Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z - 2 - Tristan

Pro někoho to mohla být strašná nuda, pro někoho to naopak byla chvíle absolutního klidu mysli, kdy musel stát bez hnutí a předstírat, že je součástí studené vody. Bolel ho z toho každý sval v těle, ale jemu už dlouho nehrozilo, že by na něj měl nějaký vliv nával počasí. Díkyboku.
Jenže jeho klidný rituál vyrušil hlas, který nemohl vnímat, že se blíží, protože měl přeci jenom jedno oko a byl jím zahleděný do jezera. Ale kvůli tomu hlasu se cukl. Nepatrně, sotva viditelně, ale drobné vlnky se přeci jen odrazily od jeho nohou a veškerá snaha tak šla do kopru. Krátce vydechl čenichem, zíral ještě pár chvil do té vody, kde už svou večeři nenajde a pak zvedl hlavu. Upřel zrak na nějakého hnědého vlka, co asi netušil, že někdo si musí svoje jídlo hledat ve vodě. „Potřebuješ něco?“ zeptal se ho monotónním hlasem. Neznal ho ze smečky, kupodivu tak ani nesmrděl. Tak proč se zajímal, jestli něco chce? Nebo lépe, proč se ten vlk zajímal o něj?

Z - 1 - Tristan

Nikomu nemohlo dávat logiku, proč zrovna jemu připadl titul smečkového lovce. Lovec by možná ze základu... já nevim, měl jíst to, co uloví? Protože tenhle to prostě nežral. Bylo mu i divný do toho kousnout, protože to nechutnalo jako ryba, která byla jeho jedinou potravou sakra moc let. Mohl někdy uspořádat smečkové rybaření? Mohl, ale to by možná byla poslední kapka, proč by byl vyhozen a teď už měl bohužel vlastní zájmy, proč by v té smečce chtěl zůstat. Rodinu by tam o samotě nenechal a rozhodně by je netáhl ven před zimou, že se o ně postará. Postaral by, zcela určitě, ale není to pohodlný život pro dva, co společně váží možná jako on. Spíš i méně.
Takže ulovit pro ostatní, spojit se v jednoho, protože jich vždycky šlo moc málo a pak se vydat pro vlastní jídlo k jezeru, které bylo naštěstí hned vedle lesa.
Moc okolí nevnímal, jako vždycky, jenom si vlezl po kolena do vody, zaujal postoj sochy, zíral do vody a čekal. Nerušen a sám, naštěstí.

//VVJ

Jo, to se nestane, odpověděl šedému, který se nějak ujal toho všeho. Sám to dělat nechtěl, stejně to neplánoval ani žrát. Byl tam jenom do počtu a ještě dvojnásobně. Koutkem oka koukl po Matteovi, který se stejně do práce nehrnul, ale pak se mu hlava zase stočila k Mitsurugimu, když řekl, aby si dával bacha na nohy. Zamračil se, černá polovina hlavu lehce odtáhla, ta bílá ji zase sklopila trochu dolů a zrovna tak pohled upírala na Mitsurugiho, jako by právě proklel tři generace. Proč mi tak moc vadí, jak s nim mluví? vštípil Biance svůj hlas do hlavy a nepřestával se na toho jediného, kdo nebyl jeho rodinou, mračit. Dupnul bych mu do úsměvu, dodal ještě hrubější myšlenku, než se donutil odvrátit zrak s tichým klapnutím zubů. „Myslim, že se o sebe dokáže postarat,“ vložila se do toho bílá polovina obezřetně.
Pomalu se rozdělili, bílá zůstala s Biancou, černý zůstal s černým, šedý mohl táhnout, kam si jenom chtěl. „Chvíli budem muset běhat,“ řekla černá část synovi a vedla ho vlevo. „Až bude zvíře na zemi, kousni si. Do krku, měkkého břicha, prostě tam, kde způsobíš největší škodu za co nejkratší dobu. A neprotahuj to.“ Dal důraz zejména na tu poslední část, aby zvíře moc netrpělo.
Bílá polovina byla s Biancou, ale cítila napětí, jako kdyby ji od té černé dělilo lano a bylo moc daleko. Museli být blíže k sobě, než to začne být neúnosné. „Nemůžu s ním mluvit,“ řekla jemnějším hlasem, „ale ucítí, že budu blíž k němu,“ pokynula lehce hlavou směrem, odkud šlo napětí. Se vším ostatním souhlasila, i když jenom přikyvováním a běžela zprava tak, aby se nemotala Biance pod nohama.
Černá polovina s Matteem čekala, ale cítila, že se blíží dřív, než je vůbec mohli slyšet. „Jdem,“ pokynul synovi a pomalu se rozklusal, aby s ním mohl držet tempo, „ale kdyby něco, zabrzdi,“ řekl mu ještě, než zvíře zaregistroval na planině a vrhnul se na odříznutí únikové cesty tak, aby jediný možný směr byl šedivý. Jak ten lov nesnášel. Oko mu furt cukalo vedle sebe, jestli je vše v pořádku, i když byl k zvířeti blíže a to se zoufale stáčelo posledním možným směrem. Pryč od stáda, blíže k vlčím zubům.

„Chci,“ řekl prostě. Ale ne pro svou vlastní zvědavost, že by mu na barvách soukromě záleželo, ale potřeboval to vědět do budoucna, až by zas někdy vyrukoval s tím, že pro ni něco má. Přeneseně mu záleželo na Biance. Ta to v životě teda vyhrála
Mávl nohou, jestli ze sebe náhoodu náramek neshodí, ale držel na tlapě, takže se nedobrovolně rozhodl ho tam ponechat, jestli ho tedy zabije nebo ne. „Ať se stane, co se stát má. Třeba bude úplně obyčejný, nezajímavý a nic se s ním pro změnu nestane.“ Jenže kdo by tomu mohl v téhle zemi věřit, že? Nic nebylo jenom tak. Takže něco obyčejného by mohlo být překvapivé a nové.
Úplně netušil, jestli by měl namítat, že by syn měl nebo neměl něco dělat. Protože on rád nedělal nic, ale přitom nikdy neměl úplně problém se zvednout a jít pokud tam šel někdo, na kom mu nějakým způsobem záleželo. Však i do té vody nakonec vlezl. Ale trochu se v něm rvalo i to, že by měl nutit k dělání, aby Matteo poznal, jestli nic je skutečně to, co ho zajímá. Bylo to docela složité na uvažování a nebyl na to ten nejlepší. „Třeba se něco naskytne, co by ho mohlo vtáhnout do děje,“ zauvažoval ještě předtím, než se dostali k jezeru, kde už byl syn ještě s jedním vlkem.
Jako vždy, on sám nemluvil, měl svého tiskového mluvčího ke kterému se těsnal a zároveň stál i o krok vzad, aby nemusel nic říkat. Jenom kývl na syna a pozvedl svaly nad okem a dírou, jestli není něco, co by měl říct. Průsery, problémy, přiznání, žalování, cokoli. Mattea však zajímal lov, běhání a... no, brzy narazí. Navíc ho nechtěl vidět ani v jedné roli. Hodil posledním okem po Mitsurugim, jestli si vezme nějakou roli, ale pak se rozhodl, že sám rozhodne o zbytku. Ještě předtím se ale se zamručením protáhl v krku, než se jeho tělo rozdělilo ve dva. „Já půjdu s Mattem číhat z jedné strany,“ řekla černá část, takže bílá zůstala mlčet. „Mitsurugi může být naproti a bílá půjde s tebou,“ řekla černá část ještě k Biance. Bylo to ale celý divný a nějak nepříjemný tak zas být. „Pojď,“ pokynula ještě černá část k synovi, která kromě barvy očí a velikosti byla stejně černou kopií, zatímco bílá polovina se rozklusala k Biance.

//Severní Galtavar

Hlásim ještě Meinera

//Horký pramen

Jeho mozek moc nedokázal pochopit, proč je problém, že jedno je zlaté, jedno je zase modré, ale místo toho, aby do toho ještě víre rýpal, řekl prostě: „Poučíš mě v barvách.“ Musel si mezitim trochu upravit ten náramek na noze, protože to bylo zase něco nového, na co si bude muset zvyknout a kdokoli, kdo ho aspoň trochu znal, ten věděl, že na změny úplně moc není. „Třeba v tý oblíbený,“ dodal mimoděk.
Při cestě trochu šilhal po náramku, protože nebyl úplně fanouškem hadů, spíše naopak a teď měl jednoho na noze. „Doufám, že nemá nic v sobě. Nemám úplně náladu řešit pofiderní magie nebo další záchranu světa,“ ušklíbl se.
Z témat šperků se dostali k vlastnímu synovi, který neměl úplně energie na rozdávání, ale v tomhle mu nemohl nic vyčítat, protože on tohle taky zrovna neměl. Jenom se naučil, že občas musí něco udělat, aby měl potom ten klid na vlastní nic nedělání. „Třeba ho bude bavit právě to, že nemusí nic,“ poznamenal, „ne, že bych mu v tom úplně nerozuměl.“ Lehce se nad tim zamračil, protože sledovat to z druhého pohledu bylo trochu něco jiného než v tom žít. „Možná ho zaujmou magie. Nebo zachraňování světa,“ nabídl možné aktivity, než se zarazil nad vzpomínkami, co se stalo při poslední záchraně, „zachraňovat ale půjde – půjdete – jenom přes moji mrtvolu.“ Proč asi?
V lese se ale líný vlče nenacházelo, bylo tam ale víc vlků, na které jeden neměl moc náladu a Bianca je vedla mimo stromy, kde už po vlčeti bylo památky, protože se tam motal s... Mitsurugi? Jo, s tim. I když vypadal jinak. Strašně. Nemluvil, nechal tohle na Biance. On by svaly, ona měla být mozkem.

Jeho zabedněnost byla docela bolestivá, ale stejně jako u blbosti, trpěla u toho společnost, protože si dotyčný neuvědomoval, že je takový. Občas mu to sice bylo připomenuto, jako nyní, takže se mohl snažit trochu napravit, ale vždycky to bylo až moc pozdě. „Kdybych tohle věděl před lety, tak jsem se nemusel táhnout k Životu,“ podotkl k Biance trochu nedůvěřivě, že by mu tahle voda pod sopkou měla pomoct. Jiná voda, která vytékala ze sopky, byla spíš rychlíkem do hrobu. Minimálně podle toho smradu, co z ní stoupal.
Tak či tak byl kompletně mokrý, honil se v vodě za nějakým bludem, hadem, který asi hadem nakonec nebyl, ale lesklým kovem, který nabízel Biance, ať si ho vezme. „Co?“ nechápal a to co z něj vylétlo zase úplně nechápavě. Kombinace barev? Móda? Co to má sakra být? Natočil lehce hlavu do strany, přelétl Biancu pohledem, zhodnotil, že je padesáti odstínem šedi s trochou světle modré a zlatá... Zlatá k tomu mohla jít, ne? Nebo ne? Hlava mu lehce klesla ke straně, jak se v tom celém ztrácel. „Zákon tohohle kraje je, že pokud se něco může podělat, podělá se to,“ opravil ji, narval si náramek na nohu, aby ho někde nepotratil a vylezl zpět na břeh. Voda se z něj lila v potocích, nechtělo se mu oklepávat, stejně brzy uschne. „Tak ti najdu něco jiného,“ navrhl s pokrčením ramen, že to teď nechá být.
Rozhlédl se okolo, jestli se někde nebude nacházet Matteo, ale bylo tam ticho a ještě se ozvalo vytí, které chtěl přejít, jako každé jiné. Jenže Bianca na něj reagovala. „Asi taky,“ odpověděl. „No zatim se zdál nadšený z jakýkoliv představy se cokoli učit,“ zašklebil se zlehka. Na synovu obranu, jeho to učení taky štvalo po všech frontách.

//VVJ přes Mech

Makadi na hrozbu

Oh, cvaklo mu trochu v hlavě. Možná by se dal pořád považovat za nováčka v tom celém, co se mohlo sumarizovat jako partnerství a nějaké vyznávání úplně nezvládal. Asi největší projevení, které se kdy z jeho strany stalo, si ani nepamatoval a následek toho se skoro utopil a pak táhnul do lesa. „Já nejsem starej,“ bránil se. Kosti měl jako mladíček, že jo? Že byl línej nebylo stářím, to bylo zcela jeho vlastností, kdy měl úplnej nezájem o cokoli, co mohli ostatní považovat za zajímavé.
Sledoval posledním okem, jak se syn vzdaluje, to už byl z poloviny ve vodě a něco tam lovil mezi šutry a myslel si, že je strašně nenápadný, než na něj Bianca upozornila, co to tam dělá. „Hm?“ zamručel a vzepřel se, aby vytáhl hnáty z těch šutrů a mezitim dopadl zadníma nohama do vody, takže mohla dosáhnout svého cíle, že budou společně ve vodě a bude to romantické. Jenomže on se zrovna choval jako malý parchant a zvedal svoji nohu, aby zjistil, co to tam vlastně je. Na slunci se to lesklo, trochu mu to mizelo mezi chlupama, ale bylo to... zlaté a had. Ew, ušklíbl se, posadil se ve vodě ke dosáhl a natáhl nohu blíž k Biance. „Něco jsem našel,“ řekl. „Chceš to?“ dodal s otázkou. Sice už jeden náramek na noze měla, ale furt měla tu druhou volno, tak aspoň vyrovná váhy.

Já prosím
20 drahokamů
a 20 kytek na Makadi

A pokud možno tak 5x mušle taky na Makadi, děkuji za akci

Přidáno.

Býval by řekl, že ta sopka není nebezpečná, ale před pár lety přeci jenom vybouchla. Byl si však jistý, že to bylo způsobené něčím, do čeho se on sám namočil a sama od sebe je dost možná klidná a nedělá problémy? Ale furt to byla sopka, furt měla v nitru lávu a chtěl tam nutně brát vlastního syna? Jiné by tam kopl bez rozmyslu. „Já tam byl,“ řekl zprvu, ale na druhou stranu – kde on nebyl? Prostě značný kus světa, až poslední roky se flákal. Možná stářím, možná z pohodlnosti, že nikam nemusí. „Zašel bych tam za dne, spadnout dolů chce docela umění,“ pokrčil nad tím zlehka rameny, ale neznamenalo to, že tam plánoval nechat vlče jenom tak běhat bez nějakého dozoru a s logikou, ať se klidně spálí. Doslova v tomhle případě a zcela na uhel.
Chtěl si ale nejdříve trochu odpočinout, cesta byla dlouhá, měl toho plný zuby a ležení u horkých lázní mu dělalo dobře dobře, i když furt jediným okem sondoval, jak se Matteo hýbe ve vodě a jestli narazí na nějakou díru, kde mu tělo zahučí a zmizí. I tady se potřeboval spálit. „Jakože jsem starý a mám ztuhlý kosti?“ nadhodil k Biance, když ho stále vyzývala, aby šel dovnitř, ale nebyl to prostě koupací typ. A tady těžko chytí rybu.
Koutkem oka si všiml něčeho, co zaujalo jeho pozornost až hypnoticky. Přestal sledovat vlče, které se paradoxně v té chvíli začalo topit a místo toho se díval na hada. Chloupky na krku se mu zvedly hrůzou, nesnášel ty bytosti. Tenhle navíc nevypadal jako ten, který se mu držel v přívěsku a taky se nezdálo, že vlka rád viděl. Nadzvedl se na nohy, netušil, jestli ten had zaútočí, ale jenom zasyčel a zmizel v keřích. Vycenil lehce tesáky, spíše to byl následek děsu nebo nějakého vzteku.
Otočil hlavu, uši krátce stáhl vzad, protože se obraz zcela změnil, vlče prskalo jak fontána, Bianca tam na něho štěkala a on mlčel, protože neměl tušení, co se stalo. Přešel k nim blíže, aby nebyl obviněn, že se nezajímá, ale oko mu zase chytlo pozornost jinde. Do oka se mu dostal nějaký odlesk, takřka ho zabolel, ale první přešel blíž k Biance a až pak koukal, co se to tam mihotá ve vodě. „V pohodě?“ zeptal se s hlavou pootočenou k předmětu. Pomalu se po tom natáhl, tlapu měl skoro až po rameno ve vodě a šmátral tam, co se to tam dostalo.
Do oka mu vystříkla voda, zavřel ho, zavrčel a zase otevřel. Viděl jenom tak z pola, voda bublala a na tlapě něco cítil. Raději ji rychle vytáhl, začalo mu to být nepříjemné a už to hlavně držel. Zvedl se na břeh, z nohy mu tekla voda a na tlapě něco viselo. Nejdřív se mu udělalo mdlo, zase to byl had – nemůže se jich prostě zbavit? Ale byl to kov, ne živé tělo. Zlaté, tvar hada, hnus fialovej. Teda zlatej.

Kreatura

Úplně by tu vodu nepil a nutně by do ní ani nelezl. Nikdy nebyl moc plavec, ve vodě se nevyžíval a sice nemusel řešit nějaké mrznutí po vylezení, prostě se mu to nelíbilo, i když vzduch okolo byl příjemnější a nemusel se namáhat s nějakým ohřevem okolím.
„Možná,“ pokrčil lehce rameny, i když mu bylo divné, že by si toho takovou dobu nikdo nevšiml, ale... možná by to u něj tak divný nebylo a proč by mu ostatní o takový věci říkali. Nebo to vzniklo sopkou, kdo ví, ve výsledku to bylo úplně jedno.
Lehl si na zem u břehu, že ho vyhřátý kámen hřál na břiše a přitom byl dost blízko tomu aby vypálil ve chvíli, kdy se vlčeti ztratí hlava pod vodou, protože neumí plavat a brzy zjistí, že ho zadek nebude nadnášet sám od sebe. Ale neplánoval ho upozorňovat, na něco bylo lepší přijít o samotě a ve vodě se k němu připojila Bianca ještě s výkladem, co to sopka má být.
„Zůstanu spíš tady,“ odpověděl podezíravě vůči vodě, „úplně vodu nemusim,“ přiznal. A tahle voda byla teplá, tedy jiná než ostatní a ty jiné věci mu prostě dobře nedělaly. Jakýkoli výkyv od normálu mu nějak evokoval nepříjemné věci, co se mohou stát.

// mechový lesík

Nějaká lehce morbidní část v něm říkala, ať ho nabere pod zadkem na tlapu a vyhodí dopředu, aby teda šel, když se mu tak moc nechtělo zůstávat na místě. Udělal to? Ne, protože chtěl mít nějaký lepší důvod, proč ho Matteo nebude mít později rád. Nemuselo to začít tim, že mu otec nakopl zadek, aby to vzal obličejem do sněhu. To bylo moc nudný.
Ale možná ho trochu štvalo, že v tom vlčeti nebylo moc elánu do života. Viděl v něm až moc sebe, moc málo matky, což ho zase dostávalo k tomu, jestli tohle byl ten problém, co v něm viděla i jeho matka. Že byl jako jeho vlastní otec. Žiot by byl lehčí bez přemýšlení, povzdechl si pro sebe lehce a tu myšlenku zapudil při změně směru, který Bianca zavelela. Tu část lesa neznal, Matteo ji ani znát nechtěl, ale to měl smůlu, na jeh názor se ještě moc hledět nebude.
Do čenichu ho udeřila ta divná vůně tepla, možná trochu kovu, ale všechno to vyházelo ze severní části lesa odkud stoupala pára z vody, co se vařila dole. Ze sopky? napadlo ho jako první. Ale ze sopky jedna řeka vytékala, která smrděla děsně a nenapil by se z ní, kdyby to byl poslední zdroj vody na zemi. Tahle však nesmrděla.
“To tady ale vždycky nebylo, ne?” zeptal se Bianci a přešel o něco blíže k okraji vody. Teplo ho až pálilo v oku, ale bylo to lepší jak ve studeném okolí. “Je to tim jak… bouchla jednou sopka?” uvažoval nahlas, ale dostával to ze sebe tak nějak kostrbatě, protože někdo byl v tý chvíli tak trochu mrtvý, že ano.

„Snad ne,“ pokrčil zlehka rameny, ale jedním okem, protože více nemohl, cuknul pohledem k Biance, která nad tím vším kroutila jenom hlavou a Matteo do toho jenom chtěl prostě zmizet. Netušil kam, prostě chtěl jít, odmítal zimu a to bylo zcela pochopitelné.
Zima to byla vážně nechutná, trochu mu to připomínalo tu, která byla před pár lety. Nic příjemného pro tuláky, tehdy se mezi ně ještě také řadil a se svojí tvrdohlavostí by to nedal bez nějakých těch magií, co mu ulehčily život. Kdyby ale tušil, jak to tady bude, snad se smíří s krátkým životem na poušti, někde okolo snad něco k jídlu existovat muselo. Ale už byl tady, tak co měl dělat, zpátky je nepotáhne.
„Tak mě pak kopni,“ řekl ještě poslední slova k Saturnovi, i když jich zrovna moc neřekl, ale také nemusel, „půjdu s tebou.“ I když to jídlo stejně neplánoval jíst, prostě lovil. Byl to už nějaký zvyk, možná přijatá povinnost proti které neprotestoval.
Matteo do toho zaječel, že mu je zima a dal tak najevo svůj nesouhlas se svojí existencí v okolí, ale Bianca ještě mluvila se Saturnem, že se nemá dlouho zdržovat a tak dále. „Hni se, aspoň ti bude teplo,“ opřel se o malý černý zadek tlapou, aby ho pohnul vpřed za Biancou, která to vzala směrem k úkrytu.
Místo k úkrytu se ale pozornost obrátila někam jinam. Moc nevnímal, šel monotónně beze slov až do chvíle, než z toho byl vyrušen a musel stočit kroky někam jinam. Uh, povzdechl si lehce. Ne, že by se hnal do tísnivé nory, ale bál se nějakých problémů. Teda on k nim měl odpor a tady už bylo moc věcí, co mu mozek nějak šeptal, že by měl bránit.

//Horký pramen