Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mechové dno

Po průchodu úzkým vchodem, ze kterého se mi stahoval žaludek, mě uvítala studená facka černého rána. Skoro jsem to vycouval zpátky dolů, protože se mi na povrchu chtít nebylo, ale zase šlo o to, že mi víc vadilo být tam dole. Nahoře jsem se ohřát mohl, dole by to tak dobře nešlo.
A první, na co mi padl pohled, byla hrouda masa, kterou jsem přitáhl s Rez a hned potom jsem viděl jeden hnědý kožich, který se skláněl nad nějakým... vlčetem. Šedým vlčetem. Rez se smrskla? Nasákla vodu a zmenšila se? Mmm..., přemýšlel jsem, ale ono to moc jako Rez nesmrdělo. Bianca? Ne, ta měla bílý nohy a přeci jenom byla už trošku větší, než tohle. Santé zešedivěl hrůzou? To už bylo trochu reálnější, ale furt dost nepravděpodobné. Musel jsem se při prvních krocích k nim uchýlit k jiné teorii, která byla ze všech nejpravděpodobnější, ale moc se mi tomu věřit nechtělo. I když... nemohl být mým problémem, takže co jsem to vůbec řešil?
Pomalu jsem došel až k Launee, kde jsem se nejdřív posadil a teprve potom začal nějak mluvit, abych udělal super dojem. „Nalezenec?“ Nebo Rez dokonale tajila, že čeká vlče a teď ho tady vyprdla poměrně vytaženého a vyvinutého... Že mě to nenapadlo dřív. „Kdes ho sebrala?“ zeptal jsem se ještě, ale... kde nechala svoje ostatní? Vyměnila tři za jedno? To znělo spíš jako něco, co bych udělal já.
Dorazil jsem ve chvíli, kdy z toho vlčete začala padat slova. A ta mi bohužel vyvrátila myšlenku, že Launee vyměnila Saturna se Santém a tou malou za jedno šedý vlče. Styx? Hopla.

(1449 | Salem H4 (4/3))

//Kierb (magie)

Vítr, který rozpoutala magie, se mnou docela mávat, když jsem se dostal do úkrytu. Pro mé štěstí tam však nikdo nebyl a všechno jsem to schytal jenom já a bludičky, které neustály protestovaly vůči svému zatčení. „Vteřinu,“ houkl jsem na ně a položil klec na zem. Rozhlédl jsem se po úkrytu, kde letmo světélkoval mech po stěnách a z jednoho kouta šel trochu chladnější vzduch. Posadil jsem se na zem proti kleci, která se houpala do stran a dal na ni tlapu, abych je zastavil. „Říkal jsem klid,“ dodal jsem trochu hruběji, ale k čemu mi to bylo. Bludičky se akorát více přenášely ze strany na stranu, narážely do větví a zdálo se, že jsou už fakt naštvané.
Větve, které byly spletené do sebe, se začaly rozplétat a ztrácet v zemi. Chvíli to trvalo, než byly zcela svobodné, ale sotva se tak vstalo, zcela se splašily. Lítaly ze stranu na stranu, pořád jsem slyšel ten jejich vysoký jemný křik a taky jsem cítil, že do mě narážely. Tahaly mě za uši, mlátily do čenichu, trhaly mi chlupy na krku a fakt to bylo nepříjemný. Motal jsem se v úkrytu, zatímco jsem byl mlácen maličkými bludičkami, co jsem ukradl v močálech a přitom je trhanými slovy přemlouval ať toho sakra nechají.
Nechaly. Slyšel jsem ještě jeden jejich "výkřik" a pak vše ustalo. Zastavil jsem se, rozhlížel se okolo sebe a hledal je, ale... neviděl jsem je? Viděl jsem světélkující mech, ale bludičky? Možná byly na tom mechu, možná ulétly tam, kam patřily a možná zkrátka nešly vidět? „To mám za to,“ vydechl jsem unaveně, „že se pokouším přivlastňovat si jiné,“ povzdechl jsem si a radši šel ven. Jestli se tam stále nacházely, určitě chtěly být samy.

//Mecháč

//Kaskády (magie)

Dopadl jsem skokem k řece kousek od lesa. V tlamě jsem stále držel větev, bludičky v kleci se docela naštvaně houpaly sem a tam a do toho ještě nějak křičely. Pořád tim slabým zpěvným hlasem, který mě aspoň nebolel do uší, ale nějak mě deptalo už jenom to, že někoho držim proti vlastní vůli, když jsem byl přesným opakem vlka, co by něco takovýho sám chtěl zažít. Chtěl jsem je pustit, to jo, ale taky jsem je chtěl pustit na nějakém určitém místě a to nebyla prostě jenom čekat. „Klid,“ houkl jsem na ně se zatnutými zuby do větve.
Smrákalo se, mlha byla někde daleko za mnou, možná, že kdybych se snažil, slyšel bych Lindasu nadávat, ať nepoužívám ten skok kousek od ní, ale na moji obranu jsem šel dál, abych neschytala takový poryv větru, který jsem tou magií tvořil.
Docela jsem se chtěl najíst, něco si vzít, když už jsem byl u řeky, ale protestující stvoření v kleci mě dost nabádala, abych se hejbal dál a kašlal na nějaký ryby, co si můžu vzít kdykoli jindy. Fajn fajn, řekl jsem si. Bylo i docela chladno, nechtělo se mi zůstávat někde na volném prostranství, ač jsem cítil dva známé pachy a chtěl vědět, jestli třeba Styx nechce zase pofoukat nějaké bebí. Jenže jsem měl jiné věci na práci, takže jsem ještě jednou skočil a doufal, že někoho nerozbiju v úkrytu.

//Mechové dno (magie)

„Taky jsem nechápal, proč se s něčim tak očividnym namáhal,“ odtušil jsem Lindase na poznámku, která byla více než očekávaná, ale k srdci jsem si ji ani trochu nebral. Co jsem s tim měl taky dělat, nebyl jsem krasavec k pohledání. Ale zas jsem původně vypadal jako on, pak jsem se trochu změnil, ale furt jsem to byl z padesáti procent on, takže urážel akorát sebe samého. Z půlky. „Máma byla hnědá. Světle, mnohem světlejší než ty,“ odpověděl jsem na její otázku, i když to znamenalo vybavit si, jak vypadala. A jenom ta nejmenší silueta té vlčice v mé hlavě mi obracela žaludek nahoru a vnímal jsem, že se mi žene krev do žil naštváním. Bylo vůbec možný někoho tak nesnášet? Jenže pak jsem si vzpomněl, že její vzhled bylo i to, jak vypadali zbývající dva sourozenci, kterým byl kdo ví kde konec. Minimálně tomu jednomu. Laura musela být furt v té smečce, kde jim Styx zabila alfu. Svět je rozpolcený.
Lindasa ani nesouhlasila s vypuštěním bludiček, které jsem měl u nohou. Sklopil jsem k nim zrak a přemítal nad nimi. Chtěla je dát do úkrytu, kde už byl světélkující mech, aby... tam prostě byly. Někde, kde nesmrdí močál a není neustálé vlhko, ale pokud bych je tam vypustil, tak existovala dost velká šance, že uniknou. Pokud bych je nenechal v té kleci, kterou jsem jim udělal a i já vnímal, že to bylo docela kruté vůči něčemu, co možná nebylo úplně technicky živé, ale jako živé se to reprezentovalo. „Uvidíme,“ řekl jsem na to jenom. Co se má stát stane se a asi jsem nebyl oprávněn nějak rozhodovat.
Ta mlha, která nás obklopovala, nemohla být dozajista dílem jenom nějakého šaška, co dostal nějakou magii od Smrti nebo Života. Táhla se celým západem a zcela určitě se nikomu nelíbila, ale co s ní máme dělat? Odfoukat ji? Hah. „Uvidíme, jsme od toho docela daleko, tak to snad bude v pohodě,“ ukončil jsem nějak tu debatu o tom. Sice jsem nebyl velký řečník, ale kecat na téma nějaké mlhy se mi moc nechtělo. Spíše mě zajímalo třeba to, proč se za Lindasou každý táhl jako ocásek, když promluvila.
„Jo to, jak si říkala, že označkuješ les a zmizela?“ rejpl jsem si trochu odlehčeným hlasem, když zmínila, že se vydala za Životem. Ale aspoň označkovala ten les, že jo. To, co pak vykládala, znělo jako nějaká ta hloupá magie, co byla šitá na míru jednotlivému vlkovi. Jako to, že já neměl stín, někdo se měnil na draky a Lindasa... překecávala všechny, aby dělali, co chce. Nebo je ani nepřekecávala, prostě jim jenom řekla, co mají udělat a oni to udělali. Pěkný, šikovný, užitečný. Trochu mě však zarazila následující slova. Nebo spíš příjemně překvapila, že z tohohle budu vynechanej? „Díky,“ odtušil jsem, i když jsem si tím z počátku byl nejistý, ale bylo to... milý, jestli to byla pravda. Většinou jsem byl ten, co tu magii naopak schytával.
Chvíli jsem sledoval Lindasu, když tvrdila, že si magii rodičů nepamatuje, ale pak dodala, že máma měla myšlenky. Takže měla magii po mámě. „Jo, taky mám po mámě,“ dodal jsem mimoděk, hlavu odvrátil, ale furt to nějak nevysvětlovalo teorii, jak to s tou magií může být. Prostě to nějak bylo.
A jako poslední padla ta kouzelná slova, že se do oázy vrátíme. Nějak ve mně cuklo, nějaká křeč mě donutila povytáhnout koutky na tlamě, ale bylo to dost krátké, protože všechno začaly rušit ty pitomý bludičky. Klícka s nimi se zatřásla a nějak jako vykřikly. Bylo to slabé, takové zpěvně, ale přišlo mi, že je to i dost naštvané. „Hodim je do toho úkrytu, než budou dost naštvaný,“ řekl jsem krátce, „a nějak se sejdem v lese.“ Chtěl jsem se rozdělit, protože jsem pospíchal. Vzal jsem klícku do zubů a chvíli klusal mimo dosah Lindasy, abych nedostal zjeba, když jsem skočil

//Kierb

//abecední challenge, písmenko 5/21, life is pain

Estetičnost, respektive veškeré postrádání estetiky, toho místa mi už začala docela vadit. Ekvivalentně hnusné a neestetické místo mohl být snad už jenom ten močál, co byl kousek od řeky, která tekla okolo Mecháče. Evidentně ale i močál bylo místo, kde vlci nějaký ten rok žili a dokázali to nazývat domovem, takže jsem nějak počítal s tim, že by se určitě našlo pár podivínů, kterým by se líbilo i tady. Extra moc jsem se s těmihle jedinci setkat nechtěl, protože mě nezajímal nikdo, kdo postrádal jakýkoli smysl pro estetiku a myslel si, že černá díra v zemi je pěkná. „Ego ti určitě dovolí poprosit,“ rýpl jsem si do Lindasy, „když se jedná o mě,“ dodal jsem, protože ta přechozí věta nebyla dostatečně rýpavá, za to tahle už byla docela dokonalá. Efekt to muselo mít, jestli ne, docela jsem to přestal zdávat s tím, že bych se snad mohl nadále považovat za otravného jedince, když jsem nezvládl vytočit ani Lindasu, kterou jsem dříve vytáčel jenom jediným nadechnutím. Elitu vlčího druhu jenom tak očividně nenaštu, pomyslel jsem si s dlouhým výdechem.
Extrém by skutečně bylo, kdyby se ukázalo, že zde něco žije, ale zatím se nic nedělo, pouze Lindasa poznamenávala, že zdejší místo je fakt nevkusné, ale to jsme věděli oba dva. Etapu života, kdy se jenom tupě plahočím okoím mám už dávno za sebou, mlaskl jsem si pro sebe, rozhlédl se okolo a protože jsem chtěl, aby se něco stalo, něco jsem udělal. „Eroze?“ zamumlal jsem trochu zmateně, kdy se půda okolo nás začala lehce otřásat, „nebo to, co tu žije?“ dodal jsem nejistě, i když jsem si byl na sto procent jistý, že jsem okolím hýbal já.

Keď som bol ešte tulákom, bolo celkom normálne, že som spal vonku, koľkokrát fakt pod holým nebom a za dosť nepekného počasia. Prebudiť sa zasnežený nebolo v zime ničím výnimočným, jednoducho sa to tak dialo. Ani som to moc neriešil, nebolo ako, pretože vytvoriť si úkryt bolo zbytočné. Furt som sa presúval z miesta na miesto a strechu nad hlavou si ťahať nemôžem, pretože nie som žiadny slizký slimák. A napriek tomu som skoro nikdy nebol chorý.
Ale teraz? Teraz, keď som si zvykol na akýsi blahobyt, čo mi ponúkala svorka, aj keď sa k tomu nepočítajú žrádlo? Bol som malý rozmaznaný nepodarok, ktorému vadil každučký vetrík. A tak, keď jedného krásneho jesene zafúkal, skoro rok po tom, čo som sa pridal k tejto svorke so slovami, že to skúsim a nikto sa nikdy nezaujímal, ako ten pokus dopadol, som ochorel.
Prebudil som sa s tupou bolesťou v krku, ktorá sa vždy premenila do ostrej, akonáhle som prehltol. Od ňufáku mi furt niečo slizkého odkvapkávalo, oči som mal zakalené a bolel ma každý sval a kĺb v tele. Možno som starý? Nie, choroba to je.
Čo som komu urobil, že som ochorel? A kde bol niekto, kto by sa o mňa prosim pekne postaral? Vždy som sa o každýho staral ja sám, kurírovali je a robil im sluhov, ale keď ochorieme ja? Všetci sú zrazu preč. Kejchnem im do ksichtu, akonáhle sem strčej ňufák, či ešte žijem!
A čo mám vlastne robit, keď som chorý? zamyslel som sa. Normálne by som proste niekam šiel, niečo robil, alebo nič nerobil z vlastnej vôle, ale takto? Však ma bolelo aj nadýchnuť sa! To ma radšej zab! zafňukal som si nad tým ďalším pitomým dňom a hlavu položil na zem. Nesnášam jeseň.

//Mahar

Co říkal? zopakoval jsem si otázku, co mi položila. Možná, aby vyplnila ticho, možná jí to skutečně zajímalo, možná jenom chtěla vědět, jak vypadalo setkání dvou, které spojovala krev, ale nikdy si k sobě nevytvořili žádný cit, protože se neviděli. A možná jsem jenom nad všim tak moc přemýšlel a dával všemu váhu, i když jsem neměl. Jenže co mi Mistore řekl? Jeho první slova, co mi kdy věnoval, byla přesně tak, která bych čekal od těch, co jsem neznal a nikdy neměl chuť poznat blíže. A nebo klidně i jo, však si to stejně museli všichni myslet. „Že jsem ošklivej,“ řekl jsem krátce a rozhodl se, že v tom už nijak nebudu hrabat, protože jsem na to chtěl zapomenout už prostě z toho důvodu, že to nebylo příjemný slyšet od toho, kdo by v té sladké smyšlené realitě měl být ten táta a někdo, kdo mě naučí tomu, k čemu jsem se prokousal sám, nebo jsem to ani dodnes pořádně nepochopil. Ale co, někteří prostě štěstí neměli, někdo se narodil sám, někdo měl vše. Ve výsledku jsme stejně všichni došli ke smrti a to, jaká byla naše cesta k ní, bylo už vedlejší. Výsledek byl vždy stejný. „A přitom vždycky máma říkala, že vypadám jako on,“ vydechl jsem si ještě polohlasem, protože jsem měl blbý nutkání se před jinými obhajovat, ale co? Byl jsem kdysi černý a prokletý a raději se zvolil cestu ošklivého. Neměl jsem se za co světu a ostatním omlouvat.
Lindase se moc nepozdávalo, co jsem udělal. Jak jsem ty bludičky, jak je nazvala, zajal a držel je u sebe jako nějaké malé hloupé lucerničky. Jemně jsem se zamračil s otázkou: „Mám je pustit?“ Nějak mi nesedělo, že by nějak bojovala za práva nějakých bludiček, které se zjevily uprostřed močálů. A nechtěl jsem je pouštět, chtěl jsem... ani nevim co. Nějak se mi to stvoření líbilo. A ukradl jsem ho drze z močálů směrem někam do vysokých kopců, protože jsem se chtěl rozhlédnout, co se v okolí děje. Co ta černá obloha, co ten zápach a všechno.
Poměrně dost foukalo, mnohem lépe se to dalo pocítit mimo stromy. Sice ten vzduch už nebyl tak nechutný jako v noci, ale zase bylo už poměrně chladno a každá chvíle značila, že se blíží zima čím dál tim rychleji.
Při cestě nahoru jsem si však všiml jedné věci, která mi předtim unikala. Ale jak by také ne, ono tomu, kdo má jenom jedno oko, uteče dost věcí. Zastavil jsem se na vrcholku toho kopce, foukalo, bludičky se motaly v kleci, kterou jsem jim vyrobil a někde na západě se hromadil hnusný tmavý kouř, který pohlcoval okolní místa. Normálně by jeden mohl vidět i moře, které se lesklo v dálce, ale nyní? Celé pobřeží bylo sežráno nějakým kouřem. Nesmrděl jako kouř z ohně, nemohlo tam hořet. Muselo to být něco jiného a určitě i horšího. Položil jsem na chvíli klec s bludičkama na zem a pohled stále upíral na ten kouř. „Myslíš, že za to může někdo ze zdejších? Magie, co se vymkla kontrole, nebo další bytost jako je Život a Smrt?“ zeptal jsem se Lindasy. Spíše to druhé, když už. Nepotkal jsem magii, která by mohla něco takového dokázat a to jsem byl už svědkem docela dost magií, které dokázaly docela dost pocuchat srst, pokud se jednomu zachtělo.
A kdyby za to magie mohla... co to bylo za magii? Co za divnovlka to mohl dotáhnout tak daleko, že by zahalil část země hnusným kouřem? A půjde ta věc dál? „Co myslíš?“ zeptal jsem se prostě. Byla i nějaká šance, že za to nemohla magie a prostě to byl nějaký přírodní jev, který chtěl konečně pobít celou naší rasu? Před pár lety bych možná kvůli tomu skákal radostí, ale teď se mi do umírání nějak nechtělo. Jenže jsem ani nechtěl pro záchranu ostatních bojovat. Nebo snad pro tu svoji. Neříkal něco takovýho Život? zamyslel jsem se krátce. Něco o dělání věcí pro ostatní, jejich ochrana a podobný ptákoviny. Beztak není koho chránit, ne? zamyslel jsem se krátce. Sklopil jsem zrak k bludičkám. Modrým malým potvůrkám, které se dostávaly od jedné strany klece k druhé a okoušely se dostat ven. Věřil jsem, že kdyby se jim skutečně chtělo, už by byly pryč, takže jsem je neřešil.
Zrak jsem na chvíli stočil k Lindase. Něco mě zajímalo už pár dní, protože mi přišlo, že se celý svět nějakým způsobem pomátl. Sice byl divný už docela dlouho, ale poslední dny mi to přišlo jiné a kromě kouře jsem vnímal, že se okolní vlci chovají nehorázně divně, když jsou v její blízkosti. A já taky. „Proč mám pocit, že poslední dobou, ať řekneš cokoli, každej to ochotně udělá? Třeba ten strakáč,“ nadhodil jsem. Kouř jsem furt nějak vnímal, ale také mě zajímalo to, co bylo hned u mě a ne přes půlku země. „Nějaká krásná magie, která mi nebyla nikdy nabídnuta?“ nadhodil jsem spíše jako vtip, který jsem neuměl podat, ale... fakt. Jak to s těma magiema bylo? Věděl jsem jistě, že jsem si Smrti a Životu o nějak řekl a věděl jsem, že je dokážu použít, ale byly i takové, které se prostě... objevily. A pak ty, které mohly být snad za trest. Golem, co se pásl okolo, stín, co utíkal a nikdy nepřicházel. Proč jsem tohle měl zrovna já? Samozřejmě tu byli ti, co ovládali zem, co se hrabali v cizích myšlenkách, ale komu utíkal stín? Jen mně. A jenom Lindasa snad mohla vlkům říkat, co musí dělat? Je to něco, co k ní sedí. Chce být princeznou, co vládne, tak se jí stala. Jak? přemítal jsem. Kdyby měla vlčata, měla by to také? Měla by schopnost být natolik přesvědčivá a rozkazovat jiným? To by mě asi zničilo. Jedna Lindasa fajn, dvě by možná šlo zvládnout, ale více by bylo spíš už o... útěku co nejdále. A jestli ona chtěla rozkazovat, tak já chtěl, abych ztratil stín? Co je to za logiku? Magie nedávala smysl. Stejně jako nedávalo smysl, proč ti, co sem přicházejí, jsou v ní zcela slabí a neschopní. Proč jenom tady jsou ti, co ji mohou zesílit a přidat další kromě těch, se kterou se vlk narodil? Země. Když jsem nad tím vším přemýšlel, vrátil jsem se i k té, která se mnou vyrostla. Hloupé pěstování kytiček, praskání půdy, odlamování kamenů a další hlouposti, co jsem s tim mohl dělat. Čim dál tim méně jsem ji používal, jak jsem si všímal. A Lindasa má bílé oči jako ti, co čtou myšlenky... Co za hlouposti asi musela v mých myšlenkách slyšet. Launee, Therion, Saturnus jsou zase ti, co umí tak leda foukat větříkem. A další a další... Kromě těch, co je mají žlutý. Jako kdyby nic neuměli, ale zas o tom jsem se už taky přesvědčil, že to není pravda. Moc mi nedávalo smysl, jak to vlastně funguje, i když jsem docela chtěl.
Natočil jsem zase hlavu k Lindase s prostou otázkou z ničeho nic: „Co za magii měla tvoje matka? A otec?“ Jenže bez vysvětlení to fakt znělo jako naprostá hloupost. „Protože... Je to blbost, ale jenom chci vědět, jestli to má nějaký smysl... S jakou magií se narodíme,“ dovysvětlil jsem, ale furt jsem si byl vědom, že to je furt poměrně hloupá otázka z ničeho nic. Jenže třeba v tom byl klíč? Mistoke měl oči žluté, ale matka zelené a my všichni měli magii jako ona. A všichni se zelenýma očima. Takže kdybych to aplikoval jenom na nás, tak by platilo, že pokud nemá otec barevný oči, jsou oči a magie po mámě... Ale co kdyby i máma měla žlutý? Nedávalo to zase najednou smysl...
Kdyby měli dva vlci žluté, jak by to s magií měli potomci? Kdyby měli oba barevné oči, jak by to bylo? Santé a Isma by podle téhle logiky museli mít oba v dospělosti světle modré oči jako rodiče. A to se zjistí až za nějakou dobu, až oba vyrostou. Co Sionn? Ten měl oči černé, jeho otec bílé a matka červené... I kdyby se jednalo o kombinaci barev rodičů, tak by měl mít... růžovou. A jestli si o ty oči neřekl jako já, tak jsem byl zase na nule s touhle myšlenkou.
A kdybych měl mít potomky já? padla další věc. Sice jsem vědě, že by se to těžko mohlo stát, že by nikdo nebyl tak odvážný a určitě by nebylo vhodné zplodit další generaci podobnou mně, ale jak by to bylo? Zelené oči? Černé oči? Snad zlaté? Nebo po matce? Tam by zas záleželo, kdo by to byl a jak by vypadala. Kdyby to například byla Lindasa, tak by se k tomu přidaly ještě oči bílé, kdyby tehdy Lievenne, tak by to byla žlutá. Nedává to nikde smysl, došlo mi.
Zakroutil jsem nad tím vším hlavou, „nech to plavat, přemýšlim nad blbostma s magií,“ ukončil jsem svoji hloupou otázku na to, jaké oči měli rodiče Lindasy a raději zvedl hlavu. Chtěl jsem magii pochopit, dokonce jsem ji chtěl i ovládnout, protože jsem mohl a chtěl jsem prostě být k něčemu, což mi magie v nějakém ohledu zařídit mohla. Lepší osobnost ze mě stejně neudělala, o to jsem se už přesvědčil, ale stejně jsem to trapně a marně zkoušel, jestli se mi třeba vyvede si někoho díky tomu dostat blíže k tělu než jako letmé známosti, o kterých nic nevím. A možná se to i někdy vedlo? V občasných chvílích, kdy jsem ze sebe možná dělal i otroka, ale furt zcela dobrovolně a nic jsem na to nenamítal. Možná jenom trochu, aby se neřeklo, ale nebylo to nic proti mojí vůli, ne? Pokud už tehdy nerozkazovala? napadlo mě. Jenže jako mnohému, ani tomuhle jsem moc věřit nechtěl. Vrátil bych se do té pouště, přepadla mě další myšlenka. Nebo spíš vzpomínka na malé jezírko uprostřed zlatého ničeho a jedna dost klidná a příjemná noc, která už odezněla a nikdy se nevrátí.
Zvedl jsem poslední zbývající okolo k obloze, po které letělo hejno ptáků někam pryč, daleko od toho všeho, co se tady dělo a mělo stát. Taky bych odletěl, napadlo mě, ale nechtěl jsem zmizet kompletně osamělý od všeho, co jsem se pokoušel zde postavit. „Vrátíme se někdy do tý oázy?“ přepadla mě další otázka. Protože jsem chtěl, ale jít tam sám? O tom to nebylo.

//Zubří vysočina

Dle všeho se naše dvě podobné situace staly někde zcela jinde, ale mi nějak vypadlo to, že by to bylo mé osobní prokletí, ale píše nějaký hromadný trest, který zdejší vyšší existence vrhli na více chudáků, aby se těšili z toho, jak si budeme s duchy a přízraky počínat. Nevěděl jsem, jak Lindasa, ale já z toho všeho byl docela dost naštvanej.
Tak moc, že jsem rozdupnul dýni, která měla představovat vlastního otce a pak jsem už šel raději pryč, protože jsem se na ten hnus nechtěl dívat. A raději jsem se chtěl někam vrátit, protože mi docela dost vadilo to počasí okolo. Lindasa do toho hodila docela zajímavý poznatek, jak jsem si mohl bý jistý, že to fakt byl Mistoke, že to skutečně byl duch mého otce. „Asi pocit. Takový vnitřní vědomí, že tě s tim vlkem něco spojuje, i když nevíš co,“ pronesl jsem zamyšleně.
I když nedobrovolně, dostali jsme se k tomu smradlavému mokrému lesu, u kterého jsem si představoval, jak krásně by mohl třeba vzplanout a lehnout popelem. Nedělal svět o moc lepším, spíše se mi z něho jenom zvedal kufr.
Do toho se smrákalo. Vzduch byl nepříjemný, teplota neskutečně klesala, zima klepala na dveře a já na to nebyl nějak mentálně připravený. Nechtěl jsem se smířit s dalšim rokem, co utekl. Další rok, další nic, řekl jsem si krátce a na jednom z vyšších ostrůvků v bažinách se zastavil. Rozhlédl jsem se okolo, zrak mi padl k Lindase, al nic jsem neříkal. Jenom jsem ji chvíli sledoval mrzáckym okem. Řekněme, že za ten ne dlouhej a ne krátkej život bylo jenom sakra málo případů, kteří neodešli z mojí blízkosti po krátkém seznámení. A stejně tak naopak, ale to je stejně jedno. Vztahy s jinými byly pomíjivé.
Otočil jsem hlavu do strany, že půjdu dál, protože delší zastavování v močálech nemohlo být zdravé, ale při otáčení hlavy mi zrak letmo padl na něco malého zářivého, co bylo dále v močálech. Někdo si hrál s magií? I když oheň byl červený a tohle bylo spíše bílé, možná až modré. Sice jsem odtamtud chtěl vypadnout, ale taky jsem chtěl zjistit, jestli někdo už podpaluje tenhle les. Jenže tam nikdo nebyl, jenom maličké světlo. Přiblížil jsem se o něco blíž, abych se přesvědčil, že to fakt není dílo někoho jiného. Nejdříve se ta věc trochu vzdálila, poté se naopak přikradla blíže.
Bylo to jenom malé modré světélko. Světluška? I když na ty musela být už moc zima. Z poza stromu se navíc zjevila ještě jedna taková koule. „Hej, koukej,“ pootočil jsem hlavu lehce k Lindase, aby ty věci viděla. Třeba to měl být další duch nebo něco?
Vrátil jsem hlavu k těm světélkám a ze stromu, poblíž kterého se schovávaly, jsem nechal vyrůst drobné větvičky, které se obalovaly v kouli okolo dvou světélek. Větvičky byly blízko, ale furt mezi nima byla mezera, že i při troše snahy by dokázala světla uniknout. Tu nejsilnější větev, která se pojila ke stromu, jsem pak zubama utrhnul a přenesl to k Lindase, aby to taky viděla. „Divný věcičky,“ procedil jsem skrze zuby a trochu pohnul hlavou, abychom šli dál. Ale měli jsme světlo, což bylo fajn, cesta byla na nic.

//Kaskády

//abecední challenge, písmenko 4/21

Dálka před náma se táhla do nekonečnosti a ještě dál. Dal jsem cestu skrze tyhle jeskyně už několikrát, dokonce i bez nějakého většího zabloudění, ale byla pravda, že jsem o tom území nemohl říct, že bych ho snad znal a věděl, kudy kam jít. Dlouhé podzemní chodby se všude zdály stejné, možná to bylo tím, že jsme se i motali v kruzích, ale nějak jsem se tím moc nevzrušoval, protože jsem to bral furt tak, že se nám nic nemohlo stát. Děsivá příšera tu taky nežila, co jsem si pamatoval, pokud jsme samozřejmě nepočítali mě nebo Lindasu. Další návštěvníky tohohle místa bychom možná vyděsili, já vzhledem a ona slovníkem, ale jinak nic horšího zde žít nemohlo, ne?
„Doufám, že tu nebudem tak dlouho, abychom ten hlad fakt měli, ale jo, v tý chvíli ho změnim,“ odpověděl jsem Lindase klidně. Do večeře jsem plánoval, že se vrátíme do lesa. Demotivovalo mě na tý větě popravdě to, že do večeře znamenalo, že si cestou budu muset ještě něco chytit, protože těžko by na mě nějaká ryba mohla čekat u úkrytu. Daněk možná, ale ryba určitě ne, to nikdo nežral.
„Dělej, mohla bys jednou,“ rejpl jsem si lehce do ní. Dloubat do jiných byla moje radost, i když sahat jsem na ně nechtěl, takže jsem to provozoval jenom slovně a u Lindasy jsem si to užíval asi víc než u jiných, protože ti se pak chovali ublíženě, že se i chtěli omlouvat. Dáma se však nikdy neomlouvala a to na tom bylo asi to nejlepší. „Den nebo dva tady a třeba změníš názor,“ řekl jsem mimoděk tak do okolí, aby to slyšela, ale vlastně to nebylo věnované jí. Daroval jsem ta slova těm studeným stěnám okolo nás.

Sledoval jsem jedním pofiderním okem toho vydlabance před sebou – dýni – a přitom ještě lehce přemítal nad včerejší nocí. Ani jsem kvůli tomu nevnímal moc ten déšť, co mě studil a pekelně by mi normálně vadil, protože jsem si za roky venku nezvykl, že déšť prostě je a smáčí srst. Chtěl jsem sucho, chtěl jsem klid. Teď jsem nějak neměl ani jedno.
Pro moje vlastní překvapení Lindasa přiznala, že ducha viděla taky. Zvedl jsem k ní docela udiveně zrak, že zase nejsem unikátní sněhová vločka, co by měla něco vlastního, protože se to v noci stalo více vlkům, ne-li úplně všem, kteří byli v širokém a dalekém okolí. Aspoň tak, řekl jsem si. Sice ne unikát, ale aspoň jsem se nemohl považovat za šílence, protože jsem v tom všem nebyl sám. „V lese nedaleko odtud, kousek od řeky,“ zamyslel jsem se nahlas. Asi bych to území byl schopnej nají, ale nějak se mi tam nechtělo jít, takže kdyby chtěla odvést, asi by na tom byla úplně sama, protože já mířil do Mecháče. A ostatně jsem taky vyšel z něj, abych tam dokopal i ji.
Zvedl jsem se, že půjdem. Ještě jsem se krátce podíval na dýni, kterou jsem chtěl děla po vzoru otce a jenom jsem myknul rameny, když se Lindasa zeptala, zda si myslím, že to bylo jenom v mojí hlavě. „Nikdy v životě jsem ho neviděl. Tak jak bych si ho mohl představit?“ pronesl jsem zamyšleně a šel za ní. Nezapomněl jsem však na moji dýni pořádně dupnout, aby se rozdrtila pod mojí vahou. Břečka z vnitřku mi sice zůstala na tlapě, ale bylo to jakési uvolnění napětí.

//Mahar

//Ježčí mýtina

Mířil jsem někam pryč, ani jsem netušil kam, ale bylo mi zřejmé, že se mé kroky nijak nestáčí k Mecháči, i když asi byla dobrá chvíle na to se vrátit. Černá obloha nemizela, držela se několik dní a všechno bylo tak moc nepříjemné, že i prostě mně to nebylo po chuti. A to jsem většinou patřil mezi ty vlky, kterým bylo počasí a všechno okolo docela dost ukradený. Tady jsem však netušil, co se děje. Když bylo normálně zataženo, pršelo, když na obloze nebyl ani mráček, naopak bylo pěkně a slunce pralo do kožichů. Co mělo znamenat tohle? Neřeš to, rejpl jsem sám do sebe a zkusil se tomu fakt nevěnovat. Neměl jsem to zapotřebí. Jenže když jsem neřešil počasí, vrátil jsem se k řešení černého přeludu, který jsem viděl v noci v tom lese, kam mě dovedl jeden nebojácný jezevec. Byl to duch, tvrdil jsem si, ale nevěděl jsem, jestli mě to má uklidnit. Pokud to byl duch, byl to duch Mistokeho, toho, kdo mě vrhnul do tohohle světa. Jestli to nebyl duch, ale jenom nějaký přelud, byl to náznak toho, že jsem šílenec, který vidí, co neexistuje.
Pokrčil jsem tak nějak ledabyle rameny, když se Lindasa optala na prostou otázku, ale na tu moji vlastní nijak neodpověděla. Buď nechtěla, nebo mě už měla za toho hotovýho blbečka, který věřil na duchy. Ale v tomhle světě? Jak by někdo mohl nevěřit. Tiše jsem si povzdechl. Zastavil jsem se na louce, kde sem tam ležela obrovská oranžová dýně, sem tam zase menší a to prostě tady rostlo každý rok? Vypadalo to, jako kdyby zdejší louka měla nějaký divný bradavice.
Sklonil jsem hlavu k jedné menší oranžové kouli s dlouhými tvrdými stonky a plácl do ní tlapou. Ozvalo se duté bouchnutí, tak jsem to zopakoval, protože se mi nechtělo moc mluvit, co se stalo, ale zase jsem to už nakousl a asi bylo někdy fajn říct, co mě hlodalo v mozku, protože jsem tím mohl toho červa vytáhnout a nenechat si od něho požírat mozek. „Včera v noci jsem se přimotal do nějakýho lesa, kde jsem asi jednoho viděl,“ řekl jsem krátce. Posadil jsem se na zem a přikutálel si k sobě jednu oranžovou dýni, do které jsem předtim mlátil tlapou. „Byl úplně černý, ale nějak an něm bylo vidět, že není živý. Nijak nebyl cítit a jeho přítomnost tam byla, ale vlastně vůbec ne,“ dodal jsem k popisu. Drápem jsem přejížděl po struktuře té dýně a vybavoval si, jak se na mě Mistoke díval. Nejdřív to byl posměch, že jsem šereda... Sám byl hnusnej. A pak se začal křenit, byl smutný, smál se a vůbec měnil emoce jako na běžícím páse, že mě tím neskutečně moc deprimoval a nevěděl jsem, co přesně si myslet, kromě toho, že jsem si vzpomněl, jak moc ho nenávidím. „Tvářil se jak naprostej idiot,“ procedil jsem skrze zuby k Lindase a sklonil hlavu. Drápem jsem zatlačil proti dýni. Uslyšel jsem křupnutí a dráp mi projel do nitra dýně. Chvíli jsem hrabal do stran, abych díru rozšířil. „Asi nějak takhle,“ dodal jsem si pološeptem, přesunul dráp o něco více do strany a zase zatlačil, dokud mi tlapa neprojela dovnitř. Dýně tak měla pár pidlovokých očí a tvářila se jako idiot. Jako vlastní otec.
Překotil jsem dýn tak, aby měla oči směrem k obloze, vstal a jedním drápem zajel silněji pod okem a projížděl směrem k tomu druhému. Tvořil jsem tak pofiderní křenící se tlamu, která na mě zírala jako v noci. Několikrát jsem to musel zopakovat, protože jsem na první dobrou nebyl schopen projev přes celo kůru té dýně. Smrad z dýně se mi moc nelíbil, byla vůbec jedlá? Zkoušet jsem to nechtěl, jenom jsem chtěl trochu uvolnit flustraci tím, že něco zničím a nebudu obviněný z toho, že si to vylévám na někom živém, kdo má svoje vlastní flustrace. Nějaká práva dýně mě skutečně nezajímala. „Jako tenhel idiot na mě zíral,“ dokončil jsem, narovnal dýni a tlapou ji otočil, aby se křenila na Lindasu. Zhluboka jsem se nadechl, otočil hlavu do strany a chvíli přemýšlel, jestli vůbec něco říct nebo ne. Nejraději bych tu dýni rozbil, co si budem. Ducha jsem zničit nemohl.
Položil jsem tlapu na dýni, že pořádně přitlačim celou váhou a dýmu tak zničim. Vyvinul jsem jenom trochu tlaku, cítil křupání a raději jsem přestal. Na vztek mohl být prostor jindy. „Jo a byl to duch mýho otce,“ dodal jsem už tak docela dost mrtvým hlasem. Byla to nepodsttaná informace? Možná jo, možná ne. Byla taková vedlejší, vesměs o ničem, ale pro mě to bylo nejdůležitější, protože ducha kohokoli jiného bych ignoroval. Ale jeho? Viděl jsem ho prvně v životě, věděl jsem sice, že je mrtvý, ale musel jsem ho prostě vidět. Proč mi svět nedovolil, abych existoval bez toho, abych na něho někdy pohleděl?
Tlapou jsem vrazil do dýně. Rozkutálela se z malého kopečka, než se zastavila za jedním drnem a dále nešla. Hlavu jsem otočil k Lindase, jestli k tomu všemu něco řekne, ale stejně, jako jsem nikdy neprojevil empatii vůči někomu, neočekával jsem, že by byla projevena ke mně a už vůbec ne někým, jako byla ona. Jenže to nejspíše bylo správně. Chtěl jsem prostě jenom slyšet, že jsem idiot, co něco špatnýho sežral a mezi žaludečníma křečema viděl něco, co ani neexistovalo a teď z toho dělám akorát velký haló a chci pozornost, protože jsem snad ublížený. Zhluboka jsem se nadechl, jemně jsem zavrtěl hlavou a tak nějak všechno, co jsem řekl, jsem zrušil slovy: „Asi to byl jenom divnej sen. Vrátíme se?“ Protože to po tom všem, co jsem tady ze sebe vyklopil a udělal, dávalo úplně zcela smysl.

//Náhorní plošina

Neměl jsem rád, když kdokoli dělal s magií takový kraviny, že se pokoušel někomu ublížit. Byl jsem ten, kdo si tim neskutečně zlehčoval život a taky byl obdarován a proklet nějakýma těma, které jsem nesnášel. Třeba ten had, co se mi točil okolo nohy, aby se schoval zpátky do vajíčka, které zmizelo, bylo tou magií, kterou jsem vyloženě neměl rád. Nebylo možné ji ovládnout, dělal si, co chtěl, kdy to chtěl a bylo mu i jedno, koho uštknul. Divil jsem se, že jenom tak ze srandy nepustil zuby do mě.
V tlamě jsem nesl růže. Snžil jsem se z toho sice odstranit co nejvíc trnů, ale přesto jsem vnímal, jak mě to bodá do tlamy, hrudníku a vlastně všude okolo. Nejdřív jsem se to pokoušel nevnímat, prostě jsem s tím šel, ale pak už mě to prostě přestalo bavit. Lindasa mlčela, ale šla za mnou a ty kytky přeci jenom chtěla ona. Pustil jsem je z tlamy kousek od řeky. Doslova jsem je vyplivnul a nechal spadnout před sebou. Oklepal jsem se, protože jsem cítil, jak na sobě mám nějaké ty lístky, které jsem tam nechtěl mít, ale neviděl jsem na ně, abych je mohl sklepat.
Koukal jsem přes řeku, někam do totálního prázdna. Nějak jsem cítil podráždění v celém těle, ale nemohl za to ten vlk, byl mi ostatně jedno. Žralo mě to, co se stalo v tom černém lese. „Vidělas někdy ducha?“ zeptal jsem se Lindasy. Potřeboval jsem vědět, jestli to je normální, nebo si ze mě zase někdo jenom dělal srandu. Navíc jsem šel i dál. Přes řeku někam fuč, protože jsem chtěl mít tu nejhorší černou oblohu za zády.

//Zubří vysočina

„Ale ty seš invalida,“ podotl jsem takovým tlumenějším hlasem, protože to byla pravda. A kdyby měla být Lindasa označená za starou, já měl být už dávno pod drnem a to mi nějakej invalida říkat neměl, protože s tou jeho vadnou nohou by měl být sám už břichem nahoru.
Moc se mi do toho všeho nechtělo zapojovat. Spíš se mi chtělo vypadnout. Nad hlavama jsme měli černé nebe, celé okolí bylo děsně nepříjemné a taky jsem si chtěl docela někde lehnout a neřešit. Místo toho jsem viděl přelud vlastního otce, kterého jsem nikdy neviděl a pak jsem taky viděl živý úkaz někoho, kdo by měl být správně mrtvej, protože vadnej kus se o sebe sám nepostará. A navíc tvrdil, že ani není dobrej v magiích, tak jak sakra přežívá? Vyžírá ostatní? To vlastně dělaj i ti, co jsou minimálně fyzicky normální.
Nakonec se do magie přeci jenom pustil. Čekal jsem něco super zajímavýho, přitom to byla jenom normální magie země. Nechal růst nějakou kytku – zelený listy, nějaký trny a dokonce zvládnul i nějaký květy. Taková normální kytka, co rostla v keři. Jenže to nebylo vše. Po straně těla, kde jsem neměl oko, něco prásklo do země. Lindasa nadskočila, ve mně se hnula žluč. Stiskl jsem pevně zuby, co si myslel, že dělal? Pocítil jsem, že mi na krku něco chybí, ale to jsem neřešil. Spíš jsem zíral na toho vlka s čirou nenávistí, která přišla ze sekundy na sekundu. Pomalu jsem vstal ze sedu, zuby pevně zatnuté a hleděl jsem na zem. Někoho jsem hledal, protože mně něco chybělo a někdo k nám tak musel přijít. A skutečně tu byl. Plazil se zelenou trávou směrem k žíhanému vlkovi a já ho nějak nevolal zpět. Ať dělá, co dělá. Nemá rád, když někdo obtěžuje.
Lindasa se ozvala, že si chce vzít jednu kytku. Že u ní práskl blesk bylo fuk? Přešel jsem k tomu keři, had se mezitím dostal až k vlkovi, ale zatím jenom vyhrožoval a nechal zuby schované. Z hlavního tvrdého stonku kytky jsem nechal zmizet trny, abych tu věc mohl čapnout do zubů a vytrhnout. „Jdem,“ houkl jsem k Lindase, ale jako první jsem se s tim keřem trochu víc přiblížil k vlkovi, abych na tlapu nabral hada, aby přestal otravovat, ale uštknout mohl, pomyslel jsem si, když se mi plazil po tlapě nahoru. Sem tam mě nějaký trn bodal do tlamy nebo krku, ale Lindasa chtěla blbý kytky a já zmizet.

//Tenebrae přes Středozemku

//abecední challenge, písmenko 3/21

Cítil jsem zvyšující se vlhkost z jeskyně každým krokem, co jsme udělali. Čenich mi zaplavoval nepříjemný zápach, který sice nebyl moc silný, ale byl svým způsobem strašně nepříjemný a hlavně jsem úplně cítil, jak se mi ta vlhkost hromadí v srsti. Cavyky jsem nad tím dělal neskutečný, ale pravdou bylo, že jsem mohl kdykoli skočit a vypadnout z toho místa, ale to by zase remcala Lindasa, protože to skákání neměla ráda. Cožpak by mohla být nějak víc otevřená, kdyby sama musela skočit?
Čekal jsem nějakou rejpavou reakci, možná i nadávku, když jsem zmínil, že by nás mělo zajímat spíš to, co by mohlo žít někde v blízkém okolí, ale ona mi spíš dala za pravdu a žádné rejpání nebo nadávání. Co se s ní stalo, že je tak... klidná? nechápal jsem to, ale rozhodl jsem se to neřešit, protože někdy klid nebyl úplně k zahození.
Cuknul jsem rameny nahoru a dolů, samozřejmě, že jsem věděl, jak bych se měl dostat ven, ale nechtělo se mi. „Copak si myslíš, že kdybych věděl, jak nás dostat ven, neudělal bych tak už?“ prohlásil jsem značně uraženě, i když jsem věděl a přesto jsem nás ven nedostával. Cupital jsem místo toho lehce za Lindasou, rozhazoval mech za nás, aby se neřeklo a prostě nehrotil a neřešil.
Celkem jsem si tu cestu užíval, i když moje společnice musela být jiného názoru. Cit pro pochopení cizích nálad a emocí jsem sice neměl, ale stejně jsem nějak vnímal, že jí to tady nepříjemný není. „Času máme dost, než začnem mít hlad, ale když ta chvíle přijde, dostanu nás pryč. Co ale kdybys poprosila, abych nás vytáhl?“ nadhodil jsem, protože byl už dlouho klid.

Hlavou jsem pokýval nerozhodně ze strany na stranu, ale vlastně tím i naznačil, že to je asi pravda. Zdejší okolí s námo hrálo těžký šarády, který jsme poměrně prohrávali. Nebo neprohrávali, ale vždycky nás to docela dost zdeptalo. Třeba ta chobotnice v podzemí byla skvělá. „Koho zajímá západ, nic tam není,“ dodal jsem si pro sebe, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo. Ale fakt, bylo tam vůbec něco? Kromě moře, samozřejmě.
Strakatý vlk se pustil do mluvení a hnedka první slova mě donutila tak trochu povytáhnout kůži nad očima, ale ne v údivu, spíše v překvapení, že si to vůbec dovolil říct. Já třeba bral, když mě jiní uráželi, ale ona? Blbej nápad, blbá chvíle, blbé všechno.
Vesměs z toho vlka nic nevypadlo, jenom jeho jméno a že je ve výsledku stejná nicka jako my ostatní. Nebo spíš já a on, Lindasa byla ve svym světě vším a docela dost to dokazovala a prokazovala světu okolo.
Samozřejmě, že ta vlčice to nepřenesla. Vyhrožovala mu, ale jaký význam mohla mít ta slova? Sice proti nám stal docela vadnej vlk, ale furt jsem nevěřil moc tomu, že je Lindasa moc silná. Nikdy se to ani nepokusila dokázat. Trochu jsem se zamračil, když mě představila, nechtěl jsem rozhazovat svoje jméno, ale námitku jsem nahodil pouze trochu uražený pohled, že mluví za mě. Normálně by to bylo fajn, ale proč moje jméno?
Lindasa nějak odpálkovala info u Launee, prostě chtěla vědět, co je ten vlk zač a něco si přála vykouzlit. To neznělo špatně. Konečně nechtěla využívat mě. „Něco pěknýho,“ dodal jsem tiše. Aby věděl, že.