Gallirea - Příspěvky uživatele

Toho kamaráda s křídly jsem nejspíše znal. Pro mě to kamarád nebyl, spíše to byl trochu otrapa, co mě poučoval o existenci želv a následně mě vyhnal ze smečky, protože nemá žádný smysl pro humor, suchar. Ale kolik mohlo po světě chodit vlků s křídly? Respektive létat. „Řekl bych, že to bude on, ale taky jsem ho už léta neviděl.“ Jak se asi daří Želvákově smečce? Posledně jsem mu tam vedl Sheyu, kterou spláchla voda. A tu jsem už taky dlouho neviděl a Cynthiu ještě déle. Však ono se to někdy setká. „Změnit to jde asi tolikrát, kolikrát si Životu řekneš, ale asi jsem spokojený, už víc nepotřebuju,“ řekl jsem klidně. Už mě ani nenapadalo, co bych mohl udělat. Prohodit poloviny? Přebarvit tu jednu na hnědou? Jít do kombinace zelené a třeba červené? Ani jsem pořádně nechápal, jak tohle všechno funguje, hlavně ty barvy. Třeba to oko. Myslel jsem si, že to je výmysl Života, ale viděl jsem s těma očima ještě Sionna, takže bylo otázkou, jak to vlastně je. Měl bych se ho zeptat. Posledně jsme si stejně moc nepromluvili.
Oheň se rozhoříval, občas to bylo na pováženou, jestli by se neměl nějak zkrotit, ale vždycky se plameny posunuly níže. Tráva chytit nemohla, byla nasáklá vodou, stromy zrovna tak, ale jeden někdy neví, kdy se mu povede podpálit v lese, kde už druhym rokem nějakým způsobem žije. Chtěl jsem to jen zkusit, došlo mi. Ale asi mi zkušební období už dávno skončilo.
Posunul jsem se od ohně trochu dál, teplota začala stoupat a bylo mi to až nepříjemné. Nějak jsem se ještě nepřipravil na vysoké letní teploty a kožich moc tyhle plameny nedával bez toho, aby mi bylo blbě.
Poté, co jsem pronesl své hloupé prohlášení, jsem se asi cítil hloupěji než předtim. Ale byla to slova, co nešla jenom tak vzít zpět, takže jsem to už neřešil. „Můj bratr se choval jako vlče ještě dlouho poté, co dospěl. Snad i teďka je úplně stejnej, nebere nic vážně a všechno je pro něj jenom legrace,“ namítl jsem tiše, „ale stejně normálně fungoval a měl snad i partnerku.“ Což jsem nikdy nepochopil, ale ona se chovala dost podobně jako on, takže si asi k sobě sedli, ale stejně mi to bylo divný.
Bylo mi divný slyšet, že by na mě někomu záleželo. Nebylo to moc pochopitelné. Většinu času jsem chodil okolo a všechny urážel a choval se trochu podvraťácky. Slova vždy mohou být jen planý vítr, řekl jsem si pro sebe. Nechtěl jsem nic říkat, protože jsem na jazyku cítil jenom slova, která by tomu odporovala. Proto jsem jenom slabě přikývl.
Moc jsem nerozuměl gestu, které pak přišlo, ale napodobil jsem to, co udělala Bianca. Zvedl jsem tlapu, chvíli nad tim přemítal, ale pak se trochu ostražitě dotkl jejich polštářků těma svýma. Pak jsem tlapu položil na zem a udělal jeden krok vzad, kde jsem se posadil. Sledoval jsem víceméně jenom oheň, který požíral naházené větvičky a trochu moc si v hlavě přehrával to, že by na mě někomu mělo záležet. Ještě k tomu skupině, do které jsem vtrhnul z ničeho nic, když se... stěhovali. Sice močál nebyl skvělým místem pro život, ale nikdy jsem nepochopil, proč odcházeli. „Proč ste vůbec před tim rokem a něco odešli z močálů? Smečka byla i tam, tak proč se přesunula?“ Asi jsem se na to měl zeptat Launee, byla tam jediná dospělá, když se to dělo, ale za tou jsem nechtěl jít. Když tu hořel oheň.

Přišlo mi, že se dostávám do konverzace, na kterou nevim, jak odpovídat. Všechno vedlo k dalším a dalším podmětům a každý se rýpal v mém životě. Nikdy jsem nebyl proti tomu, abych jiným o sobě vykládal – něco chceš vědět? Zeptej se, z menší nebo větší části odpovim. Čim důvěrnější známost, tim přesnější odpověď. Cizinci bych na tuhle otázku odpovědět úplně tupě, něco ve smyslu, že jsem se vždycky vnitru cítil jako bílý vlk, ale Život v polovině práce musel někam odskočit a ještě jsme se nedostali k tomu, aby práci dokončil. Teď jsem Biance nějakou dobu neodpovídal. Protože jsem přemýšlel, jak tuhle pravdu sumarizovat do jedné věty bez toho, aby to případně vedlo k dalším otázkám. „Neslyšela si někdy o tom, že černá je zlá barva a bílá dobrá? Jako je třeba Smrt a Život. Ten hodný je bílý, ta zlá je černá.“ Nebyla to přímá odpověď, ale vlastně to byla celá ta pravda, která se za tím skrývala. Otázkou bylo, jak si to přebrala. Že mám znázorňovat balanc mezi dobrem a zlem? Nebo jsem kompletní neutralita? Vesměs na tom nezáleželo.
„Na druhou stranu, viděl jsem vlka, co měl křídla jako netopýr a vlčici, co se měnila do draka, takže... S tou zajímavostí mám asi vážné konkurenty,“ povzdechl jsem si. Naštěstí jsem nechtěl poutat pozornost, šlo mi jenom o vlastní spokojení se vzhledem. Docela jsem i nechápal, proč to nedělá víc vlků. Měli možnost ukázat kým jsou, jací chtějí být, jediným prosíkem u Života mohou být klidně fialoví a vyčnívat... Proč to nechtějí? I drobnostma, Saturnus měl měsíc, Launee na noze ty kytky. Obyčejnost taky nemusela být úplně od věci, ale asi jsem tomu úplně nehodoval. Obyčejnost, všednost... nějak mi to svým způsobem vadilo. Obyčejný život byl fajn, obyčejná osobnost byla k unudění.
Když se konverzace stočila ke smrti, většinou byla společnost poté mdlá. A pro okolí to bylo i čerstvým tématem, které jsem nechápal. Neznal jsem vlka, co zemřel, viděl jsem ho párkrát a přišlo mi, že mu z nějakého důvodu vadím... Problém byl v tom, že jsem nechápal proč. Osobnost? Vzhled? Celá existence? Popravdě jsem si k té mrti utrousil i jeden vtip, než jsem se o tom doslechl, takže jsem v tomhle ohledu měl mlčet. Když se ale Bianca docela prudce ohradila, neodpustil jsem si překvapené cuknutí a našpicování uší. Z nějakého důvodu mi přišlo, že ta vlčice je spíš... klidná. Ale nějak se začala projevovat a každým kouskem mě to překvapovalo. „Nemyslel jsem to tak,“ řekl jsem krátce, „nechme to raději být,“ vyzval jsem ji klidně polohlasem. Dvanáct let a stále neumí mluvit s ostatními, pomyslel jsem si. Jak patetické.
Stál jsem kousek od nakupené hromady, ale zrak jsem měl upoutaný na vlčici, která jenom řekla jedno slovo. Čekal jsem, jestli z ní vypadne ještě nějaké slovo, ale bylo to jenom jedno slovo bez jakékoli emoce. Že bych měl moc vysávat život jiných? Třeba z toho budu nesmrtelný, pomyslel jsem si trpce, přesunul zrak k hromadě a nechal z ničeho vzplát malý plamínek ve středu hromady. Chvíli jsem ho musel udržovat, než dřevo samo od sebe chytlo a zapraskalo. Začal se valit kouř, vše praskalo a větvičky se ohýbaly, kroutily a mizely v černém popelu poměrně rychle.
Zůstal jsem sedět v tiché společnosti, která mi na jednu stranu vyhovovala. Na druhou stranu jsem byl od přírody zvědavý jedinec, který nikdy nechápal, co se děje okolo a často jsem natahoval tlapy k ohni, protože mě zajímalo, kdy se spálím. Výhoda tuláckého života byla v tom, že jakmile jsem se spálil a uhasil hořící chlupy, mohl jsem jít dál a neřešit, co se stalo. Jenže teď? Teď jsem s tim spálenym kožichem musel žít. „Neber si věci, co říkám, moc vážně,“ řekl jsem s pohledem do ohně, „nejsem chytrej jak ty, abych si uvědomoval, co někdy říkám.“ Bylo to trapný? Zcela určitě ano, ale nerad jsem žil v blízkosti nenávisti a odporu. Z takového prostředí chtěl akorát každej odejít. „Ale na týhle smečce mi záleží, to jsem myslel vážně,“ dodal jsem. Ostatně jsem se o tom pohádal i se Životem. Nebo to bylo něco jako hádka.

Jako vlče, zavzpomínal jsem. Malý černý vlk v obklopení těch, kteří získali zbarvení po mámě a nebyli tak středobodem zloby. Ale za to jsem si mohl sám, jak jsem se narodil, tak jsem si do života ustlal. A ty první měsíce to šlo, pokud jsem nehleděl matce do tváře, dalo se s ní žít, furt jsme nějakým způsobem jedli, měli střechu nad hlavou a dokonce jsme si i hráli. To až v pozdější době, kdy jsme dostali rozum, nám všem docvaklo, jak špatný je to místo, kde žijem a společnost nechutně zkažená. „Dřív jsem byl jenom černý. V noci jsem se doslova ztrácel, ale naopak očima jsem dost svítil,“ přiznal jsem. Bylo to divný. Dřív to vlci vnímali, chápali, jasně jim docházelo, že jsem se tak nenarodil a mnoho z nich mě znalo i jako toho prostě černého. Ale tihle známí se ztráceli a možná i umírali a přicházela tahle generace, která mě znala jako dvoubarevného, jednookého a to zbývající oko pro ně bylo jenom černé a ne zelené. Souhlasně jsem ale přikývl, zelená barva patřila k zemi. „Na pohled nijak zajímavý... Teď asi opak, co?“ zeptal jsem se spíš řečnicky. Okolo ale bylo dost vlků s podobnýma věcma, takže jsem už i relativně zapadal a nevyčníval.
Na chvíli jsem se zarazil. Proč jo. Chtěl jsem na to prostě odpovědět, protože tak tomu bylo. „Záleží mi na vás,“ namítl jsem tiše, „Ale zároveň jsem nenašel něco, co by mě donutilo si říct, že kvůli tomu bych žil i věčně,“ dodal jsem, ale nemyslel jsem si, že to pochopí. A že to tak vůbec je. Problém byl, že mezi náma bylo mnoho let rozdílu. Já ty léta prožil a nějak vnímal, jak se můj vlastní život měnil a pohyboval vpřed. Většina byla za mnou, její většina naopak před ní. Kdyby ta role byla obráceně, třeba bych tomu také nerozuměl. „Nemusíš mě vidět umírat,“ dodal jsem. Nikdy jsem neviděl na přímo někoho umřít. Viděl jsem zmrzačené, viděl jsem ducha, viděl jsem mnoho, ale umírat a mrtvého ještě ne. Ani se mi do toho nechtělo, stačilo mi hledět na mrtvá ulovená zvířata. „Ještě to ani v plánu nemám,“ dodal jsem s výdechem. Byl to takový klidný hlas. Dřív jsem svoji smrt nějak viděl a přemítal nad ní, ale nějak ji nepřijímal. Teď jsem ji asi přijal, že jednou přijde, ale nepřemýšlel jsem nad ní a nehodlal k tomu jít vpřed bez nějakých kliček. A pak, že jsem nevyrostl, napadlo mě. Donutil jsem se nad tou myšlenkou slabě usmát, bylo to docela komický, přišlo mi totiž, že jsem furt stejný.
Tahání větví se pomalu přesunulo do tiché práce. Větev padala na větev, hromadilo se to a v jedné chvíli jsem se i do hromady opřel a poslouchal křupání, aby se hromada snížila a nezabírala tolik prostoru. Když to přeženem, budem akorát rádi, že tu je tolik vody, pomyslel jsem si a udělal několik kroků od hromady dál. „Jednou jsem docela nešikovně zjistil, že když okolo ohně není vzduch, tak umře. Zapálim to, ale kdyby se ty plameny přesouvaly nebo cokoli jiného, vezmeš jim ten vzduch?“ zeptal jsem se Bianci a naklonil přitom k ní hlavu. Říct to Saturnovi, asi by se začal klepal jako ratlík, že to neudělá. „Věřim, že to zvládneš,“

Pomalu jsem vnímal, že by se snad měla konverzace stočit k melancholii a smutným faktům, jak dlouho jsme neviděli svoje sourozence. Lauru přes rok, Delivena už řadu let, o těch nevlastních ani nemluvě, z těch se mi povedlo potkat jenom toho Natea a už jsem o něm taky léta neslyšel. Ani mi to moc nevadilo, smířil jsem se s tim, že rodina nikdy nebude moje silná stránka, ať už ze strany té, do které jsem se narodil a také z té, které bych snad někdy mohl nějakým zázrakem nebo omylem stvořit. Nechtěl jsem to ale už řešit. Bylo to hloupé pronešení, které bylo milné od samého začátku a více se v tom rýpat bylo akorát... obtěžující.
„Dřív?“ zopakoval jsem s malým otazníkem na konci. Bylo otázkou, co dřív bylo myšleno, jak hluboko do minulosti jsme měli kráčet, protože jsme se mohli vrátit k době, kdy jsem měl oko, kdy jsem měl zelené pruhování a zelené oči, kdy jsem byl černým vlkem, kdy jsem ještě nevnímal, jak mi vítr profukuje přes zničené ucho – bylo toho hodně, kam jsme se mohli vracet. „Vidělas někdy černého vlka? A někoho, kdo má zelené oči?“ zajímal jsem se. Pravý návrat byl asi k tomu, kdy jsem sem přišel a začal tu... existovat. Nebo žít? Jedno z toho, jak kdy.
Asi bych lhal, kdybych prohlásil, že mě neurazila poznámka o mém stáří. Stárnutí bylo přirozené, ačkoli jsem se s tím nechtěl smířit a trochu mě to deprimovalo. Oko mi bylo jedno, řekl to snad už pátý vlk, co jsem si pamatoval. „Nějak o to nestojim,“ řekl jsem klidně bez vzteku, „nemám důvod si natahovat život, než má být a oko jsem ztratil z důvodu, tak si aspoň budu pamatovat, jak se tyhle věci mají.“ Chápal jsem, že to ze strany jiných asi nejde pochopit, ale přišel jsem o něj vlastní vinou, smířil se s tim, naučil se tak žít a nechat si ho vrátit? Zbytečně bych podváděl v životě.
Kupodivu Bianca souhlasila s úklidem. Docela bych ocenil, kdyby ne. Popravdě se mi prostě nechtělo. Ale řeklo se to, takže asi fajn. „Dáme to prostě na hromadu kousek od stromů, třeba tam,“ pokývl jsem hlavou k jedné menší mýtině, nadechl se a pustil se pomalu do práce, kterou jsem si sám vymyslel. Popravdě se to tahalo lépe než mrtvola. Ale zas tu byla možnost, že si jednou větví vypíchnu oko.
Skládal jsem je na hromadu, tahal víceméně ty větší větve, protože těch malých bylo dost a nepřekáželo to tolik. „Ona se ta věc z toho líhne,“ namítl jsem v jedné chvíli, „ale je to asi nejošklivější pták, kterýho bys kdy viděla.“ Protože to je had.

Nebyl jsem si úplně jistý tim, jestli to parazit byl. Parazit měl škodit a nějak využívat toho, ke komu se přisál, ale co ten lišejník dělal? Asi nic strašnýho. „Nemyslim si,“ odpověděl jsem, „spíš... Je prostě k ničemu, ale zas ti nic nedělá, aby ses ho musela zbavit.“ Mohl jsem to okamžitě použít jako přirovnání k vlkům. Že i takoví existujou. Nepříjemná společnost, ale prostě nejsou problémoví, aby je chtěl jede vyhodit ze své společnosti, ale... S tim bych tady nepochodil. Možná bych dostal jeden nebo dva soudivé pohledy.
Zjistil jsem, že nejenom má Bianca dalšího bratra, ale je i starší a... nepotkal jsem ho? Ne. Asi tu nebyl. Ale nebyl tu ani jako vlče, takže asi? Asi se s nim stalo kdo ví co a nechci to ani pořádně vědět, protože v cizí historii se nešťourá. A pokud jo, tak pořádně a na to jsem neměl moc náladu. „Tak můžeš soudiě uznat, kterej z těch dvou je míň pohledej,“ vybídl jsem ji. Co si budem, ne každej je krasavec. Ne každej má hustou srst, hodně vlků hyzdí jizvy, chybí jim oči a... A tak no. Nebyl jsem někdo, kdo stál o falešnou pozornost tím, že se urážel, aby slyšel chválu. Stejně tak jsem ani tuhle vynucenou chválu nerozdával. Byl jsem docela pragmatický a někdo fešák byl, někdo zase ne. S objektivním pohledem na sebe – já ten fešák nebyl. „Ty jo, kolena by se ti podlomila, kdybys mě viděla s oběma očima,“ pronesl jsem už s tím náznakem sarkasmu v hlase. Byla to jen věcná poznámka k tomu jednomu oku, u kterého se musela opravit. „Ale když myslíš,“ vydechl jsem. Ostatně to všechno byla jenom hloupá myšlenka a byl jsem si docela jistý tím, že lišejník byl ošklivější verzí mechu, o který se nikdo nestaral a nechtěl s nim mít žádné dočinění.
Razil jsem pomalu směrem ke středu lesa, ale rychle jsem si začal všímat, že kromě kaluží vody a mokrého sněhu byly všude okolo ještě popadané větve z otřesů. „Les vypadá na nic po těch otřesech,“ odpověděl jsem trochu nepřímo na její otázku, co chci dělat. Jako nejraději bych spal, co si budem. Ale to bych se pak mohl probudit klidně mrtvý a prospal život. Oko mi ale čim dál tim víc padalo na ty popadané větve. „Spálil bych ty větve... Třeba to i vysuší trochu země,“ navrhl jsem, „když to někam posbíráme na hromadu, jinak to bude velkej táborák.“
Historka každého začínala skoro stejně. Prostě tu věc našel. Já v ptačím hnízdě, protože jsem měl hlad, Bianca to prostě našla na větvi. Měl jsem teorii, že to po světě rozhazuje Život a prostě jenom čeká, kdo tyhle věci najde a vezme si je. „Jo, ladí ti to,“ přitakal jsem, zastavil se vedle jedné větve a jenom pohnul krkem, aby se vajíčko na krku pohnulo. „Jenom tohle, našel jsem to už před lety v jednom ptačim hnízdě... Kéž by v tom vejci byl pták.“ To poslední byla jenom mumlavá poznámka, která byla ale nadávkou pro hnusnýho hada.

Uchem jsem střihl dozadu, když jsem slyšel, jak zase něco padá na zem. Celý den jsem to slyšel a i viděl – sníh začínal být tak těžký, že padal ze stromů a rozprskával se o mech a kamení. No, ale dokud mi to neskončilo na hlavě, bylo mi to docela jedno.
Připadalo mi, jako kdyby na mě lezla zase ta symbolická tíha společnosti, kterou jsem ze sebe shodil ve chvíli, kdy jsem začal tahat mrtvolu k severním hranicím, aby tam někomu nesmrděla, ale asi bylo načase se smířit, že pokud jeden žije ve společenství, musí v té společnosti i nějakým způsobem fungovat. Ale jednou za čas? napadlo mě. Třeba si jenom někam vyrazit, podívat se zase po okolí, natáhnout se na poušti, kde zcela určitě nikdo nebude otravovat... A tak.
„Je to docela hnus na pohled, ale roste všude. Minimálně jsem ho viděl snad všude,“ podal jsem ještě krátké osvětlení lišejníku, ale i já, absolutní vlk bez vkusu a nějakých preferencí jsem věděl, že oproti mechu je lišejník prostě... nicka. Nedá se na něm spát, nijak zvlášť nevypadá a ani by se po něm něco jenom tak nepojmenovalo. Mechový les zní mnohem líp jak Lišejníkový les.
Koukal jsem nějakou chvíli na strom, kde visel nepovedený úkaz mé umělecké činnosti a raději jsem drápem ještě zapracoval, aby celý ten lišejník spadl na zem a smazal tak moje umělecké dílo.
Sice jsem byl natočený k Biance tím okem, které ještě nevyšlo do světa, ale periferní videní zmizelo, takže jsem jako první slyšel hlas s otázkou a až poté, co jsem otočil hlavu, jsem viděl to mračení a... počáteční kňourání? Jo oni mají jiní city. Nebo jsem zapomínal, že sarkasmus by měl být podán tónem hlasu, protože není lehký ho jinak pobrat, když ho říkám já. Eh, povzdechl jsem si. Cože jsem to vůbec řekl? „Ne, ty ne,“ povzdechl jsem si už podruhé, protože jsem úplně slyšel výsměch sobě samému a prohlášen všech, že urážim vlky na potkání. Což jsem dělal, ale většinou mi to pak vraceli a nepopotahovali, že by jim to fakt ublížilo. „... Máš ještě nějakýho sourozence nebo mám urazit Saturna?“ zeptal jsem se pro jistotu. Urážet cizince je ještě snadnější.
Pak přišel dlouhý nádech, krátké zadržení dechu a výdech. „Mám jednoho dost hloupýho bratra a jednu přehnaně hodnou sestru, takže si titul nejošklivějšího držim sám.“ I otec to říkal. Nebo duch toho otce? Přelud? Halucinace? To je fuk.
Vstal jsem ze země, potřeboval jsem se ještě nějak zaměstnat a něco prostě dělat. A po té estrádě s žížalama a otřesy byl les celej zdeformovanej. „Jdeš? Chci ještě něco udělat, dokud je okolí klidný a nikdo nic nechce,“ vybídl jsem ji, ačkoli jsem taky mohl očekávat pár přisprostlých slov a konec společnosti. Hlavou jsem opsal ve vzduchu půl kruh, než jsem se zorientoval v prostoru, kde jsme a kudy se vydal směrem k úkrytu, ale na půl vteřiny se mi oko zaseklo na vyčnívající modré barvě, co jsem viděl u Bianci na noze. „To je růže? Modrá?“ zajímal jsem se.

Z dálky to byl pohled na sedícího vlka, který zíral přimhouřeným okem mezi stromy, jako kdyby v nich něco hledal. Z jiného pohledu to byl někdo, kdo spal v sedě s pootevřeným okem, možná očima záleželo z jakýho úhlu se koukal a jaký měl ponětí o mých nešťastných událostech s cizími objekty poblíž očí. Mohl bych se jít projít, provětrat, zahnat chmůry, přemýšlel jsem. Ale s každou tou myšlenkou přišla ještě jedna rýpavější, která se zajímala o to, jestli tim, že se půjdu projít se něco nestane, jestli se tu něco neobjeví, jestli mě nebude zrovna hledat, jestli teda Saturnus nezavyje, že mám přihopsat za Launee, která předtim volala, i když jsem doufal, že to prostě není výzva pro nás všechny. Nemusim tam být, nemusim být nikde, chci být sám, připomínal jsem si. Na chvíli jsem křečovitě zavře oko, cítil jsem škub v památce po tom druhém a prostě jsem chtěl všechno vytěsnit, že nic neexistuje, nikdo okolo není, ale v hlavě se mi furt vtíraly myšlenky. Na mrtvé žížaly, na promáčenou zem, na zvednutou řeku poblíž, na stromy, které byly pokryté lišejníkem. Co když lišejník symbolizoval i nějakýho brouka, co se prožírá kmenem? Stromy chcípnou, spadnou, v okolí se nebude dát žít. A šlo se to vlče najíst, když se mluví o chcípání?
Otevřel jsem oko. Vypnout bylo dřív jednoduché, prosté, zvládal jsem to docela obstojně, ale teď to prostě nešlo. Furt se mi něco honilo v hlavě a to i poté, co jsem jenom koukal na kmen, přes který obrostla tenká vrstva lišejníku. Zaryla se do kůry, hyzdila to svou našedlou barvu a připomínala, že jsem se vlastně tehdy narodil s magií, která měla sympatizovat s přírodou, i když jsem do toho nikdy nevyrostl. Ale s magií samotnou jsem sympatizoval, to jo, byla užitečná, nápomocná, uměla i ublížit, uměla pomoct, uměla mi usnadnit život a to se nedalo říct úplně o každé magii, co tu šla. Většina z nich měla jenom jedno nebo dvě využití. Taky třeba Saturnus tupě zírá, jak fouká vítr a říká si, jak je úžasnej? odfrkl jsem si nad vlastním chováním a pootočil hlavu do strany od lišejníku, který mě žral v hlavě jako nějaký červotoč.
My o vlku a vlkova sestra za rohem, pomyslel jsem si. Šedých vlků tu moc nebylo, Lindasa by je beztak vyhnala a zatím se drželi jenom dva, přičemž tahle tu byla dřív jak Lindasa, takže ta asi neměla právo ji vyhánět. Hlavou jsem pokývl lehce vzhůru, ale nevzrušoval jsem se s nějakým postavením nebo pohnutím, furt jsem seděl na místě a pak i pootočil hlavu ke kůře stromu. „Koukám na to, po zimě se nějak rozrostl,“ řekl jsem nejdřív prostě a zvedl tlapu, abych drápem zaryl v kůře. Slyšel jsem, jak kůra praská a jak se lišejník drolí pod můj dráp, takže nic nádherného. „Je to lišejník... Takovej ošklivej ssourozenec mechu.“ Nebo mi to tak přišlo, oboje to rostlo na stromech, na šutrech, ale na mechu se aspoň dalo spát. „Každej musí mít toho ošklivýho sourozence,“ dodal jsem s výdechem. Nebo o nás se to říkalo. Přestože se mi ten lišejník dostával do srsti, dál jsem ho drápal. Abych se zabavil. A zkoušel jsem v tom dělat i obrazce. Třeba... strom.

Kromě mrtvého společníka, který si zevloval v mokré zemi, jsem byl sám. Krásná chvíle plná pohody, kdy jsem za svými zády neslyšel žádné hlasy, necítil jsem blízké pachy a byl jsem si docela dost jistý tím, že tu skutečně nikdo není a mohu prostě... být sám. Ostatní samotu podceňovali. Byla to svoboda a možnost dýchat bez toho, aby ve vzduchu visela nevyřčená slova, nikdo od toho druhého nic neočekával, protože nikdo druhý nebyl a prostě... bylo to krásné.
Sezení, koukání někam na oblohu, vnímání vlastní existence a pouze přemítání nad vším, co se kdy stalo mě však brzy omrzelo. Neznamenalo to, že jsem se chtěl vrátit k ostatním, chtěl jsem být ještě sám, odpočinout si, nabrat energii, kterou mi nemohl dát spánek, protože to nebyla fyzická únava. Bylo to kompletní mentální vyčerpání, které mě žralo zevnitř. Smečka nebo ne, furt jsem byl spíš samotářem, který chtěl svůj vlastní prostor.
Pomalu jsem vstal, potřeboval jsem se hýbat, chtěl jsem rozproudit krev a to mi mohla nabídnout procházka. Minimálně ta okolo lesa, kdy si splním jednu z povinností. Začal jsem tentokrát na severní straně lesa, odkud jsem nikdy neviděl nikoho přejít, otíral se o mokré stromy, sem tam je ohodil i obsahem svého měchýře (ale první jsem se otřel, v opačném pořadí by to bylo nechutný). Označkovat, nalovit, nakrmit, vědět, že se tu nikdo nepotuluje, postarat se o sebe... Proč toho je tolik? nechápal jsem. Chvílemi jsem i cítil, že ani jedno z toho nechci dělat. Hlavně všechno to, co přišlo po značkování. To ušlo, ale ten zbytek? Neměl jsem rád lov, neměl jsem rád zodpovědnost, nechtěl jsem mít na svědomí hladové krky. Nezávisí na mě, připomněl jsem si. Slejzal jsem k řece, slyšel jsem její šumění a rachot, ale stále jsem ji neviděl. Mají ostatní, mají sebe navzájem, mají rodiny, mají sourozence, mají přátele, připomínal jsem si. Já byl spíš... protivný soused od vedle. Ale byl jsem tu a z nějakého důvodu jsem neodcházel. A to ani moje nutkání všechno obracet a moc nad věcmi přemýšlet. Radši dál moč, napomenul jsem se a vrátil se k práci. Sledoval jsem stromy na hranicích lesa, kůru měly porostlou lišejníkem, který se plazil po jejich kmenech dál a dál a narušoval ten vzhled, který dával mech. Nadýchaný zelený les (který se topil ve vodě a sněhu) měl být najednou pobledle zelený, jako kdyby byl shnilý a opuštěný? Co já s tim, povzdechl jsem si, ohodil jeden další strom a šel po směru řeky směrem k sopce, kde bylo ještě třeba hranice obejít, aby bylo známo, že... si někdo dává tu práci, aby tu vyprázdnil močák a nestojí o to, aby mu sem někdo zbytečně lezl. Stejně sem polezou, vždycky lezou, proč to vůbec dělám? Pokoušel jsem se všechny tyhle myšlenky zahnat, ale bylo to jak chytat kouř. Proklouzlo to a stále to bylo ve vzduchu.

Po mokrém kostrbatém mechu a přes všechny kořeny se mrtvola pronesla. Občas se mi zdálo, že se rozpadne a já ji budu tahat po částech, ale všechno se rozhodlo, že bude držet pohromadě silou vůle a nebude mě to tolik štvát.
Táhnul jsem nějakou dobu po severních hranicích dál od úkrytu. Měl jsem pocit, že jsem ani v téhle části lesa nikdy nebyl a snad nikdo sem pořádně nechodil a... brzy mi došlo, že jsem sám. Ne v tom mentálním pocitu osamělosti, který mi byl nejlepším přítelem, ale prostě sám. Chvilka samoty, klidu, sníh padal ze stromů, tál, kromě mrtvoly to byla dokonalá chvíle pro někoho, kdo toužil po samotě. Pustil jsem nohu na zem, narovnal se a hleděl někam ještě dál na sever skrze stromy, kde byla hranice lesa. Nikdy jsem tam dál nebyl a ani jsem po tom netoužil. Přišlo mi, že svět se otevíral spíše na jih od lesa, tam byla společnost, tam byl každej problém, na který jsem v životě narazil... Takže by možná nebylo od věci se někdy vydat dál na sever, ačkoli jsem tím riskoval, že mě potká něco horšího. Třeba zima.
Jako vzpomínka na tuláctví, uvědomil jsem si. Zase sám na sebe, bez jiných, dělal jsem to, co jsem potřeboval. Teď jsem měl samozřejmě jako prioritu zakopat tu mrtvou věc, aby nesmrděla na tomhle klidném místě. Začal jsem pomalu hrabat. Nejdříve přes měkký mech, potom přes nasáklou mokrou zem. Níže to bylo ještě zmrzlé a šlo to hůř, takže jsem musel zapojit sílu, ale čekal jsem, že to mezi kořeny bude horší. Nehrabal jsem ani tak moc do šířky, spíše jenom do hloubky, vyhýbal se kořenům a chtěl tam mrtvou srnu jenom shodit, nějak udusat, aby se tam složila a přikrýt jí hlínou. Třeba se z toho nažerou přeživší žížaly, pronesl jsem trochu sarkasticky, protože... byly mrtvé.
Díra byla tak hluboká, že vkročit do ní bez toho, aby jeden věděl, že tam je, bylo by to na zlomeninu. Shodil jsem tam zvíře, musel trochu pracovat s těma nohama, aby se to tam vlezlo celé, ale pak mi stačilo zbytek jenom zaházet hlínou a přehodit tam ten mech, co jsem odhrnul.

Čim blíže jsme byli k úkrytu, tím více ke mně kromě vlhka a prdů doléhal také pach... zdechliny. Ne mrtvoly, která ležela ve sněhu, ale hnusné zdechliny, která byla promočená vodou a hnila tam kousek od vchodu do nory. Pokrčil jsem nad tím čenich, když jsem kromě i pachu spatřil tu polo rozloženou věc, co si tam hnila. „V úkrytu by mohlo být lepší maso,“ řekl jsem vlčeti suše a tlapou ho navedl k díře k zemi, kde by se mohl nasytit. Nechtěl jsem žrát, co mi tam bylo nabízeno, to by můj žaludek jenom tak nedal a zrovna tak můj žaludek nechtěl dávat i tu mrtvou věc, co si tam hověla. „Někam to zatim odnesu,“ dodal jsem stejně suchým a snad znuděným hlasem. Kde se ve mně vůbec brala nálada cokoli dělat? Asi nebrala, neexistovala, jenom jsem tohle nechtěl trpět na místě, kde vlastě sám žiju a poslouchat případné kecy, že tu něco takového je.
Odmítl jsem to brát do tlamy, na to jsem byl až moc velká citlivka, která by se z toho pozvracela. Magie... Magie, přemýšlel jsem. Napadly mě minimálně dvě magie, které bych mohl použít, ale už tak jsem si přišel rozlámaný, unavený a nechtělo se mi zkoušet, kde je samé dno toho, co jde a nejde využít. Není co zvracet, jsem prázdnej, pomyslel jsem si, zhluboka se nadechl, pokusil se nic nevnímat, vzal jsem chcíplé zvíře za nohu a mokrým mechem ho táhl k severním hranicím lesa, kde nebude nikomu překážet. To je strašnej smrad, jak tohle můžou žrát? nechápal jsem. Sledoval jsem přitom jedním okem srst slepenou krví a promáčenou sněhem, otevřené tělo plné kostí a vnitřností. Naštěstí byla zima, jinak by tohle bylo plné much a ten zápach by šel až k jihu, kde by se aspoň každý cizinec otočil, že v tomhle smradu žít nechce a mně by dal pokoj s nějakým huš huš. Potom...

Ano

Mít on oheň, brzy by by chodící pochodeň. Ne z toho důvodu, že by rád podpaloval věci, ale z toho, že by jednoho krásného dne omylem podpálil sebe a v průběhu paniky by vzal ještě les a možná pár dalších živých tvorů, které by tímhle měl na svědomí, ale sám by uhořel, takže by ho to alespoň tolik netrápilo.
Chtěl jsem ho upozornit, že když už tu magii má, měl by taky vědět, co s ní má dělat, ale já nebyl jeho otec, ani chůva, ani žádnej veselej strejda. Neměl jsem ho co poučovat a rejpat do něj, že něco neumí, když jsem většinu těhle věcí nedával. „A v průběhu toho ti nalepil na hlavu měsíček,“ podotkl jsem trochu rýpavě, když jsem se soustředil, co to vůbec má mezi vočima. No, měsíček. Každej měl něco jinýho, jak já tohle zrovna mohl komentovat, když jsem byl troska ze dvou menších trosek.
Les protnulo vytí, na které hned ten mladý vlk reagoval, ale já se nějak nehrnul. Jenom jsem přikývl, že to asi fakt Launee byla, ale... já měl docela hlad, nechtělo se mi mluvit, nechtělo se mi moc věcí řešit. „Tak tam běž,“ pokývl jsem hlavou, „kdyby náhodou volala mě, i když nevim proč, tak zahoukej,“ řekl jsem mu trochu rozespale, „jdu mezitim nakrmit toho smrada,“ dodal jsem polohlasem na vysvětlenou. Však to vlče ani jinak nazvat nešlo. Jak mohlo trpět plynatostí, když ani nejedlo?
Prděl si tam někde mezi stromy a šlapal na mech, jako kdyby byl vnitřně mrtvý... To jsem znal. „Zavři konečník a pojď se nažrat.“ Nebyla to výzva, nebyl to rozkaz, spíše to bylo normální konstatování s jedním popohnáním, aby se hnul z místa a šel se do úkrytu nažrat. Tam někde mělo být jídlo, jestli jsem se nepletl.

Nějaké ždímání, máchání a hraní si na pradlenu bylo zbytečné, vody je mnohem víc a to jediný, co asi pomůže je prostě slunce a čas. Možná magie, ale už jsem na to asi neměl. Byl jsem unavený, strhaný, měl jsem docela i hlad a přišlo mi, že je na mě toho až moc. Existovala jistá hranice a přišlo mi, že na ní balancuju. Před rokem a půl jsem si žil veselým životem tuláka, nikdy nic nedělal a tohle z ničeho nic namáhání pro mě bylo prostě moc.
Někde okolo jsem slyšel a sem tam i viděl, jak se tam potuluje šedé vlče a leze na kupole mechu, ze kterých kape voda a taky jsem slyšel, že původce toho hroznýho smradu okolo přichází z jeho střev. Bylo dobře, že se držel dál.
Zvedl jsem hlavu k obloze, byla čistá, modrá, dokonce jsem i cítil slunce. Nic zvláštního, slunce vycházelo každý den, zapadalo zrovna tak, prostě bylo na obloze a já ho sledoval, jako kdyby to měla být věc, kterou uvidím jen jednou za život. Upřímně, asi mi nezbývalo už moc dní, takže kdo ví, kolik vlastně východů a západů si užiju předtím než– uh.
Někdo mi narazil do zadku. Neměl jsem rád, když ostatní podlejzali a už vůbec ne doslova. Otočil jsem se přes rameno, kde stál hnědý vlček s měsícem na čele. Chtěl jsem něco říct, možná ho spíš usměrnit, protože mě docela štvalo, co tam dole udělal. Ale někdy je lepší mlčení a já byl v mlčení expert. Mlčel jsem, nic jsem neříkal, jenom jsem se pomalu otočil a sledoval ho. V okolí začvachtal jeden mech, byl to docela trapný zvuk, co se mohl rozlít okolím. „Takže ses už naučil používat svou magii,“ zkonstatoval jsem. Vzhledem k událostem minulým.

//Dáme druhý kolo? :D

Ždímání 4/10

Kam jsem vkročil, tam byla louže vody. Nepomáhal tomu ani sníh, který tál a někde v dálce padal žuchnutím ze stromu. Čím dále jsem se vzdalovat od ostatních, tím víc mi přišel vzduch... čistější? Svěžejší? Co tam vůbec tak moc smrdělo? Myslel jsem si, že to bylo to podzemí, ale ten puch šel i nahoru.
Připadalo mi, že jsem v močálech. V tom proklatém místě, kde nebylo nic jiného než voda všude okolo malých ostrůvků. Nechápal jsem, jak tam zdejší mohli předtím žít dobrovolně. Byl jsem na tom místě párkrát, jednou jsem tam doslova spadl a vždycky jsem si říkal, že se tam už nevrátím.. Ale taky to bylo nejlepší místo, jak projít k jihu, takže se tomu nedalo jenom tak vyhnout.
Dorazil jsem pomalu k hranicím, za kterými si líně tekla řeka. No, aspoň jsme ji teda neměli v podzemí, když už nic. Na povrchu se zatím všude držela, zatímco pach byl už poměrně slabý. Zapřel jsem se tlapama do jednoho ostrůvku mechu, ze kterého vytekla voda a smáčela mě, takže nějaké vysoušení, které jsem dostal, bylo celkem k ničemu. „Asi začínám být na tohle starý,“ hlesl jsem si pro sebe. Tohle musela být zábava pro mladý, ale já? V mém věku jsem měl asi už... Kdo ví co dělat. Umřít, to bylo tak jediné, co někdo jako já mohl, když ani nemohl vychovávat vlastní parchanty, aby se o tohle postarali.