Gallirea - Příspěvky uživatele

Meinere
• dopis Vlčíškovi - 2 lístky
• Posty (28. 12.) - 1 lístek
• Posty (30. 12.) - 1 lístek
• Posty (6. 1.) - 1 lístek
• Posty (11. 1.) - 2 lístky
• Posty (16. 1.) - 1 lístek
• Posty (21. 1.) - 1 lístek
• Posty (25. 1.) - 1 lístek
Celkem lístků: 10

//Sněžné hory

Jak den postupoval, stahovaly se na obloze mraky, ze kterých brzo začalo sněžit. Nejednalo se o žádnou bouři podobnou té, které byla předchozího dne, ale viditelnost byla zhoršená, chlad vyšší a vzduch řidší. Ty dva jsem nechával stále více a více za sebou, ale nemohl jsem tam nechat myšlenky na to, že nějak tímhle vším marním čas, který neúprosně utíká. Myšlenky se mi furt honily, co všechno musím stihnout a udělat, ani na chvilku se nezastavily a pořádně jsem nemyslel ani na to, kam dále jdu. Motal jsem sem sem a tam, hledal nějakého Vlčíška, hledal smysl života, hledal jsem všechno, co mi může svět nabídnout bez toho, abych zatím nějak uspěl.
Cítil jsem, jak mi srdce divoce buší. Nejenom tím výšlapem, který jsem přehnal a stál jsem někde na vrcholku hory sám, zatímco mě obklopovala mračna, která mi zhoršovala vidění, ale taky jsem docela cítil úzkost z toho, že... čas letí. Vždycky letěl a já se těšil na to, až se konečně zastaví. Zhluboka jsem se nadechl, rozhlédl se okolo sebe a tiše do toho večera zvolal: „Lindaso?“ ale zdálo se mi, že tu jsem úplně sám. Jako vlastně celý život všude. Vždycky jsem měl ten pocit, i když jsem byl mezi ostatními a snad i teď ve smečce jsem pořád vnímal to, že ve výsledku stojím všude sám, protože nikoho nemám. Nikdo, koho bych zajímal, nikdo, kdo by zajímal mě. Dříve jsem to bral jako svoji přirozenost a vlastnost, že sám chci být, ale pak přišly dvě vlčice, já je přijal a myslel na to, že bych to třeba mohl změnit a mohl tak mít přítelkyni, snad i partnerku, ale svět to nechtěl a zůstal jsem bez těch dvou. Takže jsem na tom raději zanevřel a bral to tak, že by neměl být nikdo, koho bych si měl nějak pustit k tělu. A Bianca třeba měla pravdu. Neusmíval jsem se, protože jsem to bral tak, že bych se tím mohl moc někomu otevřít a třeba by si myslel, že jsme přátelé. Jenže já už nechtěl nikoho, kdo by zase odešel. Sám jsem přitom teď doslova odcházel a vzdaloval se, když jsem nechával ty dva v mracích za sebou a rozhlížel se po mrtvém vrcholku nejvyšší hory, na které jsem kdy stál. Chybí mi, došlo mi. Hodně vlků mi vlastně chybělo. Třeba sestra, třeba Vločka a Lievenne. Chyběla mi i Rez se Styx, i když jsem je viděl nedávno, Cynthie se Sheyou, co táhne jenom problémy a Sionn, se kterym si snad ani nemám co říct, jak se ukázalo. Morfeus, Bianca, Saturnus, Winter, pitomý Sezam a idiot Newlin.
„Mluvíš o nich, jako kdyby byli všichni mrtví,“ promluvil někdo tlumeně ve sněhu, „nebo jako by si ty sám měl umírat.“ Otočil jsem se, přemáhal jsem se, abych se okamžitě nemračil, ale chytal jsem z toho křeč. Ten vlk byl bílý jako sníh, který všude okolo padal, jenom oči měl světle modré, ale nic víc na něm nebylo zvláštního nebo divného. Snad jenom to, že se tu objevil a už jenom v kostech jsem cítil to, že to není nikdo obyčejný, nad kým bych měl mávnout tlapou. Měl jsem z něho stejný pocit jako ze Smrti a Života.
„Měl bys jít raději za mou... přítelkyní, ta tě hledá,“ řekl jsem krátce a vyhnul se tak odpovědi na to, že bych měl umírat. Třeba jsem měl, nebyl jsem mladík, jak mi bylo připomínáno. Bílý vlk nad tím jenom lehce mávnul tlapou a řekl: „Přijde na ni řada, myslím, že s ní to bude docela delší výčet přání, než třeba s tebou.“ Tiše se zasmál a já mu dal za pravdu jenom lehkým pokývnutím hlavy, ale nějak jsem se nemohl přemoci k tomu, abych se třeba taky zasmál, ale měl pravdu. Po jeho smíchu nastalo ticho. Odsunul jsem nenápadně zrak někam pryč, nastalo trochu trapného těla a čekal jsem, co se vlastně bude dít. Nějak jsem na tohle nebyl zvyklý, u Smrti a Života se neustále něco dělo. „Tak co si tedy přeješ?“ zeptal se Vlčíšek.
Posadil jsem se do studeného sněhu. Zrak jsem vrátil k němu a pokrčil rameny, „měl bych? Šel jsem sem s nimi, protože mě zajímalo, jestli existuješ. Snad už všechno v životě mám,“ odpověděl jsem klidně. I když to taky nebyla zrovna pravda, ale chtěl jsem si tohle vyřešit někde trochu dál od této existence. „O tom bych se s tebou hádal,“ namítl Vlčíšek. Zhluboka jsem se nadechl, když to řekl, zvedl lehce zrak a sledoval sníh, co si líně padal dolů. „Minimálně umim vše, co bych tak mohl chtít. Snad jenom ne ovládat počasí, ale to je vše,“ odpověděl jsem mu. „A ty by sis snad chtěl ovládat počasí?“ zajímal se s nakloněním hlavy lehce do strany. Pokrčil jsem nad tím rameny, byla by to zajímavá schopnost, která v celém tom výčtu, co jsem dokázal, ještě chyběla. A třeba by to k něčemu i bylo. Zastavoval bych déšť, uklidňoval vánice a prostě vše... co by si řekla, došlo mi. Lehce jsem se zamračil, odvrátil hlavu do strany a hleděl tupě do sněhu. Zase jsem cítil, že mi akorát srdce buší rychleji a rychleji. Netušil jsem, co s ním dělat, jak ho uklidnit, ale potřeboval jsem s tím vším přestat. Nebo prostě nějak vše umírnit, protože jsem se ztrácel v sobě samém. „Bylo by to fajn,“ odpověděl jsem polohlasem. Nebyl jsem si tím jist, netušil jsem, zda to vlastně chci. Byl jsem zmatený, trochu ztracený a asi mi nafoukalo do uší. „Můžu ti to splnit, pokud si to skutečně přeješ,“ řekl. Udělal pár kroků okolo mě, pak se zastavil a mrsknul ocasem. „Tak tedy?“ zajímal se.
Zvedl jsem hlavu, hleděl jsem na něho, zmatený, trochu unavený, ale srdce mi furt neskutečně bušilo. Nechápal jsem, že už nevypovědělo službu. „Chci ovládat počasí,“ řekl jsem. Pak zafoukal vítr. Sníh se zvednul, na sekundu jsem zavřel oko a poté, co jsem ho otevřel, byl pryč. Několikrát jsem se rozhlédl okolo sebe, abych se ujistil, že jsem skutečně sám, nadechl se a zvedl. Potřeboval jsem najít ty dva, abych je odtud dostal, jakmile si vyřídí svoje. Nelíbilo se mi zde.
„Lindaso!“ zavolal jsem do tmy a šel sněhem dál. „Mit... Mitsu... Mitsurugi!“ zavolal jsem i mého vlčete, jestli už náhodou nezapadal sněhe až po uši. Kde jsou? Na zádech se mi tvořila hromádka sněhu, kterou jsem ze sebe aktivně oklepával, do oka mi furt padal sníh a nic moc jsem neviděl, ale po nějaké chvíli se mi do zorného pole dostal hnědý kožich zasypaný sněhem. Konečně, pomyslel jsem si a cestou okolo do ní lehce drknul. „Pojďme odtud, než tu zůstanem jako ledový sochy na příští rok,“ houkl jsem do ní a cestou se rozhlížel ještě po vlčeti. To bych v těhle horách měl na svědomí už druhé. Jenže vlče jsem cestou nikde neviděl. Jenom jeho malé stopy, které se chvíli motaly všude okolo a potom zcela jasně směřovaly směrem z hory. „Myslim, že nám zdrhnul, ale měli bychom ho vrátit,“ řekl jsem, přestože mi bylo jasné, že uslyším protest. „Najdem ho a pak tě klidně ponesu, když kvůli němu musíš dělat zbytečný kroky?“ navrhnul jsem jí se zvednutím jednoho obočí.
Poté už byla celá cesta jenom o tom, abychom se drželi stop, které vlče nechalo ve sněhu i když sníh a lehký vítr je docela rychle zakrýval. Třeba zdrhnul úmyslně, napadlo mě. Kdo by s náma dvěma chtěl trávit čas? Možná tak kromě nás dvou. Tlapama jsem se bořil stále níž a níž a přišlo mi, že sejít dolů bylo snad složitější než nahoru.

//Tajga

//Ragar

V žilách jsem cítil příval energie, který jsem potřeboval někde vypustit a věděl jsem, že výšlap na hory stačit nebude. Mohl jsem se o to pokusit a lézt výš a výš, kde zcela určitě na vrcholcích sníh nikdy neroztává, jak jsem tak tušil, ale energie by určitě jenom tak neodešla, stejně jako neodejde pocit, že musím toho návalu nějakým způsobem využít, i když jsem ještě přesně netušil, jak tak udělám. Mohl bych to tady zase celé projít, jako předtím. Prozkoumat všechny kraje, na které jsem už zapomněl a zjistit, kdo kde žije, přemýšlel jsem, zatímco se mi tlapy bořily ve sněhu, který tu musel být už z letních měsíců a šplhal jsem výše. Ty dva jsem měl za sebou jako ocásky, přičemž Lindasa i nadále remcala i na to, že jí dělám cestu. „Tak mi na ně vylez, šašku,“ kývl jsem k ní a myslel vážně, aby tak udělala, když se jí už šlapat nechce. Energii jsem měl, sílu zcela určitě taky, mohl jsem ji tam nahoru vytáhnout a ani se nezapotit. Však by to bylo úplně prosté, pomyslel jsem si nadutě. Těžko mě mohlo něco porazit a skolit.
Přidal jsem i do kroku, ačkoli jsem věděl, že pro vlče to bude už docela složitější, aby to udržel, ale prostě... já tu energii měl a chtěl jsem toho využít, že ji mám a dokážu se vyhrabat nahoru, jak jen rychle to jde. A tam nahoře najdu Lindase toho Vlčíška, když ho tolik chtěla.

//Zubatka

//Jedlák

Oceňoval jsem možná tak naivitu někoho, kdo zdejší kraj neznal a myslel si, že setkání se Smrtí je kdovíjaké dobrodružství. „Vezmu tě k ní,“ řekl jsem vlčeti vážně. Setkat se s ní nikdy nebylo od věci, vždycky jsem odešel s novou magií nebo pekelným prokletím, kterým mě obdařila, ale... proč ne. Mohl jsem s ní vlče seznámit, aby chápalo, jak se zdejší věci mají.
Procházeli jsme dál horami nad Smrtí, které jsem znal. Místo, kde sníh netál ani v létě, jak jsem věděl. Možná někde na úpatí, ale určitě ne nahoře, ne? Někam sem nahoru jsem vedl Sheyu, když se ztratila od Cynthie, ale tehdy... zde byla smečka. Želvákova smečka, ale teď jsem necítil sebemenší náznak pachu smečky, prostě nic. Na pár chvil jsem se zastavil, rozhlížel jsem se okolo sebe, hledal nějaký náznak vlčí existence, ale prostě... to území bylo mrtvé. Smečka tu nemohla být už dlouho. Normálně bych nad tím mávnul tlapou, ale nějak jsem cítil, že se mi svírá srdce nějakým divným strachem, že ti, co jsou mého věku, už stárnou a mizí. Všechno staré mizí, docházelo mi pomalu. Už léta jsem neviděl ani vlastního bratra, Lauru už taky nějaký pátek ne. Všechny, co jsem dříve znal, spláchl čas a v podstatě jsem zůstal jenom já a ti noví, co se zde rodili a přicházeli.
To svírání bylo ještě silnější. Hlasitě jsem polkl, ohlédl se za Lindasou s vlčetem, kteří kráčeli dál a zhluboka jsem se nadechl. Ne, že bych jim nestačil, to možná tak mentálně, ale fyzicky určitě. Stárnutí je na nic, pomyslel jsem si. Mnoho let na světě, minimum úspěchů, pramálo kvalitních vzpomínek, furt sám, furt ten bručoun z okolí.
Vyběhl jsem jejich směrem. Celé mě to děsilo, jak čas rychle běží. Dohnal jsem Lindasu, potom ji i předehnal a určit rychlost našeho kroku. „Tak pohněte, není času nazbyt, musíme toho ještě hodně projít,“ popoháněl jsem je.

//Sněžné hory

//Sopka

Raději co? zopakoval jsem kus prohlášení toho vlčete a nedůvěřivě k němu natáhl hlavu. Nemohl jsem to nechat být, protože jméno bylo to jediný, co jsem nějakým způsobem vlastnil a potřeboval jsem ho přetavit do něčeho pořádného, abych se zbavil toho tíživého vědomí, odkud to přišlo a co to mělo být. A tenhle skrček to chtěl nechat být? Dejchej, napomenul jsem se, udělal tak a raději se přiopojil vedle Lindasy, ačkoli jsem věděl, že ona nebude dobro podporou, abych se uklidnil, ale spíše mě bude nenápadně popohánět k tomu, abych mu něco provedl. Ale ne, vlčatům se už neubližuje. „Můžeme ho představit Smrti, když magie k Životu nepotřebuje,“ nadhodil jsem, aby slyšel dobře i Mitsurugi. Nebyl tu jenom nějaký laciný Vlčíšek, ale i Smrt, která nebyla příjemnou společností, spíše trnem v patě.
„Příští rok si tě odchytnu a na magie se tě zeptám,“ oznámil jsem vlčeti. Nevěřil jsem tomu, že bez magie někdo dokáže pořádně žít. Nebo třeba ano, ale k čemu? K čemu si dělat život složitější, když mhlo být vše lehčí? Řeka? No tak si udělám most. Zima? Rozdělám oheň. Někdo mě štve? Utopim ho v řece. Všechno bylo krásné a jednoduché s magiemi. Tedy kromě toho, že mi furt zdrhá stín. Sklopil jsem hlavu k zemi, protože i přes stromy k nám dopadalo zimní slunce. Stín byl všude, jenom u mě ne, jak jinak. Někde si to šinul mezi stromy, jak jsem zaregistroval. Šmejd jeden, psotěžoval jsem si na něj jako vždycky, když jsem si tohle uvědomil. Lindasa mezitím zas něco pronesla o zabíjení. „Neřeš, ona jenom štěká,“ houkl jsem a šeptem dodal: „To já koušu.“

//Ragar

//Kierb

Asi mu cetou cuklo oko a trochu jsem zaskřípal zubama, když z toho vlčete zase vylezlo špatné pronesení mého jména. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil, zastavil jsem se, otočil se k němu předem a tlapou ho zastavil od toho, aby šel náhodou dál. „Mei, asi jako běž se uMEJt,“ začal jsem po slabikách pronášet svoje jméno, aby pochopil, co na tom dělá špatně, „a nere, jako... Nere, nic mě nenapadá, co se tak vyslovuje,“ odfrkl jsem, otočil se a pokračoval dál za Lindasou, která nás vedla k sopce. Chtěla tam snad hodit to vlče? Zkoumavě jsem nad tím pozvedl obočí, ale rozhodl jsem se, že to budu řešit až ve chvíli, kdy to bude akutní a trochu jsem přidal do kroku, abych dohnal Lindasu. Nechápal jsem, proč zrovna chtěla jít k sopce, však byla zima, sopka naopak vyzařovala dost tepla a... neměl by Vlčíšek čistě logicky být někde, kde je sníh? Je možný, aby se na sopce držel někdy sníh? Možná při té prudérní zimě před dvěma roky, ale normálně? přemýšlel jsem. I takhle jsem cítil, že mě hřeje do tlap kámen, po kterém jdeme.
„Čekáš, že bude žít zrovna na sopce?“ zeptal jsem se. Na tomhle místě by možná tak chtěla být Smrt, kdyby ta její barabizna padla popelem, ale určitě ne Vlčíšek, který... No nevim, ale neměl by třeba mít rád zimu?
Vlče se kabanilo, že nic zlého neudělalo, ale taky prohlásil, že magie jsou mu úplně k ničemu, že se dokáže ubránit sám. „Jestli přežiješ, tak se tě na tohle zeptám za pár měsíců,“ řekl jsem trochu jako posměšek. V okolí přeci jenom bylo pár těch, kteří by mu něco provést chtěli... pokud bude hodně štvát, tak měl přímo dva vlky tady u sebe, co by udělali.
„Dal by mi Vlčíšek nějakou magii, abych se mohl bránit, protože jsem absurdní a neumim se bránit?“ nadhodil jsem otázku. A jo, byla mířena k vlčeti.

//Jedlák přes Galtvar

„Mainere bude možná můj ošklivej bratr,“ pohodil jsem trošku uraženě hlavou, protože ať už bylo moje jakkoli blbý, nebylo až takhle blbý, abych se jmenoval Mainere. „Meinere,“ dodal jsem po chvíli, aby si uvědomil, že to jméno je prostě nějak jinak a měl by se to naučit, protože mám trochu problém s tim, abych přešel to, že mi někdo říká nějak jinak. Neměl jsem tyhle věci vůbec v lásce.
Snad to pak bylo mojí leností nebo tim, že jsem měl jedno oko a málo pozornosti, ale po sněhové kouli okolo mě prolétla i skutečně ta šiška. Jenom jsem se za ní líně otočil, trochu zamručel, že tohle byla skutečně rychlá hra a pak jsem hlavu vrátil k osazenstvu, kde jedna prohlásila, že odchází a Lindasa měla poznámky k mému oku. „Lepšího jak mě nikde nenajdeš, smiř se s tim,“ houkl jsem na ní a vstal ze země, abych se oklepal.
Jedno vlče se odebralo zpátky do lesa, zatímco to druhé se drželo nás a zdálo se, že ani nebude chtít odejít, když se my dva vydáváme na velkou výpravu za Vlčíškem, který určitě neexistuje. „Takovej bájnej skřet, co hodnym vlčatům nosí dárky a těm zlým problémy,“ vysvětil jsem krátce a nasměřoval to tam, kam to šla Lindasa, „a že si problémů tady dokážeš užít. Tak doufej, žes byl hodnej a dostaneš od něj nějakou magii, co ti pomůže bránit se.“

//Sopka

Trochu jsem se posunul, abych seděl přesně mezi těma stromy, ke kterým jsem byl přiřazen a jednou jsem i zívnul. Jo a mrznul mi zadek, ale na stání jsem se nějak necítil. Trochu jsem si povzdechl, ale to bylo asi celkově životem a ne tím, že jsem měl jenom sedět na místě a snažit se, aby přese mě nějaká vlčata nedostala šišku... Tolik o mém smyslu života.
Vlčata se na nějakou chvilku vzdálila a něco si tam štěbetala, takže mě akorát déle nechala sedět na studené zemi. Dlouze jsem vydechl, znuděně sledoval obláček páry a asi bych raději hledal vlcíška a nedřepěl tu jenom tak a nic nedělal.
Koukal jsem někam k obloze, kde sice svítilo slunce, ale furt byla kosa, že by z toho jednomu hráblo. Už jsem doufal v jaro a přitom teprve napadl první sníh. Mohl být klidně i poslední, vzhledem k tomu, že jsem nebyl jeho fanoušek. I jaro mi trochu vadilo, všude pyl a ten mě lechtal v nose... Ale to je jedno, všechno lepší, než ta hloupá zima, kdy mi mrzlo... všechno.
Sklopil jsem zrak. Přicupitalo ke mně šedé vlče a prohlašovalo, že jedno oko nijak nemusí měnit to, kdo jsem. „Kdo je podle tebe Mainere,“ zahuhlal jsem. Jedna poznámka, nesnášel jsem, když někdo neuměl vyslovovat jména.
Propaloval jsem vlčka pohledem. Otočil jsem hlavu po té věci, která proti mně prosvištěla, ale byl to jenom sníh. Hlavu jsem na to vrátil, trochu ji naklonil do strany a zeptal se: „Víš, co je šiška?“

Malá hnědá Karoe přesunula svoji ostrou tlamičku spíše na Lindasu, což pro mě znamenalo zmizet trochu do pozadí a to jsem měl asi ze všeho nejraději, protože jsem nebyl fanoušek toho, abych se účastnil hádek. Jenom kvůli tomu, že jsem se ani neuměl hádat a bylo to dost zbytečné. Chtěl jsem však otevřít tlamu k Lindase a něco říct, když vlastně podotkla, že zbytečná malá existence je ten, kdo je opuštěnej rodiči, ale pak jsem si to rozmyslel a raději si nechal pro sebe tu poznámku, že to jsem i já.
Mezi náma lítala šiška, ani jsem už nevěděl, kde pořádně je, protože jednoocí toho moc popravdě nevidí. Mitsurugi mlčel a nějak jsem cítil, jak se v něm odráží otázka, co tady vůbec dělá a čím si zasloužil to, kde sakra skončil a s kym. Ale osud si prostě vlk nevybírá. Kecnul jsem si do sněhu, oko lehce zvedl k oboze, která se rozjasňovala po bouřce a začal vnímat až ve chvíli, kdy promluvila Lindasa. Ke mně? Ne, k vlčatům, ale ke mně se koukala a já netušil, co si o tom myslet. Co? nechápal jsem a lehce naklonil hlavu do strany, než mě napadlo ohlédnout se za sebe, že tam jsou stromy z lesa a asi myslí tyhle dva. Huh? Hlavu jsem zase otočil k Lindase, když prohlásila, že je utopíme. To by... taky nebyla novinka. „Jsem pidlovokej, jsme v nevýhodě,“ zamrlal jsem jí jenom tak pro informaci, že chytání asi nebude moje špičková kategorie. Jako magie byla magie, ale já nechtěl topit vlčata.

Sledováním dvou rozkmotřených vlčat jsem cítil, jak se mi varlata vrací hluboko do těla. Jak tohle ze sebe někdo mohl dostat, aby to dopadlo tak, že se už od malička budou nesnášet? Však teď ještě měli být šťastní a veselí, mrzutost a otrávenost k ostatním přicházela až s objevení magií, ne?
Ale ke mně se to hnědé vlče chovalo docela slušně a tvářilo se zcela jinak. Až do chvíle, než šiška dopadla na své místo, pohled otočil a byl jsem v nemilosti společně s... Mitsurugi? Delší jména fakt nikdo nedává, ne? Začala se po dopadu šišky mračit, já se jenom lehce ušklíbnul, protože mi asi nikdy nedošla zcela dospělost a chtěla vědět, kdo jsem, což byla strašně krásná chvíle, kdy jsem si mohl honit ego nad někým mrňavým. „Já jsem zdejší beta. V tom lese, jak si z něj přišla,“ zahlásil jsem. Lindasa se do toho opřela, že jsem taky chtěl vědět, co přesně je, ne jak se jmenuje, ale to bylo nějak jedno. Chtěl jsem prostě jenom vědět, jestli k nám patří, jestli se toulá, jestli je to chodící pohroma nebo tak.
Šiška od hnědé vlčice doletěla k Lindase, která ji obratem poslala k Mitsurugimu společně s otázkou, proč bere vlčata do smečky. Pootočil jsem lehce hlavu, abych mohl říct: „Protože ty nejlepší si už nabagrovala a lepší už nic není?“ Jako ne, že by vlčata byla menší osobností, než dospělí, ale... byli rozhodně menší.

„Přežít,“ pronesl jsem s lehkým náznakem sarkasmu. Co jiného chtěl dělat celý život? Však život byl jenom o přežívání a nějaké té snaze o trochu zábavy, ale zima byla více o tom, že se musí jeden pokusit přežít, protože není tolik možnýho žrádla.
Do toho našeho koutku tří a sněhuláka se k nám přimotalo ještě jedno barevné vlče, které jsem letmo zahlédl v lese, ale bylo u Launee, takže jsem to možná vzal tak, že to byla ta její dcera, ale tohle bylo přeci jenom trochu menší a navíc se moc nepodobala Launee. To spíš barevně Lindase. Jo a ještě toho šedýho trefila do hlavy šiškou, která vylétla ze sněhu a to byl nádherný pohled. I když jsem se tomu nesmál, spíš jsem se jenom poušklíbl a přitáhl si šišku blíže k sobě, když se ke mně rozkutálela po nárazu na vlče.
Vlčata se trochu pošťuchovala a rýpala do sebe. Nechápal jsem, kde je jejich problém, proč se chtějí rafat, ale nechtělo se mi cpát do záležitosti jiných. Jenom jsem si pohrával s tou šiškou, válel jí tlapou po zemi, že se do ní chytal sníh a přemýšlel jsem, co s tim dělat. Co je to vůbec za vlče? zeptal jsem se, zvedl hlavu a trochu přimhouřil oko. Nabral jsem šišku do tlapy a obloučkem ji mrsknul po tom hnědém vlčeti. „Kdo seš?“ zeptal jsem se s tim, jak se šiška se sněhem rozprskla o vlče.

//Dont mind me, netřeba pro hru číst

Sice jsem nikdy nebyl úplně fanouškem zimy a spíše to bylo to horší roční období, ve kterém jsem mohl být, protože mi vadilo, když mi foukalo do uší a tak, ale taky jsem v zimě viděl jednu bezespornou výhodu. Všechno bylo tak neuvěřitelně tiché, klidné a... nevinné. Hlavně v noci, když padal sníh, všude po světě bylo takové ticho. Ale ne takové, jako před bouří, které by neslo problémy a stahovalo mi žaludek strachem z toho, co se stane. Tady šlo o klid, který spíše nesl mír a smíření s tím, jaký život byl – zdál se totiž sám o sobě klidný. Žádný spor, žádný splín, nic takového, co by mě deprimovalo nebo rozptylovalo od vnímání toho... nicčeho. Ničeho, co mi pomáhalo usnout, utřídit si myšlenky a uvědomit si, že nic nebude ve skutečnosti tak strašné. Pravda, sice v zimě tu byl kolikrát hladomor, kosa, nějaká umrzlá zvířátka, ztracená vlčata a mrtí vlci, ale to byla spíše jenom výjimka.
A navíc, když padal sníh, vše se zdálo svým způsobem jiné. Byla to v podstatě jenom zmrzlá voda, ale když dopadal déšť, smáčelo to ihned kožichy, ale sníh se většinou jenom položil na srst jako přikrývka a ležel. Nebolelo to do kůže, spíše to bylo jemné a prosté. A každý sníh byl jiný. Nějaký byl drobný, jiný padal ve velkých chuchvalcích, ale ve výsledku na každém bylo něco fajn.
Nehledě na to, že pokaždý, když napadl sníh, kromě myšlenky na to, že skvělý, bude zima, skvělý, nebude jídlo, skvělý, všude bude žlutý sníh, tak tu byl ještě ten drobný fakt, že svět nebude takový... obyčejný a prostý, jak normálně byl. V létě svítilo slunce, foukal vítr, možná pršelo. Nebo teda po celý rok. V zimě? K tomu všemu se připojil ještě sníh a to dělalo to roční období nějak ojedinělým. Ale stejně to nebude nikdy mým oblíbeným ročním obdobím.

Pozoroval jsem oškliváka, který se naparoval kousek od řeky s jasným úkolem, že bude hlídat les, když my se budeme flákat někde naprosto v háji. Do toho se začal zvedat docela silný vítr, sněžilo a bylo to dost nepříjemné počasí, které mi dost připomínalo zimu snad před dvěma roky, kdy jsem si už myslel, že se na to vybodnu a prostě někde umrznu, protože i řeky byly zamrzlé a něco ulovit bylo poměrně dost složité. Jo a taky to byla zima, kdy jsem nejenom shazoval letní srst, ale i přebytečné oči. Nepamatoval jsem si na to, že by nějaká zima byla dříve tak strašná a pár jsem jich už přeci jenom zažil, abych si byl jistý tím, co jsem prohlašoval.
Z oškliváka, kterého potápěl sníh, mi padl pohled na něco jiného, co sníh pohřbíval, i když tohle se snažilo jít dál, abych se nestalo ledovou sochou. Překvapeně jsem nad tím povytáhl obočí, když se vlče samo tetelilo sněhem, jako kdyby ho vidělo poprvé v životě... A možná, že i jo. Byl malej, menší než Santé, ne? Prostě těžko mohl poznat zimu, hlad, sníh a to všechno okolo, co ti starší jednoho roku už poznali a nějak se smířili s tou existencí. Taky jsem to jako vlče nechápal. Nejdříve bylo všude furt teplo, zelená tráva, hodně květin a zvěře, ale potom to všechno nějak ustupovalo. Myslel jsem si, že to je normální, že prostě nějaké dny bude chladněji a počasí horší, ale pak nám do vchodu do nory napadla mokrá studená pokrývka, do které jsem nechtěl ponořit tlapy a bylo to. Pak mě napadlo, že už svět bude navždycky takový, že jsem jenom měl pár teplých měsíců a pak navždycky zimu, dokud to samozřejmě neroztálo a já se necítil jako neskutečný pitomec... A taky jsem byl dost vděčný, že ten sníh byl fuč. Nikdy jsem ho neměl zrovna moc v lásce. Jenže další rok, poté, co zase byla série teplých dnů, se ta zima vrátila a došlo mi, že se svět bude takhle nepříjemně točit v lepších a horších období bez toho, abych to mohl já nějak ovlivnit. Možná? Ne... Ale možná ano?
Vlče se přikodrcalo až k nám s jasnou otázkou, co to všude okolo je. Bylo samo, takže ho buď za náma někdo poslal nebo zdrhlo... Nelíbilo se mi ani jedno, ale házet jsem ho za hranice neplánoval. „To je zima, zvykej si, pár měsíců tu bude. A na zemi máš prakticky vodu, ale tahle je dost studená.“ Meinere, učitel. Zvedl jsem jednu tlapu, abych z ní setřásl trochu sněhu, co na ní mezitim napadalo, ale bylo to k ničemu, když se mi hned na srst lepila další kupa vloček.

Společně s Lindasounjsem si plácal malého oškliváka Meinera juniora, protože jsme tedy předstírali, že se jedná o moje malé ošklivé dvojčatko. „Jednoho ošklivějśiho bratra už mám, tohle je spíš oškliváček synáček,“ namítl jsem. I když Lindase by se možná na první pohled i Deliven líbil, však byl hnědý, i když ve zcela jiném odstínu než ona. Na druhou stranu, přes mozek jsem byl já ten lepší a s nim by se koc zahazovat nechtěla.
Plácal jsem tlapou do szrany, která připadla mě, takže ošklivák bude zcela určitě ještě ošklivější z mojí strany, protože jsem moc netušil, jak ho mám udělat. Možná bych měl problém udělat i normální vlče, natož tohle sněhový. Chtěl jsem tvarovat i nějaké tlapy a nohy, ale tam byl problém, že se ten sníh začal rychle hroutit a nešlo s tim toho moc dělat, akorát jsem si na to mumlal pod vousy, že to je blbost a ta dýně byla mnohem jednoduší. „Takže ošklivák převezme naši funkci?“
Trochu jaem ukročil dozadu, aby se Lindasa mohla podívat na svoje veledílo. Měl jsem proti němu trochu výhradu, třeba to, že nebyl úplně přesný a anatomie mu docela ucházela, ale co jsem s tim měl dělat, ani jeden z nás nebyl zrovna umělec. „Chudák i on má bejt pidlovokej?“ povzdechl jsem si, když chtěla zrovne tohle, aby měl za vadnost na sobě. Jako by už tak nebyl úplně vadnej. Pomocí země a levitace jsem to však udělal. Z pod sněhu jsem vyzdvihl dva kamínky, jeden umístil do místa oka a druhý k čumáku. „Gratuluju tí tady máš svého oškliváka.“

„Hah,“ vydal jsem ze sebe něco jako smích, když prohlásila, že jsem nikdy nic v zimě nedostal, protože jsem byl jenom obyčejným tulákem, co si nic nezasloužil. Chudáci většina zdejšího světa. Tolik smeček, aby zdejší pojali, neexistovalo, takže tu určitě aspoň polovina musela být toulavá. Dobrovolně nebo ne.
Posadil jsem se na zem, zadek mi dopadl do prvního sněhu, který následně dopadal i na zbytek mého těla. Docela na mě začala dopadat zimní melancholie z toho, že tu máme další rok za náma, takže už druhý rok vedu bez očka a přes rok jsem už v týhle smečce, kde jsem to očividně vytáhl na jakousi betu, měl jsem být zástupcem Launee, která přišla o Theriona a vlčata o otce. Na druhou stranu, já vyrostl bez otce a byl jsem docela dost v pohodě.
Lindasa si do toho hrála de sněhem, plácala ho na sebe ve formě nějakého hrbáče, kterého nazvala ošklivákem. „To mám být já?“ prohodil jsem předtím, než jsem se zvedl ze země a přešel o něco blíže, abych byl tomu ošklivákovi na blízku. Byl ošklivější než já, to bylo podstatné.
Tlapou jsem nabral čerstvě napadaný sníh na vršek a tlapou ho jemně uplácával, aby držel pohromadě. „Proč vůbec stavíme oškliváka, dva jsme už nechali dole na tý louce na podzim.“ zeptal jsem se trochu rozmrzele. Tamti dva už zcela určitě museli shnít, minimálně museli být zasypáni sněhem. Takže teď budeme tyhle oškliváky stavět v každém ročním období? Na podzim z listí, ale na jaře z čeho? možná tak z bláta, až se rozteče všechen sníh.