Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hleděl jsem do těch dvou očích černých a přemýšlel, proč jsem zase na tom místě. Už asi stokrát jsem si řekl, že se do tý díry nevrátim jistě. A kde byla? Zase jsem stál tváří tvář toho úchyla. Rezavá jako listy na podzim a oči černé jako dva uhlíky. Docela jsem chápal, jak sem furt někdo mohl lézt a bavit se s ní, když všem házela těma oči na čumák pořádné bulíky. Chtěl jsem po ní chňapnout zubama každou chvíli, dvakrát pokaždé, když mi řekla nějakou trapnou hlášku. „Tak už mlč ty rezavej šašku!“
Akorát se mi za to vysmála, kývala se u toho jako listy ve větru. A já zatim cvakal zubama a nechápal, proč jsem se tam vůbec dostal, ale nakonec jsem došel jednoduchého závěru. Měl jsem zájem v trýznění sebe samého, nechtěl jsem, aby každý den můj byl úplně všední a obyčejný. Takže vlastně hádka s liškou, motání se v tmavé noře bylo takový dobrý nervový procvičení.
„Budem nejlepší kámoši až do konce našich dnů!“ zvolala sebejistě. Já si však byl jistý, že tohle přátelství nepřežije ani hodinu jednu. „Máš v tý hlavě zakrnělý mozek?“ vyštěkl jsem na ni trochu až moc hrubě. Ale co jsem měl dělat, však to její hloupý chování a přátelství vůči všem ji muselo dost brzo dostat k rychlé a bolestivé záhubě. Sice bych to neudělal já, to je pravda, hloupější bylo trapný zabíjet. Jenže jiné by nemuselo moc dlouho na tuhle lákavou nit navíjet. Jenom by jednou kousli, zachovali se tak, jak jim instinkt radí. A potom by jjí nebohé tělo mohlo ležet pohozené v kapradí.

Nějak se rozednívalo. Vážně jenom lehce, protože slunce bylo furt zakryté černými mraky, které jsem nechápal, ale prostě byl den. Respektive ráno. Mně to však dovolilo trochu vidět, i když to jediné, co jsem potřeboval, bylo vidět dvě hnědá těla a rozeznat je od sebe. Pomalu jsem došel k Lindase, posadil se krok za ní a jenom tak lehce nepřítomně hleděl k tomu hnědému vlkovi s bílýma tlapama a nějakou šiškou na krku. Co si jenom ti zdejší na ty krky nedaj, řekl jsem si tiše pro sebe a pokývnul znatelně hlavou, protože to byl můj pozdrav. Slovně jsem ho snad nikdy neříkal, takže se s tímhle musel nějak spokojit. „Měly by být probémy?“ zeptal jsem se tiše, když to ten vlk prohodil. Vždycky byl někde nějaký problém. Záleželo jenom na tom, jak se vyřeší a pořeší, ale byl bych docela rád, kdyby žádný problém nebyl. Vlkova divná tlapa se zvedla k obloze. K tématu číslo jedna, o kterym musel mluvit každý, kdo uměl aspoň trochu zvednout hlavu, aby viděl tam nahoru a zjistil, že se žene nějaká nepříjemnost.
Zhluboka jsem se nadechl. Lindasa spustila nějaký křížový výslech. Znala toho vlka? Nebo proč chtěla nutně vědět, odkud ten vlk byl? Mně to bylo jedno. Spíš mě zajímalo, proč tvrdila, že bude v lese, když nakonec byla bůh ví kde a potřebovala vědět, v čem vyniká někdo, kdo má drbnutou tlapu. V běhu to asi fakt nemohlo být.

//Tenebrae přes Středozemku

Nekonečnou tmou, která k tomu byla docela dost nepříjemná, jsem šel dál. Doslova jenom pomocí čenichu jsem se orientoval prostředním, protože na používání magie jsem už byl docela unavený. Možná by nejlepší bylo, kdybych se prostě vrátil do lesa a odpočinul si, ale... něco mi nedovolilo vráti se. Možná to, že jsem byl docela slušně naštvaný na existenci svýho otce. Respektive na jeho těžkou neexistenci, která se stejně rozhodla, že mi bude ničit život a jenom tak se uprostřed noci zjeví a bude si ze mě dělat srandu. Škoda, že jeden nemohl umřít dvakrát. Zasloužil by si to. Nebo třeba třikrát, čtyřikrát... Nekonečněkrát by měl trpět za svojí sobeckost.
Pomalu jsem zapomínal, kam vlastně jdu a proč tam jdu. Jenom jsem šel vpřed, pohled zabořený k zemi, protože bylo zcela jedno, kam jsem se koukal. A okrajově jsem vnímal nějaký pach, i když tak moc okrajově, že bych v té sekundě ani nemohl říct, koho vlastně byl. Prostě jenom... existoval a já se nějak připletl do jeho cesty a myslel si, že mě dovede k něčemu úžasnému.
No, dovedlo mě to k Lindase. Pach byl mnohem silnější, že jsem si uvědomil, co kde vlastně dělám. Zvedl jsem hlavu, rozhlédl se okolo sebe a i v té tmě jsem viděl jeden hnědý kožich a... druhý hnědý kožich. Huh, pomyslel jsem si krátce, trochu přihouřil okolo a šel k nim blíž.

//Jezevec (magie)

Dopadl jsem poblíž řeky. Jenom pár kroků od jejího břehu. K uším mi docházelo šumení, zuby jsem měl pevně zatnuté a dost to bolelo. Sakra moc to bolelo. Cítil jsem, jak si je drtím vlastní silou a nemohl jsem se přemluvit k tomu, abych toho nechal.
Ten černý vlk mohl dost dobře být jenom přelud mé choré mysli, ale stejně tak to mohla být nějaká magie, která putovala zdejším světem. Jeden nikdy nevěděl, ale něco mi říkalo, že ten les, kde se to stalo, bude už doživotně velkým ne, protože... vidět Mistokeho byla asi druhá nejhorší věc, co se mi mohla v životě stát. Ta první byla, kdyby se tam objevila Laurencie. To bys se zcela jistě porval s přeludem a to bylo dost ulítlý i na mě.
Konečně jsem povolil ten stisk. Byla to úleva. A další přišla, když jsem se zhluboka nadechl a uvědomil si, kde se nacházím. Rozhlédl jsem se okolo. Cítil jsem vodu, ten divný pach ve vzduchu, ale také pach někoho, kdo mě donutil vypadnout z lesa a prožít tohle všechno. Bude tak nadšená, došlo mi. Ale já taky nebyl z vlastní existence nadšený, tak musela trpět moji přítomnost.

//Náhorní přes Středozemku

//Zarostlý les

Jezevec mi v té tmě zíral do očí. Cítil jsem, jak mě propaluje pohledem a něco po mně chce. Jenže, co mohlo takové zvíře chtít zrovna po mně? Ani já po něm nic nechtěl. Nevim, jak dlouho jsme na sebe zírali, možná chvíli, možná dlouho. Jezevec se pak pootočil. Jenom pomalu a udělal pár kroků. Sledoval jsem ho a čekal, kam zmizí, jenže on se zastavil, otočil se ke mně a zas na mě zíral. Co chtěl? Abych za nim šel? Nebyl jsem přeci tak hloupý, abych následoval jezevce... Nebo jo, byl jsem tak hloupý, abych ho následoval.
Šli jsme jenom kousek. Ťapkal si přede mnou, já pomalu za ním. V té tmě jsme byli oba dva nějak ztracení, ale on rozhodně méně, protože jsme se dostali na menší mýtinu bez stromů. Kdyby bylo normální počasí, na obloze by byl měsíc, ale ne. Tma byla stejná jako mezi stromy.
Zvedl jsem hlavu k obloze, asi jsem si prostě myslel, že se tam měsíc s hvězdami objeví, když se budu moc snažit, ale zkrátka... nic. Sklopil jsem zrak, že se vydám dál za jezevcem, ale on tam nebyl. Plácek okolo mě byl prázdný, ani nefoukal vítr a najednou jsem si přišel tak moc... prázdný. Osamělý, ztracený, nepochopený a mnoho dalšího. Jenom kvůli tomu, že jsem stál na místě, které jsem neznal a netušil, jak se vrátit zpět.
„Jak můžeš být někdo tak ošklivý?“ ozval se mi hluboký hlas za zády. Slyšel jsem tak opovržení, trochu posměšek, ale asi nic nového, co bych slyšel. Nebo jako jo. Slyšel jsem mnoho – divný, plesnivý, nerozhodný –, ale ošklivý bylo něco tak nového a nepříjemného. Otočil jsem se, ale ani jsem se nemračil, protože jsem nechtěl dát najevo nějaké naštvání.
Spatřit ho ve tmě bylo těžké. Vlastně úplně nemožné. Mezi námi vzplála jiskra, která se v malém udržovala, abych viděl okolo.
Ten vlk byl černý, proto jsem ho nemohl vidět. Černá matná srst a tmavé oči, které mě propalovaly uprostřed toho plácku. Byl v takovém pološklebu, opovrhoval mnou, ale nezdálo se, že se mi nakonec posmíval. Spíš se prostě chtěl smát. Vypadáš, jako kdybys nevěděl, kdo seš,“ dodal s tichým zasmáním.
„A ty snad víš, kdo jsem?“ odsekl jsem mu polohlasem. Jako bych ho znal, ale přitom to byl zcela cizinec. Další černý vlk, kterých chodilo po světě tisíce. Nelišil se od těch, co jsem potkal, nelišil se ode mě, když jsem byl mladší.
„Nevim, jak se jmenuješ,“ odtušil krátce. Posadil se, narovnal se v zádech a koukal na mě s jakousi hrdostí, která se mi zcela příčila.
„To já taky o tobě nevim,“ opáčil jsem pohotově. Neměl jsem zájem říkat své jméno cizinci. pokud ho chtěl vědět, musel mi dát něco na oplátku a já chtěl aspoň jeho jméno. Abych tušil, komu mám nadávat.
Vlk naklonil hlavu lehce do strany, pro změnu se mi zdál smutný. Jiskra se mu odrážela v očích a nutila mě škubat tlamou. Jeho rychlá změna emocí mě poměrně začala štvát.
„Mistoke,“ řekl krátce. Jedno slovo, nic víc. Proklaté slovo na M, které jsem v životě slyšel tolikrát. V uších mi zněla jako urážka a kletba, která mě mučila a srazovala k zemi pokaždé, když byla někým pronesena. A tentokrát to bylo z nějakého důvodu horší. Protože jsem neslyšel seš stejně odporný jako Mistoke. Seš zbytečný a ničemný jako Mistoke. Kéž by Mistoke nikdy nepřišel do mého života. Byl jsem tím jménem urážen značnou část jeho života, ale později jsem potkal jednoho vlka a ten mi řekl jeden podstatný fakt. „Mistoke je mrtvej,“ odpověděl jsem mu.
Vlk, teda Mistoke, sklopil hlavu. „Jo, to jsem,“ odsouhlasil mi. Zase se mu změnil hlas a ta emoce v jeho hlase. Kompletní smutek. „Je to už řada let, ale... Nějak tu jsem. Ne živý, vůbec ne zdravý, ale prostě tu jsem. A tys přišel za mnou.“ Hlava se mu pomalu zvedla. Oči se mu leskly, ale vlastně se pokoušel usmívat.
„Snad vidíš rád toho odpornýho a nechtěnýho?“ odsekl jsem. Kouzla, magie, všechny blbosti byly reálné. Proč ne mrtvej otec? Nebo ne otec, mrtvej Mistoke. Otec byl někdo, kdo se měl starat. A podle tohohle jsem neměl ani matku.
„Nejsi moc pohledný, to ti musí být jasný,“ uchechtl se, ale mně na tom nic vtipného nepřišlo. A i kdyby jo, mrvou bych nepohnul. „Řekneš mi, jaký ti dala jméno? A ostatním?“
Suše jsem polkl. Proč chtěl mrtvej znát moje jméno? V posmrtnym životě chtěl ukazovat na odpornýho syna jménem? Stačilo ten černobílej, nic víc jsem nepotřeboval. „Oni jsou Laura a Deliven,“ představil jsem je jako první. Moje vlastní jméno mi nešlo prostě přes tlamu. „A mě zaklela jako Meinera.“ Říct to komukoli bylo normální. Prostě jméno. Ukazovalo se na mě jím, byl jsem tak nazýván. Jenže on znal jeho význam. Každý z okolí ho znal.
Mistoke mlčel. Sledoval mě, ale neměl co říct. Bylo to jméno, bylo to prokletí. Prokletá hora, kam nikdo nechtěl jít. A takové jméno bylo dáno tomu, se kterým nikdo nic neměl mít, protože je odporný a nechtěný. A tak tomu zůstalo do dnešních dní.
„Proč?“ zeptal se a mě tím nahrnul jed do žil. Jak se mohl ptát? Jak mu mohla taková hloupá otázka přejít přes tlamu? Mohl za vše. Za moje narození, za to, jak jsem vypadal, proč mě nenáviděla, proč jsem vždycky trpěl.
„Vždycky jsem si myslel, že seš hlupák, že si něco měl s Laurencií. Ale ty musíš být úplně primitivní, když se mě na tohle ptáš,“ zavrčel jsem. Bylo těžké kontrolovat emoce, protože tohle bylo něco, co jsem léta chtěl. Potkat toho, kdo mě stvořil a vědět, proč odešel. Nebo to jsem už věděl, ale chtěl jsem slyšet omluvu nebo cokoli, co by mi trošku vynahradilo všechno to utrpení.
„Byla nádherná a svá, málo která taková je. Nebyl jsem hlupák,“ namítl tiše.
„Odešels,“ skočil jsem mu do řeči, „podvedl svoji partnerku, aby sis užil a nechal jiné trpět. Tak co jinýho seš, když ne hlupák?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem znát nechtěl. Jiskra mezi námi zhasla, nechtěl jsem ho už vidět.
„Jsi jako ona. Říkáš, co si myslíš, to je taky krásná vlastnost, když ji oceníš,“ zasmál se tiše, ale já měl toho jedu dost. Byl nechutný a nechtělo se mi zvracet uprostřed toho plácku.
„Kéž bys mohl chcípnout ještě jednou,“ zavrčel jsem do tmy, zavřel oči a představil si nějaké jiné místo. Co nejdále od tohohle černého parchanta, který mi zničil život dříve, než jsem se vůbec narodil. Ta řeka, padla mi na mysl. Slyšel jsem, jak Místoke něco říkal, ale z jeho hlasu se stal pouze nesrozumitelný šum, než jsem zmizel.

//Tenebrae (magie)

//Zarostlý les

Chození ve tmě bylo peklo, ale to už jsem snad jednou zmiňoval. Prostě to bylo těžce na nic, ale už jsem byl na cestě pryč a nějak čekal a doufal, že narazim na někoho, kdo bydlel v tom severním lese, abych se ho zeptal, jestli je kompletně slepý a nevidí to podělaný nebe, nebo mu to je buřt, nebo třeba ví, co se děje a jenom já jsem mimo. Ale nepotkal jsem nikoho. Místo toho jsem se jenom dostal z lesa do lesa. Neznal jsem ho, netušil jsem, kde se nacházím, ale to bylo nějak jedno. Jenom bylo třeba, abych se zorientoval, kde vlastně jsem a potom jít tam, kde jsem to znal a při troše štěstí někoho najít, kdo by si se mnou pokecal, jak na nic je poslední dobou viditelnost.
Slyšel jsem, že v lese se někdo nachází. Něco tam křupalo větvičkama, ale podle pachu to nebyl vlk. Nějaké jiné zvíře, které bylo sakra blbě viditelné ve tmě. Minimálně ne do chvíle, než byl tak sakra blízko, že jsem ho skoro zašlápl. Malý jezevec, co na mě zíral a nějak si neuvědomoval, že jsem lovec? Ne, že bych ho chtěl lovit, ale bylo to zvláštní.
Zíral na mě, já zíral na něho. Divná chvíle.

//Jezevec

//Mech (magie)

Ne, že by koukání ve tmě bylo nějak lehké, ale s tim, jak si s náma počasí hrálo, bylo všechno ještě mnohem těžší. Prostě jsem viděl kompletní nulu, dopadl jsem do lesa, kde byl strom na stromě a prostě... se zdálo, jako kdybych se nacházel v kompletní prázdnotě, ze které nebylo možné odejít. Takže jako celičký život, ne? poušklíbl jsem se nad sebou, i když mi tohle přišlo jako trochu nemístné, nebo spíš nudné a okoukané... Ale říkal jsem si to jenom pro sebe, takže to nikdo neslyšel a mohlo být tak jedno, co si myslím a dělám.
Procházel jsem lesem. Jenom pomalu, pach Lindasy někde kompletně v háji. Ještě tu byla Launee, která se s vlčaty a těma dvěma většíma odebrala k Životu, taky dost bezpečný. Prostě nikdo nebyl ve smečce a... proč jsem tolik tu smečku řešil? Bude to rok. Jo, rok od toho, kdy jsem si řekl, že to jenom vyzkouším a uvidím, jak se čas vyvine... A jak se to vyvinulo? Byl jsem delta, byl jsem... tam. Dvakrát jsem s nimi lovil, jednou jsem někoho vyháněl z území, ale ti se stejně nakonec přidali. Necítim se o nic moc jinak, došlo mi. Být ve smečce bylo vlastně... Stejné. Ale trochu jiné. Jenom jsem netušil, v čem to jiné bylo.

//Jezevčí les

//Narvinij přes Kierb

Tak jenom pro okrasu jsem držel zvíře za nohu, abych to táhl dál. Nehodlal jsem se namáhat, nechtěl jsem dělat vlastně úplně nic, ale přeci jsem jenom už měl něco rozdělaného, takže bylo třeba to dodělat. „Naspěch od práce,“ podotkl jsem k Rez, když se vyjádřila ke zmizení Lindasy. Ale byla pravda, že při příchodu do lesa jsem skutečně cítil mnohem silněji její pach, takže o tom značkování nekecala. Ale cítil jsem jenom její pach, ne přítomnost, takže se někam vytratila. V tomhle počasí? zamyslel jsem se krátce. Obloha byla divná, černá, tmavší, než bylo normální. A to byla noc. Jenže počasí bylo divné poslední dobou furt a moc se mi to nelíbilo. Vzduch jedovatý, nepříjemný, všechno bylo divně klidné, jako kdyby se blížila nějaká hnusná bouře přinášející dost špatné věci.
„Nebudeš hledat Styx?“ napadlo mě, když Rez zmínila, že se se mnou posadí. Očekával jsem, že za ní co nejrychleji odskáče, když věděla, že byla zmlácená a možná na ní půlka Gallirei pořádá těžký hon, kdy ji pověsí za ocas do průvanu. Minimálně. „Ani nemám hlad,“ zamumlal jsem trochu zamyšleně. Spíš mě zajímalo, kde je Lindasa, protože... svět byl divný.
Pod nohama jsem měl mech. Stačilo jít už jenom kousek a odhodit maso na zem s vědomím odpočinku. Až najdu tu hnědou slepici. „Magie? Co já vim... Prostě fungují, jsem přirozený talent, nevšimla sis?“ odfrkl jsem si namyšleně a tak hloupě pohodil hlavou.
Došel jsem kousek od úkrytu, kde maso kleslo k zemi. Dlouze jsem si vydechl, rozhlédl se po okolí a nervózně přešlápl. „Počasí je divný,“ konstatoval jsem, „půjdu se v okolí podívat, kde se flák, když slibovala, že se sem vrátí, když tu nikdo není,“ nadhodil jsem Rez. Aspoň měla čas sežrat, co jenom chce.
Šel jsem nějakou dobu po lese, než jsem se rozhodl odskočit pryč. Hádal jsem, že u řeky Lindasa nebude.

//Zarostlý les (magie)

Zuby jsem měl pevně zatnuté v krku zvířete. Do krku se mi vlévala jeho krev, byla hustá, teplá a pěkně hnusná. Těžko se v širokém okolí hledal někdo, kdo měl ke zvěřině větší odpor než já. Snažil jsem se to vydržet, ale zvíře se furt snažilo dostat z našeho sevření, přestože na sobě mělo už tři dospělé vlky, kteří se to okoušeli dostat k zemi. No tak, úpěl jsem. Už mě to fakt nebavil, ale pustit jsem to nemohl. Více jsem stiskl, zvíře hrčelo, naříkalo a rvalo se o svůj život, jak mu ještě nemohlo dojít, že je konec?
Pak už vlastně přišel konec. Poslední zavrávorání, zoufalé kňourání a jako poslední klesnutí k zemi. V té chvíli se i Lindasa pustila že to máme dokončit a ona označkuje les, protože jsme už dost dlouho mimo les. Nějaká fakt pracovitá, zamyslel jsem se s lehkým úšklebkem. Slyšel jsem výdech, ten poslední, který mi tak dovolil povolit sevření a s nechutí polknout tu krev, co se mi plavila v tlamě. Lindasa už mizela v dálce, Litai dobíhala z nahánění, Rez visela kousek ode mě. Dlouze jsem vydechl a podíval se na šedou vlčici, „Když to odtáhneme, máme volno,“ konstatoval jsem suše. Nechtělo se mi do toho, ale taky jsem to chtěl už mít za sebou. Na chvíli jsem se posadil, vnímal smrad mrtvoly, vůni lesa a prostě si dával chvilku voraz. „Asi to odtáhnem a dáme si dvacet… Nebo co chcete vy dělat,“ pokrčil jsem nad tím rameny, docela. bych si na chvíli lehnul, co si budem.
Čapnul jsem zvíře do tlamý trochu si pomohl vzduchem a táhnul ho k Mecháči, ať je to celý za náma.

//Mech přes Kierb

//abecední challenge, písmenko 2/21

Běžně jsem dělal to, že jsem se z podobných míst dostal co nejrychleji to šlo. Bez nějaké větší námahy a přemýšlení jsem vybral jednu z magií, která mi zrovna přišla na mysl a pomohl jsem si. Byli tu tací, kteří by byli proti a tohle brali jako podvod, jiní prostě neměli takový nadání, pokud se tomu tak dá říct, ale já? Bohové se asi slitovali nad mým ničemným životem a dali mi pár magií, abych se z podobných průserů dostal. Bohužel to nebyla takhle chvíle. Bez nějakého většího vyjádření pocitů jsem si to docela užíval, poslouchal Lindasino remcání a nehrotil to. Brblala kousek přede mnou, její hlas se roznášel všude okolo po jeskyních, že jestli tu byl někdo s námi, hodně rychle našel východ. „Buď ráda, že to je chození a nemusíš zdrhat před něčim, co se skrývá v těhle jeskyních,“ reagoval jsem na její brblání, že zcela určitě to chození miluje.
Brblala a brblala, ale mezitím dokázala házet i nějaké logické úvahy a nápady, které nebyly úplně k zahození. Bez nějakého značení, kudy jsme šli, se nemusíme vrátit ani na začátek, když už ne ven. Budu se snažit si to zapamatovat,“ houkl jsem jí za zády, ale to jsem pěkně kecal. Bránil jsem se sice nějaké myšlence, že bychom se mohli ztratit, protože já znal přece okolí dokonale, ale raději jsem vždycky nenápadně pomocí země nechal porůst mechem cestičku za námy, abychom si udrželi přehled. „Bylo by překvapivější, kdybych tady nikdy nebyl,“ pronesl jsem až hrdě, když se zeptala. Bohužel, to, že jsem tu byl, neznamenalo, že jsem znal dokonale každý roh a navíc jsme tam spadli, což mi kompletně vzalo přehled o naší poloze. „Budou v Mecháči smutní, až tu chcípnem?“ ozval jsem se.

Hello there ✨

Upřímně jsem si od Launee vyškemrala, jestli si pro vás něco můžu připravit a ona řekla jo, takže tu něco malýho mám. Ono to vážně bude malý, pokud to malý uděláte, ale taky to může být velký a pak si s tim docela vyhrajete, ale to je docela na vás.

Takže o co jde.
O pixely. O ty malé 2D věci, tedy nejde o texely ani vexely, ale o pouhé pixely. Každý slyšel o pixel art, malých obrázcích, které jsou tvořené jenom z několika těch pixelů a kdo tvrdí, že ne, tak docela kecá, protože pixel art jsou i ty emoji, co jsou u příspěvků.
Úkolem tak bude vytvořil nějaké ty pixel arty. Ale protože je podzim, jsou dušičky, Halloween a furt jsme na rpg o vlcích, bude se to muset nějak dostat alespoň do jedné ze tří kategorií.
1) Vlci (nejlépe ti smečkoví)
2) Vlci a Halloween (když někdo udělá vlka s dýní místo hlavy, osobně mu něco dám)
3) Vlci a Dušičky (neripnula nám nedávno alfa?)

Je jedno, kolik obrázků to bude, v kolika kategoriích, ale aspoň jeden by byl nice.

Jo, počkat, kde ty pixel arty dělat? Ono se to dá dělat vlastně v jakymkoli grafickym programu, ale třeba this one by mohl být good, je online, takže není třeba ani nic stahovat.

A čas třeba do 31.10.?

Za skoro deset let svýho života jsem lovil sice mnohokrát, ale většina z toho mnoho se udála, když jsem byl poměrně mladý a blbý, že jsem dobrovolně lovil pro jiné příživníky, které jsem nazýval rodinou a myslel si, že tak dělám, protože mě budou mít rádi. Poslední dva zbytky z mnoho se udály v jednom roce. Lovil jsem, protože se to očekávalo, nebo protože jsem si myslel, že ani nemohu říct ne? Těžko říct, ale v obou případech jsem tam byl, v obou jsem lovil a hnal se za masem, které mě pálilo na jazyku a neměl jsem sebemenší chuť ho pozřít, pokud zase nebudu chcípat a tohle bude jediné, co bude poblíž.
Nikdo nic neříkal a ani já se nehrnul do slov normálně, natož ve chvíli, kdy tu panoval ten božský klid. Dokonce jsem chvílema ani nikoho neviděl. Lindasa na jedné straně, Rez s tou červenou vlčicí na druhé a já se hnal předem s vědomím, že jestli se někomu něco stane, bude to já, jestli se někdo nadře, bude to já, ale... co na tom sešlo? Byl jsem na to zvyklý a nijak mi to už ani moc nevadilo, protože jsem si dával aspoň trochu naději, že jsem k něčemu a ne ničemu.
Jedno oko zpozorovalo, jak se jeden ten kus trochu zapotácel do stran, když hledal možný útěk, ale rychle mu došlo, že žádný její. Takže ty to jsi, řekl jsem si pro sebe v duchu a zhluboka se nadechl. Nedělalo mi problém zabít zvíře, dělalo mi problém nepodělat zabíjení zvířat. Uhnul jsem krátce pohledem, kde se měl nacházet zbytek těch zvířat, teoreticky by Rez s tou Litai mohli sundat ještě někoho, když já s něžnou dopomocí sundám tohle.
Trošku jsem se potřeboval připravit. Blížil jsem se ke zvířeti, které mělo brzy ležet na zemi, ale vlastně jsem byl furt jenom jeden, kdo se na něj měl vrhnout, on byl obří, já prostě byl a raději jsem zpevnil kůži na hrudi, kdyby přišel nějaký průdký náraz. Chtěl jsem zvířeti skočit na krk pod ním, aby se podlomil mojí váhou rovnou na zem, ale to mi samozřejmě nevyšlo, protože na poslední chvíli mi instinkt řekl, že musim uhnout vlevo a pod zvíře jsem se nedostal. Dostal jsem se však k jeho krku na straně, do které jsem se zakousl a drápy jsem se pokoušel narvat do jeho plece, abych na něm visel co nejsilněji.

// ejbýsídý čalenž 1/2

Až do chvíle, než se stalo, co se stalo, myslel jsem si, že jsem za poslední zimu docela zhubnul a ještě ani nestihl tu váhu zpátky nabrat. Alespoň jsem si to už mohl přestat nalhávat, že by se stalo něco fajn, protože jsem najednou nic moc neviděl, okolo bylo vlhko a přišlo mi, že obloha je nějak dál než normálně. Ach jo, povzdechl jsem si, přestal koukat marně nahoru, jelikož nebyla šance, aby mě něco vyneslo zpátky nahoru. Ani ten nejvyšší vlk by nevyskočil nahoru, určitě ne líný a tlustý jako já. „Ale kdybys na ně se mnou nechodila ráda, tak tu nejseš, takže si nemůžeš stěžovat,“ opáčil jsem okamžitě na obvinění od Lindasy, že bych za to snad mohl já. Ano, za mnoho věcí jsem mohl já, jenže i ona říkala, že někam chce, že půjdem tam a tam. A hlavně byla u toho, když se všechno to špatný stávalo, takže to byla třeba i její vina.
Akční řešení naší prekérní situace se nekonalo, protože ani jeden z nás neměl tohle zapotřebí. Abychom byli upřímní, určitě bylo očekáváno, že nás z toho vysekávám já, avšak mně se do toho moc nechtělo, protože jsem v tom neviděl moc problém. Azyl, co nám navíc ty jeskyně poskytly, nemusel být úplně nutně odmítaný, však se nic tak hroznýho nedělo. Absolutní bezpečí, žádná velká zima, žádní vlci, co by okolo prudili. Asymetrickým pohledem jednookého pitomce jsem si všiml, že mým směrem kouká Lindasa. Absolutně mrtvý pohled mě stále propaloval, ale byl nějak mírnější než obvykle. „Asi si spolu uděláme trochu delší procházku, pokrčil jsem samolibě rameny. Abych byl upřímný, do magie se mi ani trochu nechtělo. „A to nevadí, ne?“ nadhodil jsem s prvními kroky do černých jeskyní.

//Mecháč

Rez se věnovala té červené Litai, já po většinu času mlčel a ani Lindasa toho moc neřekla, pokud nepočítáme to, že jasně řekla, co bude kdo dělat. Vzhledem k mému minimálnímu zájmu o lovy a ještě nižšímu počtu zkušeností v tomhle oboru jsem nic nenamítal. Navíc jsme oba dva už aspoň trochu věděli, co za terén ten les přes řeku nabízí a mohli jsme se na to dostatečně připravit. Nebo aspoň dělat, že jsme připraveni.
„Nevim nic, jenom to, že měla pochroumaný křídlo, co jsem opravoval,“ řekl jsem Rez krátce, když jsme už mizeli z lesa. Nechávali jsme ho sice o samotě, ale zase jsme byli jenom přes řeku, cesta kousek a neplánoval jsem se mimo moc zdržovat. Prostě kratičká cesta sem a tam.
Lindasa se cestou pustila do vymýšlení plánu. Nějak jsem si musel uznat, že možná není úplně hloupá a něco v tom hnědém mozečku nosí, samozřejmě kromě sonaru, který jí varuje před každým nevkusným kožichem a jedincem v širokém okolí. „Chtěl bych tě Launee prásknout, ať z tebe udělá lovce,“ pronesl jsem do vzduchu, protože byl moc klid a mně se líbila takový ten rejpavý odér v blízkém okolí.
Krátce po prvním náběhu plánu přišel i jeden podrobnější, kdy jsem cítil, jak se mi špicují uši, že mě snad i zajímá, co by se mohlo dít. Nejdřív to pro mě bylo docela složitý, kam jsem měl běžet, co jsem měl dělat, jak jsem to měl dělat... uh. Ale pak se něco i směřovalo na mě, co jsem konečně pochopil. Prostě jsem měl tu krásnou úlohu hop skok a složit. „Fajn,“ řekl jsem klidně. Kdybych byl super línej, a že jsem byl, udělal bych to prostě. Respektive kdyby svítilo pořádně slunce, donutil bych stín poslouchat, chytnul zvíře a sbohem, ale obloha měla tmavý opar a tak plán padl. Jenže magií bylo ještě dost.
Zhluboka jsem se nadechl, když padl příkaz jdeme. Chvíli jsem čekal, až se ostatní vlčice dostanou ke svým pozicím, protože byla blbost, abych šel první, ale zase jsem je nechtěl ztratit z dohledu. Nesnášim to, pomyslel jsem si. Nejraději bych se na to vykašlal, ale to už bylo trochu pozdě. Sledoval jsem, jak se ostatní blíží ke svým pozicím, dal tomu všemu ještě pár sekund a pak jsem vyběhl jasně k tomu jižnímu cípu, kde nic nemohlo utéct. Mohlo se to motat mezi řekou a třema vlčicema, ale nic víc.
Snažil jsem se po celou dobu držet stálou rychlost. Nechtěl jsem vběhnout mezi vlčice, abych nenarušil nějakou pozici, prostě jsem se držel o pár metrů dál, abychom tvořili cíp, který se uzavíral s hranicí lesa. Zvířata to docela brzy pochopila. Teda minimálně to, že je něco žene, netušila, kam míří na ten jih. Takže jenom počkat, až nebudou mít kam utéct, pomyslel jsem si. Bylo docela těžký sledovat dění po stranách, protože... jedno oko.

Ola

Chtěla bych sem přihlásit Meinera s těmito úkoly: