Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ždímání 2/10

Přišel jsem si úplně vyždímaný. Ani jsem se nehýbal, prostě jsem jenom ležel na zemi, promočený až na kost, takže trochu sněhu mi už moc nevadilo. Sice mi byla trochu zima, ale počasí už nebylo tak pekelný, teda kromě toho, že kromě sněhu byla okolo i značně voda, která prosakovala z podzemí, kde se ještě v tuhle chvíli musela topit tuna žížal. Stalo se, pomyslel jsem si trpce a chtěl ještě tak dva dny ještě ležet a prostě spát, ale voda všude okolo a fakt, že mi někdo houkal do ucha, co mám za plány, mi v tomhle docela zabránilo. Pomalu jsem zvedl hlavu, srst se mi lepila v mokrých pramenech a v tom jednom oku, co mi zbylo, se musela odrážet jen a pouze únava. „Měl bych mít?“ zeptal jsem se.
Cítil jsem, jak se mi po zádech hrabe postupně teplo. Srst se mi naježila, ale neměl jsem energii zkoumat, co se vlastně děje. Magie byla zde něčím normálním a vlčata to určitě nebyla, takže to buď byla Bianca nebo Saturnus, ale bylo mi vlastně jedno, kdo přesně za to mohl. Pokoušel jsem se jenom vyhrabat na nohy, břicho jsem měl stále mokré a poslouchal, jak se Saturnus ujal vedení a navrhnul, že by se mech prostě mohl... vyždímat.
Nohama jsem se zapřel do kupy mechu, ze které vytekla voda a ještě předtím to začvachtalo, když se mi tlapy zabořily do normálně dost měkké země. Sledoval jsem, jak voda odtéká z mechu a hodil jeden krátký pohled na Saturna a potom na jednu mrtvou vyplavenou žížalu, která se válela na zemi. Zvedl jsem se ze země, bolelo mě za krkem, lehce jsem si ho protáhl, ale moc to nepomohlo. „Půjdu zařídit, aby sem už jiný humusy nelezly,“ řekl jsem krátce a zapřel se ještě do mechu, ze kterého vytekla voda.
Zamířil jsem pomalu k hranicím, bylo třeba je obejít a cestou jsem šlapal na velké kupy mechu, ze kterých vytékala voda a vyhýbal se kalužím všude okolo.

Děkuju za akci a prosim:
2 křišťály
2 perly
a 30 květin (6 postů)

Okolí se plnilo vodou a hádku s malýma růžovýma mini hadama vystřídala panika o vlastní životy. Okolí většinou zmlklo a pokud ne, bylo to spíše dirigování k tomu, jak si zachránit vlastní život. Teda kromě šedé vlčice, která v dokonalém čase přiznala, že neumí plavat. A nebylo to jedno? Až se prostor zaplní ke stropu, nebude to o tom, kdo umí a neumí plavat, ale o tom, jestli umí dýchat pod vodou. e všech možností smrti zrovna tahle? nechápal jsem. Dvě věci, které jsem nesnášel – podzemí a mokrou srst.
Zatím se voda dovnitř moc nelila, spíše to byly slabé potůčky, které jsem nezachytil, ale cítil jsem ten nápor vody ze všech stran, který mě tlačil do těla. Jako kdyby mě někdo mačkal mezi obrovskými balvany a hlava mi byla malá. Tlak v těle mi rapidně stoupal, zuby jsem měl pevně zatnuté a levá zadní noha se mi začala třást vyčerpáním.
Můžete už vypadnout? zaúpěl jsem, když se ještě vlče rozhodlo, že dá žížalám poslední přednášku o tom, že tohle je celé jejich vina, ale byl jsem toho názoru, že celé situaci přispělo ještě pár zdejších hlav, mě nevyjímaje.
Pokusil jsem se zhluboka nadechnout, ale sebemenší povolení na soustředění způsobilo další valící se proud vody a každý následující byl větší a silnější. Ledová voda se plnila do jeskyně, žížaly se snažily provrtat pryč, nejlépe k povrchu, ale jak to chtěli stihnout? Asi taky neumí dýchat pod vodou, což? zeptal jsem se sebe samého s lehkým nádechem sarkasmu, kterým jsem se už smiřoval s tím, že jakmile prostě přestanu, voda se sem vyvalí a bude to závod s únavou, vodou a rozdupáváním maličkých růžových cancourů, abych se dostal na povrch alespoň já. A když ne, budu je strašit ve snech a poučovat je, co nemaj dělat, řekl jsem si a zvedl zrak ke stropu, odkud se mi na krk hrnul proud studené vody.
Udělal jsem jeden krok k východu, pokoušel se furt soustředit na držení vody, ale připadalo mi, že mi z toho praskne hlava. Fajn, polkl jsem, docela se s tim i smířil, nadechl se a poslední zbytek magie skončil. Vodu jsem měl tak nějak ke kolenům, připadalo mi, že zmrznu, ale zas ta díra nebyla tak daleko, k tý žížale s korunou jsem se moc nepřibližoval. No jenže po puštění té vody se začala směrem od řeky všechna hrnout sem. Kam budu chodit lovit, když to tu řeku vypustí, fňukl jsem s kvapnou cestou k východu, kterým jsem se soukal rychleji než z úkrytu, protože teď v něm být bylo ještě horší a nepříjemnější než kdykoli jindy. Uzavřené prostory jsou zlo, furt to říkám. Všechny možné nadávky a proklívání jeskyní a nor mě neopouštělo ani ve chvíli, kdy mi hlava vykoukla z díry jako krtkovi. Smáčený, promrzlý, pekelně unavený a bohužel živý.
Moc jsem se s tim nepral a na hrdinu jsem si taky nehrál, žádnym jsem nebyl, prostě sotva moje tělo vylezlo ven, flákl jsem se jak široký tak dlouhý do studenýho sněhu, protože mi beztak byla zima a bylo mi to jedno.

Věc před námi se rozpadala, zatímco jim ostatní dávali jasně najevo, že tu nemají co dělat, protože to je domov někoho jiného, ale taky třeba tu byla otázka, jestli tu žížaly nebyly první? Jako nechtěl jsem je tu, nechtěl jsem se s nimi potýkat, nechtěl jsem nahoře spát s vědomím, že dole žije něco tak nechutného a kdykoli se můžeme propadnout dolů za těma slizkejma věcma.
Sotva slizký král začal kňourat, že už nemá čim kopat a všechno je zničený, ten, kdo to započal, upadl do depky, že tohle rozhodně nechtěl, ale asi všichni dobře viděli, že si s tim začal. Měli jsme je prostě vyhnat, pomyslel jsem si už trochu trpce. Chtěl jsem se otočit, že když je už ta věc zničená, asi těžko nadělají nějaké problémy. Mohli jsme jít z tohohle podzemního vězení nahoru, nažrat se, vyspat se a hned pádit za dalším dobrodružstvím. A taky jsem nechtěl poslouchat to naříkání.
Udělal jsem jeden krok pryč, ale pak jsem se zastavil, protože všude okolo se začala objevovat voda, která tu zcela určitě neměla co dělat a já neplánoval, že se dneska utopim v podzemí. Zastavil jsem se, okem těkal všude okolo a měl chuť všechny vykopat nahoru, protože jsem neměl ani trošku náladu řešit nějaké mrtvé, ale... Nechci je řešit mrtvé, uvědomil jsem si.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, voda kapala, bylo jí docela dost, ještě více té, co ani nešlo vidět. Zhluboka jsem se nadechl, soustředil se a vodu jsem zastavil tam, kde byla. Cítil jsem tlak, jak se další chtěla valit dovnitř ze všech stran, ale snažil jsem se co nejdéle o to, aby stála na místě. „Přes řeku je les, nedaleko jsou doslova nory, někam je vyhoďte a vypadněte,“ procedil jsem skrze zuby. Praskne mi z toho hlava.

//možnost B

Zvedal se mi žaludek z těch kroutících se těl všude okolo, ale měl jsem kapičku hrdosti, která mi zabraňovala v tom, abych vrhnul, vypísknul nebo nějak jinak zareagoval na všechno, co se dělo okolo. Diplomatický postoj zde převzal pouze Saturnus a vlče, ale snaha obou dvou byla úplně k ničemu, protože ten hlavní žížalák bych nad nima akorát máchnul tlapou, kdyby nějakou měl a kopal si dál. Co je těžkýho na kopání díry, prostě ať si to vykopaj jinde. Nechtěl jsem se stěhovat, nechtělo se mi posouvat, když jsem si už docela zvykl na to, že žiju tady a mám se sem vracet. Nechtělo se mi jít do jiného lesa.
„Tak hele,“ řekl jsem polohlasem a překonal ten strach z žížal, abych udělal několik kroků blíž a nabídl všem těm růžovým slizounům, že jim udělám pořádný tunel třeba pod Borůvkovým lesem, kde taky mohou deprimovat nějaku jinou smečku a ne tu, kde žiju já. Ale diplomaté asi přešli do taktiky války, protože Saturnus se teď rozhodl, že nám ukáže, jakou má krásnou magii a pokoušel se rozbít ten stroj. „Skvělý,“ hlesl jsem s vůlí to ještě nějak urovnat a dělat, že jsem tentokrát já ten chytrý a moudrý, ačkoli to měl být zcela určitě on. No tak to zničíme, povzdechl jsem si, když se do ničení následně pustila i ta malá. Zhluboka jsem se nadechl, chtěl jsem prostě tu věc zmuchlat jako uschlý list, ale to by do háje nesměla vlézt dovnitř. To je nikdo neučil, že nemaj lízt do každý díry? Nechápal jsem, kdo má jejich východu na starosti, ale dělal pěkně mizernou práci. Začal jsem alespoň po stranách, všechny části, které vykukovaly, jsem ohýbal a deformoval doufajíc, že tam taky třeba neohnu krk vlčete. „Mohli jsme je prostě přestěhovat,“ pronesl jsem mimoděk. Neměl jsem rád spory. Maximálně slovní.

Meinere: 11.- 20-50 náhodných položek
Nemesis: 11. 20-50 náhodných položek
Makadi: 16. Vlčíškova magie nebo speciální vlastnost s 1*
Bouře: 12. 100 náhodných položek krome perel, 13. 50 náhodných položek kromě perel, 14. teleportační lístek

Danke

Loterie 8

Hrabal jsem se ve tmě na nohy. Naštěstí tu byl Saturnus, který zmírnil můj pád stařeckého těla, co by se mohlo při hrubším pádu rozpadnout. Na mě dopadlo vlče, takže kromě Bianci jsme dole byli všichni a i ta... Ta... Isma? Isma se ozvala, že tu je. Jednoduchý úkol, čapnout vlče, jít zase nahoru, zakopat díru a neřešit. Jsme sem ani nemuseli všichni chodit, napadlo mě. No a pak došla i Bianca, takže jsme tu byla kompletní skvadra, co chtěla vytáhnout jedlo vlče na povrch.
Všude byla tma jako v pytli, mžoural jsem všude okolo, ale jediný drobek světla přicházel z našeho vchodu. Chtěl jsem rozsvítit, nějakou tu magii, co by mi rozsvítila zadek jsem teoreticky měl, ale nebylo to moc příjemné. Někdo se toho ale ujal přede mnou a celá místnost byla osvětlena. Zamrkal jsem, trochu přimhouřil oči a nepěkně dlouho koukal všude okolo sebe, jak se tam něco neskutečně kroutí. Zvedl se mi nad tím pohledem kufr, všude sama žížala, která se kroutila a něco kutala ve stěnách. Byl bych reagoval jako Bianca, která znechucením tancovala, ale měl jsem trochu důstojnosti, takže jsem se držel v klidu a byl připraven těm hnusným věcem předat kohokoli, abych mohl zdrhnout první.
Ty věci dokonce i mluvily. Nebo jedna z nich s korunou na hlavě prskala, co tu sakra děláme a slov se ujal vlastně každý kromě mě a Bianci. Skvělé, přesvědčte je, ať jdou tunelovat pod sopku, to zní dobře. Neviděl jsem v tom žádnou hrozbu a nic, co by se mohlo stát. Tady to je tak nechutný, zaskučel jsem si pro sebe a podíval se okolo svých tlap, jestli tam není nějaká ta věc poblíž. Pak bych totiž napodobil Biancu.

Loterie 7

Saturnův zadek se houpal okolo, zatímco hlava vyluzovala tlumená slova v díře, ve které byl zaseknutý. „Měl by ses naučit nestrkat věci do každý díry, kterou najdeš,“ dal jsem mu moudrou radu do života, než se země otevřela. Saturnus byl vysvobozen, jedna sláva, ale to by se ten vlk nesměl hnedka vrhnout do díry, odkud přicházel hlas vlčete. Ne, že by se té malé nemělo pomoct, ale třeba chvilku přemýšlet? Ne? Fajn. Hodil jsem krátký pohled po Biance, který říkal, že by si měla srovnat bratra, protože jeho rodiče si ho už těžce srovnají, ale to bylo krutý říct i na mě. Tady bylo složitý pochopit, co tim vlastně myslim, takže jsem na ni jenom chvíli tupě zíral a potom se otočil k třesoucí se šedé kouli. „Vstávej, jdem zachránit kámošku,“ houkl jsem na něj a nabral ho pod břichem tlapou, abych ho zvedl na nohy, „nechtěl si být s Lindasou, budeš trpět se mnou,“ oznámil jsem mu. Aspoň bude mít co vyprávět... Jestli se nestane nějakej průser.
Saturnus se hnal dírou jako první, já šel o něco dál za nim, takže jsem v plné kráse viděl, jak se vlk svalil k zemi. Šel jsem dál a chtěl chytře říct, ať si příště čumí pod nohy, ale ve tmě jsem moc nebral to, o co vlastně sám zakopl a udělal jsem to stejné, co on. Šlápl jsem do prázdna, neudržel rovnováhu a svalil se. Pro mé štěstí do příjemné měkké peřiny, kterou mi tvořilo jeho tělo. „Čapni vlče a jdem zpátky,“ řekl jsem suše. Neměl jsem rád jeskyně, nory, cokoli, co bylo dole pod povrchem. Bylo mi z toho na zvracení. Je to jen hrouda hlíny nad mojí hlavou, nic víc, uklidni se.

Loterie 6

Země se otřásala a čtyři vlci stáli u díry, zatímco někdo se soukal tou jámou do středu země, kde narazí na vlky, kteří chodí pozpátku a neroste jim žádná srst. Skvělý, pomyslel jsem si. Byla to ta předtucha blížícího se problému a nutného řešení, jestli se pak ostatní nechtějí zabývat tim, že budou stěhovat les (v jejich případě znova) a vysvětlovat Launee, že z dvou vlčat má už jedno. No, aspoň by to měla jako samoživitelka snažší, zamyslel jsem se nad drastickým řešením krmení a výchovy více potomstva.
Nebylo třeba ještě vlče pohřbívat. Za prvé se pohřbilo samo, za druhé ještě komunikovalo, ale že by se tak rychle dostala do středu? To je země asi fakt malá, ale co. Rozhlédl jsem se okolo, jestli tu třeba ještě není nějaká díra, kterou by se naopak jiní hrnuli ven, ale vypadalo to, že otřes udělal pouze jednu díru. Dlouze jsem vydechl, netušil jsem, co bych měl dělat, jestli vůbec bylo nutné něco dělat. Otočil jsem se vedle sebe, protože se mi nelíbilo, co jsem slyšel. Bylo to takové huhlání, popotahování a fuj. Přeměřil jsem si šedé vlče pohledem, to byl tak náchylnej, že neumí přejít sněhovou bouři, vyšplhat nahoru a hrabat se sněhem vyšším jak on bez toho, aby chytil rýmu? Je to jen rýma. Symoblicky jsem nad tím mávl tlapou, že tohle není třeba řešit a raději jsem se podíval do díry, do které Saturnus něco řval, zatímco Bianca byla uprostřed objednávky služeb Meinera stavitele, který postaví a spraví vše, kromě své vlastní mizérie. „Magii, kdy mi zadek svítí jako světlušce jsem ještě nepoznal,“ omluvil jsem se Biance se zřejmým náznakem sarkasmu. Nechtělo se mi do té díry posílat oheň, mohlo by to být... krajně nepříjemné.
Před návrhem dalšího možného plánu ale nějaké svícení padlo. přikrčil jsem se, když se země zase třásla, pohled jsem držel nahoře, jestli k nám nepadají nějaké stromy, ale vše se zdálo v pořádku. Až na křik přicházející z díry a paniku, kterou rozproudil Saturnus. Ukročil jsem, kopl do šedého vlčete, které hrálo hru nevidím tě, nevidíš mě. A pak se řvalo zas na mě, ale já za nic nemohl! „Ticho, oba dva,“ okřikl jsem je, protože jsem měl furt bohužel dvě uši, ale jenom jeden mozek zpracovával to, co mi bylo rozkazováno. „A uhněte,“ přikázal jsem jim, což patřilo i k tomu třetímu.
Počkal jsem, až uhnou, potřeboval jsem prostor a chtěl jsem ticho, stačilo mi, že z té jámy se řvalo. Mohl bych jim tu hlínu narvat, do tlamy, ať neřvou, napadlo mě, ale žrádla zatim nebyl nedostatek, tak nebylo třeba krmit ostatní hlínou. Rozkročil jsem se, zhluboka nadechl a sám jsem mohl za další praskání a pohyb země, kdy se zmrzlá hlína rozdělovala na půl, sníh propadal níže kořeny okolních stromů se trhaly. Nezabiju to vlče? napadlo mě, ale pozdě.

Loterie 5

//Neprobádaný les

Bouřku jsme nechali za sebou, mezi stromy se vítr pouze těžko dostával, ale to neznamenalo, že tu nebyl vůbec žádný. Hlavně jsem ho ani moc nevnímal, protože mi přišlo, že se země pod námi chvěje. A vůbec to nemohlo být nějakou kouzelnou jiskrou, co by snad měla mezi mnou a Lindasou přeskočit, prostě a jednoduše se země třásla, protože i jí byla zima, jinak nevim. Zastavil jsem se kousek od hranic, rozhlížel se pidlovokým pohledem a jenom polovičně jsem slyšel, jak Lindasa komentuje, že se jde nažrat a tohle řešit nebude. Mlčky jsem pokývl hlavou, chápal jsem. Sopka se probudila a jde zničti okolí? napadlo mě jako první. To jsme se vrátili na skvělé místo, mlaskl jsem a koukl směrem k vlčeti, které tu zůstalo. Moc chytrý na mě, pomyslel jsem si. Nebyl jsem sečtělý, byl jsem ten vlčí prosťáček, který sbíral bodíky do inteligence jenom chozením po okolí.
Vítr, který se mlátil všude okolo, se sebou nesl i řadu pachů, přičemž všechny šly jenom z jednoho místa. Třeba řeší ty otřesy, napadlo mě, i když to všechno nějak po jednom větším záchvěvu přestalo. „Jdi se buď nažrat s Lindasou, nebo vykoumaj, co nám hýbe s podlahou,“ navrhl jsem prostě vlčeti, ale to jsem byl už několik kroků směrem do středu lesa, aby mě za nějakou chvíli přivítala celá komorní společnost řadící se okolo jednoho místa. Launee, Saturnus, Bianca, Santé a... ten jinej. Vypadlo mi jeho jméno, možná jsem ho nikdy nevěděl, ale to bylo fuk. Došel jsem až k nim a nějaké díře, kterou obklopili jako boha. A v té díře byl vlčecí ocas. Nějak jsem neměl co říct, ani jsem neupozorňoval na svou přítomnost, prostě jsem se tam nějak... vyloupl. Asi tak, jako jsem přišel na svět – nečekán a nezván.

Loterie 4

//Ageron přes Galtavar

Počasí bylo furt horší a horší. Vypadnout z lesa byla chyba, zima se mi prožírala kůží, sníh se hrabal vysoko nad nás a cítil jsem, že i přes bariéru, kterou jsem udělal, se mi chodilo mnohem hůře a při každém kroku vpřed jsem udělal jeden menší vzad. Dostat se do lesa byla tak vysvobozením, šlo se mnohem lépe, mohl jsem povolit i v používání magie a dokonce jsem i slyšel, že za mnou se prohazují nějaká slova. Na chvíli jsem se zastavil, oklepal se, protože jsem byl zavalený sněhem a přemýšlel, jestli vůbec o těch smečkách něco vím. „Ta v lese tam byla před hodně lety. Zcela jistě si nežil a možná ani Lindasa,“ zamyslel jsem se a trochu dostal depku z vlastního věku, který na mě lezl. „Měli tam divnýho svítícího jelena,“ dodal jsem trochu zamyšleně, ale symbolicky nad tím mávl tlapou a šel dál k Mechovému lesu. „Ta druhá byla v horách, příšerně studená a jejich alfa neměl smysl pro humor,“ posteskl jsem si nad tím, jak mi bylo řečeno, že jestli se tam vrátím, že by mi mohlo být ublíženo... A přitom jsem byl s Želvákem kamarád. „Všechno někdy skončí,“ uzavřel jsem svoje strohé vyprávění a mířil dál k lesu. Lovit v tomhle byla kravina, jestli chtěli žrát, bylo třeba sežrat, co zbylo. A já si musel počkat, až tohle přejde, aby bylo možný přejít bezpečně k řece bez toho, aby mi umrznul ocas. Bez něj se mi po světě skutečně chodit nechtělo. Přišlo mi, že se mi půda pod nohama trochu otřásla. Zastavil jsem se, tupě zíral dolů, ale asi se mi to zdálo.

//Mecháč

Loterie 3

//Tajga

(manipulace Lindasou povolena)

Okolí příjemně utichlo. Užíval jsem si chvíli ticha, chtěl jsem se najíst a potom se někam vypravit. Původně jsem chtěl vzít prostě jenom rybu v nejbližší řece, ale Lindasa jenom krátce připomněla, že se lovilo a jestli to maso projde nazmar, tak bude naštvaná, že se s tím musela tahat a zbytečně. Nechtěl jsem na to namítat, takže jsem jenom řekl: „Fajn, jdeme do lesa.“ A tim to oznámil i vlčeti.
Vraceli jsme se skoro stejnou trasou, ale nechtělo se mi jít přes hory, nějakých výšlapů jsem měl dost a v okolí byla tak nechutná bouře, že jít po nějaké volné krajině by bylo akorát o krk a jeden krok vpřed by nás dostal o dva dozadu. Ani v lese se nejednalo o žádnou velkou zábavu. „Tohle je na nic,“ kňoural jsem jako nějaké malé otravné vlče, kterému vadilo, že není počasí podle jeho gusta... Jo, byl jsem to vlče, jo, vadilo mi to. Šel jsem první, prošlapoval cestu a vzduch před námi jsem rozbíjel "stěnou", která všechen vítr a sníh odklonila, že skučel kdekoli vedle mě, ale ne přímo za mnou. Ulehčilo to kroky, chránilo to i dva za mnou a jejich blbost, jestli chtěli předbíhat nebo jít vedle. Takhle měli možnost úkrytu. Ale magie jsou k ničemu a životy s nimi moc lehké. Byl jsem línej, chtěl jsem co nejlehčí existenci. „Dřív byla smečka i tady... Taky se rozpadla. V horách taky. Smečky se ztrácejí rychleji jak moje vůle k životu,“ pronesl jsem, ale nějak jsem to nemířil na ty dva. Spíš to bylo takové pesimistické prohlášení pro mě samotného. Samomluva byla vždycky moje silná stránka.

//Neprobádaný les přes Galtavar

//Meinere, Linda a Mitsurugi dojdou, přesný datum neřekneme, ale do 7. jsme tu

Loterie 2

Zastavil jsem se. Ale ne tak dobrovolně, spíše nějaký podlézavý spouštěč v mojí hlavě, který rázem začal řvát, že chcípnu sám, že mě nikdo a nic nemá rádo, že se můžu odstěhovat na konec světa a žít život poustevníka, který bude legendou nepříjemnýho dědka, co žere vlčata, která mu vlezou na trávník. „Promiň,“ řekl jsem prostě, ale ze samotnýho slova jsem cítil, jak se mi zvedá žaludek a nejraději bych vrhnul. „Nemyslel jsem to tak,“ dodal jsem, než jsem se zase rozešel po stopách vlčete. Proč to dělám, pomyslel jsem si. Snad z ústavičného pocitu samoty a deprese? Asi jo.
No, když se ukázalo, že je vlče zdravý a živý a očividně vidělo Vlčíška, na což mu Lindasa oponovala, že tam nikdo nebyl, mohli jsme jít pryč. Neviděla ho? nechápal jsem. Neříkal jsem nic nahlas, jenom jsem mezi těma dvěma těkal okem a rozhodl se, že mlčení bude správnou cestou, jako mnohokrát bylo.
Jak to taky vypadalo, měl jsem nějak vybrat, kam dál půjdem, což se mi zrovna nezamlouvalo, ale co jsem s tim měl dělat. Ke Smrti se mi nechtělo, neměl jsem ji rád. „Možná bychom se měli první najíst,“ napadlo mě. Takový adekvátní řešení všech problémů. A nedaleko byla určitě jedna řeka. Měl jsem sice jenom mlhavou představu, kde jsme, ale to stačilo. „Jdem,“ houkl jsem jenom na oba a převzal tentokrát iniciativu v tom, kam půjdeme. Chtěl jsem rozhodně jít takovým směrem, kde bude tepleji, protože tyhle studené hory a okolí bylo něco neskutečně nepříjemného a mně nevyhovujícího. Ale kde mně to vyhovuje? Však jsem akorát tak vybíravej.

//Ageron

Loterie 1

//Zubatá hora

Chvíli jsem přemýšlel, že Lindase nebudu odpovídat na to, proč nenechat vlče umřít. Možná jsem prostě sympatizoval s malýma nechtěnýma věcma, protože mi to něco připomínalo, ale tohle jsem se rozhodl jako argument nepoužít, protože tu byl jeden významnější, který mohl zapůsobit na někoho, jako je Lindasa. „Seš beta, ne? Nemusíš je mít ráda, ale měla by ses pokusit alespoň o to, aby nechcípla ve chvíli, kdy seš jim poblíž... Aby Launee neřekla, že seš k ničemu.“ Možná jsem to mohl podat trochu mírněji a více s elánem, že je skvělá v tom, co dělá, ale asi jsem na to byl už moc unavený a taky se mi nechtělo lítat po všech čertech, abych chytil jedno vlče, které nevědělo, kdy má dost.
Foukal vítr, který zahaloval stopy, kterými se malý vydal, takže to vypadalo, že se třeba i vrátíme s prázdnou, ale i slepý jako já viděl světle šedý flek ve sněhu, který se k nám hlásil, jako by se nechumelilo a nezdrhnul nám před chvílí. Zastavil jsem se mlčky kousek od něho, trochu povytáhl obočí, když se ukázalo, že prostě o jeho prostém zdrhnutí se nebude mluvit, ale... fajn. však co mně po tom bylo. „A chceš vidět u Smrt?“ zeptal jsem se ho prostě. Furt mě zajímalo, kdy změní svůj postoj k magiím, že to jsou zbytečnosti a vystačí si sám. Vzhledem k tomu, jak Smrt ráda proklínala magiema... Mohl mít docela problém se magiím vyhýbat. Hlavy jsem pomalu otočil k Lindase s jasnou otázkou: „Vrátíme se do lesa? Nebo obejdeme nějaké ty smečky?“ Moc se mi do toho nechtělo, ale třeba bych zase narazil po nějakym tom roce na Lauru a ukázal jí, že jsem živý.