Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Říční eso

Nebyl jsem někdo, kdo se nějak snažil o motivační řeči. Spíše jsem se jim vyhýbal a bral život takový, jaký je, nijak si ho nezlehčoval a neokoušel se nějak pohladit roztřesené sebevědomí, protože mi přišlo, že to samo si žije vlastním životem. Věřilo v mou sílu a a magie, ale absolutně mě potápělo ve smyslu existence a mezivlčích vztahů. „Třeba jo,“ řekl jsem jenom tak vzdáleně, protože jsem nějak nevěděl, proč tomu klást více váhy. Byl jsem takový, že jsem prostě neviděl moc toho pozitiva, ale na druhou stranu jsem se ani nutně neklaněl k tomu špatnému. Spíše jsem to jel realisticky a doufal jsem, že to dopadne nějak dobře, ale nehodlal jsem být překvapený a zklamaný, pokud to tak nebude. Problém byl hlavně v tom, že můj kamennej ksicht říkal, že myslim jenom na to nejhorší a na nějaký dobro kašlu.
Bianca mi čim dál tim víc připomínala sestru. Asi by si rozuměli, protože v obou případech jsem s oběma měl vztah takový divně nahnutý a dokázalo to rozhodit absolutně všechno. Zejména věci týkající se života. Pokrčil jsem rameny, „asi jsme přátelé,“ řekl jsem do toho.
Měl jsem k tomu všemu docela velkou námitku. „Ale já zkoušim nový věci,“ namítl jsem. „Sice všemu nejdu naproti, ale neodmítám novinky. Když jsem sem přišel a někdo mi řekl o Životě a Smrti, jako první věc, co jsem udělal, bylo to, že jsem za nimi šel. Změnil vzhled, nasbíral magie a pokračoval v životě dál. A pak? Zažil jsem tu dost blbostí a kravin, ale ani před jednou jsem nezdrhnul.“ Trošku moc jsem se nad tim rozmluvil, i když třeba ty kraviny jsem kolikrát bral spíše negativně. Hlavně ve chvíli, kdy jsem z toho vyšel jako ten špatnej. „A taky jsem nikdy nebyl ve smečce, ale teď jsem tady,“ dodal jsem. Ačkoli tohle jsem hned nevzal na první dobrou, to bych už byl zas tulák vzhledem k tomu, že Ragar se rozpadl. Tam mě hnala Riveneth, pak Sionn chtěl, abych zůstal v Asgaaru a... proč jsem vlastně kývl na Mecháč?

//Mech přes Kierb

//Ararat přes kaňon

Písek pomalu mizel. Cesta to byla dlouhá, občas se zdála nekonečná a černá noc, která přešla v podobně černý den, tomu moc nepomohla. Svět se zdál divný, podobný tomu, jako když panovala ta nechutná černá mlha, ale tohle vypadalo na normální divné počasí, které se rozhodlo, že neukáže po zbytek dne slunce a raději bude stále tma jako v noci. Do toho hřmělo, viděl jsem i blesky a prostě dokonalý letní den.
Do toho všeho Bianca nadhazovala otázky, na který jsem přesně neuměl odpovědět. Bylo třeba složitý navázat známosti, když po jednom setkání už mnozí znovu nepřišli. Nechtěl jsem se všem otevřít, ukázat jim, kdo jsem, protože jsem takový nebyl, ale to mnohé odradilo. „Párkrát jsem se pokusil,“ namítl jsem, „když jsem si myslel, že by to mohlo mít cenu, ale... nikdy to nevyšlo. Nebo ne dlouhodobě,“ odpověděl jsem krátce. Na mysli jsem přitom měl pár jmen, ale nemělo už smysl se jimi více zabývat. Všichni byli pryč, nemělo cenu se tomu věnovat, protože čas jsem otáčet neuměl.
Nepovažoval jsem ani moc vlků za přátele. Nebo jsem spíše bral to, že oni mě za něho nemají. Spíše jsem je nazýval lepšími známými, na některé jsem se mohl i spolehnout a pojem přítel mi trochu nahánělo i hustí kůži, abych byl upřímný. „Považuješ mě za přítele?“ zeptal jsem se bez toho, abych odpověděl na její otázku. Nic jsem proti ní neměl. Sice jsme si úplně nerozuměli, každej z nás ten život viděl jinak, ale to bylo normální.
Šli jsme podél řeky směrem k bažinám. Nad hlavami černá obloha, les už jenom kousek od nás a kde je les, tam je řeka, tam je jídlo. Nerozuměl jsem tomu, co znamená jít životu naproti, nebylo to prostě to, co jsem plánoval dělat? Čekat, co se stane, ale tohle znělo více ambiciózně? „Nějak nevim, jak bych měl. Ty mu naproti chodíš?“ zajímalo mě.

//Močály

//Oáza

Opakovala se podobná otázka, kterou říkal Život, ale tahle byla jinak položená. Proč jsem chtěl vědět, kdy umřu? Nebylo to akorát k tomu, abych se strachoval každý den, bál se každé zimy, čekal jenom na ten den, kdy to přijde a nevnímal nic jiného, takže se symbolicky zabiju dříve, než ten den skutečně přijde? „Nemám rád překvapení,“ řekl jsem krátce. „A stejně mi neřekl přesný den nebo čas, kdy se to stane, takže na tom nezáleží,“ dodal jsem. Sice vědět, že to bude v zimě byla docela velká věc, ale to jsem říkat nepotřeboval. Já to vědět chtěl, ale jiní tuhle informací vědět nepotřebovali, když patřili mezi ty, co by se strachovali o ty jednotlivé dny, až přijdou. Navíc to byla soukromá záležitost.
Podle mého soukromého názoru stál můj život úplně za nic. Neměl jsem celá léta vůbec nic, jenom jsem přežíval, čekal na smrt, sem tam si sehnal novou magii a sílu, kterou jsem neznal, ale nikdy jsem to nedokázal využít k ničemu, co by stálo za to. Až poslední rok a něco jsem teprve něco začal dělat, ale to už bylo pozdě k tomu, abych dokázal říct, že můj život nebyl promarněný. „Myslim si to. Deset let jsem nedělal... nic. Jenom chodil sem a tam, navazoval povrchní známosti, občas si připletl do problému, ale ve výsledku? Pamatuju si jenom na špetku těch známostí, na málo těch zajímavostí a těžko říct, že bych se sám někomu zaryl do paměti. Ten život nestál za nic.“ Všichni, na kterých mi záleželo, byli navíc pryč a to mi akorát dávalo větší důraz na to, že všechno bylo k ničemu. Ale to bylo fuk, když jsem měl druhou šanci to promarnit.
Vyrazili jsme pouští pryč. Respektive já vyrazil a ona se přidala. Horko mi začalo už poměrně vadit, navíc jsem měl i hlad, protože jsem předtím ani nejedl a tady nebylo co sežrat. „Ani nevim. Prostě nějak půjdu tim životem znovu a počkám, co mi padne do cesty a nebudu se tomu tak šeredně bránit,“ pokrčil jsem nad tím rameny. To asi nebyl úplně dobrej přístup k druhé šanci, co? „Nějak se s tim poperu,“ vydechl jsem ještě dodatečně, když mi Bianca nabídla pomoc.
Myslel jsem, že bude poměrně ráda, že se už vracíme, ale spíše namítala. Obloha se navíc zatahovala, v dálce jsem slyšel hromy a viděl blesky, i když nepadla ani kapka. Děsná noc, ale asi bylo načase prostě jít. „Asi bychom měli jít zpět,“ řekl jsem prostě, „mám docela hlad.“

//Říční eso přes kaňon

Chtělo se mi nějak vykroutit z otázky, že jsem byl u Života a udělal to, co jsem tvrdil, že neudělám. U nikoho na světě bych to nemusel tvrdit, protož jsem s nimi o tom nemluvil, ale ona byla ta jediná, kterou se se mnou o tom porafala a teď bylo třeba to nějak i vysvětlit, proč jsem změnil názor. „Šel jsem původně za Smrtí, protože mě zajímalo, kdy umřu,“ rozmluvil jsem se s menší obklikou. Posadil jsem se k tomu, mělo to na chvilku totiž být. „Ta mi řekla, že s timhle mám jít za nim, takže jsem šel. Došel jsem až do nějaký jeskyně daleko v kopcích, kde mě odchytil a tvrdil mi, že nikdo nechce vědět, kdy umře.“ Trochu jsem nad tim protočil očima, protože já si byl furt jistý tim, že to chci vědět. Potřeboval jsem to znát, abych dal pokoj duši, která nechápala, co se děje a kdy mají různé věci přijít. Vědět o zimě mi dávalo klid na duši, který jsem neznal. „Pak mi vyčetl, že se zajímám o vlastní smrt tak moc, že zapomínám na život a... asi jsem ho nějak promarnil?“ Nebylo to úplně přesné, protože to jsem si myslel já. Moje existence bylo jenom přežívání a pokoušení se o to, abych proplul do dalšího dne bez toho, abych našel moc věcí, co mi nějakým způsobem dělalo radost.
Na nějakou chvíli jsem se odmlčel. Netušil jsem, proč jsem to rozebíral tak moc. Stačilo říct změnil jsem názor a jít dál bez toho, aby se cokoli muselo řešit. „Dal mi na výběr, jestli chci začít znova a zkusit druhý pokus ve svym životě, nebo se smířit s tim, že jsem si ho nechal proplout mezi prsty a po nějakém přemýšlení jsem se rozhodl, že to zkusim,“ dokončil jsem zrychleně. V podstatě stačilo říct jenom tuhle část, jak to vše mělo skončit a nepatlat se s tim, že jsem šel tam a tam, aby vše dopadlo takhle.
„Vážně,“ řekl jsem vážně a jenom symbolicky nad tim mávl tlapou, že to už nebudu dál řešit.
Spíš mě zajímalo, že někde je ještě někdo, kdo je mi podobnej v tom, že to všechno prostě moc... nebere? Fyzický projev emocí byl jasný, bolest, hlad, žízeň a k tomu se pojilo něco dalšího. K bolesti ten smutek a třeba i vztek, podle toho, jak ta bolest vznikla. K hladu strach, protože nebylo možné najít potravu. „Asi chápu,“ řekl jsem krátce.
Padala tma. Bylo načase se už nějak odebrat, pokud jsme nechtěli jít v horku přes poušť. Mohl jsem sice skočit a jednou jsem se o to pokoušel už s někým dalším, ale nebyl jsem si tím moc jistý na velkou vzdálenost, takže se muselo jít. „Pojďme,“ pobídl jsem ji s prvními kroky.

//Poušť

//Hlásím Meinera

7 drahokamů + 5 za aktivitu

7 drahokamů

Vzhledem k tomu smíchu jsem tomu všemu nějak nevěřil. Trochu jsem se předklonil, zvedl tlapu a sáhl si na hlavu, jestli tam není nějaké holé místo, ale cítil jsem akorát nízkou srst, která tam měla správně být. Takže dobrý, mohl jsem věřit tomu, že mi ohledně tohohle nelže. Jenom mě zarazila otázka předtím. Pomalu jsem sundal tlapu ze svojí hlavy, odkašlal si a narovnal se s krátkou otázkou: „Předtím?“ Věděl jsem, co to znamenalo předtím. Předtím, než nás to hodilo sem, v době, kdy jsem tvrdil, že nějaké... omlazení, nějaké řešení mýho pitomýho života a stáří není vůbec nic pro mě. Jo... předtim jsem tvrdil něco jiného. Pak jsem dostal přímo před čenich možnost to skutečně udělat a já přijmul, protože jsem doufal, že tentokrát bude všechno jiné. Zatím jsem cítil jenom fyzickou změnu, žádnou mentální, žádnou osobní a ani společenskou. Ale... měl jsem na to ještě dost času. „Buďme upřímní, já nejsem velikán,“ podotkl jsem. Ale to bylo ve výsledku jedno. Chvíli mohla na svět hledět shora, poté už byla zase dole a musela ke všem zaklánět hlavu, aby je pořádně viděla.
„Nejsem tebou otrávenej,“ řekl jsem ještě jednou, tentokrát trochu jinak formulovaně, aby to vyznělo tak, jak to mělo vyznít původně. Byl jsem si vědom toho, že tohle jiní moc nechápali, jak to beru a vyšlo z toho už pár nepěkných situací, ze kterých jsem vyšel jako naprostý šmejd, ale bylo mi to ve výsledku jedno. Na většině mi stejně nezáleželo, abych se o to staral a pokoušel se napravit si reputaci. Překvapilo mě ale, že by měl být někdo na podobný vlně jako já. Povytáhl jsem nad tím trochu překvapeně obočím, protože se mi za ta léta nepodařilo najít nikoho podobného. „To bych se s nim měl seznámit,“ utrousil jsem. Ale s velkou pravděpodobností bychom si ani neměli co říct, protože by to bylo jenom o mlčení a hloupém čumění?
„Pokusim se,“ přikývl jsem krátce, když mi bylo řečeno, že se příště mám prostě zeptat. Raději jsem nad tím v té chvíli přestal přemýšlet a přesunul se k teplé vodě. Stále nebyla dobrá, snad horší než předtím, ale byla to voda a pomohla na žízeň, což bylo hlavní. Přelezl jsem následně trochu dál do řeky, lehl si a nechal vodu, aby mi sahal přibližně do boku.

„Mám tam plešku?“ zajímal jsem se. Na to místo jsem si neviděl, tak kdo ví, jestli magická vodička od Života fungovala úplně na všechno. Když zmizela bílá srst a nebolely mě kosti, tak mi snad ani někde nechyběla srst, ne? Doufám. „Hele já si na velikost nehraju, ale netřeba zmiňovat, že jsem menší. Normální menší mi stačí.“ Ale žádný komplex z velikosti jsem neměl.
Občas mi přišlo, že jsem s ostatními zbytečně na nože, i když jsem k tomu neměl jediný důvod. Všechno způsobený tim, že neumim komunikovat, že ostatní to berou až moc doslovně a každej jeden na úplně jinym spektru, které spolu nekoresponduje a pak z toho je... tohle. Proč ona dělá drama, proč já jsem otrávený. A taky tu byl docela podstatný fakt, že se tohle nejčastěji dělo právě s ní... Proč? „kdy já vlastně nevyznim otráveně?“ nadhodil jsem spíše řečnicky. Byl to výchozí stav mého hlasu, který se až potom měnil k otrávenosti, ale otrávenost jsem dával najevo tak tichým mrmláním, že to bylo spíše proklínání v jiném jazyce. „Nejsem otrávenej... Jenom asi věci neumim tolik prožívat?“ Možná jsem se u toho trochu bodnul do zad, ale bylo to tak. Vkládat emoce zbytečně do všeho nebylo pro mě. A i situace, co požadovala emoce, si dokázala s těma emocema pohrát v klidu tak, aby to nebylo úplně na povrch vidět.
Vstal jsem na nohy. Zadek v jednom ohni, krk úplně vyprahlý a slunce dál a dál pálilo. A tahle situace furt sama o sobě byla taková... moc hustá. Do počasí úplně neideální. Ještě jsem si poslechl, co má na srdci, že se lekla a trochu déle přemýšlel, jestli na to vůbec něco říct. Respektive jsem věděl, že jo, ale otázkou bylo, co by se mělo říct. „Promiň, že mi to ujelo,“ řekl jsem klidně, možná trochu... nerozvážně. Jako bych to říkal v jiném jazyce. „Radši se napij, než v poušti padneš žízní.“

Sice se mi nikdy nepodařilo vyrůst, ale ani jsem si nikdy z toho nedělal velký komplexy, protože vzhled byl stejně věc, kterou jsem nevyhrál a nemělo cenu se snažit o jakoukoli nápravu. Mohl jsem si to kompenzovat možná tak v osobnosti, která taky nebyla úplně okouzlující, ale... doteď se se mnou pár jedinců bavilo, takže asi všechno v pohodě? „Jsem snad z výšky hezčí?“ Musel jsem se na to zeptat, protože jsem ani netušil, co jiného bych k tomu měl říct. A zase jsem to nechtěl úplně přejít mlčením, na to jsem přešel už docela dost poznámek ve svém životě.
Musel jsem se posadit. Magie polevila, ale únava a tlak v těle stále zůstával. Písek mi ihned pálil chlupy na zadku a možná by bylo lepší zaplout rovnou do vody, ale to bych nesměl říkat věci, co jiné uráží, protože neudávám správný tón hlasu, který by osvětlil to, jak to myslim. Tohle bylo konstatování, mávnutí nad všim tlapou, protože se nic nestalo, ne snad? „To nebylo kárání,“ řekl jsem z prvu, možná trochu ztracený v tom, co se vlastně děje. Co jsem vlastně řekl špatně? Občas by se hodila taková dobrá víla, co by mi pak všechno opakovala a ukazovala, kde jsem udělal chyby. „Jenže ty ses nezranila,“ namítl jsem klidně, „kdyby ses zranila, řešil bych to. Teď je ale vše v pohodě, ne?“ Ocasem jsem nervózně udělal půl kruh v písku a v hlavě mi furt šrotovalo, kde nastala ta zásadní chyba, která mi nedocházela. „Seš v pohodě, že jo,“ dodal jsem nepřímo otázku ještě polohlasem.

Začínal jsem mít pomalu pocit, že se mě poušť pokouší vysušit jako rozinku, která tu nakonec padne vyčerpáním. A přitom jsme byli u vody a byl tu i relativně stín, takže to mělo být nejpříjemnější místo v poušti. Být mezi dunami by bylo mnohem horší. To sice nebyla žádná hodně hluboká myšlenka s velkým poselstvím, ale byla to pravda. být tam, chcípneme horkem.
„Řekl bych, že si jsem v životě jistější, když mám pod nohama pevnou půdu. Nebo alespoň písek,“ řekl jsem trochu nejistě. Těžko říct, jestli mi dělalo nevolno jenom ta představa nebo výšky. Nikdy jsem s nimi problém neměl, mohl jsem se koukat ze srázů a do propastí, nic z toho mi problém nedělalo, ale nemít nic pod nohama? To mi žaludek obracelo. A kdybych se náhodou nepozvracel, tak bych třeba omdlel nebo něco podobně trapnýho. možná bych zařval. Kdo ví, stát se mohlo cokoli, když není kam šlápnout.
Cítil jsem, jak mi ze zad klesá tlak a můžu povolit svaly, když povolovala i magie, ale očividně se moje snaha nedostala úplně tak s uznáním, protože vyděšeně zaječela a já na to nasadil takový "nepřeháněj" výraz. „Nedělej z toho drama,“ mlaskl jsem lehce. Však jsem ji nepustil, ne? Tak proč se třásla. „Jak bys hodnotila lekci létání?“

Přes slunce jsem toho moc neviděl. Oko jsem musel mít přimhouřené a ještě jsem se natočil tak, aby mi co nejvíc paprsků zakrývalo tělo Bianci, ale to znamenalo, že jsem poměrně prd viděl z toho, co se děje. Vidět jsem, jak furt plácá nohama, jako kdyby se učila plavat ve vzduchu, i když ještě před chvílí to neuměla ani ve vodě. Důvěra ve mě není nic moc, řekl jsem si pro sebe. Cizí tajemství jsem vybdákal, jakmile jsem mohl, ale zase jsem uměl dodržet slovo a nebyl jsem zas tak příšerně problémový jedinec. Jenom důvěra prostě byla něco cizího.
Do létání jsem se furt nehrnul, naopak jsem z toho měl docela závrať, stačilo mi na to koukat. Byl jsem si jistý tim, že by ze mě něco vypadlo, sotva by se moje tlapy odlepily od země. „Jestli se odlepim od země, pozvracim půlku pouště,“ namítl jsem s výhružkou, protože kam by to letělo? K zemi. Kdo by byl na zemi? Přesně tak.
Cítil jsem, jak jenom z té myšlenky na to se mi svírá žaludek. Voda v podzemí, jakákoli jeskyně, hluboká nora – všechno relativně v pohodě. Ale létání? Vznášení? To bylo něco... trochu mimo toho, co se mi chtělo dělat. Možná jsem ale u toho byl trošku na vážkách, protože... kdy zase taková nabídka přijde? A ztrapnění bude jenom před hodně malým publikem.
Udržoval jsem magii, cítil trochu vytrácející energii, ale bylo řečeno, že by už chtěla dolů. „Fajn,“ řekl jsem krátce a pokoušel se nejdříve o odhadnutí toho, jak rychle magii povolit, aby neslítla. Stejně se ale nejdřív propadla tak o metr, než jsem to vychytal a pomalu ji dostával k zemi, kde se zas rozvířil písek.

Trochu mě začalo zajímat, kde je Deliven. Jenom čistě z toho důvodu, že se řešili sourozenci a oba dva jsme měli bratra, který prostě nebyl k dohledání. Laura byla jasná, byla se svojí smečkou, kde si dřepěla na betě, ale on? Dřív tam taky patřil a teď už prostě léta nebyl. Někam strčil hlavu a už ji nejspíš nedokázal vytáhnout. A pak tu bylo ještě neidentifikovatelné množství sourozenců, kteří nestáli za zmínku, protože až na jméno jednoho z nich jsem je stejně neznal a ti mě ani trochu nezajímali... Ne, že by mě vesměs i ti moji nějak extrémně zajímali.
Snažil jsem se žít spíše v přítomnosti a jedním z řešení přítomnosti bylo to, že se Bianca pokoušela létat tím, že jsem ji zvedal do vzduchu. Nějaké ohřívání a ochlazování vzduchu bylo s tou magií prosté, ale tohle bylo o tom, že jsem se musel soustředit, sledovat, co se děje a nepovolit, jinak slítne na zem a i když nebyla vysoko, furt by to mohlo být o zlomení nohy a do Mechového lesa zase nebyla úplně tak krátká cesta.
Bianca se u toho pokoušela hýbat, což mě trochu znervózňovalo, protože jsem netušil, jak přesně magie funguje a jestli se tim třeba nedostane z nějakýho bodu, kde je a pak rovnou slítne k zemi. Nic z toho se nestalo, ale chtěla naopak ještě víš. „Seš si jistá?“ zeptal jsem se pro jistotu, než jsem ji zvedl ještě víš nad zem, kam jsem už musel zaklonit hlavu, abych ji viděl, ale spíše to bylo o sledování šedého břicha a mávajících bílých nohou. Už tak bylo složitý držet jednoho vlka, natož se pokusit zvednout ještě sebe. „Na tohle jsem moc tlustej,“ odpověděl jsem a radši jsem měl pevnou zem pod nohama. Nebo rozžhavený písek, to bylo jedno.

Moje nechápavost ohledně smeček, ve kterých jsem byl furt zmatený a netušil jsem, co se děje okolo mimo toho, co mám dělat já, se zase ukázala v tom, že mi nějak nedocházela, proč by měla jedna smečka napadnout jinou. Hlad? Chtěli větší území? Nuda? Nějak mi to logika nepobírala, ale možná se v tom spíš odrážel fakt, kdy se mi kroutily kosti z každého náznaku násilí, do kterýho bych se měl zapojit, protože mě to fakt nebavilo. „Třeba se někdy objeví,“ řekl jsem stroze. Protože nějak mi chyběla empatie, trochu jsem měl problém s tim, abych nějak řekl, že mi to je líto, že to muselo být strašné a tak. Nějak mi nic z tohohle nešlo přes tlamu. Možná bych se to naučit měl, řekl jsem si ještě víc stroze pro sebe. Respektive jsem chtěl. Chtěl jsem vědět, jak tohle všechno ostatní vnímaj, protože to byl hlavní problém v tom, že jsem ani nechápal, jak to ostatní berou a jestli je to bolí. Třeba tohle pronášela úplně normálně, protože se s tim smířila, ne?
Celá situace se stejně přesunula jinam. Písek lítal okolo, ale nějak mi nešlo koordinovat, co má lítat a co ne, tak pardon? „Klid,“ houkl jsem. Ještě chvilku trvalo, než se mi povedlo oddělit písek od těla a v tý chvíli taky vše bylo o něco těžší. Vnímal jsem balanc vlčího těla, písek se uklidnil a přišlo mi, že mám v hlavě šutry, jak to bylo složité.

1. Západ
2. Les
3. Slunce
4. Černá
5. Orel
6. Levá
7. D
8. D
9. A
10. D
11. B
12. B
13. D
14. D
15. B