Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mohl si jenom představovat, jaké to bylo, když se on sám narodil jako někdo, kdo byl vyloženě nechtěný a bylo by lepší, kdyby ho prostě zabili na samém začátku. Neudělali to, místo toho se všechno začalo opakovat, i když nemohl říct, že... by to vlče nenáviděl? Ne, nemohl nenávidět něco, co za vlastní existenci nemohlo. V téhle chvíli mohl nesnášet pouze sebe a to už měl na denním pořádku celou řadu let. Nedokázal však cokoli říct, cokoli udělat kromě toho racionálního, co ho už napadlo.
Takže už jenom stál, koukal a... no. První dojem udělal zcela dobrý. Sledoval ten černý uzel, který měl v mokré srsti nalepený písek a neměl na své srsti jediný bílý chloupek. Nebo šedý. Byl prostě jako on. Gratluju, sekl si lehce pro sebe, ale na povrchu to nedal nijak najevo.
Bude mě to taky nenávidět? zamyslel se a hlava mu lehce klesla ke straně. Netušil, jestli to je dcera nebo syn, moje dcera nebo můj syn, ale snad na tom ani nezáleželo. Bylo to živé, ale narodilo se v poušti, která není zrovna známá tím, že by byla super prostředím pro cokoli živého, natož takhle náchylného na vše.
Nikdy nic mladšího neviděl, vždycky je potkal až ve chvíli, kdy byla všude a děsně otravná. Teď by se měla starat matka, ale on by se měl starat o matku, ne? Úkryt, voda... Jídlo, dostat je někam do lepšího místa, přemítal, co všechno musí udělat, ale vyrušila ho otázka. A pak hned druhá. Zvedl k Biance pohled, ale stále mlčel, protože netušil. A proč ta druhá? Já? nechápal. „Ty odpočívej,“ řekl polohlasem, „já seženu něco k jídlu,“ dodal.
Otočil se zády, aby mohl odejít pro nějaké jídlo, i když netušil, co tady bude sakra lovit. Zastavila ho ale ještě jedna otázka, kterou položil potom, co otočil hlavu přes rameno. „Co je to?“

Bylo otázkou, jestli u něho byla horší hloupost nebo ignorance toho, co měl přímo před nosem. Nebyl mladý, aby mohl dělat, že ty věci okolo nezná, nechápe je a tak dále, protože tohle prostě znal. Viděl to, chápal to, ale vždycky to bral jako něco, co se jemu obloukem vyhne, protože... proč by se ho to mělo týkat? Jeho život byl v tomhle strašně jednoduchý.
Odkopával tu myšlenku v hlavě někde sakra hluboko, ignoroval to, prostě dělal, že jí je celou dobu jenom strašně blbě, něco sežrala, má červa, který pak ve střevech umře, ale nebyl to červ, i když tak z prvopočátku mohl vypadat, ale pak to v ní vyrostlo, nabobtnalo, dostalo to nohy, uši, ocas, srst a... pak přišel na svět.
Udělal krok vzad a pak ještě jeden, protože tohle vzal jako velké ne, které se stát nemohlo a prostě... proč on? Oni, aby to řekl lépe. Tam na hloupém písku, kde asi jako první pozná, co to je mít písek mezi tlapama a zubama.
Nedokázal nijak pomoc, protože byl v tomhle kompletně otupělý a nemohl ani nic říct, protože... co k tomu říct měl? Omluvit se, že to je jeho chyba? Byla, ale nezmohl se ani na slovo. Jenom to sledoval, i když ani trochu nechtěl.
Pro jeho štěstí a snad smůlu toho vlčete – bylo jenom jedno. Černé jako on, jako byl on sám před dlouhými lety. Třetí v pořadí, hezky po dědovi, co tátu nepoznal, kterej zas nikdy nechtěl poznat třetí generaci.
Bianca to shrnula prostě. Bylo to tak, gratulujeme. Sklonil hlavu, posledním okem se rozhlížel okolo sebe, kde vůbec nic nebylo, jenom trochu vody a tuny písku, které mu byly k ničemu.
Udělal několik kroků ještě vzad směrem k vodě, ale jak odcházel, nechal okolo Bianci a vlčete vyrůst nízké palmy s hromadou listů, aby ze tří stran okolo sebe měli skrýš a nějaké listy nechal vyrašit i pod nimi.
K vodě se úplně nepřiblížil, jenom šel blíž a zvedl z ní kouli vody velkou asi jako to vlče – neplánoval ho v tom utopit – a opatrně ji přenášel zpět k Biance. Furt nemluvil, nějak neměl, co říct, aby to nebylo úplně stupidní. Pokývl ale hlavou, aby se napila a pak... si proti nim sedl. A zíral na to. Proč je černý?

//Narrské kopce

Docela se těšil na prostě klidný a příjemný výlet, kdy se toho moc nestane, ale místo toho se toho dělo až nějak moc a celé se to neslo v duchu nemoci, kterou on sám nechytil, ale trápila Biancu. Moc toho udělat nemohl, protože dodávala, že to zvládne, minimálně z počátku, pak už víceméně protestovala a a nezdála se ani trochu v pořádku. Nateklá, nafouklá... pomalá. A on pro změnu zpomalený mentálně, když si symptomů nijak nevšímal.
Zastavil se v poušti. Písek ho hřál do nohou, voda byla kousek od nich a Bianca... vypadal, že každou chvíli vrhne. Zastavil se a zamračil, protože z toho byl celý nějak zoufalý. „Zastavme se tady prostě,“ řekl. Byl by se usadil, ale nějak se na to neměl. Celá ta situace byla divná.

Sice číst myšlenky uměl, ale neuměl vidět do toho, co ten druhý cítí. Nebo spíš netušil, jak se na to soustředit, aby to cítil. Nemusel být však velký koumák, aby si prostě všiml, že jí dobře není, sotva se drží na nohou a celý ten výlet jí spíš ve všem přitížil.
Dlouze si vydechl. Zůstat někde poblíž Života nechtěl, chodilo tu vždycky moc vlků, byla tu ta přítomnost nějaké cizí entity a žádný přístřešek, kde by mohli zůstat, dokud se jí neudělá dobře. „Dojdeme někam, kde si lehneš. V poušti teď bude příjemněji a je tam ta oáza,“ nyvrhnul a přešel k ní blíže, aby jí nabídl pomyslné rameno (protože to byl celý bok), aby se mohla opřít, kdyby potřebovala. „Upřímně, nevypadáš úplně nejlíp,“ řekl, protože nikdy nefiltroval, co by říkat měl a neměl svému protějšku. Ale to je jedno, však měl pravdu a sama si to uvědomovala.
Pomalu se vydal na cestu, ale bylo to fakt pomalé, prostě šnečí krok, aby se přizpůsobil té nemocné a nikam ji nehnal vpřed.

//oáza

//Vršky

No, proč šel nahoru a proč šel dolů zůstalo tak akorát otázkou. Na nic se neptal, nic nezjistil, ani nepozdravil. Život se choval trochu divně a to bylo tak nějak... vše? Protočil nad tím lehce jedním okem, než se dostal dolů k Biance, která vypadala, že snědla nějakýho červa. „Možná bychom se měli prostě vrátit,“ řekl trochu neochotně, ale bylo lepší tam dojít, než se tahat někam... kdo ví kam a pak se nevrátit. „Nebo najdeme nějaký místo, kde se na chvíli uklidit a až ti bude líp?“ navrhnul ještě druhu možnost, protože les byl přeci jenom docela daleko na to, aby tam šli nejlépe v kuse. Ještě k tomu se blížila noc.
Někdo by si mohl říct, že mluvil nějak moc a byla to pravda... Fakt mluvil nějak moc, bylo to až nepříjemné. Ale když měl konečně co říct? A měl divnou potřebu se o jiné starat.

O B J E D N Á V K A
Převod z jiných charakterů
Nemesis
62 květin → 55 květin
Makadi
30 květin → 27 květin
Jinks
27 perel → 50 květin
480 květin → 432 květin
Lacrima
65 drahokamů → 58 drahokamů
-----------------------
Celkový stav na Meinerovi
532 květin
148 drahokamů

Směňárna
27 perel → 90 květin
147 drahokamů → 49 květin
-----------------------
Celkový stav kytek na Meinerovi
671 květin

Vlastnosti
V03/Bianca/rychlost/9*
V03/Bianca/vytrvalost/10*
V03/Bianca/obratnost/9*
V03/Bianca/taktika/2*
V03/Bianca/síla/1*
= 310 květin

V03/Odin/síla/3*
V03/Odin/rychlost/5*
V03/Odin/vytrvalost/5*
V03/Odin/obratnost/5*
V03/Odin/taktika/5*
= 230 květin

V03/Yggdrasil/vytrvalost/4*
V03/Yggdrasil/rychlost/3*
V03/Yggdrasil/obratnost/3*
V03/Yggdrasil/taktika/10*
= 200 květin

V03/Odine/vytrvalost/4*
V03/Odine/rychlost/3*
V03/Odine/obratnost/3*
V03/Odine/taktika/10*
= 200 květin

V03/Dante/rychlost/6*
V03/Dante/vytrvalost/6*
V03/Dante/obratnost/6*
V03/Dante/síla/1*
V03/Dante/taktika/1*
= 200 květin

V03/Matteo/síla/4*
V03/Matteo/rychlost/4*
V03/Matteo/vytrvalost/4*
V03/Matteo/obratnost/4*
V03/Matteo/taktika/4*
=200 květin
Ještě není na světě, ale prosim po registraci nahodit

CELKEM 1340 květin
Uplatňuji slevu 50 % k jednomu z bohů
Po slevě: 670 květin (zůstane 1 květina)

Děkuji a sorry

//Vršky

Nechal Biancu dole, bude to asi lepší vzhledem k tomu, že jí není dobře. Na druhou stranu neměl odcházet, ale kdo byl on, aby si uvědomoval, co má a nemá dělat? Byl v tomhle přeci jenom trochu hloupý a... no, moc věcí mu zkrátka nedocházelo.
Chtěl to vzít jenom jako rychlou otočku, žádné zastavování, žádné zdržování, jenom se podívat nahoru z čisté zvědavosti, protože tam už dlouho nebyl a vždycky ho to tam nahoře fascinovalo. Tak nějak divně. Na jednu stranu se mu to nahoře líbilo, na druhou to tam neuměl snést, bylo to tam divné, drželo ho to tam, Život byl skoro na pěst, jak pozitivní furt byl. Nic po něm vlastně nechci, pomyslel si záhy, když už byl skoro nahoře. Ale třeba mu Život ukáže, kde poblíž sehnat nějaký jídlo, který nebude kaktus? Dole nic nežilo, bylo to tam mrtvé a jediné pachy byly vlků, kteří procházeli okolo.
Nahoru do toho kopce, okolo potoka, přes ten most, který vedl přes potok – proč nikdy prostě nepřelezl ten potok? Nedávalo to moc smysl, ale asi to bylo nepsané pravidlo, které respektoval a byl si jistý i tím, že to respektovali nějak i ostatní, že do potoku se nešlape. Možná v tom taky tekla ta voda, kterou posledně vypil a vlézt do vody by znamenalo, že by omládl natolik, že by ta voda pak odnesla jenom plod.
Na kopcích foukalo, ale zdálo se mu, že to tam je vlastně docela příjemné, minimálně oproti zbytku okolí, kde se už hlásil podzim, aby dával najevo, že bude ještě hůř a asi se připravte na zimu. Připravený byl, zase ve smečce, tam jídlo mělo být, do úkrytu sice nevleze, ale zahřát se dokáže. Šlo vlastně jenom o Biancu, aby byla zdravá a nějaký ten její virus přešel v pohodě pryč bez nějakých následků.
Život před ním hrál všemi barvami, díval se někam do trávy, snad tam hledal ztracená léta, ale otočil se k černobílému vlkovi tak akorát včas, aby na sebe mohli zírat tak ze tří metrů. Černobílý nikdy nezdravil, Život nebyl výjimkou, jenom tak lehce pokývl hlavou a Život se na to usmál. „Co tě ke mně přivádí?“ zajímal se Život vstřícným hlasem, který by černobílý nedokázal ani nikdy napodobit.
„Vlastně nic,“ přiznal mu na to s dlouhým výdechem, „snad jdu jenom pozdravit?“ dodal s pokrčením ramen.
„Nepřijde mi, že bys mne kdykoli pozdravil,“ namítl na to Život docela trefně, že se nad tím druhý vlk lehce zašklebil, ale neozdravil. „Ale vždy rád ostatní vidím,“ dodal a posadil se. Všude po těle měl stále květiny, podzim se ho asi netýkal, jak příjemné.
„Potřebuju někde poblíž sehnat jídlo... Pro partnerku, je nějaká nemocná,“ dodal jenom mimoděk a všiml si toho, jak Život mhouřil zamyšleně oči, ale nic mu na to neřekl. Ale asi chtěl? Řekni to, vyzval ho podrážděně, ale Život nad tím zakroutil hlavou.
„Bude zdravá, ale jídlo musíš hledat víc na severu, v poušti toho mnoho není.“ No v podstatě řekl úplně vše, co ten vlk už věděl.
„To taky vim... V podstatě jsem fakt přišel jenom pozdravit?“ Sám chápal, jak stupidní to celé je. Zavrtěl sám nad sebou hlavou, trochu si i povzdechl, tohle bylo vážně trapné. To rovnou mohl říct, že si potřeboval odskočit a nechtěl to dělat někde za keříkem, kde by ho mohla vidět. Nebo si chtěl prdnout. Něco takovýho, prostě se na chvíli vzdálil, protože ho furt bolela hlava z toho divného tripu na fialové louce.
„No,“ uznal Život, „bys tedy měl jít zpátky dolů. A dovést ji brzo zpátky do smečky... Aby se uzdravila,“ popohnal ho. Zvedl tlapu, aby mu naznačil, že má jít, ale černobílý tam chvíli seděl, mhouřil na něj jedno oko a nechtěl se zvedat. Bylo to divný. Vyhnalo ho až druhé mávnutí tlapou a Životovo otočení. Pak se tedy otočil i on, ale jednou se ohlédl přes rameno.

//Vršky

//Tmavé smrčiny

Dlouho se mu v životě nestala žádná tragédie, na kterou by musel přesunout svoji pozornost, takže snad ztrácel i pozornost? Protože moc neřešil louku, ze které mu bylo blbě, Bianci nevolnost považoval za nějakou podzimní chřipečku, kterou maximálně vyleží někde v noře. Že on nebyl nemocný taky neřešil, jeho se nemoce snad bály, nikdy nic nechytil, nenosil a prostě byl příkladem dokonalé imunity.
„Pak mi ale řekni,“ řekl rázněji, aby nevyrazil někam na svoji menší procházku, která pro něj znamená celý den chůze a Bianca by se za nim jenom plížila a motala nohy do sebe. „Něco k jídlu seženu,“ dodal ještě mumlavě, ale zamračil se k tomu, protože tady neměl co lovit? Blížili se k poušti, pod nohama měli písek, před nimi se tyčily vysoké kopce, které už taky dobře znal. Zamračil se ještě jednou, zastavil pod těmi kopci a koukl k Biance. „Tady moc jídla není a víc na jih ani nebude,“ řekl prostě, „U něj nahoře asi nic taky k jídlu nebude,“ dodal s pohledem někam do kopců, „ale... zašel bych tam. Sám nebo jestli to zvládneš. Potom ti seženu jídlo a odpočineš si.“ Navrhnul a tak či tak šel směrem nahoru.

//Vrchol

//Elypole přes nějakou řeku

Hlava ho bolela i potom, co vylezli z toho pole, kde sice už většina květin umřela před zimou, ale stále byla docela fialová. Tělo měl rozlámané, jako by ho snad někdo přejel kolem, ale bylo mu o něco... lépe? Pokud se to tak dal říct.
Navíc v tom byl sám, Biance bylo blbě, jak mu přiznala. Krátce se zastavil a koukl na ni, jestli má pokračovat dál nebo se zastavit, ale zatím mlčel a prohlížel si ji. Docela padala, možná se někde flákla? „Můžem se zastavit. Nebo vrátit?“ navrhnul letmo, i když se mu zpátky na sever moc nechtělo.
Byli už docela blízko k poušti, kde to celý nějak začalo, ale hlavně tam bylo tepleji jak v tomhle prokletém kraji, kde teplota klesala snad o deset stupňů denně, aby zase přišla nějaká neskutečná zima, která nebude nikoho bavit. „Můžem se někde na lepšim místě zastavit, tady to je divný,“ navrhnul s lehkým opovržením vůči tomu místu. Docela smrdělo... ničim?

//Narrské kopce

Bylo to dost podobné opileckému oknu. Rozlepil oči, chvíli netušil, kde je, kým je, jak se tam dostal. Ležel na zemi, hlava ho třeštila, vedle něj ležela Bianca, která na něho mluvila, protože už byla vzhůru. Zase to trvalo, než to došlo až do mozku a pochopil, co se po něm chce. Nějak to celé nechápal, proč měli zmizet?
celá noc byla někde v mlze, kterou nechápal, nedával, snad ji ani dávat nechtěl. Bezeslov však vstal, zapotácel se, protože mu přišlo, že tráva pod ním je ve skutečnosti vodou. „Jo, půjdeme pryč,“ zasténal unaveně. Zavřel na pár vteřin oči, jestli se celá ta situace nějak neustálý, ale nic. Bianca měla snad nápad v tom, že pokud zmizí, vše bude v pohodě, za pokus to stálo.
Ani se moc nedíval, kam jde, prostě vyrazil prvním směrem, aby z té louky co nejrychleji zmizel. Nohy se mu motaly, nešel úplně rovně, spíš křížil cestu sem a tam, dokud nebyl z louky pryč.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Nebyl v tom divném pocitu sám, Bianca to cítila stejně. Asi. Minimálně takové slovo použila a její následné chovaní mu napovědělo, že to tak bude. Chvíli se kývala jako strom ve větru a pak se o něj opřela, protože by to jinak vzala rovnou hlavou o zem. I když byl větší, docela to s ním pohlo a zavrávoral do strany, než se dokázal nějak udržet na nohou s více roztáhnutýma nohama, aby se nezhroutil.
Bianca se do toho ještě chichotala něco o kameni, kterým má být, ale celá ta věta mu nedávala moc smysl a trvalo dlouho, než se mu tam v hlavě něco spojilo. Nedával to. Furt se nějak nakláněl do strany, jak se o něj Bianca opírala a nedokázal pochopit, že musí dát sílu z druhé strany, aby tu rovnováhu vyrovnal.
Celé mu to nevyšlo, najednou na dvou nohách nedržel žádnou váhu a tělo se mu převrátilo do strany a přepadl na bok. Vzhledem k tomu, že se o něj Bianca opírala, dopadla nejspíš úplně stejně jako on.
„Bianco... Bianco,“ mumlal zmateně, když se snažil dostat na nohy, ale z poloviny se tam nějak plazil blíž k ní, aby zjistit, jestli je po pádu v pořádku.
Ležel tam vedle ní, možná až moc blízko, ale poslední dobou si na to měl zvykat. „Bianco,“ vydechl ještě jednou se zatemnělou myslí. Klasické alkoholické okno, dalo by se říct, ale to by musel najít pole plný popadaného zkyslého ovoce, ne fialových kytek. No ale důležité bylo to, že měl následně z celé noci kompletní okno.

Možná se k sobě vážně hodili, když oba měli ve zvyku odkládat horší rozhodnutí a přemýšlení nad budoucností na později. Jeho nebavilo přemýšlet, ona zase nad tím prostě myslet nechtěla. Ne, že by to byla dobrá vlastnost, ale z druhého pohledu se to dalo říct, že nechtěli svoje životy zatěžovat problémy a radši žili... v přítomnosti? Vždycky ve všem záleželo na úhlu pohledu.
„Dobře,“ řekl s pokrčením ramen. Nemělo důvod to řešit, pokud to řešit nechtěla. On taky ne, problém vyřešen, mohli se teď věnovat... sobě? Ne, že by tohle uměl.
Vůně, až možná spíš smrad, z kytek mu lezl hluboko do mozku, kde hlodal jako blecha, který snad nikdy v životě nezažil, takže jenom hádal, že tohle je ten pocit, kdy mají jiní parazity v kožichu. Tyhle blechy však nemohl podrbat, nemohl je dostat pryč, naopak jenom mohl vnímat to, jak se mu v hlavě množí a hlodají se tam přes všechny záhyby, které tam měl. „Neřekl bych,“ odpověděl Biance, „spíš se tolerujeme,“ dodal. Styx byla Styx. Valná většina smeček ji nenáviděla, jemu to bylo jedno. Soudil ostatní na základě toho, jak se chovají k němu, zbytek mu byl docela jedno.
Dál už nějak nešel, moc to nešlo, ale při stání mu přišlo, že se svět pohyboval a motal se mu všude okolo. Pomalu otočil hlavu k Biance, ale ta se nějak hýbala sem a tam, nestála na místě a zároveň se natahovala nahoru a dolů jako nějaká houba. „Je mi nějak... divně?“ pronesl docela mručivým hlasem, protože netušil, jak se vlastně slova správně vyslovují.

//Vřesový palouk přes Kierb

Byl nějak nervózní z toho, co všechno by na tohle mohl Saturnus říct. Launee to vzala v pohodě, i když mu teda naznačila, že si má dát pozor a neublížit. To neplánoval. Rozdíl mezi Launee a Saturnem byl však v tom, že v Launee viděl tak nějak menší autoritu, zatímco Saturna viděl vyrůstat a stále mu přišlo, že z něj ten vlk má nahnáno. Byl by třeba schopný ho konfrontovat, kdyby s tim měl problém? Pochyboval.
Tak či onak, prý to vzal docela dobře a přitom na něj vytáhla docela dost informací o její smrti, partnerství, o alfě a... to toho fakt řešili tolik? Lehce se zamračil, nějak ho to zarazilo, kolik se mu toho v životě honí. „A přišlas na něco nového?“ zeptal se nakonec jen, protože to neměl jak víc okomentovat. Však věděl, co se děje, ale do hlavy jí neviděl, i když by i mohl. Jenom prostě nechtěl nabourávat cizí soukromí.
„Styx znám už léta,“ odpověděl nejdříve krátce, zatímco zatáčel od řeky pryč na nějakou louku, která byla ještě plná fialových květin se silnou vůní. Možná až moc silnou, takže chtěl jenom projít dál a moc tam nečuchat výpary. „Vždycky se někde objeví, vypadá hůř než předtim a pak zmizí. A takhle tak jednou do roka,“ dodal ještě, než se zastavil, protože mu přišlo, že ho něco hryzalo do mozku. Najednou mu přišlo, že každý smysl má silnější, vítr zněl jak hromobití, chůze zas byla cítit jako zemětřesení. Pokusil se zatřást hlavou, že to všechno vyžene z hlavy, ale rozházel to tam jak ve sněžítku. Mozek byl lehčí, zornička rozšířená – takže oko furt černý – a... najednou nemyslel absolutně na nic. A to bylo krásný.

//Midiam

No, konečně dostal od někoho nějakou informaci, jak je to s tím, když jeden umře. Že by tomu rozuměl? To se říct nedale, ale měl nějaký přehled o tom, jak probíhají ty věci okolo a mohl si udělat lehký obrázek toho všeho. Posedlost nakrmena, tak aspoň tak.
Všechno šlo ale tak nějak za něj, hlavně Styx a řeka, protože se vydal s Biancou dál, více k jihu, protože mu sever připomínal, že se blíží zima a bude hůř, tohle je jenom ukázka toho, co může přijít. „Půjdeme k jihu,“ řekl prostě. Čistě teoreticky to všechno na jihu taky začalo. Jo a taky se chtěl vzdálit, aby mu Bianca mohla říct, co se dělo, když předtím zmizel.
„Takže?“ zeptal se s jedním tázavým pohledem a obočí nad prázdným okem mu vystřelilo nahoru, což znamenalo nulový význam pro zvědavý výraz.
Zatím nějak mířil dál, nechtělo se mu zastavovat, žádné zajímavé místo, nic speciálního a teplota furt docela... podzimní, lépe se to nedalo popsat.

//Ely pole přes Kierb

Začal si připadat obsesivní ohledně otázky smrti a toho, co přicházelo potom, že se vlci vraceli. Sledoval upřeně Styx, protože i ona zemřela – a snad se u ní nedalo čemu divit –, ale vrátila se. Jo a zabil ji Asgaar. Nezabila jim náhodou ona alfu? Nebo teda nezabil ji Asgaar, jenom to načal, ona tu alfu dodělala a pak někdo dodělal Styx. Tohle bylo ještě složitější jak nějaký jiný mezivlčí vztahy, jak to poslouchal. „Mělas... po smrti průvodce?“ zeptal se zaujatě, což byl taky dost veký zázrak zrovna u něho. „Někdo, kdo tě vedl limbem?“ upřesnil svoji otázku, protože takhle mu to bylo tehdy řečeno, ale nikdo si to zatim nepamatoval. možná by měl sám umřít a zjistit, kde je v tomhle zakopaný pes. Jestli by se teda vrátil.
„Bohužel, ty seš nezapomenutelná, neriskoval bych to,“ zakroutil nad ní hlavou. Blbý, když si léta dělá reputaci megery a teď nemá kam složit hlavu. Ani netušil, zda ji znají nahoře v Mechu, on se svými známostmi nechlubil. „Ale zkus přijít tlapičkou hrabat, třeba se jim tě zželí,“ dodal ještě s pokývnutím hlavy někam do neznáma.
Cuknul hlavou tak nějak akorát v době, aby viděl, že se už blíží jeho vyzvednutí na menší podzimní procházku. Jeden koutek mu cuknul lehce nahoru a mumlavě pronesl: Mám tu odvoz.“ Čimž nějak řekl, že tohle klábosení půjde ke konci.
„Jak to šlo?“ nadhodil hned otázku, protože se mu to taky dost hrabalo v hlavě, co bude toho výsledek. „Nerušíš, ale můžeme vyrazit,“ navrhnul s dvěma kroky do strany. „Tohle je Styx,“ představil parohatou, která je nedostala, že by jí někdo zahnul, kromě její vlastní smečky. „A tohle je Bianca,“ dodal ke Styx, aby zachoval dekorum. „Partnerka,“ dodal jednoslovně.
Moc se mu tam už nechtělo pobývat. Nic proti Styx, ale měl prostě plán se na chvíli stáhnout a už se k tomu chtěl sakra moc dostat. „Tak zas někdy,“ řekl jí po chvíli, kdy dal dvěma možný prostor pro... něco? Pak šel už po svých s Biancou.

//Vřesoviště přes Mahar