Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tady přicházela docela nelogičnost mého rozhodování v průběhu času. Protože jsem sice odešel, ale bylo to až dlouho po těch dvou, i když by každý řekl, že jsem to měl odejít první já a nezůstávat v její blízkosti, když byla taková, jaká byla. „Ostatní... opustila,“ Nemělo smysl moc lhát nebo to nějak překrucovat, prostě je nechala svému osudu a šla si po svých se svým černým ocáskem, který byl moc hloupý na to, aby taky odešel. „Ale po té rvačce jsem od ní odešel, to jo,“ dodal jsem, protože alespoň tady pravda ležela.
Doufal jsem, že se dozvim něco víc, co se vůbec stalo a proč skončili tady. Tlupa vlčat, všichni bez rodičů a vesměs jsem věděl jenom něco o Sheye, ale i to bylo dost málo na to, abych si udělal obraz o tom, jak se sem vůbec dostávají. Rodiče umíraj? Nechtějí je? Zatoulají se? Co se s těma všema vlčatama děje? „Umřeli?“ zeptal jsem se bez okolků, protože to bylo něco, co mě zajímalo. Nechtěl jsem vědět jak, kdy, ale prostě jenom to, jestli se to stalo a oni tak museli najít nějaké jiné místo pro život, kde by se o ně jiní postarali.
Voda na srsti byla těžká, ale přišlo mi, že slunce bylo ještě horší, jak se mi opíralo do srsti. Naštěstí už překlenulo polovinu oblohy a mířilo zase dolů, takže akorát čas uschnout, než přijdu chladnější teploty. Trochu na mě dopadala nervozita, protože i otázka co mě baví byla spíše teoretická, protože teoreticky by mě mohlo bavit dost věcí, prakticky jsem svoje dny trávil tim, že jsem soudil ostatní za to, co dělaj. „Zkusíme tě zvednout,“ setřel jsem to, protože magie byla asi mojim největšim koníčkem, který mě v té chvíli napadl.
Udělal jsem krok dozadu, abych nebyl v proudu větru a posadil se do písku, když velká část srsti byla už suchá. „Jojo,“ mávl jsem nad tim symbolicky tlapou. Co nejhoršího by se mohlo stát?
Zhluboka jsem se nadechl, soustředil se, ale počítal jsem s tím, že to půjde víceméně samo. Šlo jenom o to, jakym směrem půjde vzduch, ne? Soustředil jsem ho tak, aby šel od země. Jako první se ale u toho začal zvedat písek, co se točil v kruhu pod Biancou a pak šlo o nabrání síly, aby to vlčici aspoň o kousek zvedlo do vzduchu. Nebylo to úplně lehké, protože vlk nebyl úplně lehký stvoření a chtělo to nějakou sílu, ale zase ne takovou, aby ji to vyhodilo přes tři duny daleko.

Těžko říct, co od ní bylo a nebylo správné. Nechala nás žít, to bylo docela velký plus, který si zasloužila do svojí existence, i když nám dávala jasně najevo, že to nechtěla dvakrát udělat. „Nemusí tě to mrzet,“ namítl jsem. Neznala ji, nemohla s tim nic udělat, prostě se tak stalo a já se s tim smířil už před lety. Vadilo mi to? Z počátku jo, narušovalo to precizně udržovaný vzhled a narušovalo rovnováhu, ale další jizvy a oko tam udělalo už takovej výkyv, že nemělo smysl si cokoli nalhávat. „Ne každá matka může být skvělá,“ dodal jsem. „Co třeba ta tvoje?“ nadhodil jsem a možná tim i rýpal do včelího hnízda, protože jsem neměl tušení, co se vlastně s těmahle pořádně stalo, že skončili tady v tlapách Launee, která jenom chodila po světě a sbírala všechna odložená vlčata, na která se jí podařilo narazit.
Nechtělo se mi na břehu lehat do písku. Akorát by se mi nalepil do srsti, zanesl se hluboko na kůži a ještě týden bych za sebou dělal cestičku z písku kamkoli bych šel. Zůstal jsem tak stát na břehu, voda ze mě furt kapala a přilétla ke mně otázka, která mnou tak nějak otřásla, protože jsem netušil, jak si ji převzat a vzít. Já nebyl... hrací typ. „Uhm,“ vyšlo ze mě trochu nervózně. Z paměti mě ani žádná hra nenapadala. Hlavu jsem měl úplně prázdnou a pitomou. Okem jsem těkl do strany a hledal nějaký nápad, ale byli jsme na poušti, takže všude okolo nás byla prázdná pustina. „Nemyslim si, že jsem zrovna moc na hry?“ řekl jsem s otázkou, „nebo spíš ani žádný neznám,“ dodal jsem. Hodilo se vůbec, aby někdo mýho věku se pokoušel o hru?
Pak ale padla věc, u které jsem si byl jistější, znal jsem to, měl jsem na to nápady a dokonce jsem i znal vlky, kteří uměli lítat. „Nezkoušel, ale znám jednoho okřídlenýho vlka.“ Kdo ví, kde je mu vůbec konec, když jeho smečka zanikla, „ale můžem zkusit tě zvednout,“ navrhl jsem.

„Ptáci taky nemaj uši a jsem si jistej, že slyšej.“ Nebyla to sice odpověď na to, jak by tihle vlci slyšeli, protože jsem netušil, jak to mají ptáci, ale čistě teoreticky by to tak mohli mít potom i ti vlci. A já sluch asi úplně nebyl o tom plachťákovi, co jsme měli na hlavě, protože mě půlka chyběla a stejně jsem dobře slyšel, jak ke mně přistává otázka právě na to ucho, který mi chybělo. Mohl jsem si zase cokoli vymyslet – že jsem si ho odřel o moc nízký jeskyně, že mi zmrzlo a upadlo při noční procházce pouští, že mi ho ožužlala Laura, když jsme byli malí. Ale tohle byl kec a lež pro ty, které jsem neznal a neměl jsem moc chuť jim vyprávět o tom, jaká megera byla moje vlastní matka. „Asi mi bylo jako tobě a měl jsem takový neshody s matkou, která se je rozhodla řešit tim, že mi urve ucho – protože jsem stejně neposlouchal.“ Ta poznámka taková pravda nebyla, já idiot ji poslouchal až moc a bohužel jsem chtěl jenom uhnout, aby mi neurvala ksicht a odneslo to ucho. „Za to pod okem taky děkuju jí,“ podotkl jsem mimoděk. Zbytek byl už nasbírám po zbytek života, ale tohle všechno přišlo v jeden den a docela mě to štvalo, protože mi ten kus ucha bral do výšky, která nebyla úplně závratná.
Podíval jsem se ještě do vody, kde jsem už nějakou dobu byl, ale potrava žádná. Možná tam na dně mohlo být pár řas, ale žádná ryba, krab nebo cokoli takového, co by se dalo sežrat. „Ne,“ dodal jsem k tomu a zvedl hlavu, protože jsem čenichem skoro rejdil ve vodě a to se mi blbě dýchalo. Žábry jsem bohužel ještě neměl.
Pomalu jsem se vzdaloval dozadu, když se Bianca pokoušela dostat do stavu plavání. Nejdříve šla ke dnu, takže chodila moc pomalu, ale potom se její tělo nějak pohupovalo na hladině a nějak se tam udržovalo. „Ani to nebylo drama,“ poznamenal jsem. Drama každopádně přišlo následně, když se mi do očí i čenichu dostala voda z dětinského chování, které bylo předvedeno, protože to mám za to. Za co? nechápal jsem a marně rozlepoval oko, které bylo plné vody a svět se tak stal nepřehledným obrazem. Jako karma z čistého nebe, než jsem mohl zareagovat, přišlo lupnutí pod hladinu, které předvedla a pak zoufalé lapání po dechu a plivání vody. „Tohle byla karma,“ dodal jsem na to a několika tempy se za ní dostal do hloubky, kde jsem už dosáhl na písek a mohl jít dál. Srst se mi nalepila na tělo, tekly z n potůčky vody a hned se do mě začalo opírat horké slunce. „Plavání by bylo, ještě něco neumíš?“

„Možná budou malí a bez uší, aby jim do nich nenalítal písek,“ pronesl jsem tu myšlenku trochu s trochou odporu vůči tvoru, co by si říkal vlk a zároveň vypadal nějakým takovým způsobem, kdy by se těžko uznávalo, jestli se vůbec vlkem může nazývat. Pokud by tu ale nějací žili, znamenalo to, že museli něco žrát. Něco menšího, co by jim padlo za oběti a určitě nějaký býložravec, což mě zase přivádělo na myšlenku, jestli někdo dokáže žít z toho, že by žral jenom písek a nic víc. A s vodou to mají jak? Nic kromě tohohle malého jezírka jsem nikdy nenašel, takže by dávalo za logiku, že by tu žili co nejblíž, aby měli vodu furt u sebe.
„Bude,“ přitakal jsem, že jsem tohle skutečně řekl, „ale nemyslim si, že je nutný to nějak řešit.“ Možná to bylo logikou, že chci život ulehčovat a podvádět na něm, jak jenom to jde, ale neexistují nějaké magické čáry máry, jak si teplo zajistit i při průchodu noční pouští? nebo se dalo počkat do rána a potom se vydat zpátky, když nebude ještě takové vedro. Teď už to moc smysl nemělo, když slunce viselo vysoko na obloze a spalovalo písek k nevydržení.
Jak nemožně zní, že by se černobílému mělo něco líbit, co? chtěl jsem říct, ale nakonec to padlo jenom v má hlavě a jenom jsem souhlasně přikývl. „Je tu klid, ticho, žádné problémy, stín, voda... Ideální místo, kdyby tu byla potrava.“ Bohužel, posledně jsem to jezírko prozkoumal křížem krážem a ani jedna ryba.
Udělal jsem ještě několik kroků vzad, abych dal prostor budoucímu topícímu se, kterému se nelíbilo, že bych se vysmíval. „Nemusim, ale můžu,“ namítl jsem krátko a sledoval její opatrné a nedůvěřivé počínání s vodou, kdy klesala stále níž a níž a nemusela chodit ani tak daleko, aby měla nad vodou už jenom hlavu. „No a teď jdi prostě dál,“ řekl jsem. „A zkus... chodit ve vodě?“ Nenapadlo mě, jak lépe to popsat.

„Ne každá informace je k dalšímu použití,“ dodal jsem za to. Někdy ostatní říkali něco, co prostě mělo být jednou vysloveno a dál se k tomu už nikdy nemělo vracet, protože to bylo prostě k ničemu. Bylo dobrý vědět, kde je poušť, jak se dostat z ní a kudy jít, ale víc se s tou informací prostě dělat nedalo. Nedala se rozvíjet, nedala se překrucovat, nebylo úplně nutné jí říkat všem na potkání, aby si dali pozor, protože nikdo za ně nebyl zodpovědnej.
Myknul jsem rameny na otázku toho, co je za pouští. „Nemyslim si, že je nekonečná, nic nemůže být, ale... kdo ví, co je za tim? Třeba kraj podobný tomuhle, třeba pustina, třeba něco, co si ani neumíme představit, protože to nikdo z nás neviděl? Neznám nikoho, kdo by z tohohle místa přišel,“ zavrtěl jsem hlavou, ale otázka to byla dobrá. Mohlo tam být cokoli, mohlo tam být také nic, těžko říct. Ani jsem už pořádně nedokázal říct, odkud jsem přišel já, ale z pouště to rozhodně nebylo, takže jsem nemohl říct, co za ní může být. A navíc jsem přišel až z moc obyčejného kraje, kde se nic nedělo, kromě toho, že se tam narodila jedna neskutečná minda, kterou jsem nazýval matkou.
„Proč odcházet?“ nechápal jsem. Možná to byl až zrazený tón. Nechtěl jsem odcházet z místa, které jsem měl rád, když jsem se sem konečně dostal, i když za to mohla nějaká magie. Odejít se mohlo kdykoli, tak proč hned? Les se o sebe chvilku postará. „Kolikrát za život se sem dostaneš, když se ani nic neděje,“ dodal jsem už klidněji a obhájil své chování. Aspoň trochu. A vůbec, proč jsem se obhajoval? Byl zázrak, že jsem něco měl rád a nepeskoval na to.
Na moji kousavou poznámku přišla ještě kousavější. Předníma nohama jsem se odsunul trochu dozadu do hloubky, abych nebyl na ráně a donutil se zvednout tlamu, aby mi do ní nenateklo. „Když ti voda nesahá ani po břicho, tak se to těžko naučíš,“ vyzval jsem ji. Však plavání muselo být intuitivní, ne? Na tom nemohlo být nic těžkého.

„Teď už to víš,“ odpověděl jsem. Sám jsem dlouhou dobu netušil, že něco takového existuje. Podařilo se mi to zjistit až ve chvíli, kdy jsem následoval tu řeku okolo smečky Morfeuse a viděl, že voda padá dolů do místa, kde svítilo jenom slunce a zlatý písek se odrážel kam až oko pohlédlo. Zajímalo mě, co tu je, ale kromě malé tůně, u které jsme byli, tu nic jiného nebylo. Žádné další stromy, žádná voda, ani žádná zvířata nebo něco zajímavého. „Ale není to tady na žádný velký výlety,“ dodal jsem. S velkou pravděpodobností se sem ani nikdy nebude chtít vrátit, jakmile se dostane zpátky na trávu, kde je teplota snesitelná a nohy se nespalují o žhavý písek.
Bianca se držela na hladině, zatímco jsem se já rozvaloval po celé hladině, která mi byla nabídnuta. Ve středu začala být voda trochu chladnější, jak byla hlubší a tlapy mi nedosáhly na dno. „Nevim, co se stane,“ přiznal jsem. Nikdy jsem netušil, co dalšího přijde a ani jsem se nad tím nikdy moc nepozastavoval, svět si prostě šel vlastním tempem, „ale pokud chceš odejít, musíme vyjít až ve chvíli, kdy začne zapadat slunce a přejít to dříve, než zmrznem.“ Chlad by se snášel sice o něco lépe než žhavé slunce bez vody, ale nechtělo se mi hnát ani do jednoho extrému. Navíc mě stačilo si prostě pomyslet na cokoli jiného a bylo by to.
Slyšel jsem zvolání, že mám být opatrný, což bylo taky paradoxně něco, co mě trochu dostalo z klasického rytmu tempo-kopnout. Pozastavil jsem se, oko mi rejdilo po hladině, jestli pod ní není něco, co by mě mělo stáhnout dolů, ale všechno se zdálo v pohodě. To říká někdo, kdo neumí plavat, rozpomenul jsem se. Zaznělo to u žížal, když se Saturnus rozhodl, že pro ten den zvolí násilí a nic jiného. „Já plavat umim, mně to neříkej,“ zvolal jsem zpátky trochu rýpavou poznámku, která nebyla myšlena zle, ale plavání bylo docela... potřebné k existenci ve světě, co si žije vlastním životem.
Byla ale pravda v tom, že tu mohlo být cokoli a nemuselo to být bezpečné. Vrátil jsem se zpátky k místům, kde jsem už tlapama dosáhl na zem, ale furt jsem byl prakticky celým tělem ve vodě a hlava mi akorát ležela na hladině. „Budem prostě doufat, že to tady je mrtvý.“

Posunul jsem se nohama blíž do vody tak, aby mi voda sahala takřka po kolena. Bylo to něco úplně jiného než studené řeky a jezera, která se nikdy neohřála. Dalo se v tom nějakou dobu ležet, což jsem si udělal, položil se do písčitého dne a nechal vodu, aby se mi v lehkých vlnách houpala k zádům. „Když přejdeš tu poušť, není to zase tolik daleko, ale... jde o to přejít tu nekonečnou vařící pláň. Pak by mělo stačit jít podél řeky a dojdeš k močálům, odkud už trefíš,“ zapojil jsem všechny schopnosti, co se orientačního prostoru týkalo. Vážně to nebyla dlouhá cesta, jediným problémem byla jenom ta poušť, která neměla žádné orientační body a vítr neustále měnil tvar dun a ani ty se tak nedaly brát záchytně. Jeden se mohl snadno ztratit a brzy zemřít na žízeň.
Po dně jsem se pomalu plazil do větší hloubky, kdy jsem musel už nohy pomalu natahovat a voda mi sahala přes záda. Teplo tak bylo snesitelnější, voda příjemně procházela mokrou srstí a zakrnělé plavání se pomalu zase probouzelo k životu bez toho, abych měl nějaké křeče ze studené vody. „Taky si až do dneška neviděla poušť, ne?“ řekl jsem hlasitěji, aby mě slyšela ke kraji a pomalu začal kopat nohama tak, abych se otočil jejím směrem. „Všude něco žije, tak proč by neexistovalo i něco, co by žilo zde? Jenom mě zajímá, co by to tak mohlo být.“ Možná jsem nad tím až moc přemýšlel, třeba poušť měla být mrtvá a nic nemohlo žít na místě, kde vládlo horko a stejně tak i chlad. Ale něco žilo i na severu, kde byl jenom sníh a led. Takže by dávalo smysl, kdyby se tu něco dokázalo o sebe postarat.

Představa nějaké příšery, která se vynoří z hlubin písku byla něčím, co mě už napadlo, ale taky to bylo něčím, v co jsem skutečně nedoufal. Určitě by to byla nějaká obrovská příšera podobná žížale nebo hadu a já nebyl fanoušek těhle stvoření. Spíš jsem je bytostně nesnášel. „Doufám, že to bude zvláštní i dál a nebude se nic dít,“ zamumlal jsem trochu nesrozumitelně. Možná to chtělo do života víc elánu, ale nehodlal jsem ho moc marnit na tom, že budu vřískat z přítomnosti obrovské příšery, která se bude pokoušet... podhrabat svět? Sežrat nás? bude mít trn v patě a bude ho chtít vytáhnout, ale nikomu to normálně neoznámí a my tu budem šaškovat?
Nastala prostě chvíle klidu, kdy byl mozek v pozadí v pozoru a čekal na jakoukoli změnu v chování okolí. Chvíli jsem přemýšlel, že by něco mohlo vylézt z té vody, ale hladina byla klidná, odrážela slunce a na smočení tlap to bylo akorát tak příjemné, i když jako pití to moc neosvěžilo, ale žízeň zahnalo.
Rejpal jsem do toho do konverzace, spíše do pronášení nějakých osobních názorů, protože mě zajímalo, co se honí v hlavách jiných. Můj názor na poušť byl takový, že to bylo mrtvé místo, které by bylo perfektní pro existenci, kdyby teplota byla trochu nižší. Potrava se dala sehnat v řece, která padala do téhle oázy, bylo třeba se jenom dostat na ten spád, což jsem uměl. „Třeba existuje něco, co žere jenom písek a vodu to tady má,“ pronesl jsem zamyšleně, „jeleni taky žerou jenom trávu.“

„Ale já sem nechtěl,“ namítl jsem, ale zbytek toho byla pravda. Pokud jsem na to pomyslel a chtěl tam, mohl jsem se tam dostat. Pokud to bylo nějak daleko, dělalo se mi z toho blbě, ale to už nebylo podstatné. Důležité bylo, že celý tenhle skok byl náhodou, nepamatoval jsem si, že bych přemýšlel nad oázou, ale prostě... se to stalo. A Launee tam musela stát u řeky, říkat si, že skvělý, že se jenom tak z ničeho nic odprásknu a neřešim, že jsme byli uprostřed rozhovoru. „Takže kdo ví,“ vydechl jsem a okem pátral po okolí. Obloha vypadala normálně. voda také neměla rudou barvu, ze země nevylézala obří žížala, nic se netřáslo. Všechno se zdálo normální, tak proč jsme tady byli?
Líbil se mi ten klid, počasí taky ještě nebylo nesnesitelný, jenom ve vzduchu furt visela ta otázka, proč tu jsme. Kdybych tu byl sám, asi bych se prostě natáhl k vodě a chvíli se prospal, ale takhle to moc nepadalo v úvahu. Bianca se zajímala o okolí, zalezla do stínu a nevypadala, že by hledala cestu z pouště, která bude dost dlouhý. „Asi... strom? Netušim,“ myknul jsem nad tím rameny. Rostlo to, dávalo to stín, víc nebylo potřeba o té věci vědět, na keř to ale bylo docela velké.
Představa dopadnout uprostřed pouště byla jenom o tom, jak zoufale tancujem v horkym písku, co nám spaluje hnáty a černá srst, která začíná vařit krev zaživa, prostě skvělá. „Jo,“ hlesl jsem, ale furt otázka, proč bychom tu měli být. „Asi nechci, aby se cokoli dělo?“ prohlásil jsem nejistě a vstal z písku, ve kterym se mi propadal zadek i nohy. „Občas by život zasloužil trochu klidu a ne... zachraňovat les před žížalama.“ Na nic jiného jsem si v té chvíli nevzpomněl, tohle bylo dost v živé paměti. „Můžem zkusit chvíli počkat a uvidíme,“ navrhl jsem, otočil na krátko hlavu ke slunci, co se plazilo nad duny a přešel pomalu k vodě, abych se z ní napil. Byla teplá, na pití taková už na hraně, na koupání a položení se do vody by to bylo absolutně perfektní. A v dohledu žádné zvíře. Bylo vůbec reálný, aby tu něco žilo? „Co myslíš, existuje nějaký nepochopitelný zvíře, co by přežilo v tomhle nekonečnym ničem?“ zeptal jsem se. Řešit, proč tu jsme, nemělo smysl. Prostě jenom čekat a uvidí se.

Spal jsem možná tak do minulosti, pronesl jsem k tomu menší poznámku, ale ta nějak patřila jenom mně. Chápal jsem, že věk to nijak nezměnilo, že mi to nesebralo ani magie a všechno to, co jsem v průběhu života prožil a nasbíral. vzalo to jenom... stáří? Asi nějak tak. Nezajímal jsem se o to, jestli to funguje, prostě jsem to udělal a neustále přemítal nad tím, jestli to bylo správné a neměl jsem se raději smířit s tím, že jedna zima bude moje poslední, kterou na světě prožiju. Na tom nesejde. Ostatně – život se dá ukončit kdykoli. A když jsem tohle posledně rozebíral, bylo to ve stejné společnosti a dopadlo to nepříjemně. Neshody jsem dělal v minulém životě, teď na to už nebylo tolik prostoru. Nebo jako jo, ale nemělo to být to, co jsem měl dělat.
Udělal jsem několik krok dozadu. Schoval se tak po stínu jedné palmy, kde se sice nejednalo o kompletní stín a přes ostré listy stále pálilo trochu sluníčka, ale bylo to lepší než nic. Přikývl jsem. Byl jsem na tom místě chvilku, možná jenom o pár chvil déle než ona, abych si všiml narůžovělého kouře, který ji sem dostal z čista jasna. Jako mě. „Není naopak praktický objevit se hned na místě, na které si vzpomeneš?“ zopakoval jsem její otázku v jiném tónu. Někdy byla procházka fajn, ale pokud se někdo potřeboval dostat co nejrychleji na jedno místo, bylo to tou nejlepší magií pod sluncem.
Stejně furt bylo otázkou, proč jsme zde byli. Předtím byla s jejím bratrem a ten se tu nikde neobjevil. Ani nikdo jiný. Většinou, když se děla nějaká šaráda, svět si přizval více krků, kteří to museli snášet, ale tady jsme byli sami dva a nikdo jiný. „Byl jsem tu párkrát,“ přikývl jsem, „jsme... V poušti. Je to jenom obrovská plocha plná písku, vařícího slunce a v noci je tu naopak docela dost zima. A není tu žádná voda nebo stromy, minimálně ne v okolí,“ popsal jsem místo podle vlastních zkušeností, jak se mi podařilo ho poznat. „Vlastně je to docela na nic místo, k životu nepoužitelný, ale v tomhle kousku to je fajn,“ dodal jsem trochu vlastního pocitu z tohohle místa. I když já ho měl rád možná z toho důvodu, že sem nikdo nelezl.

Někde hluboko v mozku se mi začínala rojit nepříjemná myšlenka plná paranoii na to, co se stalo u Života. Že se to se mnou navždycky ponese jako značka na čele, která ostatním bude říkat, jak podvádím na osudu a životě tím, že piju z tůně, kterou jiní začarovali, jelikož si nedokážu přiznat, že jsem svůj první život promarnil. Bylo to správné? napadlo mě. Nikdy mi sice nesešlo na tom, co si myslí jiní, ale tahle myšlenka tam byla po celou dobu a touhle reakcí byla pouze umocněna.
Sklopil jsem jedno poslední oko k černé tlapě, která předtím byla... bělavá, co si budem. Bílé chlupy nebyly sice vidět na té bílé půlce, ale na černé to bylo jako pěst na oko. teď tyhle chlupy mizely a místo toho se vracela síla a energie, kterou jsem časem ztrácel, co jsem stárnul. „Asi jsem se dneska dobře vyspal,“ odpověděl jsem se zvednutím hlavy, protože se mi nechtělo brouzdat do faktů, které se staly při malé procházce, kdy jsem se pokoušel jenom dostat od Života a Smrti odpověď na otázku, kdy lehnu k zemi a už se nikdy nezvednu. „Jeden by se divil, co s ním udělá dobrý odpočinek,“ dodal jsem a pokoušel se tim zahnat nějaké pochybnosti o tom, co se stalo na vrcholku zlatého kopce v jeskyni, kde vytékal potůček.
Otočil jsem hlavu do strany k vodě, která líně ležela opodál a odrážela ostré pouštní slunce. Teď to bylo ještě relativně v pohodě, ale vzhledem k tomu, že bylo skoro léto, odpoledne bude až k nevydržení. „Nějak jsem se sem dostal před chvílí,“ odpověděl jsem. Normální magie a nic záživného. Možná jsem si jenom lehce pomyslel na zdejší místo a dostalo mě to sem, nic zajímavého. Jak se sem ale dostala ona? Otočil jsem hlavu zpět k Biance, protože ona se z celé situace zdála nějaká nesvá. „Netušim. Mně se to občas děje,“ přiznal jsem, „ale ty? Bylas tu někdy?“ zajímal jsem se. Tak to ostatně fungovalo u mě – můžu jenom tam, kde to znám. Co neznám, to si logicky nemůžu představit. Jenom tady mi tentokrát chyběl poryv větru, prásknutí a vlastně celý ten skok byl divný.

Slyšel jsem tlumené zmatené hlasy, které doprovázelo obezřetné chování. Kdybych tohle místo neznal a nebyl zvyklý na to, že se moje přítomnost rapidně rychle mění, když si to pomyslim (a očividně i když ne, možná bych z toho taky více vyšiloval. Ale tohle ani nebylo nijak špatné místo, byl tu klid, moc vlků sem nechodilo, blbě se sem dostávalo a to teplo taky nemuselo každýmu dělat dobře. Respektive tady u vody to bylo v pohodě, ale projít kvůli tomu celou poušť? To se stačilo zastavit u kterékoli jiné vody, která mohla posloužit úplně stejně.
Vzduchem zazněla jenom první polovina jeho jména a pak ticho, jako kdyby někdo vzal hlas. Pro jistotu jsem se otočil za sebe, jestli tam není nějakej bubák, kterej za to zaražení mohl, ale kromě písečných dun tam bylo prázdno. Takže tim strašákem jsem dost pravděpodobně byl já sám. Jeden by řekl, že se na můj zjev už zvykla, pomyslel jsem si kysele a jenom lehce pootočil hlavu nedůvěřivě do strany, proč taková panika z mojí existence. „V pohodě?“ houkl jsem nakonec, protože mi celá ta situace začínala být krapet nepříjemná? Možná mi po hlavě lezl pavouk, kdo ví. Žijou tady pavouci? A hadi? přemítal jsem. U vody možná něco mohlo žít, ale ve zbytku pouště? Kdyby tu bylo co žrát, asi by to bylo ideální místo pro život.

//Křišťálová koule rozhodla o odměnách následovně:
Všem účastníkům 2 % do vlastnosti, kterou jste si zvolili na začátku
1 perla všem
a bonus štěstí pro modrý tým

Odměny vám co nejdříve přiběhnou do úkrytů

//Kierb (Amorek)

V žaludku jsem měl divný pocit, který se pomalu rozléval po celém těle a postupoval hlavně k nohám, které se zdály lehké, trochu divné a ve vzduchu byla ještě divnější nasládlá vůně, která mi k okolí neseděla. Je to jako bych mizel? napadá mě, ale moc mi to nedává logiku, protože jsem se o to neprosil.
Přesně to se ale dělo, zmizel jsem, objevil se s doprovodem sladké vůně. Chyběl poryv větru, který by rozhýbal okolí, místo toho přišel jenom malý obláček něčeho růžového, co brzy zmizelo. Do očí mě osvětlovalo slunce, které vycházelo daleko na východě za vysokými... pískovými dunami? Tlapama jsem se bořil v suchém písku, který bude brzy žhavý jako uhlíky. Možná ne, protože jsem stál pod stínem jedné palmy, která je jednou z posledních záchran v poušti. Nechtěl jsem do pouště, přemítal jsem nedůvěřivě, přimhouřil oči a rozhlédl se okolo sebe. Bylo klidné a tiché ráno a ani se mi nějak nechtělo vztekat, že jsem dopadl zrovna sem, i když jsem si to nepřál. To místo jsem měl docela rád. Už to sice byl nějaký pátek, co jsem tady byl, ale nijak se to tu nezměnilo, kromě té nasládlé vůně ve vzduchu, která neodcházela, i když ten růžový opak už dávno zmizel.
Udělal jsem jeden krok vpřed, hlava mi vylezla do ranního slunce, které se naštěstí neopíralo do černé půlky těla, ale i tak dostatečně hřálo. A pak ještě jednou ten sladký závan, který doprovázel znovu ten narůžovělý obláček, za kterym jsem tentokrát otočil hlavu a trochu víc tupě zíral do písku, kde se objevil ještě někdo. Tolik o ojedinělých magiích? napadlo mě jako první.