Gallirea - Příspěvky uživatele

//Dovolím si upozornit, že čekací doba na osudovce je pouze 24 hodin, poté má další hráč povinnost přeskočit. Zdržováním a vynecháváním odepisování poškozujete zejména sebe, ale také spoluhráče. Pokud bude vynechávání odepisování časté, bude možné i odečítání odměn a vlastností. Prosím tedy ještě o rozmyšlení, zda se akce chcete zúčastnit. Její maximální možný konec je 31.4.

Možná, že kdybych někdy s někým pořádně komunikoval, nebyl by takový bordel v tom, co mám svými činy na mysli a třeba bych se nemusel vztekat, že někdo nedělá, co si myslim, protože bych dal přesně najevo, co chci? Ne, to byla blbost, ostatní uměli zcela určitě číst mé myšlenky a věděi, co jim říkám, co po nich chci a že to zvíře prostě nesundám, ať si to udělají sami a přiučí se tomu, co je potřeba udělat. Přesně takhle svět funguje.
Mohl jsem se tak jakkoli vztekat, že zbytečně dlouho běžíme podél zvířete a budeme to muset tahat zpátky akorát větší dálku. To je jedno, mávl jsem nad tím symbolicky tlapou a snažil se sledovat, jestli se nějak pokračuje v tom, aby zvíře leželo mrtvé na zemi a nám se nezastavilo srdce vyčerpáním. Nejdříve to vypadalo, že se nic nebude dít, prostě jsme běželi, čekalo se, ale nakonec se k tomu první odhodlal Saturnus, který se dostal zvířeti ke krku, do které se hluboce zakousl. Následovala Bianca, která musela zvíře oběhnout a zahryzla se do druhé strany krku, ale jejich váha jenom zvíře podlomila, ale nesložila úplně k zemi. Teď jsem se už vymlouvat nemohl, prostě jsem musel taky pomoct. Přibrzdil jsem, abych se dostal zvířeti k boku, po kterém jsem skočil a zakousl se mu do páteře. Váha tří vlků už začala být docela dost, protože nepřišlo jenom podlomení, ale rovnou pád k zemi, odkud už není lehký se zrovna vyhrabat. Stačilo prostě zvířeti ukonči život.

Připadalo mi, že k lovu mám divný vztah, který byl láskou a zároveň silnou nenávistí. Připomínalo mi to mládí, když jsem byl prakticky ještě pitomý vlče, který sice nemělo tu hustou jemnou srst, ale furt jsem nechápal, jak svět chodí. Byla to sice doba mnohdy hladu a hloupého obětování pro jiné, ale zároveň to byla ta nejklidnější doba s rodinou, která sice nebyla úplně v pohodě, ale bylo to... klidné. Prosté, obyčejné. Nikdo jiný neexistoval, o nic jiného jsem se nemusel starat, jenom o to, aby bylo žrádlo v úkrytu. Ale přitom tohle bylo i všechno to, co jsem nesnášel. Celé to žití s nimi bylo vlastně neskutečné utrpení, které asi mohlo za to, co ze mě vyrostlo. Ale co na tom sešlo? Měl jsem léta na to, abych opravil, co oni zničili, ale nikdy jsem se o to nepokusil. Prostě jsem jenom přestal pro jiné lovit a žral jenom to, co jsem potřeboval pro sebe, abych dal všem najevo, že se nedělim. Tak proč dělám tohle? zajímal jsem se. Krčil jsem se v keři, čekal na svoji příležitost, abych se mohl vrhnout po krku zvěři, ale vlastně jsem chtěl nechat co nejvíce práce na nich. Protože nejsem nesmrtelný a na nich mi záleží, sfoukl jsem myšlenku, zatřásl přitom hlavou a poslední oko zaměřil na zvěř, která se dala do pohybu a za ním jedna šedá a jedna hnědá srst.
Ještě jsem čekal, hledal jsem nevhodnější příležitost, kdy zatarasit zvířeti cestu bez toho, abych si nějak dopomohl magií. Prostě to bylo na mně a na tom, co jsem uměl a neuměl. To nebude dlouhý seznam, došlo mi, než jsem vyběhl. Hnal jsem se druhou stranou od zvířete, kterému muselo docházet, že nemá moc možností a jeho jedinou záchranou může být možná tak rychlejší běh. Nebyl jsem sice ten nejrychlejší, to jsem věděl vždycky, ale běžet za tím zvířetem dlouho mi nevadilo. Chtěl jsem mu skočit po krku, zakousnout se do hrdla a váhou ho strhnout k zemi, ale to jsem dělal i předtim. A předtim snad taky. Takže tentokrát ne, jenom jsem mu křížil cestu, snažil se mu co nejvíce zamezit v pohybu a prostě v uvozovkách čekal. No tak, jděte, popoháněl jsem je.

Ohlédl jsem se za sebe k řece. Strom tam ležel, jako kdyby tomu už bylo roky, ale přitom to bylo jenom pár minut. Ale někde dál byl třeba strom, který tam ležel už měsíce, rozpadal se a byl prožraný vším možným. Někde už zase byl jenom pozůstatek mojí lenosti uklízet po sobě nepořádek, na co Bianca poukázala, ačkoli to neznělo vyčítavě. „Nerad se namáčim, když existuje jednoduchý způsob, jak tu řeku přejít,“ odpověděl jsem jí nepřímo, ale zároveň to byla odpověď na to, na co se ptala. Jenom s lehkou oklikou.
Na můj prostý neplán ani jeden z nich nic nenamítal. Možná nebyli na tolika lovech, aby věděli, že je tohle špatná taktika, která ani není taktikou, ale možná prostě sami neměli jiný plán nebo netušili, co dělat. Ve výsledku to bylo jedno. Výsledek mohl být pouze úspěch nebo neúspěch. V případě druhého neznamená, že to musíme vytrubovat dál a nezkusit to prostě za pár dní znova a teď se nespokojit jenom s nějakym ušatcem... Nebo v mém případě rybou.
Rozhlížel jsem se okolo, když se mi do těla opřel vánek. Vzhledem k tomu, že za náma byla jenom řeka, bylo dobře, že foukal tímhle směrem, protože to znamenalo, že náš pach se neponese ke kořisti, ale maximálně její k nám. Saturnus na to i zahlásil, že odtamtud jsou pachy a můžeme to jít omrknout, s čímž jeho sestra souhlasila a já jenom souhlasně přikývl.
Šel jsem od těch dvou trochu dál, ale abych na ně stále viděl. Chtěl jsem pokrýt co největší území šlo a šimrala mě myšlenka, ať si pomohu. Jednou, dvěma, třema magiema nebo nevítaným společníkem, ale všechno jsem to hnal dozadu. Ulehčovat si život bylo ve výsledku i nudné. A já si chtěl procvičit kosti a svaly.
Šli jsme nějakou dobu, dával jsem si pozor, kam vůbec šlapu a přitom okem pátral po nějaké zvěři, která by mohla padnout. Přišlo to až po nějaké době, kdy se mezi stromy objevil pouze jeden jediný jelen s drobným parožím. Zastavil jsem se, přikrčil a dovolil si použít jednu magii, která mi vždy přišla nevýslovně drzá. Ale přesto jsem ji měl. „Je tu jeden jelen,“ řekl jsem těm dvěma rovnou do mozku, kde bylo horší moje kecy ignorovat. „Běžte první, podběhněte ho, aby mohl běžet maximálně rovně a ke mně.“ Pak jsem prostě jenom čekal a sledoval ho, aby se neztratil z dohledu.

//Mecháč přes Kierb

Z houpajícího mechu, který požíral nohy jsme se odebrali jinam. Tam, kde jsem si byl jistý, že se nic takovýho neděje. A pokud jo, tak jsem měl zatim to štěstí, že se mi na to nepodařilo narazit. První jsme se ale museli dostat přes řeku, což byla spíš taková rutina, protože jsem byl neskutečně líný a snad první větší věc, co jsem kdy udělal s magií, bylo právě to, že jsem si postavil most, abych se dostal na druhou stranu a ani tenhle den nebyl výjimkou. Prostě se vytvořil most ze stromu, mohli jsme přejít a zůstal tam, abychom se pak mohli dostat i bez problému zpátky.
„Žijou tu snad jenom jeleni,“ odpověděl jsem na jedinou otázku, která padla od Bianci, „nebo jsem nikdy nic jinýho neviděl,“ dodal jsem a zastavil se někde ve středu lesa, kde... jsem se zarazil vcelku i mentálně. Minule dirigovala Lindasa, co se bude dělat, předtim zase Launee a co teď? Vrhnul jsem střídavý pohled na ty dva, jestli třeba někdo nemá chuť převzít iniciativu, ale asi ne? Co máme dělat? ptal jsem se sebe samého, rozhlížel se přitom okolo sebe a jednou se zhluboka nadechl. Dřív jsem dělal chaotické lovy. Dělal jsem to, co jsem si myslel, že je správné a prostě to nějak vždycky dopadlo, ale... To jsem byl vždycky sám. Nebo s matkou a následně se s ní pohádal, kdo udělal větší kravinu a může za to, co se stalo a mohlo stát. Nevim, co máme dělat... Prostě mi to někdo řekněte, zoufal jsem si, okem stále přejížděl po lese a uvědomoval si, že mám velká slova a žádné činy.
„Nevim, co dělat,“ přiznal jsem jim s pokrčením ramen, „můžem prostě klusat s rozestupy okolo, dokud na něco nenarazíme a pak to obklíčíme. A ve výsledku buď bude jídlo nebo plíce v ohni, nic víc z toho nevzejde.“

Vlastnit zase čtyři tlapy bylo osvěžující. Sice byla jako v bavlnce, ale tělo jsem přitom musel namáčet do studené vody a já nebyl zrovna fanoušek špíny, mokra a čehokoli, co nebylo prostě... příjemné. Na umytí bylo ale ještě docela chladno a rýma mě odpuzovala asi víc jak špinavý břicho, takže jsem se rozhodl zůstat špinavý.
Ani jsme pořádně ten mech neuklidnili a ti dva se pouštěli do toho, že by něco zkoušeli znova. Instinktivně jsem strhnul pohled dolů, posunul svoje tlapy z jednoho mechového polštáře a byl rozhodnutý, že do tohohle se nepřipojim, protože sice to bylo docela příjemný, nestál jsem o to, abych trčel do půlky těla v mechu. „Zkoušejte si to jindy, jsem starej, ještě mi tim zlomíte hnáty,“ mávl jsem k nim tlapou a raději udělal několik kroků pryč. Už jsem se živě viděl, jak se mnou tady mechový vlny flákaj o všechny stromy.
Se Saturnovou otázkou a Biančinou odpovědí padl docela zajímavý poznatek o ohni, který tak zůstal po tom všem nehlídaný. Nějak se mi to vykouřilo z hlavy, ale les nebyl červený, nepadl popelem a pozůstatek větví se zase válel okolo a vycházelo jenom pár bílých obláčků. Ještě, že je mokro, uvědomil jsem si. „Ten lov by měl být,“ podotkl jsem. Moc jsem nebyl přes počty a neměl jsem moc potuchy, kolik tu je aktuálně vlků, ale jak to bylo? Čtyři vlčata, truchlící Launee, protestující Lindasa a tihle dva? Už to dělali, znova to daj taky, pomyslel jsem si a... nebylo na výběr?
„Aspoň ukážete, co od minule umíte novýho,“ řekl jsem oběma s kývnutím hlavy, že se jde. Ani jsem nečekal, prostě jsem šel, protože jsem navíc měl žízeň a cestou byla řeka.

//Narvinij přes řeku

Nic nezměnim, odpověděl jsem. Ale ne nahlas, měl jsem trochu soudnosti a úplně jsem ji neznal, abych se chtěl pouštět do podobných debat, kde bych stejně vyšel akorát jako ta nejhorší osobnost pod sluncem. Beztak nebyl důvod, proč bych měl mít potomky a k těmhle věcem se těžko dojde holou náhodou. Mohl jsem kazit životy tak akorát těm, co nejsou moji a nemusim se cítit moc blbě za to, když je zkazim. „Uvidíme, jestli mi to někdy bude hrozit,“ řekl jsem a dal za to pomyslnou tečku, že se zrovna o tomhle nechci vybavovat.
Jak jsem mohl tušit, rybolov byl odmítnut. Pokrčil jsem nad tim rameny. Byl jsem spokojený s tim, že to nikdo nežere, že se o to nemusim hádat a je to prostě prostý způsob, jak si chytit jídlo. „Fajn,“ řekl jsem prostě bez nějakého naštvání, že zas nebudu žrát já a že se budeme muset namáhat s nějakym běháním a hrocením. Navíc jsme byli jenom dva, to nebyl velký počet, než se samozřejmě přihnal ještě Saturnus... Ve třech by to šlo, ne? Maximálně čtyři, když vezmem, že má trochu roztříštěnou osobnost.
Aktuální bylo ale dostat se ven. Trošku sarkasticky jsem jim řekl, ať zkusej ten mech poprosit, ale nečekal jsem, že to udělaj. A už vůbec jsem neočekával, že to i pomůže. Nejdříve se zem přestala vlnit, poté Bianca vytáhla nohu a zůstal jsem akorát já ležet na zemi s nohou v díře. Skvělý, budu prosit kytku, ať mě pustí, povzdechl jsem si, sklopil hlavu ke svojí noze a zamumlal: „Pusť mě, prosim.“ Bylo to možná tak po... řadě let, co jsem poprvé prosil a byla to zrovna země. Nečekal jsem, že to nějak pomůže kvůli tomu tónu, co jsem nasadil, ale asi na tom nezáleželo, protože sevření povolilo a já mohl ztuhlou nohu vysvobodit.
Posadil jsem se na zem, jednou jsem přední nohu pořádně natáhl a kontroloval, jestli mi to třeba nesežralo prst nebo dva. „Fajn, to by bylo. Tenhle les žere nohy a dělá vlny jak u moře,“ zhodnotil jsem situaci.

Za užitečnou magii se toho dalo považovat hodně. Neviditelnost a zmizet tak před všema a chvilku neexistovat, to hýbání s předměty a jejich možnost je měnit do jiných, ale podle mýho názoru tomu prostě kralovala země. „Když máš vítr, hýbeš s větrem, voda hýbe s vodou, oheň s ohněm. Všechno to je na jednu věc, ale třeba země? Kameny, hlína, rostliny, stromy... Je toho mnohem víc oproti těm předchozím,“ řekl jsem krátce. Možná to také bylo čisté nadržování vlastní magii, ale i kdybych ji asi neměl, docela dost bych si to myslel. Však jsem ji taky používal nejčastěji.
„V historii mojí rodiny nebylo dobrých otců,“ namítl jsem. Byl to takový slib, co jsem si dal. Že Mistoke byl na nic pro mě, byl na nic i pro ty, které měl plánovaně a já neplánoval, abych byl jedním z těch dvou případů. Nebo třeba jiný případ, zůstal bych, ale byl bych k ničemu. Prostě to bylo něco, co nešlo a nechtěl jsem, abych se o to jenom zbytečně pokoušel a přivedl na svět kupu zklamaných osobností, které budou žít s vědomím, že jsem zrovna já jejich otcem. Nikdo si tohle nezasloužil.
Ani jsem neměl čas nějaký vlčata řešit. Ležel jsem na zemi, noha v díře, Bianca to měla zrovna tak. Co se stalo? Těžko říct, les se prostě rozhodl, že nás sežere a nebude nás zkoušet vyplivnout na boží svět. Prostě jsme byli v pasti, než se rozhodnu, že mě to už nebaví. Jenže mě zajímalo, co se stalo. Prostě se svět rozhodl mě sežrat? Teda jenom jednu nohu ze mě a jednu nohu ze šedivé? „Chceš lovit rybu pro každýho?“ Ne každej žral ryby, což bylo fajn. Zbylo více pro mě. Launee sice říkala, že někdy bude rybolov, abych se mohl najíst i já, ale bylo mi to fuk, dokázal jsem si chytit vlastní jídlo.
Není tu lovec, uvědomil jsem si. Protože Bianca se měla se Saturnem starat o svoje sourozence, tim pádem tu nebyl nikdo jiný, kdo by to vzal. „Mitsurugi. A ještě by tu měla být hnědočerná, to je snad Karoe. A s Mitsurugim jsou na nože, tak si to užijte.“ Minimálně předtim se furt hádali, ale možná to byla prost vlčecí inteligence.
Připadalo mi, že se mech pod náma hýbe. Zkusil jsem uvolnit nohu, ale furt byl v pevném sevření. Vlnění k nám však přihodilo Saturna, který prohlašoval, že se mech zbláznil. „Všimli jsme si, podotkl jsem jako třínohý. „Zkus ho třeba poprosit, jestli nás pustí,“ nadhodil jsem mu. Už mě v noze docela brnělo, jak byla seklá a nebylo to moc příjemné.

„Nevim, zatim jsem nenašel řádný pořádný využití, co bych potřeboval,“ pokrčil jsem rameny. Zkoušel jsem rozproudit vítr, zkusil jsem ochladit vodu natolik, aby zmrzla, ale to bylo tak jediný, co jsem s tim kdy zkoušel dělat. Šlo měnit svět větru a ulehčit si tak lov, šlo se ohřát a ochladit různou teplotou vzduchu, ale další možnosti jsem s tim moc neviděl. Furt jsem si stál stejně za tim, že země je nejužitěčnější magie, se kterou se jeden může narodit.
Proč jsem se přidal do smečky? Sám jsem to nechápal. Kolikrát jsem stál na hranicích a ani se nechtěl vracet, ale přišlo mi, že dostat se do smečky v tomhle pokročilejších věku mi přineslo... Jistotu. Zcela určitě ne klid, ale našel jsem body, na které jsem musel přenést pozornost a poprvé po letech jsem prostě musel něco soustředit a vnímat existenci ostatních, která mi předtim byla ukradená. Bylo to jako mít rodinou, kterou jsem předtim prakticky neměl. Nebo neměl v tom smyslu, že bychom se o sebe nějak zajímali a trávili spolu nějaký čas. Beztak jsem většinu času trávil s Lindasou, která byla někde v trapu. A pak to malý uprděný vlče, co si raději zalezlo a zamořilo úkryt. Mám rád vlčata? nechápal jsem tu otázku. Mělo to být špatně, kdybych řekl, že jo? Za poslední roky jsem jich potkal docela dost, o tom žádná. Některá byla otravná, jiná méně, jiná byla fajn. „Asi jsem prostě potřeboval v životě nějaký směr,“ vydechl jsem, ale nebyl jsem si zcela jistý tím, jestli to je ve skutečnosti pravda. „Nemyslim si, že mám rád vlčata,“ zamyslel jsem se, „docela jsem si jistej tim, že bych vlastní nechtěl, ale většina z nich ještě nebyla zkažená životem, aby se chovala otravně a jedovatě... Takže je asi mám radši jak dospělé.“ Kromě Siriuse, ten byl šmejd po mámě.
Zůstal jsem trčet v zemi, tlapa jako v obláčku, břicho naopak mokré od vody. Magie šla použít, to jo, ale zajímalo mě, co se s tim dělo. Zkusil jsem nohu vytáhnout, ale akorát jsem cítil tlak v rameni a nechtěl jsem rikovat, že si s tim něco udělám. „Já nevim, možná se mě prostě pokusil sežrat mech,“ namítl jsem na to, že za tohle mohou žížaly. Ty jsou spíš mrtvé. Bianca se pokoušela hrabat v tom místě, kde jsem byl, ale po několika hrábnutích byla taky s tlapou staženou v zemi. „Skvělý,“ mlaskl jsem, zkusil se pohnout, jestli přítomnost druhé nohy neudělala třeba trochu mezeru, ale ne, stejné těsno.
Nucený odpočinek zas nebyl tak špatnou věcí. Dlouze jsem vydechl, zvedl hlavu a tak přemítal nad vším možným. Třeba nás ten mech pustí? Mohl jsem použít magii země, vlastně kdykoli, ale odpočinout si a zjistit, co se děje? To taky nebylo od věci. „Takže tak...,“ zamumlal jsem. Cítil jsem, že už mám žaludek docela prázdný a měl jsem hlad. K řece to nebylo daleko, ale to bych musel mít čtyři nohy. „Co jít něco chytit, až se dostanem ven?“ zeptal jsem se mimoděk. Jako nežral bych to, ale třeba jiní jo. „Někdo by si tady měl vzít na starost lov... Vim, že jinde měli prostě určenýho lovce. Mně Launee říkala, že jsem ochranář, tak neřekla o lovu třeba tobě?“ mluvil jsem tak nějak nezáživně. Spíše trochu unaveně. A nechtěl jsem trčet v ďouře v tichosti.

Parsifal
První, Druhá

Nicos
První

Styx
První*, Druh,, Třetí, Čtvrtá, Pátá

Cashmere
První, Druhá*, Třetí, Čtvrtá, Pátá, Šestá, Sedmá, Osmá, Devátá, Desátá*, Jedenáctá, Dvanáctá, Třináctá, Čtrnáctá, Patnáctá, Šestnáctá

Wizku
První

Artyom
První*

Tesai
První

Danie
První

Mitsurugi
První*, Druhá, Třetí

Na protest jsem měl hlavu otočenou jinam, když Bianca mluvila, takže jsem nijak nesledoval, jak se vůbec tváří, jestli nekoulí očima nebo nedělá jiné ksichty, kterýma by naznačila, že ji moje dědkovská povaha, kdy jsem měl potřebu poučovat jiný, vadila. A dělal jsem ještě uraženýho potom, co se omluvila a zeptala se, jestli ještě něco vim. Já toho moc nevěděl, obvykle jenom potřebný věci k přežití, žádné velké vědomosti jsem neskrýval, ale v magiích? Ty mě zajímaly, sledoval jsem je a pokoušel se i mnoha z nich naučit, abych prostě... je mohl využít v reálném životě. „Netušim, nikdy jsem tu magii moc nevyužíval... Kdo ví, kde má hranice,“ pokrčil jsem však rameny. Zrovna vzduch byla magie, kterou jsem moc nevyužíval. Naposledy ve chvíli, kdy jsem v úkrytu kopal nějakou skulinu pro maso. Která už beztak bude prázdná. Ale... Lov? Nechtělo se mi. I když jsem měl docela už hlad, ale ten bych ukojil maximálně pro sebe a na ostatní se prostě vykašlal, protože to mohli udělat oni.
Prakticky doslova, pomyslel jsem si. Poprvé jsem se potkal se smečkou až tady, když jsem zjistil, že je spíš normální žít ve smečce, protože tuláctví mnoho vlků nedává. No, já to nedával naopak a furt jsem si nebyl úplně jistej, že dávám přesně třeba ta postavení. Nějaká kappa, delta... Beta? A nahoře ta alfa? Asi nějak tak, úplně na tom nesešlo. Věděl jsem, co jsem byl já sám a na tom jedinym záleželo. „Jo, od narození až do... minulýho podzimu? vzpomínal jsem. Nějak tehdy jsem se přidal sem.
„Nějaká doba o samotě tě naučí nedělat je, protože není nikdo, kdo by ti pomoh a vytáhl tě ze srabu,“ pokrčil jsem rameny. Byla to sice nebezpečná lekce, ale docela užitečná, pokud hned v tom prvnim srabu nešlo o kejhák. Ale zas někdy ta samota a nebezpečí vše akorát umocnila a pak... to už nebylo příjemné a mohlo se doufat pouze v pomoc.
Asi jako já. Skončil jsem v díře, která neexistovala, noha až po rameno seknutá a mech ji objímal, jako by to byla léta ztracená matka. Několikrát jsem se vzepřel, ale přišlo mi, že tam je noha pevně, jako kdyby tam byla už řadu let. „Nebolí, je to jak v bavlnce, ale seknutá je určitě,“ zafuněl jsem s jedním pokusem zvednout nohu nahoru. Marná snaha, akorát jsem povolil a dlouze vydechl. Bianca začínala panikařit, ale to já se měl smiřovat s existencí jednoho oka a tří nohou. „Klid, s mechem je toho asi tolik špatně jako s tou černou oblohou nedávno... Takže docela dost,“ zamyslel jsem se a lehl si na zem, protože mě krkolomná poloha začínala bolet. „Mám nohu v mechu a mech se mě drží jak klíště. Takže nějakej nápad?“

Nějak jsem neočekával, že na moje prosté jo přijde taková poměrně hrubá reakce, proč si práci teda neudělám sám. Trochu jsem s zamračil. Co jsem si sám o sobě myslel, považoval jsem se za pracanta, kterej dělal hodně práce, většinou víc, než jsem vůbec musel a pokud jsem něco nedělal, tak jsem to dělal ze dvou důvodů. Nechtěl jsem a neviděl jsem důvod. V tomhle případě tu ještě vládl ten fakt, že jsem si docela přišel na umření. Protože brzo chcípnu a budu z pekla sledovat, jak se nic neděje, odpověděl jsem si sarkasticky pouze pro sebe a zatnul zuby. Upřímně mě i zarazil fakt, že někdo se moc nehrne do toho, aby pochopil svojí magii. Byla to věc, se kterou jsem tu dřepěl léta a snažil se přijít na to, co každá z nich dělá, protože jsem pochopil, že mi to usnadní život, který jsem jako tulák neměl úplně nejlehčí, ale jiným jsem do hlavy neviděl... Nebo jako viděl. „Myslel jsem, že by ses ráda naučila magii ovládat co nejdříve,“ řekl jsem trochu vykolejený a nepřítomně. Jeden by řekl, že snad trošičku jiným rozumí a ono ne. Každopádně jsem otočil hlavu do strany tím stylem "nevidim tě, nevidíš mě".
Kdybych dostal drahokam za každou otázku na tělo, která byla jako šípem do malého shnilého srdíčka, měl bych... minimálně tři. A dva už jenom kvůli týhle vlčici za poslední měsíce, co jsem si tak pamatoval. „Tak já se nenarodil do smečky,“ pokrčil jsem rameny, „takže mi společnost už od mala nikdy moc neříkala.“ Jestli za chování něco mohlo, snažil jsem se to vždycky hledat úplně co nejdál v životě to šlo. Narozen v malý noře jenom s rodinou, poté dlouhou dobu sám, protože jsem hledal místo, kde bych mohl zůstat, ale nikdy jsem se nepřidal ke smečce, protože jsem jim nerozuměl. Někdy mě samota ničila, někdy jsem ji uvítal. „Ale jo, někdy jo. Spíš dřív mi to tak přišlo, ale zas mi přijde, že samota je někdy fajn, i když z počátku může znít děsivě. Být se svýma myšlenkama, zjistit na vlastní tlapy, co se skrývá za horama?“ Na krátko jsem se odmlčel. Ostatně zrovna tohle jsem už hodně dlouho nedělal, „někdy to je prostě dar.“ Po tomhle jsem se ještě dýl odmlčel. Za poslední měsíce jsem byl málo kdy sám a pokud jo, znamenalo to, že se něco dělo a potřeboval jsem zjistit, co se stalo, „ale občas to je jako stísněnost s otevřenym světě.“ Takový divný pocit, kdy si jeden přišel maličký a seknutý, ačkoli byl třeba na louce a široko daleko nic nebylo.
Nepřišlo mi moc reálné, že by se sem ta černobílá vlčice napakovala a vydupávala by si tu cokoli, ale trochu k její povaze to sedělo. Jenže co by udělala? Proti skupině by neměla šanci, ať si myslí že je, kdo si myslí, že je. „Co by podle tebe udělala vlčice, co je přes rok sama? Jestli se někam nepřidala nebo není vyvolená bohy, bude po zimě mnohem slabší než normálně a možná by na tebe tak kýchla chřipku.“ Ale jak Bianca řekla, ta vlčice se tu neobjevila. Anebo o tom neslyšel ani jeden z nás a upřímně jsem ani neměl zájem Skylieth potkat.
Pokrčil jsem rameny ohledně toho mechu. Když jsem šel posledně okolo, už tam smečka nebyla, ale kdysi dávno jo. Takže... asi to krádež nebyla, „nesejde na tom,“ řekl jsem. Beztak v tom lese byla kopa mechu a jak by někdo věděl, že tu je? Postavil jsem se raději na všechny čtyři a tlapou došlápl na mech, který byl nasáklý vodou a zbytky sněhu. „Mech,“ přitakal jsem. Nic jiného v tomhle lese nebylo a jestli se ta magie nějak měla pojit s tím, co bylo na místo výjimečného? Co sakra dělaj s těma borůvkama? Topí se v nich? přemítal jsem. Tlapou jsem silněji došlápl na jeden mech, jako kdybych ho chtěl popohnat do práce, ale nic neudělal. Váhu jsem nechal plně na jedné noze, zvedl hlavu a řekl: „S tim mechem nebude asi nic zajímavý-“ Nedořekl jsem to, noha se mi mechem propadla, jako kdyby od ním byla jáma. Narazil jsem si zuby, okolím se ozvalo cvaknutí a zhroucení mýho těla na zem. Chtěl jsem hned vstát, že se mi nic takovýho nestalo, ale zem se pevně objala okolo mojí nohy a prostě tam byla seknutá. „Propadl jsem se,“ zkonstatoval jsem suše.

Většinou bylo snadné si představit, co by měla magie dělat. Nebo tak mi to přišlo třeba u země. Chci, aby se někomu omotal kořen okolo nohy? Snadné, prostě si řeknu, aby se ten kořen omotal.Chtěl jsem být neviditelný? Prostě jsem si řekl, ať mi zmizí tělo. Něco ale už tak snadné nebylo, chtělo to více fantazie, nějakou tu zkušenost ve svět a s tím, co se okolo děje. Jako třeba udušení ohně. Kdybych nevěděl, že bez vzuchu chcípnu já i oheň, asi bych prostě doporučil to, ať to polejeme vodou nebo něco takového.
Ustoupil jsem pro jistotu o kousek dál, nechtěl jsem být tam, kde nebude vzduch. Sledoval jsemoheň, sám se krotil, požíral větve okolo, ale nezdálo se mi, že by nějak výrazně slábnul. Spíš sem tam poskočil, trochu se přikrčil, ale pak byl zase takový, jaký byl předtím. Nevěděl jsem, jak dlouho se o to pokouší, takže jsem stále pozoroval oheň do chvíle, než přišla otázka mým směrem. Byla na to prostá jednoslovná odpověď. ”Jo,” Nic víc nebylo třeba říkat, ale proč jsem nic neudělal? Nebylo to předmětem otázky.
Chtěl jsem namítat, aby Biancu nemrzelo, že nemám dobrý vztah s bratrem. Ale možná to z její strany bylo jenom slušné pronesení, které nemělo špetku citu. Jenže jak jsem tohle já mohl odhadovat, nerozuměl jsem těm věcem a byl jsem v tom dobře neználý a ztracený. “To je dobrý,” řekll jsem nakonec jen. Beztak jsem se už smířil s tim, že rodina je jenom krev a žádný speciální cit.
Docela mě bavila představa, jak by si sem skylieth nakráčela naštvaná a protestovala by vůči přesunutí smečky směrem na sever. Přeci jenom tam to blo její, ale co by byla zde? Nicka. Kappa… Nebo jak se to vlastně nazývalo. “Došla by sem naštvaná a chtěla patřit do smečky,” řekl jsem nahlas. Byla to docela komická představa, protože jsem si nedokázal představit, jak by se k tomuhle její ego ponížilo. ”Jestli o smečku neměla zájem, nemá právo se zlobit, i kdyby sem nakráčela a něco si vydupávala. I ta vlčata od Launee by měla právo ji vyhnat.” Ačkoli by bylo zajímavý sledovat, jak by se toho chopil třeba takový Santé. Ta druhá? Ta na to i vypadala, vzhledem k tomu, že sundala i Mitsurugiho, sotva ho poprvý viděla. “Jak se vůbec jmenuje ta malá vlčice? Nepochytil jsem její jméno,” zeptal jsem se. Byla to konečně chvíle, jak to zjistit. Po docela dlouhý době.
Pravda, že pokusit se vyčarovat svítícího jelena ze svítícího mechu nebyla úplně blbost. Možná to tak bylo, že magie prostě byla v tom mechu. “Kdyby jo, nebyla by to krádež? napadlo mě. Jestli se samozřejmě dala magie ukrást.
Zvedl jsem hlavu, když Bianca navrhla, že to mohou být třeba magický stromy. “Vypadají jako všechny stromy, co jsem kdy viděl,” namítl jsem a sklopil hlavu. “Možná něco… specifičtějšího? Svítící mech je jenom v jednom lese. Jiná smečka tady je od tlap po uši zatopená borůvkama, co je tady specifickýho?” zeptal jsem se. Pohled mi sklouzzl dolů, byla to vcelku prostá odpověď. Ale mělo to něco umět?

//Pardon, víkend byl pain

Krom modré vlčice jsem si už nevzpomněl na nikoho, kdo by byl nějak více barevný. Viděl jsem dva vlky, co měli menší bílé odznaky v černé srsti, pak nějaké čmáranice měla i Lennie, ale snad ani nic jiného jsem nikdy neviděl. Nebo nestálo za řeč si to pamatovat.
Oheň nadále plápolal, kouř zatím nikoho nepřihnal, ale v jedné chvíli se zvedl silnější vítr který odfoukl kouř někam pryč a mě donutil zpozornět, jestli se náhodou něco neděje, co by mohlo způsobit problém. Zdálo se, že to byla ale jednorázová situace a nějaký povzdech, co jsem slyšel vedle sebe spíš naznačoval, že se jednalo o magii? Nebo prostě povzdech. Ale žádný další poryv větru nepřišel a ani se nezdálo, že by nějak mělo výrazněji foukat, takže… magie? “Jestli chceš zkusit to, co jsem předtím navrhoval,” řekl jsem pomalu s rozvahou, abych mohl být zaražen, že žádnou magii nehodlá zkoušet, “představ si, že nemůžeš dýchat, že seš třeba pod vodou nebo tak a to udělej tomu ohni,” navrhl jsem. Někdy pomáhalo si magii prostě reálně představit, aby se povedlo, co vlk chtěl. No a samozřejmě cvik. Co jsem ale o magii vzduchu mohl říct já? Zkoušel jsem ji možná tak dvakrát a to byl konec, nic víc.
Lhát o tom, že jsme si s Delivenem rozuměli, nemělo cenu. Možná jako vlčata jsme trpěli fakt, že jsme měli stejné rodiče, ale pak to celé padlo a minimálně jí nedokázal snést jeho uřvanou povahu, která si neuvědomovala, jaký svět ve skutečnosti je. “Nikdy jsme si nebyli blízcí, takže ne,” odpověděl jsem.
Začal jsem přemítat nad tim, proč ta smečka skončila a ta vlčice měla nezájem, když mi předtim přišlo, že se do všeho cpe až moc. Možná ji protě unavilo všem poroučet a být na vrch? Hm, asi ne. Možná na to prostě neměla. “Před lety jsem ji viděl, ale vim, že v tom močálu minimálně žila.” Ale že bych se ji pokoušel najít nebo cokoli? To se zcela určitě nedalo říct.
Odtáhl jsem zrak od ohně, protože Biancu spíš zaujal fakt, že by tu třeba mohlo něco svítit. “Ten mech je z lesa kousek od Smrti, tam byl taky ten jelen,” namítl jsem. A jestli jsem se nepletl, přitáhla ho sem Lindasa s jejím bratrem. “Ale třeba tu je něco jiného?” navrhl jsem.

Přemýšlel jsem, jestli jsem někdy potkal někoho, kdo byl vyloženě přeplácaný. Že jsem viděl vlky, co nebyli ani trochu pohlední bylo klasický, ale někdo, kdo by se nechal životem natolik přeplácat, že by to bylo nechutný? „Jednou jsem viděl úplně modrou vlčici,“ řekl jsem. Matně jsem si na ni vzpomínal, už bych si snad ani nevzpomenul na jméno, ale byla prostě modrá, měla modrej čenich, jenom oči rudý a vůbec to k tomu zbytku nesedělo. „To už bylo moc,“ dodal jsem se zakroucením hlavy.
Kouž z ohniště zahlcoval okolí, ale zatim nikdo nepřiběhl, aby začal plašit, že hoří les. Což bylo asi fajn. Ale většina větví už byla sežrána, zuhelnatěna a spíš to bylo už o dohořívání. Okolo se ale stále válelo dost větví. Nikam daleko se mi jít nechtělo, takže jsem udělal jenom pár kroků, vzal jedny spletené větve dohromady a přihodil je do čoudicí hromady. Vznesla se malá sprška jisker, která k tomu výhružně zapraskala, ale jinak nic zajímavého. „Jo, spíš kompletní opak,“ přitakal jsem. Možná proto jsem taky nikdy nerozuměl tomu, že někteří to tak nemají a třeba si se sourozenci i rozumí. Laura byla spíš takový střed, někdy to bylo v pohodě, jindy jsem ji nemohl vystát, u Delivena to byla spíše až ta druhá možnost.
Oheň zase hořel, do toho se i stmívalo, takže udržení nějaké přijatelné teploty bylo fajn. Noci byly furt docela studené, ačkoli už zima končila a ztrácela se. Zajímalo mě, proč tahle smečka vůbec vznikla. Respektive proč se vůbec přesunula ve chvíli, kdy jsem se přimotal Launee do společnosti a prostě s nima šel dál na sever a skončil zde. Co ale Bianca tak řekla, tamten les nezněl jako fajn místo. Ani předtim to tak nebylo, byl to divný les plný vody a nerad jsem přes něj chodil. „Nevedla tu smečku Sky... Skyl... Skylieth? Nebo nějak tak? Černobílá vlčice,“ zeptal jsem se. Pamatoval jsem si ji. Sice v ne moc dobrém světle, ale pamatoval jsem si ji a to místo dříve smrdělo jako ona.
Pokrčil jsem však rameny, že netušim, co by tady v okolí mohlo být speciálního. „Vim o tý sopce vedle, ale snad o ničem jiném,“ přiznal jsem, „ale jednou jsem byl ve smečce, kde měli svítícího jelena,“ vzpomněl jsem si. Jo, to už byla dobrá řada let v tom lese, co v noci svítil, „byla to nějaká magie, myslim. Vyhnal mě odtamtud.“