Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen - 1 - Tristan

Nahlas s těmi slovy nesouhlasil, i když to celé taky tak viděl. Byla to svoboda, byla to vlastně samota, která občas sahala do osamělosti, pokud si jeden přiznal, že je skutečně sám a nikoho nemá. Někdy to bylo skvělé, někdy to celé bylo strašně zdlouhavé.
Jemu trvalo dlouho, než mu něco přirostlo k srdci natolik, aby mu to dávalo smysl zůstat. Kdysi dávno si myslel, že by mu mohla k srdci přirůst stejně černá a protivná vlčice, která se mu až nebezpečně podobala a snad bylo narcistický, že k ní začal probublávat nějaké city. Jenže pak odešla. A zrovna tak odešla i Vločka, která byla kompletním opakem a možná doplňovala jeho mezery, ale taky byla furt nějak vzdálená. A nikdy po něm nic nechtěla a on potřeboval, aby byl hnán. Bianca doplnila vše.
Trvalo mu dlouho, než odpověděl na tu otázku. Přemítal i nad tím, že neodpoví a nechá tu otázku nezodpovězenou, ale když už se rozhodl k odpovědi, nevěděl, jak to říct. Přitom to bylo prostý. „Lásku,“ pronesl prostě. „A ta mi dala syna.“

Neúčastnil se samotného zakusování, protože tam bylo dost zubů, které to mohou obstarat. Zůstal tak v pozadí jako záloha, sledoval syna a mezitim i přibližující se Biancu s jeho bílou polovinou, která si to pomalu sunula k němu. Byla to sice jenom chvíle, ale dostatečná dálka, aby mu z toho bylo docela divně a něco v něm chybělo. Takový pocit vlastní existence a prázdnota. Ta však zmizela, když splynul zase v jednoho.
„V podstatě jo,“ přitakal, ale Bianca se k tomu více rozmluvila, že je ještě jedna povinnost, která byla ze všeho nejnudnější. A taky nejnamáhavější. Pokud se užere, bude aspoň méně práce, v tom měla Bianca pravdu. Pomalu přešel k ní, musel ji obejít zezadu, aby se postavil k jejímu boku tak, kde měl oko a mohl alespoň nějak na ni doléhnout. Lehce se o ni otřel, i když tyhle věci moc často nedělal, posadil se a sklopil k ní lehce hlavu. „Všechno v pohodě?“ zeptal se tlumeným hlasem, protože tohle nemuselo nikoho zajímat, bylo to pouze mezi nima a nikým jiným.

Z8Tristan

Jen lehce pokrčil rameny, že asi Saturnus milý je. Ne, že by nebyl, ale on ho měl spíš zafixovaného jako poseru, co se neuměl postavit někomu, jako byl on. A že nějaké důvody měl. Třeba, já nevim, že mu zbouchnul sestru?
Tristan mu odpověděl, že odnikud není, že je naopak už dlouho sám a je to jednodušší. Bohužel netušil, že mluvil s někym, kdo byl sám tak strašně moc let, že nechápal, jak být s někým jiným a pořád v koutku mysli po tuláctví i bažil. Po tom, jak může každý den spát jinde, jak nemá žádný cíl, potřebu se někam honit. Svět mohl počkat, protože nebyl žádný čas, který by ho tísnil, pouze ten životní. Sice by to nazval svým nejšťastnějším obdobím, ale pokud by to měl objektivně zhodnotit, byl mnohem spokojenější tam, kde byl a s kým byl. „Já jim to nikdy nezáviděl,“ zareagoval po té docela au větě. „Mě tuláctví bavilo a bavilo by mě furt. Jenom jsem si našel něco, co mám ještě o něco raději.“

Z7Tristan

Možná ho to celé až štvalo. Někde ho to hryzalo v mozku, že je všechno v pohodě, že všemu rozumí, že ho jeho nedůtklivé chování vůbec neštve. Takže celé ty roky nebyli jeho kryptonit ti ukecaní. Ani agresivní, vychloubační, bázliví. Byli to ti, co byli splachovací a úplně všemu rozuměli. Potřeboval okolo sebe problémové, aby se před nimi bránil svojí lhostejností.
„Žiju,“ odpověděl krátce, nechal tam delší odmlku a pak ještě dodal: „V Mechový. Hned tady,“ poukázal hlavou kostrbatě za sebe. Mech z něj přímo sálal, to samé z toho lesa, nemělo smysl to zatajovat nebo tvrdit něco jiného.
Pořád měl ale problém, že mu přišlo, že v té smečce jenom nějak... existuje. Nežije. Nejdříve tam šel z nudy, zvědavosti. Pak tam zůstal pro Biancu a následně Mattea. Dokud tam budou oni, bude tam on. „Ty?“

Z6Tristan

Vlk mu přišel až překvapivě... vyrovnaný. Klidný, slušný, nějaké z těch slov na to šlo zcela jistě využít, jenom netušil jaké. Moc na ně nebyl zvyklý. Za prvé se cizím už dlouho vyhýbal, za druhé si nějak zvykl na to, že na něho koukají trochu divně. A za třetí nikdy nebyl k nikomu natolik milý, aby se tak k němu chovali i oni. Teď se tak taky nechoval, ale vlkovi to bylo očividně jedno. Teda Tristanovi. To je fuk.
Hodný by mě nikdo nenazval, pomyslel si pro sebe s tichým odfrknutím. On byl prostě a bohužel svůj. „Nikdy si neberu nic od jiných,“ řekl mu krátce. Tak proč to chtěl ulovit? Prostě nečekal, že to udělá a tím úspěchem ho trochu zklamal, protože to zvíře akorát chcíplo zbytečně. Sklopil k té mrtvolce oko, taky na něj jedním očkem zírala. „Odnesu to pak do lesa,“ řekl nakonec klidně. Těžko to tam někdo uvítá, ale aspoň to ukáže Matteovi.

Z5Tristan

Svoji chvíli využil tak, že si neustále prohlížel svoje dvoubarevné nohy, kde se nově leskl zlatý had, ze kterých měl paradoxně tenhle vlk nehoráznou hrůzu a dělalo se mu blbě z toho, jak se hýbou, jak divně civí, jak divný mají jazyk, jak vypadají slizce a tak dále. Měl proti nim úplně všechno, ale přitom je měl stále ve svém životě už od mládí. Jeho matka byla zmije, pak se jeden objevil v jeho přívěsku, teď i na noze. Jo a Bianca také měla hada. Strašný svět tohle.
Nevšímal si Tristana, měl svou práci a černobílý věděl, že nemá rušit při rybolovu, který je jenom o čekání v naprostém tichu a bez pohybu. Ale občas se na něj koukl, ne jak se mu vede, ale jestli to ještě nevzdal. Měl bych to ukázat Matteovi? přemýšlel. Lov bez práce, jenom o nic nedělání, to mohlo být něco přesně pro něj. Krátce si povzdechl, ani netušil nad čim. Možná ho trochu deprimovalo, jak moc se mu podobal v dospělosti. V mládí byl docela jiný a vlastně byl rád, že touhle fází si projít nemusel.
Z přemýšlení ho vytrhlo čvachtání. Zvedl oko k vlkovi, čekal prázdné klapnutí zubů, ale Tristan držel v tlamě úlovek, který pak před Meinera položil. „Takže trpělivost problém není,“ zamumlal a po očku sledoval, jak se vzdaloval. „Klidně si tu rybu nech,“ dodal po odmlce. Nějak... Tohle bylo podruhý v životě, co jídlo dostal a tentokrát nebyl polomrtvý. Nějak mu z toho bylo divně.

Z4Tristan

Pokrčil nad tou krátkou otázkou rameny, protože tohle byla jeho zkušenost. Učil lovit ryby už pár vlků, několika tu rybu i přinesl a moc nepochodil, protože nad tím ohrnovali čenich, že to je hnusný. Chutnalo to jako voda, to byla pravda, ale přitom tu stejnou vodu pijí. Dvojí metr hadr.
Na vlkovu poznámku o tom, že s rybama problém nemá, nereagoval. Chtěl jenom jednu pro sebe a to bylo vše.
Na trávě se položil na břicho, hlavu měl zvednutou co nejvýš a čekal. Věděl, že to nebude hned, jestli to tedy bude vůbec, ale měl co na práci? Ne. Nikam nespěchal, mohl tam být celou noc. Nebo ráno, nebo co to zrovna byla. „Meinere,“ odpověděl jednoslovně na představení. Nedělalo by mu problém, kdyby toho vlka měl v hlavě zaregistrovaného jako "hnědého", ale co. Byl to hnědý Tristan. Zjizvený Tristan. Dvacet odstínů hnědé Tristan.

Z - 3 - Třistazmísta

Hm, zamručel si lehce pro sebe nad jeho poznámkou, že po něm nic nepotřebuje. Tak proč tedy mluvil? Proč mluvil na něj, ne obecně, ale to je jedno. Pokrčil rameny nad vlkovým dovětkem, už to bylo vlastně jedno. Zkusí to za chvíli. Kdyby hlad vážně hořel, vyřešil by to nějak magií, ale jinak pro něj byl lov jistým druhem odpočinku a relaxace. A ne vše mohl řešit tímhle podvodem.
Zůstal stát ve vodě, i když v něm hlodal chlad, jenom se mu úplně nechtělo jít na břeh za ním. „Není to pro každýho,“ zareagoval letmo na vlka ohledně trpělivosti, „a stejně to většině nechutná.“ Jenom jeho chuťové pohárky byly zcela otočené a tohle miloval.
Zaujal ho však návrh – že mu uloví. Lehce si pobaveně odfrkl a konečně vylezl z té vody, načež mávl černou tlapou na místo, které předtím sám zaujímal. „Tak směle do toho. Třeba se ta trpělivost najde.“

Z - 2 - Tristan

Pro někoho to mohla být strašná nuda, pro někoho to naopak byla chvíle absolutního klidu mysli, kdy musel stát bez hnutí a předstírat, že je součástí studené vody. Bolel ho z toho každý sval v těle, ale jemu už dlouho nehrozilo, že by na něj měl nějaký vliv nával počasí. Díkyboku.
Jenže jeho klidný rituál vyrušil hlas, který nemohl vnímat, že se blíží, protože měl přeci jenom jedno oko a byl jím zahleděný do jezera. Ale kvůli tomu hlasu se cukl. Nepatrně, sotva viditelně, ale drobné vlnky se přeci jen odrazily od jeho nohou a veškerá snaha tak šla do kopru. Krátce vydechl čenichem, zíral ještě pár chvil do té vody, kde už svou večeři nenajde a pak zvedl hlavu. Upřel zrak na nějakého hnědého vlka, co asi netušil, že někdo si musí svoje jídlo hledat ve vodě. „Potřebuješ něco?“ zeptal se ho monotónním hlasem. Neznal ho ze smečky, kupodivu tak ani nesmrděl. Tak proč se zajímal, jestli něco chce? Nebo lépe, proč se ten vlk zajímal o něj?

Z - 1 - Tristan

Nikomu nemohlo dávat logiku, proč zrovna jemu připadl titul smečkového lovce. Lovec by možná ze základu... já nevim, měl jíst to, co uloví? Protože tenhle to prostě nežral. Bylo mu i divný do toho kousnout, protože to nechutnalo jako ryba, která byla jeho jedinou potravou sakra moc let. Mohl někdy uspořádat smečkové rybaření? Mohl, ale to by možná byla poslední kapka, proč by byl vyhozen a teď už měl bohužel vlastní zájmy, proč by v té smečce chtěl zůstat. Rodinu by tam o samotě nenechal a rozhodně by je netáhl ven před zimou, že se o ně postará. Postaral by, zcela určitě, ale není to pohodlný život pro dva, co společně váží možná jako on. Spíš i méně.
Takže ulovit pro ostatní, spojit se v jednoho, protože jich vždycky šlo moc málo a pak se vydat pro vlastní jídlo k jezeru, které bylo naštěstí hned vedle lesa.
Moc okolí nevnímal, jako vždycky, jenom si vlezl po kolena do vody, zaujal postoj sochy, zíral do vody a čekal. Nerušen a sám, naštěstí.

//VVJ

Jo, to se nestane, odpověděl šedému, který se nějak ujal toho všeho. Sám to dělat nechtěl, stejně to neplánoval ani žrát. Byl tam jenom do počtu a ještě dvojnásobně. Koutkem oka koukl po Matteovi, který se stejně do práce nehrnul, ale pak se mu hlava zase stočila k Mitsurugimu, když řekl, aby si dával bacha na nohy. Zamračil se, černá polovina hlavu lehce odtáhla, ta bílá ji zase sklopila trochu dolů a zrovna tak pohled upírala na Mitsurugiho, jako by právě proklel tři generace. Proč mi tak moc vadí, jak s nim mluví? vštípil Biance svůj hlas do hlavy a nepřestával se na toho jediného, kdo nebyl jeho rodinou, mračit. Dupnul bych mu do úsměvu, dodal ještě hrubější myšlenku, než se donutil odvrátit zrak s tichým klapnutím zubů. „Myslim, že se o sebe dokáže postarat,“ vložila se do toho bílá polovina obezřetně.
Pomalu se rozdělili, bílá zůstala s Biancou, černý zůstal s černým, šedý mohl táhnout, kam si jenom chtěl. „Chvíli budem muset běhat,“ řekla černá část synovi a vedla ho vlevo. „Až bude zvíře na zemi, kousni si. Do krku, měkkého břicha, prostě tam, kde způsobíš největší škodu za co nejkratší dobu. A neprotahuj to.“ Dal důraz zejména na tu poslední část, aby zvíře moc netrpělo.
Bílá polovina byla s Biancou, ale cítila napětí, jako kdyby ji od té černé dělilo lano a bylo moc daleko. Museli být blíže k sobě, než to začne být neúnosné. „Nemůžu s ním mluvit,“ řekla jemnějším hlasem, „ale ucítí, že budu blíž k němu,“ pokynula lehce hlavou směrem, odkud šlo napětí. Se vším ostatním souhlasila, i když jenom přikyvováním a běžela zprava tak, aby se nemotala Biance pod nohama.
Černá polovina s Matteem čekala, ale cítila, že se blíží dřív, než je vůbec mohli slyšet. „Jdem,“ pokynul synovi a pomalu se rozklusal, aby s ním mohl držet tempo, „ale kdyby něco, zabrzdi,“ řekl mu ještě, než zvíře zaregistroval na planině a vrhnul se na odříznutí únikové cesty tak, aby jediný možný směr byl šedivý. Jak ten lov nesnášel. Oko mu furt cukalo vedle sebe, jestli je vše v pořádku, i když byl k zvířeti blíže a to se zoufale stáčelo posledním možným směrem. Pryč od stáda, blíže k vlčím zubům.

„Chci,“ řekl prostě. Ale ne pro svou vlastní zvědavost, že by mu na barvách soukromě záleželo, ale potřeboval to vědět do budoucna, až by zas někdy vyrukoval s tím, že pro ni něco má. Přeneseně mu záleželo na Biance. Ta to v životě teda vyhrála
Mávl nohou, jestli ze sebe náhoodu náramek neshodí, ale držel na tlapě, takže se nedobrovolně rozhodl ho tam ponechat, jestli ho tedy zabije nebo ne. „Ať se stane, co se stát má. Třeba bude úplně obyčejný, nezajímavý a nic se s ním pro změnu nestane.“ Jenže kdo by tomu mohl v téhle zemi věřit, že? Nic nebylo jenom tak. Takže něco obyčejného by mohlo být překvapivé a nové.
Úplně netušil, jestli by měl namítat, že by syn měl nebo neměl něco dělat. Protože on rád nedělal nic, ale přitom nikdy neměl úplně problém se zvednout a jít pokud tam šel někdo, na kom mu nějakým způsobem záleželo. Však i do té vody nakonec vlezl. Ale trochu se v něm rvalo i to, že by měl nutit k dělání, aby Matteo poznal, jestli nic je skutečně to, co ho zajímá. Bylo to docela složité na uvažování a nebyl na to ten nejlepší. „Třeba se něco naskytne, co by ho mohlo vtáhnout do děje,“ zauvažoval ještě předtím, než se dostali k jezeru, kde už byl syn ještě s jedním vlkem.
Jako vždy, on sám nemluvil, měl svého tiskového mluvčího ke kterému se těsnal a zároveň stál i o krok vzad, aby nemusel nic říkat. Jenom kývl na syna a pozvedl svaly nad okem a dírou, jestli není něco, co by měl říct. Průsery, problémy, přiznání, žalování, cokoli. Mattea však zajímal lov, běhání a... no, brzy narazí. Navíc ho nechtěl vidět ani v jedné roli. Hodil posledním okem po Mitsurugim, jestli si vezme nějakou roli, ale pak se rozhodl, že sám rozhodne o zbytku. Ještě předtím se ale se zamručením protáhl v krku, než se jeho tělo rozdělilo ve dva. „Já půjdu s Mattem číhat z jedné strany,“ řekla černá část, takže bílá zůstala mlčet. „Mitsurugi může být naproti a bílá půjde s tebou,“ řekla černá část ještě k Biance. Bylo to ale celý divný a nějak nepříjemný tak zas být. „Pojď,“ pokynula ještě černá část k synovi, která kromě barvy očí a velikosti byla stejně černou kopií, zatímco bílá polovina se rozklusala k Biance.

//Severní Galtavar

Hlásim ještě Meinera

//Horký pramen

Jeho mozek moc nedokázal pochopit, proč je problém, že jedno je zlaté, jedno je zase modré, ale místo toho, aby do toho ještě víre rýpal, řekl prostě: „Poučíš mě v barvách.“ Musel si mezitim trochu upravit ten náramek na noze, protože to bylo zase něco nového, na co si bude muset zvyknout a kdokoli, kdo ho aspoň trochu znal, ten věděl, že na změny úplně moc není. „Třeba v tý oblíbený,“ dodal mimoděk.
Při cestě trochu šilhal po náramku, protože nebyl úplně fanouškem hadů, spíše naopak a teď měl jednoho na noze. „Doufám, že nemá nic v sobě. Nemám úplně náladu řešit pofiderní magie nebo další záchranu světa,“ ušklíbl se.
Z témat šperků se dostali k vlastnímu synovi, který neměl úplně energie na rozdávání, ale v tomhle mu nemohl nic vyčítat, protože on tohle taky zrovna neměl. Jenom se naučil, že občas musí něco udělat, aby měl potom ten klid na vlastní nic nedělání. „Třeba ho bude bavit právě to, že nemusí nic,“ poznamenal, „ne, že bych mu v tom úplně nerozuměl.“ Lehce se nad tim zamračil, protože sledovat to z druhého pohledu bylo trochu něco jiného než v tom žít. „Možná ho zaujmou magie. Nebo zachraňování světa,“ nabídl možné aktivity, než se zarazil nad vzpomínkami, co se stalo při poslední záchraně, „zachraňovat ale půjde – půjdete – jenom přes moji mrtvolu.“ Proč asi?
V lese se ale líný vlče nenacházelo, bylo tam ale víc vlků, na které jeden neměl moc náladu a Bianca je vedla mimo stromy, kde už po vlčeti bylo památky, protože se tam motal s... Mitsurugi? Jo, s tim. I když vypadal jinak. Strašně. Nemluvil, nechal tohle na Biance. On by svaly, ona měla být mozkem.

Jeho zabedněnost byla docela bolestivá, ale stejně jako u blbosti, trpěla u toho společnost, protože si dotyčný neuvědomoval, že je takový. Občas mu to sice bylo připomenuto, jako nyní, takže se mohl snažit trochu napravit, ale vždycky to bylo až moc pozdě. „Kdybych tohle věděl před lety, tak jsem se nemusel táhnout k Životu,“ podotkl k Biance trochu nedůvěřivě, že by mu tahle voda pod sopkou měla pomoct. Jiná voda, která vytékala ze sopky, byla spíš rychlíkem do hrobu. Minimálně podle toho smradu, co z ní stoupal.
Tak či tak byl kompletně mokrý, honil se v vodě za nějakým bludem, hadem, který asi hadem nakonec nebyl, ale lesklým kovem, který nabízel Biance, ať si ho vezme. „Co?“ nechápal a to co z něj vylétlo zase úplně nechápavě. Kombinace barev? Móda? Co to má sakra být? Natočil lehce hlavu do strany, přelétl Biancu pohledem, zhodnotil, že je padesáti odstínem šedi s trochou světle modré a zlatá... Zlatá k tomu mohla jít, ne? Nebo ne? Hlava mu lehce klesla ke straně, jak se v tom celém ztrácel. „Zákon tohohle kraje je, že pokud se něco může podělat, podělá se to,“ opravil ji, narval si náramek na nohu, aby ho někde nepotratil a vylezl zpět na břeh. Voda se z něj lila v potocích, nechtělo se mu oklepávat, stejně brzy uschne. „Tak ti najdu něco jiného,“ navrhl s pokrčením ramen, že to teď nechá být.
Rozhlédl se okolo, jestli se někde nebude nacházet Matteo, ale bylo tam ticho a ještě se ozvalo vytí, které chtěl přejít, jako každé jiné. Jenže Bianca na něj reagovala. „Asi taky,“ odpověděl. „No zatim se zdál nadšený z jakýkoliv představy se cokoli učit,“ zašklebil se zlehka. Na synovu obranu, jeho to učení taky štvalo po všech frontách.

//VVJ přes Mech