Příspěvky uživatele

< návrat zpět

všechno utichlo kromě mlaskání a trhání masa z chudáka mrtvýho jelena, kterému to už stejně mohlo být jedno. Můj pohled se upíra někam jinam do lesa, která byl klidný, snad i trochu mrtvý. Každej se někam vypařil a zmizel a ve výsledku jsem tu kromě pachu těch dvou cítil jenom pramálo dalších. Ne, že by mi nějak vadila malá společnost, jenom jsem nečekal, že budu zrovna já ten, kdo řeší, kde se ostatní flákaj. Může mi to být jedno, připomenul jsem si a hlavou udělal menší kruh, abych si protáhl ztuhlý krk, který mě nějak bolel. A obecně toho víc bolelo. Rameno, krk, trochu klouby. Stárnu, umírám, brzy bude jenom prach. Byl to složitý koloběh existence, ale jako mi bylo jedno, co bylo předtím, než jsem se narodil, může mi být jedno i to, co bude poté, až zemřu.
Lesem se ozvalo vytí od Launee, ke kterému jsem jenom střihnul uchem, ale nijak se k němu nehnal. „Asi bych měl zůstat, když Launee odchází,“ řekl jsem suše víceméně pro sebe, když se Saturnus ptal, kam chtějí vyrazit. Bianca se následně chtěla přidat k Launee, takže pro mě to skutečně bylo o tom, že zůstanu na místě. Ale ke Smrti jsem chtěl. Je to na pár chvil, uvažoval jsem. „Půjdu se o něco postarat,“ řekl jsem jim jenom, než jsem se zvedl. Jestli jsem chtěl na chvíli odejít, musel jsem se alespoň postarat o to, že to tady chvilku vydrží a nezboří se to.
Začal jsem nad úkrytem a pomalu směřoval dolů podél hranic. Jako vždycky, stále ta stejná písnička – močení na vysoké stromy, otírání se o ty menší, nějaké drápání na stromy, označení i menších keříků a kontrola, že se sem nikdo jenom tak nehnal, aby si tudy zkrátil cestu kdo ví kam. A přitom všem jsem přemýšlel. Nad tim, že mě bolí rameno, že mám krk tuhý jako dřevo. Že i vstávat není úplně jednoduchý a nějaké podvědomí mi neříká, abych se hnal do krajů, které neznám, ale chci poznat. Stárnu, snad i končim na tomhle světě? Deprimovalo mě to, co si budem. Protože kdo ví kolik let života, ale přitom naprostá nula toho, co jsem si z toho mohl odnést. Co taky můžu čekat?
Někde u řeky jsem se zastavil. Sledoval jsem její tok a trochu si z toho zkoušel navodit další potřebu čůrat, ale nic. Možná to bylo tím, že jsem byl myšlenkama kompletně v háji. Když to přijde, budu muset odtud odejít. Jak to říkala? Že další smrt nedá? Tak proč je do toho zapojovat. Bude stačit, když si najdu nějaký strom, pod který si lehnu a tam všechno skončí. Ale kdy? Na to mi mohla odpovědět přeci Smrt. A to jsem od ní chtěl vědět. Z donucení jsem ještě dokončil svojí práci, aby si každý kolemjdoucí užíval můj pach a věděl, že sem se mu určitě nechce jít. Potom jsem chtěl vyrazit, ale kromě toho, že mě bolely kosti, chtěl jsem to mít i rychle za sebou. Připravil jsem se proto na skok, zhluboka se nadechl, představil si ten hnusný jehličnatý les a potom skočil.

//Jedlový pás za pomocí magie

Ding dong problémy
Dle všeho už od pátku nefunguje nahrávání obrázků do online tvorby profilů. Otázka, kdy to začne fungovat a jestli vůbec. Texty stále vytvářet jdou, zkuste tam váš obrázek hodit přes malování nebo online nástroj (Photopea například), jinak bude třeba profil vytvořit jinak.

Na co odpoví Smrt, ale ne Život? zopakoval jsem si nepřesně otázku, kterou řekl jenom jeden z nich, ale myslel si to i ten druhej tím jedním slovem, které pronesl s výrazným otazníkem na konci. Na co? Na to, co mě zajímalo už léta, ale nikdy jsem to pořádně nedokázal zdravě přijmout. „Soukromá záležitost,“ řekl jsem oběma stroze, protože jim do toho moc nebylo a nechtěl jsem se dostat zase do spletitého kola, jakmile bych to prohlásil.
„Život a Smrt nepomáhají se stejnýma,“ odpověděl jsem na námitku, kterou vznesl Saturnus. Život dával ty magie, které měl... každý. Nebo jsem to tak chápal? Když jsem chtěl ovládat vzduch, šel jsem za nim, protože to byla magie, se kterou se vlci rodili. Když jsem chtěl být neviditelný, měl jsem jít za Smrtí. „Asi prostě ty, se kterýma se vlci neroděj, najdete u Smrti,“ ukončil jsem tu myšlenku nějak trochu sám zmatený nad tim, jak to funguje. proč oba dva nedávali oboje? Nebo to neměli nějak lépe rozdělený? Bylo to celý zmatený.
„Zkus dát Smrti kytky a věř, že se nevrátíš. Chce kameny, čim blyštivější a větší, tim lepší. Ale stejně si dělá, co se jí zlíbí.“
O těch dvou jsem nerad mluvil. Vždycky mi přišlo, že od nich odcházim akorát naštvaný a víc zmatený, než jsem byl vždycky, takže umlčení té konverzace a jejich odebrání se k jídlu bylo takové osvobozující, protože jsem se mohl ještě na chvilku v pokoji natáhnout. Koukal jsem ale okem někam mezi stromy na oblohu, ze které padaly drobné studené kapky. Nic moc počasí na courání.

Hlavu jsem si opřel o vyčnívající kořen za mými zády. Takový nepohodlný polštář, ale nemusel jsem mít aspoň hlavu na zemi a ani ji nějak držet, aby nepadla na zem jako kus šutru. Cítil jsem, jak se mi svaly uvolňují a byla to zajímavá směsice bolesti a kompletní slasti. Dlouho jsem si prostě jenom nelehl a nic chvilku nedělal a bylo to... sakra moc uvolňující.
Moje prohlášení, že chci za Smrtí, se setkalo s poměrně negativní reakcí. Proč bych tam měl jít? Protože Smrt sice byla proradná, ale pokud se vlci nepokoušeli být jako ona, nic neprovedla. Chtěla jenom kameny, uznání a vědomí, že je něco víc než jiní, což mohl každý na chvilku zkousnout a užívat si pak faktu, že mu dává moc, kterou jinde jenom tak nenajde. „Něco mě zajímá,“ řekl jsem stroze, „a vim, že na tohle mi dá odpověď ona a ne Život,“ odpověděl jsem Saturnovi. Nechtělo se mi tam jít, to byla pravda. Měl jsem z toho husinu, nesnášel jsem ten zápach a pohled na Smrt byl odpudivý, ale... jsem závislej na moci. A na tom, že magie mi dá všechno, co si žádám. A když to nemám, chci to.
Musel jsem ale zavrtět hlavou, když se Bianca zeptala, jestli jí pomůže s tim, s čim pomáhá Život. „Život ti dá sílu, udělá tě rychlejšim a přebarví tě do růžova, ale Smrt ti dá magie. Buď ty, co jenom tak neznáš nebo takový, co nikdo jiný mít nebude.“ A kolikrát se ani nebude ptát, jestli je vlk chce a prostě mu je dá.
Sourozenci očividně někam chtěli jít. Já chtěl zamířit k zelené ježibabě, co se mi skřehotavým smíchem vysměje do ksichtu. Podle pachů někdo v lese byl, jenom to nebylo moc pachů, ale furt nějaké, takže asi nemohlo být problémem, že všichni někam vypadnem.

//Přidáno 7 drahokamů, hezké

Možná jsem byl trošičku překvapený tím, že s tím oba dva souhlasili bez toho, aby cokoli namítali, ale byl jsem za to vcelku rád, protože se mi s tím už nechtělo jít dál. Tahle práce mě prostě nebavila, ale asi jsem neměl na to, že bych se po porážce zvířete sbalil a řekl jim, ať si to vyřídí sami, že mám jiné věci na práci. Už jenom kvůli tomu, že nic jiného jsem stejně dělat nemohl a beztak bych se vrátil do lesa, kde bych se na chvíli položil na zem a prostě asi nic nedělal? I když nic nedělání pro mě ve výsledku moc nebylo, furt jsem se musel někam dostávat, abych neměl pocit, že brzo zakrním.
Saturnus se položil do mechu, který pomalu prosychal a nijak to nekomentoval, kromě toho, že mručel a kňoural. Jeden by i řekl, že si lehne i jeho sestra, dá si chvíli voraz a nebude se pokoušet třeba lízt po stromech, ale místo toho se hned zajímala, jestli plánujem něco dělat. Trochu jsem to nechápal a složil se po vzoru Saturna na zem, ale pomaleji.
„Třeba nic?“ navrhl jsem. Asppoň chviličku, která nikoho nezabije, když se stráví prostě ničím. „Ale pak bych chtěl zajít za Smrtí,“ řekl jsem, jako kdyby to bylo něco prostého a asi každej, kdo tu žil, věděl, že to je něco normálního a ve výsledku nezáživnýho, pokud se nerozhodla jít vlkovi po krku. „Něco si potřebuju vyřídit,“ dodal jsem na srozuměnou, že si nehodlám tam jít vybrat hrob, do kterýho se zanedlouho uložim, abych si tam mohl zabrat místo s výhledem.

//Narvinij přes řeku

Práce v tichu byla asi tou nejlepší, která mohla být. Prostě ničím nerušená monotónní práce bez toho, abych byl kýmkoli rušen a odveden od práce. Sice tu byli furt dva vlci okolo, kteří rušili ten klid svojí chůzí, dýcháním, ale furt to bylo lepší než nějaké mumlání a mrmlání.
Cesta to dlouhá nebyla, právě naopak, ale při nepohodlném táhnutí se i krátká cesta zdála neskutečně dlouhou a ještě jsme se museli zastavovat, protože někdo předtím neposlouchal, že se má stáhnout a umýt se. Nevnímal jsem to, že říkal něco o pouštění, byl jsem docela mimo a tlama mi tak spadla trochu dolů, když Saturnus pustil zvíře na zem. Trochu mě z toho bolela tlama, zaskřípal jsem zuby, pustil nohu a zvedl hlavu nahoru, abych se rozhlédl po okolí. Můžem to prostě nechat tady, je to fuk, přemítal jsem líně. Sice to tu bylo na očích a snadno se to dalo ukrást, ale už se mi to moc nechtělo táhnout dál.
Nic jsem ale neříkal, čekal jsem na to, až se Saturnus umyje a k tomu se připojila i jeho sestra. Mohl jsem se taky připojit – však jsem ještě neměl jídlo pro sebe –, ale moc se mi do toho nechtělo. Takže jsem prostě čekal, mezitim se posadil a jednou si zívnul, což mě paradoxně probudilo.
Bezeslov jsem čekal, až se ti dva vrátí. Nebylo třeba nic říkat, prostě jenom počkat na to, až se zase maso zvedne trochu nahoru a jít táhnout dál, aby to bylo za námi. Mířili jme s tím k úkrytu, nikde jinde to nemělo smysl položit. Jenže úkryt byl snad nejdál, co jenom mohl být, takže to byla jenom otravně dlouhá práce. Už mě z toho docela bolela tlama a na protest jsem to maso pustil ve chvíli, kdy to nebylo úplně u úkrytu, ale na dohled od něj. „Nechte to tady,“ řekl jsem prostě, „ať to pak nesmrdí do vchodu,“ dodal jsem nějakej důvod, proč se mi už prostě nechce dál.

Někdy bylo prostě lepší odstoupit a nedělat v tom drahoty. V tomhle měl ustoupit Saturnus, prostě nechat jednou práci na jiných a starat se o sebe, ale místo toho se role obrátila a ten, kdo měl ustoupit, byla jeho sestra. Asi jsem to nechápal? Ne, zcela určitě jsem nechápal, jak může tahle spíše mentální domluva fungovat, kdy se sice v uvozovkách dohadují, ale nějak vnímají, jaký ten druhý je a ustupují si navzájem. Mohl jsem se hrabat v jejich hlavách, jak jenom jsem chtěl, ale stejně jsem nebyl schopen to pochopit a akorát jsem na místě visel jako naprostý idiot, který netušil, co se okolo něho děje. Ale tak jsem ve světě visel většinu svého času.
Jelen se trochu nadzvedl, ani jsem pořádně nevnímal, kdy se to stalo, ale už jenom srst olizovala trávu a Bianca se čapla přední nohy, aby zvíře táhla dál. Stál jsem za zvířetem, opřel do něho tlapu a jenom ho posunul, než jsem vstal a obešel ho dopředu, kde se vezme druhá noha snáz a potáhne se směrem ke smečce. Kdyby tam mezi náma nebyla ta řeka, byla by ta práce jednodušší, ale už tak to bylo poměrně blízko, takže na stížnosti nebylo moc prostoru. Nebo nároku?

//Mech

//7 drahokamů a 10 k tomu do začátku jako přivítání ~

Proč se prostě nemohl otočit a odejít od práce, když mu jiní radili, ať tak udělá? Bylo to prosté a vůbec nic by ho to nestálo, kdyby to prostě udělal a chvíli věci moc neřešil, jak měl ve zvyku. Na tomhle světě navíc byla magie a milion dalších možností, jak si práci ulehčit a ani nemělo cenu divit se tomu, že existují tací, kteří umí léčit cizí zranění. Sice bych nic takovýho nechtěl, protože bych nestál o to, aby za mnou lezli jiní, jestli jim pomůžu s timhle a tamtim, ale někomu to asi vyhovovalo. Už jsem ale přemítal nad tim, že by ani tenhle Saturnovi nepomohl, jestli rychle neodpráskne do háje, když mu to už bylo několikrát řečeno, ale vlk se nakonec vzdálil a nechal nás tam ve dvou, abychom si poradili.
Protáhl jsem si krk, chtěl jsem si alespoň trošičku odpočinout, než se pustíme do práce a ani Bianca nic neříkala, ale ani neměla šanci, protože stejně rychle, jako její bratr zmizel, se zas objevil s velikým plánem, že to mrtvé zvíře zvedne a my ho potáhneme ve vzduchu. Prostě to, co jsem beztak chtěl udělat, ale mohl chvíli poslouchat a prostě odprásknout?
Nic jsem na to neříkal a ani jeho sestra se nezdála zrovna nadšeně, ale nechtěl jsem se jim do toho motat. Jenom jsem pokrčil rameny a prostě čekal, jestli to jeden z nich udělá. „Jak chceš,“ dodal jsem nakonec. Nebyl jsem jeho matka a nic jinýho, abych se o něj koneckonců staral. Byl dospělej, aby věděl, co může a ne.

Děkuju moc za akci a prosím o:
- vlastnost Imunita (za Nepostradatelného člena)
- 115 květin (5x23 květin za 5 bodů)

A jestli mohu poprosit i na další chary, pokud ne, přepíšu:

Makadi (2 body)
- 6 oblázků (2x 3 oblázky za 1 bod)

Nemesis (8 bodů)
- 32 květin (4x 8 květin za 2 body)

//Já po tom výslovně netoužím, ale jsou tu hráči, kteří jsou také nucení podobná slova cenzurovat. Navíc to bylo jenom doporučení, výslovně nepřikazuju.

//Vzhledem k počtu použití toho slova, zkus trochu promyslet, jestli to už nestojí o cenzuru nebo nahrazení, děkuju.

Jestli byl Saturnus nabrán parohem, mohl být rád, že to byl lov na jaře a ne k podzimu (//a že to nebyl casual rozhovor v Asgaaru :--)), kdy by to paroží bylo mnohem větší a mohl by dopadnout hůř. Ale bylo to jenom škrábnutí, ne? Ta k životu patří. V hlavě jsem stejně měl všemožný scénáře, že se to zanítí, že chytí nějakou infekci a nakonec umře, což by asi vedlo k další smrti, protože by to nedala jeho sestra, ale všechno tohle jsem spolkl, že to říkat nebudu. „Kdyby se to zhoršilo, zkus najít vlka, co umí léčit rány,“ navrhnul jsem mu. Taky jsem jednu takovou medicínu schytal, „jednoho takovýho znám.“ Sice jsme nebyli epický kámoši, ale zachránil jsem mu syna, tak mi možná trochu dlužil? Pokud už samozřejmě nesmutnil, že mu Styx zabila partnerku, ale to je taky vedlejší. Jsou to věci, co se stejně nemají říkat nahlas, protože to akorát dělá problémky.
Zvedl jsem se ze svého místa a šel k těm dvěma blíž, abych se na to podíval svým zkušeným okem, ale byla to prostě... rána. Neviděl jsem kost, nepadal z něj žádnej orgán, jenom prostě krev a ani ta netekla proudem. Prostě rána. „Jsi si to umejt,“ řekl jsem, ačkoli to už řekla Bianca, ale takhle to slyšel už dvakrát a nemohl se vymluvit, že se přeslechl. „Nějak to odtáhnem,“ dodal jsem a otočil hlavu ke zvířeti.
Nesnášel jsem to tahání. Bylo to zdlouhavé, únavné a nejjednodušší by bylo, aby si sem každý přišel pro flák jídla a pak si s tim šel, kam se mu zachtělo. Ale z nějaké logiky věci se to prostě muselo dostat k úkrytu. Navíc jsme na to zůstali ve dvou, přičemž jeden vlk byl super malej. „Napadá tě, jak efektivně tohle odtáhnout?“ zeptal jsem se, ale odpověď byla jedna. Magie.

Všechno žilo. Kromě zvířete, které padlo k zemi sice stále ještě živé, ale pár kousnutí ho o tuhle slávu života připravilo. Stál jsem kousek od toho, v žilách mi pumpovala krev a nohy mě pálily od běhu a plíce měly trochu problém všechno pobrat. Ale jsou živí, připomněl jsem si, posadil se na zem a sledoval, krev, která vytékala ze zvířete.
Nikdo toho ani moc nenamluvil, Saturnus jenom něco konstatoval, Bianca se poměrně radovala, ale hned svou energii přesunula na bratra, co se kroutil jako kolovrat, aby si viděl kdo ví kam. Sedí, nepadá, neteče z něj proud řeky, je to v pohodě, řekl jsem si pro sebe, ale otočil k těm dvěma hlavu, jestli tam náhodou nějaká ta krev a problém není. Mohl jsem se prostě zeptat, jestli je v pohodě a něco mu není, ale už se na to zeptala šedá vlčice, tak proč se ptát dvakrát?
Zůstal jsem trochu dál od nich, dělila nás prakticky jedna mrtvola, co se válela na zemi a bylo třeba ji odtáhnout přes řeku. To nespěchá, připomenul jsem si tiše a prostě jenom chvilku seděl, koukal na ně a čekal, jestli sami něco řeknou, budou potřebovat pomoct nebo cokoli. Do těhle věcí se mi nějak moc hnát nebylo. Však o to ani nemuseli stát. Vždycky mě docela zajímalo, co se takhle honilo v hlavách ostatních. Že se staraj o ostatní, zajímají o jejich problémy a chtějí jim s tim pomoct. Ale ne v tom směru, že jsem chtěl slyšet, co se jim honí v hlavě, ale spíš to, co cítí v té chvíli. Protože... Mi přišlo, že u mě to bylo docela velké nic. Nebo jsem to ani neuměl pojmenovat, těžko říct.