Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mech

Po dopadu se mi udělalo mdlo. Země pod mýma nohama se zdála nestálá a hlava byla snad na vodě, která se vlnila v bouři. Musel jsem se rozkročit, zavřít oči a lehce sklonil hlavu, než se vše umoudřilo. Nejdříve dech, potom tepání v hlavě a stísnění pocit v plicích. Jenom bolestivý žaludek zůstal, ale ten jsem ani nesváděl na skok. Za to mohlo okolí, zbytek světa, rozhádaní bohové, kteří se nedokázali servat mezi sebou a museli do všeho tahat i zbytek světa.
Chtěl jsem se vrátit k místu, kde byl ten pitomý portál. Odkud jsme se dostali do toho jiného světa, i když jsem vůbec nepočítal s tim, že by tam to místo ještě bylo. Stálo to za pokus a minimálně to bylo něco, odkud jsem se mohl odpíchnout dál... Někam. Neměl jsem vůbec ponětí kam, ale vlastně to bylo jedno. Potřeboval jsem chvilku pro sebe, protože ta se mi ještě pořádně nepoštěstila. Sám celý život, připomněl jsem si ponuře s nějakými kroky dál, ale přitom furt chci, abych byl víc sám. Moc to nedávalo smysl, ale ani nemuselo. Svět sám o sobě smysl nikdy nedával.

//Středozemka

Říkej tomu, jak jenom chceš,“ pokrčil jsem nad tim rameny, bylo jedno, jak se věci nazývaly. Pokud měly jeden smysl, což tohle mělo, bylo úplně fuk, jaký zvuk se pro to užíval. A dal mi pozitivní odpověď, ale kromě slabého cuknutí koutku, kdy jsem se konečně spokojil s odpovědí, jsem na to už nereagoval. Chtěl jsem jenom informaci, ne se do toho dál motat, to už nebyla moje starost.
Myšlenkama jsem okamžitě začal plout pryč, možná jsem se v tom šťoural tak moc, že jsem se chtěl rozptýlit, abych byl někde jinde, ale teď začal šum, varovné signály, přemítání nad tim, že bych neměl jenom sedět, vůbec ne tady. Měl bych zmizet, zalézt někam do díry a nevylézt do jara... Do jara za deset let. „Fajn, nebudu v tom dál šťourat.“ Debata byla symbolicky ukončena, vstal jsem na nohy a obešel zvíře, než jsem se zarazil a poukázal k němu tlapou: „Dotáhneš to k úkrytu?“ Nechtěl jsem už jít dál, nechtěl jsem se zastavovat, potřeboval jsem zmizet. Vrátit se trochu po vlastních stopách, kde to začalo, kde to taky mělo skončit. Třeba se nevrátí, připomínal jsem si ponuře. Tak to předtim i stvoření říkalo, ne? Že ne všichni se vrátí. „Musim na chvíli odejít,“ oznámil jsem rovnou i s vysvětlenim, proč jsem se ptal, jestli to dotáhne dál. Zatl jsem hned poté zuby, lehce cukl hlavou do strany a jenom na krátkou chvíli cukl okem zpátky k Saturnovi, než jsem prostě šel. Tvoje sestra je mrtvá, dodal jsem ještě, než mi zadek zmizel mezi stromy a odpráskl se pryč.

//Esíčka

Nevěřim ti ani měsíc mezi očima. Trochu mě to štvalo. Chtěl jsem jenom vědět novinky ze světa živých, ale narazil jsem na skálu, do který jsem mohl klepat jako pominutej a ona si furt dřepěla a nepohnula se. Znudeně jsem položil tlapu na mrtvé zvíře, jestli ho tím třeba neproberu k životu, ale do týhle situace by se ani dobrovolně probudit nechtělo. „A chtěl bys?“ Poslední pokus bylo jít prostě hlavou napřed a zjistit, jestli si vytvářim v hlavě vzdušný zámky a marně páruju ostatní jako hadrové panenky, se kterýma bych si mohl hrát na pláži za krásného slunečného dne. „Jenom mě to zajímá,“ dodal jsem s pokrčením ramen už s jistým náznakem nezájmu. Sundal jsem tlapu z mrtvolky položil ji vedle bílý nohy a prostě ještě chvíli čekal.
V hlavě mi mimo představy dlou mladých (v nekomprimovaných polohách) hučela i potřeba na chvíli se vzdálit. Někam daleko, kde bych mohl strčit hlavu do písku a vrátit se k neexistenci, než padne kouzelná otázka nebo pronesení, že se Bianca už dlouho neukázala. Někde a někdy vyleze. Ale kde?
„Řekl jsem snad, že by bylo?“ odpověděl jsem na otázku otázkou. Možná, že kdybych mluvil ke světu přívětivě, všechno by nebylo bráno jako útok, ale... ne, děkuju. „Prostě rád rejpu v cizích existencí, protože ta moje nepřináší nic zajímavého,“ mumlal jsem tak nějak pro sebe pod vousy. Možná trochu žárlivě, ale neměl jsem na to, abych řešil osobní drama.

Ne, že bych si užíval, jak z něj všechno lezlo jak z chlupatý deky. Vychutnával jsem si to. Byla to pomsta za jeho idiotskou otázku, jestli jsem někdy byl zamilovanej. Plánoval jsem do toho rýpat jak do škrábance, krásně se mu drápem provrtat hluboko a podrbat ho až na kosti. Ach ta pomsta, zasténal jsem dramaticky, pootočil hlavu lehce do strany a nahodil pohled "já vim, že lžeš". Ve skutečnosti jsem neměl páru o co šlo. Věděl jsem, že se spolu tahaj, ale spolu se tahalo víc vlků. Jenže ne do všech jsem mohl rýpat, hodně z nich by to obrátilo proti mně, ale on? Hroutil se z toho, čímž prokazoval vinu. „Samozřejmě,“ přitakal jsem, jako bych mu to fakt věřil. „S ostatníma kamarádama po sobě taky lezeš?“ zeptal jsem se jenom mimoděk. „Už jste zpečetili pakt blízkýc kámošů?“ zajímalo mě, ale jestli v tom neslyšel ten náznak sarkastického podtónu, něco muselo být špatně. A vychutnával jsem si to jenom trošičku. „Takovej se dělá zezadu, je to trochu atletický vrchol, ale to bys zvládl.“ Možná byl ještě mladej, aby o tomhle věděl, ale však se to týkalo přátelství – blízkýho přátelství –, tak to nemohlo být tak nevhodný.
Na chvíli jsem zmlkl, koukal někam do prázdna a přemýšlel nad tim, jestli můžou existovat blízcí kámoši bez toho, aby to pak přešlo ve slizkou náklonost, která intoxikuje široké okolí. „Co já vim, chceš vůbec blízkej kámoš být?“ Hodil jsem po něm jednim okem, maskoval v tom svoji nevědomost a všechno to hrál... Na všechny strany.

//Kierb přes Gejzíry

Takže budeme mlčet, říkal jsem mi při jedné sérii nenápadných pohledů, budeme na sebe zírat jak ztrapněný milenci a přitom chci jenom vědět, jestli víš, kam se co dává. Jestli patřil mezi vyvolené, co mohou slyšet myšlenky jiných, aspoň se zabaví a třeba na to něco řekne. Ale mlčel, šlo se tak dlouho, vlastně až k hranici lesa, který smrděl Lindasou. Zastavil jsem se, nechal zvíře padnout s žuchnutím na zem a posadil se. Měl bych se hnát nahoru a lézt Lindase do zadku a utrhnout jí kus masa? Možná, zoufalost ze mě sálala, ale trochu to převažovalo nutkání jít hledat mrtvé a zjištění, kde je v týhle zemi zakopaný nemrtvý pes. Všechno chvíli počká, poradil jsem si, než jsem se nadechl a ještě dal chvilku možnost k tlamu, aby se pochlubil, než jsem se do toho pustil sám.
„Vztahy na dálku jsou na nic,“ pronesl jsem s pokrčením ramen, jako kdybych v téhle záležitosti byl expert. Taky jo, já žil tady a ona někde v éteru. „A hodně blízká přátelství nefungujou,“ dodal jsem spíš zamyšleně s otazníkě na konci. Aspoň mi to tak připadalo. Jenže já ani neměl kamarády, abych to mohl vědět.

//Tundra

Bylo mi jedno, kdo co dělal. Jestli se stavěl na hlavu, rozhazoval vlčata, kam šlápnul, zabíjel alfy v okolí – bylo mi to buřt. Ale měl jsem jednu podmínku, potřeboval jsem vědět, že to dělají. Sladké nutkání o všem vědět, všechno znát, roznášet drby a nepotvrzené informace… Jako slast pro duši. A protože jsem ani moc nevypadal na někoho, koho zajímají blbosti z cizích životů, bylo to naprosto dokonalý.
Kvůli drbům a informacím jsem se ale nehodlal hýbat. Otáčet, natahovat uši, nic z toho mě nebavilo, takže jsem prostě čekal na to, že ty věci dojdou ke mně. Launee zmizela, doslova a já nad tim jenom pozvedl kůži nad oční dírou, protože mizení byla moje specialita? Nechal jsem to ale být, znudeně jsem kopal do mrtvolky a jenom tak letno se snažil doslechnout šuškání za mnou. Marně. Ať jdou do háje, zaklel jsem vůči nim a šel napřed.
Brzo mě dohnal Saturnus, mlčel jsem, protože jsme byl docela uražen. Trošičku. Vybdákej to na sebe, pobízel jsem ho jenom s obastným cuknutím oka jeho směrem.

//Mech přes Gejzíry

Jako klíšťata ostatní naskákali na zvíře, které se s tim moc rvát nemohlo. Jednoho by třeba nějak dostalo dolů, dva těžko, tři už vůbec a čtvrtý vlk byl jenom posledním hřebíčkem do rakve, kdy nemělo cenu se o cokoli snažit. Zvíře leželo na zemi, nehýbalo se, nedýchalo, asi bylo prostě mrtvý.
Slezl jsem dolů, oklepal se a zůstal stát opodál. Chvíli jsem na to zvíře zíral, jestli je skutečně mrtvý, ale vypadalo tak. To by bylo, pomyslel jsem si. Nejhorší a nejotravnější část beztak musela přijít v tom odtažení pryč. Na jazyku jsem měl pachuť ze srsti chudáka mrtvoly, ale přišlo mi docela nevkusný tu vypláznout jazyk, abych si slinama chlupy vyplavil. Později.
Nechtělo se mi popravdě zůstávat moc na místě. Ne tady, popravdě jsem nechtěl být ani v blízkosti ostatních. Potřeboval jsem chvilku pro sebe, nějak... se vytratit. A podívat se po okolí, kde je to limbo, o kterém ta fialová příšera mluvila. Někde to místo musí existovat, přemítal jsem nad tim. Problém byl v tom, že jsem okolí docela slušně prošel a žádný místo, kde by se scházeli mrtví, jsem nenašel. Mohlo být někde mimo tenhle svět a... pak bych asi hledal marně.
Sheya nadhodila, že by měla jít hedat Cynthii. Ta věta se musela řadit v top deset vět, které v životě říkala, co jsem tak pochopil. Pokrčil jsem nad tim jenom rameny, mně se to beztak netýkalo. Spíš jsem bezeslov zvíře zvedl pomocí magie, abychom se taky mohli pohnout dál. „Pozdravuj Cynthii,“ houkl jsem k ní akorát, obešel zvíře a tlapou vrazil do jeho zadku směrem k Mechu. Pohlo se, ale asi to chtělo víc kopanců na cestu zpátky.

//Kierb

Na chvíli se dalo všimnout, že jsem se zasekl. Musel jsem více energie zapojit k přemýšlení nad pojmem jenom polovina sebe a tělo se tak nemohlo moc hýbat. Význam toho mi každopádně nedošel a už jsem se potřeboval nadechnout, takže jsem to nechal plavat. Mohl jsem se zeptat, co to znamená, ale zas tak moc mě to nezajímalo. Lehčí bylo smířit se s nevědomostí a s tim jsem problémy dvakrát neměl.
Víc problémů přinášel lov. Saturna jsem už párkrát lovit viděl a vždycky u toho panikařil, jako by se ani nepokoušel to nějak skrývat, ale to měl asi poděděný po těch mrtvých rodičích a neslo se to jako hlavní gen, protože se stejně chovala i jeho sestra. Chovala v minulém čase. U Launee jsem asi bral za samozřejmost, že lovit umí, i když při poslednim byla březí a Sheya poznamenala, že tohle nelovila. To asi nikdo z nás. Jo a já lovit... uměl a neuměl zároveň. Uměl a nechtěl? To bylo taky vesměs fuk. Ať je to za náma, vydechl jsem poraženecky, když se někde už vedle ozýval výběr adeptů, i když z jejich řad spíš řádných nešťastníků. Pomalu jsem se otáčel směrem ke stádu, jednim okem jako kamerou sondoval dokolečka po okolí a přejel i po tom tak lehkém intimnim doteku od Sheyi, že mi to i na chvíli oko seklo na jednom místě déle, než mělo. To se řekne Cynthii, ušklíbl jsem se pro sebe, než jsem tou hlavou dotočil ke stádu. „Půjdu teda se Sheyou z levé strany a vy z pravý,“ navrhl jsem lehce s pokrčením ramen, „nebo bys radši šla s tim hezkym?“ zeptal jsem se směrem k Sheye jenom z čisté... provokace. Rejpání, to bylo lepší slovo. Viděl jsem to.

//manipulace povolena

Vyrazil jsem po levé straně proti stádu obrovských sněžných krav. I když jsem nebyl obr, a svou průměrnou výšku jsem si možná tak kompenzoval svaly (což zase ubíralo na mozku, ale to jsem kompenzoval nezájmem), jsem se přikrčil, protože na tomhle místě nebylo úplně tolik schovek. Do toho vycházelo slunce, které nás uvítalo tim, že nám bude svítit do ksichtu. Tak to dopadá, když se jde lovit na východ, ale tolik mě to zas trápit nemuselo, když mě to bodalo jenom do jednoho oka. Chudáci ti se dvěma.
Na poslednim lovu jsem posledně ryl do Saturna i jeho – zesnulé – sestry, ať se víc zapojí a získal jsem za to jenom sadu smutných očí, jako kdybych je mlátil. Kdybych je mlátil, poznali by to. Teď jsem tohle nechtěl řešit, protože tu byl někdo, kdo by pro změnu mohl mlátit mě. Chtěli chytit toho jednoho vadnýho, měli dostat toho vadnýho. Stádo se hýbalo dál na východ, ten jeden kus zaostával, ale blížili se víc směrem ke druhé skupině. Fajn, fajn, řekl jsem si pro sebe, hlavou jenom kývl na loveckého společníka a dal mu tím jasně najevo zprávu "vyběhneme, poženeme je přímo k nim do náruče a případně to vezmu do jeho zad, aby se složil k zemi." Jasná zpráva z jednoho kývnutí hlavou.
Jak jsem kývl, tak jsem vyrazil, nadběhl jsem stádo tak, aby se ti, co byli vpředu, mohli rozeběhnout vpřed, ale vadný kus musel běžet už opačným směrem dolů k dalším dvěma. Abych ho udržel v tom směru, nadbíhal jsem mu jako pastevec a doufal, že druhou únikovou stranu taky někdo hlídá. Když to obklíčíme, bude to v pohodě, dodal jsem si ještě pro sebe a postupně přidával na rychlosti, jak se zvíře blížilo k ostatním. Moc rychle už běhat ani nemohlo, nemělo kam a spíš se jenom zmateně točilo dokola a do toho... bučelo? Nebo nějaký takový zoufalý zvuk to dělalo. Možná mi toho bylo i trochu líto, ale lítost jsem dal najevo jenom širokým objetím na jeho zádech a pusinkou do páteře, aby si lehlo a odpočinulo.

//Kierb

Vzhledem k tomu, že bych neřekl rozdíl mezi žábou a ještěrkou, asi bylo lepší, že se nějakého lepšího vysvětlení ujal někdo, kdo nebyl tak arogantní vůči vlastnímu okolí. Mě to ale na chvíli vrátilo k myšlenkám na mrtvé a na to, že bych to asi měl říct, ale prostě jsem se na to necítil. Navíc se ani nikdo neptal a... prostě se mi nechtělo. Chtěl jsem to všechno pohřbít hluboko v sobě a dělat, že nikdy nic nebylo.
Stočil jsem kroky od řeky. Moc jsem nepospíchal, šel jsem pomalu, dělal, že se nic neděje a rozhlížel se přitom po chladném okolí, kde teda je to tisícihlavé stádo, kde bude jeden nebo dva smolaři, kteří s tim stádem už nebudou pokračovat dál. Jak se vůbec tohle lovilo? Asi stejně jako ten jelen, ale šlo tam hlavně o to oddělení, sundat to je už stejná písnička, která se nemusela řešit. Zhluboka jsem se nadechl, spěšně napočítal do čtyř, protože přesně takovej počet se toho má ujmout. Maximálně pět, podotkl jsem si. I když to byly jenom dvě poloviny stejnýho vola.
„Znám Cynthii, její matku,“ podotkl jsem mumlavě k Launee, „obvykle vidim Cynthii, co hledá Sheyu. Nebo Sheyu, jak hledá Cynthii, nikdy jinak.“ Oproti jiným rodinám v tomhle kraji stejně byly ty normálnější.
Něco mě bodlo v zádech, když se Sheya zeptala, jestli je Cynthie v pohodě. Protože jo, ona byla. Jako jedna ze dvou byla v pohodě o těch jiných se to říct bohužel nedalo. Zhluboka jsem se nadechl, zastavil se a rozhlédl okolo sebe. Sheye jsem jenom přikývl, nechtělo se mi to komentovat okolo a raději jsem to všechno stočil k lovu, aby byl už za námi.
„Můžeme zkusit jí po dvou,“ navrhl jsem s lehkým pokrčením ramen. „Nebo se můžu rozdělit a bude nás pět. Ve dvou nebo třech by každá skupina mohla jednoho sundat, ne?“ zeptal jsem se spíš směrem k Launee. „Nebo dáme společně jednoho s větší jistotou.“ Vlastně to bylo na nich a tom, kolik toho sežerou.

Tvoje sestra je mrtvá, popichoval mě hlásek, který chtěl, abych tuhle věc řekl nahlas a svět zjistil, jak to je. Takhle to věděla jenom Cynthie, která to mohla říct Sheye, ta by to donesla sem, ale naštěstí pro mě bylo nemožný, aby se Sheya s Cynthií potkaly, takže to byl jeden problém vyřešen a mohl jsem si jenom překusovat jazyk. Však ani neví, kam šla, kdo s ní byl, dodával jsem si pro sebe, i když jsem cítil, jak se mi po celém těle plazí nepříjemný pocit, protože jestli se začnou ptát, co mám říct? Jo, vlastně ona na konci léta umřela? Jsem to zapomněl zmínit? Nebo jsem mohl doufat, že patvor z hvězd nelhal o nějakém limbu a ona tím dokáže někdy projít, i když mi ani neřekl, jak dlouho tam takhle může být. Dělej jenom to, co umíš nejlépe, dodal jsem si pro sebe a to bylo prosté – mlčení.
„To je dobrý,“ řekl jsem klidně Launee a jenom lehce cukl hlavou dozadu, ale pak ji vrátil. Stejně bych si neměl s ní brzy co říct, vždycky tomu tak bylo.
Ze Saturna jako vždycky srčel optimismus a sebedůvěra, která pro něho byla typická. Bylo až k překvapení, že z něj nevyzařovala žlutá aura, která by oslepila každýho, kdo by na něj pohleděl. Za to ze Sheyi něco takového šlo, i když k tomu byla ještě růžová a ne jenom zlatá. „Představ si jelena v zimní verzi,“ poradil jsem mu krátce. Ale taky jsem je nikdy nelovil. A rozhodně nežral, ale možná je už prostě omrzelo žrát jedno a to samé? „Tundra by měla být kousek a změna je život, ne? Tohle prohlášení se řadilo do první trojce toho, co by Meinere nikdy neřekl a přeci jenom to používal, aby nutil jiné do věcí, co sám nechce... Jsem podlý vlk, ach jo.
Přesunul jsem jednooký pohled na Launee, oko se mi div nepřevalilo do prázdný díry vedle (což by mohla být zajímavá vymoženost) a hlavou jsem uhnul k severu, i když mi přišlo... divné. Něco mi přišlo divného na tom všem, ale nemohl jsem říct co. Možná se mi i trochu točila hlava, ale jenom decentně.
Jo a protože tam byl ještě třetí a poslední, ten aurově růžovozlatý skrček, který byl všude, ale ne tam, kde měl být, bylo třeba se věnovat i jemu. Pro mé štěstí chtěla jenom jednu věc, nebo jsem to asi tak pochopil. „Hledala tě v lese, protože ví, že se flákáš se Saturnem,“ kývl jsem k sebevědomému hlavou, jako bych ho snad i chtěl z něčeho obvinit, „ale pak potkala svoji... sestru? A kam šla dál, to nevim. Ale asi tě bude hledat v okolí lesa.“
Zhluboka jsem se nadechl, koukl jsem se ještě k řece, jako bych ji snad měl opouštět navždycky, i když to mělo být jenom na pár hodin a pak kývl někam do nějakýho přibližnýho směru. „Jdem?“ zeptal jsem se.

//Tundra

Schváleno, přidáno.

Život jsem vnímal vždycky tak nějak poteměle. Ale ne úplně černě, i když by to o mně mnozí řekli. Můj svět nebyl černý, spíš byl podbarvený mlhou, která dávala světu bílý nepřístupný opar, nepříjemně chladila a zahalovala vše, co mohlo být černé, ale klidně i bílé. Vše dostávalo šedý nepřístupný nádech, přes který nešlo vidět daleko. Ale šlo přes něj slyšet, ale právě ten zvuk tu mlhu akorát více umocnil. Slyšel jsem vytí, zřetelené a od známého hlasu, ze kterého jsem cítil, jak se uvnitř mě něco kroutí a nepříjemně převaluje v nepříjemném pocitu prázdnoty a úzkosti, která mi byla cizí. Neznal jsem ji a nevěděl, jak ji zvládat. Nervózně jsem přešlápnul, polknul, ale hrdlo jsem měl tak suché, že mě to akorát bolelo. „Myslim, že volají mě,“ řekl jsem polohlasem Lauře, protože jsem docela chtěl, aby tak nebylo. Nemusim to říkat a nebudu přitom lhát. Když se nezeptají, nikdy ta skutečnost z mého hrdla nemusí přijít, došlo mi. Bylo to obcházení vlastního přesvědčení, ale jak jsem měl říct, že je mrtvá? Že se nejspíše nikdy nevrátí, pokud neprojde limbem? „Musim tam jít, ale můžeš na mě počkat, jestli chceš, u toho lesa, kde roste jenom mech... Brzy tam přijdu,“ řekl jsem sestře, ale už jsem si přišel nějak moc nepřítomným. Kývl jsem na ni, už beze slov a otočil se k vytí, ke kterému jsem mířil skrze tu mlhu, kterou jsem si budoval.
Ale ona tam nebyla jenom Launee, byl tam i Saturnus, kvůli kterému jsem měl zas útroby jak v kleštích a do toho ještě Sheya... Kterou mohl jeden hledat po všech čertech a vždycky stejně pak byla tam, kde neměla být. Nic jsem ale zatim neříkal, nějak jsem na to zapomněl.

//Taky moc děkuji za akci a prosím květiny ~

Schváleno, převedeno, smazáno bude zítra
Pro příště (teda už ne za Aurona) prosím o sumy k nakoupeným položkám a jejich sečtení

Schváleno, odznaky přijdou později