Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jezevčí plácek

Jestli někdy žil mimo svět okolo sebe, teď to bylo tak dvojnásob. Všechno okolo bylo zakryté v mlze která nebrala konce. Šel vpřed, protože jiný směr nešel, ale šoural se a šel tak o polovinu pomaleji, než u něho bylo zvykem.
Jaká byla šance, že byl naživu Deliven? Malá, pokud si nevyškemral u Života další šanci na delší život. Kdo ví, jestli byl stále někde okolo. Spíše ne a to by znamenalo, že přišel na svět první a poslední z něj odejde. Tak to být nemělo. Však neměl být vůbec nikdy naživu. Jenže asi nic nemohlo nikdy jít podle plánu, vše se mělo orientovat podle toho, co chtěl osud, ne nějaká ubohá vlčí duše. Ta se musela všemu podřídit.
Z jeho apatie ho vytrhla až Bianca, která ho dohnala a narazila do něj. Zastavil se, otupěle zíral před sebe pár vteřin, ale pak k ní otočil hlavu. „Má sestra,“ odpověděl s odmlkou, „nebo spíš to, co zůstalo, když tělo už není.“ Vidět tam otce mu bylo docela buřt, však pro něj nic neznamenal. Ale Laura jo, i když měli složitý vztah. „Pojďme,“ vyzval je a symbolicky nad tím mávl tlapou. Tohle byla jeho starost.

//Sněžné velehory

Navštiv mrtvé

//Mahar

Jak litoval, že vůbec navrhl cestu přes močály. Území to bylo strašné včera, dnes a i zítra tomu tak bude. Ale Bianca se rozpovídala i o něčem, co on neznal (//myslim?). O druhém bratrovi, který s nimi nedošel a kdo ví, kde byl. Zda vůbec ještě byl. Mlčel, nic divného u něj, nic na to neříkal a jenom poslouchal. Sám měl bratra – někde – a sestru, která možná ještě byla v Asgaaru s tím hnědým vlkem. Netušil. Nevyhledával ji a ona jeho taky ne.
„S tim musí souhlasit každý,“ zareagoval na Mattea, který zhodnotil, který z lesů je lepší a pak na něj mávl špinavou tlapou, že je vše v pohodě, když se jako jediný z jejich skupinky zasvinil. Ostatně v tomhle lese moc nebyl, Bianca to tam musela znát a ten to asi po ní podědil.
Další les byl o něco lepší, přívětivější, jenom možná trochu... V něm bylo něco divného. Nepříjemného, vlezlého, ale možná to byl jenom pocit. Nebo to byl pouze pocit do chvíle, než se mu chloupky zježily na zátylku a prudce se zastavil, nohy mírně rozkročené a pohled upřen mezi stromy. On o vlku a vlk před ním. Přesněji Laura. Léta ji neviděl, pak na ni pomyslí a ona tam?
„Lauro?“ zavolal na ni, i když to neměl ve zvyku. Jenže chtěl, aby si ho všimla a mohla si do něho rýpnout, že přišel s rodinou. On, ten věčný morous. „Počkejte chvilku,“ řekl těm dvěma, aby nešli někam dál a udělal jeden krok vpřed.
Sestra ho zaregistrovala, nejdříve na něho koukala, ale pak zamávala ocasem a usmívala se. Něco na ní bylo jiného, ale les na ni musel jen házet divné stíny. „Co tu děláš?“ zeptal se, když se na něj stále usmívala. „Spíš by se hodila otázka, co tu děláte vy,“ ukázala na všechny tři a prohlížela si je. Pohledem ale skončila u Meinera, protože očekávala trochu slušnosti snad. „To je Bianca a Matteo,“ řekl nejdříve, ale hlas měl nějaký nalomený, protože mozek si něco uvědomoval, ale nechtěl tu myšlenku vypustit po těle. Ten les znal. A to nebyly stíny, to bylo o tom, že to tělo před ním nebylo tělem. Potkal tam jednou otce. A potkal tam sestru. „Moje rodina,“ polkl a odkopával to uvědomění do pozadí.
Vyvalila na ně oči, ale to překvapení patřilo zejména jemu. Bylo to vůbec uvěřitelné? „Ráda vás poznávám,“ vyjekla k těm dvěma, zatímco on se snažil tvářit nijak. Normálně to šlo, ale najednou to bylo nemožné. Památka po Lauře se přiblížila k Matteovi, ale nedošla moc blízko. Nebyla tam. Jenom její památka a nic víc. „Nečekala jsem, že zrovna ty, jako jediný z nás tří, si založíš rodinu. To je nádhera! Gratuluju, taťko,“ říkala mu, ale on to nedokázal vnímat. A už vůbec na ni nemohl reagovat. Laura ale pak mluvila na Biance a jemu tak hlas přešel do kompletního šumu. „A tobě samozřejmě taky. Hezky se mi o něj starej.“
Dál ale netušil, co se dělo. Protože prostě odešel, jako by sám byl duchem a ničím víc.

//Kierb

//Východní hvozd

Rychle začal litovat toho, že se vůbec vydal tímhle směrem. Bylo to snad nejhorší místo, které existovalo. Nebo nejhorší místo, kde se někdo snažil dobrovolně existovat ve smyslu domova. Všude bylo mokro, muselo se dávat pozor, kam se šlapalo a možná důvod, proč ta smečka tak dlouho chcípala, byla v tom, že se tu chcípalo doslova. Teda on tu nežil, jen občas prošel okolo, ale Bianca se ujala vyprávění o tom, jaký byl její život v počátcích. Max ve věku, co byl Matteo, možná ještě mladší. No, gratulace jemu, z téhle rodiny prožil jako jediný stabilní vyrůstání, pokud se nepočítá menší omyl, kdy se narodil na poušti. Ale kolik takových tohle mohlo říct?
Trošku v něm hnulo prohlášení, že se potkali nějak v té době, kdy tenhle les opouštěli, protože... no ona byla malá a on byl co? Životem strhaný a unavený budižkničemu. Život byl docela humorný, ale někdy v divném slova smyslu.
Překračoval jednotlivé kaluže plné ledové vody a kdo ví čeho. Světlo k nim jen slabě dopadalo skrze stromy a celé okolí bylo pochmurné. Ale takové by to bylo i ve chvíli, kdy by všude bylo vedro, kvetly květiny a na obloze byla duha. Tady by prostě bylo hodně.
V jedné chvíli mu to podklouzlo a sletěl bílou nohou do kaluže plné nechutné vody. Žaludek se mu pohnul nevolností, zvedl se na suchý kus a oklepal ze sebe ten hnus. „Kdybyste se nikdy nepřestěhovali,“ zamumlal k Biance, „promiň, ale nikdy bych s váma nezůstal.“
Měl toho místa dost. Proč si myslel, že bude lepší?

//Jezevec přes Jezevčí les

Šišková bitva 2/2

Možná se měl stydět a omluvit za to, jak namířil jednu z šišek přímo do čela toho, kdo nechápal, k čemu jsou. Ale copak to věděli oni dva? Šiška byla něco, co prostě bylo okolo celý život a nikdy se nezajímal o to, proč tomu tak je. Nějaká fakta ho zkrátka nezajímala a bral je jako něco, co prostě tak musí být, aby byl svět v rovnováze. Nebo v něčem takovém.
Přitáhl si tlapou další šišku, kterou chtěl tentokrát mířit někam na nohy a ne obličej, aby z něj taky neudělal pidlookého, ale jedna ze šišek zasáhla i jeho. Snad aby to všechno bylo fér, ale neměl být svět vždycky o tom, že jde mládí proti stáří? I když tady zrovna měli spíš střet tří generací. Chvíli na Biancu koukal, jestli trefí to další šišku do ní, ale pak se rozhodl, že ji opět pošle k Matteovi, aby v něm probudil třeba trochu vzteku nebo frustrace. Tentokrát mířil na nohy a ne takovou silou. „myslim, že je žerou veverky,“ dodal k tomu, proč tu vlastně jsou. Ale tím si nebyl jistý, ale už párkrát viděl, jak nějaká tu šišku okusovala. Nebo se mu to zdálo? Všechno bylo možné.
Ve tmě toho moc neviděl, spíš nic než moc. A ten les samotný byl hustý a neprůstupný, „Nebo můžeme jít dál,“ nabídl, „Můžeš mu ukázat, kdes původně žila,“ nabídl Biance s pokývnutím dalším směrem, kam se i posléze vydal.

//Mahar

Říjen 1/10
Kočár bezhlavého kočího - Zajdi v noci na strašidelnou procházku

Léta, možná i rovnou desítku let se toulal po světě. Ve dne, v noci, v mlze a dešti. Za každého počasí a každých podmínek někam šel a nikdy se moc nerozhlížel okolo. Možná proto špatně rozeznával místa, kde už byl a měl proto pocit, že je furt někde, kde to vlastně nezná. Jinak řečeno bylo ignorant.
Nebyl ale moc nočním tvorem, spíše v tu dobu hledal nějaké místo, kde by zabořil hlavu na pár hodin a prospal se, než zas vyleze slunce a půjde někam dál. Dříve se ve tmě i dost ztrácel, sotva v ní byl viditelný, ačkoli to vyrovnával zelenýma očima. Teď byl na půl vidět, ale oko měl černé jako noc okolo.
Půda pod jeho tlapama byla mokrá. Bořil se do mechu a kapradí, zakopával o spadlé větvičky a zabodával si drobné trny do polštářků a další větve ho tahaly za srst. Bylo to otravné, ale zároveň do toho mu bylo až ouzko a to on neznal. Vždy byl nad věcí, dokázal se odprostit od situace, ale jak nic neviděl a jeho vidění bylo celkově omezené s nulovým periferním viděním, měl problém tu situaci nějak zpracovat. Neustále se ho někdo dotýkalo, ze stromů padaly kapky vody, ale pršelo vůbec? Netušil. A kde sakra byl a kdy ten les skončí? Netušil. A co to neustále křupalo za jeho zády? Netušil.
Vždycky, jako by tři kroky za ním někdo šel a nesnažil se jít potichu. Dupal, dýchal mu na záda, snažil se ho chytit za ocas a stáhnout k sobě blíž. Ohlížel se, až to musel být už tik. Jenže tam nikdo nikdy nebyl. Žádný stín, žádný pach, žádný náznak cizince, který by mu chtěl skočit na záda. Zůstal stát v naprosté tichosti, pozoroval prostor za sebou, ale ten zvuk byl opět za ním. Něco tam dupalo, přecházelo, sledovalo ho to, aby poznalo chování černobílého.
Pevně zatnul zuby, otočil se a šel dál. Nereagoval, co se děje za ním, ale kroky měl přesto rychlejší. Nesnažil se být potichu, chtěl být rychlý. Pryč lesa, zpátky na sever k mechovému lesu, kde měl rodinu. Proč nemohl být naháněný v době, kdy byl sám a nikdo by neřešil, kdyby zmizel? Vždycky jsem lovil já, vrčel si pro sebe a z kroku přecházel už prakticky do běhu, tak proč teď někdo loví mě?
Musel být paranoidní, nic v tom lese nebylo. Jenom on a možná veverka. Přesto se zneviditelnil, aby získal před potenciálním lovcem výhodu. Moc ho to ale neuklidnilo, furt mohl být lapen, kdyby věděl, kde je.

Šišková bitva 1/2

//Severní Galtavar

Naposledy takhle museli jít někam... před rokem. Když se narodil a byl dostatečně starý na ro, aby mohl převážnou část cesty na sever jít pěšky. Pak to celé nějak opadlo a až tohle byla cesta, která se jim otevřela.
„Tak když narazíme na nějakou řeku,“ řekl krátce, aby se nedohadoval a neodmítal, „ale dokud chce jít, tak ať jdem.“ Rybolov byl extrémně nudný, to by mohlo akorát Matteovi porouchat morálku.
Šedýho nechali za sebou, ale tak byl dospělý a snad tušil, že zrovna černobílý nehledí ani trochu na ostatní, pokud nevyhráli nějakou tu skulinku v jeho srdci. Což on rozhodně ne. Šel za synem, cirka tušil, jakým směrem jdou, ale nevyrušoval ho a prostě čekal, kam je zavede a v případě potřeby ho navede někam jinam, protože se nechtěl úplně dostávat do problémů, „Puberta,“ uznal s pokrčením ramen k Biance, zatímco menší černý se zaujal šiškami. Jako obědem.
Kupodivu mu nechutnala, komu také jo. Svou nelibost dal však najevo tím, že ji odkopl a trefil s ní jeho bílou nohu. Jenom k nakousnuté šišce plné slin sklopil oko a než vůbec Bianca dopověděla cokoli o válce a odkopla šišku zpět, vrazil vší silou do jiné šišky, která to mnohem rychleji letěla proti Matteovi. Ups?

Žrádlo to pro něho nebylo, takže mohl jenom přihlížet tomu, jak se jiní k jídlu vrhnou. Stejně to byla divná mentální porucha, co mu nedovolila žrát nic jiného. Zůstal sedět vedle Bianci, která mu potvrdila, že je vše v pořádku, ale mohlo to být očekávané, nebyla v centru kopyt, která by jí mohla ublížit. „Nemusíte mě sledovat, jak tupě zírám do řeky a nehýbu se,“ odpověděl na její otázku. Jestli Mattea nudil normální lov, při rybaření by už úplně umřel nudou.
Nechal ostatní nažrat, zatímco tam seděl trochu odšoupnutý a díval se někam okolo, aby se nedíval tupě na ně. Nějak mu i tohle vadilo. Neměl problém s tím zabíjením, odnášením, ale na tom mase asi bylo něco divného. Nebo na samotném žraní? Nebo prostě bylo něco špatně s ním. To je fuk, protože pak to pomohl odtáhnout k hranicím, kde to nechal ostatním ležet jako nevkusný dárek, ať si to odnesou sami někam dál. On toho už udělal dost a měl možnost něco dělat zase chvíli sám. Respektive s rodinou.
Matteo někam chtěl. Bylo mu jedno kam. Prostě ukázal směr a tam vyrazil, takže neměli ani moc jinou možnost než ho následovat. „Páni, iniciativa,“ mlaskl k Biance až překvapeně a šel.

//Východní hvozd

Říjen - 1 - Tristan

Nahlas s těmi slovy nesouhlasil, i když to celé taky tak viděl. Byla to svoboda, byla to vlastně samota, která občas sahala do osamělosti, pokud si jeden přiznal, že je skutečně sám a nikoho nemá. Někdy to bylo skvělé, někdy to celé bylo strašně zdlouhavé.
Jemu trvalo dlouho, než mu něco přirostlo k srdci natolik, aby mu to dávalo smysl zůstat. Kdysi dávno si myslel, že by mu mohla k srdci přirůst stejně černá a protivná vlčice, která se mu až nebezpečně podobala a snad bylo narcistický, že k ní začal probublávat nějaké city. Jenže pak odešla. A zrovna tak odešla i Vločka, která byla kompletním opakem a možná doplňovala jeho mezery, ale taky byla furt nějak vzdálená. A nikdy po něm nic nechtěla a on potřeboval, aby byl hnán. Bianca doplnila vše.
Trvalo mu dlouho, než odpověděl na tu otázku. Přemítal i nad tím, že neodpoví a nechá tu otázku nezodpovězenou, ale když už se rozhodl k odpovědi, nevěděl, jak to říct. Přitom to bylo prostý. „Lásku,“ pronesl prostě. „A ta mi dala syna.“

Neúčastnil se samotného zakusování, protože tam bylo dost zubů, které to mohou obstarat. Zůstal tak v pozadí jako záloha, sledoval syna a mezitim i přibližující se Biancu s jeho bílou polovinou, která si to pomalu sunula k němu. Byla to sice jenom chvíle, ale dostatečná dálka, aby mu z toho bylo docela divně a něco v něm chybělo. Takový pocit vlastní existence a prázdnota. Ta však zmizela, když splynul zase v jednoho.
„V podstatě jo,“ přitakal, ale Bianca se k tomu více rozmluvila, že je ještě jedna povinnost, která byla ze všeho nejnudnější. A taky nejnamáhavější. Pokud se užere, bude aspoň méně práce, v tom měla Bianca pravdu. Pomalu přešel k ní, musel ji obejít zezadu, aby se postavil k jejímu boku tak, kde měl oko a mohl alespoň nějak na ni doléhnout. Lehce se o ni otřel, i když tyhle věci moc často nedělal, posadil se a sklopil k ní lehce hlavu. „Všechno v pohodě?“ zeptal se tlumeným hlasem, protože tohle nemuselo nikoho zajímat, bylo to pouze mezi nima a nikým jiným.

Z8Tristan

Jen lehce pokrčil rameny, že asi Saturnus milý je. Ne, že by nebyl, ale on ho měl spíš zafixovaného jako poseru, co se neuměl postavit někomu, jako byl on. A že nějaké důvody měl. Třeba, já nevim, že mu zbouchnul sestru?
Tristan mu odpověděl, že odnikud není, že je naopak už dlouho sám a je to jednodušší. Bohužel netušil, že mluvil s někym, kdo byl sám tak strašně moc let, že nechápal, jak být s někým jiným a pořád v koutku mysli po tuláctví i bažil. Po tom, jak může každý den spát jinde, jak nemá žádný cíl, potřebu se někam honit. Svět mohl počkat, protože nebyl žádný čas, který by ho tísnil, pouze ten životní. Sice by to nazval svým nejšťastnějším obdobím, ale pokud by to měl objektivně zhodnotit, byl mnohem spokojenější tam, kde byl a s kým byl. „Já jim to nikdy nezáviděl,“ zareagoval po té docela au větě. „Mě tuláctví bavilo a bavilo by mě furt. Jenom jsem si našel něco, co mám ještě o něco raději.“

Z7Tristan

Možná ho to celé až štvalo. Někde ho to hryzalo v mozku, že je všechno v pohodě, že všemu rozumí, že ho jeho nedůtklivé chování vůbec neštve. Takže celé ty roky nebyli jeho kryptonit ti ukecaní. Ani agresivní, vychloubační, bázliví. Byli to ti, co byli splachovací a úplně všemu rozuměli. Potřeboval okolo sebe problémové, aby se před nimi bránil svojí lhostejností.
„Žiju,“ odpověděl krátce, nechal tam delší odmlku a pak ještě dodal: „V Mechový. Hned tady,“ poukázal hlavou kostrbatě za sebe. Mech z něj přímo sálal, to samé z toho lesa, nemělo smysl to zatajovat nebo tvrdit něco jiného.
Pořád měl ale problém, že mu přišlo, že v té smečce jenom nějak... existuje. Nežije. Nejdříve tam šel z nudy, zvědavosti. Pak tam zůstal pro Biancu a následně Mattea. Dokud tam budou oni, bude tam on. „Ty?“

Z6Tristan

Vlk mu přišel až překvapivě... vyrovnaný. Klidný, slušný, nějaké z těch slov na to šlo zcela jistě využít, jenom netušil jaké. Moc na ně nebyl zvyklý. Za prvé se cizím už dlouho vyhýbal, za druhé si nějak zvykl na to, že na něho koukají trochu divně. A za třetí nikdy nebyl k nikomu natolik milý, aby se tak k němu chovali i oni. Teď se tak taky nechoval, ale vlkovi to bylo očividně jedno. Teda Tristanovi. To je fuk.
Hodný by mě nikdo nenazval, pomyslel si pro sebe s tichým odfrknutím. On byl prostě a bohužel svůj. „Nikdy si neberu nic od jiných,“ řekl mu krátce. Tak proč to chtěl ulovit? Prostě nečekal, že to udělá a tím úspěchem ho trochu zklamal, protože to zvíře akorát chcíplo zbytečně. Sklopil k té mrtvolce oko, taky na něj jedním očkem zírala. „Odnesu to pak do lesa,“ řekl nakonec klidně. Těžko to tam někdo uvítá, ale aspoň to ukáže Matteovi.

Z5Tristan

Svoji chvíli využil tak, že si neustále prohlížel svoje dvoubarevné nohy, kde se nově leskl zlatý had, ze kterých měl paradoxně tenhle vlk nehoráznou hrůzu a dělalo se mu blbě z toho, jak se hýbou, jak divně civí, jak divný mají jazyk, jak vypadají slizce a tak dále. Měl proti nim úplně všechno, ale přitom je měl stále ve svém životě už od mládí. Jeho matka byla zmije, pak se jeden objevil v jeho přívěsku, teď i na noze. Jo a Bianca také měla hada. Strašný svět tohle.
Nevšímal si Tristana, měl svou práci a černobílý věděl, že nemá rušit při rybolovu, který je jenom o čekání v naprostém tichu a bez pohybu. Ale občas se na něj koukl, ne jak se mu vede, ale jestli to ještě nevzdal. Měl bych to ukázat Matteovi? přemýšlel. Lov bez práce, jenom o nic nedělání, to mohlo být něco přesně pro něj. Krátce si povzdechl, ani netušil nad čim. Možná ho trochu deprimovalo, jak moc se mu podobal v dospělosti. V mládí byl docela jiný a vlastně byl rád, že touhle fází si projít nemusel.
Z přemýšlení ho vytrhlo čvachtání. Zvedl oko k vlkovi, čekal prázdné klapnutí zubů, ale Tristan držel v tlamě úlovek, který pak před Meinera položil. „Takže trpělivost problém není,“ zamumlal a po očku sledoval, jak se vzdaloval. „Klidně si tu rybu nech,“ dodal po odmlce. Nějak... Tohle bylo podruhý v životě, co jídlo dostal a tentokrát nebyl polomrtvý. Nějak mu z toho bylo divně.

Z4Tristan

Pokrčil nad tou krátkou otázkou rameny, protože tohle byla jeho zkušenost. Učil lovit ryby už pár vlků, několika tu rybu i přinesl a moc nepochodil, protože nad tím ohrnovali čenich, že to je hnusný. Chutnalo to jako voda, to byla pravda, ale přitom tu stejnou vodu pijí. Dvojí metr hadr.
Na vlkovu poznámku o tom, že s rybama problém nemá, nereagoval. Chtěl jenom jednu pro sebe a to bylo vše.
Na trávě se položil na břicho, hlavu měl zvednutou co nejvýš a čekal. Věděl, že to nebude hned, jestli to tedy bude vůbec, ale měl co na práci? Ne. Nikam nespěchal, mohl tam být celou noc. Nebo ráno, nebo co to zrovna byla. „Meinere,“ odpověděl jednoslovně na představení. Nedělalo by mu problém, kdyby toho vlka měl v hlavě zaregistrovaného jako "hnědého", ale co. Byl to hnědý Tristan. Zjizvený Tristan. Dvacet odstínů hnědé Tristan.

Z - 3 - Třistazmísta

Hm, zamručel si lehce pro sebe nad jeho poznámkou, že po něm nic nepotřebuje. Tak proč tedy mluvil? Proč mluvil na něj, ne obecně, ale to je jedno. Pokrčil rameny nad vlkovým dovětkem, už to bylo vlastně jedno. Zkusí to za chvíli. Kdyby hlad vážně hořel, vyřešil by to nějak magií, ale jinak pro něj byl lov jistým druhem odpočinku a relaxace. A ne vše mohl řešit tímhle podvodem.
Zůstal stát ve vodě, i když v něm hlodal chlad, jenom se mu úplně nechtělo jít na břeh za ním. „Není to pro každýho,“ zareagoval letmo na vlka ohledně trpělivosti, „a stejně to většině nechutná.“ Jenom jeho chuťové pohárky byly zcela otočené a tohle miloval.
Zaujal ho však návrh – že mu uloví. Lehce si pobaveně odfrkl a konečně vylezl z té vody, načež mávl černou tlapou na místo, které předtím sám zaujímal. „Tak směle do toho. Třeba se ta trpělivost najde.“