Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ přes Kierb

Někde to bylo horší, někde na. Smrad a kouř, který musel být původem z té sopky se rozptyloval. Vycházelo slunce, po dešti ani památka, ale ze země se kouřilo a kusy tvrdnoucí lávy se válely všude okolo. Přestával jsem zase logicky myslet, jenom jsem se hnal vpřed směrem k lesu, který už dost dobře nemusel existovat. Les vedle byl spálený, dřevo bylo spíše už uhlím a popelem, zem černá a spálená.
A pak tam byl Mecháč. Místo vlhkého mechu a silného pachu smečky tam byl jenom štiplavý vyvětralý zápach, který se mi zarýval hluboko do mozku. A nic jiného. Žádný pach vlků, žádná smečka, která by tam měla být. Ten les byl pustý. Zastavil jsem se až kousek za hranicema, pokračoval dál a rozhlížel se, ale nebylo tam po nikom ani památky. “Museli odejít, když bouchla sopka,” odtušil jsem Cynthie a prostě stál na místě. A třeba se nevrátí, dodal jsem si pro sebe. “Sheya tu ale každopádně není.”

//Jedlový pás přes Galtavar

“Překvapení? Však se na mě koukni,” ohradil jsem se uraženě. Kdo byl lepší partie než já? Ranit sebe a svoje ego bylo mým koníčkem, vždycky mě to vrátilo na zem, jak na tom jsem a pokud byl někdo na podobný vlně, bylo to docela dost příjemný uvolnění po docela náročných dnech, ve kterých jsme se společně plácali.
Kdybychom ještě byli nažraní, vyspaní a mentálně v pohodě, dalo by se říct, že už by všechno bylo fajn. Jenže my jsme byli akorát v suchu a vyprávěli si pitomý historky, co všechno se nám dělo v kouzelném světě, kde nikdy nezapadalo slunce, ale životy jiných zapadaly jedna báseň. Zuby jsem držel pevně zatnuté, když vyprávěla, jak je napadl hmyz, který vysvětloval jejich poďobaná těla a… možná to vysvětlovalo i to, proč padla k zemi. Mohlo jich být moc, tělo to nemuselo zvládnout, mohla na ně mít alergii, mohlo se stát cokoli. Ale kdyby tam nemusela lézt, nestalo by se to. A nelezla by tam, kdyby Smrt neuzavřela Života v tom světě a ten trotl jí nevypomáhal ve zničení světa, které se následně před námi otevřelo.
Obloha byla už poměrně jasná, ale ve vzduchu byl stále cítit kouř a spálenina. Zarazil jsem se, když jsme vylezli z lesa a hleděl jsem směrem k sopce, která byla úplně jiná než předtim. Všude po okolí ležela rozžhavená doutnající hornina, sem tam v ní byl vidět rudý záblesk lávy a táhlo se to po celém okolí. Chtěli zničit svět, připomněl jsem si při pohledu na ten výjev. Možná, že kdybych měl dvě oči, jedno z nich by mi vylezlo z důlku. “Ta sopka,” hlesl jsem. co bylo blízko sopky? Jo, třeba takovej les plnej mechu.
Nejdříve jsem se vůbec nehýbal, pak jsem udělal jeden krok, opatrný, jako kdybych čekl, že šlápnu do lávy, ale nic tam nebylo. Udělal jsem další, pomalu začal zrychlovat, až jsem se dostal až do klusu směrem k lesu. Možná nebude co komu vykládat.

//Mech přes Kierb

Možná nebylo úplně nejchytřejší se zabydlet pod sopkou, ale byla to paradoxně jediná věc v okolí, která zatim nedělala žádný problémy. A taky se les posledně skoro vytopil, sopka byla v pohodě, ale jo, znělo to divně. „Tam se všem připalujou lejtka jenom ze mě,“ odfrkl jsem si nad tim, jako bych byl nějaký místní štramák, pokud ideálem krásy bylo jedno oko a dvě nedodělaný půlky. „Nebo jim taky bublaj nervy,“ dodal jsem ještě mumlavě, takže to bylo takový nepodstatný k slyšení.
Moje lákavá nabídka na bejvák pod sopkou byla přijata, ale nechtělo se mi šlapat přes noc mokrej. Bylo docela chladno a k tomuhle kompletnímu mentálnímu a fyzickýmu vyčerpání by bylo na nic ještě přidat nachlazení. Předtim Život tvrdil, že by magie nezkoušel, aby z toho nebouchla hlava, ale teď jsem se to rozhodl risknout, protože jsem měl hlavu stejně těsně před prasknutím. Jenom jsem dlouze vydechl, abych se uklidnit a ohřál jsem okolí natolik, aby nám vysušilo kožichy a trochu prohřálo kosti. Měl jsem z toho krátké mžitky před očima, ukročil do strany, abych nějak vyrovnal ztracenou rovnováhu a poznamenal si, že víc asi dneska už ne. Bylo toho na mě docela dost. „Jo, popel ti sežere deset let, který si nachytala v tom kouzelnym světě,“ mlaskl jsem a vyrazil na cestu směrem do Mecháče. „Co se vám tam vůbec stalo, když jste šli pro dřevo?“ zajímal jsem se, i když... jsem neměl. Protože mě to všechno vrátilo k tomu, co se stalo. Upřel jsem pohled před, několikrát rychle zamrkal, ale to nijak nezpomalilo vlnu nechutě a pocit zvracení, který se mi hnal útrobama.

//VVJ přes Galtavar

Otravovalo mě, jak na nás pršelo, ale zároveň mě ani moc nepotěšilo to, že pršet pomalu přestávalo, až to všechno přešlo do několika posledních velkých kapek, než déšť kompletně zmizel a nechal nás tam v mokrém lese totálně promoklý a zničený – i když za tu druhou část déšť úplně nemohl. Donutilo mě to ale vstát, zkusit se trochu protáhnout a nadávat na ztuhlé svaly, které nebyly vůbec zvyklé na to, že by se měly hýbat. Připadalo mi, že jsou z kamene a natahovat je bylo úplně marné. Ale když jsem je chtěl zpevnit předtim, tak ne, místo toho jsem si rozbil tlamu, postěžoval jsem si. Posadil jsem se, pokusil si ještě protáhnout krk a mozek se m převaloval únavou ze strany na stranu. Nějak se v něm toho moc hemžilo.
„Okolí z nás vysává život,“ přitakal jsem k prohlášení o rychlejšim stárnutí. Taky mi to tak přišlo a možná proto jsem se i smiřoval s tim, že brzy někde exnu, ale to bylo Životem zažehnáno a ani jeho dobrodrůžo mě nezabilo, takže asi... asi všechno dobrý do nejbližší zimy.
Snažil jsem se rozhlédnout, kde to vůbec jsme, ale jenom podivný pocit v tom lese a všudypřítomné jehličí mě začalo pomalu utvrzovat v tom, že jsme poblíž Smrti. Jak příhodné. Neměli bychom zmizet, než přijde domů a pojede s náma druhý kolo? No, aspoň jsme nebyli úplně daleko od Mechovýho lesa, pokud jsme fakt byli u Smrti.
„Nemůžu se dočkat, až ho uvidim,“ vydechl jsem s pohledem nahoru mezi stromy. Třeba nebude v lese? napadlo mě. Ale někdo by tam furt měl být. Co kdybych dělal blbýho? Že nevim, kde je? Ale to by byla lež. A já nerad lhal. Nechal jsem zrak stočený nahoru, když se Cynthia ptala, kde ta smečka je. „Pod sopkou,“ odpověděl jsem prostě a sklopil hlavu. „Třeba tam Sheya s nim bude. Chceš ukázat můj bejvák?“ zeptal jsem se lehkým pokývnutím hlavy směrem, kde by s velkym přibližně les měl být.

Odfrkl jsem si nad tim, že se tu o mně šíří drby. Rád jsem je poslouchal a roznášel, ale o sobě jsem je slyšet nemusel, ještě k tomu, když to byla pravda. Ale furt jsem to nějak nebral. Přišlo mi to divné, takové nezvyklé a přitom to už budou... dva roky. Dva dlouhé roky, co jsem sledoval, jak ta smečka vzniká, že mě tam nechává, že mi dokonce dává i povinnosti a nějaké pravomoce. Bylo to... nemohl jsem nějak pobrat, že se to vázalo k mému jménu. „Samozřejmě,“ zamumlal jsem k tomu, když se Sheya ukázala jako ta, co tyhle všivé pomluvy roznáší. Kdyby se furt neztrácela, neměla by ostatně kde ty drby furt hledat.
Možná jsme se měli pokusit myslet na něco jiného, nebo se jít třeba nažrat, vyspat, podívat se, jak je na tom svět, ale já na takový věci nebyl a nehádal jsem, že Cynthia v tomhle bude moc jiná. Sarkasmus a cynický postoj byl nejspíše náš boj proti všemu, co se dělo. Nejraději bych do toho ještě něco praštil, i když ve mně už bolestně řval tichej hlásek, že jsem někomu ublížil a nejsem tak o nic lepší než ten, komu jsem ublížil. Ale nelitoval jsem toho, jenom mi přišlo odporný se na sebe podívat nebo se uklidňovat, že vše bude ve výsledku v pohodě, když nic prostě v pohodě nebude. Chtělo se mi zvracet při vzpomínce na to, jak chutnala jeho krev, ale potlačil jsem tu nechuť a pokusil se místo toho zhluboka nadechnout a vydechnout se zavřeným okem, do čehož mi tu Cynthie klela. „Jo, ale osud asi nehledí na délku života,“ dodal jsem na to. Ale nemělo to tak být. Chcípat by se mělo od nejstaršího, když už.
Pokusil jsem se zvednout. Ne úplně, ale chtěl jsem se dostat na břicho a mít zvednutou hlavu, aby se na mě nelepila změť mokrého jehličí. „Těžký vychovávat omladinu, co,“ houkl jsem do toho. Jako bych snad s timhle měl mít nějaký zkušenosti. Když jsem s podobně mladýma zahazoval, obvykle jsem je akorát proti sobě nějak k pobouřil. Ale mohli si za to často sami, protože měli na nic otázky.
„Saturnus,“ opravil jsem ji, když pronesla jeho jméno a neodpustil jsem si tiché odseknutí: „Její bratr.“ No, aspoň jsme třeba mohli jít spolu a vyložit jim to naráz? Cynthie bude mluvit, já ne.

Ani jeden z nás se neměl do zvedání a to i přesto, že nám lilo na hlavu. Smyje to krev, uvědomil jsem si. Byla všude, černá srst ji kryla, ale na té červené byla jako pěst na oko. Nechtěl jsem se ani na to dívat, upíral jsem zrak někam jinam a snažil se vytěsnit kovovou pachuť ze svojí tlamy. Hlava se to předtim pokoušela vytěsnit, ale společně s bolestí a pekelnou únavou se navrátil i každičký bolestivý fakt. Že všichni jsou mrtví, někoho jsme zabili a svět je možná taky v loji a my to jenom nevíme, protože se tu flákáme na zemi. Třeba celý svět lehl popelem a jsme poslední dva vlci na zemi... Jupí. „Nechcem,“ dal jsem Cynthii za pravdu. Nechtěl jsem se dívat, jak se svět hroutil pomocí přisluhovačů. Chtěl jsem... asi spát. A zpomenout, že se něco takového stalo. Chtěl jsem umlčet svoji plnou hlavu, která vřískala a mlátila na poplašnej zvon, protože se v ní po letech dělo tolik emocí, že je neuměla zpracovávat a hodně z těch emocí ani neměla zapsaný a netušila, co vůbec znamenaj. Třeba to bodání u srdce, ze kterého jsem se málem kroutil jako had, co to sakra mělo bejt? Chtělo se mi z toho řvát, ale to bych nesměl být tak strhanej.
V jedné chvíli jsem zvedl hlavu. Srst jsem měl zplihlou a kapala ze mě voda. „Jak víš, že nějaký domů je?“ zeptal jsem se. Bylo mi to vesměs jedno, ale chtěl jsem vědět, kdo kromě mě v tomhle světě roznáší – roznášel – drby. „Nemůžu se dočkat, až tam všem řeknu, že Bianca umřela,“ pronesl jsem kysele, „co myslíš, kdo to vezme líp. Její máma nebo bratr?“ Neodpustil jsem si ty sarkastický poznámky, byl to boj se vztekem a smutkem, který jsem chtěl potlačit.
Zkusil jsem se zhluboka nadechnout a vydechnout, ale kromě výměny vzduchu v plicích se nic nezměnilo. „Kam půjdeš ty?“ zeptal jsem se. Ragar se ostatně rozpadl.

//portál

A to byl konec. Nebo konec naší existence buď v naprosto dokonalém světě nebo jeskyni, která byla plná švábů a smrděla po moči. Ani v jednom se nestalo nic moc dobrýho a snad nás ani nic dobrýho nemohlo čekat potom. Ale prostě jsme byli zpátky. Sice ne zrovna okázala, protože Cynthie se tam složila jak široká tak dlouhá a moje přední tlapy se rozhodly vypovědět službu a ochutnal jsem tak jehličím pokrytou zem, která nás čekala. Prostě příchod hrdinů.
Ani jsem neměl moc chuť se zvedat, složil jsem tělo na bok a do toho zasyčel bolestí, která se mi rozléhala celým tělem. Bylo to na nic. Nechtěl jsem se vůbec hýbat, prostě jsem tam chtěl jenom zůstat ležet, nehýbat se a nechat se porůst mechem, aby mě už nikdo nikdy nenašel. „Jupí,“ mlaskl jsem s naprostou absencí nadšení na poznámku Cynthie, že jsme zpátky. Jehličí mě bodalo do těla a do čenichu pro změnu štiplavý zápach a voda se taky rozhodla říct svoje neskutečným slejvákem, který procházel skrze větve stromů.
Co teď? zopakoval jsem po ní a zatnul zuby. Teď bych se měl zvednout, vrátit se do Mechovýho lesa a vesele Launee oznámit, že je Bianca mrtvá? Jo a pak najít Saturna a říct to jemu, ten mě obecně rád s mýma blbýma kecama vidí. A ještě bych to mohl říct... nevim, všude. Aspoň jsem neznal nikoho od ostatních, tam jsem jejich smrt nemohl jít zpívat. „Asi,“ zamumlal jsem s hlavou položenou na zemi. Okem jsem sondoval po okolí, ale nic zajímavého v něm nebylo, „bychom měli kouknout, jak moc se svět podělal, co jsme byli pryč.“ Už jenom ten smrad říkal něco úžasného.

Smrt se chovala jako Smrt. Nelíbil se jí fakt, že by tohle měl někdo přežít a dokonce se vrátit i na místo, které se pokoušela zničit, ale ta entita namítala, že jo a dokonce chtěla i zpráskat Smrt. A Života. V podstatě to byla rodinná šarvátka, jak se nadále ukázalo, protože se entita představila Cynthie jako Kontinuum a měl být jejich sourozenec. Nezapomněl se chlubit tim, že i on je čáryfuk jako ostatní a asi z nich bude nejstarší, protože oba dva drbal jako starší sourozenec.
A pak odpověděl i mně. Že se vlci mohou vrátit ze smrti, pokud k tomu mají vůli a musí se nechát provést v někym v nějakym Limbu. Co je to? zeptal jsem se jenom v myšlenkách. Zamračil jsem se, bylo reálné někoho oživit, ale museli to chtít oni a mít na to? Nešlo pro to nic dělat? Chtěl jsem na něj vyrukovat s dalšíma otázkama ohledně toho navrácení mezi živé, ale rozhodl…a? Furt mi nesedělo, co by to mělo vlastně být, ale prostě se nás to rozhodlo poslat do háje dalšim hop skokem, co nás dostane buď domů nebo do jiného problému, kterých bylo už dost. zatnul jsem zuby, zhluboka se nadechl a zadržel dech, když se ještě přiblížil Život, že se nemám o Biancu bát, protože to zvládla. Co zvládla? Zemřít? Projít Limbo s tim průvodcem? Jak dlouho to má trvat? Kde to Limbo je? Cynthie mu odpovídala na jeho dík, ale kousala u toho jako pes. Minimálně jsem slyšel, jak ty slova hryžou do achillovek. “Snad si to příště vyjasníte sami,” utrousil jsem na to s odvrácením hlavy k portálu, kterým to všechno už snad mělo skončit. Ale nechtělo se mi tim skákat, byl jsem unavený, strhaný a netušil jsem, co nás vlastně čeká na druhý straně. Třeba se Smrt nějak činila, když mi se honili po horách.
Otočil jsem se zády k ostatním a čuměl na mihotající se portál. Cynthie do toho měla ještě jednu poznámku. Zhoupl jsem k ní hlavu, značně unavený z toho všeho a prohodil: “Zkušenosti?” Ale odpověď nepřišla, prošla portálem a já ji následoval. nic jiného už ani nešlo.

//Portál

//Děkuju moc za akci, byla… zabijácká. Jenom jsem ráda, že už k Životu nemusim chodit, byl by z toho nepříjemnej rozhovor do budoucna :D
Prosila bych za bonus štěstí dát magii času na Lacrimu a jako odměnu volím vlastnosti ~

V hrdle se mi rozlila kovová pachuť. Stáhla mi útroby a nemohl jsem polknout, ale zároveň s tím nešlo ani přestat. Srst se mi dostávala mezi zuby společně s kůží a srst mi odkapávala od tlamy. Zavřel jsem oko, ve tmě bych toho málo viděl, ale nechtěl jsem ani to. Nejdříve se cukal, ale každou vteřinou pohyb polevoval a pak prostě... zmizel.
Pustil jsem ho, rozevřel jsem tlamu a jeho krk padl s žuchnutím k zemi mezi brouky, ve kterých jsme stáli. Teď to bylo na nich, mohli ho sežrat a dělat si s ním, co chtějí. Necítil jsem ale žádnou úlevu nebo uklidnění. Jeho smrt nezvrátila smrt ostatních a neulevila ani vzteku, který se mnou hnal jako parazit.
Zvedl jsem hlavu, odvrátil zrak od těla, protože ničím víc už nebyl a rozhlédl se okolo sebe. Tlamu jsem měl plnou slin a krve, kterou jsem odmítal polknout, chtěl jsem se toho všeho zbavit, umýt se a odstranit jakékoli pozůstatky z tohohle světa, ale žádná voda tu nebyla. Mohl jsem jenom naředěnou krev nechat odkapávat z tlamy tak dlouho, dokud v ní nebylo více slin. Ale přesto jsem po polknutí cítil tu kovovou pachuť, která mi obracela žaludek. Spokojený? ozvala se ve mně otázka, na kterou jsem nemohl mít pozitivní odpověď.
Nic jsem neříkal. Okolo nás se stále ozýval pohyb brouků, ze kterého se mi motala hlava a kromě toho i zvuky jiného boje, který byl ještě před chvílí druhořadý. Cynthie vybízela, abychom šli pryč a bylo to na místě. Zvedl jsem tlapu, cuknul s ní, abych odhodil brouka, co mi po ní lezl a raději šel za ní pryč z tohohle místa. Nikoho to nevrátí, připomněl jsem si hořce.
Šli jsme zpátky jeskyním komplexem za zvuky boje. Furt jsem se neměl do jediných slov, čekal jsem jenom na to, že strčíme hlavu do druhé chodby a tam budou lítat blesky, protože oba ti vlci měli být obdaření magií, ale nic z toho tam nebylo. Rvali se stejně obyčejně jako kdokoli jiný, ale Cynthie na to měla trefnou poznámku, že jejich smrt by nás tady mohla uvěznit. A co tu budem dělat? Žrát červy?
Napadala mě jenom jedna hloupější poznámka než ta druhá, ale ani jednu jsem neřekl. Přemítal jsem, jestli se do toho motat, protože bylo asi jedno, jestli umřít tady na vyhladovění nebo v boji s Bohy, však to bylo fuk. Ale nemohl jsem pohnout jediným svalem. Všechny mě pálily, bok mě bolel jako čert a blbě se mi dýchalo. Asi mi bylo i jedno, jestli tady zkejsnu. Neměl jsem proč se vracet, Cynthie jo, ta měla důvod se dostat zpátky. Když se vrátim, co budu dělat? Roznášet informace po okolí, že umřeli? ptal jsem se sebe samého, protože na nic jiného jsem ani myslet nemohl. Nová myšlenka přišla až při otřesu a propadu stropu.
Uskočil jsem zpět, celé tělo mě nechutně zabolelo a přišlo i krátké oslepení. Připadalo mi, že hledím do samotného slunce, které se rozhodlo, že se taky podívá na to, co se tu děje.
Odvrátil jsem hlavu a nějak jsem očekával, že s tím světlem přijde i žár, ale nic takového nepřicházelo. Místo toho začal řvát na Život a Smrt. Nechápavě jsem hlavu vrátil, pomalu otevřel oko a hleděl na... vlka. Mělo to jeho tvary, ale bylo na tom celém něco, co tomu dávalo závan neurčitosti, který jsem nedokázal pochopit a ani popsat. Zíral jsem na to jako na zjevení, čímž to i bylo a nechápal slovní přestřelku mezi nimi. Znal se s těma dvěma, takže byl... jejich známej. Těžko říct a popsat.
Jejich debata se obrátila i na nás, kdy Smrt chtěla vědět, co s námi bude a ta entita odvětila, že nás pošle zpátky, ale nejdřív nám prej odpoví na nějakou otázku. Byla tohle snad chvíle na otázky? Třeba jaký je význam života? Cynthie na to šla poměrně prakticky a docela i skepticky, když se zeptala, co je vůbec zač.
Mě ale do toho napadla ještě jedna otázka. Vkradla se mi do mysli jako parazit, když se mi zrak nedobrovolně vrátil k tělu, které patřilo Biance. Na jaře mi řekla, že nechce, aby vlci okolo ní umírali. Zemřeli její rodiče, zemřel Therion a nelíbila se jí ani myšlenka, že bych měl umřít já a nesejde mi na tom, že se to stane. Jenže když zemřel Therion a Launee to oznamovala ostatním, přišla i s poznámkou, že podle Život existují možnosti, jak vlka přivést zpátky k Životu. „Jak přivést mrtvé k životu?“ řekl jsem po dlouhé době nějaké slova. Vyplivl jsem tu otázku jako jed, který mě pálil na jazyku. „Vim, že to jde. Když umřou, můžou se nějak vrátit – jak?“ specifikoval jsem to celé.

Schváleno, vyřízeno.
Modifikace bude dodána na dospělácký vzhled

Normálně jsem toho moc nenamluvil, ale tentokrát... vůbec nepřicházela slova. Ani jsem o ně nestál. Co bych měl říct? Ať se zastaví? Ať táhne k čertu? Nemělo smysl cokoli říkat, prostě jenom konat a později vypudit myšlenku na to, že se tohle stalo. Ale to nebude snadné. Jenže budoucnost ještě nepřišla a nemělo důvod se tím zabývat, když tu on stále byl a ostatní ne. Ne jenom Bianca, ale i Lilith, Světluška a ta hnědá, které jméno jsem snad ani nikdy nezjistil, nebo jsem ho nevnímal, protože jsem si nemyslel, že bude potřebné. A hle, teďka bylo.
Pod tlapama mi křupal hmyz, lezl mi po tlapách, ale ani jsem ho neodháněl, hledal jsem akorát toho největšího švába, který se skrýval v jeskyni mezi svými druhy. Dával jsem si pozor, aby neproběhl za náma, nějak se nevyškubl a nehnal se zase zpátky ke Smrti a Životu, kteří... Řešení na jindy. Cynthie upozornila na to, že ho našla.
Bezeslov jsem se k ní otočil, stočil jsem své kroky k ní a dovolil si i zastavit, však se už ani nepokoušel utíkat. Cynthie se po něm beze slov vrhla a já stál. Ptala se, co s nim udělat, ale mně cokoli jiného než smrt přišlo jako nepřiměřený trest. Tělo mě začalo pálit a bolest z nárazu se začala ozývat celým tělem, pokoušel se mi snad vyprchat adrenalin z těla? Na prázdno jsem klapl zubama, nadechl se a obešel je. Nemělo smysl útočit z poza Cynthiiných zad, potřeboval jsem výhled na jeho krk.
Teď možná byl čas na nějaký dramatický proslov zakončený otázkou nějaká poslední slova? ale na to já nebyl. Prostě jsem mu bezeslov skočil po krku a byl připravený ho rozdrtit.

Vyřízeno

Bohužel, objednávku je možné upravit pouze 24 hodin od odeslání.

Schváleno, vyřízeno.