Gallirea - Příspěvky uživatele

Hello, děkuji, že je konec

• 3* do magie → Makadi → 90 drahokamů
• 3* do vlastnosti → Meeka → 3* obratnost
• 1* do magie → Makadi → 30 drahokamů
• 1* do magie → Makadi → 30 drahokamů
• 1* do magie → Makadi → 30 drahokamů
• 1* do magie → Makadi → 30 drahokamů
• 1* do vlastnosti → Meeka → 1* obratnost
• 1* do vlastnosti → Meeka → 1* obratnost
• Teleportační lístek → Makadi
• Teleportační lístek → Makadi
• Teleportační lístek → Meeka
• Teleportační lístek → Meeka
• Detoxilen → Meeka
• Perly: 64 → Makadi
• Drahokamy: 9 → Makadi
• Květiny: 51 → Makadi
• Křišťály: 72 → Makadi
• Mušličky: 31 → Meeka
• Oblázky: 70 → Meeka

Makadi má připsáno:>

Prosim 20 lístků za 200 oblázků (výhra v kalendáři)

25 mušliček
3* do libovolné vlastnosti → 150 květin
Drag
5 křišťálů
Nová magie od Života bez hvězd → 20 křišťálů a 200 mušliček
30 drahokamů
* do magie pod 5* → 30 drahokamů
50 mušlí
Vlčecí pitíčko
30 drahokamů
Vymaxování jedné vlastnosti → prosím převést na postavu, která bude registrována v lednu
10 perel
Nová magie od Smrti bez hvězd → 20 křišťálů a 200 oblázků
3x teleportační lístek
10 křišťálů
3* do libovolné magie → 90 květin
30 mušlí
5 perel
50 drahokamů
Hvězdička do magie nad 5* → 50 drahokamů
30 mušlí
Vymaxování jedné magie → prosím převést na postavu, která bude registrována v lednu
25 drahokamů
25 % sleva na modifikaci
75 % sleva (za splnění kalendáře)

Dej si s někým dalším slavnostní večeři

V podstatě mu bylo řečeno, že nemá dělat nic jiného kromě lovení, které nějak trpěl, protože v tom měl zkušenosti, ale osobně to pro něj bylo úplně k ničemu. Matteo se nezdál, že by tuhle roli po něm plánoval přebrat a šedivák byl prostě šedivák a... no, prostě krapet divný, ale tak to zkrátka bylo. „Takže kromě lovu jsem k ničemu,“ rýpl si jak do sebe, tak i do toho, jak to Bianca podala, protože to vyznělo, že ať se děje cokoliv, ať radši nekomunikuje s ostatními, protože b brzy mohl zůstat v lese sám a ostatní mu neřeknou, že se stěhujou. Jako se to s nima už ostatně jednou stalo.
Nejdříve byli okřiknuti, že toho mají nechat, ale to bylo jen prázdné zvolání do prázdna, protože nejenom, že to nepřestávalo, ale Bianca se přidala k přestřelce na jeho straně a z černého vlčete bylo brzy bílé a mokré. Mohl protestovat, jak se mu chtělo, ale byl v těžké nevýhodě.
Musel uskočit do strany, protože pod sebou už moc sněhu neměl, ale jak nabral první nálož, div si nezlomil tlapu, jak narazil do nějakýho šutru. Bolest mu projela celým tělem jak tisíc jehliček, zaúpěl a oklepal tlapu ve vzduchu, aby zjistil, že se neroztříštila.
Tlapa byla v pohodě, ale zajímalo ho, do čeho to narazil. Vypustil zcela bitvu z hlavy, odhrnul sníh a místo šutru narazil na mokrou srst, kterou mohl přiřadit k několika kopytníkům. Odhrnul více sněhu, pak se na to vybodnul a nechál roztát sníh v okolí a odhalil mladého jelena, co tam možná tak došel k vodě, ale už nedošel a zůstal tam jako zásoba na zimu. „Oběd,“ mlaskl prázdně, protože pro něj to nic neznamenalo. A možná to s tím ohněm předtim trochu přehnal, protože mu přišlo, že cítí připálenou kůži. Opatrně si k tomu čuchnul. Fakt to bylo lehce pečený. „Asi jsem to opek,“ zamumlal si víceméně pro sebe a ze zvědavosti se zakousl do boku poblíž žeber, když sám předtim nutil žrát ryby. Kůže byla v tlamě ještě teplá, trochu i křupala a nebylo to takový... No méně se to žvýkalo.

Koulovačka

Co bylo na tom, že chtěl možná pár chvil soukromí. Ne, že by tam Matteo zacláněl, spíš tam visel jako připomínka, že chvilky o samotě jsou o kejhák a existenci nových tvorů, které na světě nikdo neočekával. Ale třeba by tentokrát přišlo na svět něco šedého? Nebo taky ne, nechtěl to zkoušet.
Mohl se obhajovat jakkoliv, že nic neprovedl, ale jeho samotná existence byla něčím, co mu v té chvíli tak trochu překáželo. Ale jinak ho měl rád, o tom žádná. Problémem však bylo, že dostal spíš opak samoty a Matteo se pustil do "jak ty mně, tak já tobě" a převalil svou muší váhu na většího, který v té chvíli ale zíral na Biancu a s jednim okem nemohl počítat s žádným periferním viděním. Skončil ve sněhu podobně jako Matteo, jenom u něho to byla větší váha, která lehla k zemi jak kus balvanu.
Několikrát mávl nohama nepochopitelně ve sněhu, než chytil rovnováhu a vědomí, kde mu jaká část těla leží. A hlavně rychleji hlava pochodila, že si tohle nenechá líbit, ačkoli to byl on, kdo s tím vůbec začal. Zvedl se, z velké části bílý od sněhu, stál kousek za Biancou, do tlapy nabral sníh a mrsknul jím vši silou po Matteovi. A nezůstal u jedné rádoby koule, ale hned potom následovala další. A pak ještě další tři, než dokonce hrábnul do zmrzlé trávy pod vším tím sněhem.

Vyválej někoho ve sněhu

Nikdy neměl moc vysvětlení ke svému chování a ještě častěji ho nedokázal prostě vysvětlit, protože v jeho hlavě se zdálo všechno naprosto logické. Očividně nebylo. „Co jsem tam za ty roky udělal?“ zeptal se Bianci na její otázku, co myslí nad návratem. „Jenom vždycky jdu okolo a pak někam,“ dodal.
Ale moc to v té chvíli nechtěl řešit, protože si nebyl úplně jistý tím, co je ten problém a jak ho vyřešit. Angažovat se mezi ostatními? To mu trochu obracelo žaludek nad tou představou, jak se snaží seznámit a poznat ostatní, které ani jménem nedokázal označit. Prostě... ne. Ale měl by? Musel? Co měl vlastně sakra dělat?
No, musel zrovna koukat jenom na ledové vodopády. Bianca se posadila vedle něho, Matteo seděl kousek před nimi. Měla zavřené oči a možná nasávala trochu zimního slunce jako když se kytka snaží o fotosyntézu. Ne, že by tušil, co to vůbec mělo znamenat. Vodopády ignoroval, díval se na Biancu a kupodivu mlčel. Neměl co říct, prostě ji jen sledoval a vnímal tak nějak... klid. Žádný stres nebo blbosti okolo. To je divný, pomyslel si trochu neurvale nad vlastní patetičností a naklonil se, aby se Biance otřel o krk.
Avšak své jemné, romantické gesto vyrovnal tím, že se tlapou zapřel do černých zad před ním, aby ho skopl pryč a mohli mít třeba sekundu pro sebe. Taky to mohl říct slušněji a ve s cílem vymáchat mu držku ve sněhu.

//Midiam

Možná to místo už viděl, možná ještě nikdy ne, těžko říct, jak to vlastně bylo. Nemohlo být ojedinělé, to určitě ne, na to byl svět moc rozlehlý, ale snad poprvé to viděl v tomhle stavu. Bylo tam ticho, žádný řev vody, žádný vlhký vzduch, ale sloupce bílého ledu padající ze skal a pod tím stejně bílý zamrzlý potok.
Matteo už tam seděl, hlavu zvednutou k tomu úkazu, mlčel – moc žádná novinka –, no a prostě jen... obdivoval krásy okolí?
„Tohle i já vidim prvně?“ nadhodil tak ledabyle do vzduchu a sedl si kousek za Mattea na studenou zemi, kterou už ani nemohl vnímat, jak měl zadek z toho všechno chození, sezení a ležení kompletně omrzlý. Rány na nohou z pádu ho už nebolely, rychle se léčil. Kdovíproč, ale to bylo jedno. Byla to výhoda do života.
V odrazu slunce si všiml, jak po ledu stéká poslední voda, která zatím udolávala mráz, ale možná tomu tak dát den nebo dva, vše se kompletně zastaví. Ohlédl se po Biance, protože zatím viděl jenom jednoho, koho si chtěl hlídat, ale pak zase hlavu otočil k ledopádům. „V létě tu je děsný hluk, jak ta voda padá,“ nadhodil jako novou informaci do života. Jenom kdyyb to někoho zajímalo.

//Kierb

V podstatě cesta závisela na Matteovi a na tom, jestli nějakou cestu domů najde nebo ne. Zatim se docela zdálo, že ne. „Jestli někdy odejde z lesa, už se nevrátí, počítáš s tim, že jo?“ rejpl si do něj, ale říkal to Biance. A rozhodně to nemyslel tak, že by se nechtěl vrátit, ale protože by se nedokázal vrátit. Ubohé zvíře. Třeba ho někdo někdy navede, ale větší šance byla, že ho otočí přes půl světa a vrátí se jako vetchý stařec v době, kdy tihle dva už budou ležet v hrobě s myšlenkou, že syn je navždycky ztracen. A tady pokračuje depresivní štace, zašklebil se nad sebou.
„Možná,“ zahuhlal při cestě kamkoliv, jen ne k Mechu, „bychom se už měli nějak vrátit. Občas mě přepadne myšlenka, že bych tomu lesu měl něco vrátit,“ zamyslel se nahlas. Asi mu zima už lezla na mozek, „ale nechci mluvit s ostatníma,“ ohrnul lehce pysk, protože to bylo něco nechutného.
Dlouho u té myšlenky nezůstal, protože přišlo nové zaujetí, nový podnět, nová cesta mimo Mech.

//Kaskády

Dostal obrazně přes tlamu za to, že nemá hudební sluch a žádné nadání, které po něm následně podědil Matteo. Respektive ho nepodědědil od Bianci, která v tom všem byla nejlepší a sváděla to na fakt, že se narodila jako vlčice. A co, že se narodila jako lepší pohlaví? On byl aspoň... větší. A to taky nebyla záruka toho, co měl pod ocasem, protože Matteo byl skřet a taky samec. „Nevytahuj se,“ oznámil suše, protože na svoji obhajobu nic jiného neměl a místo toho šel depkařit s pohledem do řeky, ačkoliv to nebylo kvůli tomu, že nedokázal vydávat libozvučné zvuky.
V té řece toho moc neviděl a neviděl pak už skoro ani syna, která se rozhodl, že ho to tam už taky nebaví a chce jít někam dál. „Jenom na sebe,“ zamumlal odpověď Biance na to, na co tam kouká. Nemusel sdělovat, nad čím to přemýšlel, možná by to jen přešlo v hádku, protože otázka smrti byla v těsném okolí docela choulostivá a nebylo třeba to vytahovat. „Nějak jsem se jenom zamyslel,“ dodal a cestou od těsnosti řeky do ní lehce vrazil, aby ji přivedl na jiné myšlenky a nejlépe rozhodil z otázky na to, co tam dělal. „Třeba by už domov našel, ale fajn,“ pokrčil rameny a šel za vyšlapanými stopami.

//Midiam

Budoucnost v odrazu ve vodě

Nejbližší břeh řeky byl zamrzlý, plný přimrzlého listí, větviček, nějaké té ryby, rampouchů, na které se Matteo pokoušel o hudební kreace, ale většina řeky stále tekla v silném toku směrem k jihu. V dálce viděl jen popadané stromy, respektive stromy, které už vyrostly přepadnuté přes řeku, protože je léta používal jako most, aby nemusel přecházet mokrou nohou na druhou stranu. Většině z nich by nevěřil, kdyby přes ně měl přejít, takže by si beztak udělal nový a přidal okolí další polopřírodní most.
Mosty a magická kreativita ho ale v té chvíli nezajímala. Koukal spíš do vody, kde se lámal odraz černobílého vlka, který se dodnes nerozhodl, jestli je spíš černobílý nebo bíločerný. Nebyl nic, to bylo nejlepším popisem. Neutrální, nezajímavý, těžko stál na něčí straně. Nebo se možná poslední léta k někomu přikláněl, ale to taky dalo dost práce.
Hledal v tom odrazu změnu. Jestli tam najde něco nového, co ho samotného překvapí. Jestli v tom vyčte další změnu, kterou by mohl v dalších letech objevit, ale co by to tak mohlo být? Všechno, co nečekal, že by někdy mohl mít, nakonec získal, i když to bylo trochu jako slepý k houslím. Nemohlo být nic nového, nečekaného, co by ještě nezažil. Další rok mu mohl přinést jenom několik stovek obyčejných dní, kde si nepovzdechne nad jejich bizarností. Minimálně v to doufal. Pokud tu zimu přežiju, vzpomněl si. Jednou zemře a až ten den nastane, bude zima. Byl zdravý, nic ho netrápilo. Možná ta příští zima?

Zkus zahrát písničku na rampouchy

„Nech to být,“ mávl nad tím obrazně tlapou a nechal nabídku, protože by stejně mrznul ve vodě a nevěděl, jak by se zahřál tam. Musel být co nejméně nápadný a ryba by mohla poznat, že ten teplejší objekt tam je nějaký divný a nepřiblížila by se k němu.
Jeho jednohubka ve zmrzlé podobě, kterou měl poprvé, se s moc pozitivním ohlasem nesetkala, ale ani to nečekal. Bianca ryby nerada, Matteo z nich taky neskákal do stropu, i když ji snědl. Dostal ale zbytek od Bianci a s tichým díkem ji snědl, protože se z ničeho jiného najíst nemohl. Nebo mohl, ale nechtěl. A pořád nedokázal pochopit, proč tomu tak je. Co mu tak hráblo, že pouze ryby a nic jiného, když bylo tolik druhů masa.
Chvíli ten zbytek ryby hypnotizoval, než ho vyrušil vysoký, cinkavý zvuk od řeky. Otočil tím směrem pomalu hlavu a sledoval Mattea, jak se tam hrbil nad řekou a zvuk šel od něho. Hodil koutkem oka po Biance, jestli ví, co se to děje a vydal se za synem, který tam pofiderně vyhrábal na ledové rampouchy. „Tak ať to aspoň zní dobře,“ vyzval ho, jako by to bylo něco neskutečně snadného a jedním drápem uhodil do toho nejvíce vlevo, pak asi o dva vpravo, ten uprostřed, vlevo a... No, znělo to úplně stejně špatně a nelibozvučně. „Třeba ne takhle,“ dodal s odmlkou.

Rybí nanuk

//Ledová pláň

„Nevim,“ odpověděl s pokrčením ramen. Moc se nikdy nezajímal o to, co žerou býložravci, bylo to nějak zřejmé, ale v zimě? možná tak ohlodávají stromy, rejou se ve sněhu tak dlouho, dokud nenajdou trochu chcíplé trávy? Nikdy to nebylo středem jeho zájmu, když dokázal ve světě přežít bez jejich masa. Pro něho to prostě byli nějací společníci, které občas potkal.
Ještě sám nejedl a už docela potřeboval, ale také se chtěl napít. Mířil k řece, ne daleko od domova, byl na ni zvyklý a taky se v něm trochu honila myšlenka, aby rybinu ukázal i Matteovi a dostal tak možnost zjistit, jestli jeho úchylka na ryby je také dědičná nebo ne. „Můžem to obejít a zamířit domů,“ navrhnul ještě. Možná ne nejkratší cestou, ale nějakou přibližnou a schovat se ve stínu lesa, než přijde ta nejhorší zima. Tohle byl snad začátek, ačkoliv vytrvale sněželo a omezovalo jim vidění.
Řeka nebyla ani ve sněhu moc slyšet, spíš na ni narazil tak, že pod ním lehce křupnul led na břehu a zastavil se. Okraje a záhyby byly zamrzlé, na hladinu dopadaly sněhové kapky a jenom smočení jednoho prstu dokonale ukázalo, že tam vlézt nechce. „Myslel jsem, že bych se nažral,“ zamumlal s otočením k Biance, „ale vlézt do toho, vylezu jak holčička.“
Chvíli tedy jen tak civěl na řeku, nějak ji beztak potřebovali přejít, ale to bylo poměrně snadné. Pozůstatky jeho přechodů mohly být i někde k vidění, převážně směrem k Mechovému lesu. Zvedl se, aby udělal pár kroků podél břehu, když ho zaujalo jak z ledu čuměl jen hřbet s malou ploutví nešťastníka, co si chtěl u břehu odpočinou a místo toho tam zamrznul. Naklonil nejdřív hlavu, zmrzlou rybu ještě nikdy neměl, ale dal si tu práci s tím, že ji tlapou z ledu vylámal a vyhodil na břeh do sněhu. „Zkus to,“ vybídl Mattea, přidržel kostku ledu tlapou a kus z ní vyrval. Pak urval ještě jeden, i když věděl, že to Bianca nežere, ale nabídl jí to. Rozdrolený zbytek si nechal a bez přemýšlení sežral. Pro něj to byla jenom obměna klasickýho oběda. Ale v žaludku mu to moc nesedlo, jak to bylo ledový.

Řekl by, že stárnul, ale to stárnul už řadu let a Život tohle buď zvrátil, zastavil, nebo ho vrátil dostatečně dozadu, aby tohle na stárnutí svádět nemohl. Tohle byla prostě blbost, nad kterou nepřemýšlel a teď měl prostě škrábance po nohou, které se brzy zahojí, protože ani nemoce a nějaká zranění se u něj moc dobře neohřála.
Neměl už moc šancí Matteovi odporovat okolo víl, nesetkal se ani s jednou a furt tomu úplně moc nedokázal věřit. Jenže v tomhle světě se nedalo moc věřit ničemu, protože všechno bylo ve výsledku zcela možné.
„Ne, jsem v pořádku,“ řekl Biance v náznaku úsměvu a pokynul, aby si lehla vedle něho, když i Matteo na krátkou pauzu nenamítl a lehl si k němu z druhé strany. Kdyby takhle leželi v písku, bylo by to určitě příjemnější jak ve sněhu, ale aspoň byl chvilku klid a stádo si jich taky nijak nevšímalo. Možná leželi proti větru, možná vycítili, že pro ně nejsou žádná hrozba, ve výsledku bylo i tohle jedno. „Jsou to sobi,“ odpověděl synovi, „jenom další podobná zvířata jako ta, co se lovila. Jenom tahle mají raději zimu.“
Nechal ještě chvíli odpočinku, sobi zmizeli někam dál hledat vlastní potravu nebo místo k odpočinku. Srst měl už slepenou sněhem a mokrou, takže byl akorát čas se zvednout a jít. „Můžem?“ zeptal se jich napřed a pak šel.

//Kierb

Běž pozorovat soby na Ledovou pláň

//Sopka přes Sněžné

Přední nohy měl plné menších a větších šrámů od toho, jak tělem projel převážnou část sopky. Bylo mu z toho až mdlo, občas za sebou nechat nějakou kapku krve a navíc se cítil docela ponížen pod hranici hladiny moře. Šoural se, nic neříkal, ledový vzduch ho pálil do ran a ještě z celé sopky sjel jako poslední, protože se sám zároveň brzdil.
Nešlo mu moc myslet, aby něco udělal, takže si celou tu jízdu užil, jak jen to šlo. Na druhou stranu se aspoň nestalo nic nikomu dalšímu a nikdo jiný to kromě nich neviděl, takže... bylo to potupný, ale nemusel o tom nutně vědět někdo další.
„Potřebuju pauzu,“ zasténal unaveně těm dvěma a položil se na zem do sněhu, který nejdříve pálil, ale pak začal příjemně chladit. „Jenom chvilku,“ dodal s výdechem, ale byl si docela jistý, že i jiní ocení, že se na chvilku zastaví někde, kde jim nebude hrozit nějaká pohroma.
Oko měl únavou a vyčerpáním trochu přizavřené, ale hlavu zvednutou, že se skoro vyrovnal výšce ostatních, ale konečně na ně mohl koukat zdola. Na pár vteřin i zavřel oči, možná na víc vteřin, těžko říct, ale probudilo ho vzdálené dupání, které ze země cítil. Bylo to hodně nohou pochodující v nesouvislé skupině, snad to muselo být stádo. A ve stádu se drží zvířata, která nejsou nutně nebezpečná, ale určitě jsou dost velká. Otevřel oko, mlčel, sondoval okolím a nepletl se. V dostatečné vzdálenosti se prohánělo stádo kopytníků s parohy. Hnědobílá zvířata, která moc neznal a neviděl je nikdy v lesích. Školka ryb to nebyla, ale určitě by se to dalo sežrat. Kdyby tohle žral. A lovit ve dvou a půl nemělo smysl. Tedy pro něj by to nemělo smysl ani v deseti.

Dej si s někým závod na sáňkách

„Je to sen,“ zkonstatoval po Matteově strohém výkladu o nějaký zubatý, kterou potkával ve snu. On si tedy svoje sny moc nepamatoval, možná je ani pořádně neměl a snad by si pamatoval, kdyby se mu zdálo o vylamování zubů. „Letní chlupy po tobě nikdo nechtěl?“ poznamenal se šklebem, když konečně pochopil, že tohle je jenom nějaká mladistvá představa, snad imaginární kamarád.
Čekal, jestli jim sopka nabídne něco zajímavějšího, třeba nějakou akci, trochu rudé lávy, která byla taky něčím specifickým, co nešlo jinde vidět, ale zůstala jenom pára. Koukal tam dolu docela tupě, prázdně, dokud ho nevyrušila otázka, koho by do sopky chtěl hodit. Pokrčil nad tím rameny, „nevim. Zeptej se mě, až zas budu zachraňovat svět a ta jména hodim v hojném počtu.“ Jinak byl kliďas, dokud se po něm nechtěla nějaká akce. Matteo ale namítl, že už tam někoho hodit chtěl. „Jakýho modráka?“ zeptal se ho. Nepamatoval si, žádnýho modrýho vlka, natož takovýho, co by házel do sopky. „Nepamatuju si, že bych tam někoho házel,“ řekl spíše Biance.
Matteo kráčel podél sopky dál, znuděný světem a existencí jak vždycky a možná pod nohy čuměl, ale bez ohledu na to pak jeho tělo sjelo po černých šutrech a mizelo v dálce. „Snad neumře,“ povzdechl si, ale vydal se jeho směrem k části, kde byla hornina spíš z přeludu kamenů, protože mu tam nohy začaly dost rychle podkluzovat, kamínky se mu zarývaly do nohou a nakonec se sám podsmekl na kusu kamene a nohama napřed jel z kopce, zatímco těma předníma drhnul všechny ostré výčnělky.

//Ledová pláň