Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 1/10

Vždycky byl více fanouškem lesů, i když z nich měl zároveň pocit, že je neustále někým pozorován a někdo se mu krade za zády. Otevřené planiny sice nabízely možnost kontrolovat si, že tam nikdo není, ale ten otevřený prostor pro něj byl kompletním opakem klaustrofobie. Neměl bod, kterého by se mohl chytit, přišel si nahý, odhalený, skoro až zoufalý z toho, jak se nemůže ničeho chytit.
Takže buď úzkost z otevřeného nebo úzkost s možného pozorování někoho, kdo by mu mohl skočit brzy na záda a zakousnout se mu do páteře a krku.
Přestože byl raději v lesích, nerad v nich spal. Na planině si mohl lehnout do vysoké trávy a skryl se před ostatními. V lese mohli být stále všichni skryti před ním a mohli na něj přijít ve chvíli, kdy neměl žádnou možnost se bránit. Ve výsledku měl vlastně furt s něčím problémy a těžko se mu za něco zavděčilo.
Pokusil se lehnout si v tom lese. Hlavu měl zvednutou, skenoval jediným okem okol, přesvědčoval se, že tam nikdo není, nikoho ani necítil. Ale pořád se tam necítil pohodlně. A přitom v tom lese byl doma. Všude voněl mech, bylo tam ticho, ale... něco tam bylo, co mu nesedělo. Asi fakt, že tam žijou jiní.

Hoď sněhovou kouli do sopky


//Jedlový pás

Ani Smrt nebyla pro Mattea nějakým extrémním zážitkem, ale co byl zážitek, to byla zmínka o něčem, o čem ti dva ještě neslyšeli, ale ten služebně nejmladší ano. „Takže to vidíš, když si jdeš lehnout nebo až potom, co si lehneš?“ zeptal se, protože o tomhle nikdy neslyšel a možná se měl ujistit, jestli si k němu někdo nechodí lehnout jenom tak.
Šli zas někam. Asi budou chodit furt, ale při té cestě hodil pohledem po Biance s otázkou: „Dal ti někdo za zuby kameny?“ Ačkoliv se zdála stejně zmatená jako on. Měl to řešit? Asi ne, stalo se mu více divných věcí, tak co.
V kose okolo nich začala zase stoupat teplota a mohla za to sopka, která si sice seděla tiše, ale musela mručet, jinak by z ní nevycházelo to teplo. Sníh se na ní nedržel, kámen pod promrzlýma tlapama hřál a Matteo měl konečně možnost jí nahoru. Zase se podíval na Biancu, jestli můžou, už byl ostatně starší. „když dovolí,“ pokynul k Biance.
Šel pak nahoru, pomalu, dokonce i bez toho, aby někdo remcal, že musí jít do kopce. Skoro remcal on sám, jak moc ho to nebavilo chodit do kopců, když věděl, že tam nahoře nic zajímavého nebude. Kdyby ano, tak by se měli naopak od sopky vzdalovat. „Buď rád, že je,“ zamumlal si víceméně pod vousy a koukl přes okraj dolů, kde mu akorát tlamu ovál horký a dost těžký vzduch. „Jednou bouchla a nebylo to příjemný.“
Matteo se z nudy pustil do házení sněhových koulí do sopky, ale místo nějakého super efektu se koule vypařila a stala se z ní maximálně pára. Zkusil sám nahrnout do sopky větší množství sněhu, které by třeba mohlo vydržet, ale celé to mělo stejný efekt jako první pokus. Prostě se ta voda roztopila a hned vypařila. „Možná tam hodit vlka?“ nabídl.

Ušima sjel dozadu, když byl pokárán, že má být potichu, protože jsou už dost blízko ke Smrti, aby se mu jeho jednorázová odvaha mohla vymstít. Dokud ji neviděl, opovrhoval jí. Kdyby ji viděl? Těžko říct, asi by záleželo na tom, jestli by byl sám nebo ne, ale to bylo složitější přemítání. „Drž si od ní odstup,“ poznamenal k Matteovi, ale nepustil se do toho, že bude rád, pokud někdy vyjde se všema končetinama. Pokud bude pokorný, přežije.
Seděl v mokrém sněhu, koukal na barevné šutry, uvažoval nad tím, proč tohle všechno už dávno neudělal a nechápavě přitom cukl uchem. „Kdo?“ Už toho prošel dost, ale kdo je sakra Zuběnka?
Ostatní se spíš pustili do slušného předávání z prstu vycucaných darů. On už od Smrti nic nechtěl, takže ji úplně na svoji stranu nepotřeboval a hlavně bez něj by vůbec dárků nebylo, takže vyřešeno. „Najednou se ti chce jít,“ podotkl k Matteovi, když si to tentokrát čistě černý zadek šinul pryč, protože ani zdejší božstvo ho vůbec nezajímalo.

//Sopka

//Mechový les

Nějak marně šátral v paměti, jestli potkal někoho, kdo by měl křídla. Ale pokud ho nenapadl někdo hned, tak ho nejspíše nikdy nepotkal. Proč by někdo něco takovýho chtěl? Už tak vypadali vlci dost divně, třeba on, natož s dalšíma věcma na zádech. Ještě zabírali více prostoru okolo sebe.
Mattea beztak zaujalo víc to, co měl on sám a zcela souhlasil s tím, že jeho magie je lepší a nedělá žádné velké divadlo, kdy by se naparoval křídlama. Navíc je na novém místě ihned a nemusí se namáhat s tím, že by někam pracně šel.
Setkal se s menším nesouhlasem, že chce jít hned, ale však šel pomalu, nikam nehnal, nebyla to žádná cesta do kopce. „Je to rovinka,“ zamrmlal na ten protest, který mu byl přinesen. „Navíc když chceš magii podporující lenost, budeš tam někdy muset jít,“ jal se menšího vysvětlování tentokrát on, jenom zpomalil, aby je nechal dohnat ho. Nechtěl jít nikde před nimi, na tyhle vůdcovské věci úplně nebyl. „S nějakou magií se narodíš, rozhodně ne s tou, že budeš moct přeskakovat svět, jak jen budeš chtít,“ dodal, ale trochu se nad tím zasekl, protože možná ano? Třeba ji podědí. Proč ne? „Jenže pak je možnost vyškemrat si nějaké další věci, nějakou tu magickou moc u... zdejší megery,“ vydechl a koukl po Biance, jestli to nějak nepřevezme dál.
Stromy samozřejmě opadané nebyly, všude okolo se válel sníh, ale jak se blížili ke zřícenině, vzduch začal být chladnější a nepříjemnější. Zastavil se na zasněžené cestě, kterou tam vytvořili vlci v průběhu let a zůstal za symbolickou hranicí. „Vždycky bude chtít něco na oplátku,“ zamumlal se zamručením a koukal mezi tmavé skály. Nikdy to nezkoušel a dost o tom pochyboval, ale donutil pár šutrů přeměnit se na ty třpytivé, ve kterých se Smrt chtěla koupat. „Většinou tohle, i když nechápu proč,“ pokrčil rameny nad lesklým kamením, které ale nebylo tak lesklé, jak si pamatoval. Nemohlo být tak snadný si ho vyčarovat... Nebo jo? Po krátkém zamyšlení nabral jeden modrý kámen na tlapu a vyhodil ho jak sněhovou kouli mezi kameny ke smrti. Kámen se zabořil do sněhu, ale stále se lehce leskl. „Na,“ řekl Smrti mimoděk, „třeba nebude v příštim roce tolik prudit.“ Furt jí nějak neodpustil, že kvůli ní umřela Bianca. Ještě před nim několik šutrů leželo, tak hodil ještě jeden červený, který se odrazil od skály a dopadl kousek od modrého. Ostatní už nechal ležet před sebou.

//Sněžné velehory

Ne, že by se chtěl zrovna nějak vytahovat, nebo před někým naparovat, ale celý ten dialog o magii, která hory přenáší a otázka, jaká to je, mu skvěle nahrála do karet. Nic neřekl, v jedné chvíli šel, poté se ozvala rána, rozvířil se sníh, ohnuly větve a on se objevil o deset metrů před nimi a šel dál. Jako by se vůbec nechumelilo. Snad bylo pochopitelné, jaká magie to je. Teda... jasné to nebylo, ale zřejmé bylo, že taková magie existuje a třeba bude i nějakým způsobem dědičná.
Biance se nechtělo na jih, Matteovi se nechtělo vůbec nikam. Takže to mělo být jednoduchý, měli zůstat v lese, ale to nebylo úplně pro něho. Chybělo mu někam chodit, cestovat, motat se okolím. A teď měl do háje rodinu a trochu krizi středního věku. Nechtěl zůstat stát na místě. „Nevim, jestli tu je něco okolo, ale pořád tu je ta sopka,“ navrhnul s pokynutím hlavy úplně náhodným směrem, protože si nebyl vůbec jistý, kde by zrovna teď měla sopka být. Bylo to víceméně jedno. „Nebo mu můžem představit jednoho ze zdejších nejvyšších, kdo mu třeba v budoucnu dá magii, kterou bude hory přeskakovat,“ nabídnul. K Matteovi to byla spíše výzva, k Biance šlo o povolení.
Ale nehledě na odpověď šel přes les dál, skrze něj, nějaký svůj pach tam nechal a mířil dál.

//Jedlový pás přes sviští hůrky

Hlava mu sklouzla v oblouku k Biance, kdy byl napomenut, aby ho zbytečně neděsil. Ale nebyla tohle celá pointa? Stalo se něco nového, děsivého, dostal poučení, že tohle může skončit blbě, poučku, jak tyhle věci vyřešit a svět jde dál? Kdyby za něj vše vyřešil, jak by to dopadlo?
Mattea stejně víc děsila existence kopců, kterých se prostě nezbaví, pokud nepůjde žít na tu obrovskou planinu, která symbolicky dělila okolí a v jejím středu nebylo vidět vůbec nikam jinam než na tu širokou trávu. Tam by se mu třeba líbit mohlo, ale černobílý tam paradoxně cítil úzkost z moc otevřeného prostoru. A z jeskyň měl zase opačný úzkostlivý pocit... Co mu sakra vyhovovalo?
„Tak jdem,“ souhlasil nějak s oběma, že se vrátí do lesa, i když se mu úplně nechtělo lézt do té nory, která na něj měla taky strašný vliv. Ale co měl dělat. Měla pravdu, že se blíží zima, která bude taky znakem toho, že někdo bude na světě už rok a proč ten čas tak moc utíká, proč furt moc nevyrostl, proč tohle a tamto. „Třeba bychom mohli zimu zas překonat v poušti,“ zamumlal z části pro sebe, ale přitom dost nahlas, aby to slyšeli okolo něho. Že by se mu tam chtělo táhnout? To asi ne, ale bylo to příjemnější jak sníh. Jen měl trochu trauma, že by se jich zas mohlo vrátit víc.

//Mech

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) 2/2

Dost možná by bylo lepší, kdyby vychovatelskou část převzala Bianca a on tam byl jako... přítomný otec, který nezpůsobí větší trauma, než samotná přítomnost způsobí. Jenže pak stejně otevřel tlamu a zamotal se ve vlastních slovech.
Tedy, nutno podotknout, že on byl ta chladná hlava, která dokázala brát věci v klidu, když Bianca panikařila, že se jim ztratil jediný potomek. Sám nechtěl dělat dalšího, nikdo nemohl tušit, co by přišlo na svět. Jenže taky věděl, že ho panika nikam nedovede a musel tak Biancu nějak do toho klidu navést. Šel pomalu, nakračoval už do známých stop, dokud se nevrátili k synovi, kterému se pustil do vyprávění o hloupé legendě, která byla kdo ví jak založená na pravdě a jen letmo se s ní setkal a vůbec ne tak, jak měl zrovna na jazyku. „Jenže bludička tě dovede jenom do močálu a tam tě utopí než se naděješ, i když se bude zdát, že tě vede někam do bezpečí,“ ukončil to už krátce. Jak poučné, jak vůbec ne děsivé, když se zamotal v horách.
Posadil se do ledového sněhu, možná za to všechno mohl nedostatek kyslíku a vědomí, že mu umřela sestra, ale potřeboval chvilku pauzu, aby mohl domluvit. „Mlha tě dovede hlouběji do hor, bludičky tě utopí v močálech, stíny tě ztratí v lesích. Jediná cesta je vždycky po vlastních stopách,“ dokončil to nějak přemoudřele a ukázal na ty pomatený stopky okolo sebe.
Bianca ho k tomu dokopala. Někteří budou tvrdit, že se nikdy nemá vracet k minulosti, ale tady to bylo to jediné, co jim mohlo pomoct. „Vypadnem odtud?“ zeptal se jich, zatímco stále seděl. Netipoval, že by tu chtěli zůstat.

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) 1/2

//Kierb

Takže jestli existoval způsob, jak ho rozhodit, byla to smrt sourozence. Dobře. Nebo Bianci, to už si taky zažil, ale tehdy to nebyla tahle apatie, ale neskutečný vztek, na kterém zaplatil vlk, který se spojil se Smrtí. Dobře mu tak, lítosti vůči němu měl na nule. Možná ještě níže, když začal vnímat, jak se ochlazuje, že má pod nohama sníh a navedl tak rodinu do hor, kde neměl co dělat. Šel tupě vpřed, dlouho podél řeky a do mlhy. Doprovázelo ho vysvětlování, že vlci nakonec zemřou, ale oni tu budou ještě dlouho a vlci mohou ošálit samotnou Smrt nebo škemrat u Života. Ostatně oba tohle už udělali. A můj konec jednou přijde v zimě, zopakoval si, jak mu Život jednou řekl. Nemůže říct kdy přesně, ale každá zima od té doby byla jako stín, co se k němu plazil a natahoval se mu po nohou, aby ho čapl do svých spárů.
Z toho divného přemýšlení ho vytrhl až křik. Nebo spíš volání. Zarazil nohy do sněhu, otočil se za sebe a v přicházející tmě zjistil, že tam je sám. Že je nevidí, ale slyší, jak volají. Bianca byla blízko, jenom kousek od něj a tu vzdálenost překonal krátkým přeběhem. Sám nic neřekl, chtěl poslouchat kroky ve sněhu, křupání, hledal posledním okem jakýkoli pohyb. „Klid,“ řekl Biance tiše, i když po tom všem měl sám problém klid zachovat. Jenom měl tu výhodu, že on to dokázal nějak tlumit v sobě, „půjdem zpátky ve stopách,“ řekl jí. „A ty stůj, kde seš,“ zavolal hlasitě, aby se to přes mlhu doneslo k malému.
Koukal se pod nohy, kde se míchaly jeho a Binačiny kroky, ale rozhlížel se přitom i okolo sebe. Bylo by snažší, kdyby se Matteo narodil fosforový, ale nemohl mít vše. V jedné chvíli si všiml, že místo kroků už tam jsou spíš jenom náhodné dupance divného tance, jak se tam někdo musel motat a jestli Matteo poslouchal, musel být už někde na blízko. „Matteo?“ zvolal při sledování stop a vydal se vpravo, kam se zdálo, že se kroky ubíraly.
A jo, byl tam. Sice kompletně ztracený ve tmě a všiml si ho tak až ve chvíli, kdy stál kousek od něho. Oddechl si úlevou, ale na nějaké projevy moc nebyl. „Jednou jsem v těch močálech, přes který jsme šli našel bludičku,“ řekl mu. Teda už byli od močálů dost daleko a bylo to irelevantní. „Ale tvrdili mi, že když se ztratíš, máš následovat světlo – tu bludičku.“ Ani netušil, kam pořádně mířil. Mohl normálně říct, co má dělat, když se v horách ztratí, ale on to zabalil do divné historky, aby nezněl panovačně.

//Jezevčí plácek

Jestli někdy žil mimo svět okolo sebe, teď to bylo tak dvojnásob. Všechno okolo bylo zakryté v mlze která nebrala konce. Šel vpřed, protože jiný směr nešel, ale šoural se a šel tak o polovinu pomaleji, než u něho bylo zvykem.
Jaká byla šance, že byl naživu Deliven? Malá, pokud si nevyškemral u Života další šanci na delší život. Kdo ví, jestli byl stále někde okolo. Spíše ne a to by znamenalo, že přišel na svět první a poslední z něj odejde. Tak to být nemělo. Však neměl být vůbec nikdy naživu. Jenže asi nic nemohlo nikdy jít podle plánu, vše se mělo orientovat podle toho, co chtěl osud, ne nějaká ubohá vlčí duše. Ta se musela všemu podřídit.
Z jeho apatie ho vytrhla až Bianca, která ho dohnala a narazila do něj. Zastavil se, otupěle zíral před sebe pár vteřin, ale pak k ní otočil hlavu. „Má sestra,“ odpověděl s odmlkou, „nebo spíš to, co zůstalo, když tělo už není.“ Vidět tam otce mu bylo docela buřt, však pro něj nic neznamenal. Ale Laura jo, i když měli složitý vztah. „Pojďme,“ vyzval je a symbolicky nad tím mávl tlapou. Tohle byla jeho starost.

//Sněžné velehory

Navštiv mrtvé

//Mahar

Jak litoval, že vůbec navrhl cestu přes močály. Území to bylo strašné včera, dnes a i zítra tomu tak bude. Ale Bianca se rozpovídala i o něčem, co on neznal (//myslim?). O druhém bratrovi, který s nimi nedošel a kdo ví, kde byl. Zda vůbec ještě byl. Mlčel, nic divného u něj, nic na to neříkal a jenom poslouchal. Sám měl bratra – někde – a sestru, která možná ještě byla v Asgaaru s tím hnědým vlkem. Netušil. Nevyhledával ji a ona jeho taky ne.
„S tim musí souhlasit každý,“ zareagoval na Mattea, který zhodnotil, který z lesů je lepší a pak na něj mávl špinavou tlapou, že je vše v pohodě, když se jako jediný z jejich skupinky zasvinil. Ostatně v tomhle lese moc nebyl, Bianca to tam musela znát a ten to asi po ní podědil.
Další les byl o něco lepší, přívětivější, jenom možná trochu... V něm bylo něco divného. Nepříjemného, vlezlého, ale možná to byl jenom pocit. Nebo to byl pouze pocit do chvíle, než se mu chloupky zježily na zátylku a prudce se zastavil, nohy mírně rozkročené a pohled upřen mezi stromy. On o vlku a vlk před ním. Přesněji Laura. Léta ji neviděl, pak na ni pomyslí a ona tam?
„Lauro?“ zavolal na ni, i když to neměl ve zvyku. Jenže chtěl, aby si ho všimla a mohla si do něho rýpnout, že přišel s rodinou. On, ten věčný morous. „Počkejte chvilku,“ řekl těm dvěma, aby nešli někam dál a udělal jeden krok vpřed.
Sestra ho zaregistrovala, nejdříve na něho koukala, ale pak zamávala ocasem a usmívala se. Něco na ní bylo jiného, ale les na ni musel jen házet divné stíny. „Co tu děláš?“ zeptal se, když se na něj stále usmívala. „Spíš by se hodila otázka, co tu děláte vy,“ ukázala na všechny tři a prohlížela si je. Pohledem ale skončila u Meinera, protože očekávala trochu slušnosti snad. „To je Bianca a Matteo,“ řekl nejdříve, ale hlas měl nějaký nalomený, protože mozek si něco uvědomoval, ale nechtěl tu myšlenku vypustit po těle. Ten les znal. A to nebyly stíny, to bylo o tom, že to tělo před ním nebylo tělem. Potkal tam jednou otce. A potkal tam sestru. „Moje rodina,“ polkl a odkopával to uvědomění do pozadí.
Vyvalila na ně oči, ale to překvapení patřilo zejména jemu. Bylo to vůbec uvěřitelné? „Ráda vás poznávám,“ vyjekla k těm dvěma, zatímco on se snažil tvářit nijak. Normálně to šlo, ale najednou to bylo nemožné. Památka po Lauře se přiblížila k Matteovi, ale nedošla moc blízko. Nebyla tam. Jenom její památka a nic víc. „Nečekala jsem, že zrovna ty, jako jediný z nás tří, si založíš rodinu. To je nádhera! Gratuluju, taťko,“ říkala mu, ale on to nedokázal vnímat. A už vůbec na ni nemohl reagovat. Laura ale pak mluvila na Biance a jemu tak hlas přešel do kompletního šumu. „A tobě samozřejmě taky. Hezky se mi o něj starej.“
Dál ale netušil, co se dělo. Protože prostě odešel, jako by sám byl duchem a ničím víc.

//Kierb

//Východní hvozd

Rychle začal litovat toho, že se vůbec vydal tímhle směrem. Bylo to snad nejhorší místo, které existovalo. Nebo nejhorší místo, kde se někdo snažil dobrovolně existovat ve smyslu domova. Všude bylo mokro, muselo se dávat pozor, kam se šlapalo a možná důvod, proč ta smečka tak dlouho chcípala, byla v tom, že se tu chcípalo doslova. Teda on tu nežil, jen občas prošel okolo, ale Bianca se ujala vyprávění o tom, jaký byl její život v počátcích. Max ve věku, co byl Matteo, možná ještě mladší. No, gratulace jemu, z téhle rodiny prožil jako jediný stabilní vyrůstání, pokud se nepočítá menší omyl, kdy se narodil na poušti. Ale kolik takových tohle mohlo říct?
Trošku v něm hnulo prohlášení, že se potkali nějak v té době, kdy tenhle les opouštěli, protože... no ona byla malá a on byl co? Životem strhaný a unavený budižkničemu. Život byl docela humorný, ale někdy v divném slova smyslu.
Překračoval jednotlivé kaluže plné ledové vody a kdo ví čeho. Světlo k nim jen slabě dopadalo skrze stromy a celé okolí bylo pochmurné. Ale takové by to bylo i ve chvíli, kdy by všude bylo vedro, kvetly květiny a na obloze byla duha. Tady by prostě bylo hodně.
V jedné chvíli mu to podklouzlo a sletěl bílou nohou do kaluže plné nechutné vody. Žaludek se mu pohnul nevolností, zvedl se na suchý kus a oklepal ze sebe ten hnus. „Kdybyste se nikdy nepřestěhovali,“ zamumlal k Biance, „promiň, ale nikdy bych s váma nezůstal.“
Měl toho místa dost. Proč si myslel, že bude lepší?

//Jezevec přes Jezevčí les

Šišková bitva 2/2

Možná se měl stydět a omluvit za to, jak namířil jednu z šišek přímo do čela toho, kdo nechápal, k čemu jsou. Ale copak to věděli oni dva? Šiška byla něco, co prostě bylo okolo celý život a nikdy se nezajímal o to, proč tomu tak je. Nějaká fakta ho zkrátka nezajímala a bral je jako něco, co prostě tak musí být, aby byl svět v rovnováze. Nebo v něčem takovém.
Přitáhl si tlapou další šišku, kterou chtěl tentokrát mířit někam na nohy a ne obličej, aby z něj taky neudělal pidlookého, ale jedna ze šišek zasáhla i jeho. Snad aby to všechno bylo fér, ale neměl být svět vždycky o tom, že jde mládí proti stáří? I když tady zrovna měli spíš střet tří generací. Chvíli na Biancu koukal, jestli trefí to další šišku do ní, ale pak se rozhodl, že ji opět pošle k Matteovi, aby v něm probudil třeba trochu vzteku nebo frustrace. Tentokrát mířil na nohy a ne takovou silou. „myslim, že je žerou veverky,“ dodal k tomu, proč tu vlastně jsou. Ale tím si nebyl jistý, ale už párkrát viděl, jak nějaká tu šišku okusovala. Nebo se mu to zdálo? Všechno bylo možné.
Ve tmě toho moc neviděl, spíš nic než moc. A ten les samotný byl hustý a neprůstupný, „Nebo můžeme jít dál,“ nabídl, „Můžeš mu ukázat, kdes původně žila,“ nabídl Biance s pokývnutím dalším směrem, kam se i posléze vydal.

//Mahar

Říjen 1/10
Kočár bezhlavého kočího - Zajdi v noci na strašidelnou procházku

Léta, možná i rovnou desítku let se toulal po světě. Ve dne, v noci, v mlze a dešti. Za každého počasí a každých podmínek někam šel a nikdy se moc nerozhlížel okolo. Možná proto špatně rozeznával místa, kde už byl a měl proto pocit, že je furt někde, kde to vlastně nezná. Jinak řečeno bylo ignorant.
Nebyl ale moc nočním tvorem, spíše v tu dobu hledal nějaké místo, kde by zabořil hlavu na pár hodin a prospal se, než zas vyleze slunce a půjde někam dál. Dříve se ve tmě i dost ztrácel, sotva v ní byl viditelný, ačkoli to vyrovnával zelenýma očima. Teď byl na půl vidět, ale oko měl černé jako noc okolo.
Půda pod jeho tlapama byla mokrá. Bořil se do mechu a kapradí, zakopával o spadlé větvičky a zabodával si drobné trny do polštářků a další větve ho tahaly za srst. Bylo to otravné, ale zároveň do toho mu bylo až ouzko a to on neznal. Vždy byl nad věcí, dokázal se odprostit od situace, ale jak nic neviděl a jeho vidění bylo celkově omezené s nulovým periferním viděním, měl problém tu situaci nějak zpracovat. Neustále se ho někdo dotýkalo, ze stromů padaly kapky vody, ale pršelo vůbec? Netušil. A kde sakra byl a kdy ten les skončí? Netušil. A co to neustále křupalo za jeho zády? Netušil.
Vždycky, jako by tři kroky za ním někdo šel a nesnažil se jít potichu. Dupal, dýchal mu na záda, snažil se ho chytit za ocas a stáhnout k sobě blíž. Ohlížel se, až to musel být už tik. Jenže tam nikdo nikdy nebyl. Žádný stín, žádný pach, žádný náznak cizince, který by mu chtěl skočit na záda. Zůstal stát v naprosté tichosti, pozoroval prostor za sebou, ale ten zvuk byl opět za ním. Něco tam dupalo, přecházelo, sledovalo ho to, aby poznalo chování černobílého.
Pevně zatnul zuby, otočil se a šel dál. Nereagoval, co se děje za ním, ale kroky měl přesto rychlejší. Nesnažil se být potichu, chtěl být rychlý. Pryč lesa, zpátky na sever k mechovému lesu, kde měl rodinu. Proč nemohl být naháněný v době, kdy byl sám a nikdo by neřešil, kdyby zmizel? Vždycky jsem lovil já, vrčel si pro sebe a z kroku přecházel už prakticky do běhu, tak proč teď někdo loví mě?
Musel být paranoidní, nic v tom lese nebylo. Jenom on a možná veverka. Přesto se zneviditelnil, aby získal před potenciálním lovcem výhodu. Moc ho to ale neuklidnilo, furt mohl být lapen, kdyby věděl, kde je.

Šišková bitva 1/2

//Severní Galtavar

Naposledy takhle museli jít někam... před rokem. Když se narodil a byl dostatečně starý na ro, aby mohl převážnou část cesty na sever jít pěšky. Pak to celé nějak opadlo a až tohle byla cesta, která se jim otevřela.
„Tak když narazíme na nějakou řeku,“ řekl krátce, aby se nedohadoval a neodmítal, „ale dokud chce jít, tak ať jdem.“ Rybolov byl extrémně nudný, to by mohlo akorát Matteovi porouchat morálku.
Šedýho nechali za sebou, ale tak byl dospělý a snad tušil, že zrovna černobílý nehledí ani trochu na ostatní, pokud nevyhráli nějakou tu skulinku v jeho srdci. Což on rozhodně ne. Šel za synem, cirka tušil, jakým směrem jdou, ale nevyrušoval ho a prostě čekal, kam je zavede a v případě potřeby ho navede někam jinam, protože se nechtěl úplně dostávat do problémů, „Puberta,“ uznal s pokrčením ramen k Biance, zatímco menší černý se zaujal šiškami. Jako obědem.
Kupodivu mu nechutnala, komu také jo. Svou nelibost dal však najevo tím, že ji odkopl a trefil s ní jeho bílou nohu. Jenom k nakousnuté šišce plné slin sklopil oko a než vůbec Bianca dopověděla cokoli o válce a odkopla šišku zpět, vrazil vší silou do jiné šišky, která to mnohem rychleji letěla proti Matteovi. Ups?

Žrádlo to pro něho nebylo, takže mohl jenom přihlížet tomu, jak se jiní k jídlu vrhnou. Stejně to byla divná mentální porucha, co mu nedovolila žrát nic jiného. Zůstal sedět vedle Bianci, která mu potvrdila, že je vše v pořádku, ale mohlo to být očekávané, nebyla v centru kopyt, která by jí mohla ublížit. „Nemusíte mě sledovat, jak tupě zírám do řeky a nehýbu se,“ odpověděl na její otázku. Jestli Mattea nudil normální lov, při rybaření by už úplně umřel nudou.
Nechal ostatní nažrat, zatímco tam seděl trochu odšoupnutý a díval se někam okolo, aby se nedíval tupě na ně. Nějak mu i tohle vadilo. Neměl problém s tím zabíjením, odnášením, ale na tom mase asi bylo něco divného. Nebo na samotném žraní? Nebo prostě bylo něco špatně s ním. To je fuk, protože pak to pomohl odtáhnout k hranicím, kde to nechal ostatním ležet jako nevkusný dárek, ať si to odnesou sami někam dál. On toho už udělal dost a měl možnost něco dělat zase chvíli sám. Respektive s rodinou.
Matteo někam chtěl. Bylo mu jedno kam. Prostě ukázal směr a tam vyrazil, takže neměli ani moc jinou možnost než ho následovat. „Páni, iniciativa,“ mlaskl k Biance až překvapeně a šel.

//Východní hvozd