Gallirea - Příspěvky uživatele

Praha a jistě vim, víkendy, ale jistě vim, že nemůžu:
• 4.6.
• 25.6 - 26.6.
• 12. - 21. 8.

Bylo to dlouhých několik kroků k takové blízkosti, aby se mohl začít rozhovor. Trapných pár kroků, kdy na sebe vlci viděli, ale nemohli na sebe ještě mluvit. Měl jsem takové nutkání stočit kroky do lesa, zmizet mezi stromy, vyhnout se rozhovoru a užít si ještě trochu samoty, než bude společnost nevyhnutelná, ale nakonec jsem tak neudělal. Zastavil jsem se kousek od Launee, která pronesla otázku, ale mohlo to dost dobře být jenom konstatování. Kývl jsem hlavou, ale ne souhlasně, spíše jenom čenichem trochu nahoru a naznačil tím pozdrav. Nebyl jsem zrovna zdravící typ, prostě jsem jenom bral to, že rozhovory nějak začínají prvním slovem a nemusí to nutně být nějaké vítání. „Potřeboval jsem trochu o samotě na vzduch,“ odpověděl jsem na to, i když se nejednalo o úplnou pravdu. Chtěl jsem sice samotu, obklopit se pouze vlastními myšlenkami, ale chtěl jsem od odpovědi na otázky a mnoho dalšího, co mi mohli ti vyšší zde přinést, protože jsem nedokázal svůj život už vést bez toho, aby je využíval k vlastnímu dobru. Půjde to poznat? napadlo mě. Bude nějaký způsob, jak jiní poznají, že jsem si drze vzal druhou šanci poté, co jsem první promarnil bez toho, aby mi to bylo minimálně líto? „Ty na ni očividně míříš,“ konstatoval jsem a hlavou pohnul lehce do strany. Nemělo to žádný smysl, proč jsem tak poukazoval, jenom to nějak vyplynulo z faktu, že se vzdaluje od lesa. A navíc sama. Ti dva se k ní nejspíše nepřipojili.
Možná jsem měl něco říkat. Navázat rozhovor, změnit svůj postoj k existenci a životu. Ale změna nepřicházela ze dne na den a mně žádná otázka nepřicházela. Jenom jsem se posadil, neměl jsem co říct, neměl jsem se na co ptát. Zima, zopakoval jsem si jen. To slovo mi stále rezonovalo v hlavě. Možná měl pravdu v tom, že nikdo nechce vědět, kdy to přijde, ale ne kvůli tomu, že by mě to děsilo, ale kvůli tomu, že jsem na to nemohl přestat myslet.

7 drahokamů ~

6 drahokamů

Ding dong aktualizace
Ke krátkému dotazníku byla přidána třetí otázka, která pomůže lepšímu tvoření dvojic, kdy si budou hráči časově vyhovovat. Zúčastněné prosím o doplnění, nové registrace ať nezapomenou ~

//Maharské močály

Řeka mě doprovázela přes močály. Nohy jsem měl zabahněné, nějaký ten hnus se dostal i na břicho nebo krk, ale bylo mi to nějak jedno. Nebo spíš nebylo. Dřív mi na srsti záleželo, byla to jediná věc, kterou jsem v uvozovkách mohl ukázat, ale pak mi na tom přestalo záležet, polevil jsem a smířil se s tim, že všechno je stejně na nic. Teď? Už asi ne, došlo mi. Zvolnil jsem tempo, chvíli se vyklusával podél řeky, která mě vedla k Mechovému lesu a odhodlal se k tomu, abych vlezl dovnitř.
Byla sice chladná, ale potřeboval jsem se smočil až ke krku, abych ze sebe všechno sundal a mohl jít v klidu dál. Navíc jsem se mohl osušit magií, takže na nějakém mokru skutečně nezáleželo. Takže jsem to všechno i udělal – namočil se, chvíli procházel vodou a nechal ze sebe smýt veškerý bordel. Potom jsem vylezl, osušil se pomocí horkého vzduchu a volněji už šel zbytek cesty dál.
Les už byl i relativně na dohled, nikam jsem nespěchal, označkováno bylo a někdo tam určitě zůstal. A kdyby ne... Tak to bylo asi jedno. Docela mě ale zajímalo, kde se flákala Lindasa. Přišlo mi, že jsem ji dlouho neviděl, ale asi mi do toho nic nebylo. Jenom mě to zajímalo. Potřeba drbů a všech informací mi očividně neodešlo.
Místo Lindasy se ale podél řeky objevil jiný známý hnědý kožich. Myslel jsem, že se k Launee připojí ti dva, ale očividně šla sama líně proti pramenu řeky. Vlčata v trapu, partner mrtvý, uvědomil jsem si při pohledu na ni. Ani jsem s ní pořádně nemluvil... Snad nikdy od chvíle, co mě teoreticky neoficiálně přijala, ať si to všechno zkusim. Patřim vůbec do tý smečky? napadlo mě, když jsem šel proti ní.

//Narrské kopce pře Tulipánovou louku

Bylo to nové, ale vlastně starý známý pocit, který jsem znal před lety a postupně zapomínal a ztrácel tu schopnost. Ale to jsem si neuvědomoval až do chvíle, než jsem to znovu získal. Zpomaloval jsem a ztrácel schopnosti postupně a zdálo se mi to normální, ani jsem pořádně tu změnu nevnímal, protože se to prostě pořádně vnímat nedalo, ale jakmile jsem to dostal zpět... Došlo mi, jak všechno šlo v průběhu let do kytek.
Zastavil jsem se v močálech. V čenichu mě lechtal pyl z mechu, který jsem rozvířil z běhu, dýchal jsem hlasitěji a více, ale nebyl jsem zadýchaný. Cítil jsem adrenalin v žilách, které pumpovaly mladou krev a ne tu obarvenou vodu, kterou jsem tam měl předtím. Nedalo se sice říct, že jsem se mentálně cítil líp. Neplánoval jsem po okolí skákat jako natěšené vlče a ani jsem nechtěl padnout prvnímu vlku okolo ramen, ale... nebyl tam ten tíživý pocit, který mi připomínal, že vše brzo skončí. Zima, připomněl jsem si. Nějaká zima, která bude konečná, tak to Život řekl. Ale mohla být klidně za deset let, klidně i za déle. Nemusel jsem se tím zatěžovat, stačilo mi, že jsem dostal nějakou odpověď.
Jdu dál, oznámil jsem sobě samému, ale to jsem trochu kecal. Nešel jsem, ale běžel. Prostě jsem se rozeběhl dál přes močály nehledě na to, že všude okolo bude lítat bahno, však si ho pak můžu umýt, ne? Chtěl jsem si užívat svobodu, která se mi naskytla.

//Kierb

//Vrchol

Svět byl stále stejný. Začínal nový den, vycházelo slunce a paprsky se mi opíraly do pravé půlky těla, kde srst tolik nepobírala sluneční paprsky a nebylo mi takové vedro. Na nebi nějaké ty mraky, ale jinak to byl prostě... nový den. A nijak se neliší. Alespoň mi to tak připadalo. Ale na druhou stranu – měl ten svět být nějak jiný? Měl se změnit jenom kvůli tomu, že jsem si dovolil vypít růžovou vodu, kterou si tam Život vyčaroval?
Celé to nedávalo smysl. Jenže nic v tomhle světě smysl nedávalo a šlo jenom o to, aby i vlci zvykli na to, že tomu tak prostě je. Už jsem si sám docela zvykal, jenom se mi na to nechtělo moc zvykat. Jak to nyní mělo být? Stále stejný, ale druhý pokus? Cítil jsem, jak držím čelisti pevně zatnuté a chytám z toho křeč. Mysl se mi prala s tím, zda jsem udělal dobře nebo ne. Litoval jsem? Trošičku ano. Přišlo mi, že podvádím svět a osud. Že moje existence byla předurčena a já se snažím hledat postranní uličky, kterými obejdu konec vlastní existence a udělám si ještě jedno kolečko, než se znovu vrátím ke konci a tentokrát se mu nevyhnu. Třetí možnost nebude, připomněl jsem si.
Vnímal jsem, že chůze je lehčí. Že to rameno nebolí, že krk není tolik tuhý a nohy volají po běhu a plíce jsou schopné nabrat tolik vzduchu, kolik budu potřebovat. Paradoxně právě to mě zastavilo pod kopce. Sledoval jsem svoji černou a bílou tlapu, kde by měly být šedé chloupky, snažil jsem se šilhat i ke svému čenichu, pokoušel jsem se najít jakýkoli nedostatek, který by na mě měl existovat. Nic tu není, došlo mi. Ale bylo to dobře? Bylo to špatně? Druhý pokus.
Asi na tom nezáleželo. Zvedl jsem hlavu, cítil jsem čerstvý vzduch, viděl jsem rozkvetlé louky a to všechno. Tak jdem, popohnal jsem se. A místo pomalé chůze jsem běžel a sakra moc jsem si to užíval.

//Mahar přes Tulipánovou louku

7 dalších pro tebe ~

OBJEDNÁVKA
ID - V01/síla/1* - 50 květin
ID - V01/rychlost/1* - 50 květin
ID - V02/imunita/10* - 1000 květin
ID - V03/rigel/síla/9* - 90 květin
ID - V03/rigel/vytrvalost/10* - 100 květin
ID - V03/rigel/rychlost/10* - 100 květin
ID - V03/rigel/obratnost/10* - 100 květin
ID - V03/rigel/taktika lovu/10* - 100 květin
Omlazení o 8 let - 80 křišťálů a 80 mušliček
----------------------------------------------------
CELKEM
80 křišťálů
80 mušliček
1590 květin

Uplatňuji slevu 50 %

CELKEM PO SLEVĚ
40 křišťálů (zbyde 12)
40 mušliček (zbyde 65)
795 květin (zbyde 409)
----------------------------------------------
SMĚŇÁRNA
počítám stav úkrytu po odečtení objednávky
9 perel → 30 květin
12 křišťálů → 40 květin
(celkem je v úkrytu 479 květin)

PŘEVOD NA JINÉHO VLKA
Bouře
50 drahokamů → 40 drahokamů
65 mušliček → 52 mušliček
83 oblázků → 66 oblázků

Makadi
400 oblázků → 320 oblázků

Nemesis
91 drahokamů → 73 drahokamů

Jinks
479 květin → 383 květin

Stav úkrytu by měl být zcela ve všech směrech a položkách na kompletní nule

//Jedlový pás (teleportační lístek)

Očekával jsem, že se mé tělo bude zmítat v bolestných křečích a posvětím kopce svými žaludečními výměšky z toho, jak špatně mi bude. Jenže nic z toho se nestalo. Můj žaludek byl klidný, hlava se nepokoušela roztříštit a... vše zkrátka bylo klidná. Večer byl tichý, necítil jsem žádné rušivé pachy a ani zatuchlý zápach zříceniny a síru z ohně. Tohle byl klid. Pod tlapama jsem měl písčitou půdu, někde dole se rozkládal svět a kromě slabého větru se nic nedělo. Vlastně to byl docela pěkný večer, kdy na nebi byly hvězdy a v uších žádný ruch. Tyhle noci mi chybí, pomyslel jsem si trochu sklesle, než se můj zrak obrátil k vrcholku, který byl jenom kousek ode mě. Slyšel jsem i ten potůček, co byl tak blízko. Vyrazil jsem podél něho po cestě, kterou jsem vyšlapal já společně s jinými a mířil k tomu místu, kde jsem Života vždycky potkal. Snad bez výjimky vždycky na tom jednom a tom samém místě, ačkoli jsem si vždycky všiml, že ještě dál v kopcích je nějaká jeskyně, kam se mi nikdy nepodařilo jít. Netušil jsem proč, třeba Život nechtěl, aby tam někdo lezl? Třeba tam měl svá křivá tajemství nebo... prostě tam žil a nechtěl, aby mu tam někdo lezl. Tak či ona, nikdy jsem tam nebyl.
Pokračoval jsem proti proudu potůčku, který mě vedl k samému nitru a jako na potvoru jsem prošel místem, kde mě Život vždycky čapnul. Na chvíli jsem se zastavil, nechal vítr, ať mi cuchá srst a přimhouřil jsem oko, aby mi do něj nelítalo tolik prachu. Jenže Život tam nebyl? Jeho přítomnost sice byla cítit, ale nenacházel se tam, kde měl být. Tak mám jít dál? napadlo mě. Chtěl jsem, protože mě zajímalo, co skrývá v té svojí jeskyni, ale taky jsem vnímal, že se mi blbě zvedá noha k pochodu, protože jsem nechtěl narušovat jeho soukromí. To nikomu vadit nebude, řekl jsem si, zvedl nohu a šel dál přes trávu, kde vyšlapaná cesta končila. Tudy už nikdo nechodil a pokud ano, nebylo to takové množství vlků, které chytil Život u toho potůčku. Ten mě sice doprovázel i nadále, ale přišlo mi, že jsem na úplně jiném místě.
A jako v jiném světě jsem si připadal, když jsem vstoupil do jeskyně. Vejít do zříceniny Smrti bylo tíživé, stahovaly se mi z toho útroby, ale tady ne. Bylo to jiné a divné, ale nijak strašné.
Bylo tam malé jezírko, do kterého padal voda ze skalního vodopádu a tahle voda se následně klikatila do potůčku, který sem ostatní vedl. Po Životu ale ani památky.
Posadil jsem se, byl jsem už docela unavený a strhaný. Doufal jsem, že na něho narazím, dostanu odpověď na otázky, co mám a potom si půjdu po svých, ale očividně jsem se musel zdržet. „Jsi tu?“ zeptal jsem se. Ostatně Smrt jsem taky musel zavolat.
Nečekal jsem, že by se i Smrt skrýval ve stínech a taky to tak nebylo. Slyšel jsem ho za svými zády, jak kráčí a přibližuje se vchodem do jeskyně. Otočil jsem se k němu přes rameno a sledoval ho. Naivně jsem si mylel, že bude naštvaný, že mu sem lezu, ale on měl furt ten klidný výraz plný míru. Prošel okolo mě, posadil se kousek od mého boku a díval se na vodopád. Neotáčel jsem hlavu k vodě, protože kdyby jo, neviděl bych, co dělá.
„Sem moc vlků nepřišlo,“ řekl krátce. Potvrdil mi tím také to, že... sem prostě vlci nelezou. Žádná velká teorie, prostě vypozorovaný fakt. „By si u mé sestry kvůli otázce, co ti nedá spát?“ zajímal se, ale proč se ptal, když to očividně věděl?
„Všichni stárnou,“ namítl jsem, „ale chci vědět, kdy to stárnutá přestane, abych se připravil.“ Nevědět bylo asi to nejhorší. Mohlo to přijít kdykoli, kdekoli, s kýmkoli... Chtěl jsem se prostě připravit na to, až se to stane. „A mohl se vzdálit.“
Život neotáčel zrak, díval se na vodopád, který musel pozorovat už roky a nezajímal se o to, že na něco civím jedním okem. „Neměl bys vědět, kdy to přijde. Když to zjistíš, budeš se soustředit jenom na to, až to přijde a zavrhneš zbylý čas, co máš,“ namítl a krátce těkl zrakem ke mně s otázkou: „Chceš stále, aby ten den přišel co nejdříve?“
Trochu to ve mně zapěnilo. Jo, říkal jsem to často – že se nemůžu dočkat chvíle, kdy umřu a spláchnu svou existenci ze světa, ale poslední dva roky nebo tak nějak jsem si to už neříkal a nechtělo se mi tolik umřít. Věděl jsem, že to přijde, ale netěšil jsem se na to. Potřeboval jsem to však vědět. „Chci to vědět, abych mohl odejít a nenutil ostatní to sledovat,“ řekl jsem a odpověděl mu tím na otázku.
Život se zdál zahloubaný, ale nic na to nejdříve neříkal. „Někteří si svůj život vzali. Někteří o něj přišli v souboji, jiní při nehodě a nemoci, jiné zase zabilo stáří, ale nemyslím si, že kdokoli z nich chtěl vědět, kdy jejich den přijde. Ať byli sebenemocnější, ať je život sebevíce nebavil, ať se smrti blížili jak jenom mohli... Nikdo nechce vědět, kdy zemře.“ Sice to mohl říkat, ale to byla lež, já to chtěl vědět. Jenom jsem na to ni neříkal.
Zvedl se ze země a čekal jsem, že se otočí ke mně a snad mi dá lekci o tom, že tyhle věci chtít nemám a pak mě vyžene. Místo toho ale přešel k jezírku uprostřed jeskyně a pokynul mi hlavou, abych tak také udělal. Nedobrovolně jsem se zvedl, šel za ním a posadil se na břehu jezírka. Voda v něm byla čistá jako křišťál, vypadala svěže a ledově a myslel jsem si, že snad ukrývá i nějaké tajemství. Ukazuje třeba minulost?
„Jsi šťastný za to, co si dokázal?“ zeptal se. Zvedl lehce levou tlapu a objel s ní dva kruhy v jezírku, které se rozvlnilo a poničilo naše odrazy.
„Nic jsem nedokázal, proč bych měl být?“ nechápal jsem. Co v mém životě stálo za to, aby mohlo být snad chvályhodné nebo pamětihodné?
Život delší dobu nic neříkal. Vířil pouze vodu v jezírku, nevšímal si mě a asi se mě pokoušel nechat nad tím zamyslet. Jenže já nad tím nepřemýšlel, nic takového nebylo. „Beta,“ řekl krátce, jako kdyby byl nějak vzdálený ode mě, „zachránil vlče, které mělo přijít o život. Učí lovit jiné, hlídá les a furt si opakuje, že se musí brzo vrátit, aby se nic nestalo. Opatruješ cizí vlče, zajímáš se o jiné, i když si to nechceš přiznat a dát jim najevo.“ Pak se umlčel. Cítil jsem, jak se mi v těle něco převaluje, snad i pocit studu z toho všeho. „Přemluvil si mě i moji sestru o tolik magie a síly, že se ti těžko někdo vyrovná a přesto ji nevyužíváš k sobeckosti a ke zlu. Chceš si ulehčit život, chceš to i pro jiné – ale furt opakuješ, že seš zakleté zlo, protože tě jím někdo chtěl udělat. Tak proč se tak nechováš?“
Promluva do duše, kterou mi dal, byla spíš lobotomií. Dostával se mi hluboko do mozku, ale nereagoval jsem na to. Díval jsem se do jezírka, kde se kroutil můj půlený obraz a předstvoval si to všechno, co říkal. „Ale přesto chce vědět, kdy skončí život, který si teprve teď buduje.“ Tím to Život ukončil. přestal mluvit a nechal mě v záplavě vlastních myšlenek.
Asi bylo načase, abych něco namítl? „Už je pozdě na to, abych něco budoval. Ti, co jsem znal před lety, jsou pryč nebo mrtví a všichni jsou o tolik mladší než já. Tak mě nech jenom se připravit na to, že brzy skončím i já,“ žádal jsem ho.
Život ale seděl na místě, sledoval mě, voda v jezírku se uklidnila. Čekal jsem, až řekne čas. Jestli za rok, za dva, jestli to bude v zimě nebo na jaře. Jakýkoli náznak času, který pro mě měl být posledním. „A co se o to pokusit znovu?“ zeptal se. „Jak starý si byl, když si přišel do téhle země? Čtyři roky, tak nějak, že?“ zeptal. se. Netušil jsem, kam tím směřoval, ale přikývl jsem.
Byl jsem skoro čtyřletý, když jsem přišel. Teď mi bylo přes dvanáct. Poznal jsem kupu vlků, špetku z nich osobněji, hodně jsem jich ztratil, k některým jsem nesl zmatené vzpomínky a pocity, které jsem neuměl zařadit.
Život se postavil, nic neříkal. Tlapu zvedl nad jezírko, které se uklidnilo a jemně do něj smočil tlapu. Jezírko se zavlnilo, ale hlavně změnilo svou barvu. Minimálně z části. Okolí bylo stále čiré, ale malý kousek místa, kterého se dotkl, se proměnilo do růžové barvy a drželo se na jednom místě.
Nedůvěřivě jsem se zamračil a střelil pohledem k Životu, který položil tlapu na zem a udělal krok dozadu. „Až se to stane, bude zima. Bude to letošní? Bude to příští? Nebo nastane až za dlouhá léta?“ řekl. Srdce se mi zhouplo, když jsem to slyšel. Zima. Odpověď, kterou jsem chtěl.
„A co je ta voda?“ zachroptěl jsem unesený z toho, že mi bylo dopřáno odpovědi.
Život se otočil. Stál ke mně a vodě zády. „Když se té vody napiješ, můžeš začít znovu. Jako mladý vlk, kterým si byl, ale nebudeš se už muset hodinit za mocí a silou, zůstane ti. Pokud se nenapiješ... život bude stejný,“ vydechl. Díval se někam z jeskyně, zatímco já upíral zrak na něho. „Až se rozhodneš, odejdi, prosím,“ požádal mě a poté sám odešel. Vyšel do noci, která panovala venku a nechal mě uvnitř samotného.
Srdce mi divoce bilo, mysl si opakovala pouze jedno slovo, které jsem dostal. Zima... Bude to v zimě. Ale v jaké? To mi řečeno nebylo a nemělo být.
Otočil jsem hlavu vpřed, zíral jsem do jezírka, která byla křišťálově čisté až na malý kousek, kde se držela růžová tekutina. Začít znovu. Začít znovu život, který jsem prožil v nadávkách a sebelítosti. Pokusit se prožít život, který jsem zde mohl mít už léta předtím, pokud bych se světu alespoň trochu otevřel a nepokoušel se držet toho, co mi říkali jiní. Příští zima nebo za deset let, zopakoval jsem si zkráceně a obrazně to, co mi řekl Život.
Vnímal jsem, jak bojuju s tím, abych odešel. Abych nepřijímal kouzelné podvody v životu, ale vlastně se mi nechtělo odejít. Byla to nabídka, která se musela minimálně promyslet. Zavřel jsem oko, poslouchal tepání v hlavě, bušení srdce a sklopil hlavu. Cítil jsem vodu kousek od svého čenichu, ale nemohl jsem se přemluvit k tomu, abych se napil.
Viděl jsem sám sebe, jak odcházím z té jeskyně a voda splavuje růžovou tekutinu. Viděl jsem i sebe, jak odcházím z těch kopců a v žilách nová krev, která mi otevírá nové možnosti. Cítil jsem druhé možnosti, které jsem mohl mít, abych svět udělal takový, jaký mohl být hned napoprvé. Jaký by měl být? ptal jsem se. Měl jsem snad mít partnerku? Rodinu? Otevřít se jiným, abych mohl být jejich přítel? Mohl jsem být vlastně kdokoli. Mohl jsem rozvrátit ten fakt, že moji rodiče byli mizerným vzorem, kteří mi nijak v životě nepomohli a akorát mi vše zničili na samém začátku. A mohl jsem třeba pomoct těm, co to měli podobně. Mohl jsem pomoct Launee, co musela vést smečku sama, protože Therion zemřel. Mohl jsem jít za Sionnem, kterému Styx zabila matku. A co Styx? Kdo jí bude léčit její bolístky?
Ale furt jsem v tom všem cítil ten podvod. Tlama se mi třásla u vody, když jsem se odhodlával k tomu, abych sklopil hlavu. Druhý a poslední pokus, řekl jsem si, než se má tlama sklonila do studené čisté vody. Nikdy jindy jsem lepší nepil. Studená, sladká a osvěžující. Prolévala se mi hrdlem, ale jako kdyby se dostávala ihned do žil, kde budila to všechno mrtvé, co ve mně bylo.
Až pak jsem odešel. Srdce rozbušené, na jazyku nasládlá pachuť a v žilách stále stejná krev, ale patřila někomu, kdo touhle zemí chodil před lety. Jediný rozdíl byl v tom, že tenhle už nevolal po smrti. Zima.

//Narrské kopce

//Zřícenina

Vždycky, když jsem měl zříceninu za zády, přišel jsem si jako naprostý mamlas. Ale byl jsem živý mamlas, který mohl jít dál a třeba i dostane to, co si žádal? Těžko říct, obvykle to nějakou dobu trvalo, než Smrt udělala svoje čáry máry a já měl snad dostatek času na to, abych zjistil, jak se věci mají. Navíc říkala něco o Životu... Kam se mi strašně moc chtělo, abych byl upřímný. Na samotnej jih, povzdechl jsem si. To nebylo... úplně to, co jsem chtěl. Sice to byla procházka, kterou jsem chtěl, ale byl jsem rozlámaný, měl jsem docela hlad a... ne, prostě se mi nikam nechtělo. Chtěl jsem to všechno mít jenom na skok, hnedka za sebou a nehrotit žádné dlouhé trasy, abych se pak mohl co nejrychleji vrátit do lesa. Tohle bude minimálně na den a do toho se mi nechtělo.
A protože jsem tam očividně potřeboval, ale nechtělo se mi tam chodit, byla jediná možnost, jak se tam dostat – skokem. Riskovat, že se vyzvracim z podoby, až dopadnu, ale ušetřim si mnoho hodin života, které se třeba už chýlí ke konci? Tak načase se připravit, vydechl jsem. Protáhl jsem si pořádně končetiny, několikrát se zhluboka nadechl a představil si ty zlaté kopce, na které jsem chtěl skočit. Ne pod ně, ale na ně, abych se nemusel drápat tam nahoru. Cestou do lesa to projdu po svých, sliboval jsem si, abych nějak obalamutil magii, ať mi není blbě. Kopce, kopce, kopce, opakoval jsem si a cítil, jak se tělo rozděluje a přemisťuje.

//Vrchol Narrských kopců za pomocí teleportačního lístku

OBJEDNÁVKA
ID - M01/emoce - 20 křišťálů a 200 oblázků
ID - M02/emoce/4* - 120 drahokamů
ID - M02/počasí/4* - 120 drahokamů
ID - M03/emoce/5* - 250 drahokamů
ID - M03/počasí/5* - 250 drahokamů
-----------------------------------------------
CELKEM
20 křišťálů
200 oblázků
740 drahokamů

Uplatňuji slevu 25 %

CELKEM PO SLEVĚ
15 křišťálů (v úkrytu zbyde 52)
150 oblázků (v úkrytu zbyde 483)
555 drahokamů (v úkrytu zbyde 141)

Děkuji ~

//Jedlový pás

Možná jsem měl počkat na den, napadlo mě při prvních krocích. Potemnělé okolí, vysoké kameny, les za mými zády a jedno oko – výsledkem byla kompletní tma, ve které jsem nic neviděl a měl jsem problém s orientací v prostoru. Opatrně jsem nakračoval vpřed a tlapou zkoušel, kam šlapu. Dokud to byla tráva, hlína nebo kámen, bylo to v pohodě, všechno lepší než nějaké kosti nebo měkké maso, které by poukazovalo na chudáka, který tu návštěvu nedal. Ale na nic takového jsem nenarazil. Žádný nářek, žádný pach krve, jenom ten zatuchlý zápach, který se mi pojil s tímhle místem a žádným jiným. Za chvíli tam budu, bude tam Smrt, poklábosíme si, vypadnu, všechno naprosto jednoduchý. Musel jsem si ten plán zopakovat, abych se uklidnil a věděl, že nemám dělat nic navíc, co by mohlo být problémem.
Nějakou dobu trvalo, než jsem spatřil zelené světlo vycházející ze zříceniny. Zvenku moc vidět nebylo, byla to vlastně jenom taková malá bludička hodně podobná té, kterou jsem jednou chytil, ale při vstupu dovnitř mě kromě tepla i oheň lehce oslepil. Přimhouřil jsem oko, rozhlédl se okolo sebe, jestli někde nebude stín té, které hledám, ale nikde jsem ji neviděl. Což bylo na jednu stranu dobře, na druhou ne. Chtěl jsem to mít co nejrychleji z krku a vydat se zpátky do lesa, nechtělo se mi tu pobíhat a hrát s ní na schovku.
Oheň plápolal. Vždycky hořel, když jsem tu byl a napadala mě otázka, jestli někdy vůbec přestal hořet. Normální oheň byl červený, tenhle zelený, takže nemohl být jenom tak obyčejný, něco v něm muselo být a... jestli to nebyla magie, tak mě pověste za ocas na strom. Všechno okolo bylo magický a záleželo jenom na tom, jestli tu magii uměl vlk ovládnout nebo ne. Měl bych si pospíšit, připomněl jsem si, pootočil se do strany od ohně a ještě jednou se rozhlédl, jestli tu někde není. Vždycky si mě našla, věděla o mě, tak proč ne teď? Nechtělo se mi volat, protože jsem věděl, že nedokážu vyloudit tak hlasitý zvuk, aby mě slyšela. Ale asi nemám na výběr, co, povzdechl jsem si nad tim, pokusil se zarýt drápy do země, ale akorát jsem je škrábl o kámen pod mýma nohama.
„Smrti?“ zvolal jsem. Ani ne moc hlasitě, nebylo to třeba, protože můj hlas se ozýval v ozvěně, kterou přerušovalo pouze praskání ohně.
„Není doma, tady Život, co chceš?!“ zaskřehotal hlas z dálky, ale vlastně i blízko mého ucha. Zněl hluboce, ale bylo slyšet, že to je předstíraný hlas, kterým Smrt dávala najevo otrávení z toho, že ji někdo obtěžuje v její vlastní svatyni, kterou by nejraději udržela úplně čistou od veškeré naší existence. Opatrně jsem se otáčel, rozhlížel se okolo, ale žádný stín a ani mihnutí se.
„Potřeboval bych mluvit se Smrtí, ne s Životem,“ odpověděl jsem hlasu. Možná bude ráda, že chci skutečně ji a ne bratra? Kdo ví, jaký spolu vůbec měli vztah, jestli vůbec nějaký. Stavovali se k sobě někdy na králíka a pramenitou vodu?
„Kdybys nebyl hloupý, tak víš, že s ní už dávno mluvíš. Co chceš, prašivko,“ odsekla mi hrubě, že mě to až urazilo, ale bylo třeba zachovat pokory. Chtěl jsem odpověď na jednoduchou otázku, ne tu otázku převést do skutečnosti zrovna teď a tady. Tak můj původní plán nezněl, ještě jsem plánoval odejít.
„Zajímá mě jenom jedna otázka a ty mi na ni určitě umíš odpovědět,“ začal jsem, ale rázem mi došlo, že jsem si tohle mohl odpustit a prostě se zeptat. Smrt mi na to nějak přikývla tim, že se ozvalo otrávené mručení. Taky jsem slyšel kroky, ale nikde se furt neobjevovala. Uměla být neviditelná? Ostatně mi neviditelnost dala, takže by byla blbost, kdyby ty magie sama neuměla ovládat. „Kdy umřu?“ vybalil jsem na ni a cítil, jak se mi hrdlo při té otázce stahuje. Nechtěl jsem se ptát, nechtěl jsem slyšet odpověď.
Ale ta slova přilákala Smrt. Objevila se ze stínů, kde předtím určitě nebyla. Kráčela blíž pochodem lovce s hlavou mezi rameny, zuby vyceněné a oči plné šílenství. „Klidně teď a tady, pokud to tak moc chceš,“ řekla s vyceněnými tesáky.
Hlava se mi od ní instinktivně začala vzdalovat, ale udělat krok vzad jsem si nedovolil. Cítil jsem její dech na svém krku, přes který nemohl projít žádný kyslík a moc mi nepomáhalo, že jsem se pokoušel uklidňovat. „Chci jenom vědět, jestli to je blízko,“ řekl jsem jí, „umřu v následujícím roce?“
Její tlama se o něco vzdálila, narovnala se a upřeně na mě zírala. Snad ani nemrkala. Nebo mrkala ve chvíli, kdy jsem mrkal já. „Proč bych ti to měla říkat,“ obořila se. „Dej mi kameny a možná ti dám nějakou magii nebo sílu, co na tom nechápeš? Nejsem žádná zpovědnice,“ syčela jako had, určitě dost jedovatý had. Zklamalo mě, že mi to nechtěla říct. Očekával jsem, že mi to s radostí řekne a barvitě vylíčí to, jak si ke mně přijde a pomalu pozře moji duši, ale ona... nechtěla. Chtěla mě mentálně týrat tim, že mi to neřekne a já si budu myslet, že je smrt už za rohem? To se jí docela povedlo.
Zatnul jsem zuby, bolestivě polkl a nadechl se. „Něco bych chtěl, když tu jsem,“ řekl jsem krátce. Raději bych ale tu odpověď. „Chci ovládat počasí a taky vědět, co ostatní... cítí.“ A bylo mi dost trapně, když jsem to říkal. Smrt to vycítila, protože se tomu začala šíleně smát.
„Chceš vědět, jak je všem líto, že nemáš oko, buu? A že jim přijdeš nechutnej, hm?“ hihňala se u toho. Ale jo, přesně tohle jsem chtěl vědět – jak ostatní pracují s emocemi.
„Dám ti drahokamy a ty mě naučíš, jak si můžu předčítat cizí emoce, abych se cítil jako kus lejna, to zní fér, ne?“ zeptal jsem se trochu víc bez života, než jsem chtěl.
Obořila se, švihla ocasem a zase ukázala zuby, načež mě upozornila: „To já rozhoduju, co je a není fér, ty prachovko!“ Hned na to jsem přikývl. Nemínil jsem se s ní hádat, naopak jsem udělal krok vzad.
Smrt se posadila, prohlížela si svoje dlouhý drápy, aby našla zbytek svačiny z nějakého nebožáka a přitom mi tlapou kývala, abych vysmahl pryč. Neprotestoval jsem, pomalu jsem couval pryč a otočil se až ve chvíli, kdy jsem na zádech cítil chlad z jarní noci.
„Ale můj veselej bratr ti rád řekne, kdy chcípneš!“ řvala ještě smrt ze zříceniny. Její slova sice nebyla srozumitelná, ale nemínil jsem se pro ně vracet zpátky.

//Jedlový pás

//Mechový les pomocí magie

Odprásknul jsem se kousek od té hnusné zříceniny. Vítr mával všude okolo, ohýbal větvemi a dával Smrti najevo, že se blíží její oblíbenej rozpůlenec, protože zcela určitě neexistuje nikdo natolik blbý, aby si tohle dal udělat taky. A ještě aby jo, nenáviděl bych ho.
Schylovalo se k večeru – dokonalý čas na to, abych se vypravil ke Smrti, která bude zcela nadšená z cizí přítomnosti. Ale nechtělo se mi čekat. Třeba jsem ani tolik času neměl a chtěl jsem jenom to, aby mi odpověděla na jednoduchou otázku, kterou jsem k ní měl. Co víc? Nic.
Zůstal jsem nějakou dobu stát před vchodem do zříceniny. Prohlížel jsem si ty kameny, které jsem už podrobně znal a stejně jsem se nedokázal odhodlat k tomu, abych zaplul dovnitř. Stahoval se mi z toho žaludek a bylo jedno, že jsem u ní už mnohokrát stál a vždycky přežil. Smrt byla prostě něco, co jsem nerad potkával a jejího bratra zrovna tak. Netušil jsem, co si o nich myslet. Čim dřív tam, tim dřív venku. Nebo pod drnem. Sebevědomí mi to moc nedodalo, ale aspoň jsem vykročil a nechal se obejmout chladem a nepříjemným zápachem.

//Zřícenina