Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pro Meinera štěstí neexistuje :tasa:

Děkuju

Heya,

díky za dávku věcí, co nechci, aby se někdy staly a taky díky za:
17 mušliček
16 oblázků
a 6 křišťálů

Danke ~

Napadlo mě, že možná v někom jinym by se ozvala otázka, jak by měl reagovat, kdyby si nakráčel do cizí smečky, kde věděl, že umřela vlčice, která byla matkou toho vlčete, kvůli kterýmu přišel o oko a zároveň vrahem byla slepice, kterou po rvačce ošetřil. Normální by dával nejevo rozpaky, došlo mi. Jenže mně... to bylo nějak jedno. Jak z jedné tak druhé strany. No tak někomu umřela matka. No tak někoho zabila. No tak jsem paradoxně vycházel docela dobře s oběma.
Nějak jsem neregoval na to, jaký Asgaar je. Nějaký vlky jsem tam znal, takže jsem si dokázal udělat obrázek na jednotlivce, ale kdybych je měl vzít jako celek? Byla to prostě... smečka. Ničím zajímavá, ničím výjimečná. Vlci chodili dovnitř a ven, někteří tam byli déle a jiní spíše krátce, ale prostě ve výsledku... to byla jenom smečka, kde někdo umřel. Takže jsem nějak souhlasil s Lindasou, ale falešnou lítost jsem nějak předstírat nechtěl, protože jsem to tak vůbec nebral a každý, kdo mě z tý smečky znal, ani nemohl falešný předstírání očekávat.
Když se ale dodrbalo, debata se spíše stočila v lovu a já cítil tu naříkající velerybu, co ve mně brečí a huláká, že lovit nechce a je to prostě fuj hnůj. Proč se smečka nemohla živit rybama? Bylo by to lehčí nachytat, bylo jich víc a stejně si každej mohl chytit kdy co chtěl a vlčata neměla právo vybírat si žrádlo, když nic neuměla.
Chtěl jsem teda něco málo namítat, ale tlama se mi nějak do námitek neotevřela, když Lindasa prohlašovala, co se bude dít a jaký bude dokonce plán toho lovu. Jenom jsem lehce přikývl, i když se mi zrovna nechtělo, vstal jsem a šel směrem k lesu přes řeku.

//Narvinij

Těžko by někdo považoval Theriona za nějak normálního vlka. I na úrovni tichých vlků byl prostě mimo křivku a otázkou tak akorát bylo... proč si ho vlastně Launee vybrala? Jenže co jsem měl co kecat do cizího výběru. Jenom můj menší názor byl trochu potvrzen Lindasou i Rez, které sice byly taky trochu specifické, ale to jsem byl určitě i já.
Jenže jsem se nějak nedozvěděl to, kde by asi Therion mohl být, kromě toho, že jsem měl menší názor o tom, že zdrhnul. Dokonce jsem se ani nedozvěděl to, co je ten vlk zač, o kterym tu předtim okrajově mluvili, ale nějak jsem tušil, že si to časem sám zjistim. Nějak... Svět je malej a já vtíravej, když jsem chtěl.
Přidala se k nám ta červená vlčice, kterou jsem předtim trochu vyprovodil z lesa, že tu není nikdo, kdo by se jich mohl ujmout a oni se očividně vrátili a přidali se. Gratuluji. Nějak jsem z celý tý barvy srsti byl nesvůj. Viděl jsem hodně divných barev, ale tahle patřila k těm divnějším, protože... k čemu bylo být červený. Viděl jsem částečně červenou alfu z Borůvkáče a stejná otázka i pro něj... Ale co. Mohl jsem soudit jak jsem chtěl.
Nějak mi přišlo, že se mi až ulevilo, když jsem řekl tu krásnou, trochu morbidní, novinku, kterou jsem zjistil, když jsem opravoval to zlomený slepičí křídlo. No, rez z toho byal překvapená, Lindasa snad zněla ohromeně a jako vždy i trochu opovrhovala tou mrtvou. Jenže to byla pravda, jak se mohla alfa nechat zabít slepicí?
Ještě mě zajímalo, co na to ta červená, ale ta neřekla vůbec nic. Docela mě to překvapilo. „Byla to ta šedá alfa... A myslim, že se nerozpadnou, furt tam maj zbytek rodiny, ale co já vim,“ odpověděl jsem tak nějak do větru a zvedl hlavu nahoru. „Teď asi nikde v lesích překážet nebudou, tak možná bychom měli jít lovit teď. Když nepřekážej vlčata,“ navrhnul jsem.

//Tak du udržovat tu aktivitu nooo

ol som rozlámaný z toho, ako som sa snažil nejako stočiť na zem medzi mach a korene, pretože zaliezť do tej podzemnej kobky bolo neprijateľné. Nechápal som, ako niekto mohol ísť dobrovoľne pod zem, keď tu všade okolo mal dosť hnusných miest, kam sa mohol dostať. Bolo to nepríjemné, stále sa mi tam blbo dýchalo a prišlo mi, že som akorat obor v malom svete, v ktorom som sa nevedel pohybovať. Takže som sa rozhodol, že tam jednoducho liezť nebudem, ak to nebudem potrebné a keďže ma tam nikto nechcel, mohol som jednoducho spať niekde kdekoľvek po lese a neriešiť, že by som sa mal stláčať s ostatnými v tej diere.
Lenže riešiť spánok už nebolo potrebný, pretože som bol hore, takže bolo načase niečo robiť. Niečo ... Niečo ... Ako robiť, že niečo robím a pritom nerobiť nič? Teda on po mne nikto nič nechcel, ale zase som sa cítil divne, že by som sa mal akurát motat okolo.
Mal som trochu hlad, to bola pravda, ale nebol to taký hlad, aby som kvôli tomu šiel loviť. Takže som si nešiel zohnať nejakú rybu, proste som sa s tym rozhodol žiť, že počkám, kým to nebude akutnější. A pretože som nelovil, pretože som nikam nechcel, zostal som ležať na zemi a len pozeral okolo seba. Sledoval som mach, počúval vtáky a trochu vypol z okolitého sveta, aby som aspoň trochu zabil čas. Okej, toto je nuda, že by som sa radšej zabil. Ale i an to som bol moc lenivý.

Když jsem byl malý, nějak naivně jsem věřil tomu, že i když se svět zdá šedý, skoro až černý, je to jenom nějaká mlha a ve skutečnosti tomu tak není. Kdybych už tehdy věděl, že tomu tak není, dopadl bych nějak lépe?
Kráčel jsem světem většinu svého života, nikdy se nezastavoval, nikdy se neotáčel a nehleděl na ostatní, protože jsem je bral jako zcela jiný druh, ke kterému jsem nepatřil. Kladl jsem si na mysl, že nikoho nepotřebuji, nikdo nepotřebuje mě a proto musím být sám a nikdo nebo nic to nikdy nezmění. K mému vlastnímu přesvědčení jsem s touhle myšlenkou dokázal žít přes deset let bez toho, abych o tom alespoň jednou zapochyboval. Každý den jsem potkával vlky, mladé, staré, samce a samice, veselé, smutné, hodné, agresivní, ale všichni byli vesměs nezapamatovatelní. Kdybych se snažil, asi bych si vybavil, jak vypadali, možná i to, jak se jmenovali, možná už hůř to, kdy jsem je potkal, ale... Kdo z nich byl vůbec hodný zapamatování?
Kamkoli jsem šel, tam byli vlci, tam jsem dělal špatnou vizitku sám sobě a nikdy nad tím moc nepřemýšlel. Kdysi mi někdo totiž řekl, že na takových, jako jsem já, nikomu nezáleží a nemá cenu se snažit o opaku, protože černí vlci jsou to nejhorší, co bylo světu nabídnuto. Kdybych tehdy věděl, že to nebylo ve skutečnosti míněné na černé vlky, ale jenom na toho jednoho, kterému to bylo říkáno, asi bych si ušetřil hodně dlouhé zmatení.
Kroky jsem po těch deset letech nějak zastavil, těžko říct vlastně proč, možná jenom z čisté zvědavosti, třeba to bylo z únavy. Kolikrát beztak na důvodu nesejde.

Rád jsem drbal a snad i pomlouval ostatní, co si budem. Chtěl jsem všechno vědět, všechno říct, prostě to byla moje nepříjemná přirozenost. Takže stejně tak, jako jsem se těšil, že trochu pomluvim Theriona za jeho útěk, Styx za její zabití tý alfy, tak jsem stejně tak chtěl vědět, kdo je do háje Nori. Oko mi nejdříve sjelo k Rez, když ho zmínila, pak se přehouplo k Lindase, když to jméno zopakovala s otazníkem a... nikdo mi neřekl, kdo a co to je. A já to chtěl vědět. Trošku sakra moc. Borůvková... zablešená smečka, poznamenal jsem si, abych věděl pro příště. A zjistil to.
Ale když jsme se vrátili k tomu podstatnějšímu, teda k nádherným drbům, co jsem mohl zmínit, Lindasa zkonstatovala, že máme jenom jednu alfu a... asi to tak bylo. „Pokud se nevrátí, tak jo. A jestli se vrátí, chci být u toho,“ dodal jsem. Mohlo se jednat o krásný drama, u kterýho bych dělal, jak moc mě nezajímá, abych následně přicupital k nejbližší další drbně a převykládal celé to setkání do nejmenšího detailu, protože mi už teď bylo jasné, že by sakra stálo za to.
„Těch vlčat bylo víc. Snad pět, co si pamatuju,“ namítl jsem k Rez. Jenom jsem si pamatoval jména jenom nějakých z nich, přičemž sotva dvě vlčata z nich se mi zdála použitelná k normálnímu životu a jedno zrovna odešlo s Launee pro obrázky... Jestli Život rozdával obrázky, tak mě musel polepit sakra moc obrázkama, aby všechno zakryl.
Chystala se chvíle, kdy jsem chtěl říct ten největší drb z největších. Dokonce jsem se pro to i narovnal v zádech, abych to mohl zahlásit, když se mezi stromy objevila rudá srst, kterou jsem viděl tehdy. Eh, povzdechl jsem si. Nechtělo se mi říkat drby před neosvědčenýma drbnama. Jak se zdálo, znala Lindasu a... k její srsti to bylo až k neuvěření, ale co, se mnou taky mluvila. „Meinere,“ řekl jsem prostě a pohled mi už zase těkal k vlčicím, abych chytil jejich pozornost a mohl to konečně říct.
„Zabila alfu Asgaaru,“ řekl jsem prostě, protože jsem očekával ohňostroj otázek, na které jsem chtěl už odpovídat. A pokud odpověď znát nebudu, věděl jsem, kde je sehnat.

Hey,

děkuji za akci a jdu přemýšlet, co za knihu by Meinere mohl napsat :—)
Zároveň prosim o 2 křišťály a 4 drahokamy, děkuju ~

//Danke >:D

Vesměs mi to všechno bylo vlastně jedno, jenom jsem si užíval to, jak jsem mohl do ostatních rýt, když to ani nebyla zrovna jejich vina a jestli jo, tak se stejně nic nestalo. Měl jsem to v povaze, takové krátké připomenutí, že nejsem zrovna nádherné sluníčko, které by ostatní chtěli mít v životě. Až mi bylo Saturna líto, že musel tohle všechno snášet, ale třeba ho někdy později potapám po hlavě, že jsem to až takhle hnusně nemyslel, ale ono fakt nebylo dobrý mě nechávat s vlčaty o samotě.
Z Launee nějak vypadlo, že půjde k Životu, k tomu se chtěla přidat i její vlčata a k nim i Saturnus, což znamenalo, že ve smečce zůstaneme jenom ve třech. Což bylo fajn, pomalu jsem začínal mít osypky z toho, kolik nás tam je. Společnost furt byla docela velký ne. Nebo spíš ne ne, ale takový nepříjemný, protože se všude jenom mluvila a musel jsem furt otáčet hlavu do strany, protože jsem neviděl do stran a nechtělo se mi poslouchat hlas bez toho, abych na dotyčného viděl.
Jenže to se pak pořešilo tím, že se většina z nás pomalu vzdálila a zůstal jsem tam akorát s Rez a Lindasou.
A protože odešla alfa... byl sakra čas na drby. Miloval jsem drby. Obtěžovat cizí smečky jsme mohli někdy jindy, protože to, co jsem věděl, jsem si nemohl nechat pro sebe a prostě sedněte si a poslouchejte. „Ten měsíček není Launee, ale vychovala ho,“ obeznámil jsem Rez, ale to nebyl ten pořádnej drb. Zajímavější věc byla... kde je Therion? Jo a kromě toho jsem měl ještě jednu mua věc.
Odtáhl jsem se trochu od Lindasy a se zamručením pronesl mojí vlastní myšlenku na to, kde ten vlk je: „Zdrhnul. Viděl je jednou a od tý doby je pryč, co jinýho,“ řekl jsem těm dvěma.
Rozhlédl jsem se okolo sebe. Jestli tam třeba někdo není, ale nebyl, což bylo fajn. Hodil jsem očkem po Rez a zeptal se: „Vidělas Styx poslední dobou?“ zeptal jsem se. Věděl jsem, že o tomhle Lindasa vědět nebude, Rez... asi těžko. Viděl jsem Styx krátce potom, takže se s ní asi neminula. „Slyšel jsem zajímavou novinku,“ dodal jsem a pootočil se k Lindase, abych i ji anvnadil na to, co chci říct, „kterou bys mohla jemně vytáhnout v Asgaaru.“

Až do té chvíle jsem si nějak o Rez myslel, že to je docela chytrá holka, která se neptá na blbý otázky a pokud ano, tak se na ně ptá, protože chce jenom dělat blbou a chce tím vlka urazit, ale docela jsem si začínal myslet, že asi nebude prostě moc chytrá. „A kdys naposledy viděla úplně zamrzlou řeku?“ zeptal jsem se. Sice jako jo, poslední zimy docela dost na nic, ale furt ne natolik, aby zamrzla řeka. „A taky docela podvádim magiema, co si budem,“ prohodil jsem pak na odlehčení situace, protože tenhle fakt byl taky docela podstatný.
Mezitim Lindasa pronášela svoje pekelný plány, protože starání se o cizí vlčata asi nebylo v jejím repertoáru, ale upřímně... To ani v tom mém. Jenže co myslela tim, že chce diplomaticky řešit cizí smečky? „Jakože budem jiný otravovat pod záminkou falešnýho zájmu?“ zeptal jsem se, jestli jsem to celý tak nějak pochytil. Diplomacii, kterou by mysleli jiní, jsem ve své myšlence docela obešel, protože... jsem neočekával, že by se tohohle Lindasa chtěla ujmout. Spíše chtěla jít hodnotit kvalitu a cenu ostatních na základě jejich barvy kožichu... Proč ne. „Klidně,“ podotkl jsem.
Vzpomněl jsem si i na to, že bych měl docela věnovat nějakou pozornost malému hnědému, který trochu nerozuměl pojmu otec, protože Therion stál asi za tolik jako třeba Mistoke a vzal čáru, jakmile jenom mohl... Jak krásné je to moje pohlaví. „Ten tvůj se někde fláká,“ prohodil jsem k vlčeti, než se k nám přidalo to jedno odrostlé. Hodil jsem po něm pohledem "vyrvu ti hvězdy z čela", jakmile se přikodrcal s omluvou, že se mu to celý někde protáhlo. „Zatimco ses honil po obloze a kradl měsíc, Santé dostal hlad,“ obeznámil jsem, ho. A co to sakra měl na hlavě? Jsem si myslel, že je měsíc ve skutečnosti větší... A bude ještě nějakej na obloze? přemítal jsem s trochu soudivým pohledem na Saturna.
No a pak naše kolečko ještě rozšířila Launee, která vypadala, že toho má taky dost... A přeci se připojila k tý nejdivnější skupině, kde tomu kralovala Lindasa, protože beztak kralovala úplně všude. Posunul jsem zadek trochu dozadu vedle ní a dělal, že neexistuju. Nechtěl jsem mít na krku... cokoli. Alastor, pomyslel jsem si krátce. Nějak jsem to zmínil jenom před Saturnem a jeho sestrou, ups.
Na chvilku jsem zvedl hlavu k obloze, pak hlava zase dolů k zemi. No a pak se mi hlava naklonila k Lindase se slovy: „Theriona bych hodnotil jedenáct z deseti za tohle.“ Nebyl jsem idiot, dost jsem to šeptal.
Jako poslední mi docela otrávený pohled padl k Rez a tlapa se mi zvedla, aby ukázala na toho měsíčka. „Tady ten ho měl hlídat jako první.“ Prostě povinnosti padají zpátky ke svému kořenu – Saturnovi... Nebo k Launee?

Without any beat around the bush – I have not a lot of good or happy days in my life. Or maybe I had but my head is full of dark parts that I remember much easily. But If had to say which day was the best of my life? I would say the day when I met Vločka.
Or maybe not the day i met her, but the day I realised that I'm happy for her in my life. In the start, I don't even like her. She was loud, energic and also she-wolf (everyone know I have problems with them). She was acting like my sister and that was the time I had problems with Laura so I didn't want someone like her around me. But Vločka didn't care she was just looking for fun, some chat and someone who will be with her for a little time. And when I mean someone I mean myself. In that time I was black, green eyes, I had my dragon egg on neck also I was whiney and maybe annonying? Because I was alway complaining about everything and everyone. But Vločka didn't care.
We were traveling together to visit that one white... awesome and powerful wolf on top of the golden hills. I don't rembeber what she wanted, but I wished for half white fur. It's importatnt to say – It's not the happiest day of my life when my fur went half white. The happiest day of my life was because of that white she-wolf, but I had to say something before that. To be honest, If I had to say only the main reason why I consider this as my happiest day It would be only one sentence, so just wait for the end and be glad I talk sometimes too, ok?
After visiting golde hills, we went... Somewhere. And I noticed this think – I'm talking. I'm talking with someone. And no I wasn't complaining whole time, I wasn't grumpy or sad. I was... I was living my life? To be honest I wasn't laughing or doing stupid things she wanted but I followed her, I was with her, I was watching her doing everything she wanted. And it was nice. Looking at someone when she was enjoying life and never care about others.
I remmber one think – we met around the start of the summer. It was queit nice summer which we spend together and before fall started we were still together. I was half white, she was same but the world wasn't. Or maybe mine.
Oh yeah someone coud say "aww, he was in love with her!". But i beg your pardon I wasn't. It was not love or something between us. Or – if you want to call it love it was tottaly paltonical and something more like love between friends. And this is my point of this whole story.
The happiest day of my life was that one when I realised one thing. Not everybody hates me. Not everybody doesn't care about me. Not everyone thinks I'm worthles. Someone thinks I'm someone and that one wanted me around her. I was her friend. And she was mine. First friend in my whole life.

//Kierb

„Věř mi, že močení mi dělá minimální problém,“ pronesl jsem k Lindase na její jízlivou poznámku o značení lesa. Jo, sice jsem neměl potřebu ukazovat, co mi patří, ale viděl jsem jistou radost v tom, že jsem se snažil obhodit všechno, co mi přišlo do cesty? Každej má úchylku, pomyslel jsem si. Jeden jich má víc, druhý míň, já si byl jistý jenom zálibou v močení. Její to znak nějaký nemoci? napadlo mě v zápětí, ale to už bylo docela velkou otázkou.
Ale kromě močení tu asi byla i záležitost s rybama, která se nějak nepozdávala Rez. „Ne, tomu se říká zdravá strava,“ odfrkl jsem si docela uraženě, protože jsem nebyl jako jiní, abych si stavěl nějakou blbou mantru o tom, co je správné a není správné. Nebo možná jo, ale to se nazývalo leností a i když se to nemuselo zdát, chytit rybu bylo mnohem lehčí, než se hnát za nějakým hopsavým zajícem a pokusit se ho chytit a nerozbít si u toho tlamu.
Aby toho nebylo málo, do toho všeho se i Santé zajímal o to, jak je dáno, že ten dělá to a ten zas tohle (a dohromady budeme mít dost). „Tvoje máma to rozhodne. Až budeš větší, třeba taky něco budeš mít,“ vysvětlil jsem mu jenom krátce a vzal ho do zubů, abych ho přenesl do lesa, který shodou okolností smrděl po Launee, takže moje i Lindasina práce hned padla.
Vlčice jsem nechal trochu za sebou, že to bude lepší, ale asi jsem udělal blbě už jenom tím, že jsem vlče vzal do zubů. Stačilo pár slov, jako vždy. Nějaká ta prostá otázka někoho, kdo nemohl chápat, so vše způsobí. Trhnul jsem sebou, chtěl pevně stisknout zuby, ale zastavil se dřív, než jsem mu na krku udělal díru, kterou by se dal prostrčit klacek... Ale pak by se dal zavěsit mezi dvě větvě a měl by houpačku. Položil jsem ho opatrně na zem, přitom funěl a snažil se... uklidnit. „Já nevim,“ řekl jsem polohlasem, aby ta slova nutně nedoputovala za mě, „nikdy jsem ho neměl,“ dodal jsem s pohledem upřeným před sebe a šel dál k úkrytu.

Přemítal jsem nad tim, co si asi v té chvíli myslí Launee. Je v klidu, protože si myslela, že své vlče svěřila Saturnovi s Biancou, kterým věřila? Jestli jo, mohlo se jenom doufat, že dříve, než jeho, ho najde právě dvojice sourozenců, která si ho převezme a teprve pak potká svou matku, protože se zdejší trojicí nemožných existencí se nedalo očekávat, že by z vlčete mohlo vyrůst něco dobrého. Už i samotný růst byl docela omezen hádkou o tom, kdo se vůbec ujme toho, aby ho nakrmil.
Rez se nabízela, že by něco ulovila, zatímco my se vrátíme do lesa, na což jsem vůbec nenamítal, protože já nebyl lovec a les potřeboval označkovat. To jsem měl dělat, ne lovit, ne se starat o vlčata, ale Lindasa okamžitě namítala, že já si ho vzal, tak bych se o něj měl i postarat. „Jo, půjčil jsem si ho, nevyrobil... A značkování je myslim i moje věc,“ namítl jsem do všeho. „Navíc lovim jenom ryby, to ho chceš snad uvést do pachuti rybiny?“ hrdinským hlasem jsem to zahrál, že chci samozřejmě pro vlče jenom to nejlepší, ale prostě jsem nechtěl lovit. A už vůbec ne něco jiného. Naposledy jsem lovil něco jiného... se smečkou. A to maso tam furt muselo být. A léto ještě nebylo tak hnusně teplý, aby to prohnilo skrz na skrz.
„Dáme mu maso z lesa,“ řekl jsem tak nějak rozhodnutý, „a když to nepůjde sežrat... Tak to budem řešit,“ navrhl jsem s pokrčením ramen a protože se mi už nechtěla řešit tahle debata, vzal jsem vlče za krk a šel s ním do lesa.

//Mech

//Sopka

Pomalu jsem se vracel od sopky k řece. Nechtělo se mi skákat, chtěl jsem se prostě jenom projít a možná trochu přemýšlet nad tim, co jsem zjistil. Styx byla Styx. Celá její rodina byla jiná, bratra měla na jedno brdo, ona byla fajn, dle vyprávění její sestra nestála za nic. A jo, byla silná, zabila alfu, gratulace. Jenom jsem se u toho furt otáčel myšlenkama k Sionnovi a drobnému faktu, že v té smečce mám přeci jenom sestru. Nesoudil, připomněl jsem si jeden prostý fakt, kterého jsem se držel a raději se napil z řeky, abych si trochu schladil hrdlo, i když bylo pekelný dusno a ani ne tak vedro.
Vlčice s vlčetem byli na stejném místě, jako když jsem od nich mizel. Trochu jsem si odfrkl, protože jsem se připravoval na to, že přijde jedna nebo dvě nemístné poznámky, kam jsem do háje šel, jestli musim furt skákat a tak dále. Ale co? Hopsání bylo to jediné, co mi šlo.
„Tak už jste ho nakrmili?“ houkl jsem na obě se svým vítezoslavným příchodem blíže. Hned na to jsem se posadil, já nepracoval.