Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mecháč

Takže z prašivýho tuláka jsem se stal prašivým betou, který vlastně netušil, co vlastně všechno musí dělat, ale hodlal jsem dělat to, co jsem dělal až do té doby, že to prostě nějak přežiju a bude to v pohodě. Potřeboval jsem se hlavně provětrat s čím Lindasa souhlasila a vysvětlila mi do toho, co se ze mě vlastně stalo, ale čim více o tom mluvila, tim víc se mi z toho stahoval žaludek, že tohle zcela určitě nezvládnu a akorát to nějak podělám a dopadne to katastrofálně. Tak ze mě dlouho beta nebude, ale co, povzdechl jsem si trochu a do toho trpěl to, co z Lindasy vypadlo potom.
„Jsem starej, ale ty už taky nejseš nejmladší,“ ohradil jsem se na ni, když se rozhodla, že bude narážet na můj věk. Sice jsem nejmladší nebyl, ale nemusela na to zase tolik poukazovat. Nechápal jsem navíc, kam narážkou na věk se snaží přejít, nejdříve jsem očekával prostě urážku, ale čim více mluvila, tim víc to poukazovalo spíš na to, že prostě něco sama neví a myslí si, že vyšší věk znamená to, že na tohle mám odpověď. Popravdě jsem vůbec netušil, co myslí a delší popis mi moc nepomáhal.
„Něco jako Život a Smrt?“ zeptal jsem se, protože mi tohle celé nějak nesedělo a moc jsem nechápal, co tim myslí. Sice se to pokoušela vysvětlit, ale nic moc mi to nedávalo. Akorát jsem z toho byl jenom zmatený, že tu existuje ještě někdo, koho jsem ještě neviděl, ale… co by mi tenhle Vlčísek měl dát? Nic jsem nechtěl, nic jsem si nepřál. „Nikdy jsem neslyšel, že by o něm někdo mluvil,“ zamyslel jsem se. Znělo to kvůli tomu jako nějaká pohádka, kterou jí musela říkat máma bez toho, aby to byla pravda s nějakým reálným základem.
„Nechápu, že by ti měl dát něco za to, že sám nechce nic. Taky bys někomu dala jenom tak?“ nadhodil jsem otázku, která mohla být trochu urážlivá, ale pointa stejná. Co jsem tak pochopil, Lindasa toho vlka chtěla jít najít. Ale kde? Dobře, byl sníh, dobře, měl tu být někde v zimě, ale svět je velký, zima je všude. „Chceš ztratit pár dní tím, že se budeme honit za iluzí, která možná neexistuje a třebas ti ani nesplní to, aby tě svět korunoval za svou královnu?“ pro jistotu jsem se zeptal, jestli tohle skutečně máme podniknout. Vlčísek… pohádka pro vlčata a my se za tim máme hnát? Fajn.

Co je to beta? ozvala se mi ta otázka ještě jednou ve chvíli, kdy z hnědé vlčice vypadlo, že to samozřejmě bere, což znamenalo, že do tohohle skočím i já, ale já vlastně nevim, co bych s tim měl dělat. Prostě... něco? přemýšlel jsem nad vlastními věcmi v té pochmurné situaci, kdy Saturnus i ta malá odběhli a na těch ostatních byli pouze mrtvé ksichty.
Koukal jsem před sebe jenom tak do země. Neekl bych, že jsem byl nějak smutný, Therion byl pro mě víceméně cizincem a vlkem, se kterym bych si asi moc nikdy nepokecal, protože jsme ani jeden zrovna moc nemluvili, i když já proti němu byl ukacený, ale zase jsem chápal, že tohle ranilo ostatní a já nemám právo tvrdit, že to je v pohodě a nemají to řešit. Takže mlčení bylo prostě to nejlepší, co jsem mohl udělat. Hnědý vlk se vydal za Saturnem a Launee se rozhodla také vzdálit, ale k tomu vzala svýho syna a zmizela, takže jsem tam nějak zůstal jenom s Lindasou. Zvedl jsem hlavu, čuměl někam na nebe mezi stromy a furt přemítal nad tim, co se stalo, že jsem... tady. „Před rokem a něco jsem byl tulák... Co jsem ted?“ zeptal jsem se tiše, spíše jenom řečnicky... Ne řečnicky. Chtěl jsem vědět, co znamená být betou a koho to ze mě tak dělá. Laura je betou, došlo mi. Sestřička to dotáhla někam a její nuzný bratříček ji v tom dohnal... Nádherné.
Vstal jsem ze země. Sněžilo. Mezi stromy sice jenom lehce, ale přicházela zima. Další rok utekl. „Chceš se projít?“ navrhnul jsem Lindase mírným hlasem. Nějak jsem potřeboval tohle trochu rozdýchat, i když jsem furt nerozuměl tak moc co a jak.
Každopádně jsem šel v doprovodu Lindasy směrem k hranicím, ale přitom se odebral ještě k té aktivitě, kterou jsem tady provozoval už nějaký ten pátek. Otíral jsem se o strom, když jsem šel dostatečně blízko, sem tam to hodil na keř a strom, abych vytvořil první várku žlutého sněhu. Snad to nikdo nesežere, ušklíbl jsem se a pokračoval trochu po hranicích, aby to bylo všude, kde bylo třeba. Lindasa do toho mluvila nějaký nesmyslný bláboly, který překrývaly to, jak moč dopadala na trávu, ale tak co, ať si povídá, co jenom chce.
Cestou okolo hranic jsme se dostali opět k Launee, Santému a tomu šedému vlčeti, které očividně zmizelo bez toho, abych si toho minimálně já všiml. Jenže na moji obranu jsem měl jenom jedno oko a lehce mi utíkají věci. Nenápadně jsem se otřel ještě o jeden strom, když jsme se blížili, aby tohle bylo hotové a hodil okem po Launee s takovým je mi to líto, ale nahlas jsem to samozřejmě neřekl, protože jsem to nějak neuměl vyslovit. Slova jako tohle jsem moc nedával. „Za chvíli se vrátíme,“ nadhodil jsem pouze k Launee, aby s tím byla obeznámena. Ale pachovou značku jsem za sebou nechal, aby tohle nemusela hrotit.

//Kierb

//Ahoj, ke konci první odstavce, kde věta začíná "Pokud se nebudou…" má být myšlenka, ale konec tagu nemáš uzavřený (chybí lomítko před mysl), když to opravíš, bude se post uřezávat celý. Vlastně vždy, když nebude příspěvek celý (a nebude kilometrový), je chyba v tomhle.

//abecední challenge 9/21

Jal jsem se poměrně rychle podezření, že moje malá akce nebude brána ani s kapkou humoru a spíš budu nazýván nemilými slovy, než aby nad tím bylo mávnuto tlapou, že jsem nevyspělý idiot. Jak jsem si to vlastně mohl myslet? zeptal jsem se seme samého, když jsem ty myšlenky nějak seřadil v hlavě a došlo mi, že to vlastně nebyl ani trochu dobrý nápad. Je to už jedno, dodal jsem si. Jakékoli otřesy pominuly, zůstali jsme tam stát jenom my dva v té černé jeskyni, kde nebylo vidět skoro ani na krok, ale asi jsem byl rád, že jsem na ni zrovna neviděl, protože stejně musela mít nasazený dost kyselý ksicht. „Jestli jsem tim něco zablokoval, tak to zase odblokuju,“ namítl jsem na to, že bych měl být použit jako beranidlo. „Jelikož moje hlava je tak dutá, že by se po prvnim nárazu do kamene prolomila,“ dodal jsem pro vysvětlenou a na odlehčení celé té situace. Jel jsem pohledem po zemi, kde se nachází ten mech, který jsem za sebou ztrácel jako drobečky, abychom věděli, jak se dostat zpět, kdybychom byli v loji. „Jedna cesta je jít zpátky a zkusit jiný směr, druhá to, že půjdem dál. Jo a třetí, že nás nějak vytáhnu pryč,“ navrhnul jsem jí, aby si sama vybrala. Jasně, že bude chtít číslo tři. Jenže jsem to chtěl slyšet, i když to už jasně řekla několikrát, ale... Ještě jednou to nikomu vadit nebude, ne?

Saturnus dostane tajnou odměnu za svůj kousek a ostatní zlé pohledy >:(

Okolí se shromáždilo natolik, že mi to až začalo být nepříjemný. Velká společnost, málo osobního prostoru a to už ještě někteří chyběli. A nejlepší na tom všem? Nebyl tohle přesně ta podstata smečky, že jsou všichni nějak pospolu? Eh, ušklíbl jsem se nad tím zlehka, když se do sebe ještě k tomu všemu vlčata pustila. Naštěstí ta od Launee slezla a maximálně nechala toho šedého žít ve vědomí, že je tu nechtěný, ale s tim se musel vypořádat sám. Každej si tim sem tam projde.
Odsunul jsem se trochu dál, přejel ostatní jednim krátkym pohledem, když Launee spustila, že nám řekne něco důležitého a zaznamenal jsem, že se přiblížila i Lindasa, což chudák s jednim okem má docela problém vidět, protože periferní vidění bylo docela... nemožný. Ale zpátky k tomu, co říkala Launee. Poslouchání sice nikdy nebyla moje silná stránka, ale doufal jsem v něco docela zajímavýho a zatim to bylo jenom něco o tom, že tu máme tři nové, co nemáme vyhánět a malá hnědá by se měla naučit, že na toho šedýho už nemá tim pádem hopsat.
Pak se ale vše přehodilo trochu na vážnější notu. Trochu jsem se zamračil, neměl jsem dobrý pocit, ale já ho nikdy neměl. A popravdě... jsem neměl k tomu hnědému vydeptanému vlkovi žádný vztah, takže když Launee oznámila, že umřel, první věc, co mě napadla, byla o tom, že Santé se pojem otec jenom tak nenaučí. Chudák. A my hádali, jestli utek, huh, došlo mi ještě. Když jsem posledně drbal s Lindasou a Rez, taky slova o něm padla. A kdyby tu Lindasa nebyla, tak bych měl zase drby na roznášení, ale bohužel ne. Trochu jsem sklopil hlavu k zemi a ztratil se ve vlastních myšlenkách, dokud nějak nebylo prohozeno moje jméno. Zvedl jsem hlavu a trochu stiskl zuby. Nechtěl jsem, aby někdo říkal moje jméno, nechtěl jsem pozornost, nechtěl jsem nic, chtěl jsem si dát nějakou rybu a někde si lehnout pod strom a dělat, že ostatní neexistují. Co je gamma? A co je beta? chtěl jsem se zeptat, byl jsem v tom trochu zmatený, co si budem. „Když...,“ začal jsem opatrně. Moc jsem si nebyl jistý, co se vlastně děje, „to vezme Lindasa, tak to vezmu taky,“ dodal jsem. Abych pak mohl tvrdit, že mě do toho uvrtala ona.

//abecední challenge, písmenko 8/21

I když jsem si docela užíval to, jaké šprýmy si dělám z nebohé Lindasy, docela jsem začal uznávat, že už to třeba i přeháním a měl bych toho nechat. Iritovat ji natolik, že to přecházelo až ke strachu jsem popravdě nečekal, docela jsem si myslel, že mě hned seřve, že jsem to dělám já a mám se uklidnit. Inu asi jsem se pletl, uznal jsem a ještě chvíli mlčel, abych to nějak dohrál do konce předtím, než se odhalím, že za vše mohu já. Ihned poté, co jsem nechal dozvučet veškeré otřesy, trochu víc jsem vydechl, protože to přeci jenom byla nějaká práce udržovat takovou dobu a já nebyl ten svěží mladíček, co si s magiema mohl hrát jak idiot. Idiot jsem možná byl, ale ne takový, abych si nenechal energii na tu záchranu, kdybychom fakt nenašli východ.
Instinkt a vlastně každičká část těla mi říkala, že si dost sežeru to, co jsem si nadrobil s tím, jaké vtípečky jsem tady dělal a začalo to jenom pouhým vrčením. Ikonické předvedení vzteku vůči otravnému společníkovi bylo na Lindase perfektní, co si budem, ale přesto jsem si držel ten stoický kamenný ksicht, který říkal, ať jede do mě, že je to fuk. „Inu nemusel jsem to být nutně já, hodně vlků má magii země,“ vykrucoval jsem se z toho, ale muselo být jasno odkud vítr vane. Iluze jsem si moc nedělal, že by mi bylo hned odpuštěno, mávlo by se nad tím tlapou a šli bychom dál, ale tak zase jsem tu možnost úplně nezahazoval, mohlo se stát cokoli.

Hrouda kamení dopadla vedle mě na zem, jak se celý ten jeskynní komplex začal otřásat v základech. Hihňal bych se jako pitomec, kdybych to vůbec uměl, ale akorát bych se tim i prozradil, že tohle vůbec dělám já, takže jsem přetrvával v tom kamenym výrazu s určitým hmm, co se to děje? podvýrazem, abych hned z kulišárny nebyl prozrazen. „Hej, já vim, že to není vtipný?“ ozval jsem se až dotčeně, že mě obviňuje z toho, že neberu situaci vážně, ale jak bych mohl? Hladina otřesů se o něco snížila, spíše to byla jenom taková vibrace, jako kdyby se okolí mělo uklidnit, ale to bylo jenom ticho před bouří. „Hlavně klid, třeba nás to ani neuvidí?“ nadhodil jsem pro trochu uklidnění atmosféry, i když se z toho Lindasa už docela dost zdála vynervovaná. Huh, možná už přehánim? napadlo mě, ale nějak jsem neměl ponětí, kde je pomyslná hranice přípustnosti tohohle blbýho žertu.
Hrdá vlčice projevila trochu svou vyděšenou stránku, kdy pronesla, že se dokonce i rozbrečí, když nás nedostanu ven. Hlavu jsem lehce pootočil do strany a koukal na jemně vibrující zem a cítil jsem, že všechny ty otřesy zcela utichají, až z toho nakonec už nebylo nic. „Hele, už to přestalo,“ poznamenal jsem překvapeně, když se už dalo zaregistrovat, že to pominulo. „Hádal bych, že nějakej všivák s magií země si z nás dělal srandu,“ pronesl jsem do okolí tak jako silně nenápadně.

Skončili jsme u toho, že jsme čekali na Lindasu, u které jsem úplně dokázal vycítit to její nadšení z nového přírůstku. Ale pokud se vlče nehodlalo chovat jako někteří jedinci, hádal jsem, že ho nakonec zvládne nějakým způsobem tolerovat, i když sem tam poukáže na některé jeho nedostatky.
Trochu mě překvapila slova, že si k sobě Smrt přitáhla společnost. Zdála se spíš jako někdo, kdo chtěl být hlavně sám a rozhodně ne s jinými. „Proč?“ zeptal jsem se možná trochu hrubě, ale zajímalo mě, co měla ta hnusná vopice za lubem. Ale taky mi bylo odpovězeno na to, kde jsou ostatní a to by měli být každou chvíli zpátky. Každopádně jsme jenom čekali, vlče spíš jenom přikukovalo a Launee mluvila o chcíplotině, co ležela opodál. Trochu užraná, ale furt docela nedotčená. „Nic tady nebylo, tak jsme šli,“ prohodil jsem mimoděk. Bylo taky navrhnuto, že se jednou obslouží podle mého jídelníčku, ale to by bylo více keců od ostatních, jak jsem házel na zvěřinu já. „To je v pohodě. Asi by to nemělo moc úspěch.“ Rybina prostě nechutnala všem, ale co, víc ryb pro chudáka půlenýho.
Vlče se do toho přidalo, že s tim jídlem do úkrytu pomůže, ale přišlo mi to docela zbytečné. „Bych to odnes, až se nažerou ostatní, dole se mačkat nechtěj.“ Sice to tam bylo o něco zvětšený, ale furt to byl řádně klaustrofobní úkryt.
Za krátko se vrátil od Života Saturnus, kterého doprovázeli dva hnědí koblížci. Na ksichtě nejstaršího se objevil docela nejistý výraz, jakmile mu na mě padl pohled a pardon, sice jsem šereda, ale taky mám nějaký zahrabaný city. Pokývl jsem mu na pozdrav a pak si už jenom užíval ten pohled, jak to jedno vlče, které zcela jistě nebylo Santém, srazilo toho šedivého k zemi. Ojoj, ozval se trochu nadšený výkřik z rvačky malých. Trochu sadistický si to užívat.
Vstal jsem, abych udělal dva kroky k vlčatům a sice jsem měl ai stejně vysoký právo zajímat se o ta vlčata jako Styx, tlapou jsem trochu odháněl toho neSantého z hrudníku šedého vlčete.

... byl Meinere samice? (idk, už fakt nevim, co sem psát)

Prebudila som sa v studenom upršanom dni, keď bolo jasné, že nič nepôjde ako po masle. Jednoducho som to cítila v kostiach, že sa niečo kolosálne zvorá a určite za to budem môcť ja, aj keď to tak popravde nebude. Ale čo, na to som bola celkom zvyknutá. Samce vždy robili strašnú drámu a obviňovali z toho prvého, koho videli, čo som väčšinou bola ja, aké prekvapenie!
Bolo mi to už celkom fuk, celý ten ich druh sa mohol ísť bodnúť a ťahať niekam do končín, kde svetlo nesvieti. Všetci boli rovnako k ničomu, ako to hovorili vždy o mne. Napríklad otec, ten bol tejto zbytočných kráľ. Ako áno, niektorí neboli úplne zlí, keď sa nesprávali ako obyčajní sami, napríklad Launus a Lindason, ale väčšina? Úplne k ničomu.
Lenže medzi tou hromadou dvaja mohli vyčnievať, ako len chceli, rovnako bol ten druh odsúdený na záhubu a keby boli nepotrební na rozmnožovanie, bolo by najlepšie sa ich zbaviť. Možno som bola voči nim trochu krutá, ale to boli oni tiež, nie?
Ah, to je zase ráno, pomyslela som si. Začať s takýmito čiernymi myšlienkami? Fantastický. Ako sa v ten deň asi vyvinie ďalej, čo? Radšej som vstala a niekam išla. Kde nebude nikto iný. Samec, samica, vlče, čokoľvek. Radšej byť sama. Lenže tá samota sa tiež nedá zvládať večne. Ona tá osamelosť tiež sem tam aj bolí, keď si ju jeden až mc priznáva. Kašlem na to, odfrkla som si.

Ahoj, mám 24 bodů, prosím tedy o:
15 drahokamů za 3 body
105 květin za 21 bodů

Děkuji ~

Hello, děkuju za akci a finally tu magii Nemrtvých

Prosím o:
magie nemrtvých s 1*
25 % sleva k Životu
25 % sleva ke Smrti
65 drahokamů
65 květin
55 oblázků
55 mušlí
3x bonus štěstí
3x teleportační lístek

Díky moc ~

//abecední challenge, písmenko 6/21

Flákali jsme se v jeskyních už nějakou dobu, ale nějak se nezdálo, že bychom se dostali k východu nebo nějakému náznaku denního světla, které by nám dalo trochu zdravé energie. Fakt jsem nechápal, kde se ve mně brala ta mentalita, že dlabu na magie a prostě neudělám trochu práce, abychom se dostali pryč a místo toho tu chodím dost možná do kolečka a čekám, co se bude dít. Fígl s mechem vlastně eliminoval chození v kruzích, ale to znamenalo, že tyhle jeskyně jsou fakt dlouhý a promotaný do sebe. „Fajn, jak chceš,“ pokrčil jsem rameny, protože to bylo jako házet hrách na zeď. Fígl v tom házení žádnej nebyl, bylo to prostě marný a nevim, jak jsem si mohl myslet, že bych tu zeď proořil, když to byla zeď tvořená Lindasou. Falešně jsem si nad tím ještě povzdechl, že mi jako strašně vadí, že mě nepoprosí ani ve chvíli, kdy jí půjde o život, ale ve skutečnosti mi to bylo fuk. Fuk mi bylo taky to, jak dlouho se tady budeme plácat, protože jsem jiné plány neměl a svůj čas jsem ani lépe trávit neuměl. Flákal bych se stejně s největší pravděpodobností právě s ní, takže bylo už jedno, jestli pod zemí, na zemi, nebo někde nad zemí.
Fikaně jsem však do toho naše chození připletl ještě nějakou habaďůru, že tu něco žije a chce nám to ukousnout zadky, i když to byl obyčejný otřes půdy, kterou by zvládlo každé vlče. „Furt nás nechci dostat ven,“ přitakal jsem k Lindase, zatímco se zem stále trochu natřásala. Fraška by mi šla, to jo. Fiktivní nestvůra se k nám očividně blížila, protože se země otřásala silněji a silněji a mně tak nějak docázelo, že jsem nevěděl, jak se z tohohle pak vymotat.

Moje existence musela být podmíněná existencí někoho jiného, protože jsem byl hned po mém příchodu otázán, kde se nachází zdejší princezna. Nebo její existence byla podmíněná mnou? Nebo se Launee prostě nechtělo mluvit dvakrát, když nám něco chtěla říct. Jsem něco provedl? padla hned otázka, ale raději ne nahlas. „Šlape si pěšky,“ odpověděl jsem krátce, „ale za chvíli by tu měla být.“ Pokud někam nešla zotročovat zbytek světa, jak mi povídala, že k tomu má docela dobrý předpoklady.
Bylo mi i potvrzeno, že to vlče je malá toulavka, co si vybrala, že se zareje sem jako malá veš a nevypadne, dokud nedospěje a neposkočí někam o les dál. Ale co, kámošů tu mohl mít dost, nemusel jsem si ho všímat, jako jsem to rád dělal s většinou vlčat. Ono bylo beztak lepší, když si žili život dál ode mě, jelikož jak bylo řečeno, většinou jsem byl s Lindasou a ta nebyla fandou vlčat a šedých. Tohle v sobě mělo všechno.
„Nezapomnělas někde pár hlav?“ nadhodil jsem poté, co vlče přijalo vřelou nabídku, že tu zůstane, když nemá kam jinam jít.

//Včera jsem to nestihla, nemlať mě, prosim

Keď ma už netrápila nádcha a ani bolesť kĺbov, bolo načase, aby som vyliezol z tej podzemnej nory, kam nikto radšej nešiel, a ísť niekam. Bolo mi jedno kam, proste som len chcel vypadnúť a vidieť napríklad neba alebo niečo podobne nudného. Keď vlk len niekoľko dní pozerá na hrudu hliny nad sebou, celkom sa mu ten pohľad omrzí, ako sa nijako nehýbe. To obloha bola aspon sem tam iná, keď už nič iné.
Inak bol svet rovnako nudný ako v tej nore. Tú strom, tú ker, tamto voda, zmrznutá tráva, nejaké vták medzi vetvami. Len tu som sa cítil oveľa voľnejšie a nebolo to iba o tom, že som nebol obklopený múrom z hliny a nemusel som huhlat pri každom slove. Tu išlo o to, že som mohol ísť, kam sa mi len chcelo bez toho, aby som sa nejako obzeral na nejaké obmedzenia sveta alebo spoločnosti. Čo to melu za kraviny? Nejaké filozofovania, ktoré ma prepadlo z niekoľkých dní po tme? Skvelé, to mi ešte v živote chýbalo.
Radšej som skúsil vypnúť. Na nič nemyslieť, nič nerobiť, proste robiť to, čo som robil väčšinu svojho života, než som si zmyslel, že je čas usídliť sa. Jo, nemyslieť, len ísť, rozhliadať sa po okolí a nemať žiadny smer, to bolo to správne, čo ma nejako udržiavalo nažive, aj keď sa iným mohlo zdať, že je to obyčajné prežívania bez kvapky nadšenia. Lenže ja to tak mal rád.