Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak klesalo slunce, klesala i teplota a přišlo mi, že docela rapudivně. Každou chvíli jsem cítil, jak mi je ještě letní kožich stále méně a méně příjemný, ale lehce se odtrhující chuchvalce při značkování poukazovaly na to, že brzy zima přijde a s ní i hustější srst, která tyhle poklesy teplot bude lépe snášet. Teď ale zatím noc, zima se mi hrabala pod kůži a sezení na zemi tomu moc nepomáhalo.
Vstal jsem, oklepal se, že ze mě vylétl obláček bílých a černých chlupů, který se ihned začal snášet k zemi a možná by i za chvíli zformuloval druhou menší verzi mě samého, kdybych se nevydal pryč do úkrytu. Někam jsem prostě šel, prostě jenom po území sem a tam, stále se trochu divil nad tim, že sopka okolí nijak neublížila a snažil jsem se nad tim přemýšlet co nejvíc, protože mi to aspoň nedovolilo myslet na jiné, kteří se už nikdy nevrátí. Nebo ano, pokud projdou limbem, o kterém to fialové stvoření mluvilo. Ale co to limbo vlastně mělo být? A ten průvodce? Musí mít vůli, dodal jsem si pro sebe jednu podstatnou poznámku. Ale co Kontinuum neřeklo, bylo jak dlouho to všechno trvá. Mohly to být klidně i roky, ne?
Nemělo smysl nad tim přemýšlet, ale stejně jsem se k tomu vracel. Minimálně až do chvíle, než jsem procházel okolo hranic na jižnější straně lesa podél řeky, kde se mezi stromy mihnul béžový kožich s jedním černým pruhem přes celé tělo. Zpozorněl jsem a chvíli přemítal, jestli vůbec jít, ale pak jsem šel. Byla to přeci jenom sestra.

//Kierb

//Dang, jsem nahrála špatnej vzhled :D nech to být, zítra tam nahraju ten správnej, nevšimla jsem si

//Kierb

Vrátil jsem se do lesa, i když to nebyla žádná dlouhá nebo namáhavá cesta. Zápach ze sopky vyprchal, zůstalo jenom trochu popela, který se držel na mechu, ale i většinu tohohle hnusu už smyl déšť, se kterým jsme sem přišli. Jediný, co se nezměnilo, bylo prázdno v lese. Žádný pach kromě toho mého, o který jsem se postaral předtím, žádná zmínka po někom, kdo by byl alespoň na půl živý.
Šel jsem směrem k severní části lesa, někam nahoru k úkrytu, kde bylo nejpravděpodobnější, že by se někdo sešel, protože to bylo takové neoficiální místo, kde by se mohli ostatní sejít. Ale ani cestou jsem na nikoho nenarazil, na žádný pach nebo náznak existence. Pomalu jsem se s tim začal smiřovat, ani jsem to moc nechtěl řešit, prostě to tak je a možná to tak i bude, kdo ví? Chvíli počkám, řekl jsem si suše pro sebe, ale nějak jsem moc nevěřil, ale nechtěl jsem být ani přehnaným pesimistou. Jenže to moc nešlo, byl jsem od přírody takový a samota, která přišla, mě ponořila do temných myšlenek a vzpomínek na mrtvé. Zatnul jsem pevně zuby, až mě z toho bolela čelist. Snažil jsem se dýchat jenom čenichem, ale akorát to ve mně pumpovalo vztek a neuměl jsem ho moc ovládnout. Tlapou jsem nabral jednu spadlou větev a mrštil s ní o jeden strom, až se rozlomila na půl, ale furt to bylo nějak málo. Jenom jsem netušil, co jiného.

Pustil jsem se dál do jídla, protože jsem neměl co jiného dělat. Věděl jsem, že jedna ryba není úplně hostina, ale nechtěl jsem se vrhat do dalšího rybaření, takže jsem se plánoval nějak spokojit s timhle a dál to neřešit. Jedním uchem jsem ale poslouchal, co se děje okolo mě, očividně se fakt znali, očividně se lépe znali.
V jedné chvíli jsem si do jazyka zabodnul jednu malou kost. Zašklebil jsem se a trochu se namáhal, abych ji vytáhl, protože tohle se mi docela dost dlouho nestalo, ale každej má sem tam nějakej problém.
Cítil jsem na jazyku kapičku krve a nějak mě to vrátilo k celé situace včera. To mi následně stáhlo hrdle, bylo mi z krve na zvracení a přešla mě i chuť na žrádlo. Pomalu jsem raději vstal, rybu nenápadně odsunul blíže k řece, normálně bych ji hodil prostě do řeky, ať ji dojedou ryby, ale nechtělo se mi hýbat.
Slyšel jsem, že i zaznělo moje jméno a konečně jsem nějak začal reagovat. Sestra, hah, pomyslel jsem si. Nějak jsem zapomněl, že občas si jsou sourozenci podobní, nějak jsem to osobně neznal. Žije ještě? napadlo mě. O Delivenovi se to zjistit nedalo, ale Laura přeci jenom žila na jednom místě a kdybych nebyl línej, mohl jsem to jít zjistit. Kývl jsem hlavou k té Islin, pořád jsem nějak necítil potřebu mluvit.
„No, já se s dovolenim vrátim o les vedle,“ zahlásil jsem spíš pro sebe a vysoukal se na nohy Rybu jsem jednim chvatem odhodil na břeh řeky, kde s plesknutim dopadla a hodil jsem pohledem k Cynthii. „Až najdeš Sheyu, zastav se, ale jinak ne, nemám na ty kraviny už náladu,“ rozloučil jsem se originálně a k druhé vlčici jenom kývnul hlavou a následně začal sunout svůj zadek k lesu

//Mech

Pokrčil jsem nad tím symbolicky rameny, když Cynthie prohlásila, že to je fuk. Cítit někoho nebylo nic výjimečnýho, hygiena všech taky nebyla úplně perfektní a bezchybná, takže nebylo třeba to řešit. Věnoval jsem se raději žrádlu, které leželo u mně, protože se mi žaludek už obracel hladem a po všem tom pochybném, možná i falešném, žrádle v jiném světě to byl prakticky dar z nebes. Nebo z řeky.
Položil jsem se na zem, nejdříve drápem několikrát přejel proti šupinám a pár jich vylétlo pryč, ale to byla spíš jenom hra než nějaké důkladné zpracování masa. Spíš jsem se zaměřil na rozevření ryby a vyhození vnitřností, které jsem nechtěl žrát.
Někde za obzorem vycházelo slunce. Podivný útvar na obloze pomalu mizel, možná taky kvůli tomu, že se prostě vyjasňovalo, ale neplánoval jsem to řešit, chtěl jsem to hodit za hlavu a neřešit. Pustil jsem se do toho masa, mlčel, neměl jsem moc co říct, protože u jídla se stejně nemluví, ale asi to nebylo řečeno třetí osobě, která brzo po začátku žranice přišla s pozdravem a nějakou nevyřčenou otázkou. Zvedl jsem k ní jenom mlčky hlavu, ale připadalo mi, že jsem rázem vpadl někam, kam jsem neměl. Okem jsem nejdříve těknul k Cynthii, potom k tmavé vlčici, co přišla a zase k Cynthii. Jo, bylo to nějaké staré setkání. Mlčel jsem, protože jsem zrovna nebyl zdravící vlk a v tomhle případě ani nebyl důvod, proč vlastně mluvit.

Byla by ironie, kdyby na světě existovala síla, která se nás neustále pokoušela zničit, protože nás považovala za obyčejné červy a zároveň s tím i nějaká síla, co se naopak snažila o to, aby jeden les nepadl popelem. Znělo to prostě trochu... vylučovalo se to navzájem. Jenže tenhle svět nebyl úplně v pohodě a úplně mi nedocházelo, co se v tomhle světě děje, takže třeba jo? „Naivní možná, šílený ani tolik ne,“ poznamenal jsem na to, protože reálné mohlo být úplně cokoli. Bohužel.
Polívka nebyla, ale žrádlo jo. Posadil jsem se s ním na břeh kousek od lesa, otočil hlavu, jestli se tam třeba někdo nepohne, ale bylo tam mrtvo a klid, kupodivu. Zhluboka jsem se nadechl, otočil se zpátky k Cynthii, která se hrabala z řeky s rybou v tlamě a čekal, jestli se s tim nejdřív vrátíme do lesa, nebo si to vezmeme tady uprostřed noci, když nám hlavu osvětluje furt to světlo, co se táhne po obloze jako červ.
„Šibe?“ nechápal jsem, i když to byla taková ta slova, co nejspíš ani nepatřila mně, ale bohužel jsem je slyšel. A když už tomu tak bylo, tak jsem chtěl vědět, čim to je způsobený, protože ani šibání nebylo kolikrát... samovolné. Sem tam to někdo způsobovalo.
Přestávalo se mi venku pomalu líbit. Měsíc nebyl vidět a ten předmět byl mnohem jasnější a zdálo se, že snad i hořel nebo něco podobného. Prosim ne, zasténal jsem zoufale. Prostě jenom klid a nic víc.

//Mecháč

„Rybí polívka už tak fajn nezní,“ postěžoval jsem si. Ale vlastně to furt byla ryba, tak to nemohlo být úplně tak špatný. Nechtělo se mi jít moc daleko z lesa, furt jsem nějak čekal na to, že se ostatní vrátí, takže byla alespoň nějaká výhoda, že byla řeka tak blízko lesu.
Severní část byla pokrytá ztuhlou lávou a sopka vypadala... naštvaně. Jinak se to ani popsat nedalo, ale bylo to takové to naštvání, které bylo už následkem doslovného vybouchnutí a teď už jenom dřepěla nasupená a doufala, že do ní nebude někdo rýpat, aby nemusela bouchnout znova. „Je až divný, že se to lesu vyhnulo,“ podotkl jsem a čenich mi přitom mířil k sopce, i když bylo jasné, co jsem tím myslel. Ne, že by mě to mrzelo, že se to vyhnulo, ale nedávalo to zkrátka moc smysl. I když v tomhle světě nic smysl nikdy nedávalo a nechápal jsem, že jsem se s tim ještě nesmířil.
Přešel jsem mlčky k řece a nejdříve do ní jenom lehce smočil tlapu, ale nevypadalo to na polívku. Byla studená, jako by řeka měla být a snad v ní je i nějaký život, který už brzo žít nebude. Sešel jsem o něco níže po proudu, vlezl si po kolena do vody a jako vždycky čekal. Jenom jsem tak tupě stál, zíral do vody a čekal, když se ryby odváží jít blíže. Když se ale někdo vrátí, nebo snad i všichni, bude třeba žrádlo pro všechny, došlo mi trpce s dlouhým výdechem. Jaká to oblíbená aktivita to byla.
Prudce jsem se ohnal, když se mým směrem odhodlala jedna ryba. Čapnul jsem ji za zadní ploutev a snažila se tak dost kroutit, ale na trávě jsem ji přišlápl a zakousl ji, aby se nesnažila dostat zpátky do vody, mně už se tam podruhé nechtělo.

„Když projdeš dobrej flák kompletní nicoty, je tam oáza, kde je příjemně,“ dodal jsem na vysvětlenou. Možná jsem neměl. Na tom místě nikdo nikdy nebyl a bylo tak úplně perfektní pro občasnou existenci, když se mi nechtělo koexistovat s ostatními vlky. Ale co, nehádal jsem, že by se někdo odhodlal jít tak sakra daleko, aby viděl nějakou vodu a pár divných stromů. Na ty mohl narazit kdekoli.
„Byl to hnus fialovej,“ zformuloval jsem jeho dokonalý popis, když Cynthie nemohla. Mělo to být něco jako vlk, možná se to jenom snažilo, protože to nikdy reálně vlka nevidělo, ale snažil se, co to jenom šlo. Byl bych radši, kdyby se nesnažil a vůbec tady nebyl, ale zase šlo o to, že bez něj, ji, toho tamtoho, bychom tady možná ani nebyli a třeba by se svět topil v bůh ví čem. Očividně tu mezitim byla sopka a docela jsem cítil, že to nebyla náhoda, ale prostě ten plán Smrti, jak o něm Cynthie vyprávěla. Stalo se toho víc? zajímalo mě. Zaskřípal jsem u toho krátce zubama, ale nechtěl jsem to řešit. Tady to bylo v pohodě a na ničem jiném mi nesešlo. „No samozřejmě,“ přitakal jsem. Ať se s těma věcma perou jiní. Já už na to stejně neměl.
Pomalu jsem se začal sbírat z mechového polštáře, abych se protáhl. Měli jsme se jít nažrat, něco si sehnat a Cynthie do toho dala dobrou poznámku, že zvířata nejspíš zdrhla a nic k jídlu tu nebude. „Jo, to je asi pravda,“ přitakal jsem zamyšleně a hlavou kývnul směrem k řece, „pečenou rybu jsem ještě nikdy neměl,“ poznamenal jsem s tim. Ale třeba by to mohlo být dobrý?

//Kierb

//7 drahokamů

Byl jsem si docela jistý tím, že ve svym mládí jsem nebyl cynik. Byl jsem docela pesimista a nechával jsem vše proklouznout mezi tlapama, protože jsem neviděl důvod, proč bych se měl o cokoli snažit, ale cynik jsem nebyl. To ze mě udělal okolní svět a přivádělo mě to na otázku – byla Cynthie cynikem už předtim? Nebo jí taky tenhle svět postavil k obrazu svému? Protože nebyla nijak vzrušená z útvaru na obloze a pokud ano, nedávala to najevo a stavěla se k tomu docela negativně a odmítala si připustit, že by to mělo být něco novýho. „Horský prameny neznám, ale znám jeden dobrej flek v poušti,“ pokrčil jsem nad tím rameny. Dovolená u horký vody by nebyla vůbec od věci. Ale teď jsem potřeboval zůstat tady.
„Taky ti nesedí pohlaví, co?“ odfrkl jsem si nad tim pobaveně. Nebo možná trochu pochybně. Co to bylo za tvora, když to nešlo poznat? Smrt byla megera samice, Život takovej podpantoflák chlapeček, ale čím mělo být tohle stvoření? Navíc mi docela bral moji poznámku o tom, že jsem sourozenec Života a Smrti, co se nemohl rozhodnout o svojí barvě srsti a nic navíc neumí. „Ať nese cokoli, tak doufám, že se nás to nebude akivně týkat,“ posteskl jsem si takové nenápadné přání světu a tomu Kontituňákovi.
Svět se začal pomalu dostávat do normálních kolejí a kromě těžby kamenů a dalších ptákovin spíš přišlo na řadu pořádné jídlo, které se sežere v klidu a bez toho, aby nám přitom hořelo za zadkem. „Jo, něco můžem,“ zamumlal jsem trochu zamyšleně, „co by sis přála?“ Bylo by blbý hned na začátek říct, že chci rybu a jestli má zájem o něco jinýho, ať si poslouží, že tu stejně nikdo není, kdo by ji seřval, že nám vyžírá les?

Něco na té obloze bylo, ale netušil jsem co. Světélkovalo to, pohybovalo se, možná to neslo i další problémy, kterých v poslední době bylo málo. Třeba něco, co vyhladí celý tenhle svět? Když to nezvládla Smrt, mohl to být někdo jiný? Někdo... kdo s ní měl nějaké spojení?
Zamračil jsem se, sklopil hlavu a podíval se na Cynthii, která si toho taky všimla, ale nic víc k tomu neříkala. „Myslíš, že to navazuje na to, co se dělo? Nebo to je úplně nový problém?“ Nechtěl jsem ani jedno, ať je to třeba zbloudilá hvězda, která se vymknula z rukou, ztratila se a večer se otočí, protože se konečně najde, ale nic nového. Nechtěl jsem nic dělat, nechtěl jsem ani zdrhat před nebezpečím, když se jiní ještě ani nevrátili z toho posledního, které skončilo. „Třeba se ten fialovej frajer kouká na tuhle zem, jak říkal,“ podotkl jsem s odfrknutím. Furt mi nesedělo, co to vlastně mělo být za existenci, která tam zbušila Života a Smrt, ale furt jsem si byl jistej, že je to jejich nejstarší sourozenec, protože jinej by se takhle nechoval. „Nebo frajerka?“ dodal jsem trochu nechápavě. Jo, toho pohlaví bylo asi to největší, co mi drásalo nervy, co to vlastně má být.
Rozhlédl jsem se okolo sebe. Asi naivně jsem čekal, že by se někdo mohl vrátit, zatímco jsme spali, ale nestalo se tak. Stále tichý mrtvý les, který ještě trochu páchl po kouři a popelu, ale aspoň stál celý.

„Odletěl do západu slunce?“ nadhodil jsem jako čisté rýpnutí si do faktu, že to byl okřídlenej vlk. Furt mi tohle přišlo docela divný a nějak jsem si nedokázal představit, že bych měl mít plachty na zádech, ale budiž. „Každej má bllbýho souseda. My máme sopku, vy jste měli Smrt. Asgaar má Borůvku a Borůvka má Asgaar,“ pokrčil jsem nad tim rameny. Otázkou bylo, co má ta poslední smečka. Byl jsem tam jednou a... to mi stačilo. Morfea jsem tam ani nenašel, takže jsem ani neměl moc důvod se tam vracet. Možná někdy později, až se všechno okolo uklidní, budu mu moct vmést do tlamy, že už nejsem nudnej tulák, ale nudnej beta.
„K čemu jinýmu by tu byli? Dávaj magie a hrajou na nervy.“ Poslední dobrodružství bylo dobrým příkladem. Ale ještě tam byl ten třetí, dodal jsem si pro sebe. Byl to divnej tvor. To, jak vypadal, na něm bylo asi to nejméně divné. Šla z něj... ni... z toho podivná aura, která se mi nelíbila, ale jestli to všechno uklidnil, mohlo vše být v pohodě. Nebo snad by mohlo být.
Padal nějak ten spánek. Ale ani sny nebyly v pohodě. Bylo to akorát opakování toho, co se stalo, někdy to bylo přehnané, nedávalo to moc smysl, pletlo se to dohromady, ale furt tam byl ten základ, který mě budil ze spaní. Pokoušel jsem se převalovat, lehl jsem si i o kousek vedle na jiné místo, ale pokaždé ten spánek po chvíli odešel.
Nakonec jsem to i vzdal. těžko říct po jaké době, měl jsem úplně zkreslenou představu o času a místě. Pálilo mě oko z únavy, pokoušel jsem se ho nějak promnout tlapou, ale moc to nepomohlo. Přinutil jsem se posadit. Spánku jsem už prostě nevěřil. Les byl stále dost klidný, nikdo tam nebyl a ani jsem si nemyslel, že se v brzké době vrátí. Má to smysl? zeptal jsem se sklesle. Na jednu dobu jsem byl asi připravenej, že možná vstanu, odejdu a prostě se už nevrátim, když není kam, ale zvykl jsem si na to místo a i na ty vlky, kteří tu byli. Nějak jsem se prostě nechtěl smířit s tim, že by to mělo skončit.
Začal jsem obcházet les. Soustředil se na blízké hranice podél spáleného lesa na severu a na řeku, kde jsem zanechával svou pachovou stopu jako značku pro členy, že tu někdo je a zároveň pro cizince, že tu furt někdo je a ať sem nelezou. Pak jsem se pomalu začal vracet k Cynthii. Bok bolel, ale ne tolik, jako jsem si myslel, že bude. Hlad jsem docela měl, ale nechtěl jsem žrát, nějak jsem prostě neměl na jídlo chuť. Žízeň jsem uhasil jenom louží, co ležela okolo a jinak... asi nebylo co dělat. Takže jsem se jenom vrátil k Cynthii, složil se u jednoho stromu a čuměl do blba. Skrze stromy na obloze něco zářilo. Ne slunce, nějaký podivný útvar, co tam nepatřil. Jako by nějaká hvězda zapomněla při východu slunce zalézt. Něco podobného tam bylo už v noci, ale nevšímal jsem si toho tolik a teď mě to zaujalo, protože to tam prostě nepatřilo.

Asi jsem si nedokázal představit, že by tohle byla nějaká obrovská smečka, kde žijou desítky vlků a já s nima musim nějak... existovat. Stačilo mi těch pár, co tu bylo. Launee jsem znal z dřívějška, ta si přivedla svoje nalezenece a do toho ještě hodila dva potomky, ale partnera už taky neměla. Pár vlků přišlo, spíše se sem přimotalo, protože to byli akorát další nalezenci a to bylo prakticky vše. Kromě Lindasy tu nikdo další nebyl, co jsem si pamatoval. A ani Lindasa se nějak nezdržovala a asi si šla podmanit zbytek světa, když k tomu už měla vše, co si mohla přát. „Být tu moc vlků, asi bych to mentálně nedával,“ přiznal jsem jí. Ale bylo pravdou, že tohle byl prostě schovaný les. Nikdo přes něj neprocházel jako přes tu Borůvkovou smečku a Asgaar, které byly blízko sebe a každej o nich věděl. Tohle bylo docela adekvátní místo, když svět nekončil a nepokoušel se podpálit okolí. Nebo naopak vytopit. Ještě nám tu chyběl nějaký pořádný vítr. Třeba příští rok.
„Co vůbec ta smečka Žel... Faliona?“ zeptal jsem se. Trochu mi jeho jméno vypadlo, v mojí hlavě měl stejně svoji danou přezdívku, která mu prostě padla a nemohl mít jiné jméno. Věděl jsem, že ta smečka skončila a už neexistovala, ale nechápal jsem, co se stalo a Cynthie tam předtim patřila, mohla vědět, co se tam dělo.
Ale na všechno padala děsná únava. Pokusil jsem se přetočit na záda, protože mě děsně bolela a postupné křupání v zádech mi nijak nepomohlo od bolesti, jenom povolilo tlak v těle. Okrajově jsem poslouchal, co Cynthie říká, ale její slova pak opadla a musel jsem k ní otočit zrak, abych si všiml, že prostě chrápe.
Přepadl jsem na bok, potřeboval jsem spát, chtěl jsem spát. Zavřel jsem oko, čekal jsem, že spánek přijde hned, ale po zavření oka tu byl akorát ten pohled na to všechno. Jak pařáty vtáhly Světlušku dovnitř. Přeměna vlčího těla na čistou energii a Biančino zhroucení na zem bez toho, aby vůbec stihla reagovat. Stáhlo se mi z toho hrdlo, musel jsem otevřít oko a hledět na strom, který měl kůru pokrytý mechem, ale ani to nepomohlo. Hrdlo se mi stahovalo, blbě se mi dýchalo a v žaludku jsem měl křeč. Zatnul jsem zuby, procedil skrz ně nadávku a chtěl všechny tyhle myšlenky zahnat, jenže... Furt to tam všechno bylo a nechtělo zmizet. Nedovolovalo mi to spát a normálně dýchat, akorát mě to žralo a okusovalo zaživa.
Jenže pak ten spánek nějak přišel, neuvědomil jsem si kdy, ale bylo to mnohem později, než jsem si přál.

Napadalo mě, jestli má vůbec smysl se snažit o to, aby okolí vůbec smrdělo opět smečkou. Dělal jsem to už běžně, prostě jsem ten les obcházel jednou za čas, ale kromě toho, že jsem na to vůbec neměl energii, ani se mi nechtělo. Přišlo mi to momentálně jako zbytečná práce a té já zrovna nehodoval. Raději jsem se položil na měkkou zem, která byla nasáklá kyselým pachem, ale to se někdy prostě musí vyvětrat samo. Furt to tady smrdělo trochu lépe než po tý močovině, která se nesla v jeskyni, kam nás Život přemístil jako poslední odbočku.
„Kdo ví, jak daleko šli,“ dodal jsem spíš pro sebe na uklidnění. Samota mi nevadila, ale existence v opuštěném lese mě trochu drtila už jenom z toho důvodu, že někteří se ani do toho lesa nemohou vrátit, protože jsou mrtví. Limbo, připomněl jsem si to místo. Nikdy jsem o něm neslyšel, netušil jsem, kde by mělo ležet, jak ho najít. Teď na to ani nebyla příhodná doba, protože tu prostě nikdo nebyl... Ale pokud ani už nebude, tak jsem prostě mohl jít později a neřešit tenhle les duchů.
Tlapou jsem mávl ve vzduchu, ať si udělá pohodlí, když se na chvíli zastaví. V boku mě pálilo od drobných škrábanců a k tomu ten poslední běh byl akorát takovou poslední třešničkou na dortu, která byla napuštěna jeden a hodlala mě brzo zničit.
„Je tu klid normálně,“ odpověděl jsem potichu na její otázku, „je tu sice vlhko od řeky, ale nikdo sem moc neleze. Ale možná tu je klid, protože tu moc vlků nežije,“ dodal jsem zamyšleně.

Nenapadalo mě jediný místo, kam by se odebrali. Už tak byla otázka, jestli každej zmizel sám nebo byli pohromadě jako tehdy, když se přemisťovali z močálů sem na sever. Možná šli právě tam? I když nedávalo smysl, proč by se šli ukrýt na místo, ze kterého před lety utíkali.
Zhluboka jsem se nadechl. Bylo dobře, že byli pryč, když řádila sopka. Jenom zázrakem se to vyhnulo lesu, ale jestli to tu smrdělo jako po celém okolí, nemohli by tu akorát tak dýchat a zůstávat by tu nemělo smysl. Záleželo tak jenom na tom, jestli se taky plánují vrátit. A když ne? napadlo mě, ale hned jsem to smetl. Možná by to vyřešilo moje... problémy. Kromě toho, že bych se mohl vesele zase soustředit na sebe a ne na jiné, vyhnul bych se výkladu o tom, že Bianca umřela. Takové... zbabělé utíkání před problémy. Ale nikam nechci jít, došlo mi ponuře.
„Netušim, kam by mohli jít,“ řekl jsem suše, protože jsem se myšlenkama dostával jenom k tomu, že timhle se třeba můj život navrátí zpátky k samotě, ve které jsem léta žil a asi mi byla předurčena. Však jsem měl život začít podruhý, ne? Tak ho začít stejně, oddělením od ostatních, nucenou samotou, snažením se nezešílet. „Zkusim tu nějakou dobu počkat,“ dodal jsem. Okolí bylo moc rozlehlý na to a navíc jsem byl docela zničený. Potřeboval jsem chvilku klidu a ticha. „Nažrat se, vyspat... Uklidnit,“ vyjmenoval jsem mimo to ještě tři nejpodstatnější věci a dlouze vydechl s pohledem na jasnou oblohu. Něco na ní bylo, jako by se tam snad rvalo druhé slunce, ale to nešlo, ne? Sklopil jsem hlavu k Cynthie, chvíli mlčel a pak se zeptal: „Jdeš ji hledat? Seš zvaná k dlouhýmu spánku a zpytování svědomí v mrtvém lese.““