůstane 238)

PŘEVOD
Všechno prosím na Nemesise
238 vlčích máků → 190 vlčích máků
194 mušliček → 155 mušliček

Po převodu zbyde v úkrytu 0 vlčích máků a 0 mušliček

Děkuji předem ^^

//Ježčí mýtina (magie)

Moje prásknutí bylo nic oproti hromu, který udeřil, jakmile jsem se probudil z tranzu. Uši jsem měl zalehké hlukem a tělo těžké vodou, která mi dopadala do srsti. Na kopcích bylo znatelně chladněji, tlapy jsem měl zapadlé v písku a vůbec se mi okolí nelíbilo. Měl jsem se jít prostě někam schovat a ne skákat po kopcích, abych viděl toho všivýho bílho vlka s fialovým břichem, abych od něho poslouchal moudra, která jsem si nechtěl brát k srdci, protože ničí rada mi za to nikdy nestála. Ale jsem zde, připomněl jsem si, abych na to nezapomněl. Samozřejmě, že jsem se mohl kdykoli otočit a prostě zmizet, nikdo by nikdy nevěděl, že jsem tu byl. Nebo ano, však on ví vše, ne? Na o, že ví všechno, nikdy mi třeba neodpověděl na otázky, o které jsem se zajímal. O rodině především. Kdo je můj otec nikdy neřekl. Musel jsem najít náhodnýho vlka, který se ukázal jako poloviční bratr... Huh. Život měl vždycky jenom plnou tlamu keců, ale skutek utek. Moc jsem to neřešil, dokud dával, co jiný chtěl a nechtěl za to skoro nic, bylo to v pořádku.
Nevnímal jsem proto tolik ten déšť. Mířil jsem k místu, kam jsem věděl, že mám jít, ale něco mi říkalo že určitě nebude před tím mostem, dokonce ani na něm, ale určitě až tam vzadu v té jeskyni, kam jsem nikdy nedošel. Co mi to říkalo? Myslim, že ta bouřka, co burcovala okolím...
Tlapama jsem s stále bořil do písku, dokud jsem pod nohama neucítil přeci jenom nějakou t trávu a nakonec i ten prapodivný most, který musel být jeho dílem. Přešel jsem ho, ale dával jsem si pozor, kam vlastně šlapu, protože jsem nechtěl zbytek mostu sjet po tlamě, až uklouznu.
Přitom jsem si po celou dobu opakoval, proč tam vlastně jdu. Protože... chci zase jenom moc. Další. Protože tuhle jsem ještě neměl a prostě jsem chtěl něco udělat. Něco málo. A ne pro sebe, ale prostě i tak pro okolí, i když jsem nechápal, proč bych měl. Nic jsem nikomu nedlužil. A pokud ano, jiní dlužili tak akorát mně. Mohl jsem je vydírat tim, že je třeba budu topit v bublině, kterou budou mít okolo hlavy? Třeba... Ale nebylo to tak, že bych to plánoval. Prostě jsem tu moc chtěl, nějaký důvody k tomu byly, nerad jsem je přiznával a to bylo vše.
Všechen ten déšť začal být až nepříjemný. Byla mi docela zima a nechtěl jsem se zaměstnávat tím, že bych se neustále zahříval, protože by to mohlo dopadnout dost blbě. Bez energie bych možná jenom někde lehnul, nejlépe v dešti, chtěl si odpočinout, nastydl, umřel, konec pohádky. Jenom jsem se párkrát oklepal a mířil k té jeskyni prostě s jasnou myšlenkou, co chci a pro co jsem si sem přišel.
Siluetu jiného vlka jsem spatřil až poměrně blízko. Zrak jsem neměl nejlepší a déšť mi docela stěžoval pohled na svět. Ale nakonec jsem ho viděl. Ležel na kraji té jeskyně a snad si užíval pohled na ten déšť, dokud nespatřil, že tam někdo ruší jeho klid. Nejdříve jenom tak zvedl hlavu do pozoru, potom dokonce i vstal, ale nečekal jsem, že vyjde z jeskyně. Pletl jsem se.
Vyšel ven, déšť mu začal smáčet srst a já se zastavil. On zrovna tak. Chvíli jsme na sebe jenom tak hleděli, čekal, jestli někdo třeba pozdraví nebo něco řekne, ale nic nepřišlo.
Jeden z nás to přeci jenom nevydržel, ale byl to on a řekl pouze krátká sova: „Tak jsi zase tady.“
Jenom jsem čistě beze slov přikývl, protože jsem neměl, co bych mu jiného řekl. Pravda, byl jsem zpět. Co jiného bylo třeba k tomu říct?
„Posledně jsem říkal, že ti nemám co jiného nabídnout,“ řekl to poměrně tiše, oznamoval mi to, nevyčítal. Ještě jsem ale na to nic neříkal. Formuloval jsem si slova na jazyku a mluvení nebylo mojí silnou stránkou, abych byl upřímný.
Život se nadechl, na krátko se zadíval do strany, pak vrátil hlavu ke mně. Něco chtěl asi říct, ale předběhl jsem ho a konečně začal mluvit. „Nepřišel jsem pro nějakou sílu nebo kdo ví co jiného. Přišel jsem pro magie,“ objasnil jsem důvod své návštěvy, ale ještě jsem do toho nepletl, proč zrovna ty magie.
Život naklonil hlavu lehce do strany, „myslel jsem, že nehoduješ magiím,“ řekl trochu pobaveně, ale... ne soudivě. Nebo jsem si nalhával, že mě nesoudí.
Přikývl jsem. Magie byla fajn, ale nebylo to nic extra nutnýho. Ale přišel jsem si pro ně. Z prostýho důvodu. „Něco jsem slíbil,“ řekl jsem suše, i když okolo bylo mokro, „a jestli to mám dodržet, tak k tomu potřebuju i jiné magie. Země nezvládne všechno.“
Život se zarazil. Nevěřil mi, bylo to na něm vidět. „Vždy si bojoval a žil pro sebe,“ namítl. Teď už... soudil. Nebo vyzvídal.
Mlčel jsem, neodpovídal. Co jsem mu na to měl říct? Asi pravdu. Nic jiného. „Nemá smysl za mě bojovat,“ pokrčil jsem u toho tak samolibě rameny, že to bylo skutečně jedno, „nebo snad pro mě...,“ dodal jsem ještě před menší odmlkou. „Ale všiml jsem si pár věcí, což je ironie, když toho vidím míň,“ ušklíbl jsem se. „A to je třeba to, že ne všichni mají na nic životy jak já. Že třeba mají pro co žít a existovat. Sourozenci? Rodina? Přátelé a láska?“ Všechno jsem pronášel, jako kdyby to byla nějaká cizí slova, která můj slovník neznal.
„Máš sourozence,“ namítl Život rázem.
„A taky mám matku a otce. Ale můžu je považovat za svou rodinu?“ opáčil jsem, aby věděl, kam tím mířím. Krevní pouto nic neznamenalo, pokud v té krvi neproudil nějaký cit.
Život chvíli neodpovídal, vypadalo to, že přemýšlel. „Takže na tobě nezáleží, protože nikoho nemáš, ale jiní ano... Proto na nich záleží?“
Zakroutil jsem lehce hlavou. Jenom jemně, dokonce jsem ani neodtrhnul zrak od Života, „Na mně nezáleží, protože nikomu na mě nezáleží. Jim na někom záleží a někomu zase záleží na nich.“ Ale to furt nevysvětlovalo, proč jsem chtěl ty magie. Život přimhouřil oči. Já nemluvil, protože on už chápal, kam tím vším mířím.
„Chceš magie a moc, aby jim na tobě začalo záležet?“ zeptal se.
Zase jsem zakroutil hlavou, tentokrát už více. „Chci magie a moc, abych jim dokázal, že mně na nich záleží.“
Život zcela zmlknul. Hleděl na mě, ale vlastně mi přišlo, že hledí skrze mě. Protože jsem tam nebyl? Asi ano. Proč by měl taky hledět na nějakýho půlenýho zoufalce. Jak smutný muselo být, že někoho zavrhnul i samotný Život? Ten, který miloval úplně každýho, kdo chodil po zemi. Zatnul jsem zuby. Ne vztekem... hněvem. V tom byl rozdíl. Vztek bych cítil vůči němu v mozku, hněv jsem cítil ze srdce.
„Když ti řeknu, že se máš otočit a nelézt mi kvůli tomu, co si řekl, na oči, kam bys šel?“ zajímal se Život. Stále mluvil klidně a pokud cítil nějaký vztek, tak... ho projevoval přímo takhle.
„Do lesu na sever,“ odpověděl jsem okamžitě bez nějakého váhání.
Život udělal krok do strany. Dal mi náznak, že odchází, ale zastavil se, protože ode mě nepřišel ani jeden krok. Neodcházel jsem. Zůstal jsem stát jako přibitý, protože jsem nesměl odejít. „Neodpověděl se mi,“ upozornil jsem ho. I když ta otázka zůstala nevyřčena.
„Tys mi taky nikdy neodpověděl na moje otázky,“ usmál se. Otočil jsem hlavu do strany, tlapy stále pevně položené na zemi. Nedocházel jsem. Krátce po dalším zahřmění přišel i blesk. Nepříjemné, na sekundu jsem nic neviděl, ale jakmile se mi zrak vrátil, stále jsem hleděl do očí Života a bylo to o tom, kdo z nás dřív uhne. „Sever,“ řekl tiše, ale pevně.
„Já vím,“ vydechl jsem, zamračil se a zaryl drápy do mokré země. Nedal mi odpověď, nechtěl jsem odtamtud mizet, ale taky jsem věděl, že mi neodpoví. Nikdy.
Zhluboka jsem se nadechl, do plic jsem nabral co nejvíce vzduchu jsem mohl a potom jsem pocítil šimrání v nohou a trhavý pocit v celém těle, než jsem zmizel dříve, než přišel první hrom. Byl to ale ten nejpomalejší skok, který jsem kdy udělal. Cítil jsem, jak se mi tělo trhá na kousky a je odnášeno pryč. Byla to agónie, ale rychleji jsem odejít nedokázal. Ne bez odpovědi. Nebo spíše bez odpovědí, na mnoho jsem se nezeptal.

//Mahar (magie)

Hlasuji pro úkryt od Lindy a prosím o drahokamy ^^

//Kaskády

Skočil jsem kousek od Životových kopců. Věděl jsem, že nemůžu až úplně k nim. Ne kvůli tomu, že by to bylo nemožné, ale z toho důvodu, že to bylo prostě moc daleko, udělalo by se mi blbě a pozvracet se tam by asi bylo špatné na uvítanou. Potřeboval jsem to brát po kouskách, ale dostatečně rychle, abych se mohl vrátit nahoru... Protože kam bych jinam šel? To jsem sice nevěděl nikdy, ale takhle jsem už aspoň měl odpověď. Když nešlo kam jít, vždy jsem mohl jít do Mechovýho lesa. Protože tam nehrozilo, že by mě někdo vyhnal nebo... No, nenávidět mě tam mohli. Ale mohl jsem tam jít a o to šlo. To bylo podstatný.
Rozhodl jsem se, že se kousek projdu. Alespoň tak dlouho, abych se mohl nadýchat čerstvého, skoro letního vzduchu a rozhlédnout se okolo sebe, jak se to se světem má. Poslední dobou jsem se totiž moc nerozhlížel. Jenom jsem skákal. Jako kdybych furt někam spěchal... A možná i jo. Co j vim.
Trochu jsem i přidal do kroku. Chtělo se mi docela i běžet, vydýchat se, unavit... Prostě se uvolnit.
Ale přesto jsem se po nějaký době běhu nadechnul, představil si ty zlaté kopce, které jsem viděl v dálce a skočil přímo na ně.

//Vrchol Narrských kopců

Pomalu jsem se škrábal na břeh. Ráno bylo docela příjemný a teplý, ale furt nic moc, abych tam chodil kompletně mokrý a čekal, jestli chytim nějakou tu poslední rýmičku nebo něco podobně smrtelnýho. Nejdříve jsem se oklepl. Pak jsem za zády slyšel, jak šedivák namítá, že nemohl vědět, jaká je plotice, když to nikdy jindy nezkoušel. Otočil jsem se k němu, trochu jsem si odfrkl a řekl prostě: „Tak teď už aspoň víš, že pěkně na nic.“ Chudák se s tim musel smířit. Ale co, aspoň se trochu umyl až za ušima, když už nic jiného mu tahle koupačka nepřinesla. A mně taky ne. Jenom to, že se možná tak nalokal trocha vody, která mu beztak musí být jedno.
Jedště jednou jsem se oklepal a pak jsem nechal teplý vzduch, aby si osušil srst. Moc jsem to nepřeháněl, přeci jenom bylo docela teplo a mohl jsem uschnout cestou. K Životu. Protože i když mi říkal, že mi stejně už nic nedá, tak jsem stejně po něm něco chtěl. Launee vrhla a já předtim ještě sliboval, že něco udělám. Moc jsem to nedodržel, abych řekl pravdu, ale zas jsem to mohl zkusit napravit. Jenom k tomu bylo něco třeba... No a to měl Život. Jáma pomocí země, led už neseženem, ale... vodou a ledovým vzduchem se to dá, ne? zamyslel jsem se.
Srst jsem měl relativně suchou. Raději jsem udělal několik kroků od vody. „Ta voda po tobě zůstala hnusně šedá,“ pronesl jsem s poukázáním bradou. Nebyla to pravda, ale nějak jsem mu musel naznačit, že by pekelně špinavej.
Pak jsem nějak vykročil. Jenom pár kroků, abych se vzdálil a následně jsem skočil.

//Ježčí mýtina

I když bylo docela teplo, nemohl jsem říct, že přebývání ve vodě bylo nějakým super trávením jednoho večera. A už vůbec ne s nějakým vlkem. Ale zase jsem se mohl umýt, když už jsem tam byl. Ne, že bych byl nějak špinavý, ale sem tam prostě jeden potřeboval cítit, jak se mu voda dostává všude a vyplachuje i tu nejmenší špínu, kterou na svym kožichu může mít. Trochu jsem se ponořil, tlamu jsem měl na půl ve vodě, která se mi plácala okolo zubů a sem tam protekla i dovnitř, ale stále jsem mohl dýchat čenichem a pozorovat toho šedivýho, kterýho asi někdo upustil jako malýho na hlavu. Jinak jsem netušil, jak si vysvětlit jeho chování. Problém bylo, že jsem to nezvládal u většiny zdejších existencí.
Povytáhl jsem hlavu trochu nad hladinu, abych mohla promluvit, ale sotva ta slova vyšla, hned se mi voda svezla dolů, takže jsem byl jako nějaký krokodýl čekající na svou kořist, která nepřicházela. Byl tu jenom ten šedivák, který... by si utopení zasloužil, co si budem. „Vidíš, že se směju tak moc, že mám křeče v břiše.“
Vlk se o něco vzdálil, což bylo dobře. Pomalu jsem se odrazil ode dna a směřoval k pevnině, abych mohl vylézt, usušit se a někam vypadnout. „Za to ty seš pěkně na nic plotice,“ vydechl jsem.

Měl jsem špatný odhad v několika záležitostech života. Třeba v tom, že jiní mají nějaké vlastní ponětí o vlastní bezpečnosti a životě, že třeba uhnou, když se na ně valí balvan s prostým úkolem – utopit je. Ale taky jsem marně počítal s tím, že mám třeba trochu úcty nenechat se vyprovokovat a prostě po někom neskočím do vody, protože mi řekl, že to nezvládnu. Nezvládl jsem? Zvládl jsem.
Pod tlapama jsem cítil mokrou srst šediváka, který padnul ke dnu. Sakra pomalá plotice, pomyslel jsem si s jakýmsi zadostiučiněním, že jsem měl pravdu já a ne on.
Cítil jsem, jak se pode mnou kroutí a docela jsem si to i užíval, ale neměl jsem v úmyslu ho utopit. Nic mi neudělal, jenom m trochu štval. Brzy jsem tak sundal jednu tlapu, posléze druhou a dal mu najevo, že když to ještě pár sekund vydrží, tak se bude moc nadechnout.
Až trochu nedobrovolně jsem z něho slezl celý a čekal, jestli ta jeho ničemná hlava vyleze, abych mu ještě mohl jednu fláknout, že nemá dělat kraviny. A taky jsem očekával poznámku, jak jsem těžký prase, co by mělo shodit. Pravdou bylo, že to on měl spíš přibrat.
Ohlédl jsem se mezitím okolo sebe. Bylo docela hezky, o tom vážně žádná. A proč jsem si ten den ničil tím, že se... koupu s nějakym vlkem?

Nějak jsem mu neodpovídal. Nečekal jsem, že by se mi mohlo cokoli líbit. Těžko mě mohlo něco zaujmout, těžko jsem se mohl něčím nadchnout. Prostě jsem byl... fajn a co dál? Nebo kolikrát ani to fajn. Prostě... co dál? Nic lepšího? Ok.
Vlk skočil do vody, která se, přísahám, začala zbarvovat do duhových odstínů od tý mastnosti a oleje, co si nesl v nemyté páchnoucí srsti. Jestli tam něco žilo, už to nežilo. Nechápal jsem, jak se aspoň pravidelně nemohl každý mýt. Chápal jsem, že ne každýmu záleželo na kompletní kráse a hygieně, ale bylo něco základního, co by měl jedinec dodržovat, sakra.
Pozvedl jsem překvapeně sval nad očima. Okem. Copak si sám neodpověděl, jak by ho balvan jako já měl utopit? Třeba tím, že jsem balvan, co by si na něj prostě sedl a užíval si bublinkovou koupel, zatímco on by se stále pomaleji a pomaleji škubal v naději, že mu dopřeju trochu vzduchu. Dopřál bych. Dvakrát a pak už bych ho jenom nechal dole a čekal na to, kdy přijde poslední bublinka.
Přistoupil jsem blíže k vodě, když prohlásil, že je jako nějaký pitomý brouk. Přikrčil jsem se, očekával jsem svůj majestátný skok, kterým jsem se dříve pokoušel lovit. Prostě střemhlav k rybě, ale brzy mi došlo, že chytání mrštného vodního stvoření na to není vhodné. Ale na vlka? Byl mnohem větší a ne tak mrštný, aby mi pláchnul.
Odrazil jsem se do vody pomocí zadních nohou, letěl jako šipka a... těžký jako balvan.

Praha a libovolný pátek a sobota

Hlava se mi pootočila lehce do strany. Nerad jsem věřil čemukoli, co jiní vypustili z tlamy, hlavně pokud to znělo pekelně divně. Zvykl jsem si sice, že tu žije mnoho divných a nepochopitelných existencí, že jsem dokonce zářný příklad, který patří do tohohle popisu, ale stejně jsem netušil, jak na tyhle vlky reagovat. Protože každý byl v jiném slova smyslu a nešlo na ně reagovat stejným způsobem. Obvinil mě z toho, že nejsem žádný andílek, protože on jím taky není? Co to bylo za logiku? To je jako říct, že jsem samcem, tedy bude i on samcem. „Jsem hotové zjevení nevinnosti, to sakra nevidíš?“ ohradil jsem se uraženě.
Udělal jsem krok vzad, nejlepší bylo i od takových vlků držet odstup. Jeden nemohl vědět, co se jim honí v hlavě a co provedou. Mohli zaútočit, mohli skočit, mohli říct a udělat nějakou jinou ptákovinu, která by akorát vyvrcholila v to, že je budu ze sebe dostávat drápama a modlit se, že se do mě přitom nezakousnou jako nějaký blbý klíště.
„Věř mi, že mně se málo co líbí,“ odsekl jsem stroze, aby bylo jasno. Udělal jsem ještě krok vzad, když se vlk začal pohybovat a udělal ten pohyb, kdy se předníma snesl k zemi a zadek s ocasem nechal jako maják na moři směrem nahoru. Ušklíbl jsem se, „tak tohle fakt neudělám.“ To bylo trochu mimo moje kompetence a tužby.
Místo toho, aby se ten vlk dál nabízel nebo co to dělal, odrazil se jako nějaký králík ze země a přeskočil mě. Instinktivně jsem se přikrčil, co kdyby nechtěl přeskakovat, ale naskakovat? Naštěstí se mě ani kousek jeho končetiny nedotkl, dopadl někde za mnou, ale místo nějakého dopadu na zem jsem slyšel žbluňk a to doprovázelo zalití studenou vodou, že se mi z toho začal klepat zadek.
Otočil jsem se pomalu k němu, v oku menší tik. „Jestli do tý vody vlezu, utopim tě,“ procedil jsem skrze zuby.

Jednou jsem si zívl. Koho by taky po jídle nepřepadnul hlad? Někam si lehnout pod strom, neřešit, prostě si odpočívat a dělat, že svět není úplně černý, ale zase ne ani růžový, protože nikdo neměl rád růžový svět, který mu neměl co nabídnout.
Jenom mi stačilo najít, kde bych si mohl lehnout. Chtěl jsem do nějakýho lesa nebo prostě někam, kde bych se mohl schovat, což tady na tom otevřenym prostranství nešlo. Prostě se vrátím nahoru, zamyslel jsem se. Do Mecháče, protože... Tam jsem se vracet měl, ne? Nebo alespoň tak jsem to chápal. A zatim mě odtamtud ještě nikdo nevyhnal. Až vyženu, budu si zase chrápat, kde se mi bude líbit.
Z mého přemítání a hledání místa na spaní mě vytrhnulo to, jak mi někdo skočil před oko. Šedý tak moc, že jeho tělo muselo obsahovat každý známý odstín šedé, zjizvený tak moc nechutně, že se mi na něho ani nechtělo koukat. Nechutný. Přimhouřil jsem oko, když ze sebe dostal první slova. „Jsem takový hotový andílek, co si budem,“ spustil jsem. Co mu hrabalo? Ale asi jako normální zdejší. Divný a těžko pochopitelný. Naparoval se přede mnou jako nějaký páv, přitom mlel, jak sakra dobrodružná dušička musim být, i když to jediné, co jsem chtěl, byl klid a nic víc.
Zvedl jsem hlavu, když začal vlnit ocasem. Co sakra chtěl? „Jestli vyřešení tvýho probému znamená, že mi uhneš z cesty...“