Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Mě neobrousí ani toje zoubky, Styx,“ namítl jsem s lehkým uraženým mlasknutím. Jak si mohla myslet, že by cokoli a kdokoli změnilo to, co za jízlivou osinu v zadku jsem? Léta jsem se do téhle bezchybné podoby formoval, nebylo možný mě jenom tak rozbít.
Zkoumal jsem to její křídlo zatímco její sestra stála v pozadí, ale přidala se k ní nějaká černá vlčice, po které jsem jenom hodil oko s otázkou, jestli ji náhodou neznám. Znal. Hodně hodně dávno jsem jí dělal živý štít před někým jiným, ale to už byla hodně matná vzpomínka, kterou jsem moc neřešil. Navíc vlčice neřešila mě, tak co jsem se tomu měl věnovat. Navíc mě více zaujala slova Styx o tom, že je v Asgaaru o alfu míň. Vybavil jsem si ty dva vlky, toho černýho s bílými znaky a šedou vlčici, která mi svými činy byla proti srsti. Ten druhej se o mě postaral, takže asi bylo zřejmé, ke komu moje náklonost byla přikloněna. Ale mlčel jsem. Soudil jsem? Asi ne. Bylo mi líto něčí smrti? Taky ne. Myslel jsem na Sionna a na to, jak se vrátí domů a jeden jeho rodič kaput? Jo, přesně na to jsem myslel. Ale měl jsem to té vlčici za zlé? Ne... Protože jsem nerozuměl životu. „On nebo ona?“ zeptal jsem se nakonec, protože jsem svoji zvědavost potřeboval uspokojit.
Dal jsem se konečně do díla, nebyl čas ztrácet čas. Sice jsme byli na sopce, ale moje umění nebyla žádná lama. Země se k nám dostala a jednalo se nejdříve o několik větších listů, které se přiložily k ranám a teprve poté se ze stopek listů začaly natahovat dlouhé liány, které obepínaly křídlo, aby zůstalo na jednom místě a srostlo. Nijak jsem ji na bolest neupozorňoval, musela si být vědoma, co ji čeká. Místo toho jsem prostě odpovídal na otázku, jako kdybych nic zvláštního nedělal. „Život mi jde i nadále z kopce, jak jenom má, ale není to žádná mela, tak si nestěžuju,“ přiznal jsem se. I když to bylo spíše sarkastické, neměl jsem se úplně zle, ne?
To povídání mi i připomnělo, že jsem odněkud zdrhnul a měl bych se vrátit. Udělal jsem pár kroků od Styx, její sestra mezitím zcela zmizela, a prohlédl si svoje dílo. Šlo to. „Nebudu tě poučovat, ať se neženeš do průserů, protože co tě mám co poučovat,“ pokrčil jsem rameny, „ale dej si trochu pozor, nemůžu tě léčit furt,“ povzdechl jsem si se šklebem.
Ohlédl jsem se k mechu. Docela se mi i chtělo vrátit. A nechal jsem u tý řeky vlče... Sice s Rez a Lindasou, ale - Já ho fakt nechal s Rez a Lindasou? nechápal jsem. Rychle jsem se otočil ke Styx a kývl hlavou, „zkus chvíli dělat mrtvýho brouka, než se Asgaar uklidní,“ mrknul jsem. Ale... jednooký. Mrká. Takže tak. Tak jsem aspoň pokývl na rozloučenou a šel. Fakt šel.

//Kierb

Trochu jsem se protáhl v zádech, než si mě dvě zdola všimli. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem asi před rokem byl ten, kdo byl navíc a dostal jsem za to seřváno, protože jsem někomu skončil do rande, ale tentokrát jsem dorazil doslova na zavolání, i když to mělo být převážně zvědavé špiclování toho, co se děje.
Všiml jsem si, že můj skok byl doprovázen klasickým škubnutím. Když jeden k tomu stál u sopky, mohla ráda znamenat cokoli... třeba nějaký pořádný výbuch, který by zničil všechno živé v blízkém i dalekém okolí... To by bylo dost zajímavé. Nic však nebouchalo a ani vlčí nálada, protože se spíše zdálo, že spatření mé skromné osoby je alespoň od jedné z nich docela nadšené. Víc než dost a ta druhá ani nijak nereagovala a bylo mi to i vcelku jedno. Ani jsem netušil, kdo to pořádně byl, jenom jsem ji párkrát viděl a věděl jsem, čí to je sestra, protože drby se linou hodně rychle. Lepší jak ten bratr, pomyslel jsem si.
Posadil jsem se na zem, Styx cupitala blíže a prohlašovala, že potřebuje pomoci a přitom mi ukazovala to svoje křídlo, které si tak ležérně a ne moc pěkně viselo z těla. Trochu jsem nad tim povytáhl svaly nad okem a dírou s otázkou: „Spadla si snad z hnízda?“
Naklonil jsem lehce hlavu a sledoval to křídlo. Dalo se buď urvat nebo připevnit nějakou magií. „Porvala ses s nějakou slepicí, protože ti žrala zrní?“ nadhodil jsem dál, zvedl se a šel blíž k ní, abych se na to křídlo podíval.

//Kierb

Doskočil jsem někde u vrcholu sopky, kde bylo mnohem tepleji a i k ránu ten kámen dost hřál pod tlapama. Jednu tlapu jsem lehce nadzvedl, abych si odsykl, protože jsem furt nechápal, jak tady může být něco takovýho, co nepřináší vůbec nic dobrýho. Ale co jsem mohl dělat s tim, abych předělal okolí, takovou vůli jsem zase neměl.
Jednou jsem si pšíkl, ale v hrdle mě už tolik neškrábalo a přišlo mi, že to musela být jenom nějaká reakce na nějaký kytky nebo pyl, který mi musel vletět do čenichu. Proč že jsem tu? napadlo mě na krátko, než mi to došlo. Rozhlédl jsem se po okolí, které se teprve rozednívalo a hledal nějakou šedou slepici s křidélky, která volala. Beztak nevolala mě, ale moje nutkání vědět vše, že jo, ušklíbl jsem se sám nad sebou. Vědět vše bylo to jediné, o co šlo, všechno ostatní šlo stranou.
Cítil jsem ve vzduchu krev, ale co podstatnější, viděl jsem pod sebou i dvě postavy, přičemž ta jedna měla křídla poházená a ta druhá vypadala fyzicky normálně. Z dálky jsem těžko mohl říct, kdo to je, pach tolik povědomý taky nebyl. Zůstal jsem tak stát nad nima, stejně jsem se svým antré musel být slyšet.

Moc jsem toho neřekl, než se Sionn vydal k ochodu. Vlastně jsem neřekl už zhola nic, protože jsem prostě neměl co. Žádná slova nepřicházela a já je ani zrovna nehledal. Prostě jsem je nechal být, zda nějaká vyjdou a když ne, moc jsem nad tím nepřemítal a jenom jsem šedobílému pokývl na rozloučenou. Nějak jsem ani neplánoval se k nim vydat, ta smečka mě nelákala, ale jestli chtěl přijít on, bylo to na něm.
Sotva Sionn zmizel, přikodrcal se Santé s prostou otázkou, co to mám na krku. Sklonil jsem trochu hlavu a nadechl se s tím, že nějak odpovím, ale při nádechu jsem pocítil neskutečný šimrání v čenichu, který mě donutilo kýchnout. A pak to akorát bylo dost nepříjemný v hrdle. Skvělý, pomyslel jsem si. Kejchal jeden, bude kejchat druhej. „Prostě přívěsek, řekněme. Něco takovýho má i tvoje máma,“ objasnil jsem tomu malýmu, ale nemohl se zbavit toho, jak moc mě to hrdlo škrábe a čenich je nepříjemný.
Po odchodu Sionna se nějak připojila Rez, zatímco Santé sám pšíkal a kňoural u toho. Taky bych kňoural, co si budem. „Ten je Launee a Theriona,“ objasnil jsem Rez mezi jedním nevkusným popotáhnutím, protože to celý bylo děsně nepříjemný a otravný.
Udělal jsem pár kroků od všech, protože jsem si potřeboval znova kýchnout a bylo to docela dost nepříjemný, jako kdyby celá existence už nebyla složitá. Aby toho nebylo málo, Santé ještě pronesl, že má hlad, ale s kýcháním bych sotva tak dokázal stát nehnutě a chytnou nějaký žrádlo. A žral vůbec ryby? Odmítal jsem něco jinýho znova chytat.
Po dalším následovaném kýchnutí přišlo ještě protnutí vzduchu, kde se ozývalo hlasité slepičí vytí. Huh? Nerad jsem na cokoli reagoval a raději jsem jenom střelil pohledem po Rez, ať se za ní sama vrhne, ale zdálo se, že to nějak moc nevnímá, ne-li vůbec.
Sklonil jsem hlavu k Santému. Že by bylo načase přehodit horký brambor dál? Jsem jenom zvědavý, povzdechl jsem si a ještě se podíval k Rez, jestli třeba není zvědavější ona. „Zkusíš mu něco chytit?“ zeptal jsem se před kýchnutím. „Já se hned vrátím,“ dodal jsem a moc nečekal na odpověď, vyskočil jsem na nohy a bokem strčil lehce do Rez, aby se dala do práce.
Pak jsem už udělal jenom několik kroků dál od nich, abych neposlouchal nadávky, že jim skáču na hlavách a skočil jsem po původci vytí.

//Alergie předána Rez ♥

//Sopka

// Ooh, děkuji moc :D ❤️ Oba dva body prosím do síly

Přidáno – Arc

Všiml jsem si, že Sionn raději zmlknul a moc jsem se tomu nedivil. Proč by měl odpovídat? Jak by měl odpovídat? Mluvit se mnou stejně nebylo příjemný a když to nepoznal jako malej, musel si to uvědomit alespoň nyní. Lepší pozdě než nikdy. Ale co... viděli jsme se. Vrátil mi můj přívěsek, konec příběhu, každej si půjde svým životem bez toho, aby si sem tam přeci jen nevzpomněl, co se jednou stalo. Poději však vzpomínky a to všechno bude horší, jako ukryté v mlze, až to nakonec zcela zmizí.
Neodpovídal jsem na to, co udělala jeho matka. V mých očích to byl zbabělý krok, kdy si jeden zkouší co nejvíc usnadnit život, protože neumí přijmout to, jaký je. Není to jako chvíle, kdy si v lovu pomůže magií, tohle bylo kompletní odstranění problémů a to bylo prostě zbabělé.
Zlehka jsem pokrčil rameny. Času jsem měl více než dost, nikam jsem nespěchal a prakticky až do chvíle, než naposledy vydechnu, můžu zkoušet, co je vlastně pro mě dobré, co ne a čemu bych se měl vyhýbat. Smečka zatím byla... ucházející. Nebo mi to tak přišlo. Nedělal jsem problémy, oni je nedělali mně, vcelku jsme spolu vycházeli a prostě... asi to bylo fajn.
Nad hadem jsem lehce zamručel, protože sice mohl být k užitku, ale furt to byla nevypočítavá mrcha. Jako jeho majitel. „Lepší nad tim přemýšlet, ale nezjistit to. Nemá moc příjemný uštknutí,“ ukončil jsem to. Teď byl had navíc zase u mně a na ničem jiném mi už nezáleželo. Tohle bylo fajn a nic víc jsem nepotřeboval.
Ze Sionna následně vylezlo, že život je zmatený a má další sourozence... To byla jeho matka králíkem, že je vrhala jednoho za druhým? Mně stačilo mít dva a neznámý počet nevlastních, o kterých jsem asi ani nechtěl vědět. „Třeba je někdy potkám,“ přitakal jsem, ale vrátilo mi to také myšlenku na jednoho jeho bratra, kterého bych rád potkal. Ale on mě dozajista ne.
Santé kousek ode mě neustále pšíkal. Občas jsem se k němu podíval, jestli je v pohodě – kromě pšíkání –, ale nezdále se, že by to bylo nějak zlé. Jenom možná otravné pro něj i pro nás.
Neměl jsem dál co říct a ani mi nepřišlo, že by se něco mělo říkat, tak jsem nějak mlčel a... asi čekal. Na něco.

Něco mi říkalo, že Sionn u Života ještě asi nebyl, protože jinak by věděl, že návštěva Života není o moc příjemnější než ta u Smrti. U jednoho vlk věděl, co má čekat – nenávist a zlost. Ale od toho druhého? Pořád jsem toho vlka nechápal. Vždy mi dal, co jsem chtěl, ale vlastně... za jakou cenu? Nebo proč mi to vůbec dal? Proč se mnou mluvil tak, jak se mnou mluvil? „A kdo by se nad tím nepobavil?“ zeptal jsem se.
Chtěl jsem do toho skočit, že já bych jí to za zlý měl a docela jsem měl i z pohledu té třetí osoby, ale raději jsem mlčel. Protože jsem se učil, že nemám být jenom osina v zadku, ale někdy místo toho jenom mlčet a neřešit to. „Fajn,“ řekl jsem tiše. Nechtěl jsem do toho rýpat. Nebo aspoň ne nahlas. Beztak jsem věřil, že lepší je prostě smířit se s tím, jaký život je. Kdybych si měl nechat vymazat všechny zlé myšlenky... co by mi zůstalo? Poloprázdný život a nerozuměl bych tomu, kdo jsem, proč jsem a hlavně jaký jsem.
Zlehka jsem pokrčil rameny. Nechtělo se mi mluvit o smečce a ani o tom, proč jsem se vlastně do ní přidal. Možná jsem chtěl někam patřit? A místo, které zrovna vzniklo mohlo být dobrou příležitostí, protože jsem šel vlastně někam, kde jsem nikomu nenarušoval společnost, kterou si vybudovali? Když jsem přišel, byla tu pouze vlčata a dva dospělí a... vlčata neměla minimálně z počátku důvod, proč mě nějak odsunovat. Maximálně se vyhýbat ze strachu nebo něčeho podobného. „Asi ano,“ odsouhlasil jsem jeho myšlenku, že bych dávno odešel. Krátce jsem se podíval k Lindase a Rez, ale pak jsem se zase otočil k Sionnovi, který mi sdělil, že nikdy toho hada využít nemusel. Což bylo vlastně dobře. „Stejně si myslim, že by byl akorát k probléům a ne k užitku.“
Hleděl jsem na zem, jak ho ze sebe setřásl. Zlatý řetízek tam ležel, hrubé vajíčko se jednou zhouplo do strany. Je můj, připomněl jsem si. Celá ta léta byl můj a teď ke mně mohl zase patřit. Sklonil jsem hlavu, navlíkl ho přes čumák a užil si ten blažený pocit, když jsem zvedl hlavu a sklouzával mi na krk, kde mě praštil do hrudníku. „Nemáš zač,“ řekl jsem krátce, protože jsem se nějak nedokázal soustředit Přišlo mi, že jsem to zase... já?
„Jak ses měl?“ zeptal jsem se krátce. Když už jsme tam seděli. A s rychlostí jedno setkání z rok a půl.

Trochu jsem se nad tím podivil, když Sionn zahlásil, odkud ty svoje oči má, „mně ho dal Život.“ Protože jsem o něj prostě požádal. Otravovalo mě, jak na jedné půlce hlavy svítilo zelené a ta druhá polovina byla prázdná. Takhle se to aspoň vyrovnalo, všechno se krásně slilo dohromady a prostě to nějak... vycházelo.
Odvrátil jsem hlavu do strany, abych se nemusel na nikoho dívat. Nebo aby se spíš nemuseli ostatní dívat na mě. Jako bych se snad styděl za to, že jsem někdy udělal správnou věc. Možná kvůli tomu, že jsem si pořád vzpomínal na to, jak to bolelo, že jsem úplně všechno podělal a ve výsledku... co jsem z toho měl. Ani dobrý pocit. „Já vim,“ řekl jsem krátce, když se obhajoval ohledně poděkování. Neočekával jsem dík, neočekával jsem vůbec nic, ale trochu ve mně vřelo, jakým způsobem se jeho matka rozhodla řešit problémy. Prostě je smazala a dělala, že to nikdy nebylo. Jaký to mělo vliv? Nulový. Výsledek to nepřineslo, stejně o tom věděl. „Byl jsem tam, když to udělala,“ dodal jsem krátce na vysvětlenou. Ale na dík jsem nic neříkal. Prosím a děkuju neexistovalo.
Následně se Sionn rozhodl, že Santému krátce vysvětlí, co se vlastně stalo, ale byl to dobrý nápad? Asi ne, ale taky jsem říkal věci, jak byly, takže to asi bylo... jedno. Hlavu jsem konečně vrátil k vlkům, i když jsem se stejně mohl soustředit jenom na jednoho, protože mi rozhled jedním okem moc možností nenabízel. „Připletl jsem se sem. A řekl, že to zkusím. Není to ani rok, to se za zkoušku furt počítá, ne?“ zeptal jsem se.
Pohledem jsem sjel k Sionnově krku. K zelenozlaté věci, která mu visela na krku. „Furt to potřebuješ?“ zeptal jsem se. Bez toho jsem si furt přišel jako nahý.

//Přeskakuju Lindu a Rez pro dva rychlý posty se Sionnem, ať může vyfičet

Trochu jsem se zamračil při poznámce nad černým okem. Bral bych tu poznámku jako čistou provokaci, vzhledem k tomu, že byl nejenom jeden z mála, který tušil, jak jsem o něj přišel, ale dokonce byl i u toho a třeba viděl, jak mi bulva vytéká z hlavy následována posledními kapkami sebedůvěry a myšlenky na to, že jsem něčeho schopný. „Tvoje taky ujdou,“ řekl jsem krátce. Kde je sebral? Viděl jsem vlky s různýma očima, dokonce i takové, kteří měli v očích více barev, ale černou kromě mě nikde.
Sionn se na krátko věnoval Santému, ke kterému se sklonil, ale vlče se nemělo buď moc do života nebo do konverzace. Pak se zas Sionn věnoval mě, ale než jsem vůbec cokoli řekl, z vlčete vyšlo pšíknutí, který mě donutilo se nenápadně posunout vedle. Má alergii na vlky? napadlo mě. Taky jsem ji měl, ale projevovala se zapšklým chováním a ne pšíkáním. „Ne tak docela, spíš... se o něj prostě starám?“ řekl jsem s otazníkem na konci. Nestaral jsem se, jenom jsem koukal, jestli se netopí nebo ho Styx neodnáší pryč, aby ho sežrala.
Trochu jsem sklonil zrak k zemi. Co se stalo novýho za tu dobu, co jsem odeše z Asgaaru? Staral se o tlusťocha, který zmizel. Dostal seřváno, protože jsem zachránil Sionna, toulal se a bloumal, poznal Rez, pomohl Launee najít otravný vlče, odešel s nima na sever, poznal Lindasu, viděl zase Života... Normální věci. „Přidal jsem se do smečky,“ řekl jsem do větru a polohlasem. Protože to ze všeho bylo asi nejpřekvapivější. „S těma dvěma,“ řekl jsem krátce a poukázal k vlčicím a pak ještě na toho malýho. „A tenhle je alf.“

Everything felt comepletely normal. Just a summer morning, some birds were singing and sun was hitting me right into the last eye I had. It took me some minutes before I finally decided to get up from the ground and look around me. Entrance to shelter was quiet, so it meant everybody was sleeping or there was no one there. Also there was zero reason to check it up, so I just went around the forest with my classic scenario. Peeing on the trees, leaving my odor trail all around the borders and checking for unwelcome visitors. For the first I though this job will be incredible pain in the ass, but after some months it just become habit. Like eating only fish, sleeping under the open sky or breathing. It was also really calming and I felt zero stress doing that.
After that, when I met anybody nor somebody I left forest to get some water in the river and maybe small breakfast. Water was ok, cold and wet – how water should be. Little problem became with the breakfast part. I was standing in the river for evetrnity, looking around and there was... nothing? Like zero fish, not even the smallest one. Weird, I though for a second. Maybe they just move to another part of the river? Or they were in the lake? There were a lot of opportunities where should I found something to eat.
I moved my body to the lake. The big one. Normally there were wolves. Or everytime, when I go around, there were lot of other creaures laughing and talking about stpid things. But now? Completely zero life. It was nice becuase I had queit time for fishing.
So I was again standing in the water waiting for my breakfast and... nothing? „This is starting to be weird,“ I mumbled and wen back to the forest. It was ok to be one day without food.
Another weird thing happened before I entered forest. Because normally i smelled lot of others smells. Even if they weren't in time in the forest, there was some... echo of their existing. And everything, I could smell was... me. Only me and no one else. „What is happening?“ Thing, I would normally worship was something that I kinda don't like in that time. I came back to the shelter and shout in it. No one answered. Zero smell, zero answers... Zero wolves? It can't be possible.
I left forest. As I remember, even they once left forest to found some other home. It was sad that they left without me but... It was their decission. For a bit I wandered around. Looking for someone and also living my dreams. A lof ot times I was just laying around and thinking what it would be like to be the only one in this world. My mind was thinking how amazing and without stress it would be. In reality? It was kinda anxious. Like ok, no one will talk to me ever again, nice, I don't like talking at all. But I noticed anything else. Not just wolves vanished. Also birds, fish, deers, even flies. Everything is gone.
„Why am I still here?“ I am asking the wind sometimes. Im hungry, hopeless, my mind is filled with memories and thoughs about others. „But maybe... They are not gone?“ I was thinking about two tricky creatures. Should I try?
I always loved being alone. But only in time when everyone was living it's own life and I was living mine. But now? It was horrible pain and dying alone was too long. I will give it a try I decided before first step to the gold hills.

Vlče zmlko, takže bylo takovou jemnou pastvou pro uši – protože jim nijak neubližovalo. Nikam neutíkalo, nic vesměs nedělalo, jenom se občas na něco zeptalo, drželo se blízko a nedostávalo se do problémů... Nebyl náhodou dokonalý? A já ho tak krutě beru k Lindase, povzdechl jsem si s úšklebkem, ale zas Lindasa nebyla zlá. Byla svá a to se o mnohých říct nedalo. Navíc byli ze stejný smečky, takže nějakým způsobem bylo vhodný, aby se znali a nějakbrali v potaz existenci toho druhýho.
Trochu mi do toho všeho nesedělo, co tam dělá Sionn, ale ostatně to už nemohlo být malé vlče, co nikdy nevyleze ze smečky. Byl větší, mnohem větší a na krk měl furt něco, co mi patřilo. Jo a oči měl černé... Proč? To byla moje značka. Nějak se spolu bavili, ale sotva jsem se přiblížil, přišla ignorace pro Lindasu a místo toho přiskočil Sionn blíže a donutil mě tím zastavit. Vykoktával slova, jako by se snad styděl... Přitom neměl proč, však jsem pro něj akorát obětoval svůj zrak, maličkost. „Taky tě rád znovu vidim,“ řekl jsem po menší odmlce, protože to mozek musel nějak zpracovat, že bych něco takovýho měl vůbec říct. Udělal jsem pár kroků ještě vpřed, tlapou popohnal vlče před sebe, aby se mi nemotalo pod nohy a posadil se tak nějak do jednoho v uvozovkách rohu, abych bez otáčení hlavy viděl na oba dva. Hlava se mi přesto lehce zhloupla k Lindase, která jenom pokývla a následně položila otázku. „Zdá se. Jsem si myslel, že byla prostě jenom tlustá,“ odpověděl jsem s lehkým pokrčením rameny. Trochu jsem zvedl tlapu na vlče, abych na něj úplně zbytečně poukázal a jenom ho jedním slovem představil. „Santé.“ A pak mi došlo, že možná má ještě někde sestru, která byla kdo ví kde s kdo ví kým. Jeden se divil, že se z opačnýho konce nedostala až do hlídání Lindasy. „A někde má snad sestru,“ dodal jsem, ale to mi už do zad někdo vyl. Někdo povědomý. Hlava se mi otočila ještě dozadu k šedé vlčici a následně se snesla k vlčeti. „Ta je taky z lesa. Rez.“
Než se Rez přihnala, chvíli jsem jedním okem skákal mezi Sionnem a Lindasou. Protože jsem se nemohl rozhodnout, zda promluvit. A jestli jo, tak na kterýho z nich.

Šedá slepice zcela zmizela bez toho, abych věděl, proč měla na zádech připlácnutá křídla podobně jako Želvák a ještě všude okolo peří. Nemohl jsem být ani moc překvapený, protože jsem tohle už viděl u Želváka a vlci prostě mohli mít křídla no. Když mohl Život obravovat srst a nabízel vrácení očí, proč by nedával křídla? Trochu mi však nesedělo, že by to zrovna udělala Styx, protože to byla Styx, ale zase jsem do cizí hlavy neviděl... Viděl, ale ne, když byli přes půl světa vzdálení a moc jsem se v tom hrabat nechtěl. Stačilo mi, že jsem si podrazácky zjistil, co má vlastně za problém – docela racionální.
„Netušim. Někdy ale vlci tady chtějí hodně divný věci,“ odpověděl jsem Santému na jeho otázku, ale krapet se zarazil. Protože jsem mezi ty vlky patřil. Pro jiný jsem byl divný, ale tady padla otázka – pokud mě viděl poměrně brzo potom, co se narodil, mohl tyhle věci považovat za normální? Že prostě v jeho mysli můžou mít vlci černý nohy, kusy ocasu, třeba břicha, ale prostě i půlku těla? Ptát e ho jsem se nemohl, protože by mi na to stejně odpovědět nemohl, ale chvíli jsem nad tím přemýšlel. Nikdo to jako normální nebral, ale nikdo mě tak brzo po narození neviděl. Proč nad tim přemýšlim, otázal jsem se sebe samého bez otázky. Bylo to zbytečný.
Místo toho jsem pomalým líným krokem vyrazil po směrů dvou pachů a dával si pozor, zda se někdo nerozhodl kráčet po vodě a není unášen někam do jezera, kde by ho už jeden těžce hledal. Ale byl zatím v pohodě, klidné vlče, co nedělalo problémy.
Čenich mě moc neklamal, fakt jsem cítil u Lindasy ještě Sionna. Ale kromě pozdravu jako první přišlo nějaké kýchání. Jeden ji nechá chvíli samotnou a chytí chřipku. „Ta upšíkaná je Lindasa,“ řekl jsem polohlasem k Santému. „To druhý je Sionn. Ale je z jiný smečky,“ dodal jsem. Pohled mi v té chvíli padl i na mladého vlka. Žádné malé vlče, které jsem si pamatoval. Neležel schovaný v jeskyni a zničený existencí a vymytým mozkem. Vypadal v pohodě, až na jeho oči, které byly černé jako noc. Jo, počkat... Soudil jsem cizí zjev, přitom jsem měl úplně stejný, huh. „Hej,“ řekl jsem trochu hlasitěji k těm dvěma, abych na sebe upozornil, ale nevolal jsem tak nějak přímo.

Tělem mi projel neskutečné mražení, které bylo způsobeno jenom pár slovy, která značila to, že jde Bianca najít svého bratra s mě tam nechává s vlčetem tak malým, že by bylo snadno zašlápnuto. Nebo odneseno vodou. Odneseno orlem. Sežráno Styx nebo jejími blbými sourozenci. Nebo… prostě cokoli dalšího. Ušima jsem pleskl dozadu, trochu se mě zmocňovala nervozita, ale musel jsem to celý nějak překopat. „Jdi,“ řekl jsem krátce Biance, než odešla a chvíli sledoval, jak mizí.
Zhluboka jsem se nadechl a chtěl vyjeknout, když se vlče položilo ke mně tak blízko, že by bylo vlastním klíštětem. Jenom jsem k němu sklopil hlavu, jestli z něho něco vyleze, začne ječet nebo cokoli, co by značilo nejistotu ze samoty s cizím velkým vlkem, ale byl klidný. Fajn, to je příjemný. Klid je dobrý, řekl jsem si pro sebe, abych uklidnil především sebe.
Pak se něco okolo začalo ozývat a volalo to mé jméno. Jenom jsem zvedl Styx a koukal na Styx, jak si to žene okolo, ale… přimhouří jsem oči a koukal na ní jak na šílence. „Porvala ses s hejnem slepic?“ zavolal jsem do ní do dálky, ale to už si její ocas někam hopsal pryč a nechal mě tam s otazníčkem, co tý holce hrabe.
Když jsem to hodil za hlavu, podíval jsem se na Santého. Vítr ke mně nosil pachy a dva jsem znal. Asi nebylo vhodné předhazovat Santého zrovna Lindase, ale byl hnědý, mohl padnout v milost a navíc jsem cítil i Sionna, jestli mi nehrabalo. Pomalu jsem vstal, abych do vlčete nevrážel a přitom řekl: „Kousek odtud je Lindasa, je taky ze smečky a je se mnou ochránce. Půjdem za ní, ať ji poznáš.“ Spíše jsem mu to oznámil a pokynul mu hlavou, abych se vydali jejich směrem. „Je trochu… víc zhurta. Hodně mluví a ne vždy hezky, ale neublíží.“ Raději jsem to dodal, aby nedkočil z paniky do řeky.

//Mech

Blbě se mi o tom všem mluvilo a byl jsem raději, když se Bianca se Saturnem zaměřili na vlče, které mělo teprve svět nějakým způsobem poznávat, místo toho, aby ryli do někoho už dostatečně starýho, aby věděl, že se prostě novým kouskům nenaučí a vždycky bude takový, jaký zrovna je. Nevrlý. Stejně jsem se jim snažil to všechno nějak vysvětlit, abych prostě v jejich pamětech nebyl označen jako ten opruz dvoubarevný vlk, který byl vždycky naštvaný na svět a nic ho nebavilo, nikoho neměl rád a tak dále. Bylo to celé složité a neměl jsem na to, abych jim to všem vysvětlil. Což bylo ještě nejhorší.
Ani Saturnovi se mi nepodařilo dobře podat to, co jsem myslel, ale o druhý pokud jsem se nesnažil. Prostě jsem se s tím smířil, že to tak je a raději jsem ho nechal jít, ať šel kamkoli. Nebylo důvod držet ho – samota byla kolikrát tím nejlepším řešením, které mohlo na problémy přijít.
Vydal jsem se dohnat Biancu s malým vlčetem, kteří šli napřed k řece. Ani jsem moc neměl hlad, ale možná bylo lepší, když se na chvíli prostě natáhnu u vody a nebudu dělat... nic. Jenom koukat okolo sebe a prostě odpočívat a nevnímat.
Řeka hrála jemným tichým tónem, který uklidňoval. Den pozvolna končil, ale smrákalo se pozdě, takže nemělo smysl se hnát zase někam zpět. Prostě to byl poklidný konec dne u jezera, kde jsem i také dost brzo lehl na břeh jezera s hlavou vysunutou někam nahoru, abych viděl po okolí. Už jsem neměl nějak co říct. A když nebylo co říct, mlčel jsem.

I was extremely hungry. Like I though I would even eat someting disgusting to calm down my stomach. Even rabbit. Of course, normally I will catch some fish, choke on bone or two, then say something bad against that fish a go on. No big deal. But in that moment, I was starving to death. How is that even possible? I was eating like... two days ago? Three? Who am I to remember that? So my goal for that day was just found some river, eat something and go back to the forest, where I will listen only to some Lindasas' screaming against mine dirty fur or something like that. It was still better than Bianca and her brother with things like smile more or love someone. Yeah, sure, guys, because it is easy peasy lemon squeezy.
My whole day was about finding some water – river, lake, whatever. Just some place full of water and slimy fish with stinky meat. Why am I even eating that? Doesn't matter, I liked that. And it was kinda rare for me to like something.
The sun was setting over the horizont when I found little water full of azure blue water. Even in mall ripples that cut through the surface I saw some fish swiming against the flow. I was hoping for breakfast and you will be a dinner, I said in my head to that little guy who had no idea what will come. Nothing pretty.
I was standing near the coast when I felt something stinging my neck in the back. Stupid little bee, I mumbled. It didn't hurt but I felt little bit weird. Like the world was getting darker and my body heavier. „Maybe I should sleep for a while.“ My voice was completely different, deeper, mumbling and it was just getting lost in the surroudings.
Then I remember only sleeping. Hard sleep without any dreams, which was nice. Dreams were bad most of the time. But when I opened my eye, I saw... nothing? Maybe I'm opening wrong eye? BuUt how could I even try open something I don't even have? I'm stupid... But where the hell I am? It has to be some small burrow or cave. Two problems – I hate those things and I was sure I fell asleep on the ground near the river. I tried to get up, but my head bumped into ceiling. „Ouch.“
I heard someone talking outside that cave. But their language was comepletely different and they were smelling... funny. Time for get out. I tried once more to get up, but my head was heavy and cave was extremely small. Stupid little pricks, playing with magic and getting me stuck here, I growled when I finally understood the situation. „Im going out and ready to whoop your fluffy buts.“
It was easy. Basically I was just thinking about getting out. And then I imagined that river, where I was before. Then came boom and I was freely standing near the water. It was night, wind was blowing around and my body was ready to break some bones. But... where the hell were that stupid wolves with weird lagnuage, who did it to me? I saw only three really shocked naked deers on their hind legs and their bodies were covered in something weird.
One of them opened that cave. Like for real, it just toke one part, opened it and started screaming. Then they looked at my, pointing weird hooves and screaming again. Are you ok? I asked them. I was like 99 percent sure whey werent.
Another took some long branch and pointed it on me. „Did your mother dropped you on your head? I asked before something from that branch flew out to me. „Oh no, another bee,“ I mumbled before part og my body solidified into something that bee cannot sting.
Bee dropped near my leg. It was silver and it's butt was red and made of... feathers? What? And with dead bee – deers were screaming again. „I think she dropped you maybe twice,“ I told them before there was another boom – I jumped.
It took me some time before I was finally in the forest with pack. Some of them were sleeping, someone wasn't even in the forest. But hey, I found Lindasa near the dead deer – this was normal with a fur. She mumbled something about where were I with rude voice. So there is world normal, nice. I laid on the ground, tired and confussed. „I think you will not believe me...“