Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na zdřímnutí mohlo být dost času, kdybychom už třeba chcípli nebo nějak tak. Místo toho jsme se tu mohli akorát tak ládovat brouky, dělat, že všechno je v naprostém pořádku a valit zbytečný šutry vpřed za Životem, který taky dost dobře mohl třeba dojít k nám, ne? Dotáhnout jeho zadek blíž a nějakou větev stromu by zabral méně času, než tam doválet kus skály. A furt nám chybí jedna část, připomněl jsem si hořce a hodil jeden znuděně unavený pohled k Lilith, která mě vybízela, že čim dřív se pohnem, im víc asu budeme mít k tomu, abychom si tam odpočinuli. Ani trochu jsem zrovna s touhle možností nepočítal, ale když tomu věřila, nehodlal jsem jí ničit její sny a představy o světě okolo nás.
Kámen za sebou nechával stopy v trávě, že by nás tak příšera mohla dost dobře následovat až sem a Živo si seděl na místě, protože neměl důvod kamkoli chodit. ajo, však on tu byl chudák vězeň.
U něj už byla Cynthie s Biancou, obě dvě na pohled zoufale zničené, v držce nějaká větev, jako by hodlali jít aportovat. a my si tam nakráčeli o polovinu lehčí, na což jsme mohli být hrdí, kdo do pár dnů shodí polovinu svojí váhy? My dva, přesně tak.
Šutr se položil na jedno místo, větev na druhou a pak se ukázal Život jako podrazák a smutně nám oznámil, že třetí ingrediencí bude jeden z nás. Dlouze jsem se nadechl, potom vydechl a přitom celou dobu upíral pohled na toho… podrazáka? “To se nemohlo oznámit na začátku? Světluška by si docela ušetřilatahání se na blbou horu. Nebo ta hnědá… Kde ta to vůbec klekla? Sis ji tu mohl nechat a nekňurat tady, že to musí být jeden z nás,” odsekl jsem podrážděně. A pevně jsem věřil tomu, že mám na jakýkoli naštvání právo.
“Nebo se vrátíme pro toho bubáka na horu, ne? To má taky energii. minimálě to dost energicky čaplo chudáka Světlušku. Nebo brouci? Tyjo, obětujeme celý hotový termitiště, to bude energie v mini balíčkách.” Asi mi trošičku přetekl pohár trpělivosti, protože jsem to tam sekal jedno z druhym a na protest si i k tomu sedl a vejral jednim okem na Života a dával mu najevo, aby si něco zkusil. Protestoval jsem v té chvíli jako malejt parchant, ale z něj taky všechno lezlo jak z chlupatý deky.

//Ledová hora

Dolů to šlo o něco lépe. Možná kvůli tomu, že jsme měli relativně vyšlapanou cestu, možná kvůli tomu, že z kopce se šlo lépe a možná taky kvůli tomu, že nás hnala chuť ponechat si vlastní život? Tak či onak, hnali jsme se, možná jsme totálně i zapomněli na ty kameny, které se možná valili nám do cesty, možná o ně zakopneme. Bylo to fuk, nezáleželo na tom.
Nic jsem neříkal, obvykle jsem nebyl moc výmluvný, teď jsem prostě držel hubu a hnal se z té hory a jenom se cukavě otáčel dozadu, abych zjistil, kde se nachází Lilith. Byla hned za mnou, za ní žádné nespecifikované monstrum. Fajn, relativně v pohodě. V pohodě v rámci toho, jak život bereme.
Šutry dole byly. Trochu zametené pod sněhem a rozlámané, ale koho to zajímalo. Hledal jsem tam ten největší, který byl byl nejvíc platný a k něčemu. Zrak mi přitom furt cukal nahoru, ale nic se tam nehýbalo, snad jenom sníh.
Jeden kámen jsem začal válet vpřed. Přišel jsem si jako hovnivál, ale asi nebylo na výběr. Práce to byla pěkně na nic, ale mohla by být vůbec lepší, když jsme byli zaseklí tady? A kromě šutru jsme potřebovali ještě to dřevo a nějakou energii, pro kterou nešel nikdo a museli jsme pak jít ještě společně. Oh, ale půjdeme jenom čtyři, to jde, ne? pronesl jsem si sarkasticky.
Sníh pomalu mizel, zase se objevovala tráva, šutry se valily vpřed. Skvělej den a mně do toho neskutečně kručel žaludek. „Žral bych,“ zamumlal jsem si pro sebe pod vousy. Potřeboval jsem se na chvíli zastavit. Chytal jsem křeče do žaludku, potřeboval jsem prostě něco sežrat. Trochu jsem poodešel, dlouze vydechl a dodal k tomu: „Jenom... chvíli, než se vrátíme.“
Snažil jsem se moc nevzdalovat, jenom kousek na louku, kde jsem se posadil a koukal po okolí. Louka, tráva, modrá obloha, sluníčko... Nádherný den, ne? Sklonil jsem hlavu k trávě. Ani krysa nebo myš, prostě žádný žrádlo. Jenom nějací brouci... Brouci. Trochu se mi z toho zvedl žaludek, ale výhoda? Nemohlo se zvedat nic, co bylo úplně prázdný. Mňamka, prolétlo mi hlavou, než jsem se snížil ke kompletnímu minimu.
Otočil jsem se, abych šel zpět ke kameni. K Životu ještě nějaký kousek to byl a už jsem to chtěl mít celé za sebou. Nejlépe živý. A ty dvě? napadlo mě.

//5 drahokamů, hodně vět začíná na stejná slova

//7 drahokamů

Kámen se v menších nebo větších kusech odlamoval ze skály a padal na zem, kde to vždycky byla tancovačka, aby mi nerozdrtil zadní nohu. Možná by bylo super přijít o končetinu nějakou magickou nádherou, ale nechtělo se mi do toho. Stačilo mi už to, že jsem ten kámen musel vůbec lámat, abychom ho pak mohli dostat dolů pod horu.
Začal jsem kameny valit k východu. Úplně jsem se těšil na to, až tohle potáhneme ještě až k Životu, který zcela určitě ani nepozvedne zadek, aby se alespoň přiblížil. Měl jsem to úplně před očima – bude tam sedět, koukat, přitrouble se usmívat a pak nám řekne, že skvělá práce a možná zjistí to, že nám jedna chybí. Možná je s Biancou a Cynthií, ozývalo se mi v hlavě. Možná trochu ze zoufalosti. Byl jsem někdy u toho, když jiní umírali? Čistě teoreticky... ano. Ale to byla jiná situace, kdy jsem byl viníkem. Tady jsem si byl jistý tím, že to má vina nebyla.
Lilith na můj nápad s valením kamene navrhla, ať se valíme za nim. Trochu jsem se nad tim zamračil. „Když na cestěpotkáme jedinej šutr, roztrhne nám to zadky na dvě půlky a nebudu tu jedinej půlenej,“ odpověděl jsem na to. Ne, nelíbilo se mi to. Možná s magií? Klidně... Ne počkat, být tu magie, přeskočim si rovnou domů, hah. Ale byl tu pádný argument, že ten šutr třeba nenajdeme. Může si někam odskočit, může zapadnout do sněhu. „Necháme rozhodnout Světlušku, co říkáš?“ navrhl jsem a tlamou pokynul k poslednímu členu u kamenů.
Otočil jsem hlavu k hnědé vlčici, abych jí oznámil, že má rozhodovací právo o našem osudu. V šeru jeskyně jsem toho moc neviděl– snad se omluví můj marnej zrak –, ale i tak jsem viděl obrovské pracky, které vystoupily ze tmy a objaly vlčici jako matka svůj potěr. Ale tohle nebyl mateřský zátah, možná spíš hadí krmení. Srst na krku se mi naježila hrůzou a vystřelil jsem na nohy, rovnou s tím i o několik kroků do nitra jeskyně, než mě instinkt donutil zabrzdit. Jeden výkřik a ticho. Možná celé to ticho narušovala jenom panika, která mnou projížděla. „H-hej?“ houkl jsem do nitra, ale bylo ticho.
Nebyl jsem hrdina a ani žádnej dobrák. Možná, že kdyby ještě byla nějak vidět a třeba i to, co ji vtáhlo a já měl třeba jenom píď magie, třeba bych nezačal couvat? Těžko říct, ani jsem nad tim nechtěl přemýšlet. Vycuval jsem až zpátky ke kamenům, tam se teprve otočil a ramenem drknul do Lilith v náznaku, že bychom měli jít. Pardon, pardon, pardon – panika ve mně stále projížděla a nějak jsem ji nedával.
Předníma nohama jsem střídavě vrážel do několika kamenů, abych je co nejrychleji svalil z prudkého svahu z hory. Opíral se do mě přitom vítr, ale přesto jsem v hlavě slyšel jenom ten poslední výkřik. Ze vzteku jsem do těch kamenů prostě kopnul a sledoval, jak se začínají valit dolů. Buď je najdem nebo ne, řekl jsem si hořce a otočil hlavu k Lilith. Nebo k jejímu obrysu v tom hnusnym počasí. „Pojď,“ řekl jsem potichu, takže jsem v tom větru ani nemohl být slyšet.

//Portál

Zaznamenal jsem, že šli za mnou. Dávalo to docela logiku a poměrně se mi i ulevilo, protože i přesto, že jsem byl spíš ten, co chtěl být po většinu času sám, zůstat osamělý na tomhle místě mi spíš nahánělo hustí kůži víc než samotné počasí.
Přes vítr jsem ale nic neslyšel, prakticky ani neviděl. Bylo to jako chodit v bílé temnotě a netušit, jestli následující krok nebude ten poslední, který přijde. Jeden krok byl ale mokřejší než jiný. Nebyl to sníh, byla to prostě voda, která se mi dostala na nohu. Zastavil jsem, sklonil hlavu více dolů a všiml si vody, která by byla možná úplně normálně v kaluži, ale tady to měl být led, po kterém jsem měl uklouznout a spadnout. Napil jsem se z ní, protože jsem měl žízeň a žraní sněhu předtim nijak nepomohlo. Chtěl jsem jít hned na to dál, abych nezdržoval vláček, ale hned u té kaluže si rostla i květina, která tam už rozhodně neměla být. Docela voněla, vlnila se ve větru a skončila v mé tlamě. Podobně jako ten motýl, který se k ní přiblížil a já ho sežral s tou kytkou, ups. Svět se bortí a ze zoufalosti žeru jetel, uvědomil jsem si nahořkle.


Někdy ta hora musela mít vrchol a ten i přišel. Kdo ví po jaké době, ale rozhodně po delší námaze. Ale přišlo mi, že mi není taková kosa a asi jsem to všechno očekával i horší? A ostatní? cukl jsem hlavou za sebe, kde se nořily dvě postavy. „V pohodě?“ zeptal jsem se jich.
Po kratkém ujištění a hlavně nabrání nového dechu jsem se rozhlédl okolo sebe. Vítr mlátil všude okolo, kromě do jeskyně, která se před náma otevírala. „Půjdu se tam podívat,“ navrhl jsem s prvnim krokem. Ne, že bych měl nějakou zkušenost, kdy bubáci skáčou z jeskyně, ale už jsem se v nějaký propadl, ocitl někde úplně jinde a našel tam nepříjemný věci. A pálily mě nohy, takže jsem nechtěl stát jenom tak na místě.
V jeskyni bylo cítit vlhko, ze stěn se odrážel chlad a všude okolo ležel kámen. Rýpl jsem do něho cvičně jedním drápem, pak se vydal hlouběji do jeskyně, ale bylo tam mrtvo a to asi bylo dobře. Vycouval jsem zpátky ke vchodu, kde jsem cukl hlavou směrem k jeskyni. „Nesvítí, ale snad ti bude stačit blyštící,“ prohodil jsem k té tmavší, která před nějakou dobou chtěla rozbíjet hlavy.
Začínal mě docela trápit hlad. Kameny jsem ale nežral a musel jsem ten pocit tak hodit za hlavu. Spíš bylo na řadě to, jak se toho kamene... zmocnit? Přešel jsem k jednomu, zvedl se na zadní a přední nohy zapřel do zadní části kamene. Váhu jsem přesunul do přední části těla a jednou se silně zhoupnul s naivní nadějí, že se kámen odlomí. A on to udělal. Nečekal jsem to, takže jsem se svalil s kamenem vedle něj na zem. „Takže bude stačit zabrat,“ zamrmlal jsem si pod vousy a hrabal se u toho na nohy s jednim kamenem vedle. Kolik toho potřebujem? Nikdo nic takového neříkal a ani nepadlo to, jak ho odneseme dolů. To bylo řešení na později. Logicky to chtělo i co nejvíc kamene, ať si Život pak nevymyslí, že máme jít zpátky ještě pro nějaký. Přešel jsem k jinému většímu kameni a podobnou taktikou se zapřel a zhoupnul se. Tentokrát nic, takže přišlo další zhoupnutí. A další a další. „Můžem zkusit co nejvíc těch šutrů hodit přímou trasou ze skály,“ přemítal jsem u toho nahlas, „a potom jí normálnější cestou, ať se s nima netaháme a nerozbijem si huby na ledu.“

Stačilo mi jenom na chvíli zvednout hlavu, abych se rozhlédl okolo, a ofoukl mě nepříjemný vítr. Stáhl jsem hlavu níže, uši zase stáhl dozadu, abych je trochu chránil před větrem a ohlédl se za sebe. Bylo na každém, kudy půjde, nemínil jsem se o tom hádat nebo domlouvat, protože jsem ani nechtěl ustupovat od svých vlastních názorů. „Uvidíme se nahoře,“ hlesl jsem jenom do větru a udělal ten první krok, který vedl k tisícům dalších okolo obrovské ledové hory. Co bych v té chvíli dal za poušť a nějakou malou pěknou oázu.
Rozhodl jsem se nepostupovat po cestě rychle. Spíše jsem šel pomalu, každý krok rozmýšlel a nikdy nepoložil tlapu hned plnou váhou na zem, pokud se mi místo zdálo jenom trochu podivné. Poté jsem přenesl kus váhy, poslouchal, zda uslyším sebemenší křupnutí a pokud nic nepřišlo, přenesl jsem zbytek váhy a pokračoval v krocích dál. Kolena jsem měl pokrčená, abych se držel co nejblíže zemi a skalní stěny, kde na mě tolik nemohl vítr.
Ani jsem se neodhodlával otočit za sebe. V prvnim případě jsem mohl zjistit, že jsem sám, ve druhém, že tam na mě koukají znuděné výrazy, protože zdržuju a dramaticky přehrávám, nebo jsem mohl být svědkem toho, jak někoho odfoukává vítr a nebo jsem tam taky mohl vidět to, že postupují stejně jako já, drží se a... Drží, to je vše.
V postupu se těžko orientovalo, jak daleko jsem šel. Možná jsem šel hodiny a ušel kilometr, možná jsem šel pár minut a ušel metr. Nečekal jsem, že bych šel rychle a byl hopem nahoře, otázkou spíše bylo, jak dlouho jsem šel. A jak dlouho půjdu. Můžou to být i dny, než se dostanem nahoru? napadlo mě. Zvedl jsem s tím oko nahoru, ale viděl jsem jenom bílý sníh tetelící se kolem. Kdyby to dny byly, asi bychom to těžko dali. Možná jsem si měl vybrat jinou cestu, napadlo mě. A v té chvíli, kdy mě to napadlo, mi došlo, že začínám sám o sobě pochybovat. Ne, že by to byla nějaká novinka... Spíš nevítaný společník do téhle situace.

Zhluboka jsem se nadechl. Hora stále čekala, táhla se před námi, nezmenšovala se, naštěstí ani nerostla, ale prostě tak nějak dávala najevo, že to je na nás a máme se pohnout my. Okem jsem sklouzl po dvou vlčicích, zatnul zuby a přemáhal se k tomu, abych vstal a prostě udělal ten první krok. „Ať to máme za sebou,“ pronesl jsem s dlouhým výdechem a smířeným hlasem, že se tu možná objeví jako ozdoba moje zmrzlá socha nebo něco takového.
Každý krok vzhůru byl ledovější, mrazivější a vypadnout zrovna sem z toho krásného léta nebylo nic moc příjemného. Trochu se mi to příčilo, hlavu jsem sklonil níže a šel odhodlaně jako první, protože jsem chtěl, aby padající led rozdrtil lebku mně a ne někomu jinému. Ne z chrabrosti nebo nutkání ochránit jiné, prostě jsem to nechtěl vidět, z krve bych se pozvracel a nechtěl jsem, aby mi to zamrzlo na srsti. Jsem tak chrabrý, povzdechl jsem si dojemně, ohlédl se jednou za sebe, ale pak se spíše soustředil na cestu vpřed a myšlenky se snažil držet u našeho úkolu a ne u otázky, jak je na tom Bianca s Cynthií, protože šly jenom dvě. A pak tu byla ta hnědá, která... asi prostě jenom byla a nic dalšího.
Chumelenice mi narážela do těla. Snažil jsem se mít uši stažené, aby mi do nich nenafoukalo a oko přimhouřené, abych alespoň něco viděl. možná by to celý bylo lehčí, kdybych měl ještě jedno oko, ale vlk asi nemůže mít vše.
Viditelnost nebyla nejlepší, spíš byla značně omezená, ale zaregistroval jsem, že se před náma otevřelo více možností. Podobně jako u té louky, kdy jsme se buď mohli táhnout jako smrad po cestě nebo přes tu louku. Tam jsem zvolil okolo a teď jsem nějak nechtěl myslet na jinou možnost. Chodit okolo horké kaše byla moje specialita. A ty ostatní cesty se mi nelíbily. Prudké, divné, nepříjemné v kostech. Bylo by tam třeba víc síly. Otočil jsem hlavu k Lilith a Světlušce a přestože jsem normálně mluvil docel potichu a bručel u toho jak nerudnej medvídek, mluvil jsem tentokrát docela hlasitě, aby mě nepřehlušil vítr: „Šel bych radši okolo.“ Nedával jsem k tomu žádné vysvětlení, prostě to byl pocit, jenom jsem dodal: „Zase.“

Z hrdla se mi vydralo něco jako znechucené vydechnutí, které bylo směřováno k tomu, že bych si měl špinit tlapy cizí krví. „Děkuju, ale moc špinavá práce pro moje něžné tlapky,“ poděkoval jsem Lilith velectěně, když mi byla odhodlána přenechat nějaké to bouchání si do možného dvojníka a podvodníčka, který si vzal za vzhled našeho kamaráda. Ale byla ochotná nechat nějaké údery i Světlušce a to bylo roztomilé, jenom jsem se obával, jak by si s tim poradila. Třeba by ho tim kamenem hladila?
„Ale?“ zopakoval jsem s pozvednutím kůže nad očima, protože jsem se v tomhle všem docela ztrácel a pokud by to bylo možné, asi bych měl u hlavy nějaký ten otazníček, co nechápal celou tuhle situaci okolo, kdy se Lilith vyptávala na Biancu. Ale to byla její věc a neměli jsme vůbec k řešení nějaké jiné záležitosti? Třeba sběr kamene, vrácení se k ostatním a jít si pro tu energii, co jsme nechali na konec?
Mezi žraním sněhu jsem se snažil ještě dávat pozor k Světlušce, která mlela něco o tom, že hnědá možná odsvištěla nebo padla. „Vidělas to?“ zeptal jsem a sedl si s tim. Cítil jsem tlak v celém těle a možná i trošičku nejistotu z osudu hnědé vlčice, která se vytratila do neznáma. Možná fakt padla? „Dáme si radši chvilku pauzu... Nebo aspoň já, jsem už starý pán,“ vydechl jsem s pádem na zem. Sníh mě chladil do břicha a ve svalech jsem cítil úlevu, když jsem se mohl na pár chvil zastavit a zamyslet se nad tím okolo. Lilith nadhazovala možnosti, jak může ten šutr vypadat a to byla docela dobrá myšlenka, co vůbec hledáme? „Doufáš, že bude světélkovat, až ho budeš házet Životovi na hlavu?“ zeptal jsem se mimoděk a bez vstávání otočil hlavu k vrcholku a koukal tam nahoru. Nechtělo se mi tam, ale vůbec ne.

//celkem 21 drahokamů + 5 bonusových

//od Života

S naší nerovnoměrně velkou skupinkou jsme se oddělili od ostatních směrem k ledové hoře, jak to bylo nazváno. Moc jsem se neohlížel, nechtěl jsem se rozptylovat, myslet na jiné věci, prostě do chvíle, kdy jsem nějak vnímal, že mám za sebou ostatní vlčice, všechno bylo v relativnim pořádku a nebylo třeba to moc řešit.
Lilith se akčně vrhala do masakru falešného Života, kterého si v hlavě vytvořila a chtěla se ujmout kamene, co mu rozpůlí lebku. Protože jsem na tyhle věci moc nebyl, byl jsem ochotný jí to vesele přenechat a klidně i odvrátit zrak, až se to bude dít, protože na to nejsem moc zvědavý. „Je to tvoje,“ oznámil jsem jí teatrálně a symbolicky jenom mávl tlapou a na krok se tak zastavil, abych to mohl udělat. „A není to má dcera,“ oznámil jsem do toho možná trochu otráveně, však jsem byl mladíček, jak jsem mohl být otec? „Je to dcera alfy,“ dodal jsem na vyrozuměnou.
Pokračoval jsem následně dál, viditelně se ochlazovalo a letní srsti se to úplně nelíbilo, ale co jsem mohl dělat. Nechtěl jsem riskovat furt magie, trochu jsem si nebyl jsitý tím, co by se mohlo stát a Život sám vyjádřil, že úplně neví, co by se mohlo stát. Bylo to tak až do chvíle nouze.
Na trávě okolo nás se začal objevovat i v malých kopách sníh, cesta se zvedala nahoru a mě už trochu začala přemáhat žízeň, kterou jsem hasil tím, že jsem nabíral čistý sníh do tlamy a dlouho ho v ní převaloval, než jsem ho spolkl, abych neumrzl.
Na pár chvil pod tím největším výšlapem jsem se zastavil. Ohlédl jsem se za sebe, kde jsem předtím slyšel i slova, který jsem nepřikládal váhu a zamračil se. Neuměl jsem obstojně počítat, ale přesto mi tělem projelo mražení. „Ta hnědá šla nakonec s nima?“ zeptal jsem se trochu nejistě, protože jsem ji ostatně předtim slyšel říkat že jde s námi. Vyrovnávala počty? zeptal jsem se sebe samého a otočil hlavu zpátky k hoře.

Neuměl jsem moc dobře počítat, ale podařilo se mi odhalit, že budeme celkem čtyři na kameny a dva pro dřevo. No, kámen byl asi stejně těžší, takže možná bylo dobře, že nás bude na jednu věc více. Dostala se k nám ale ta lehce pomatenější, která mrmlala, že nemá ráda stromy, protože ji z nich bolí hlava. Co? nechápal jsem. Ale na její obranu, když jsme se pokoušeli dělat věnec, snažila se a nedělala žádný blbosti nebo cokoli, prostě dělala, co se řeklo, takže to je asi fajn.
Bianca se každopádně rozhodla pro dřevo. Nic jsem na to neříkal, možná jsem se jenom trochu ošil, protože se mi myšlenky stáčely k tomu, že se můžem rozdělit a už nikdy nesetkat. Jsme tu pomyslně zavření, jednou na sebe narazíme, připomněl jsem si s dlouhým výdechem a stočil zrak k třem vlčicím, se kterými jsem se měl vydat k horám. Lilith se rozhodla pro to, že bude skeptická a nenápadně osočila Života, že je to možná jenom pozér a někdo úplně jiný. Pokrčil jsem nad tim rameny, moc jsem ho nezkoumal, ale taky jsem nějak nechtěl... řešit, co jiného v téhle situaci dělat. „Když to nebude on, rozmlátíme mu hlavu kamenem,“ ušklíbl jsem se nad tim.
Bylo prostě načase jít, čím dřív tam, tím dřív zpátky. „Tak asi jdem,“ mlaskl jsem s výdechem a vstal, abychom se mohli vydat k horám, o kterých nás varovali, že tam můžou být laviny a kdo ví co dalšího.
Hned po prvních krocích jsem začal dostávat docela žízeň, zase. Očividně vysávat rosu z trávy není úplně lukrativní na uhašení žízně, ale vodu jsem furt žádnou neviděl. Na hoře bude sníh, sníh se počítá furt jako voda, ne? napadlo mě. Takže jsem žízeň nějak ignoroval a upřímně jsem vcelku ignoroval i svou skupinku. Šel jsem vpředu směrem k hoře a moc ještě ostatní neřešil. Zatim nebylo žádné nebezpečí, co by mě nutilo se věnovat okolí.

//Ledová hora

Nikomu už nebylo do řeči, ale vzhledem k situaci to bylo docela pochopitelný. Vrátil jsem se blíž k nim, žaludek si hrál nezvyklým masem, který dostal a trochu proti tomu i protestoval, ale nechal jsem ho v tom, ať si dělá, co chce, protože tu bylo něco jiného na práci.
Posadil jsem se kousek od skupinky vedle Bianci. Nikdy jsem nebyl fanoušek Smrti, ale popravdě ani Života, spíše jsem to bral jako nějakou nevyhnutelnou návštěvu, když jsem se k nim plazil s nějakou prosbou. Ve výsledku všichni umřem, co? prohodil jsem si suše pro sebe, protože tohle jsem si nějak přebral ze všech těch slov, co tady Život a ostatní pronášeli. Ale fajn, o tom stejně život byl, vždycky končil u každého stejně, ale asi by nebylo moc příjemné, kdyby to takhle dopadlo u všech naráz v jedné chvíli.
Museli jsme udělat nějaký ten portál, protože jich tu za poslední dobu bylo očividně málo. Lavina, obyvatelé nebo něco prostě děsivého? zeptal jsem se sebe samého a dlouze vydechl, abych prostě dal najevo nějakou... zoufalost ohledně celé situace, která tu byla. První se slov po té době nějak ujala Cynthie, která nás nepřímo popohnala a přihlásila se k tomu dřevu. „Na to poslední bychom ale měli asi jít dohromady,“ dodal jsem k tomu mimoděk a naklonil hlavu do jedné strany a následně do druhé, abych si trochu protáhl krk. „Půjdu na ten kámen,“ dodal jsem.

Odfrknul jsem si nad tím. Mělo to být takové to pobavené, protože Sheya byla opět v trapu, ale něco mi trošičku říkalo, že za tohle všechno asi ona úplně nemohla a spíše to vypadá, že se Cynthie ztratila od ní. Tak či onak, Sheya s námi nebyla, ale za to s námi byla halda vlků, která Sheyu znala. Přihlásila se k tomu ještě Bianca a hnědá vlčice, která do toho začala blábolit po svém.
Trochu jsem poodtoupil. Možná jsem se cítil trochu stísněný veškerou tou společností a potřeboval jsem kousek místečka pro sebe, i když to mělo být jenom pár metrů od brebtání. Protáhl jsem si u toho krk, na půl poslouchal, jak se sem kdo dostal a co se vlastně děje. Nejdříve magie zmizela, pak se vrátila, jindy zase hnusný dým a teď se prostě zacílilo na zničení všeho, přemítal jsem nad tím, oko zvedl k obloze, na které furt bylo slunce a přemítal nad tím, co dělat. Ne, že bych měl nějak moc na výběr, ale spíše to bylo zoufalé volání "co mám dělat?". Ještě mi do toho kolem tlamy furt lítala nějaká havět, která se mi asi pokoušela dostat do útrob. Ohnal jsem se po tom, aby to vypadlo, ale motýl asi blbě zabočil a já moc pohnul hlavou, protože jako další jsem ho cítil v krku, kde se mi nalepil na hrdlo a já se zalkl, když jsem se ho pokoušel dostat nahoru nebo dolů. Dostal se nakonec dolů.
Zvedl jsem se, abych si mohl zanadávat, že žeru ze zoufalosti motýly, ale místo nějaké nadávky jsem akorát tiše hekl, když se pro změnu ukázal ještě mrtvý zajíc přede mnou. Fuj, ušklíbl jsem se. Prostě se tu vynořil, jakoby se vůbec nechumelilo a co po mně chtěl? Sežrat ho? Smůla, jsem spíš na vodní typy. Ale tady voda není, problesklo mi hlavou a tím začal kolotoč zoufalosti, kdy jsem si opakoval že ryby jsou jediným smyslem života, ale když chcípnu, nemá smysl myslet na ryby... Ve výsledku se mi zajíc cpal do krku a já se přemáhal, abych se nepozvracel, zatímco mi za zády eskalovala debata. Přišlo mi, že maso ve mně je úplně špatné a snad nezdravé a asi mě otráví. Kdybych mohl, asi bych byl zelený z té nepříjemné chutě, kterou jsem potřeboval spláchnout a k tomu stačila kaluž vody, která mi byla dopřána. Ac ten krutý svět, pomyslel jsem si, než jsem se otočil k ostatním a dělal, že všechno je prostě takové, jaké je.
Pro můj vlastní údiv tam byla další hop skok díra. Zamračil jsem se, pohled jsem stočil k Životu a... docela se mi chtělo skočit zpátky. Záchrana světa nebylo nic, co bych měl dělat já. Nebo proskočim a počkám na smrt venku? přemítal jsem. Zůstal jsem sedět nakonec na místě, nic neříkal a jenom otočil hlavu k Biance a hlavou pokývl k tomu portálu s takovou spíš otázkou, jestli skáče.

//7 drahokamů