Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ragar (magie)

Dopadl poblíž od úkrytu. Tak blízko, aby někomu dalšímu skočil na hlavu, kdyby zrovna v té chvíli lezl do díry v zemi, ale ne dostatečně blízko, aby se pozadím v tý díře sám seknul. Prostě jenom dost blízko a přivítal ho pouze silný poryv větru, který ohnul větve v blízkém okolí a odhrnul vrstvu prvního sněhu, až se na pár místech objevil pouze mech a kořeny stromů.
Přes vítr nejdříve necítil pachy, ani mrtvého soba, ani přítomné, dokonce ani vetřelce, které poryv probudil, jenže to v té chvíli ještě nevěděl. Jako první si všiml soba, rozežraného, zmrzlého, proč byl sakra venku? To ho donutilo se zaměřit k úkrytu, kde se spíš válely jenom ořechy a obecně byl okolo bordel. Jakousi nápovědou mu byl žalud, který ho flákl do hlavy, ale jestli si pamatoval, zdejší stromy žaludy neměly.
Zvedl hlavu ke koruně stromů, kde seděla banda veverek. Asi o jednu bandu víc, než by uvítal a v jejich prackách se natahovaly žaludy. „Coe,“ odsekl k nim, než se ohnal po kousanci do zadní nohy, kterým ho pro změnu uvítal ježek, kterej měl už taky chrápat. Otočka způsobila salvu žaludů do jeho zátylku.
V té chvíli to moc neřešil, protože se zrovna bezmyšlenkovitě napřahoval ke kopnutí ježka.

//Dlouhá řeka

Dopadl někam hluboko do sněhu. Na tom místě byl sice sníh normálně, ale bylo ho moc a nepříjemně se mu vkrádal pod kůži. Ne ale svojí teplotou, vlhkostí, ale myšlenkou na Životovu poznámku o zimě. O době, která bude jeho poslední, ačkoli nedokáže říct, zda to bude tato zima, příští nebo ta za deset let. Cítil, že letošní to nebude, nepovažoval Života za tolik podlého, aby ho po celém tom proslovu ihned vyřídil, ale možná by si to přál. V existenci neviděl žádné zlepšení, spíš byl akorát víc a víc ze všeho unavený a zničený.
Zůstal po nějakou dobu stát ve sněhu. Na místě, kde dříve sídlila smečka, ale nebylo už po ní žádné památky. Žádná stopa ve sněhu, náznak pachu, cokoli, co by poukazovalo, že tam někdo žije. Zhluboka se nadehl, nahnal do plic studený horský vzduch a z vrcholku jedné hory shlížel dolů ke krajině, která se topila v bílé barvě, která tam bude ještě mnoho dalších měsíců. Nad hlavou mu svítil úplněk, který byl jediným zdrojem světa v té noci a... necítil nic ani k němu. Ani k té krajině dole. K ničemu. Asi jako tehdy, když před lety přišel.
To je jedno, řekl si předtim, než začal myslet na další specifické místo. Nechtělo se mu tam vracet, ale co měl dělat. Jedině tak odejít.

//Mech (magie)

//Papouščí ostrov

Ani mi moc nebylo blbě při procházení úzkým prostorem pod zemí a očividně i pod mořem. Vlastně mi to bylo nějak jedno. Apatie se mi loudila mozkem, vracela se na své původní vysezené místečko, kde kralovala dlouhá léta a asi jenom nucení do společnosti ji na chvíli někam zakopalo na dovolenou. No ale asi měla být právoplatně zpátky. Světluška se hnala do neznáma, sklo v hubě, že si brzo tlamu rozřízne, ale co na tom záleželo. Nebyl jsem ničí asistent, abych ho hlídal v životě.
Od řeky jsem pomalu stočil kroky směrem k známým horám. Dříve jim kralovala smečka, následně zmizela a byly už mrtvé. Jako hodně míst okolo, ale co na tom sešlo? Ani mi moc nešlo o to, kam zmizeli vlci odtamtud. A to jsem jich i pár znal, dva tedy běhali okolo, jiní se vypařili. Třeba Riveneth s příšerně dlouhym ocasem. Nebo Želvák, co mě tehdy vyhnal, ať jdu o dům dál, protože nechápal vtipy.
Ale co? Však ani na tom nesešlo. Ani nesešlo na chůzi, prostě jsem do hor skočil, na to místo, co jsem si pamatoval.

//Ragar

epickej loser děkuje a Bouře to přežije :<
Jinak si poprosím 50 drahokamů na Meinera (nemá volné hvězdy) a pro Bouři hvězdu pod 5. lvl a 20 květin do vody, děkuji ~

Schváleno, vyřízeno

Ořech se promění do tenké skořápky, přes kterou prosvítalo sklíčko, kterého se Světluška kupodivu zmocnila. Bez vymlácených zubů a bez odpovědi na mojí otázku se začala hnát pryč, jako kdyby ji na nože brali a mizela na pláži směrem k té jeskyni, kudy sem přilétla. Ale tohle si pamatuje, odsekl jsem si stroze pro sebe. Cvrček z toho všeho vypadal nějak sklíčeně, co se dělo, ale spíš mu muselo jít o ten ořech? A nějaký pitomý sklo, který tu bylo něčím absolutně vedlejším.
Otvorem se následně prohnala známá trojce vlků. Huh, celý mi to nějak nesedělo, protože jsem ze začátku nedával moc pozor a asi těžko jsem se mohl ptát, o co tady vůbec jde. Chápal jsem, že něco se skly a z nějakého důvodu mají vlci stejně barevný ocasy? Čert to vem, mávl jsem nad všim symbolicly tlapou, možná jsem se měl prostě vrátit pod sopku a tam počkat, jestli se svět nějak změní, protože jakákoli snaha byla marná a úplně o ničem.
Hodil jsem jenom krátky pohled po cvrčkovi. Trohu zničenej, však jsem před chvílí i nad všim kapituloval. Čas jít. Tou jeskyní, někam za Světluškou, umýt si ocas a skončit to všechno.

//Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Schváleno, vyřízeno

Na bedrech jsem nesl cvrčka jménem Frynn – což bylo jméno, který mi evokovalo trochu jiný slovo – a Světlušku, která se tam nahoře mlátila, že kdyby nebylo magie, asi by už někam tim máváním odletěla. „Ne, já jsem vlk Meinere,“ odvětil jsem cvrčkovi, zatímco se Světluška snažila odletět. Ale nestalo se, kokos spadl na zem, čehož si nějakou dobu nevšimla, ale moc jí to netrápilo, protože seskákala na zem, použila mě jako odrazový můstek a dopadla do písku. Lehce jsem sebou cukl, abych naznačil cvrčkovi Frynnovi, ať sleze taky a potom odešel od palmy, než sletí nějaký další kokos, který si třeba vybere za cíl mojí hlavu.
„Fuj, vyplivni to,“ okřikl jsem jako nějaký opatrovatel divoký zvěře na hnědou vlčici a tlapou mával, aby od toho šla trochu dál a neokusovala to. „Roztrhneš si o to sklo hubu.“ Možná jsem trošku fotrovatěl? Což bylo skvělý, když jsem to ani nemusel vychovávat od usoplenců.
Tlapou jsem naznačil Světlušce, aby od toho šla trochu dál a nechala ten kokos ležet na zemi. „Nebudem ztrácet čas,“ zafuněl jsem si pod vousy. Plán bylo to prostě udělat všechno co nejrychleji a vymámit z ní nějak pravdu o tom, co se stane po smrti a jak se projde limbem, kde je limbo, jak se k němu dostat (bez umírání) a všechno ostatní, co je schopná ze sebe vytřískat. Soustředil jsem se na proměnu, na to, aby z toho kokosu bylo třeba voda nebo něco s lehkou skořápkou, co se už rozkousne, ale aby sklo zůstalo furt sklem.

Pamatuje, snad. Nebo jsem v to aspoň doufal, byl jsem zamtený a docel v háji a dostal jsem se... do hry? Mohla tohle všecho být hra? Barevný ocasy, koule, co nás hnala přes cělý svět hledat jiné koule a nosit skla z nich zpátky k ní? Fajn, budu tu hru hrát, pokud to znamená, že budu blízko Světlušce, která mi snad řekne, jak se dostala zpátky na svět a kde bych mohl hledat Biancu. To znělo jako dobrý plán. Byl tu sice ještě ten druhý vlk, který ráčkoval až to bolelo, ale měl asi zápal pro hru a čím dřív to bude hotový, tím líp pro nás všechny.
Zvedl jsem hlavu k tomu kokosu, mohlo být naprosto snadné ho sundat, vítr, země, golem, absolutně cokoli ten orb mohlo dostat dolů. Zlatý s ničim nepřišel, jenom mi přitakával, že mi Světluška řekne, co potřebuju vědět. Hodil jsem po něm krátce pohledem a snažil se zjistit, jestli to sám náhodou neví, ale možná ani netušil, co chci vědět? Jsem obklopen... hlupáky. A oni taky. Ne, že bych si moc věřil, byl jsem dutej jako tágo, ale v životě jsem si mohl pomáhat něčim, co by třeba Styx nazvala nechutným. Jenže ta tu nebyla. „Jak ti říkat, cvrčku?“ zeptal jsem se zlaťáka, protože zlaťák bylo moc složitý slovo na vyslovení.
A do toho Světluška, co chtěla udělat vlčí věž, kde si polezem na ramena. Fajn. Nechtěl jsem nic namítat, prostě držet tlamu a krok a přitom se u toho nezabít. „Ty mi vlezeš na záda a Světluška tobě,“ kývl jsem k zlatému a přešel ke stromu. Určitě vás nechám tohle dělat. Zapřel jsem se předníma tlapama o strom a jenom tak nenápadně nadzvedával zlatého, aby nebyl tak těžký, až mi na záda poleze. To stejný jsem plánoval se Světluškou, ale tam to bylo ještě o tlačení směrem ke kmenu stromu, aby neslítla dolů.

//Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Žaludek se mi nepříjemně stahoval při každém kroku v jeskyni. Dlouhou dobu nebylo nic vidět, šel jsem jenom za zvukem a pachem, který se motsl přede mnou a doufal jsem, že nás nezavede někam do háje. I když jsme už v háji byli. „Jo, známe se,“ přitakal jsem jí, aby měla jasno, i když jsem moc nepočítal s tim, že si mě spojuje s tím, kdo skočil o portálu po ní. „Už jsme se viděli, víš?“ Snažil jsem se na to jít pomalu, klidně, ale ani jedno nebylo zrovna mojí parketou. Navíc jsem asi i trochu pospíchal? Chtěl jsem to celý mít už za sebou a nehonit se tady za pomatenými, když jsem se snažil najít mrtvé. „Byla tam i taková šedá vlčice s modrýma očima, Bianca, pamatuješ?“ Někde na konci tunelu se začalo objevovat světlo, které mohlo patřit tomu poslednímu, které v životem uvidim, ale místo smrti přišel pach soli a písek, do kterého jsem se bořil.
Okolí divně páchlo a Světluška letěla ke zlatému vlkovi, který měl zrovna tak zelený ocas jako my. Krátce jsem se na ten svůj podíval, zamručel nad tim a šel k nim blíž. Světluška poukazovala na něco na palmě, lehce to světélkovalo a prý to chtěla ta mluvící koule. „Když vám to sundám, řekneš mi, kde si byla potom, co jsme šli na tu vysokou horu?“ zeptal jsem se s nadějí, že si tohle nějak pamatuje.

//Rozkvetlé louky přes Vodopády

Začala zpomalovat a mohl jsem tak i já. Přišlo mi, že mám kosti ze skla a lehce se lámou, přitom ani nebylo z čeho být unavený... ne? Asi jsem se pletl. Nažranej, vyspalej, ale nějak jsem byl úplně mentálně hotovej a netušil, co dělat dál.
Zhluboka jsem se nadechl, chtěl jsem uklidnit tepání v mozku, ale nemohl jsem se na to soustředit, protože ze strany lehce pomatené přišla jedna pomatená otázka. „Co?“ houkl jsem na to nechápavě, protože jsem tomu moc nerozuměl, nebo to vůbec nedávalo smysl, ale na tom asi nezáleželo. Šlo mi spíš o to, že se chovala, jako kdyby mě vůbec neznala, koukala jak sůva z nudní a blbě mě zdravila? „Světluško, poslouchej mě chvilku,“ řekl jsem rázně, abych nějak upozornil na to, že má chvilku dávat pozor, ale ona místo toho řekla, že máme někam jít a úplně bez jakékoli reakce zamířila do nějaké jeskyně, nad který se mi sevřelo hrdlo. Do háje, odsekl jsem stroze a šel za ní. Někdy se musela zastavit.

//Papouščí ostrov

//Mahtaë jih

Nezastavovala, ale proč jsem se vlastně divil? Neřekl jsem ani slovo, jenom jsem se za ní hnal jako nějakej idiot a ještě k tomu docela dost pomalu, protože jsem byl docela unavený. Stůj, hulákal jsem na ni jenom v mysli, protože na víc jsem neměl. Ale kdybych to prostě řekl nahlas, třeba by zastavila, odpověděla by mi nějak na to, co chci vědět – jak dokázala vylézt z limba – a mohl bych i jít po svých. Teda vadil mi ten zelený ocas, navíc ho ona a ten zlatý vlk taky měli, což mi na celý situaci moc nepřidávalo, ale nějaká mluvící koule mi byla ukradená. Svět může chvíli zachraňovat někdo jiný. Já už plánoval jít do důchodu.
Světluška se hnala podél řeky. Docela dlouho, ale pak zamířila někam dál na sever na louku, kde se alespoň nemohla moc dobře schovat. Jednou se musí unavit. Pokud se teda neunavim dříve já. Kašlat na to, odsekl jsem si, skočil a přiblížil se tim k vlčici. Nestál jsem jí úplně za zadkem, jenom pár metrů. „Stůj,“ houkl jsem na ni... Docela i prosebně to znělo.

//Dlouhá řeka přes Vodopád

//Středozemka přes Houští

Ušetřil bych si možná dost práce a energie tím, kdybych nebyl neviditelný. Jenže při běhu jsem na to už tak nějak i zapomněl, protože jsem se jak hlupák rval za pomatenou vlčicí, která měla patřit mezi mrtvé. Barevný ocas nebo ne, potřeboval jsem ji čapnout a nějak z ní tu pravdu vydrápat.
Někde v houští mi přišlo, že se ztrácí. Hodně překážek a možností k úkrytu jí dalo náskok, i když přede mnou ani neutíkala.
Šel jsem za zvuky, ale těch okolo bylo docela dost a ještě víc jich bylo i u řeky, kde jsem vypadl z keřů. Na neviditelném těle se držel nějaký bordel, který jsem oklepáním ze sebe dostal a chvíli sondoval okolím, než se vyrojila i Světluška, která si to kráčela dál po směru zlatého vlka, co někam uháněl s předstihem.
Zhluboka jsem se nadechl, šel jsem blíž s tim, že se za chvíli ukážu i v plné kráse, ale ona hned razila dál? Nezastavila se a neřešila nějakou překážku, prostě mířila dál? Do háje, zasyčel jsem, rozhlédl se po okolí, zviditelnil se a míři za ní dál.

//Rozkvetlé louky

Pohledem jsem visel na někom, kdo měl být mrtvý, ale už mě přesvědčili o tom, že ani umírání zde není jednoduché. Možná umřít jde, ale není to vždycky a furt jsem nechápal, proč to tak je. A možná jsem na to mohl přijít, mohl jsem získat odpovědi, ale problém byl v tom, že ležel v mozku někoho, kdo by si nebyl jistý tím, jak ho vlastně má zapojit do běžného chodu. Vytřesu to z ní. Bylo mi jedno, co k tomu bude třeba.
Z tranzu mě probral nějaký hlas. Oko jsem posunul od Světlušky ke svítící kouli, která rozdávala příkazy a něco nabízela. Nejdříve jsem se zamračil, pak snad i lehce zavrčel a ohnal se, když mi tělem projelo nepříjemné šimrání a zastavilo se na ocasu, který hrál zelenou barvou. Tuhle jsem už měl, pomyslel jsem si trpce, než jsem pohled vrátil k davu. Ocas všech měl nějakou barvu a ten Světlušky byl zelený, stejně jako nějakého vlka, který pelášil pryč.
Udělal jsem pár opatrných kroků, stále neviditelný, nejradši bych ji popadl za krk a někam odtáhl, kde by řekla vše a teprve pak se mohla pohnout. Jenže ona se rozeběhla pryč za tim zlatym vlkem. „Světluš-“ vyjelo mi z tlamy, než mi došlo, že nic nemluví. Do háje, sykl jsem, než jsem se za ní rozeběhl.

//Mahtae jih

//Esíčka

Od řeky jsem už kráčel po vlastních, i když to byl způsob cestování, který mi už moc nešel. Možná to taky zapříčinilo to, že jsem se nějak ztratil a nedokázal odhadnout, jakym směrem se vydat Byl jsem si docela jistý, že to mělo být někde v okolí, ale přesná poloha se mi úplně vykouřila z hlavy, protože jsem se jenom tupě rozhlížel po prázdném okolí a neměl ponětí, kam jít.
Jako profesionální vzdávač bych se možná i otočil a šel pryč, vykašlal se na to a prostě se jenom na chvíli zahrabal pod zem a vylezl na jaře, ale oko mi sklouzlo k obloze, po které plula nějaká zlatá koule. Čtvrtý? pomyslel jsem si trpce. Jeden už nemohl věřit ničemu, co padalo z týhle oblohy. Šel jsem ale k tomu blíž, jenom nenápadně, primárně jsem se furt snažil najít to místo, odkud jsme vypadli do jiného světa.
V dálce jsem slyšel i hlasy a... cítil ostatní. Zarazil jsem se, chtěl jsem být sám, ne se plést do změti ostatních, ale potřeboval jsem jít okolo. Zhluboka jsem se nadechl, zneviditelnil se i s pachem a všechno, co tělo mohlo vydávat. Rozpoznal jsem Sheyu, však jsem ji viděl před chvíli a dokonce i Cynthiu, takže rodinka se našla. A jednu vlčici, co jsem s nimi už viděl a... Světlušku?
Zarazil jsem se opodál, jim to ostatně mohlo být fuk, ale mně pohled visel na té, kterou si příšera stáhla k sobě do útrob jeskyně. Prošla limbem?