Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Opravte mě, jestli to budu mít blbě, ale pořadí bude bianca - saturn - cornic - meinere - matteo?

L2
//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Zcela určitě nebylo vhodné se zrovna o tomhle bavit před vlčetem, ba před vlastním synem, který si z toho nemohl nic odnést, ale zanese se mu to někam hluboko do hlavy a po pár letech mu to docvakne a bude mu z té představy fyzicky špatně. Zatim si tohle nezasloužil.
Bianca vzala magie letem světem, dost po povrchu, protože probrat to podrobněji, mohou tu sedět do té další zimy, dokud se mu nějaká ta magie neobjeví, aby mu mohli znovu vysvětlovat, která je ta jeho. Cvaklo to v něm však otázku, když bylo proneseno, že na tohle je spíš expert on. U hodně vlků se ta první magie dala poznat podle očí, dříve i u něho, ale Bianca ho znala jenom s černým okem, ne? Magiema se moc netajil, ulehčoval si tím život, ale? „Víš vůbec s jakou jsem se narodil?“ zeptal se mimoděk. Nejčastěji před ní používal oheň, když měla tak deset deka tuku celkově.
Matteo mu za hlavou jenom breptal pár slov, kdy protestoval, že se snažil, já třeba ne, pomyslel si pro sebe a úlevně si vydechl, když konečně došli k lesu. Nebo to bylo povzdechnutí nervózní z toho, co by následovalo?
Trochu doufal, že se proplíží někam do háje a vše bude v pohodě, ale Bianca na sebe upozornila a odezvou se okamžitě ozval Saturnus a ještě něco. Eh, protáhl zoufale tlamu.
„Rozsednu, ale jindy,“ zamumlal synovi s bolestí břicha. Pohledem visel na Biance, trochu volal o pomoc, ale jenom fakt maličko. „Třeba si ho nevšimne a bude ho brát za hrb?“ nadhodil otázku. Jak dlouho může skrývat živou bytost?

Dovolím si odpověď za Maple, nelze – také jsem se ptala.

Já prosim celkem 5 % do vytrvalosti

problémová číslo tři <3 <3 postarší pán dostane do vytrvalosti, aby stíhal svou mladší partnerku :>>>> ✨

L1

//Tenebrae (přes Esíčka)

Těžko se tahle konverzace skláněla k tomu, že by byla nějak vhodná pro vlčata, ale mohl sázet karty na to, že nemá páru o čem tady možná mluví. Nebo o čem mluvil minimálně on. Momentálně však chvilku mlčel, co mu byla položena otázka, udělal několik kroků v čerstvém sněhu, který mu zakřupal pod nohama a až pak teprve zamumlal: „Možná.“ Zcela neurčitá odpověď, která nic nemínila.
„Nechci,“ dodal k tomu, „by nepochopil ani popel.“ Ale hlavně nechtěl mluvit, vysvětlovat, nechtěl odpovídat na tři tisíce otázek o světě, který mu přišel úplně normální a netušil tak, jak úplně podat popis ročních období. Biance to šlo, takže tohle bylo na její triko. On ho mohl naučit... jiné věci. Třeba. Když bude chtít, ale nechtěl ani chodit.
Matteo na to beztak už moc nereagoval, jenom mručel. Většina jeho reakcí byla jenom nějakou kombinací krátkých slov a mručení, které se zase nějak podobalo otci. Eh.
Bianca z toho musela mít sucho v tlamě, ale jeho bavilo, že nemusí nic dělat. Že otázky proč trpí ona. A jestli něco uměl, bylo to přilévání oleje. „Nechceš mu povyprávět o magiích?“ navrhnul a dal na slovo magie důraz, aby ten signál doputoval do malé hlavičky.
Vlče se mu lehce pohupovalo na zádech, nebylo těžké, ale principiálně ho plánoval maximálně před lesem hodit na zem, ať tam dojde po svých. „Třeba jo Neznám ho dlouho, abych mohl říct, jaký je?“ pokrčil rameny. Teda přišlo mu, že ho znal celý život... Jeho život. A ten byl sakra krátký. Ale znal ho? Ne.
Najednou se zastavil, lehce naklonil hlavu a trochu dotčeně pronesl: „já jsem nesnaživej?“ Však se snažil. Nebo to dělal. Nebo mu to nějak vycházelo. Však... Jeho život nebyl špatný a úplně tragický. I když by to nepřiznal. Dlouze si odfrkl, než šel dál.

//Mech

„S tímto plánem souhlasím,“ přitakal Biance souhlasně, než mu rázem došlo, že i on je součástí té smečky a ať je jeho postavení tam jakékoli, furt je o žebříček výš než ona. Nikdy si to moc neuvědomil, což u něj nebylo neobvyklé, ale v téhle chvíli jeho výraz tak nějak zmrznul, něco se mu v hlavě rozsvítilo a pohled krátce stočil k Biance s otázkou: „Víš, že můžeš rozkazovat i mně?“ Nehledě na osobní preference určila hierarchie, kdo měl být u nich ten submisivní trubka?
Skrze sníh se prodírala malá černá skvrna, která toho sice moc nenamluvila a na to, co řekl, mu sám neměl co říct. Byl rád, že nebyl bílý a ukecaný, nejenom, že by ho neviděl, ale as by z něj byl i dost unavený. „Chudák neví, co je jaro, zima a to ještě neslyšel o létě a podzimu,“ zakřenil se nad výkladem Bianci. Oni tohle chápali, bylo to pro ně něco absolutně normálního, ale Matteo znal písek, palmy a pak pravý opak v podobě sněhu. Až ho bude tráva lechtat na břiše, drbne mu.
„A o něco málo divnější,“ podotkl polohlasem k jeho sestřenicím. Co je vždycky viděl, přišlo mu, že minimálně tu jednu museli pustit na hlavu – třikrát. Byla divná, nechtěl ji poblíž něho. Nechtěl poblíž toho tlamu, co tehdy přivedla, nechtěl poblíž příbuzenstvo Styx, nechtěl, aby skákal do barevných portálů, odmítal chodit k divným věcem, kdyby tu byla Lindasa, taky by k němu nesměla bez dozoru. S prázdným cvaknutím zubů se podíval na vlče, které už začalo protestovat, že dál jít nechce, ale momentálně ho víc v hlavě štvalo to, kolik matlů bude muset v životě potkat.
Hlava mu opsala oblouk, protože už koukal před sebe, ale pak slyšel, že pro odměnu se musí pracovat. Pozvedl svaly nad okem a prázdnou dírou, bezeslov koukal na Biancu a.... „Ať není přemotivovaný, do roka mě sundá z pozice a co budu dělat já? Já se snažit neumim.“
Pak už ležel na zemi, nadechoval se pro výhružnou dvojku, ale místo toho jenom zazkuhral, když dostal kopanec mezi žebra a drápy do páteře, jak se mu cpal na záda. Aspoň, že byl docela lehký a mohl klidně vstát a jít dál. „Jo, pak pojedu na zádech já,“ přitakal huhlavě, trochu s vlčetem zaklepal, aby ho tam lépe usadil a trmácel se dál.

//Zrcadlové hory (přes Esíčka)

Prosim 2 % do vytrvalosti

Přidáno.

//Prstové hory

Bavilo ho chodit jenom tak bez cíle, klidně i s cílem, ale měl svoje tempo, které nyní nemohl udržovat a vypadal tak spíš jako po mrtvičce, protože udělal několik rychlých kroků, pak zpomalil, ohlédl se okolo sebe, kde ve sněhu bude černý flek a pak nasadil jeho tempo. Na severu bude tolik sněhu, že v něm ani nebude vidět, pomyslel si.
Bianca naštěstí přebrala veškeré to mluvení, na které on nebyl. Vysvětlování, jak funguje svět? Nic pro něj. Mohl mu ukázat, jak chytit rybu, jak nasadit hodně kyselý pohled na ostatní, klidně by ho i naučil plavat, ale co je to mech, rozdíl mezi palmou a stromem? Jenom mu docvakla jedna věc, jak Bianca mluvila – on je teď příbuznej se Saturnusem? A teda se Sheyou? A teda s Cynthií? Jaký skvělý převrat, uchechtl se pro sebe. Nechtěl nikomu nic říkat, ale tohle chtěl říct Cynthii osobně, znělo to skvěle. Jestli ji ještě uvidí, ale možná jo, když sama má v Mechu příbuzný.
„A když ne, vytáhni na něj fakt, že seš alfa a můžeš si dělat, co chceš,“ pokrčil rameny, načež se krátce podíval na Mattea, pak před sebe a dodal: „nebo i co nechceš.“ No co, nebyl plánovanej a nemohl tomu rozumět.
Objevoval se sníh, přicházela ta nepříjemná zima, ale také řeka, která je mohla rychle nasměřovat až k lesu, kde bude příjemněji. Nebylo žádný překvapením, že vlče už protestovalo, že nechce, měl toho plný zuby a on vlastně taky. Na krátko se zastavil, povzdechl si, od tlamy mu odletěla pára a škubal pohledem mezi matkou a synem. „Vstávej,“ řekl mu prostě, „bude ti akorát zima,“ dodal.
Bianca měla pravdu v tom, že měli jít. Souhlasně na to přikývl, ale co měl dělat? Řvát na něj? Kopat, aby šel? Oh, zarazil se. Trochu se nad sebou ušklíbl, možná neměl vše brát tak rázně.
Lehl si na zem, což bylo sakra příjemné, možná už žádné potomky nikdy mít nebude – dobře pro svět – a čekal, než se princ uráčí na černobílého oře. „Počítám do tří a pokud do tří nebudeš nahoře, jdeš po svých.“ Dal mu možná tak dvě vteřiny, než zaznělo: „Jedna.“

//Oáza

Ne že by chtěl soudit cizí postavu a zejména u někoho, kdo má ještě mléčné zuby, ale stejně to dělal a doufal, že to nebude úplně... skřet? Protože každý skřet, kterého potkal, měl chuť zadupat do země pro jejich přehnaný chování, kterým si kompenzovali, že je tráva v létě lechtala na kulkách. Třeba ten, co se objevil v Mechu se Siriusem nebo Alastorem a měl blbý kecy a pohledy. „Snad,“ pípl zoufale a více nekomentoval, jestli už na základě tělesné stavby bude jeho syn úplně na pěst.
Nechal mluvení na Biance, stejně v tom byla zběhlejší a lepší, jemu vyhovovalo spíše to mlčení a hledání cesty domů. Potřebovali k řece, potom proti jejímu proudu hodně dlouho a až půjdou ještě déle, budou tam. Že by to zvládli v kuse? Vůbec ne. Že by to Matteo zvládl po vlastních? Nepočítal s tim.
Jestli sníh napadl nebo ne ještě netušili. Z pouště pomalu přecházeli akorát mezi divné hory, které sám neuměl vysvětlit, protože to taky bylo něco speciálního.
„Když si řekla Saturnovi o nás,“ napadlo ho po nějaké době na cestě, „jak mu řekneš o něm?“ kývl hlavou k synovi.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

P - Matteo - 3

Upřímně doufal, že takové nebude každé ráno, ani polovina, třetina, výjimečně, že tohle byl prostě zázrak, že se to stalo. Vstávat tím, že ho někdo kope do tlamy a nemůže na to nic říct, protože může za to, že tahle kopačka existuje?
Uhnul, zvedl hlavu a dal mu prostor, aby se nacpal kam chce. Brzo vyroste, nenarve se sem, potom půjde z domu a tak dále, uklidňoval se něčím, co nemuselo přijít třeba v nejbližších letech, ale chtěl se vyspat. To bylo odpustitelné, ne?
Jedna drobná černá tlapa mířila vyděšeně někam dopředu k dunám, kde se kromě zlatého písku odráželo ještě něco dalšího. Přimhouřil ještě rozespale jedno oko a sledoval nějaké... pouštní losy? Nemělo to žádné parohy, ale nějaké hrboly na zádech a šlo to docela pomalu, ale vypadalo to divně. Ne však jako něco masožravého. „To je,“ zamumlal v nedokonalou odpověď, „prostě pouštní zvíře. A nevypadá nebezpečně.“

Mohl to skočit. Bylo by to na několik delších skoků, ale z těch by mu bylo špatně. A pokud se pokoušel nést někoho dalšího, bylo to mnohem horší a ani pro pasažéry to nebylo nic extra. Nebylo možný to využít, takže museli jít pěšky. Jenže v téhle době bude už všude okolo sníh a super trasa pro vlče, které zná jenom žlutý písek a slunce. Být tu nějaké jídlo, to vlče se narodilo v ráji pod sluncem. Trochu zamručel nad tím, že to Bianca musí dát, ale ona to byla vlastně pravda. Měli nějakou jinou možnost? Těžko.
Kysele protáhl tlamu nad faktem, že mlčenlivost má vlče jistě po něm. Taky měl barvu, stejný začátek jména, co měl teda po ní? Ale malej je po tobě,“ rýpl si s pokrčením ramen. Ne, že by on sám byl obr, ale Bianca byla všechno, jenom ne velká.
Vlče na ně koukalo žlutýma satelitama a snad vědělo, že se debata jedná o něj. Bylo mu řečeno, že se půjde domů, ale nebyl pro něj první domov tohle místo? Nehostinné, ale na zimu snad nejlepší, kde se dalo být. „Z písku na sníh, pokud už napadl,“ zamumlal si pod vousy a vystřídal jednooký pohled mezi těma dvěma. „Tak jdem,“ kývl na oba, „z výletu pro dva si uděláme výlet pro tři,“ dodal si ještě se šklebem pro sebe a pomalu se vydal na cestu.

//Prstové hory přes poušť

P - Matteo - 2

Buď spal jenom na půl a nemohl se tak dostat do snů, nebo spal naopak tak moc tvrdě, že ani nebyl schopen toho, aby se mu něco zdálo. Tak či ona zůstal na několik hodin vypnutý a byl by vypnutý ještě déle, kdyby ho neprobudilo kopání do tlamy. Jeden kopanec ho cvakl do zubu a ta bolest se mu rozlila mozkem jako prožírající se červ, takže neměl vůbec možnost udržet oči zavřený. Zaúpěl, rozlepil k tomu oko a periferně sledoval, jak se mu pod tlamu snaží narvat vlče, které sice nebylo velké, ale ne tak malé, aby se tam mohlo narvat.
„Můžeš-?“ zaúpěl ještě jednou a zvedl hlavu, aby vytvořil prostor, kam se může Matteo z nějakýho důvodu narvat. Co mu bylo?

P - Matteo - 1

Sice mu to ještě nebylo řečeno do očí, za zády nebo nějakým jiným způsobem, ale byl tu jeden fakt, který už nešel moc překroutit – že je otec. Že tohle vlče nikde nenašel, že na něj nenarazil ve smečce, prostě mohl za to, že byl vůbec na světě.
Nemohl ho tedy odstrčit, ať si lehne někam dál, protože pokud bude ležet na tomhle místě, nebude mít jak on spát. Nemohl se ani sám zvednout, protože by ho tam nechal nehledě na to, jak blízko by k němu byl. Nechtěl ho přenášet, ještě by ho probudil a jeli by znovu celou tuhle noční estrádu s tím, jestli chce nebo nechce spát.
Takže tam ležel, Matteo mezi jeho předníma nohama pochrupoval a on ho sledoval. Pořád se otáčel přes rameno na Biancu, furt pozoroval okolí, ale sám padal únavou, jenže si neměl kam dát hlavu. Až později s tou únavou už moc pracovat nemohl a narval si hlavu na zem tak, že vlče musel trochu posunout.

L - Matteo - 10

No, to poslední, co chtěl dělat, bylo hledat nějaká vlčata. Chtěl se jim vždycky vyhýbat, držet si je od těla, nejlépe je držet daleko i v dospělosti. Pár jich poznal, málo které bylo normální, hodně z nich bylo drblých kvůli tomu, co se jim stalo, jak je vychovali, bohužel i kvůli tomu, jak je vychovali. A tyhle... pouštět blízko k němu? Zhluboka se nadechl, ale nic na to neřekl, protože mu nechtěl naplno říkat, že vlci jsou divný a měl by se jim raději vyhýbat.
Sledoval jeho počínání mezi nohama ze kterých se nevzdaloval, jenom si poměřoval svoji drobnou tlapu s jeho velkou a mručel místo normálních slov. Zním taky tak? přemítal s pozvednutím jednoho obočí, kde stále ještě měl oko a ne tupou prázdnotu.
Pak se zkroutil na zem, lehl si do písku mezi jeho přední tlapy a dál nic neříkal. Ale taky furt sondoval obrovskýma očima. „Už je ten čas spát?“ zeptal se a to bylo snad už potřetí.

L - Matteo - 9

Nezajímalo ho nic jiného na to, že by měli jít. Stačila jedna otázka proč, jedna odpověď protože a byl spokojený? Šrotovalo mu v hlavě, jestli to je dobře, jestli nedělá něco špatně, ale nepřišlo mu, že by to dělal vyloženě blbě. Dobře? Asi ne, ale určitě tady nikoho nebortil.
„Malí?“ zopakoval po něm. Na chvilku zvedl pohled před sebe, ale netušil o nikom, kdo by byl malej, ale doba se furt mění. Vlčata vždycky někde byla, málo kdy ale stejně stará jako on samotný. Poslední, co viděl, byla ta, která měl Saturnus, ale to už byla taky nějaká doba. Udělal krok dozadu, takže už neměl Mattea mezi nohama, ale dostal prostor na to, aby si lehnul, natáhl přední tlapy před sebe, že byly nadále okolo něho a vyrovnal navíc mezi nimi výšku. „Občas, nějací takoví se najdou. A když ne, tak ty dorosteš ostatní.“