Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Schváleno, vyřízeno

//Zubatka

Cestou zpátky už nějak nemluvil. Jenom lehce přikývl, že jdou zpátky, protože hor měl už docela po krk a furt – od léta skoro nikoho neviděl v lese a byla vůbec otázka, jestli se tam někdo vůbec hodlal vrátit. Třeba dlouho neviděl ta dvě vlčata, co se tam dostala minulý rok. Launee tedy viděl naposledy na lovu, to bylo relativně nedávno, ale pak to bylo už takový otazníkový. Třeba Lindasu neviděl dlouho, ale ta mohla někde dobývat území svýma kecama.
Slézt z hor jim nějak moc nepomohlo. Furt sníh, furt zima, furt tma, nic speciálního a nádherného. Ale furt toho sněhu bylo trochu míň, i když na chladu mu to neubralo. Mohl by ale už zmizet, řekl si jenom tak pro sebe.
Pozitivnější ale bylo, že při vstupu do lesa se už nezdál tolik mrtvý a ani tak nesmrděl sírou a kouřem. Bylo tam více vlků, ne úplně moc, ale furt nějaké pachy a s postupný přibližováním k úkrytu i hlasy. Asi nejvýraznější ten od Lindasy. „Asi máš smečku doma,“ řekl jenom takovým polohlasem k Biance.
Překvapilo ho, i když to nedal nějak najevo, že kromě Lindasy tam byl ještě takovej... no, ne zrovna zdravej a mrštnej vlk, kterýho jednou potkal. Huh. řekl si jenom tak nějak pro sebe, když se tím sněhem tahal blíž k úkrytu. „Slyšim drby?“ houkl k Lindase. Měl rád drby, chtěl drby.

Schváleno, přidáno, mecha noha se svařuje

Schváleno, přidáno

Schváleno, vyřízeno, odznaky později

Schváleno, přidáno.

Schváleno, přidáno

Bohužel post vracím, pokutou to řešit nebudu.
Post je krátký, je tak těsně pod minimální délkou a nemá ani jeden odstavec, takže je docela nepříjemný ke čtení (a taky ti to natáhne délku).
Na konci chybí nedoborovolný odchod a prosím o kontrolu uvozovek a mezer po třech tečkách. Opravu buď pošli jako úpravu postů a do komentářů napiš, že je opraveno, případně post pošli celý do komentáře.

//6 drahokamů

Neměl sebemenší ponětí, jak by měla vypadat alfa. Dokonce ani to, jaká by měla být beta, ale matně si vzpomínal, že tuhle úlohu ve smečce zrovna má. O těch ostatních toho věděl ještě méně, smečky furt moc nechápal a nějak furt toužil po svobodě a tom, aby mohl vypadnout, nikdy se nezastavit, nikdy nikam nepatřit, i když se obával, že po těch letech by to už nezvládl, protože si tak nějak zvykl na to, jak se věci mají. I když si předtim zvykl i na tuhle změnu, proč si zase nenavyknout na tuláctví? „Dělej to, co si myslíš, že bys měla. Nechceš tuláky a cizince ve smečce? Vyžeň je. Chceš, aby se tamten vedl lov? Tak mu to řekni, stejně tě musí poslechnout,“ pokrčil nad tím rameny, nemohlo to zas být tak těžké, pokud byl vlk alespoň trochu průbojný... takže by se Saturnus měl snažit. „Nebo prostě zůstaň jako jejich kamarádka a taky se to nějak vyvrbí.“ Dál radit nemohl a i tyhle svoje rady považoval za takové ošemetné, protože o těch věcech nic nevěděl a prostě jenom hádal, co by Bianca mohla chtít slyšet, aby se z toho brzy nezhroutila jako její bratr ze všeho, co se okolo něho dělo. Posledně třeba z vtíravých otázek. Musim s tim pokročit, poznamenal si pro sebe. Beztak se už chtěl vracet.
Bianca ale podotkla, že někoho už z lesa vyháněla, někoho, kdo zněl, že má o kolečko víc nebo míň. „Tak se o těch věcech raď se Saturnem,“ navrhl prostě, „hodnej a zlej element v rozhodnutí, nějak to dopadne.“ I když si moc nedokázal představit, že jeden z nich bude muset hrát toho zlého poldu, furt tohle nějak mohlo jít a... dopadnout. Sice všelijak, ale zrovna jejich smečka nebyla moc obrovská a většina tam byla od samého začátku, tak nějaký přešlapy na začátku snad dokážou přejít a nevnímat.
„Nějak se mi moc nechce říkat, co chci,“ mlaskl s mávnutím tlapy, aby to nechali být. Už se i začal zvedat, chtěl se vrátit, mrznul mu zadek a o kýtu nestál, když si mohl jinde chytit rybu. Počkal tak, než Bianca dojí a pak to otočil k lesu.

//Mech přes velehory

„Špatné načasování,“ uznal s pohledem na oheň, který se stále kroutil a žil z ničeho. Kdyby tam bylo alespoň suché dřevo, neunavovalo by ho to tolik jako věčné udržování neexistujících plamenů, ale nechtěl úplně mrznout, když už už vyšplhali tak vysoko. Možná je čas jít někam níž, napadlo ho. Sněhu bylo okolo víc než dost, už toho měl i plné zuby, nebyl úplně věrným přítelem zimy, spíše ji nějak toleroval.
Nejdříve chtěl otázku ohledně násilí přejít, bylo mu jasné, že prostě občas třeba je a sám to párkrát i udělal, ale nějak se mu to v žaludku příčilo. Nelíbilo se mu, že se to násilím muselo řešit, ale vždy to udělal u těch, kde bral, že jiné východisko už není a sami to násilí prostě zvolí jako tu "správnou" cestu. Pár jich bylo, pár následků z toho měl a někdy ani ne tak na těle jako na duši. „Takový dny nepatří k mým oblíbeným,“ řek vyhýbavě na to všechno a přešel to jenom s dlouhým výdechem, po kterém to už nechtěl vůbec řešit.
Přestože se Bianca moc vlastnímu bratrovi nepodobala, byla v nich podobnost v hodně malé sebedůvěře, kterou dala nejevo tím, že nijak nevěřila ve svoje schopnosti ohledně alfování. Sice sám netušil, co to vůbec znamená, sám se nějak ještě motal v těch jednotlivých rolích a postaveních, věděl akorát tu svoji a to mu stačilo. „A zkusilas alfa reálně být? Nebo to jenom bereš podle toho, co si myslíš?“ zeptal se. „Někdo ti poprvý vletí na území a co mu řekneš?“ Pamatoval si, že on sám takhle pár jedinců posouval za hranice a najdou si pak alfu, že on tam nemá žádné slovo a nechce je tam hlídat. Tahle část existence ve smečce ho nebavila.
Pokrčil rameny, „nevim. Nic z toho, co bych chtěl. Jak má tělo říct, aby mi všichni dali pokoj a nevěnovali se mi? Jizvy možná tak... provokují? Nevim.“ Nějak se v tom celém motal a přeunul tak raději svoji pozornost na jídlo padající z nebe, které nedůvěřivě převalil, potom koukl k obloze, jestli nespadne ještě něco, ale pak jídlo přesunul o kousek vedle. „Chceš?“ Nebyla to ryba.

Samolibě nad tím, že se ke Smrti zatím nechystá, pokrčil rameny, „mám času dost, už. Ani se neplánoval vzdalovat moc od smečky, protože byl pryč docela dlouhou dobu a ocenil by trochu klidu, maximálně drama v jednom lese, hlavně aby se nemusel tahat někam moc daleko, kam se mu nebude ani trochu chtít. Ale... asi by to raději přežil nějak bez toho drama.
„Nemám důvod upalovat jiný?“ bránil se uraženě, ačkoli ty protivné veverky maličkou chvilinku upálit chtěl, než je prostě uklidnil natolik, že ho nechaly na pokoji. Vždycky volil nenásilnou cestu, pokud nějaká existovala, ačkoli ten šedý smeták mohl namítat něco jiného, protože u něj si zvolil jedinou cestu – tu násilnou. Bylo mu to ale jedno, minimálně kdyby se někdo ptal. Jakékoli násilí ho ničilo a drtilo zevnitř, ale neplánoval se omlouvat a už vůbec zpytovat svědomí, že se něco takového stalo. „Věci se dají řešit i bez násilí,“ dodal se zamumláním. Dalo by se o něm říct, že je trochu vzdávač a možná i horší slova, ale pokud se mohl sporu vyhnout tak, že doslova odejde, udělá to. Ne poraženě, spíš klidně, aby se nemusel starat o jiný a jejich problémy, které si na něm chtějí nutně vybíjet.
Bianca si poposedla blíže k ohni, který se začal protestně kroutit pod záplavou nové sněhové nadílky, která je přepadla. Krátce zvedl hlavu k obloze, jestli není už čas jít, ale zatim se mu ani moc nechtělo odcházet. „Nemám důvod odcházet ze smečky,“ řekl, ačkoli si s tou myšlenkou poslední měsíce pohrával. Taky z toho důvodu, že neměl ponětí, jak by se podělil o její smrt a tohle byl ten typ zbabělého útěku, kterým řešil možné spory.
Na jeho tlamě se obvykle nehýbalo moc emocí, blbě je popisoval, hůř vyjadřoval, ale překvapení na něm bylo vidět, když se mu Bianca pochlubila tím, že rapidně povýšila nahoru – nad něj. „Vážně?“ zeptal se překvapeně. Pamatoval si na tom postu Launee s Therionem. Pak Launee... A teď to bylo přesně jak? A mění se tim vůbec něco rapidně pro něho?
„Na nohou si ran nikdo moc nevšímá,“ pronesl zamyšleně, ale byl rád, že aspoň to místo se jizvám vyhýbalo, pokud nepočítal rameno. „Co to asi o mně vypovídá,“ řekl do větru bez otázky, pro jistotu si zkontroloval jeden prst a ujistil se, že aspoň symetrie v končetinách stále má.
Ráno to bylo docela klidné. Jenom sněžilo, vločky padaly z oblohy a do toho z oblohy spadla kýta, která se propadla sněhem. Černobílý na to zareagoval uskočením a naježením – když posledně padalo jídlo z nebe, byl v jiný dimenzi. Zvedl hlavu, rozhlédl se okolo, ale ve sněhu neslyšel nic moc – třeba Životův výsměch. „Nesnášim jídlo z nebe.“

„A bude si to pamatovat?“ nadhodil na to s pokrčením ramen. Nepovažoval Smrt za takovou, že si nutně potřebuje pamatovat, koho o život připravila a koho ne, spíš to bude mít zcela volný, protože pamatovat si věcí nebude úplně jejím šálkem čaje. Nebo teplé krve, kdo ví. „Nevidí nikoho ráda, nebo to aspoň předstírá,“ dodal, ale vlastně byl rád, že sám nemá důvod se za ní hnát. Už posledně tam byl docela společně, protože ho otočila, že má jít za Životem a ani toho nebyl zrovna fanoušek, protože nikdy nechápal, co mu ten vlk vlastně říká. „Ale můžu tam jít s tebou,“ navrhnul jí, když už nic jiného, „ale až dovnitř ne. Počkám venku.“ i to bylo dost, protože cítil, jak se mu obrací žaludek při vzpomínce na ten smrad, který od Smrti vychází.
Přestože svítilo slunce a nefoukal vítr, byla zima. Ještě k tomu navíc byli na nejvyšší hoře v okolí a to moc nepomáhalo teplu, sezení spí umocňovalo chlad, který se mu prodíral srstí, přes kůži a maso až ke kostem. Byl to nepříjemný pocit, ze kterého mu skoro upadly prsty na nohou, ale hýbat se nechtěl. „Kdyby se tu objevil...,“ zopakoval, aby získal chvíli na zamyšlení, ale spíš se soustředil na jiskry, které přerostly v červený plamen držící se nad sněhem, který dole začínal tát. „Šel bych o horu vedle,“ pokrčil nad tím nakonec rameny, jak mě ve zvyku. Moc se věcmi zabývat nechtěl.
„Poprvý jsem tohle místo viděl minulý rok a nejsem fanoušek zimy. Mám spíš rád sucho a lesy, než... tenhle ledovej hnus.“ Tlapou praštil do sněhu, který odletěl směrem k ohni. Plameny zasyčely, zkroutily se a sníh zmizel v jeho pařátech, jak to mělo správně být.
Přemítání nad tim, jestli si o něm celý život ostatní mysleli že je hluchý, mohl nakonec zahodit. Nahodil akorát lehce uražený výraz, protože nad tím fakt přemýšlel, ale očividně nebyl důvod, když ho ostatní brali za slyšícího, ale nesymetrickýho. Byla ale prohozená jiná myšlenka, kterou si až do té doby neuvědomil – to nejhorší schytala bílá polovina. Zíral přitom někam do plamenů a asi v tom něco bylo? O oko přišel to na bílé straně, o ucho zrovna tak. Ale jizvy měl naopak jenom na té černé. „Jako by bílý někdo neměl rád,“ zašklebil se. „Ještě můžu zkusit přijít o prst nebo dva,“ navrhl, zvedl bílou nohu a zahýbal promočenými prsty, aby si rozmyslel, o který se nechá někdy nedobrovolně připravit. To bude pekelně bolet, uvědomil si. Ne, že by zrovna bolest nějak vyhledával.

„Fungovalo, proč by ne.“ Nevěřil tomu, že je Smrt nějak vyhraněná vůči jednotlivcům. Spíš nesnáší celou vlčí rasu jako celej, aby nemusela dělat nějaké rozdíly mezi ksichty, které si stejně nepamatuje.
K večeru zase sníh ustal, stejně jako předchozí noc a mraky na obloze se roztrhaly natolik, že bylo vidět do širokého okolí a zrovna z nejvyšší hory to okolí bylo dost široké, plus k tomu ebenově černá obloha s drobnými bílými tečkami, jenom měsíc chyběl, protože mu fáze zrovna nedovolovala s objevit. Zvedl tlapu, kterou předtím nakopával ježka, ale necítil žádnou bolest, protože už skoro rok u něho léčení čehokoli bylo podivně rychlé, ale nestěžoval si. Tlapou ukázal po okolí, po tom tichém místě daleko od ostatních, kde byla jenom malá šance, že by ho – je – někdo rušil. „Tahle,“ dodal jednoslovně a posadil se do sněhu, který mu zakřupal pod zadkem. „Snad neexistuje šance, že by se tu teď někdo z poza rohu objevil a vyřvával tu moudra, počasí nenaznačuje problémy, země se nebortí pod nohama – prostě klid, kdy i myšlenky na chvíli vypnout.“ Zhluboka se nadechl, pak vydechl a to jediné, co cítil, byl jenom horský vzduch a sníh, nic víc a byl za to rád. Jediný cizí pach a asi by se proskočil z kůže.
Divil by se, kdyby se Bianca rozhodla někomu pochlubit o své smrti, když živá byla, ale ona to nechtěla. Jenom na to krátce přikývl, nijak to nekomentoval, protože s umíráním zkušenosti neměl, aby do toho mohl nějak přispět. Ani hypoteticky, protože těžko říct, jestli by ho víc štvalo to, že umřel, nebo to, že ožil.
Krátce zamručel, ne podrážděně, spíš vyhýbavě. Nechtělo se mu moc komentovat celý jeho patetický život, kdy si opakovaně po dlouhý zkoušce pouštěl jiné k tělu a nakonec na to doplatil nezájmem nebo odstrčením. Oko raději zvedl k hvězdám, i když daleko za obzorem se už obloha zbarvovala do světlejší barvy a značila přicházející den. „Pár vlčic,“ řekl jenom krátce a krátkým zakroucením hlavy se pokusil naznačit, že v tomhle se rýpat nechce. Ani to nebyla v jednom případě milostná záležitost, jenom platonická a štvalo ho to úplně stejně. Zamračeně držel oko stále u hvězd, které u obzoru mizely pod rozedněním, ale vysoko nad ním se stále držely.
Po nějaké době ho začalo bolet za krkem, sklopil hlavu a dlouze vydechl, i když to mohlo znít jako povzdech.
„Já na to ucho ale slyšim?“ namítl zmateně, protože si až do týhle chvíle nějak neuvědomil, že si o něm snad jiní myslí, že je nejenom z půlky slepý, ale i z půlky hluchý. „Jinak děkuju,“ mlaskl k poznámce o očích a přitom podobný rýpání na tenhle účet sám používal.

Schváleno, vyřízeno