Příspěvky uživatele

< návrat zpět

L - Matteo - 8

Protože svět se moc na proč neptá, řekl by prostě, ale tady to nebyla odpověď, kterou by mohl pochopit. Jenže zrovna tak těžko mohl pochopit popis trávy, kamenů, sněhu a všeho, co ho tam mohlo potkat bez toho, aby to skutečně viděl. Mohl mu to vše ukázat, ale nebylo by to už trochu moc na tak brzo? „Protože tvoje máma tam má rodinu a je tam místo, kde žije,“ odpověděl mu a musel se přitom dívat mezi svoje nohy, kde se malé vlče schovávalo. Neměl by být teoreticky větší, když měl pro sebe úplně veškeré zdroje? Možná měl být alespoň v tomhle směru po Biance, která byla vždycky drobnější.
Když mu stál mezi nohama, jako by se mezi nima schovával, něco se mu stahovalo v hrdle. Nějaký strach jenom z toho vědomí, že on sám se něčeho může bát a taky je venku něco, co by mu mohlo chtít ublížit.

L - Matteo - 7

Mohl si zapsat do deníčků svých úspěchů, že při prvnim solo hlídání vlastního potomka dokázal zajistit, že se mu neutopil při pokusu napít se něčeho jiného než mléka.
Malej na něm visel očima a jestli měla energie nějakou barvu, byla to žlutá, protože to z něj přímo střílelo. Žádný spánek uprostřed noci, žádné zastavení, prostě jenom další aktivita, kterou v sobě musel celé ty dny hromadit, dokud nenašel možnost, kde ji ze sebe vymlátit. „Beru to jako ne,“ povzdechl si při prvním pohybu, který směřoval k prohrabání se na druhý konec světa. Písek se ale hned sesypal, on se přesunul o krok dál, hopsal z jednoho místa na místo a nezbývalo mu nic jiného, než ho pomalu následovat v jeho krocích po poušti. Co až narazí na trávu? Na kameny? přemítal. Obvykle to bylo naopak. Na sníh? Však před zimou původně mizeli a teď ho do toho přímo kopnou. „Matteo, stůj,“ řekl mu. „Brzo půjdem s mamkou“ – proč bylo tak divný Biancu označit timhle slovem – „na výlet. A tam nebudeš mít pod tlapama písek. Bude to... studit, bude to mokrý. Bílý, pak zelený, občas to i smrdí a voní. A budou tam i jiní vlci.“ A těch se bál nejvíc. Jsou to dementi a nechtěl ho mezi ně hodit.

L - Matteo - 6

Nějakym způsobem mu vyhovovalo, že stačilo po většinu času mlčet. Nemusel nic říkat, protože nebyla žádná otázka, kterou by měl zodpovědět, nemusel na nic ukazovat, nemusel nic moc vysvětlovat a... bylo to něco úplně jiného. Nezažíval to u vlčat a možná přicházela otázka, jestli to je dobře? Možná byl na otázky moc malý, možná žádné neměl, možná mu žádné pokládat nechtěl – však na něj vlčata často koukala divně. Ale tenhle na něj měl být... zvyklý, ne? První možná viděl a cítil Biancu, ale on byl číslo dva, nemohl v jeho očích být tak divný, ne?
Sledoval jeho třetí počínání s vodou, jak kopíroval jeho pohyby na základě ukázky a ne chabého pocitu. Asi to fungovalo? Ale byla to jenom voda, zbývalo to jídlo. Čím ho krmit? Myši? Moc malé, málo kostí, nic z toho mít nebude. Chtělo to něco většího, vydat se někam jinam a... měl mu ukázat ryby? Bude je jíst? Nebo to bude jedno velký ne jako pro většinu?
Dívali se na sebe, nemluvili. Vlastně by něco měl říct, ne? Možná bych mu měl říct, že jsem k ničemu? napadlo ho kysele. „Dobrý,“ řekl přeci jen. „Teď už se ti chce spát?“ zeptal se. Dělal to celý měsíc života, proč najednou ne?

L - Matteo - 5

Možná by pomohlo, kdyby ostatním začal lézt do hlav a hledal v nich malý skuliny, jak v jejich očích nebýt takový... blb? Určitě by to pomohlo, i když by to znamenalo udělat si tolik falešných známostí, že by mu na nich přestalo záležet. Věděl, jaký byl, měli to vědět i ostatní a přesto se ho dotklo, když před ním stáhl uši? Udělal něco špatně? Hlavu odtáhl vzad, aby na něj snad měl širší pohled, ale to nepomohlo tomu, aby pochopil, co se tam dělo. Dokonce i nervózně přešlápl a zase těkl pohledem, jestli v tomhle dostane mentální a fyzickou podporu od někoho, kdo neměl emoční inteligenci pařezu. Ne, byl v tom sám. Měl jsem spát, pomyslel si zoufale nad vlastním výkonem.
„Fajn,“ pokrčil rameny nad poroučením vlčete. Otočil se k němu bokem a sklonil hlavu k vodě tak, aby držel čenich jenom kousek nad klidnou hladinou. Poté otevřel tlamu, vyplázl jazyk, dokud nebyl ponořený ve vodě a rychle ho sbalil do tlamy. Nějaká voda sice odletěla a hlasitě u toho hltnul, ale většina skončila v tlamě a to byl cíl. „Teď ty,“ aby tam nebylo vlče jediný, kdo poroučí.

L - Matteo - 4

Řešením všeho by bylo se prostě otevřít, ale to neuměl a obával se toho, že tam vždycky bude nějaká propast, se kterou se buď smíří nebo to jednou v budoucnosti vzdá. Však tohle řekl i Biance, že třeba jednou přijde. Byl v tomhle sobec, očekával ústupky a změny od jiných, ale sám žádnou neplánoval.
„Prostě-“ mávl nápodobně tlapou jako Matteo, ale zarazil se po prvním slově. Prostě se napij. Jednoduchý, ne? Však každý musel umět pít, dostat do krku vodu, aby neumřel na žízeň. Jenže až doteď prostě pil jenom mléko, které musel sát a ne chlemtat ze země. Prostě u něj neexistovalo, tohle bylo něco nového, co se musel naučit. „To dostaň do tlamy,“ ukončil zaraženě tu myšlenku, která mu v té chvíli pomalu došla.
Sledoval furt s nahnutou hlavou jeho akci, jak chtěl jazyk použít jako nějaký žebřík, po kterém voda sama vyšplhá do žaludku, ale to se nedělo. Přes poušť se akorát ozývalo šplouchání vody, jak se ji snažil chytit, ale možná tak desetina toho mu skutečně skončila v krku. „Pomalu,“ houkl na něj, „přibliž tu hlavu, vystrč jazyk a... stáhni ho zpátky?“ A to bylo to lehký, s timhle učitelem zůstane do konce života na mateřskym mléce, lov bude horší.

L - Matteo - 3

„Hm,“ vyšlo mu pouze z hrdla, protože co jiného by na to měl říct? Měl by spát, nespí, to mu taky řekl, sám nespal, kdo byl, aby ho posílal zpátky do oschlých palmových listů, kde se u zadíral písek mezi úplně každý záhyb na těle? Sám měl už spaní na tom plné zuby, bohužel i doslova.
Sledoval, jak se přibližuje k jedné jeho noze, ale nijak na to nějak neuměl zareagovat. Měl pocit, že sotva by na něj sáhnul, rozbil by ho, rozložil na tisíce malých kousků a už nikdy nesložil dohromady. Bylo tohle normální? Nepřišlo mu, ale proto se k tomu nechtěl nikdy dostat. Pozdě.
A vlče snad ani moc rozbíjet nemusel, protože se asi chtělo rozbít samo dosti rychlou sebevraždou utonutím, kdy zabořil veškeré dýchací otvory do vody a několikrát probublal, než hlavu vytáhl s lapáním po dechu.
Naklonil lehce hlavu do strany, když se na něj Matteo podíval, jako by za to celé mohl on sám. „Co je?“ nechápal, „já za to nemůžu,“ dodal až ublíženě. Zhluboka se nadechl, trhnul jedním okem k Biance, jestli náhodou nevstala a nemohla by to převzít, ale bylo to bohužel na něm. „Nikdy do toho nestrkej celou hlavu. Namoč tam jenom jazyk a tu vodu naber.“

L - Matteo - 2

V poušti bylo slyšet všechno. Každý pohyb se v ní odrážel, nic nebylo možné zamaskovat za zvuk větru mezi stromy, zpěv ptáků, zurčení řeky – nic takového tam totiž neexistovalo. Písek sice tlumil co mohl, ale prostě... bylo to tak moc slyšet a v týhle chvíli prostě nic neignoroval, protože mu to mozek nedovolil.
Slyšel kroky za sebou a nejdříve je přisuzoval Biance, kterou přeci jenom probudilo jeho neustálý courání, že šla za nim. Jenže čekal, že by něco řekla, nějak zareagovala – takže by to nebyla ona?
Zůstal u vody, pil pomalu, hltavě, čekal, jestli kroky za ním utichnou nebo ne. Pokračovaly blíže k němu, až poté nějak přestaly.
Pomalu se k němu otočil, furt netušil, jak se vůči němu chovat. „Neměl bys spát?“ zeptal se ho, ale zatim... toho moc neřekl. Proč?

L - Matteo - 1

Život v poušti ho už nudil, i když byl docela krátký a plný... novot. Jenže novot, které mohl prožít i mimo nekonečný písek, kde nebylo pořádného stínu, vody a hlavně potravy. Viděl sice i něco většího, než jsou myši, ale sám si na to netroufnul a Biancu do lovu tahat nemohl a ani nechtěl. Nechal ji spát, odpočívat, věnovat se... novotě.
Furt byl jako na jehlách, koukal se okolo sebe, neměl odvahu na to, aby si odpočinul a prostě na chvilku vypnul. Písek naštěstí vždy zahladil jeho nervózní překračování okolo. Zejména večer to bylo nejhorší. Chodil sem a tam, díval se za každou dunu, kde měl pocit, že se něco hýbe, i když tomu tak nebylo.
Asi blouznil už z nedostatku stínu a vody. Šel se napít, aspoň vody tam měli pro dva dostatek. Skoro pro tři, ale až bude dost starý na vodu, budou stejně muset jít.

Možná měl nějakou nemoc z dlouhého pobytu v poušti? Že se to všechno dělo a tak, nedokázal to prostě... zpracovat. Bylo to divné, nezvyklé, nepřišlo mu, že to patří k němu. Ale měl dost času převalovat ty myšlenky v hlavě jako líné vlny na jezeře a přijmout je. To vlče, ten syn, byl nejenom jeho, nejenom Bianci, byl jejich. Měli společně možnost ho vychovat k něčemu dobrému nebo naprosto tragickému. Ona vyrostla bez vlastních rodičů, on bohužel s matkou. Ani jeden do neměl adekvátní, museli se s tim nějak porvat a společně mohli začít ničit nebo spravovat další generaci.
„Půjdem pomalu, zastavovat se, mimo hory a kopce,“ sumarizoval jejich budoucí cestu, která by mohla být prostě normální delší zacházka, ale teď museli mít po boku vlče, které ani netušilo, co je třeba strom. Protože se narodilo v poušti. Co když tohle samotné na něj bude mít pekelný vliv? Bude mít rádo vedro, i když má černou srst? Bude chtít neustále být u moře a hrabat se v písku, který mu zůstane mezi zubama? Odmítal. Ne.
Pojmenovala ho Matteo. On chtěl jenom jméno na M, ať se pokračuje, ale už takhle bylo vidět, že na tom chudákovi měl velkou zásluhu. „Matteo, dobře,“ přitakal. Nemyslel si, že někdy bude muset hledat jména pro jiné, ale byl rád, že by krátké a žádné zkomolené, jak potkával.

//Kinda skipnem, huh

Nemohli se moc hýbat, dokud se nenaučil hýbat on. První otevřít oči, pak chodit, to znamenalo žrát, což znamenalo krmit Biancu, což znamenalo hledat jídlo, což znamenalo, že po letech neměl možnost jíst ryby, protože tu žádná nebyla.
Chodil, to jo, podlamoval se v písku, ale moc... nemluvil? Občas něco, ale ne prostě moc. „Moc nemluví,“ poznamenal k Biance mumlavě. „Ale... chodit umí a měli bychom jít.“

Trošku ho hryzalo, že by utekl, ale co by tím dokázal? Nechat je uprostřed pouště, samotné, oslabené, daleko od domova. Měl by na krku akorát dva mrtvé a v tomhle všem se nějak motal ten fakt, že Biancu miloval a neudělal by to. Měl by tedy milovat i to vlče, ale těžko se hledá cit k někomu, o kom netušil, že by měl přijít a tak rychle prostě věci v jeho světě nepřichází. Bude si muset zvyknout a pak to třeba přijde. Nebo pojede další zlomenou generaci. Nebo ho Bianca i vykopne, aby ho neničil už od samotného začátku. Syn... Snad by lépe vychoval dceru, přišlo mu to jednodušší, protože samec se proti němu snadněji obrátí, pokud v něm bude alespoň trochu povahy po něm. Když byl mladý, ne tenhle starý dement.
Trochu poníženě před Biancu dal myši, ale nic neřekl. Nemohl teď sehnat nic lepšího a musel je akorát dostat na sever, což znělo v zimě docela paradoxně.
„Nějak vás musíme dostat do lesa,“ zhodnotil, co jí bylo určitě zřejmé, „a pak... Bude třeba se o něj postarat,“ odmlkl se. Vlastně netušil, co tim chtěl říct. Konečně se posadil, i když byl furt v neskutečné křeči a přišel si jako socha. „Napadlo tě nějaké jméno?“

V hlavě mu šrotovalo hodně věcí, které by měl udělat, ale všechny nějak pořád zastiňoval jeden tenký hlásek, ať odejde. Však tak to dělá vždycky, ne? Když se něco podělá, prostě se otočí a odejde, aby to nemusel řešit. Vždycky mu to vyšlo, nikdy se to nevrátilo, proč ne i tentokrát? Nezáleželo na tom, že tohle byla i jeho chyba, že měl povinnost, že by tím vytvořil jenom další článek v řetězu těch, co vyrůstali bez otce. Doplatilo by na to vlče stejně? Černé po otci, co raději zmizel... Kde už tenhle příběh slyšel? Byla by Bianca stejně pomstychtivá jako ta jeho matka, či jakou kreaturou měla být?
Ten hlásek byl tenký. Někde tam byl, ale přehlušoval ho hlasitější, který mu nakazoval povinnosti – úkryt, voda, jídlo, teplo. Teplo mu zajistila poušť, vodu a přístřeší obstaral. Musel sehnat jídlo, potom je nějak přemístit na sever, kde sice bude chladněji, ale je tam smečka, je tam úkryt, je tam bezpečněji než na poušti. S timhle všim se máme vrátit? došlo mu rázem, zamračil se, ale nad tím mohl přemýšlet až potom. Co na tom, že zbouchl alfu. A sestru alfy. To je jedno.
Ještě víc ho bodlo u srdce, když zjistil, že to je syn. Protože tim vážně vytvářel už třetí generaci někoho, kdo při nejhoršim skončí jako on a jestli tomu tak bude... tak je asi vážně sám prokletý a je to dědičný. Ještě jednou si ho z dálky prohlédl, ale neodvážil se přijít blíž. Neviděl jediný bílý nebo šedý chlup, takže prostě někdo, kdo byl po něm. Povzdechl si, asi to teda bylo jedno, osudu se nevyhne. „Chtěl bych, aby byl na M, ale jinak to je na tobě,“ odpověděl na to po chvíli rozvahy, než udělal krok vzad, „seženu nějaké jídlo.“
Pochyboval, že sežene nějakou rybu, minimálně ne v tom malém jezírku a jít někam dál nechtěl. Musel se spokojit s tim, co mu nabídla poušť a to kromě písku byly jenom tři myšy, se kterýma se po nějaký době vracel k Biance a všechny držel za ocas.

Nic nechci, je tvůj, napiš mi do dm a pošlu soubory

Jsou tvoji, napiš mi na discord a pošlu soubory

Nechci nic, oboje je tvoje
napiš mi na discord a pošlu psd a full png

7 nevyužitých vzhledů + dvoje odznaky, všechno bez jména, jakýchkoli podmínek. Jestli chcete, dejte číslo a pošlu full velikost a klidně i psd soubor, ať si můžete hrát
Full screen