Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Gratuluju, tohle je tvé poprvé, snad tě to tolik nebude bolet,“ pronesl jsem jenom s kapkou náznaku sarkasmu, když se Bianca svěřila, že se do podobných situací ještě nedostala. Já je neuměl spočítat na prstech všech tlap a Lilith v tom byla očividně podobně jako já a ta hnědá... byla docela potichu. Jemně jsem nad tím zavrtěl hlavou, možná měla prostě omezený počet slov na den?
„Byly to dvě nenavazující události, naštěstí,“ osvětlil jsem Lilith, která se bavila nad mými vlastními zážitky, na které jsem si už ani pořádně nevzpomínal, ale teď se to prostě vyrojilo.
Cestou se dostalo i k obyčejnému tlachání, třeba k tomu, že tři z nás chvíli obývali stejné místo, to pak přesměrovalo řeč k Rez, která byla v trapu. „Dlouho jsem ji neviděl, takže asi ne, ale kdo ví,“ pokrčil jsem nad tím rameny. Do toho se i lehce ozvala ta hnědá, ale ke mně nemluvila a drby jsem neočekával, takže jsem to nějak neposlouchal. Navíc tady šlo v tom lese o ty obrázky, které prostě byly a nějak se dopídilo i toho, že to jsou místa, co víceméně všichni známe.
Otočil jsem se okolo své osy. Čekal jsem, že se něco stane, prostě se něco bude dít nebo ukáže, ale byl takový až nepříjemný klid, který protnuly dvě rány. Uskočil jsem do strany a sledoval dva kulaté šutry, co se při dopadu na zem rozlomily na dvě půlky a v nich byla voda? Huh? nechápal jsem, zvedl hlavu a nějak čekal, jestli se nerozhodne pršet více kamenů. Ale byl zatim klídek. Snad.
„Pokračujem?“ nadhodil jsem, ale reálně to znamenalo, že jsem šel už lesem dál. Někam ta cesta musela vést, ať to bylo jakkoli dlouho. Připadalo mi, že se táhneme už pekelně dlouho, ale slunce si furt velebilo na obloze, takže nemohl uběhnout ani den, ne? Možná.
Po nějaké době nás cesta dovedla k mýtině, kde si seděl, kdo? Nikdo jinej než Život. Hrajem na babu? Teď bude honit on nás? napadlo mě s lehkým zamračením. Šel jsem k němu blíž, ale zastavil se pořád v dost uctivé vzdálenosti, když pronesl, že se mu to tady nelíbí. Viděl jsem horší místa. Donutilo mě to ale porozhlédnout se okolo a vrátit k němu zrak ve chvíli, kdy zmínil nějaké nové dušičky v naší hře na schovávanou a na babu. Pro mé vlastní překvapení to nemohl být nikdo jiný než ta, která si nechává ztrácet děti a žije v těch nejméně dostupných horách široko daleko. „Ale ne, Cynthie, zase si ztratila Sheyu?“ utrousil jsem s hraným povzdechem.
Připojila se k nám ještě s jednu hnědou vlčicí a krásnýma novinkama, do kterých ji trochu rejpnul Život. Pozvedl jsem nad tim trochu kůži nad očima a hlavu lehce sklonil ke straně. Ale nekomentoval jsem to. Protože jsem měl jenom hodně nemístné poznámky.

Všichni jsme se drželi nějak pohromadě se mnou jako hlavnim blbcem v čele, komu nějakej bubák urve hlavu jako prvnímu. Alespoň se na tu spoušť pak nebudu muset koukat. Neměl jsem se ani moc do mluvení, možná jsem si trochu užíval faktu, že ani nejsem nucený nic říkat, protože se Bianca vybavovala s Lilith a ta hnědá vlčice na ocásku mlčela.
Donutil jsem se otočit hlavu, když se Lilith pustila do krátkého výčtu podivností, se kterými musela mít zkušenosti, protože to bylo až moc detailní, aby si to vycucala v jedné chvíli z drápu. „Mě pokousala ježibaba a jednou jsem měl rybí ocas,“ ušklíbl jsem se nad vzpomínkou, kdy jsem mohl žít v moři, ale někdo mě od toho furt zastavoval, až jsem o ten ocas nakonec přišel a možnost podvodní existence zrovna tak.
Cesta okolo vedla prostě okolo. Stejně tak by cesta skrz vedla skrz a komentovala to jenom Bianca s nejistotou, jestli nejdeme někam pryč. „Když to povede jinam, furt můžem jít přes pole,“ pokrčil jsem rameny. Ale cesta obvykle někam vedla, to pole naopak mohlo vést úplně kamkoli a těžko říct kam vlastně.
Klást nohu přes nohu bylo asi to nejsnadnější, co šlo. Cesta se táhla furt dál, nekončila, prostě jsme pokračovali vpřed sem tam s nějakou otázkou. „Řekl bych, že on sám netuší, co se děje,“ odpověděl jsem Biance, „a pokud jo, tak... by nemusel být tajemná osina v zadku a říct to prostě přímočaře.“ Jeden si už mohl zvyknout, že takový byl u na tom jeho kopečku, ale bylo to docela otravné.
Cesta nás dovedla k lesu. Prostředí se tak konečně měnilo, louka se měnila na hustý les, ve kterém byl stín a kupodivu docela hodně stromů. Okem jsem přejížděl sem a tam, ale každý strom vypadal dost podobně jako jeho kámoš vedle. „Pozor na bubáky,“ zamumlal jsem si pod vousy, než jsem se zastavil u jednoho stromu, naklonil hlavu do strany a tupě si před nim sedl. Ozvalo se jenom tiché mručení, než jsem zvedl tlapu a ukázal na jeden kmen, „tenhle strom má krásně vykreslenou kůru,“ pronesl jsem s jistou dávkou sarkasmu. Ale bylo to tak, ten strom měl prostě obrázky. „Nebo se do něj podepsali ti z toho lesa, kde mají tunu borůvek a tlustý vlčata,“ pokrčil jsem rameny. Možná to ale nebyla borůvka ale nějaký jiný ovoce? Tlapa mi padla k zemi, hlavou jsem objel půl kruh, jestli tu třeba není ještě něco krásného nakresleného, ale omezenej zrak omezence nic neviděl. „A do to druhý vyryl možná tak někdo, kdo chodí čuchat tu nehorázně silnou vůni z toho lesa, co je celý jaro růžovej.“ Chvilku jsem tam ještě dřepěl, koukal na to poslední, co tam bylo, ale nějak tohle neměl jak rádoby vtipně okomentovat. „Nebo to jsou blbosti,“ dodal jsem.

Hnědá toho už moc nenamluvila. Nejspíše všechnu energii vložila do toho, aby Životu vykecala díru do hlavy. Od ostatních přišlo jenom pár slov, spíše polemizování nad tim, kam jít dál, co by se třeba mohlo stát, ale žádné veselé štěbetání, které stejně nebylo na místě.
Žaludek jsem měl relativně plný zeleně, což byla falešná náhrada, ale šlo mi spíš o tu vodu, kterou to v sobě mělo. Dlouze jsem vydechl, vstal a ještě se s tím protáhl, jako snad vždycky, když jsem vstával. Chtěl jsem poslouchat křupání kostí a únavu, ale bylo to relativně v pořádku, když už jeden není skoro za zenitem.
Modrá vlčice se držela sarkasmu a prohazovala sem tam sarkastickou poznámku k našemu momentálnímu stavu, který nebyl úplně ideální, ale asi mohlo být hůř. „Půjdem,“ přitakal jsem každopádně k Biance, která toho taky předtim tolik nenamluvila. Ale co mně bylo do toho, abych soudil, kdo jak moc mluví.
Vyrazil jsem po louce, nijak jsem nehnal, ale zase jsem nešel úplně pomalu. Chtěl jsem, aby to odsejpalo, ale to pole bylo obrovské, snad větší než ta roztahaná planina, co byla na Gallieře. Rozhlížel jsem se okolo, jestli někde není nějaká cesta, co by nám řekla o situaci víc než tahle situace. „Je tu nějaká cesta,“ nadhodil jsem. Hlavou jsem poukázal k tomu místu, co jsem myslel. Prostě pěšinka, co značila, že tudy někdo chodil. „Kde je cesta, tam někdo často leze,“ dodal jsem spíše pro sebe a stočil směr k cestě, po které jsem následoval dál.

7 drahokamů

Asi jsem pocítil kapkovou urážku, na kterou jsem nic neřekl, ale tak nějak jsem povytáhl kůži nad okem a duchem oka minulého, abych dal najevo jakési prosim při Životově reakci na ten dokonalý skvost, který byl předveden. Zhluboka jsem se poté nadechl, hlavou lehce cukl do strany a přimhouřil oko, když k tomu už nic pořádného řečeno nebylo. Takže tu zůstanem, mlaskl jsem si pro sebe a pootočil hlavu do strany nejdříve k vlčicím, potom k poli, po kterém jsme měli pokračovat někam kdo ví kam. A pak, než jsme se mohli nadát, Život byl v trapu a nechal nás tady s jednim příkazem, nic moc vysvětlením a to bylo tak vše, co nám přinesl.
„Možná jsme v háji,“ řekl jsem jenom tak do větru, zhluboka se nadechl a posadil. Řekl nám, že si máme odpočinout, že jiná možnost k tomu už nebude. Jenže kromě nějaké energie spíš bylo otázkou, jestli se tady dá něco žrát a nejlépe taky pít. Problém v obojím bylo to, že jsem nikde neviděl žádnou vodu, ani maličkej potůček, kde by se dalo napít a třeba najít i nějakou rybu a mě bohužel trápila nemoc neskutečný vybíravosti ohledně stravování. To jediné, co jsem cítil v okolí, byl zápach drobných hlodavců, nějaké ty květiny a tráva, na které se maximálně objevila nějaká ta rosa.
Zvedl jsem se, nic jsem neříkal, nějak jsem doufal akorát v to, že všichni nějak berou, že teda musíme jít tim jednim směrem. Ale nemířil jsem rovnou tam, spíš jsem se chtěl rozhlídnout, jestli přeci jenom nebude někde nějaká voda nebo jiné jídlo, než malí hlodavci, co si rejou díry do země. Nevypadá to na to, došlo mi po nějaké chvíli. Takže zase přišlo zastavení, otočil jsem se za ostatními a furt tupě mlčel. Říkat, co dělat? To nějak nebyla moje parketa, byli dospělí a já neměl důvod jim cokoli říkat a právo rozkazovat mi taky nepřipadlo.
S tichým heknutím jsem se posadil. Zadek mi klesl k zemi, následně jsem ještě zlomil přední nohy a přiblížil tak hlavu k zelené trávě, na které se hromadily kulaté průhledné kapky. Musel bych sežrat louku, došlo mi, ale něco lepší než nic. A nečistí tráva žaludek? Po prvních několika stoncích trávy s kapkami rosy mi to ani už nebylo tolik trapný, voda byla stále voda a okolo nás byl stále klid a nic nás nehonilo dál. Minimálně ne doslova. „Má sílu si jenom tak zmizet, tak proč nás neodnesl zpátky?“ prohodil jsem mezi pastvou, ale spíš to byla myšlenka do větru.

Cítil jsem, že se mi trochu vyvíjí tlak na mozek. Ne tím, že bych moc přemýšlel, jak uplést nejdokonalejší věneček, ale spíš tím, že jsem už v téhle chvíli trochu cítil nával všeho, co se dělo. Zažil jsem pár blbostí, ale vždycky jsem věděl, kde jsem stál, znal jsem okolí, ale tohle bylo něco nového, neskutečného a nebyli jsme tam, kde jsme měli být. Navíc jsem chtěl jenom na chvíli odejít, abych se mohl najíst a pak se vrátit ke klidu, ale očividně to bude na delší dobu.
Na bílou louku za mnou přišla ještě Bianca. Dávalo to docela logiku, dělat ve dvou mohlo být rychlejší a účinnější, ve čtyřech by to by to už bylo zbytečný a o ničem. Nějaké kytky jsem měl už před sebou natrhané a snažil se o to, abych vždy utrhnul stonek co nejvíce u země, aby se to co nejsnadněji dalo zaplétat. Zvedl jsem ještě hlavu, pátral jsem okem po dvou dalších vlčicích, protože jsem měl ponětí, že se nějak znají, ale zatímco ta jedna šílela po louce s červenými květy, modrá se odebrala mezi svoje druhy a každá pracovala za sebe. Nebo se o to aspoň jedna pokoušela. Stačí jeden silný, ne? přemýšlel jsem. Nebo aspoň tak to Život naznačil, že se najde ten nejsilnější ze všech, takže pokud se přijde o jeden, nic se nijak nezvoře. Modrá navíc vypadala, že je na práci docela soustředěná, takže jsme mohli mít dva věnce a doufat v jeden z nich. A slabší vždycky prohrajou, pomyslel jsem si. „Pomůžu tomu hnědýmu tragédovi,“ řekl jsem Biance s otočením hlavy, „možná se spoj s tou modrou, nebo to zkus sama, ale...“ Nějak jsem to nedokončil. Jenom jsem nad tim zavrtěl hlavou a tlapou k ní posunul mnou natrhané květiny, než jsem se rozeběhl.
Netušil jsem, jestli celá naše existence tady je nějak časově omezená – když to nestihneme do určitýho času, tak se už nikdy nevrátíme? Možná. Přeběhl jsem k červené louce poměrně rychle, možná tomu pomohlo i to, že byla na kraji, kde seděla s tlapou jak dýně. „Ew,“ pronesl jsem k tomu a krátce si ji prohlédl, protože ta tlapa nebyla asi to nejhorší, co na ní bylo. Posadil jsem se proti ní. Nějaký kytky měla seknutý v zubech, ale hodně jich leželo i na zemi okolo. „Fajn, dej ty kytky na hromadu,“ řekl jsem, možná spíš přikázal a tlapou ukázal do několika koutů, kde červené květy ležely, „a trhej další a ať maj dlouhý stonky.“ Mluvil jsem s ní jako s vlčetem, ale krátké poznání podle jejího chování mi naznačovalo, že ani ničím jiným nebude, pokud mě o tom nepřesvědčí. Jo a chtěl jsem domu, na legrácky nebyl čas.
Hlavou jsem opsal na krku kruh, symbolické protažení předtim, než jsem začal k sobě hrnout květiny. Vzal jsem jednu s nejdelšim stonkem, kterou jsem vzal jako hlavní a ty, které měly lepší květy než ostatní jsem si dal na stranu. Nejdříve jsem věnec dokola vyplňoval těmi na pohled stabilnějšími, i když květy neměly tak pěkné, ale ty hezčí jsem zabodával do prostoru okolo, aby byly co nejvíce vidět. „Vem nějaký to listí a ty... pupence? Nebo co to je, nastrkáme to mezi to,“ dodal jsem ještě a utrhl okolo sebe jedny ty tenké listy, které jsem mezi to nějakym způsobem nastrkal, aby to nebylo jenom úplně červený.
Ve chvíli, kdy už do kola nešlo prakticky nic strkat, protože byl plný nejenom květin, ale i toho listí a pupenců, bylo nějak tak hotovo. Nebylo to dokonalý, ale drželo to pohromadě. „Fajn,“ šeptl jsem si pro sebe a zvedl hlavu. Mám čas se vrátit k Biance? přemítal jsem. Odkopl jsem jí s tim věncem, co si budem, ale ona není slaboch. „Pleskej k tomu barevnýmu vlkovi,“ pokývl jsem hlavou k flekatýmu čenichu, nabral věnec na čenich a vydal se zpět za Životem.

Na to, kolik otázek mu bylo položeno, odpovídal Život docela střídma. Nijak se nevzrušoval tím, co mu bylo řečeno, prostě nějaká brána, klasický den bez zvláštností. Chtěl jsem nad tim mlasknout že to je k ničemu odpověď, která nepomůže vůbec ničemu, ale rozpovídal se dřív o tom, co je tohle za místo. Trochu jsem se zamračil nad faktem, že tu jsme první, ale proč tu teda jsme, když tu nikdo nikdy nebyl? Pustila nás sem doslova otevřená brána.
Posadil jsem se na zem, trochu mě z toho všeho bolela hlava, ale za to možná mohla ta vlčice, která jenom mlela, mlela a mlela. Dokonce na to upozornil i Život, který na ni foukl a na jejím těle se tak objevily fialové květiny. A k tomu řekl něco, co mě donutilo zamračit se ještě více a dlouze vydechnout. Sám neví, proč tu je, zopakoval jsem si. Trošku to smrdělo problémem, ale jenom lehce.
Pootočil jsem hlavu pryč zrovna ve chvíli, kdy mi odpověděl na to, že neví, jestli mi exploduje hlava, když udělám cokoli magického. Pozoroval jsem ho z boku jedním okem, protože druhé nebylo k mání a mlaskl jenom tiché: „skvělé.“ Byl jsem v pokušení to zkusit, třeba jenom trochu rozfoukat vítr, ale bolelo explodování hlavy? A vlastně se mi umírat nechtělo, ale prostě to byl takový otazník, co mi visel nad hlavou a nenápadně mě nutil k tomu, abych udělal jněco.
Bianca do toho navrhla, že bychom měli okolí prozkoumat. Zdálo se, že to tu je nekonečné jako normální svět, takže by nám to mohlo nějakou dobu zabrat, ale Život chtěl doslova plést věnečky. Takže tohle dělá celý ty dny s kytkama, co mu dáme? Plete věnečky? uchechtl jsem se pro sebe a zavrtěl nad tím lehce hlavou. „Fajn,“ pronesl jsem a vstal. Okem jsem přejel po třech vlčicích, nějak jsem doufal, že aspoň jedna z nich ví, jak plést věnečky, ale to asi nebyla vlčí parketa. Život do toho ještě něco mumlal, co mi nedávalo moc smysl, ale já se už rozhlížel okolo sebe. „Jdu na ty bílý,“ zahlásil jsem jim a rozešel se ihned s tím k louce, která byla posetá bílými květy se žlutým středem. Moje mužství jde zas kompletně do kytek, pomyslel jsem si, když jsem si dřepl do trávy a vytrhával jednotlivé květiny tím, že jsem si vždycky stonek dal mezi prsty na tlapě, stiskl a trhnul.

Možná by si někdo užíval společnost tří vlčic, ale já z toho odvařený nebyl. Ale to ani v případě, kdy by se jednalo o tři vlky, abych vůči nic zas nebyl tolik zaujatý. Byla to moc velká společnost, která mě obklopila na místě, který jsem neznal a jediná možná cesta zpět zmizela, ale místo toho se nám ukázal Život, který si stál jenom tak v povzdálí a my jsme šli k němu.
Hnědá vlčice s bílým flekem na čele byla asi... nejživější. Ptala se Života úplně na každou otázku, kterou jsme mohli mít, ale chrlilo to na něho takovou silou, že nebylo možné ani pořádně vnímat její otázky. Ale slyšel jsem v nich i takové, které byly k ničemu a zbytečné, třeba něco o kytkách v srsti. Koho zajímaly nějaké kytky, když jsme byli na tomhle místě?
Začal jsem se rozhlížet okolo sebe. Hledal jsem prostě něco, co by na tom místě nesedělo a naznačovalo nějaký problém nebo... cokoli, co prostě nesedí do světa. Všechno se ale zdálo normální, obloha byla modrá, tráva zase zelená, stromy nerostly kořenama vzhůru a kromě přítomnosti Života tu prostě vše bylo normální. Pokud pomineme fakt, že jsme se sem dostali žlutou bránou, která vyplivla Lilith a potom zmizela. Otočil jsem se zpátky k Životu. Kromě nesmyslných otázek od hnědé padlo i pár otázek od Lilith, ale mě napadla ještě jedna. „Jsme pořád ještě na Gallieře? Nebo aspoň ve stejné světě, kde leží?“ Ostatn už bylo relativně položeno, ale tohle zajímalo mě. Je tu všechno normální i v jinym ohledu? lehce jsem se zamračil, podíval se trochu zkoumavě na Života a přemýšlel. „Když zkusim nějakou magii, exploduje mi hlava, nebo bude vše jako to bylo ještě včera?“ Nechtěl jsem to moc zkoušet, protože... nebyla zima, abych mohl umřít.

Čekal jsem, jestli se něco bude dít, ale zatím bylo okolí klidné. Byla tu jenom ta hnědá vlčice, o které si Bianca myslela, že by něco mohla vědět. Moc se mi nechtělo do ptaní se jiných, ale skočil jsem sem za ní, protože jsem viděl, jak to někdo dělá a nabral jsem pocitu, že to nebude tak nebezpečné. Než jsem se ale mohl nějak rozhoupat, že bych se teda někoho i mohl na něco zeptat, vlčice přiskotačila k nám. Jinak se to úplně říct nedalo a hnedka byla přátelská a poukazovala úplně na všechno, co je okolo. Odtáhl jsem hlavu trochu dozadu, na energické vlky jsem neměl moc sílu. „Jo,“ řekl jsem jenom krátce na její otázku, jak jsme se sem dostali. To si nás nevšimla?
Otočil jsem hlavu k tomu útravu, který nás sem dostal, abych zjistil, že je pryč. Zamračil jsem se nad tím, protože tohle už pozvolna začalo zavánět průšvihem, ale co jiného jsem měl očekávat, když jsem se sem tak rychle vecpal? Nechal jsem odpovídání té vlčici spíš na Biance, protože jsem na to neměl co říct a raději jsem koukal k původnímu místu toho objektu, kde místo toho něco leželo v trávě. Tmavé, ale na světle se to modře lesklo a pak toho mi byl povědomý. A dokonce jsem znal i jméno toho, respektive ji. „Nádherný den,“ přitakal jsem jí s možná menší kapkou sarkasmu. Zmizení toho... toho, co nás sem přeneslo, už tolik krásným den nezavánělo.
Zdálo se, že se tu všichni nějak navzájem znají. Znal jsem Lilith, v zimě přikráčela do smečky. Ta očividně znala tu upovídanou hnědou a Bianca... možná taky někoho znala kromě mě.
Trochu jsem ukročil vzad, hnědá se na něco vyptávala, co šlo mimo mě, takže jsem se mohl rozhlédnout po okolí, aby mi zrak padl na dost povědomého vlka, na kterého i poukázala černá vlčice. „Jo,“ houkl jsem polohlasem, než jsem se k němu vydal. Ne, že by to byl kámoš, ale volalo to za nim.

//Ježčí mýtina

Nějak jsem čekal a doufal, že se to bude podobat pocitu skákání, kdy tělo chvilku neexistuje a poté se zhmotní někde dál, ale to jsem se pletl. Spíše mi přišlo, že prorážím vodní hladinu, ale nedopadám do vody, místo toho prostě nadále stojím někde na louce. Bylo tu teplo, což předtím nebylo, takže jsme nemohli být na stejném místě. Slyšel jsem ptáky, nějakou vodu a celkově to tu vypadalo jako nějaká představa úplně adekvátního dne. „Hm?“ broukl jsem si do toho, jako kdybych očekával nějakou levárnu. Otočil jsem se dokola, někde v dálce jsem viděl k tomu všemu stromy, ale nic jiného. Tedy snad kromě té vlčice, která tam skočila jako první a já ji následoval s tim, že se třeba něco stane.
„Vypadá to tu jako každá jiná normální louka v létě,“ podotkl jsem k Biance, která skočila za mnou. Nějak jsem ale nepolevoval na ostražitosti, nějak jsem čekal, jestli se něco stane, protože mi přišlo divné, že by nás něco uprostřed louky házelo na jinou louku. Byli jsme vůbec ještě na Gallieře? tohle místo jsem neznal.

//Říční eso

„Seš jediná, kdo se mnou mluví natolik, aby to mohlo ujet,“ opravil jsem ji. Co si budem, udržet konverzaci se mnou je občas těžké, když se moc nesnažim o to, abych se ji pokusil moc udržovat. Ale to bylo mnohdy tim, že jsem neměl světu co říct a netušil jsem, co vlastně říct kolikrát na jejich otázky a prohlášení. Udržování konverzace nebyla moje silná stránka, ale její zabíjení? V tom jsem se vyžíval.
„Hnědá, hubená, je taky beta,“ popsal jsem ji krátce. Mohl jsem ještě říct, že pokud někdy slyšela, jak někdo nadává na šedé, byla to zcela určitě ona, ale to by mohlo přejít zase k jiný debatě a do té se mi zrovna moc nechtělo. Taky jsem ji dlouho neviděl, došlo mi. Kdo ví, kde se flákala, jaké šedé a rezavé trýznila. Ale snad se u toho bavila. „Obvykle tak moc neprdí,“ pokrčil jsem rameny ohledně Mitsurugiho. Nebo minimálně předtim aspoň tolik nesmrděl. Kdo ví, co kde sežral, že to v něm pak chcípalo a rozkládalo se.
Ryba ve mně skončila poměrně rychle, ale s tim se taky nedalo moc prát, když to bylo malý. Kolikrát k obědu musela padnout menší hromada ryb, pokud jsem se chtěl přežrat, ale tohle ten případ nebyl. Zaujalo mě to, co bylo kousek od nás, i když by možná nemělo. Smrdělo to problémem a průšvihem. Ale neměl jsem ostatně jít životu naproti?
Biance jsem jenom mlčky přikývl a šel tim směrem. Jak jsme se blížili, cítil jsem z toho příjemnou vůni a to mihotání ve vzduchu bylo až hypnotické. Nechtěl jsem se k tomu ale moc blížit, kdo ví, co to bylo. „Co by to mělo být?“ zeptal jsem se spíš do vzduchu, protože jsem pochyboval, že to Bianca ví.
Chvíli jsem to pozoroval z dálky, přemýšlel nad tim a překvapeně sledoval nějakou hnědou vlčici, co k tomu přiskotačilo a prostě do toho... skočila. „Fakt do toho teď někdo skočil?“ zeptal jsem se nechápavě, pozvedl nad tim kůži na okem a vyrazil blíže. Moc jsem té věci nevěřil. Co když to tu vlčici sežralo? Ale nikde žádná krev, ani řev. „No,“ houkl jsem polohlasem a nadechl se. „Životu naproti,“ zamumlal jsem si nesorzumitelně pro sebe a bez nějakého upozornění skočil dovnitř se staženým žaludkem.

//skrz žlutý portál

//Kierb přes Mahar

Vraceli jsme se sice zpátky, ale do pouště jsem už neplánoval jít. Za prvé tam nebylo jídlo, za druhé to bylo daleko. Najíst se stačilo u nějaké normálnější řeky, kde nás nežrali komáři za živa a taková řeka se naskytla po močálech. „Asi ne?“ řekl jsem trochu nejistě, protože jsem nějak netušil, ale to bylo vlastně jedno.
Záleželo mi víc na tom jídle. Vlezl jsem nějak bez čekání do té řeky po kolena a pustil se do svého klasického rituálu čekání a vyhledávání jídla, než se mi dostane v podstatě samo do tlamy. „Znám Lindasu,“ řekl jsem jako první, „potom dvě vlčata, jednu hnědou menší protivu a toho šedivýho, co byl v tom podzemí s náma. A pak tu jednou byli dva, co do smečky chtěli, ale nevim, jak to s nima dopadlo.“ Na ty jsem ostatně předtim ve svém výčtu zapomněl. Ale sečteno podtrženo, bylo to poměrně málo vlků.
Další otázka mě docela dloubla do hrudníku a snad bych se i ošil, kdybych nestál v řece bez hnutí a potřeboval tam sakra stát bez hnutí. Napadlo mě možná pár vlků, které bych za ně považoval, ale problém bylo, že už jedna z nich měla takovou krásnou pověst, že říct to nahlas, jednalo by se o společenskou sebevraždu. „Většina jich na tomhle světě už není,“ řekl jsem předtím, než se má hlava ponořila a vytáhla s jednou slizkou rybou, co se marně pokoušela kroutit v mé tlamě. Vylezl jsem v zápětí na břeh a pořádně stiskl, aby toho nechala.
Moc jsem se vším neotálel a pustil se do jídla. Chtěl jsem to do sebe naházet co nejrychleji a vydat se zpátky. Stmívalo se, nebylo zrovna teplo a prostě se mi chtělo už někam na chvíli v klidu položit. Nejlehčí by pak bylo jít původní trasou, nedělat žádné další zacházky, ale když jsem okem tak nějak přejel okolím, zrak mi zůstal viset na jedné věci v dálce. Divný útvar lehce nad zemí v růžovo-žluté barvě. „Vidíš to taky?“ zeptal jsem se vlčice a pokývl tim směrem hlavu. „Možná si nepříjemnosti jenom daly načas, než nás chytí,“ podotkl jsem.

//Ježčí mýtina

//Mecháč

„To je v pohodě,“ řekl jsem ještě krátce. Bylo mi nějak jedno, jak moc ve mně a mém životě ostatní rýpali nebo nerýpali. Nějaké jejich poznámky, výtky a další věci jsem si beztak nebral k srdci a relativně mi nevadilo, co o mně kdo ví. Mohli vědět cokoli, protože jsem si ty věci stejně nebral k srdci natolik, aby mi tim potom mohli nějak ublížit. Byl jsem přesvědčený navíc o tom, že když se s těma věcma vlk smíří, ani tim nejde nijak ublížit. Matka mě nesnášela? Fajn, vim to, chápu to, nemám potřebu se v tom rýpat a fňukat nad tim, takže jiní mě tim nemohou provokovat. Bylo by mi jedno, zda by mi do očí tvrdili, jak jsem byl příšerný syn a všechno byla moje vina. V tomhle ale taky figuroval fakt, že jsem na podobný věci měl jasný názor, udržoval si o věcech přesvědčení a toho se odmítal vzdát. Byl jsem třeba přesvědčený o tom, že celý svět funguje jenom na principu výměny, kdy musí být něco za něco. Já se podělim o jídlo, ale chci to později oplatit. Dřív jsem to dodržoval přísně, dokonce to všechno i ostatním připomínal, že tahle skutečnost je a třeba kvůli tomu jsem jim i vadil, ale to mi bylo jedno, já tak život bral, že takhle funguje. Je jen jedna věc horší než smrt a to zaprodat sebe nebo svoje přesvědčení. A hlavně zaprodání před těmi, na kterých mi ani trochu nezáleželo.
„Třeba Launee v blízký době zavolá,“ zkonstatoval jsem, ale těžko říct. Ani ji jsem v lese necítil a už to byla docela otázka, kam vlastně šla a kde má třeba jenom ten menší potěr, který vlastně už bude sám o sobě docela velký. A kde se fláká Mitsurugi? napadlo mě. Posledně se proprděl do úkrytu a jestli to tam dělal celou dobu, tak se z tý nory musela stát plynová komora, kam nebude možné nikdy vkročit.
Vyrazili jsme k řece, ale stočil jsem kroky více k jihu. Poměrně foukalo, na to, že bylo skoro léto, bylo i docela chladno a nějak se mi hned nechtělo lézt do vody. Hledal jsem nějakou menšinu, příhodnější místo na to, abych vlezl dovnitř. Do toho se okolo vody motali komáři a několikrát jsem je tlapou odháněl. „Příšerný,“ odsekl jsem, když mi jeden po delší dobu bzučel nepříjemně do ucha. „Asi bych šel k jiný řece,“ zamručel jsem nad tím, protože sice mi žrát z tohohle nevadilo, ale nechtěl jsem, abych u toho byl zároveň já sám požíranej nějakym nechutnym hmyzem.

//Říční eso přes Mahar (nebo spíš okolo)

„Taky se nemůžu změnit ze dne na den,“ dodal jsem. Byla to chvilka, co jsem u Života byl a přeházet celej svůj život jenom tak z ničeho nic prostě nešlo. Navíc jsem furt měl problém s tim, abych nějak vzal, že se chovám tak a tak, což nekoresponduje s tím a tím. Možná jsem se taky tím vším dostal do trochu slepé uličky a netušil jsem, kam přesně se vydat, ale... vesměs na tom prostě nezáleželo. Když nějak život půjdu tímhle směrem, který se za poslední roky poměrně změnil, bude vše relativně v pohodě. Snad. A pokud ne, tak... třetí život?
„Přijde mi, že tu ani moc vlků není,“ podotkl jsem. Bylo to jenom takové obecné zkonstatování, protože na mě společnost jednoho už byla dost. Ale ve výsledku? Moc vlků tu nebylo. Věděl jsem, že smečky mají být obrovské, ale zde jich moc nebylo. Launee a její potěch o čtyřech, Lindasa, já, šedý vlče, nerudný vlče a dále tu byl vlastně kdo? Rez byla v trapu, Therion mrtvej. O víc vlcích jsem nevěděl. A kde vůbec jsou ti, co tu nějak žili? To taky byla otázka. Ale proč jsem to vůbec měl já řešit? Na mně to beztak nebylo.
Označkováno bylo, alespoň pachově tu někdo žil a docela mě už přemáhal hlad. Sice jsme zrovna přišli, ale na chvíli se ještě vytratit nemohlo být zlé. Bianca chtěla zůstat, ale já se chtěl jít ještě najíst, protože jsem tu nic k jídlu prostě neměl a to byla jedna docela velká nevýhoda mojí existence tady, že přes všechny lovy stejně budu škemrat o jídlo. „Chci se jít ještě najíst,“ řekl jsem krátce a pokrčil nad tím rameny. Bylo mi jedno, zda už zůstane nebo bude trpět mou společnost dál.

//Kierb

//Mahar přes Kierb

Cesta podél řeky byla delší, než jsem nějak čekal. Už mi docela docházelo, proč tak rád skáču, protože cestování po vlastních nohou bylo prostě... dlouhé? Neskutečně dlouhé a pokud se muselo jít ještě k tomu podél řeky, kde nebylo prakticky nic zajímavého, stálo to kompletně za starou belu.
„Eh,“ hekl jsem tiše, když Bianca nadhodila, že tohle všechno je možná o mém přístupu, jak se k těm věcem stavím a jak je přijímám. A zase byly na řadě emoce, které já prostě nedával. Neuměl jsem s nimi pracovat, pořádně jsem jim nerozuměl, ani jsem je nechtěl nějak dávat najevo. Bral jsem, že se jiní chtějí smát, řvát a dělat kdo ví co dalšího, ale mně vyhovovalo to, že jsem zůstával v jedné rovině, kdy jsem jenom já chápal, co se mi v tomhle ohledu honí hlavou. Sice jsem tak pořádně nerozuměl tomu, jak to berou ostatní, ale to jsem se snažil vyřešit u Smrti. „Myslim, že tohle nebude úplně pro mě,“ řekl jsem krátce, když jsme vlezli do lesa.
Cítil jsem jenom málo pachů, ale převládal spíše ten můj vlastní ze značkování, i když nebyl úplně nejsilnější. Chvíli jsem nad tim uvažoval, ale pak jsem se pustil do menší obnovy, když ten pach nebyl úplně nejslabší. Jenom tak pro sychr.
„Líbí se mi, že konečně, když nevim, kam jít, mám jistotu, že na jedno místo se můžu vrátit a nebudu muset u toho čelit cizincům,“ řekl jsem krátce pocit ze smečky, i když byl samozřejmě docela strohý a neprocítěný. Ale pro mě to třeba bylo něco úplně nového a neznámého. „Neplánuju zmizet,“ dodal jsem při otírání o jeden strom. Bylo fajn, že tohle sloužilo jako drbání, ale zároveň jsem měl už i pocit, že mi na tom místě musí chybět srst z toho, jak si ji vyškubávám o kůru stromů.
Močák jsem navíc měl docela plnej z pouště, kde se furt muselo pít, takže nebylo zase takový peklo splnit si tuhle jednu malou povinnost, kterou jsem si snad i tajně užíval, protože to znamenalo, že chtě nechtě musí ostatní furt nasávat můj pach a protože já byl sakra oblíbenec jedinec, muselo to každýmu lahodit.
„Je tu nějak prázdno,“ prohodil jsem ale k Biance, když mi došlo, že těch pachů v lese skutečně tolik není. Bylo jich tu vlastně dost málo, ani Launee jsem pořádně necítil. Ale za to jsem cítil jeden starší pach, který jsem znal z dřívějška, ale nepamatoval jsem si, že by tu vůbec tahle vlčice byla? Ani jsem si nevzpomínal na jméno, ale věděl jsem, že ji odněkud znám... Těžko říct odkud. Ale kde byla třeba Lindasa? Saturnus? Uprděnej Mitsurugi a ti ostatní? Nebo třeba Rez. O tý jsem sakra dlouho neslyšel. Věděl jsem, že vlci prostě sem tam mizí a odchází. Třeba ten rezavej a bratr Lindasy. Ani jeden z nich mi moc nechyběl, ale furt – kam šli?