Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na chvíli se dalo všimnout, že jsem se zasekl. Musel jsem více energie zapojit k přemýšlení nad pojmem jenom polovina sebe a tělo se tak nemohlo moc hýbat. Význam toho mi každopádně nedošel a už jsem se potřeboval nadechnout, takže jsem to nechal plavat. Mohl jsem se zeptat, co to znamená, ale zas tak moc mě to nezajímalo. Lehčí bylo smířit se s nevědomostí a s tim jsem problémy dvakrát neměl.
Víc problémů přinášel lov. Saturna jsem už párkrát lovit viděl a vždycky u toho panikařil, jako by se ani nepokoušel to nějak skrývat, ale to měl asi poděděný po těch mrtvých rodičích a neslo se to jako hlavní gen, protože se stejně chovala i jeho sestra. Chovala v minulém čase. U Launee jsem asi bral za samozřejmost, že lovit umí, i když při poslednim byla březí a Sheya poznamenala, že tohle nelovila. To asi nikdo z nás. Jo a já lovit... uměl a neuměl zároveň. Uměl a nechtěl? To bylo taky vesměs fuk. Ať je to za náma, vydechl jsem poraženecky, když se někde už vedle ozýval výběr adeptů, i když z jejich řad spíš řádných nešťastníků. Pomalu jsem se otáčel směrem ke stádu, jednim okem jako kamerou sondoval dokolečka po okolí a přejel i po tom tak lehkém intimnim doteku od Sheyi, že mi to i na chvíli oko seklo na jednom místě déle, než mělo. To se řekne Cynthii, ušklíbl jsem se pro sebe, než jsem tou hlavou dotočil ke stádu. „Půjdu teda se Sheyou z levé strany a vy z pravý,“ navrhl jsem lehce s pokrčením ramen, „nebo bys radši šla s tim hezkym?“ zeptal jsem se směrem k Sheye jenom z čisté... provokace. Rejpání, to bylo lepší slovo. Viděl jsem to.

//manipulace povolena

Vyrazil jsem po levé straně proti stádu obrovských sněžných krav. I když jsem nebyl obr, a svou průměrnou výšku jsem si možná tak kompenzoval svaly (což zase ubíralo na mozku, ale to jsem kompenzoval nezájmem), jsem se přikrčil, protože na tomhle místě nebylo úplně tolik schovek. Do toho vycházelo slunce, které nás uvítalo tim, že nám bude svítit do ksichtu. Tak to dopadá, když se jde lovit na východ, ale tolik mě to zas trápit nemuselo, když mě to bodalo jenom do jednoho oka. Chudáci ti se dvěma.
Na poslednim lovu jsem posledně ryl do Saturna i jeho – zesnulé – sestry, ať se víc zapojí a získal jsem za to jenom sadu smutných očí, jako kdybych je mlátil. Kdybych je mlátil, poznali by to. Teď jsem tohle nechtěl řešit, protože tu byl někdo, kdo by pro změnu mohl mlátit mě. Chtěli chytit toho jednoho vadnýho, měli dostat toho vadnýho. Stádo se hýbalo dál na východ, ten jeden kus zaostával, ale blížili se víc směrem ke druhé skupině. Fajn, fajn, řekl jsem si pro sebe, hlavou jenom kývl na loveckého společníka a dal mu tím jasně najevo zprávu "vyběhneme, poženeme je přímo k nim do náruče a případně to vezmu do jeho zad, aby se složil k zemi." Jasná zpráva z jednoho kývnutí hlavou.
Jak jsem kývl, tak jsem vyrazil, nadběhl jsem stádo tak, aby se ti, co byli vpředu, mohli rozeběhnout vpřed, ale vadný kus musel běžet už opačným směrem dolů k dalším dvěma. Abych ho udržel v tom směru, nadbíhal jsem mu jako pastevec a doufal, že druhou únikovou stranu taky někdo hlídá. Když to obklíčíme, bude to v pohodě, dodal jsem si ještě pro sebe a postupně přidával na rychlosti, jak se zvíře blížilo k ostatním. Moc rychle už běhat ani nemohlo, nemělo kam a spíš se jenom zmateně točilo dokola a do toho... bučelo? Nebo nějaký takový zoufalý zvuk to dělalo. Možná mi toho bylo i trochu líto, ale lítost jsem dal najevo jenom širokým objetím na jeho zádech a pusinkou do páteře, aby si lehlo a odpočinulo.

//Kierb

Vzhledem k tomu, že bych neřekl rozdíl mezi žábou a ještěrkou, asi bylo lepší, že se nějakého lepšího vysvětlení ujal někdo, kdo nebyl tak arogantní vůči vlastnímu okolí. Mě to ale na chvíli vrátilo k myšlenkám na mrtvé a na to, že bych to asi měl říct, ale prostě jsem se na to necítil. Navíc se ani nikdo neptal a... prostě se mi nechtělo. Chtěl jsem to všechno pohřbít hluboko v sobě a dělat, že nikdy nic nebylo.
Stočil jsem kroky od řeky. Moc jsem nepospíchal, šel jsem pomalu, dělal, že se nic neděje a rozhlížel se přitom po chladném okolí, kde teda je to tisícihlavé stádo, kde bude jeden nebo dva smolaři, kteří s tim stádem už nebudou pokračovat dál. Jak se vůbec tohle lovilo? Asi stejně jako ten jelen, ale šlo tam hlavně o to oddělení, sundat to je už stejná písnička, která se nemusela řešit. Zhluboka jsem se nadechl, spěšně napočítal do čtyř, protože přesně takovej počet se toho má ujmout. Maximálně pět, podotkl jsem si. I když to byly jenom dvě poloviny stejnýho vola.
„Znám Cynthii, její matku,“ podotkl jsem mumlavě k Launee, „obvykle vidim Cynthii, co hledá Sheyu. Nebo Sheyu, jak hledá Cynthii, nikdy jinak.“ Oproti jiným rodinám v tomhle kraji stejně byly ty normálnější.
Něco mě bodlo v zádech, když se Sheya zeptala, jestli je Cynthie v pohodě. Protože jo, ona byla. Jako jedna ze dvou byla v pohodě o těch jiných se to říct bohužel nedalo. Zhluboka jsem se nadechl, zastavil se a rozhlédl okolo sebe. Sheye jsem jenom přikývl, nechtělo se mi to komentovat okolo a raději jsem to všechno stočil k lovu, aby byl už za námi.
„Můžeme zkusit jí po dvou,“ navrhl jsem s lehkým pokrčením ramen. „Nebo se můžu rozdělit a bude nás pět. Ve dvou nebo třech by každá skupina mohla jednoho sundat, ne?“ zeptal jsem se spíš směrem k Launee. „Nebo dáme společně jednoho s větší jistotou.“ Vlastně to bylo na nich a tom, kolik toho sežerou.

Tvoje sestra je mrtvá, popichoval mě hlásek, který chtěl, abych tuhle věc řekl nahlas a svět zjistil, jak to je. Takhle to věděla jenom Cynthie, která to mohla říct Sheye, ta by to donesla sem, ale naštěstí pro mě bylo nemožný, aby se Sheya s Cynthií potkaly, takže to byl jeden problém vyřešen a mohl jsem si jenom překusovat jazyk. Však ani neví, kam šla, kdo s ní byl, dodával jsem si pro sebe, i když jsem cítil, jak se mi po celém těle plazí nepříjemný pocit, protože jestli se začnou ptát, co mám říct? Jo, vlastně ona na konci léta umřela? Jsem to zapomněl zmínit? Nebo jsem mohl doufat, že patvor z hvězd nelhal o nějakém limbu a ona tím dokáže někdy projít, i když mi ani neřekl, jak dlouho tam takhle může být. Dělej jenom to, co umíš nejlépe, dodal jsem si pro sebe a to bylo prosté – mlčení.
„To je dobrý,“ řekl jsem klidně Launee a jenom lehce cukl hlavou dozadu, ale pak ji vrátil. Stejně bych si neměl s ní brzy co říct, vždycky tomu tak bylo.
Ze Saturna jako vždycky srčel optimismus a sebedůvěra, která pro něho byla typická. Bylo až k překvapení, že z něj nevyzařovala žlutá aura, která by oslepila každýho, kdo by na něj pohleděl. Za to ze Sheyi něco takového šlo, i když k tomu byla ještě růžová a ne jenom zlatá. „Představ si jelena v zimní verzi,“ poradil jsem mu krátce. Ale taky jsem je nikdy nelovil. A rozhodně nežral, ale možná je už prostě omrzelo žrát jedno a to samé? „Tundra by měla být kousek a změna je život, ne? Tohle prohlášení se řadilo do první trojce toho, co by Meinere nikdy neřekl a přeci jenom to používal, aby nutil jiné do věcí, co sám nechce... Jsem podlý vlk, ach jo.
Přesunul jsem jednooký pohled na Launee, oko se mi div nepřevalilo do prázdný díry vedle (což by mohla být zajímavá vymoženost) a hlavou jsem uhnul k severu, i když mi přišlo... divné. Něco mi přišlo divného na tom všem, ale nemohl jsem říct co. Možná se mi i trochu točila hlava, ale jenom decentně.
Jo a protože tam byl ještě třetí a poslední, ten aurově růžovozlatý skrček, který byl všude, ale ne tam, kde měl být, bylo třeba se věnovat i jemu. Pro mé štěstí chtěla jenom jednu věc, nebo jsem to asi tak pochopil. „Hledala tě v lese, protože ví, že se flákáš se Saturnem,“ kývl jsem k sebevědomému hlavou, jako bych ho snad i chtěl z něčeho obvinit, „ale pak potkala svoji... sestru? A kam šla dál, to nevim. Ale asi tě bude hledat v okolí lesa.“
Zhluboka jsem se nadechl, koukl jsem se ještě k řece, jako bych ji snad měl opouštět navždycky, i když to mělo být jenom na pár hodin a pak kývl někam do nějakýho přibližnýho směru. „Jdem?“ zeptal jsem se.

//Tundra

Schváleno, přidáno.

Život jsem vnímal vždycky tak nějak poteměle. Ale ne úplně černě, i když by to o mně mnozí řekli. Můj svět nebyl černý, spíš byl podbarvený mlhou, která dávala světu bílý nepřístupný opar, nepříjemně chladila a zahalovala vše, co mohlo být černé, ale klidně i bílé. Vše dostávalo šedý nepřístupný nádech, přes který nešlo vidět daleko. Ale šlo přes něj slyšet, ale právě ten zvuk tu mlhu akorát více umocnil. Slyšel jsem vytí, zřetelené a od známého hlasu, ze kterého jsem cítil, jak se uvnitř mě něco kroutí a nepříjemně převaluje v nepříjemném pocitu prázdnoty a úzkosti, která mi byla cizí. Neznal jsem ji a nevěděl, jak ji zvládat. Nervózně jsem přešlápnul, polknul, ale hrdlo jsem měl tak suché, že mě to akorát bolelo. „Myslim, že volají mě,“ řekl jsem polohlasem Lauře, protože jsem docela chtěl, aby tak nebylo. Nemusim to říkat a nebudu přitom lhát. Když se nezeptají, nikdy ta skutečnost z mého hrdla nemusí přijít, došlo mi. Bylo to obcházení vlastního přesvědčení, ale jak jsem měl říct, že je mrtvá? Že se nejspíše nikdy nevrátí, pokud neprojde limbem? „Musim tam jít, ale můžeš na mě počkat, jestli chceš, u toho lesa, kde roste jenom mech... Brzy tam přijdu,“ řekl jsem sestře, ale už jsem si přišel nějak moc nepřítomným. Kývl jsem na ni, už beze slov a otočil se k vytí, ke kterému jsem mířil skrze tu mlhu, kterou jsem si budoval.
Ale ona tam nebyla jenom Launee, byl tam i Saturnus, kvůli kterému jsem měl zas útroby jak v kleštích a do toho ještě Sheya... Kterou mohl jeden hledat po všech čertech a vždycky stejně pak byla tam, kde neměla být. Nic jsem ale zatim neříkal, nějak jsem na to zapomněl.

//Taky moc děkuji za akci a prosím květiny ~

Schváleno, převedeno, smazáno bude zítra
Pro příště (teda už ne za Aurona) prosím o sumy k nakoupeným položkám a jejich sečtení

Schváleno, odznaky přijdou později

Schváleno, vyřízeno, zítra bude smazáno (pro kontrolu všeho)

Schváleno a vyřízeno

„Alespoň jsem o tom slyšel,“ pokrčil jsem zlehka rameny. Pochopil jsem jenom to, že bouchla sopka v době, kdy jsem se honil na hory, abych vytěžil hloupý kámen, ale kdo ví, co všechno se tady v okolí dělo. Laura o tom očividně moc ponětí neměla, takže to možná tak žhavý nebylo, jak jsem si myslel... I když sopka musela být žhavá dost.
Snažil jsem se nějak zjistit, co se stalo v jejím životě od té doby, co jsme se neviděli a očividně toho sama neměla zrovna málo. O svoje postavení nějak přišla, neřekla, jestli dobrovolně, ale přenechala starání se o mladší tragédy. Bych nedokázal dělat ani týden. A pak se dokonce i toulala a to mi trochu vytáhlo kůži nad okem a dírou směrem vzhůru. Znělo to, jako kdybychom se fakt prohodili. Ona šla opačně tak, jak jsem kráčel já a nějak to muselo jít i v podobný čas, pokud mě paměť nemátla.
Podělila se i o to, že to místo necítí jako domov. Co jsem o Asgaaru věděl, umřela jim alfa, měli ještě jednu a do toho Sionna a nějaké jeho další sourozence, pak nějaké otravnější existence a extrémně suchý les, kde by se mi zrovna dvakrát nelíbilo. „Můžeš najít jiný domov,“ pokrčil jsem nad tím rameny, protože jsem nebyl moc ten typ, co by se pokoušel utěšovat, že všechno bude dobrý. Spíš jsem nabízel alternativy, co se mohlo dít a zbytek si musel každej pobrat sám. Existenční krize mi byla už trochu známější, potácel jsem se s ní celej život, nejsme my dva náhodou příbuzní? napadlo mě kysele s krátkým úšklebkem a posadil se na zem.
„Takže krásné časy,“ zhodnotil jsem suše s krátkým výdechem. Nějakou chvíli jsem mlčel, koukal směrem k řece, ale pak hlavu na krátko stočil k lesu a zpátky k Lauře. „Já si nějak prošel opačným procesem,“ pronesl jsem prostě mimoděk, „až na tu krizi, tu si furt držim.“

Schváleno, vyřízeno

Ahoj,
děkuju za názor, ale pokusím se bonusy trochu objasnit.
Pokud získají dva vlci ročně bonus, máme přibližně 60 let cca, aby ho získali momentálně všichni zdejší. Bonus byl původně míněn jako další speciální magie, silná schopnost živlu, která je specifická pro jednoho vlka a neměla by být náhodně rozdávána (třeba vlkům, kteří svojí magii ani neumí používat).
Kouzlo bylo ztráceno právě v náhodném losování, kdy by se mělo hrát zejména o "menší" komodity, jako jsou hvězdičky, drahokamy, apod.

Ke speciálním vzhledům se vyjadřovat nebudu, není zde nikdo, kdo by měl tři speciální vzhledy (pokud myslíš na jednom charakteru) a jeho získání ovlivňuje více faktorů, ne jenom psaní příspěvků do hry.

Nebyl jsem nijak moc fanouškem doteků, vlastně jakýchkoli, ať si prostě ostatní drží odstup, nemám potřebu je mít blízko sebe a to nějak platilo i na Lauru, která se ale brzy odtáhla poté, co se mi otřela o čelist, která mě nějak bolela z toho, jak jsem se furt snažil mít pevně zatnuté zuby vztekem, který tu poslední dobou proudil všude okolo. Jinak to ale nešlo, furt se mi vracelo a opakovalo to, co se dělo a ani jedna z těch myšlenek nebyla dobrá, všechno to bylo akorát... bolestivé a obtěžující.
„No,“ vydechl jsem takovým rezignovaným tónem, protože těžko říct, kde začít, jak vůbec pokračovat a čím to i ukončit. Mohl jsem prostě říct, že bylo líp a asi hůř nebylo, protože se na sebe všechno hromadilo, ale to volalo akorát po tom, aby se toho řeklo víc, takže to bylo zbytečné říkat a prostě se mohlo začít začátkem, který ležel... No, vesměs dva roky dozadu až vlastně po to, co se tu dělo, když jsme se s ostatníma plazili tou strašně slunečnou krajinou. „Bylo toho teď trochu moc,“ přiznal jsem jí a snažil se držet pohled někde pryč, ale stačil jsem si všimnout, že stárne. Jenže to já taky, i když jsem díky podvodu byl mnohem dál a věděl, že tohle může přijít až za dlouhé roky. „Svět se pokoušel tak nějak skončit,“ podotkl jsem s pokrčením ramen, ale to musela vědět.
Otočil jsem hlavu k lesu. Chtěl jsem být nějak uvnitř, abych věděl, jestli se někdo vrátí, ale nějak jsem pochyboval, že by se to mohlo stát, takže jsem zatím zůstával u hranic se sestrou. „Co ty?“ zeptal jsem se, i když jsem vlastně sám nic neřekl.

//Mechový lesík

Vylezl jsem z lesa vlastně jenom na půl těla. Oproti minulému výlezu s Cynthií jsem byl více k jihu, kde řeka vytékala z močálů, ale furt u území lesa, kde se béžová hroutila nad řekou a hledala v ní pravdy ohledně života a smrti. Minimálně tak to vypadalo zády ke mně.
„Lauro?“ houkl jsem na ní. Těžko říct, kdy jsme se vlastně viděli naposledy. Krátce potom, co jsem přišel oko, někde v horách, kdy pak utekla pomáhat jiné smečce s požárem lesa, který mě neznal... A pár let na to jsem řešil, jestli vlastně jiný les tím popelem sám nepadl, ale nestalo se tak, naštěstí.
Šel jsem k ní trochu blíž, ale držel si tak nějak odstup, protože to pro mě bylo přirozené. A ani jsem netušil, co bych měl říct. Od posledního shledání se toho strašně moc změnilo a nějak jsem ani netušil, jak bych o tom měl mluvit... Pořád jsem se bral tak nějak za zarytého tuláka, na duši i na srdci, ale přitom jsem se už nějakou dobu vracel k jednomu místu a záleželo mi na něm. Jenom mi furt tak nějak přišlo, že ve společnosti jsem furt sám a mám hrát jenom na sebe.