Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Občas jsem nepřekonal to trochu zlostné nutkání se podívat k Saturnovi, jestli za tohle všechno nemůže on a nenamočil do toho i Biancu, ale zase jsem hned přemýšlel, proč by si tímhle způsobe hrál s ohněm a tahal ze mě skrze šedou vlčici zrovna tyhle věci. Možná to byla náhoda a prostě byl moc velký otazník nad tím, proč je někdo chopen se celý život neusmívat. Při slovech Bianci jsem k ní však otočil hlavu s otázkou: „Usměv ale úplně nenavazuje na štěstí,“ prohlásil jsem docela odhodlaně. „Úsměv je projev, ne? Že se ti stane něco, co za to stojí, co prostě potěší. Ale radost je něco, co je v mozku, možná v srdci,“ pokusil jsem se co v nejméně slovech vysvětlit, ale sám jsem chápal, že ta slova nemůžou být snadno pochopena. „To, že se nesměju, neznamená, že jsem snad smutný.“ Víc se mi to rozpitvávat nechtělo. Ono to přesně neznamenalo, že jsem šťastný. Byl jsem ke všemu spíš lhostejný, nebo jsem k tomu nedokázal mít nějaké city, ale výslovně jsem se necítil blbě. Jenže jsem neuměl projevit, že mi je snad fajn.
Jenže co jsem si z toho všeho vyvodil, bylo to, že chce Bianca chytat ryby. A mně bylo jedno, jestli budu nebo nebudu žrát. Pokrčil jsem nad tím lehce rameny, „klidně,“ hlesl jsem jenom tiše.
Bianca se už pak snažila jenom bratra podpořit, že se Alastor vrátí, do čehož jsem se moc nezapojoval. Protože jsem si tím nebyl jist a mohlo trvat sakra dlouho, než se tak stane. Vlče do toho řeklo sem tam jedno slovo, ale bylo to spíše papouškování toho všeho okolo, než nějaké přispívání do konverzace, nebo minimálně pokus o to.
Saturnus to následně ukončil tím, že by se měl na chvíli odpojit. Krátce jsem se ještě na něj podíval. Neříkal jsem nic, samota byla kolikrát tím nejlepším přítelem. Pak se do toho zase zapojilo vlče, které řeklo konečně nějaká více srozumitelná slova, i když poselství mi nějak unikalo. Bianca z toho však vyvodila, že mu je vedro a chtěla ho vzít k řece. „Jděte napřed,“ řekl jsem jí jenom krátce, než jsem přešel k jejímu bratrovi a tam se zase na chvilku posadil. „Jako někdo, koho už opustila řada vlků. Doslova řada,“ řekl jsem takovým tím lhostejným polohlasem, ale upřímným. Taky jsem se trochu ztratil v tom, co jsem chtěl říct, takže jsem musel jít znova. „To, že někdo odešel, nutně neznamená, že by nenáviděl to místo nebo snad tebe.“ Trochu jsem pootočil hlavu do strany. Vzpomněl jsem si na Unesu, která prostě nás musela mít nějakým způsobem ráda, ale nemohla zůstat. „Možná jenom nenávidí to, cos nikdy neviděl a nechtějí, aby někdy jo.“ Třeba Unesä nesnášela moji matku. Třeba jí to někdo zakázal, co já vim, proč odešla?
Pomalu jsem vstal, jednou jsem lehce mávl ocasem, jako kdybych si chtěl smést bordel ze zadku, ale spíš jsem nad tím vším chtěl jenom mávnout, že na tom nesejde. „Budem kdyžtak u řeky,“ dodal jsem a vyrazil jejím směrem.

//Kierb

Z nějakého důvodu jsem z toho vlka nemohl odtrhnout pohled. Zíral jsem na všechny jeho jizvy, které mu hyzdily – nebo v jeho světě třeba zdobily – čenich, nohy a kdo ví, co dalšího, protože jsem toho tolik přes ty liány neviděl. Zapomněl jsem skoro na to, jak jsem jednou mluvil s Rez o tom, že kdybychom někdy spolu my dva měli vlčata, měli by neskutečný počet odstínů šedi, že by to až bylo divný. Zjizvený mi tak docela ukazoval, jak by nějaký takový potomek mohl vypadat.
Ztratil jsem se v myšlenkách nad něčím úplně mimo, skoro jsem úplně odignoroval vlka, který se mě stále pokoušel přemluvit, abych ho vytáhl z problémů a nabízel mi za to likvidaci několika nepotřebných. „Zřejmě si takových dost potkal,“ řekl jsem klidně a trochu poukazoval i na jeho jizvy, protože normální nedělají jizvy na potkání. Zřejmě k sobě přitahuje jenom samé podivíny, napadlo mě.
Zasmál bych se, kdybych k tomu měl být nějak předurčen, protože vlk vypadal jako kompletní znázornění zklamání. „Zklamání je něco, na co jsem zvyklý,“ odvětil jsem mu. Zkontroloval jsem, zda se mi od zadkem nenachází nějaký velký trn, který by mě mohl potrápit a poté jsem se posadil. „Zase toho zklamání není nikdy dost,“ řekl jsem do větru, protože jsem byl odhodlaný vlka pustit, ale nikde nebylo psáno, že mi hned nerozdrápe hrdlo. Země se nejdříve lehce zachvěla, než jsem dokázal ovládnout ty liány, které objímaly jeho tělo a donutil jsem je, aby ho pustily.
„Zařízení konce světa chce čas, pravda, ale cožpak máš něco na práci?“ pokynul jsem k němu hlavou. „Zítra to bude stačit, ne?“ zakřenil jsem se na něho.

Have I been lost? I started thinking little bit pessimistic after some time in the dark. It was just a forest full of tall trees and lot of night sounds. Howling of a howl, cracking branches, a genthle wind blowing through the trees. It was peaceful time, but I was feeling little bit strange. That night was too much calm to be true. I was used to dark night without sounds and with feeling that I'm the only one in this big cruel world. But know? These sounds gave me feeling like I'm in the company of many other wolves who are talking, laughing and dealing with their own problems. And when I was with other, I felt lost.
So I started running. Far away from the forest full of sounds and distressing feeling and I didn't stop until I was somewhere else. In the meadow with the grass that tickled my muzzle and calming silence. I was breathing slowly even ufter running. I felt like I was at home. But I have no home, right? Sometimes I forget about this fact.
After some minutes of solitude, I had again that strange feeling. Who's there? I asked in my mind. My eye was trying to catch someone in the dark, but there was no one. Only me and my mind. Am I going crazy? Was my next question to myself. One my part wanted to answer – yes, you are losing your mind for many years. But before that part started talking, I saw one shadow. Dark black shadow, much bigger than me. Was it an animal? It had to be. I was looking at this shadow and felt so... small? What is this? One more time I asked question in my mind. That animal was so big, so majestic. I came a little bit closer, slowly beucase I was afraid if it could hurt me. But the animal did nothng. It only eat grass, sometimes it raise it's head and looked around. Do you see me?
Yes, It was me after some time. I stopped, everything I did was only watching. The big animal standing in the middle of nowhere. Am I hunter or prey? I was wondering. It was bigger but also ate grass... So it was a prey? Why does it even matter?
„Hey there,“ I whispered in the dark. And then... It run away. Only one look at me and saying hi was enought for that. Hooves of that animal were beating the dry ground and legs were cutting through the grass around me. I was even turning my head to that animal. I let thet run away. Like everyone.

Zaslechl jsem, že Bianca odpovídá vlčeti, které se sna prvně v životě muselo na něco zeptat, ale to jsem mohl jenom odhadovat, protože jeho slabý hlásek ke mně nijak nedoléhal a spíš jsem si to mohl snadno splést s bzukotem nějaké mouchy nebo něčeho takového.
Okolo mě se semkla skupina, že jsem si přišel až jako nějaká kuriozita, na kterou se všichni přišli podívat a to mě donutilo vstát. Líně a zdlouhavě jsem se dostával na nohy a mířil rovnou do sedu, protože na nějaké stání jsem skutečně neměl náladu a energii. Ale předtím, než mi zadek dopadl na zem, možná tak centimetr nebo dva, jsem se zarazil a pohled mi padl na Biancu a její otázku. Fakt? zeptal jsem se předtim, než mi pohled až trochu zlostně padl na Saturna, jehož otázka byla stejně bodavá a projížděla mi tělem jako neskutečný soud, kde jsem byl vinen a měl být potrestán za něco, co ani nebyla tak moc moje vina. Jo, úsměv jsem mohl trochu korigovat, určitě snadněji než nějakou zamilovanost, ale stále to bylo něco neskutečně moc... bolestivého. Už při pohledu na Saturna mi pohled trochu změknul. Byli mladí, byli hloupí. Když se budou ptát, nezůstanou hloupými dlouho a neskončí jako já – dokonalý příklad toho, jací nemají být v mém věku.
S tichým povzdechem, který se dal zaměnit s normálním vydechnutím, jsem vrátil zrak k Biance a dopadl zadkem do měkkého mechu. Už se bránila, že nic říkat nemusim, ale co. Já byl otevřená kniha. Nebo ne otevřená, ale když se někdo ptal, prostě jsem odpověděl. Neměl jsem tajemství a utajené informace, které bych nikdy nikomu neřekl. Jestli to chtěli vědět, ať to vědí. „Protože se mi v životě ještě nestalo nic, co by za úsměv stálo.“ Pokusil jsem se o co nejrychlejší vysvětlení. A taky jsem tim sumarizoval svůj život. A nebyla pravda, že se nikdy neusmívám. Občas, párkrát do roka, ale i mezi těmi několika úsměvy je vzácné najít nějaký, který byl upřímný a ne škodolibý. Kdy jsem se na někoho usmál naposledy? zamyslel jsem se, ale odpověď v mé hlavě nebyla. Buď to bylo dlouho, nebo se tak nikdy nestalo.
A k úsměvu ani dojít nemohlo, protože jsem podal takovou zprávu, která Saturna rozhodila a Bianca byla trochu zmatená, co může vlky nutit k tomu, aby odešli ze smečky. „Řekl, že se vrátí. Ale ne kdy,“ dodal jsem s krátkým pohledem na vlče. Ani jsem netušil, proč zírám zrovna na něho. Snad jsem se v něm pokoušel najít kousek vlastní ztracené nevinnosti. V jeho věku jsem si naivně myslel, že mě ještě někdo má rád.
Hlava se mi pak stočila k Saturnovi s prostou otázkou: „Ty bys byl schopnej tohle říct někomu, koho znáš? Cizím se špatný věci říkaj snadněji.“

Krátce po mém vzdorovitém položení na zem, kdy jsem dával světu najevo, ať po mně nic nechce, z úkrytu vykoukla jedna šedá hlava a následovala ji jedna velká hnědá a jedna menší. Jenom jsem po nich loupl posledním okem, ale byl jsem docela fyzický znavený a jakýkoli pohyb mě docela už silně bolel. „Jsem v pohodě, ale unavený,“ namítl jsem hned na první otázku Bianci. Využívat jednu magii bylo v pohodě, dvě docela taky, ale tři už bylo docela dost, pokud jsem vzal v potaz, že jsem ty dvě ze tří ještě nikdy předtím pořádně nevyužil, byl jsem v nich nováček a taky jsem se docela staral o to, aby nám střecha nespadla na hlavu. „Bylo toho jenom prostě moc,“ dodal jsem na vysvětlenou a položil si hlavu na tlapy. Rozhlížel jsem se líně okolo sebe, už jsem snad neměl povinnost nic dělat. Jenom mi v hlavě šrotovala jedna myšlenka, která začala být hlasitější, když mi zrak padnul na Saturna. Poprvé a naposledy jsem toho druhého hnědého vlka viděl v jeho přítomnosti. Byli to přátele, ne? Byl předtím zničený, když na něj Sirius byl hrubý a Alastor ho následně opustil kvůli bratrovi.
Zvedl jsem zas hlavu, ale od hnusných slov mě zastavila ještě otázka od Bianci. „Nic nepotřebuju,“ řekl jsem krátce, než mi zase zrak padl na hnědého vlka. Blbý zprávy jsem podával rovnou, nějak jsem nechodil okolo horký kaše. „Byl jsem se u řeky napít a potkal Alastora,“ začal jsem, aby mu bylo jasné, kde jsem k té informaci přišel. „Opustil smečku,“ řekl jsem následně.

//Kierb

Neměl jsem to daleko, abych se vrátil, ale stejně mi to trvalo pekelně dlouho, než jsem se doplazil mezi stromy a ještě déle mi trvalo dotrmácet se až nahoru do severní části lesa, kde byl úkryt. Nehodlal jsem už mířit dovnitř, protože bych s tam možná i pozvracel, ale ta severní část byla taková, kde se většina vlků sházela a ani jsem tak nějak neřekl, že od těch vlčat... Dospělých mizím. Takže jsem se vracel směrem nahoru.
Nakoukl jsem jenom do díry. Okolo se válelo ještě maso z lovu, které by někdo mohl odnést dolů, když už tam na to bylo místo. Cítil jsem furt v okolí ještě ty dva vlky s prapodivným zbarvením a k tomu ještě dvě zdejší alfy, ale co to bylo, abych se k někomu vnucoval. Stejně jsem tam neměl co dělat.
Natáhl jsem se kousek od vchodu do úkrytu, pěkně do měkkýho mechu, který měl koneckonců něco do sebe a prostě jsem... koukal do prázdna a odpočíval. Stejně jako jsem to dělal celá ta léta předtím. Prostě chvilka ničeho. Vždy se nemusí něco dít, uklidňoval jsem se.

Ahah, děkuji >:D. Občůrávat bude ještě s větší grácií ❤️ Vlastnosti prosím rychlost a sílu, děkuji ^^

Za život jsem dostal hodně podivných otázek, na který jsem netušil, jak bych měl odpovědět, ale tahle byla skutečně zarážející, že jsem se nemohl přemoct a prostě jsem jenom na toho hnědého, klidnějšího a snad hodnějšího sourozence, tupě zíral jedním okem a čekal, jestli se na konci zasměje nebo něco takového. „Jim ryby, protože jsem vybíravá mrcha, která ohrne čenich nad vším, co není ryba.“ Moje odpověď nebyla nijak poetická nebo nádherná, ale byla pravdivá. A navíc, když v zimě nebylo jídlo, ryby ano. Řeky nezamrzaly, voda tekla, ryby nějak přežívaly. A já se mohl zahřát poté, co jsem mrznul ve vodě. Ryba byla jediné jídlo, co jsem v životě potřeboval.
Ale poté, co z toho mladého vlka vylezla tahle věc, asi jsem nemohl čekat nic kouzelného a nádherného, co by z něho mohlo vylézt nadále, že se mnou chce probrat. Každopádně jsem čekal, co mu z té tmavé tlamy vyleze, ale... nebyl jsem z těch slov moc nadšený. Ne z toho důvodu, že bych k tomu vlkovi nesl nějaký cit a bylo mi líto, že mizí. Vlastně mi bylo líto sebe, že to musim říct a odnést já. Ale... byla to jenom další slova, která jsem měl říct a nic jiného. Slova jsou navíc jenom vítr. „Vrať se brzy,“ řekl jsem krátce a... bez citu. Bez emoce. Bylo to pouze konstatování? Nebo něco takového. Vstal jsem pomalu ze země, ryba ještě ležela na půl nesněděná, ale nějak jsem se do jídla už neměl. Odvrátil jsem hlavu k lesu. Neměl tam náhodou bratra a jeho blbou matku? Asi se s nimi loučit nechtěl. Nebo to snad věděli?
Tupě jsem pokývl hlavou, že tedy dobře, beru to a chápu. „Měj se, Alastore,“ řekl jsem mu polohlasem, ale tohle jsem mínil upřímně. Život tuláka je těžký a na nic. Lehce jsem na něho pokývl, což byl zázrak. Já se nezdravil a neloučil, ale s ním tedy jo. A pak jsem prostě šel zpátky do lesa.

//Mecháč

Zubama jsem se prodíral masem a drobnýma kostičkama. Někoho by to mohlo štvát, přehrabovat se v jídle a hledat ten trošek, co by se dal sežrat, ale mně to nějak uklidňovalo. Protože se takhle jeden mohl nažrat, ale nepřežrat a přitom se u toho dost zabilo ráno, protože to jídlo nebylo v žaludku okamžitě, ale dostávalo se tam pomaličku a po lehoučku.
A všechno to krásně v tom zamračeném dnu i šlo, než se poblíž přihnal jede z hnědých vlků, kterému někde po světě muselo běhat i jeho identické dvojče. Byl to Sirius nebo Alastor? Jeden z nich. Trojče už snad neměli. A hned po prvních slovech mi bylo docela zřejmé, který z těch dvou to byl, protože ten jeden mě zcela určitě znal a choval se jako zmetek, zatímco ten druhý byl prostě... smutný. „Meinere,“ řekl jsem klidně. Však jsem mu ani jméno snad neříkal, neměl důvod, proč by ho měl znát. Stejná smečka nedělala přátele, pouze společníky, co mohli být na stejném místě, ale nic víc. Chvíli jsem mlčel, přemáhal jsem se, jestli nekousnout do masa, ale nechal jsem to být, ryba mi ležela u nohou a já se zeptal: „Co potřebuješ?“ Snad nic. Nebo aspoň ne nic namáhavého, co by mě nutilo vstávat.

//Mecháč

Udělal jsem jenom pár kroků z lesa. Vlastně jsem ho měl furt za zády, cítil z něho zápach, který byl v té chvíli mnohem silnější, ale moc jsem ho nevnímal. Spíš jsem se soustředil na studenou vodu, která mi protékala hrdlem jako nějaká božská mana a přitom jsem posledním okem sledoval, kde se v řece nachází nějaké možné ryby, které bych mohl sežrat. Měl jsem hlad, ale nebylo to akutní, nechtělo se mi do lovu, ale tak nějak jsem čekal, že jestli se nenažeru hned, akorát budu mít hlad ve chvíli, kdy už jídlo nebude hned pod nosem.
Voda v tuhle roční dobu byla už naštěstí teplejší. Vlezl jsem do ní jako vždy po kolena a nastalo dlouhé čekání, kdy si ryby budou myslet, že jsem pouze nějaká hodně velká větev, co jim spadla do baráku a bude mě vnímat jako něco normálního, že se klidně přiblíží hned ke mně a ani nepostřehnou, až jeden jejich druh zmizí v mé tlamě, zatímco mi ta jeho mdlá krev poteče po tlamě. Ta krev na tom byla fakt hnus, ale maso dobré.
Brzy na to se tak už dělo. Ryba se mi mrskala v tlamě, krev byla hnusná a lezl jsem na břeh, abych mohl maso sežrat.

//Dno

Mezi stromy mě uvítalo potemnělé šedé ráno, ale přesto mi to přišlo jako nejlepší, co jsem mohl v té chvíli vidět. Do té doby mě bolelo dýchání, přišlo mi, že jsem se ani pořádně nadechnout nemohl, ale sotva jsem spatřil denní světlo, mé plíce se roztáhly a zalapal jsem po dechu. Oklepal jsem se, hrdlo jsem měl vyschlé a trochu mě tlačil mozek na lebku z toho pocitu sevřenosti v podzemí. Zastavil jsem se kousek od východu, zvedl hlavu k obloze a zhluboka se nadechl. Cítil jsem mech, trochu vlhkosti, kterou v sobě nesl, stromy, pachy vlků, ale necítil jsem takový ten silný zápach, který mě mnoho let odpuzoval a cítil jsem při něm svírání žaludku. Sice jsem okolo stále vnímal ten tenký odér společnosti, ale ten výstražný, který říkal cizincům, jako jsem léta byl já, aby vypadli, už takřka chyběl. Předtím se o něho postarala Lindasa, teď byla nejspíše řada na mě.
Prošel jsem nejdříve vršek hranic, severní část, kde končil les a přitom se otíral o stromy, značkoval je a ponechával tam pachovou stopu, aby pak někdo nemusel řešit, že sem lezou ti, co nemají co dělat. Jako to už nějací byli. Nějaký jsem dokonce i cítil, ale do toho mi už nic nebylo.
Po severu jsem šel směrem k východu, kde se les trochu skláněl z kopce a terén tam byl nerovný. Přemýšlel jsem, jestli jsem se vůbec někdy vyskytoval na tom místě, které bylo za lesem. Určitou část světa jsem prošel křížem krážem, ale tam? Pochyboval jsem, že jsem tam někdy pořádně byl. Beztak jsem tam nemířil. Držel jsem se na hranici lesů, trochu měl krizi s nedostatkem tekutin ve svém těle, takže to bylo spíše o zanechávání kusů srsti a pachu těla na stromech. Jako poslední jsem šel podél řeky, měl jsem sakra moc žízeň, ale chtěl jsem dojít ten zbytek hranic, protože kdybych se vydal k řece, už bych se asi na zbytek vykašlal. Jak jinak. Nebo by se mi do toho spíš ani trochu nechtělo a prostě bych nad tím jenom mávnul tlapou tak, že by většina udělána byla, ale prostě kousek lesa by postrádal pach, takže by akorát každej dělal, že to dělal nějaký idiot. Dojít ten kousek ale bylo, jako kdybych na zádech nesl celý strom. Prostě jsem byl unavený, ale spíše ve smyslu vyčerpaný z používání magie. Nepotřeboval jsem spát, stačilo mi odpočinout si, nažrat se, napít se a chvíli prostě... nic neřešit. Vůbec nic. Nic nedělání. Je to nic, ale když to nic není, tak to neskutečně moc chybí, došlo mi. O poslední strom jsem se na chvilku opřel. Jednou jsem zívl tou únavou z nedostatku energie a chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlal k tomu, abych se posunul o trochu dál k řece, kam jsem potřeboval. Nadechl jsem se, protože mě napadlo, že bych možná mohl něco oznámit, ale tenhle fakt, proč bych to měl dělat, mi stále moc nedocházel. Nakonec jsem jenom zavřel tlamu, pomalu vydechl a odkráčel k řece. Stejně byla hned vedle stromů.

//KIerb

(1400)

Vytěsnil jsem při tom všem, že by se něco dělo za mými zády. Slyšel jsem sice hlasy, ale soustředil jsem se na to, abychom nebyli pohřbeni za živa a něco se solidně nepodělalo. Zatim se to docela vedlo. Ale všechno se mohlo kdykoli podělat a já byl expert na situace, které nikdy nešly zcela podle plánu. Občas jsem se otočil, jestli všichni žijou a kde se nachází ten nejmenší, protože ten by dost dobře mohl skončit někde pod nějakou hlínou, která se sunula pryč.
Poté, co byl otvor vyhlouben a zdi trochu posunuty, zhluboka jsem se nadechl a pootočil vzad. Třeba jsem doufal, že se do toho Saturnus nadšeně vrhne, protože celou dobu o magii kecal. Nebo Bianca. Kdokoli. Zkoušel jsem vzduch a vodu jednou v životě, bylo to na pováženou, jestli je vůbec reálný, abych to zvládl. Ale nikdo se neozýval, fajn. Otočil jsem se dopředu, zkoumal chvíli to vyhloubené místo v tlumeném světle a prostě... jsem to už musel dodělat. Začal jsem vodou. Vytahoal jsem podzemní vodu v okolí a snažil se ji držet na povrchu ve vyhloubené části, kde se mělo skladovat maso. Kapičky se pomalu kupily na sebe, až vznikla docela tenká vrstva vody, která se chvěla a lehce vlnila. Hned na to bylo třeba přejít k druhé magii, než se voda vsákne zase do země. Myšlenky jsem tak rychle přemístil ke vzduchu. Poryv přišel směrem z východu. Trochu mi pohnul tělem, když se přihnal, ale byl to jen studený závan, který se začal kroutit ve vyhloubené části a točil se dokola. Vzduch byl každou chvíli studenější, stejně tak i voda, až se začala formulovat do ledové krusty, která obalovala místo. Možná jsem s tím měl ještě chvíli pokračovat, ale byla šance, že to nějakou dobu vydrží, než se toho ujmou jiní, co vzduch ovládají. Přestal jsem, veškerá magie skončila a z těla mi sjel neskutečný tlak. Trochu se mi motala hlava a sakra jsem měl žízeň.
„Půjdu se napít,“ řekl jsem tiše, trochu rozmrzele. „Kdybyste potkali Launee nebo Theriona, řekněte jim o tom a... ať to zkusí nějak udržet. Nebo zesílit,“ řekl jsem trochu komoleně. Potřeboval jsem na vzduch.

//Les

(1399)

//Les

Bylo mi cestou osvětleno, že ten nějaký skluz je ve skutečnosti led, ale proč se ledu prostě neříkalo led, mi už vysvětleno nebylo. Neřešil jsem to. Prostě jsem šel do úkrytu a na to samotné jsem se musel soustředit. Svíral se mi hrudník, když jsem začal prolézat dírou v zemi a vůbec se mi to nelíbilo. Sice všude světélkoval mech a nebyl jsem tak už někde ponořen v temnotě, ale stále to bylo moc malé a svíravé.
„Občas se ta magie bude muset obnovit, ale většina tady ovládá vzduch. Nebo by ho mohla ovládat. Trochu studenýho větru a všechno se zas obnoví,“ pronesl jsem svou myšlenku. Nebo jsem to tak alespoň mínil. Že to prostě občas někdo bude muset "utáhnout", aby všude nebylo vlhko a mase nehnilo, jako by mohlo hnít někde na povrchu nebo kdekoli jinde.
Prolezl jsem do většího prostoru, kde jsem cítil, že se mi hrudník trochu nafukuje, ale stále to nebylo moc příjemné. Rozhlížel jsem se okolo, hledal jsem nějaké místo, kde by se dalo začít, případně takové, kde by to mohlo nadělat problémy... Abych se tomu místu vyhnal. A do toho jsem ještě přemýšlel nad magiema. Protože jich bylo sakra moc. „Země... S tou jsem se narodil,“ začal jsem a přešel do zadní části k jednomu menšímu výklenku, kde jsem hrábl tlapou. Zem tam byla docela měkká. „Vidim v cizích myšlenkách, umim hýbat věcma,“ pokračoval jsem zamyšleně, „umím být neviditelný a donutit jiný vidět a vnímat to, co neexistuje.“ Ty jsem zrovna moc nevyužíval. „Oheň... Země... Vzduch.“ Ty jsem vyjmenoval, jako kdyby na nich vůbec nezáleželo. „Dokážu jinými manipulovat tím, že k sobě připoutám jejich stín. Ale sám žádný nemám, Nikdy... Utekl už před lety.“ Trochu jsem si nad tím bastardem povzdechl. Zavrtěl jsem hlavou, ještě jednou hrábl a ujistil se, že tam budu porkačovat v čárech a márech. Pootočil jsem se k Biance a ještě to dopověděl. „Skášu z míst na místo. V jedné chvíli tu jsem a v té druhé na druhé straně řeky. Umim zajistit, aby moje tělo bylo nezničitelné... Nebo se prostě rozseknu na dvě půlky, ale moc se nemusí.“ Hada jsem nezmiňoval. To nebyla magie, to bylo prokletí.
Posadil jsem se ke třem vlkům zády s otázkou: „Tak nevim, jestli to někdo počítal,“ vydechl jsem a začal se soustředit. Zem se lehce zachvěla, ze stropu na mě spadla malá hrouda hlíny, kterou jsem oklepal pryč. Přesunul jsem sílu spíš před sebe a na tu jednu stěnu, která se začala nejdříve kroutit, bortit a následně ustupovat. Nejdříve celá, potom se začala přemisťovat pouze jedna část, tkerá vytvářela hluboký ďolík a stáčela se do zatáčky, aby se chlad uzavíral v jednom koutě, kam na nás nedosáhne.

Těsno bylo dole už skoro od samého počátku. Nebo jsem to tak alespoň vnímal já. Špatně se mi ta dýchalo, jako kdybych ani nemohl natáhnout nohu a nedotknout se přitom žádné zdi. Všechno, co tvořilo stěny a strop bylo vždycky moc malé. Třeba to rozšíření pomůže. A jestli ne, vim, jak se spí venku, přemítal jsem nad tím vším, zatímco Saturnus přikyvoval, že tam skutečně bude pro tolik vlků málo místa. Vlčata sice byla ještě malá, ale zásadní problém s nimi bylo to, že docela rychle rostla. „A ještě se sem někdo chtěl připojit,“ prohodil jsem do prázdna. Nejspíše se ti dva vlci vrátili, minimálně to sedělo k celé té situaci s vytím. Ale neřešil jsem to. Můj problém to nebyl. Mým problémem bylo to, že zde byli ve chvíli, kdy to bylo nevhodné a řekl jsem, ať nyní odejdou. Což jsem dělat mě, ne? A jestli ne... tak si to vyslechnu později.
Po slovech Saturna se připojila Bianca, jestli se mohou dívat. Otočil jsem k ní pomalu hlavu a chvíli přemýšlel, jestli mám pokrčit rameny, odmítnout je, nebo prostě říct ano, ať klidně jdou. „Jestli chcete,“ řekl jsem nakonec. Otázka, co s vlčetem. Samo být nesmělo a nějaká hlína na něj stejně mohla dopadnout, „jenom ho hlídejte,“ dodal jsem s pokynutím hlavy směrem k vlčeti. Sice se zdálo, že by se necpalo, kam nemělo, ale jeden nikdy neví. Minimálně já ne.
Saturnus nadhodil, že ještě u Života nebyl, aby mu pomohl, ale zajímal se o to, jak by se toho udržení masa dalo dosáhnout, do čehož se připojila Bianca, že by mohlo něco pomoc... co? „Skluz...?“ zopakoval jsem lehce nenápadně. Ale pointa ze zimou byla přesně taková, kterou jsme předtím probírali s Launee. „Neznám takovou magii. Ale voda a vzduch udělají to samé.
A ohřát se pak dá ohněm.“
Trochu jsem si protáhl nohy, udělal jsem už i několik kroků k úkrytu, když mě ještě zastavila slova, jestli dole nebude potom moc velká zima. „To se zařídí,“ houkl jsem. Jenom jsem ještě nevěděl jak.

//Dno

Děkuji a hlasy:

Gallirea a příběh země: 1x Baghý, 1x Saturnus
Život a Smrt: 2x Sionn
Mrtvolka: 2x Meinere, tss 2x Duncan
Osud: 2x Saturnus