Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dostal obrazně přes tlamu za to, že nemá hudební sluch a žádné nadání, které po něm následně podědil Matteo. Respektive ho nepodědědil od Bianci, která v tom všem byla nejlepší a sváděla to na fakt, že se narodila jako vlčice. A co, že se narodila jako lepší pohlaví? On byl aspoň... větší. A to taky nebyla záruka toho, co měl pod ocasem, protože Matteo byl skřet a taky samec. „Nevytahuj se,“ oznámil suše, protože na svoji obhajobu nic jiného neměl a místo toho šel depkařit s pohledem do řeky, ačkoliv to nebylo kvůli tomu, že nedokázal vydávat libozvučné zvuky.
V té řece toho moc neviděl a neviděl pak už skoro ani syna, která se rozhodl, že ho to tam už taky nebaví a chce jít někam dál. „Jenom na sebe,“ zamumlal odpověď Biance na to, na co tam kouká. Nemusel sdělovat, nad čím to přemýšlel, možná by to jen přešlo v hádku, protože otázka smrti byla v těsném okolí docela choulostivá a nebylo třeba to vytahovat. „Nějak jsem se jenom zamyslel,“ dodal a cestou od těsnosti řeky do ní lehce vrazil, aby ji přivedl na jiné myšlenky a nejlépe rozhodil z otázky na to, co tam dělal. „Třeba by už domov našel, ale fajn,“ pokrčil rameny a šel za vyšlapanými stopami.

//Midiam

Budoucnost v odrazu ve vodě

Nejbližší břeh řeky byl zamrzlý, plný přimrzlého listí, větviček, nějaké té ryby, rampouchů, na které se Matteo pokoušel o hudební kreace, ale většina řeky stále tekla v silném toku směrem k jihu. V dálce viděl jen popadané stromy, respektive stromy, které už vyrostly přepadnuté přes řeku, protože je léta používal jako most, aby nemusel přecházet mokrou nohou na druhou stranu. Většině z nich by nevěřil, kdyby přes ně měl přejít, takže by si beztak udělal nový a přidal okolí další polopřírodní most.
Mosty a magická kreativita ho ale v té chvíli nezajímala. Koukal spíš do vody, kde se lámal odraz černobílého vlka, který se dodnes nerozhodl, jestli je spíš černobílý nebo bíločerný. Nebyl nic, to bylo nejlepším popisem. Neutrální, nezajímavý, těžko stál na něčí straně. Nebo se možná poslední léta k někomu přikláněl, ale to taky dalo dost práce.
Hledal v tom odrazu změnu. Jestli tam najde něco nového, co ho samotného překvapí. Jestli v tom vyčte další změnu, kterou by mohl v dalších letech objevit, ale co by to tak mohlo být? Všechno, co nečekal, že by někdy mohl mít, nakonec získal, i když to bylo trochu jako slepý k houslím. Nemohlo být nic nového, nečekaného, co by ještě nezažil. Další rok mu mohl přinést jenom několik stovek obyčejných dní, kde si nepovzdechne nad jejich bizarností. Minimálně v to doufal. Pokud tu zimu přežiju, vzpomněl si. Jednou zemře a až ten den nastane, bude zima. Byl zdravý, nic ho netrápilo. Možná ta příští zima?

Zkus zahrát písničku na rampouchy

„Nech to být,“ mávl nad tím obrazně tlapou a nechal nabídku, protože by stejně mrznul ve vodě a nevěděl, jak by se zahřál tam. Musel být co nejméně nápadný a ryba by mohla poznat, že ten teplejší objekt tam je nějaký divný a nepřiblížila by se k němu.
Jeho jednohubka ve zmrzlé podobě, kterou měl poprvé, se s moc pozitivním ohlasem nesetkala, ale ani to nečekal. Bianca ryby nerada, Matteo z nich taky neskákal do stropu, i když ji snědl. Dostal ale zbytek od Bianci a s tichým díkem ji snědl, protože se z ničeho jiného najíst nemohl. Nebo mohl, ale nechtěl. A pořád nedokázal pochopit, proč tomu tak je. Co mu tak hráblo, že pouze ryby a nic jiného, když bylo tolik druhů masa.
Chvíli ten zbytek ryby hypnotizoval, než ho vyrušil vysoký, cinkavý zvuk od řeky. Otočil tím směrem pomalu hlavu a sledoval Mattea, jak se tam hrbil nad řekou a zvuk šel od něho. Hodil koutkem oka po Biance, jestli ví, co se to děje a vydal se za synem, který tam pofiderně vyhrábal na ledové rampouchy. „Tak ať to aspoň zní dobře,“ vyzval ho, jako by to bylo něco neskutečně snadného a jedním drápem uhodil do toho nejvíce vlevo, pak asi o dva vpravo, ten uprostřed, vlevo a... No, znělo to úplně stejně špatně a nelibozvučně. „Třeba ne takhle,“ dodal s odmlkou.

Rybí nanuk

//Ledová pláň

„Nevim,“ odpověděl s pokrčením ramen. Moc se nikdy nezajímal o to, co žerou býložravci, bylo to nějak zřejmé, ale v zimě? možná tak ohlodávají stromy, rejou se ve sněhu tak dlouho, dokud nenajdou trochu chcíplé trávy? Nikdy to nebylo středem jeho zájmu, když dokázal ve světě přežít bez jejich masa. Pro něho to prostě byli nějací společníci, které občas potkal.
Ještě sám nejedl a už docela potřeboval, ale také se chtěl napít. Mířil k řece, ne daleko od domova, byl na ni zvyklý a taky se v něm trochu honila myšlenka, aby rybinu ukázal i Matteovi a dostal tak možnost zjistit, jestli jeho úchylka na ryby je také dědičná nebo ne. „Můžem to obejít a zamířit domů,“ navrhnul ještě. Možná ne nejkratší cestou, ale nějakou přibližnou a schovat se ve stínu lesa, než přijde ta nejhorší zima. Tohle byl snad začátek, ačkoliv vytrvale sněželo a omezovalo jim vidění.
Řeka nebyla ani ve sněhu moc slyšet, spíš na ni narazil tak, že pod ním lehce křupnul led na břehu a zastavil se. Okraje a záhyby byly zamrzlé, na hladinu dopadaly sněhové kapky a jenom smočení jednoho prstu dokonale ukázalo, že tam vlézt nechce. „Myslel jsem, že bych se nažral,“ zamumlal s otočením k Biance, „ale vlézt do toho, vylezu jak holčička.“
Chvíli tedy jen tak civěl na řeku, nějak ji beztak potřebovali přejít, ale to bylo poměrně snadné. Pozůstatky jeho přechodů mohly být i někde k vidění, převážně směrem k Mechovému lesu. Zvedl se, aby udělal pár kroků podél břehu, když ho zaujalo jak z ledu čuměl jen hřbet s malou ploutví nešťastníka, co si chtěl u břehu odpočinou a místo toho tam zamrznul. Naklonil nejdřív hlavu, zmrzlou rybu ještě nikdy neměl, ale dal si tu práci s tím, že ji tlapou z ledu vylámal a vyhodil na břeh do sněhu. „Zkus to,“ vybídl Mattea, přidržel kostku ledu tlapou a kus z ní vyrval. Pak urval ještě jeden, i když věděl, že to Bianca nežere, ale nabídl jí to. Rozdrolený zbytek si nechal a bez přemýšlení sežral. Pro něj to byla jenom obměna klasickýho oběda. Ale v žaludku mu to moc nesedlo, jak to bylo ledový.

Řekl by, že stárnul, ale to stárnul už řadu let a Život tohle buď zvrátil, zastavil, nebo ho vrátil dostatečně dozadu, aby tohle na stárnutí svádět nemohl. Tohle byla prostě blbost, nad kterou nepřemýšlel a teď měl prostě škrábance po nohou, které se brzy zahojí, protože ani nemoce a nějaká zranění se u něj moc dobře neohřála.
Neměl už moc šancí Matteovi odporovat okolo víl, nesetkal se ani s jednou a furt tomu úplně moc nedokázal věřit. Jenže v tomhle světě se nedalo moc věřit ničemu, protože všechno bylo ve výsledku zcela možné.
„Ne, jsem v pořádku,“ řekl Biance v náznaku úsměvu a pokynul, aby si lehla vedle něho, když i Matteo na krátkou pauzu nenamítl a lehl si k němu z druhé strany. Kdyby takhle leželi v písku, bylo by to určitě příjemnější jak ve sněhu, ale aspoň byl chvilku klid a stádo si jich taky nijak nevšímalo. Možná leželi proti větru, možná vycítili, že pro ně nejsou žádná hrozba, ve výsledku bylo i tohle jedno. „Jsou to sobi,“ odpověděl synovi, „jenom další podobná zvířata jako ta, co se lovila. Jenom tahle mají raději zimu.“
Nechal ještě chvíli odpočinku, sobi zmizeli někam dál hledat vlastní potravu nebo místo k odpočinku. Srst měl už slepenou sněhem a mokrou, takže byl akorát čas se zvednout a jít. „Můžem?“ zeptal se jich napřed a pak šel.

//Kierb

Běž pozorovat soby na Ledovou pláň

//Sopka přes Sněžné

Přední nohy měl plné menších a větších šrámů od toho, jak tělem projel převážnou část sopky. Bylo mu z toho až mdlo, občas za sebou nechat nějakou kapku krve a navíc se cítil docela ponížen pod hranici hladiny moře. Šoural se, nic neříkal, ledový vzduch ho pálil do ran a ještě z celé sopky sjel jako poslední, protože se sám zároveň brzdil.
Nešlo mu moc myslet, aby něco udělal, takže si celou tu jízdu užil, jak jen to šlo. Na druhou stranu se aspoň nestalo nic nikomu dalšímu a nikdo jiný to kromě nich neviděl, takže... bylo to potupný, ale nemusel o tom nutně vědět někdo další.
„Potřebuju pauzu,“ zasténal unaveně těm dvěma a položil se na zem do sněhu, který nejdříve pálil, ale pak začal příjemně chladit. „Jenom chvilku,“ dodal s výdechem, ale byl si docela jistý, že i jiní ocení, že se na chvilku zastaví někde, kde jim nebude hrozit nějaká pohroma.
Oko měl únavou a vyčerpáním trochu přizavřené, ale hlavu zvednutou, že se skoro vyrovnal výšce ostatních, ale konečně na ně mohl koukat zdola. Na pár vteřin i zavřel oči, možná na víc vteřin, těžko říct, ale probudilo ho vzdálené dupání, které ze země cítil. Bylo to hodně nohou pochodující v nesouvislé skupině, snad to muselo být stádo. A ve stádu se drží zvířata, která nejsou nutně nebezpečná, ale určitě jsou dost velká. Otevřel oko, mlčel, sondoval okolím a nepletl se. V dostatečné vzdálenosti se prohánělo stádo kopytníků s parohy. Hnědobílá zvířata, která moc neznal a neviděl je nikdy v lesích. Školka ryb to nebyla, ale určitě by se to dalo sežrat. Kdyby tohle žral. A lovit ve dvou a půl nemělo smysl. Tedy pro něj by to nemělo smysl ani v deseti.

Dej si s někým závod na sáňkách

„Je to sen,“ zkonstatoval po Matteově strohém výkladu o nějaký zubatý, kterou potkával ve snu. On si tedy svoje sny moc nepamatoval, možná je ani pořádně neměl a snad by si pamatoval, kdyby se mu zdálo o vylamování zubů. „Letní chlupy po tobě nikdo nechtěl?“ poznamenal se šklebem, když konečně pochopil, že tohle je jenom nějaká mladistvá představa, snad imaginární kamarád.
Čekal, jestli jim sopka nabídne něco zajímavějšího, třeba nějakou akci, trochu rudé lávy, která byla taky něčím specifickým, co nešlo jinde vidět, ale zůstala jenom pára. Koukal tam dolu docela tupě, prázdně, dokud ho nevyrušila otázka, koho by do sopky chtěl hodit. Pokrčil nad tím rameny, „nevim. Zeptej se mě, až zas budu zachraňovat svět a ta jména hodim v hojném počtu.“ Jinak byl kliďas, dokud se po něm nechtěla nějaká akce. Matteo ale namítl, že už tam někoho hodit chtěl. „Jakýho modráka?“ zeptal se ho. Nepamatoval si, žádnýho modrýho vlka, natož takovýho, co by házel do sopky. „Nepamatuju si, že bych tam někoho házel,“ řekl spíše Biance.
Matteo kráčel podél sopky dál, znuděný světem a existencí jak vždycky a možná pod nohy čuměl, ale bez ohledu na to pak jeho tělo sjelo po černých šutrech a mizelo v dálce. „Snad neumře,“ povzdechl si, ale vydal se jeho směrem k části, kde byla hornina spíš z přeludu kamenů, protože mu tam nohy začaly dost rychle podkluzovat, kamínky se mu zarývaly do nohou a nakonec se sám podsmekl na kusu kamene a nohama napřed jel z kopce, zatímco těma předníma drhnul všechny ostré výčnělky.

//Ledová pláň

Prosinec 1/10

Vždycky byl více fanouškem lesů, i když z nich měl zároveň pocit, že je neustále někým pozorován a někdo se mu krade za zády. Otevřené planiny sice nabízely možnost kontrolovat si, že tam nikdo není, ale ten otevřený prostor pro něj byl kompletním opakem klaustrofobie. Neměl bod, kterého by se mohl chytit, přišel si nahý, odhalený, skoro až zoufalý z toho, jak se nemůže ničeho chytit.
Takže buď úzkost z otevřeného nebo úzkost s možného pozorování někoho, kdo by mu mohl skočit brzy na záda a zakousnout se mu do páteře a krku.
Přestože byl raději v lesích, nerad v nich spal. Na planině si mohl lehnout do vysoké trávy a skryl se před ostatními. V lese mohli být stále všichni skryti před ním a mohli na něj přijít ve chvíli, kdy neměl žádnou možnost se bránit. Ve výsledku měl vlastně furt s něčím problémy a těžko se mu za něco zavděčilo.
Pokusil se lehnout si v tom lese. Hlavu měl zvednutou, skenoval jediným okem okol, přesvědčoval se, že tam nikdo není, nikoho ani necítil. Ale pořád se tam necítil pohodlně. A přitom v tom lese byl doma. Všude voněl mech, bylo tam ticho, ale... něco tam bylo, co mu nesedělo. Asi fakt, že tam žijou jiní.

Hoď sněhovou kouli do sopky


//Jedlový pás

Ani Smrt nebyla pro Mattea nějakým extrémním zážitkem, ale co byl zážitek, to byla zmínka o něčem, o čem ti dva ještě neslyšeli, ale ten služebně nejmladší ano. „Takže to vidíš, když si jdeš lehnout nebo až potom, co si lehneš?“ zeptal se, protože o tomhle nikdy neslyšel a možná se měl ujistit, jestli si k němu někdo nechodí lehnout jenom tak.
Šli zas někam. Asi budou chodit furt, ale při té cestě hodil pohledem po Biance s otázkou: „Dal ti někdo za zuby kameny?“ Ačkoliv se zdála stejně zmatená jako on. Měl to řešit? Asi ne, stalo se mu více divných věcí, tak co.
V kose okolo nich začala zase stoupat teplota a mohla za to sopka, která si sice seděla tiše, ale musela mručet, jinak by z ní nevycházelo to teplo. Sníh se na ní nedržel, kámen pod promrzlýma tlapama hřál a Matteo měl konečně možnost jí nahoru. Zase se podíval na Biancu, jestli můžou, už byl ostatně starší. „když dovolí,“ pokynul k Biance.
Šel pak nahoru, pomalu, dokonce i bez toho, aby někdo remcal, že musí jít do kopce. Skoro remcal on sám, jak moc ho to nebavilo chodit do kopců, když věděl, že tam nahoře nic zajímavého nebude. Kdyby ano, tak by se měli naopak od sopky vzdalovat. „Buď rád, že je,“ zamumlal si víceméně pod vousy a koukl přes okraj dolů, kde mu akorát tlamu ovál horký a dost těžký vzduch. „Jednou bouchla a nebylo to příjemný.“
Matteo se z nudy pustil do házení sněhových koulí do sopky, ale místo nějakého super efektu se koule vypařila a stala se z ní maximálně pára. Zkusil sám nahrnout do sopky větší množství sněhu, které by třeba mohlo vydržet, ale celé to mělo stejný efekt jako první pokus. Prostě se ta voda roztopila a hned vypařila. „Možná tam hodit vlka?“ nabídl.

Ušima sjel dozadu, když byl pokárán, že má být potichu, protože jsou už dost blízko ke Smrti, aby se mu jeho jednorázová odvaha mohla vymstít. Dokud ji neviděl, opovrhoval jí. Kdyby ji viděl? Těžko říct, asi by záleželo na tom, jestli by byl sám nebo ne, ale to bylo složitější přemítání. „Drž si od ní odstup,“ poznamenal k Matteovi, ale nepustil se do toho, že bude rád, pokud někdy vyjde se všema končetinama. Pokud bude pokorný, přežije.
Seděl v mokrém sněhu, koukal na barevné šutry, uvažoval nad tím, proč tohle všechno už dávno neudělal a nechápavě přitom cukl uchem. „Kdo?“ Už toho prošel dost, ale kdo je sakra Zuběnka?
Ostatní se spíš pustili do slušného předávání z prstu vycucaných darů. On už od Smrti nic nechtěl, takže ji úplně na svoji stranu nepotřeboval a hlavně bez něj by vůbec dárků nebylo, takže vyřešeno. „Najednou se ti chce jít,“ podotkl k Matteovi, když si to tentokrát čistě černý zadek šinul pryč, protože ani zdejší božstvo ho vůbec nezajímalo.

//Sopka

//Mechový les

Nějak marně šátral v paměti, jestli potkal někoho, kdo by měl křídla. Ale pokud ho nenapadl někdo hned, tak ho nejspíše nikdy nepotkal. Proč by někdo něco takovýho chtěl? Už tak vypadali vlci dost divně, třeba on, natož s dalšíma věcma na zádech. Ještě zabírali více prostoru okolo sebe.
Mattea beztak zaujalo víc to, co měl on sám a zcela souhlasil s tím, že jeho magie je lepší a nedělá žádné velké divadlo, kdy by se naparoval křídlama. Navíc je na novém místě ihned a nemusí se namáhat s tím, že by někam pracně šel.
Setkal se s menším nesouhlasem, že chce jít hned, ale však šel pomalu, nikam nehnal, nebyla to žádná cesta do kopce. „Je to rovinka,“ zamrmlal na ten protest, který mu byl přinesen. „Navíc když chceš magii podporující lenost, budeš tam někdy muset jít,“ jal se menšího vysvětlování tentokrát on, jenom zpomalil, aby je nechal dohnat ho. Nechtěl jít nikde před nimi, na tyhle vůdcovské věci úplně nebyl. „S nějakou magií se narodíš, rozhodně ne s tou, že budeš moct přeskakovat svět, jak jen budeš chtít,“ dodal, ale trochu se nad tím zasekl, protože možná ano? Třeba ji podědí. Proč ne? „Jenže pak je možnost vyškemrat si nějaké další věci, nějakou tu magickou moc u... zdejší megery,“ vydechl a koukl po Biance, jestli to nějak nepřevezme dál.
Stromy samozřejmě opadané nebyly, všude okolo se válel sníh, ale jak se blížili ke zřícenině, vzduch začal být chladnější a nepříjemnější. Zastavil se na zasněžené cestě, kterou tam vytvořili vlci v průběhu let a zůstal za symbolickou hranicí. „Vždycky bude chtít něco na oplátku,“ zamumlal se zamručením a koukal mezi tmavé skály. Nikdy to nezkoušel a dost o tom pochyboval, ale donutil pár šutrů přeměnit se na ty třpytivé, ve kterých se Smrt chtěla koupat. „Většinou tohle, i když nechápu proč,“ pokrčil rameny nad lesklým kamením, které ale nebylo tak lesklé, jak si pamatoval. Nemohlo být tak snadný si ho vyčarovat... Nebo jo? Po krátkém zamyšlení nabral jeden modrý kámen na tlapu a vyhodil ho jak sněhovou kouli mezi kameny ke smrti. Kámen se zabořil do sněhu, ale stále se lehce leskl. „Na,“ řekl Smrti mimoděk, „třeba nebude v příštim roce tolik prudit.“ Furt jí nějak neodpustil, že kvůli ní umřela Bianca. Ještě před nim několik šutrů leželo, tak hodil ještě jeden červený, který se odrazil od skály a dopadl kousek od modrého. Ostatní už nechal ležet před sebou.

//Sněžné velehory

Ne, že by se chtěl zrovna nějak vytahovat, nebo před někým naparovat, ale celý ten dialog o magii, která hory přenáší a otázka, jaká to je, mu skvěle nahrála do karet. Nic neřekl, v jedné chvíli šel, poté se ozvala rána, rozvířil se sníh, ohnuly větve a on se objevil o deset metrů před nimi a šel dál. Jako by se vůbec nechumelilo. Snad bylo pochopitelné, jaká magie to je. Teda... jasné to nebylo, ale zřejmé bylo, že taková magie existuje a třeba bude i nějakým způsobem dědičná.
Biance se nechtělo na jih, Matteovi se nechtělo vůbec nikam. Takže to mělo být jednoduchý, měli zůstat v lese, ale to nebylo úplně pro něho. Chybělo mu někam chodit, cestovat, motat se okolím. A teď měl do háje rodinu a trochu krizi středního věku. Nechtěl zůstat stát na místě. „Nevim, jestli tu je něco okolo, ale pořád tu je ta sopka,“ navrhnul s pokynutím hlavy úplně náhodným směrem, protože si nebyl vůbec jistý, kde by zrovna teď měla sopka být. Bylo to víceméně jedno. „Nebo mu můžem představit jednoho ze zdejších nejvyšších, kdo mu třeba v budoucnu dá magii, kterou bude hory přeskakovat,“ nabídnul. K Matteovi to byla spíše výzva, k Biance šlo o povolení.
Ale nehledě na odpověď šel přes les dál, skrze něj, nějaký svůj pach tam nechal a mířil dál.

//Jedlový pás přes sviští hůrky

Hlava mu sklouzla v oblouku k Biance, kdy byl napomenut, aby ho zbytečně neděsil. Ale nebyla tohle celá pointa? Stalo se něco nového, děsivého, dostal poučení, že tohle může skončit blbě, poučku, jak tyhle věci vyřešit a svět jde dál? Kdyby za něj vše vyřešil, jak by to dopadlo?
Mattea stejně víc děsila existence kopců, kterých se prostě nezbaví, pokud nepůjde žít na tu obrovskou planinu, která symbolicky dělila okolí a v jejím středu nebylo vidět vůbec nikam jinam než na tu širokou trávu. Tam by se mu třeba líbit mohlo, ale černobílý tam paradoxně cítil úzkost z moc otevřeného prostoru. A z jeskyň měl zase opačný úzkostlivý pocit... Co mu sakra vyhovovalo?
„Tak jdem,“ souhlasil nějak s oběma, že se vrátí do lesa, i když se mu úplně nechtělo lézt do té nory, která na něj měla taky strašný vliv. Ale co měl dělat. Měla pravdu, že se blíží zima, která bude taky znakem toho, že někdo bude na světě už rok a proč ten čas tak moc utíká, proč furt moc nevyrostl, proč tohle a tamto. „Třeba bychom mohli zimu zas překonat v poušti,“ zamumlal z části pro sebe, ale přitom dost nahlas, aby to slyšeli okolo něho. Že by se mu tam chtělo táhnout? To asi ne, ale bylo to příjemnější jak sníh. Jen měl trochu trauma, že by se jich zas mohlo vrátit víc.

//Mech

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) 2/2

Dost možná by bylo lepší, kdyby vychovatelskou část převzala Bianca a on tam byl jako... přítomný otec, který nezpůsobí větší trauma, než samotná přítomnost způsobí. Jenže pak stejně otevřel tlamu a zamotal se ve vlastních slovech.
Tedy, nutno podotknout, že on byl ta chladná hlava, která dokázala brát věci v klidu, když Bianca panikařila, že se jim ztratil jediný potomek. Sám nechtěl dělat dalšího, nikdo nemohl tušit, co by přišlo na svět. Jenže taky věděl, že ho panika nikam nedovede a musel tak Biancu nějak do toho klidu navést. Šel pomalu, nakračoval už do známých stop, dokud se nevrátili k synovi, kterému se pustil do vyprávění o hloupé legendě, která byla kdo ví jak založená na pravdě a jen letmo se s ní setkal a vůbec ne tak, jak měl zrovna na jazyku. „Jenže bludička tě dovede jenom do močálu a tam tě utopí než se naděješ, i když se bude zdát, že tě vede někam do bezpečí,“ ukončil to už krátce. Jak poučné, jak vůbec ne děsivé, když se zamotal v horách.
Posadil se do ledového sněhu, možná za to všechno mohl nedostatek kyslíku a vědomí, že mu umřela sestra, ale potřeboval chvilku pauzu, aby mohl domluvit. „Mlha tě dovede hlouběji do hor, bludičky tě utopí v močálech, stíny tě ztratí v lesích. Jediná cesta je vždycky po vlastních stopách,“ dokončil to nějak přemoudřele a ukázal na ty pomatený stopky okolo sebe.
Bianca ho k tomu dokopala. Někteří budou tvrdit, že se nikdy nemá vracet k minulosti, ale tady to bylo to jediné, co jim mohlo pomoct. „Vypadnem odtud?“ zeptal se jich, zatímco stále seděl. Netipoval, že by tu chtěli zůstat.

Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (min. 2 posty) 1/2

//Kierb

Takže jestli existoval způsob, jak ho rozhodit, byla to smrt sourozence. Dobře. Nebo Bianci, to už si taky zažil, ale tehdy to nebyla tahle apatie, ale neskutečný vztek, na kterém zaplatil vlk, který se spojil se Smrtí. Dobře mu tak, lítosti vůči němu měl na nule. Možná ještě níže, když začal vnímat, jak se ochlazuje, že má pod nohama sníh a navedl tak rodinu do hor, kde neměl co dělat. Šel tupě vpřed, dlouho podél řeky a do mlhy. Doprovázelo ho vysvětlování, že vlci nakonec zemřou, ale oni tu budou ještě dlouho a vlci mohou ošálit samotnou Smrt nebo škemrat u Života. Ostatně oba tohle už udělali. A můj konec jednou přijde v zimě, zopakoval si, jak mu Život jednou řekl. Nemůže říct kdy přesně, ale každá zima od té doby byla jako stín, co se k němu plazil a natahoval se mu po nohou, aby ho čapl do svých spárů.
Z toho divného přemýšlení ho vytrhl až křik. Nebo spíš volání. Zarazil nohy do sněhu, otočil se za sebe a v přicházející tmě zjistil, že tam je sám. Že je nevidí, ale slyší, jak volají. Bianca byla blízko, jenom kousek od něj a tu vzdálenost překonal krátkým přeběhem. Sám nic neřekl, chtěl poslouchat kroky ve sněhu, křupání, hledal posledním okem jakýkoli pohyb. „Klid,“ řekl Biance tiše, i když po tom všem měl sám problém klid zachovat. Jenom měl tu výhodu, že on to dokázal nějak tlumit v sobě, „půjdem zpátky ve stopách,“ řekl jí. „A ty stůj, kde seš,“ zavolal hlasitě, aby se to přes mlhu doneslo k malému.
Koukal se pod nohy, kde se míchaly jeho a Binačiny kroky, ale rozhlížel se přitom i okolo sebe. Bylo by snažší, kdyby se Matteo narodil fosforový, ale nemohl mít vše. V jedné chvíli si všiml, že místo kroků už tam jsou spíš jenom náhodné dupance divného tance, jak se tam někdo musel motat a jestli Matteo poslouchal, musel být už někde na blízko. „Matteo?“ zvolal při sledování stop a vydal se vpravo, kam se zdálo, že se kroky ubíraly.
A jo, byl tam. Sice kompletně ztracený ve tmě a všiml si ho tak až ve chvíli, kdy stál kousek od něho. Oddechl si úlevou, ale na nějaké projevy moc nebyl. „Jednou jsem v těch močálech, přes který jsme šli našel bludičku,“ řekl mu. Teda už byli od močálů dost daleko a bylo to irelevantní. „Ale tvrdili mi, že když se ztratíš, máš následovat světlo – tu bludičku.“ Ani netušil, kam pořádně mířil. Mohl normálně říct, co má dělat, když se v horách ztratí, ale on to zabalil do divné historky, aby nezněl panovačně.